Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-04-28 10:00:00

V čele obrovské, třinácté propalestinské demonstrace v Londýně bylo jedenáct židů, přeživších holocaust

Na Trafalgarském náměstí stojí vedle skupiny lidí, kteří přežili holocaust, a jejich potomků žena, která se drží vodítka svého psa a na svůj telefon živě přenáší výzvu účastníkům propalestinského pochodu. „Proč nikdo z vás neodsoudí Hamás?“ opakuje několikrát pro ty, kteří se dívají online.Většina účastníků pochodu ji ignoruje a raději dává najevo své uznání skupině jedenácti  židů přeživších holocaust, kteří se staví proti izraelským akcím  v Gaze. Jeden muž na ženu křičí, ale jeho přátelé ho rychle vedou dál.Jde však o pochod mnoha tisíců lidí a jeden Londýňan, pravděpodobně padesátník, se chytí její návnady, křičí na ni „vy zatracení evangelikální křesťané“ a vyrazí jí telefon z ruky, když se žena otočí, aby ho natočila. „Kde je policie?“ volá a ve zmatku skončí na zemi a pořeže si nohu o rozbité sklo. Někteří z účastníků demonstrace jí přicházejí na pomoc a ona si kapesníkem utírá krev a vrací se ke svému živému vysílání. Odmítá sdělit své jméno, jen říká, že „reprezentuje Boží království“. Timelapse video of the pro-Palestine protest in London against Israel's war on Gaza. pic.twitter.com/ZbTrRbG8TX— Middle East Eye (@MiddleEastEye) April 27, 2024

Čas načtení: 2024-05-27 10:23:56

Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2

Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů. Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel. “Šílencův” autobiografický deník V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace. Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný. „Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“ V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“. “Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.” Ženy jsou také lidé Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy. Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek. Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu. Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla. Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte. Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé dívky volí raději kariéru než zakládání rodiny. Témata svobody vůle a projevu Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala. Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie. Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného. Vyčerpání, nedorozumění Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu. Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“. Naděje na závěr Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“ Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“ Co ve vás zanechá kniha? Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být “nesprávnou ideologickou osobou”, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest. Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit. Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět. Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře? Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“… A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet. Video z knihovny Václava Havla O autorovi Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad) MB

Čas načtení: 2013-04-24 13:19:00

Vtipy na 24. dubna

Při urologické operaci říká chirurg:"Sestři, poopravte trochu ty varlata... óóó, a pacientovi také..." "Taxi, taxi," křičí mladá žena, "honem mě zavezte do porodnice!""Řidič nervózně nastartuje a ptá se: "Za 10 minut tam budeme, stačí to?""Jasně, služba mi začíná až za čtvrt hodiny!" Doktorovi v domě praskla voda. Zavolal instalatéra. Ten přijel, vybalil brašnu nářadí a chvíli se porůznu hrabal v trubkách a dělal takové ty složité instalatérské věci. Pak si umyl ruce a napsal doktorovi účet na 1800 Kč.Doktor podiveně kroutí hlavou:"1800 korun? To je šílené, jako doktor si tolik za hodinu nevydělám!"Instalatér ho nechal domluvit a pak klidně říká:"No, já jako doktor taky tak nevydělával." "Proč jsi utekl z operačního sálu?""Sestra řekla: Žádnou paniku, uklidněte se, operace slepého střeva není těžká." "A co je na tom strašného?""No ona to řekla chirurgovi." Ptají se pana Nováka: "Kdes byl včera, Pepo""U doktora.""A prohlédl tě?""Naštěstí ne, dal mi neschopenku na týden!" Zemřel slavný kardiolog, vynikající odborník na srdce. Jak rakev odjížděla z místnosti, tak vjížděla do obrovského srdce. Všichni strašně plakali, jen jeden se ohromně smál. Po obřadu mu všichni vytýkali, že je to neetické, ať to nějak vysvětlí."Víte, já už se strašně těsím na svůj pohřeb....... Jsem totiž slavný gynekolog." Pacient si stěžuje doktorovi: "Pane doktore, já mám nějaké potíže s tím, no, s přirozením...""Tak si odložte."Chlápek si opatrně sundá sako, pověsí ho na ramínko a vyhladí faldy. Kalhoty přeloží pukem na puk, pověsí na ramínko 1/3 na 2/3 a pečlivě uhladí. Sundá košili, pečlivě ji poskládá do čtverečku na stůl. Ponožky nezlomí, nýbrž bez problémů přeloží a poskládá. Když už je úplně svlečený, tak se postaví před doktora. Doktor se dívá a nic nevidí: "A co vám jako je?!""No... copak nevidíte? Vždyť já mám jedno vejce níž než druhé!!!""Sakra, chlape, vždyť to je úplně přirozené, to tak mají všichni chlapi!" "Ale vždyť to vypadá strašně neupraveně!" Katolík, protestant, muslim a žid spolu při večeři diskutují.Katolík: "Mám takové jmění, že se chystám koupit Citibank!"Protestant: "Já jsem tak bohatý, že si koupím General Motors!"Muslim: "Já jsem pohádkově bohatý princ a hodlám koupit Microsoft!"Potom se všichni obrátí na žida.Ten si míchá kafe, potom opatrně položí lžičku na stůl, upije trochu, podívá se na všechny a ledabyle prohodí: "Pánové, ale já nic z toho neprodávám!"

Čas načtení: 2013-04-13 12:46:00

Vtipy na 13. dubna

Tři kolegové hodnotí u piva své nové milenky. Karel: "Ta moje je jako Paříž, rafinovaná." Josef: "Ta moje je jako Rio de Janeiro, žhavá." Olda: "Ta moje je jako Frenštát, krásné okolí, ale ta díra."   Ženatý chlápek se tahá se svojí sekretářkou. Jednou po práci jedou k ní domů a okamžitě vlítnou do postele. Po vášnivém milování usnou a probudí se až v osm večer. Chlápek se fofrem oblíká a říká: "Drahá, vezmi moje boty a pořádně je otři dole o trávník!" Holka kroutí hlavou, ale poslechne. Chlápek dorazí domu a už u dveří na něj žena vyjede, kde že se zas courá. Chlápek spustí: "Nemůžu ti lhát. Randím se svojí sekretářkou. Dneska jsme skončili dřív, jeli k ní, strávili odpoledne sexem a usnuli. Proto jedu pozdě." Žena se na něj tak podívá, sjede pohledem až na boty a říká: "Koukám, zas máš boty od trávy. Už zase jsi byl hrát gof, co?!"   Mladá žena přistihne svého manžela in flagranti s milenkou. Oslepená žárlivostí se rozkřičí: "Dobře mi má matka říkala, že ty jsi z chlapů, kteří každou ženu hned zatáhnou do postele..." "A ty, mami, na mě nečum! Taky jsi mě naštvala!"   Přistihne v New Yorku manžel svou ženu při intimní schůzce s mužem černé pleti. "Tohle ty mně?!" křičí anglicky, "ženo nevěrná?! A s černochem?!" "To jsi se pěkně vybarvil," na to klidně ženuška, "žárlivec a ještě k tomu rasista!"   Pepíček zazvoní u sousedů. “Paní Svobodová, našel jsem vašeho kanárka!” - “Tohle není kanárek, to je kocour, Pepíčku.” - “Já vím, kanárek je uvnitř!”

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-06-17 18:00:01

Neuvěřitelný rozhovor se Smrtí. Kde bude mít brzy hodně práce?

V duchu se rozloučil se svými blízkými a skočil. Otevřel oči a hrozně se lekl. Co se to dělo? Nepadal! Najednou se ozval hlas, který k němu promluvil: „Nuže dobře, je to tvoje rozhodnutí! Jsem tu, abych tě převzal a doprovodil! Ještě jednou a naposledy potvrď, že to opravdu chceš.“ Stála před ním Smrt v tmavém plášti a usmívala se na něj. Vysvětlila mu, že jeho odchod nemá smysl, že jím porušuje předem stanovený plán. Svým blízkým způsobí bolest a svým vybočením změní i jejich cesty. A jakmile se na onom světě seznámí s pozadím svého života, rozhodne se pro to samé. Muž si pomyslel: „Tato bytost zná mé nejintimnější myšlenky. A ani nevypadá hrozivě, ne, působí otcovsky, něžně a dobrosrdečně, ano, přímo jako ochránce!“ Rozhodl se v životě pokračovat. A tak ho Smrt jemně snesla dolů. Jak se spojit se Smrtí? Tato příhoda, kterou německému spisovateli Janu van Helsingovi sdělil jeho známý, nám ukazuje postavu Smrti v mnohem příznivějším světle, než jak jsme zvyklí z pohádek. Sám van Helsing přežil dvě autonehody, které ho přivedly do její bezprostřední blízkosti. Když po této tajemné bytosti pátral, mnoho ošetřovatelů v hospicích či nemocnicích mu dosvědčilo, že ji spatřili na vlastní oči. Pověsti o „kmotřičce“ Smrti, která patří k životu jako naši příbuzní, nás provází od nepaměti. Postava s kosou nepřichází jenom vyzvednout duši, ale také ji varovat. Stojí třeba na silnici, jako by tím chtěla říct: „Vyhněte se tomuto místu.“ A opravdu, brzy tam dojde k smrtelné nehodě. Van Helsing, fascinován touto bytostí, se s ní pokoušel navázat kontakt, což se mu prostřednictvím média nakonec podařilo. V prosinci roku 2004 položil Smrtce 222 otázek na nejrůznější témata. Zubatá se nikdy nemýlí Bytost se mu představila jako transformátor energie. Odebírá z hmoty duši a proměňuje ji, aby mohla dále existovat na vyšší úrovni. Vysvětlila, že tvoří jednu hlavní bytost, jež je rozdělena na tolik částí, kolik se jich v tělesných schránkách pohybuje na Zemi. Asi jako chobotnice, která má mnoho chapadel, ale pouze jednu hlavu. A protože je všude, může pohotově odpovědět na volání rezonance, které ji vždy vhodně přivede ke konkrétnímu člověku. Sama se raději nazývá anděl přeměny, neboť smrt neexistuje, pouze změna energie. S van Helsingem údajně kdysi uzavřela smlouvu o spolupráci v tomto životě. Říká, že pro naši kulturu nadešel čas, abychom se znovu naučili vnímat smířlivěji onen přechod, který nazýváme smrtí. Nikdy se jí prý nestane, že by nedopatřením vyzvedla duši v nesprávný čas. Zjevuje se jako muž s kosou, protože tato podoba se mnoha lidem podvědomě spojuje s pojmem smrti. Jak nám zabili Ferdinanda? Velkou válku spustil zfušovaný program v Sarajevu, pomohl sám arcivévoda Číst více Když smrt klepe na dveře a jak to chodí na onom světě Anděl přeměny lidem pomáhá i tím, že je na jejich smrt předem připravuje. „Vklouznu takříkajíc trošku do člověka nebo k němu přilnu a vnuknu mu pocit touhy po duchovním domově. Probudím a stimuluji v něm pocit, že uzrál čas, aby se odpoutal. Vyvolám v něm i smutek… Nechám ho nahlížet zpět na jeho život, aby ještě jednou viděl, co zažil, a stupňuji v něm pocit touhy opustit fyzický svět.“ „Když vyberu duši z těla, odevzdám ji andělovi strážnému. Nejsme s ní však sami. Jsou zde i příbuzní, kteří jsou již v jemnosmyslovém světě…“ Poté odvede duši do „síně regenerace“, kde se uložené duše revitalizují. „V tom okamžiku duši opustím a vzdálím se. Moje úloha je splněna.“ Po ukončení regenerace většina duší touží vidět situaci rodiny a své bývalé prostředí. To je jim dovoleno. Odpovědi „anděla přeměny“ na různé metafyzické otázky se víceméně shodují s učením jiných duchovních bytostí, jak snadno zjistíme, když si přečteme nějakou solidní knihu o channelingu nebo zajímavou knihu o spiritismu. Fotbal nás oblbuje. Hodiny dějepisu taky Proto se zaměříme více na to, co nám Smrt sděluje o našem světě. Na otázku „Co bys změnil, kdybys byl na Zemi?“ anděl smrti odpověděl: „Fotbalové stadiony jsou líhní agresivity, protože se tam jen křičí…“ To se ovšem týká i jiných sportů: „Podívej se, hrnou se tam tisíce lidí a nechají se ohlupovat. Stejně jako v politice i zde je téměř vše předem rozhodnuto… Nechápu lidi, kteří si stěžují na politickou garnituru. Místo toho, aby vyšli do ulic, jdou na sportovní stadiony nebo sedí před televizorem. Tomu nerozumím.“ Nelíbí se mu ani školní systém: „Zrušil bych dějepis. Odstranil bych týrání lidí biflováním se dat válek, počtů mrtvých a to, že je to má navíc naplňovat radostí… Zrušil bych rozptylování, aby lidé přemýšleli o sobě, o svém původu. Budou-li totiž přemýšlet přesně o tom, možná je znovu napadne, proč na této planetě jsou. Většina lidí to ani neví.“ Svěží sekáč, co se nezakecá Mrazivě a zároveň velice aktuálně zní předpověď Smrtky o tom, jak skončí snaha o multikulturalismus, jehož nefunkčnost již dnes otevřeně přiznávají i ti, kdo jej dříve prosazovali: „Snahy a očekávání těch, kteří usilují o sblížení různých národů, jsou jistě myšleny dobře, ale ztroskotají. Nepodaří se to, protože je to jako míchat vodu s olejem… Znovu a znovu se budou oddělovat. Podobně je to s různými lidskými národy — nepatří k sobě a nikdy k sobě patřit nebudou. Znám budoucnost planety a vím, že lidé se nepoučí. Proto opět dojde k válce, k mnohým válkám mezi různými rasami Země…. Ve vaší zemi (Německo) začnou války nejprve ve městech s těmi, kteří nepocházejí z vaší země. To bude začátek. A půjde do tuhého. A já se budu usilovně činit…“ Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský Číst více I odpověď na otázku, jak smrťák vidí budoucnost lidstva, řekněme, v následujících 30 letech, zní docela děsivě: „Přijdou záplavy, zemětřesení, ničivé katastrofy. Zemí se proženou vichřice, nejen ty větrné, ale i elektrické. Objeví se nemoci podobné AIDS, jaké svět ještě neviděl, a budou kosit lidi. A přijde toho ještě mnohem více. Od zvířat dostanete zpět to, co jste jim způsobili. Nebudete moci jíst maso, protože vám z něj bude špatně. Obecně bude narůstat tendence dobrovolného odchodu ze života. I kvůli depresím budou mít mnozí pocit, že se zde již déle neudrží. Sopky začnou soptit, voda se bude vylévat z koryt, věže se bortit a budou padat letadla. To, co člověku zlomí vaz, je technika. Je to cesta do chaosu, Mnozí budou naříkat, mnozí trpět, ale jen proto, že nevidí, že je zde vývoj.“ Smrt není zlá Nabízí nám Helsingova kniha snůšku nesmyslů, nebo jedinečnou příležitost dozvědět se pravdu o tématu, které nás fascinuje už ze své podstaty? O tom se jednou budeme moci přesvědčit sami. O smrti totiž s naprostou jistotou víme, že dřív nebo později navštíví každého z nás. A jak nám údajně sama sděluje, bát se jí opravdu nemusíme. Člověk by se měl bát jen vlastní temnoty a chránit se pouze před vlastní nezodpovědností. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Fascinovalo ho peklo, vymyslel „marxismus“ a chtěl zničit starý svět rodiny

Čas načtení: 2024-07-25 14:51:01

Stavíte? Máte smůlu, Bartošův systém stavebního řízení nefunguje. Dle politologa ho to může stát křeslo

Podle vyjádření zoufalých úředníků neumí ani to, co už zvládly systémy před ním. Problémem prý také nejsou pády systému, ale jednoduše jeho nefunkčnost. Neexistuje propojení s jinými státními databázemi a úředníci tak musí brát do ruky často papír a tužku. Takhle vypadá realita na českých stavebních úřadech. Úředníci také už pohrozili stávkou. Problémy hlásí města po celé republice. Jako jedno z prvních, které vyzvalo ministerstvo k nápravě byla Opava, přidalo se ale mnoho dalších měst. Na sociálních sítích se objevil třeba dopis ministerstvu od ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje. Stížnosti se objevují bez ohledu na stranickou příslušnost daných úředníků. Tragické vystoupení úřednice Člověk si ale doslova ťuká na čelo, když si poslechne vyjádření, která se linou z úst daňovými poplatníky placených úředníků. Ředitelka jedné ze sekcí, která měla systém na starost, Leona Gergelová Šteigrová totiž nebyla schopná rozumně odpovědět na jedinou z otázek, kterou v mediálním éteru dostala. Ať už šlo v o diskuzi v Radiožurnálu či hlavní zpravodajskou relaci TV Nova. Aby člověk v tolika větách neřekl vůbec nic se příliš často nestává. Stavební úřady ovládá chaos, nový systém nefunguje. Bartošovo ministerstvo mlčí Číst více Mlží i Bartoš Ještě horší je ale přístup Ivana Bartoše. Člověka, který se nejen svou politickou zodpovědností, ale i lidským přístupem k podobným problémům doslova odkopal. Někdo, kdo se od začátku vlády a vlastně i politické kariéry tváří jako ten, který dá IT do pořádku, už několik dní zarytě mlčí. Vyjádření, které poskytl včera na twitteru, načež odmítl pozvání do hlavních televizních relací, ani nebudeme citovat není tam totiž odpověď na nejzásadnější otázku - kde je problém? Zásadní otázky všichni ignorují Jako mnoho dalších médií jsme se snažili ministerstvo kontaktovat s dotazy, jak se nefunkčnost systému řeší a prosbou o lepší popis problému. Nereagoval ani jeden pracovník tiskového odboru, mluvčí, ani ministr Bartoš, kterého jsme kontaktovali přímo. Pochybilo ministerstvo, protože systém správně neotestovalo? Nebyli správně zaškolení úředníci, kteří jej teď neumí používat? Byl celý projekt špatně připravený od začátku a neměl nikdy šanci fungovat? O tom, jaká je realita, teď mohou lidé jen spekulovat. Stavba metra D: Penta má mít ve společném projektu většinu, transparentnost pokulhává Číst více Opozice křičí. Oprávněně Podobné průšvihy jsou jen voda na mlýn opozice, která na Bartošovi nenechá nit suchou a dává za příklad další zpackané IT projekty, které za současného ministra pro místní rozvoj vznikly. Jen minimum z nich provázel bezproblémový start. Redakce Čtidoma.cz oslovila také politologa a politického marketéra Karla Komínka, kterého jsme se zeptali, jaké důsledky to může pro Bartoše mít.  Měli dodržet tři pravidla, říká odborník "Popravdě si myslím, že se to dalo připravit podstatně lépe, zejména s ohledem na to, že ten projekt je dlouhodobě připravovaný a do médií pronikaly informace a poznatky o tom, že ten progres není tak rychlý, jak by očekávali a  říkali to i další koaliční partneři," shrnuje situaci Komínek. "Měli se připravit na všechny scénáře včetně téhle situace," dodává a zdůrazňuje věci, které by měl Bartoš a jeho lidé jasně deklarovat: "Víme o problému, máme tohle jasné řešení a tady máte časový rozvrh, ve kterém to budeme realizovat," shrnuje politický marketér ideální postup v takové situaci.  Bartoše to může stát místo Mohl by takový postup stát ministra Bartoše místo? "V extrémním případě určitě ano, zejména  s ohledem na to, že když vyhodíte takhle malou stranu z vládní koalice, tak se nic nestane s vládní většinou," říká politolog. Zároveň ale také dodává, že Petr Fiala lidově řečeno nebude chtít dělat vlny.  "Nemyslím si, že by někdo měl chuť teď aktuálně oslabovat vládní koalici, blíží se přece jen krajské volby," doplňuje Komínek.

Čas načtení: 2024-12-13 14:43:21

Soumrak Tomia Okamury. Expert popsal, jak SPD přichází o ovečky

Tomio Okamura pomalu ztrácí pozornost lidí. Doplácí na to, že je na politické scéně už velmi dlouho a nic z toho, co slibuje, se mu ještě nepodařilo prosadit. Na jeho sociálních sítích se snaží tvářit, že se nic neděje. V nejnovějších videích, kterými své voliče oblažuje, sedí v restauraci a zatímco si pochutnává na tatarském bifteku, navrhuje „zalepit premiérovi Fialovi ústa," aby se předešlo šíření demonstrací. Není to ale jen o restauraci. V jiných videích zase při kritice vlády zalévá květiny či tankuje podle něj předražené pohonné hmoty. Na Okamuru si vyšlápla policie. Může za to Fiala, křičí Číst více Hlasy vzteklých lidí „Máte antisystémovou scénu, kterou tvoří spousta lidí. Ti mají primárně společné to, že jsou naštvaní. Jestli jsou úspěšní nebo neúspěšní, hloupí nebo chytří, bohatí nebo chudí, je víceméně jedno. To v tom podle všeho až takovou roli nehraje. Nejdůležitější je, že jsou vzteklí a cítí frustraci ze systému, který tu vládne. A tu si vybíjejí tím, že volí a obecně se angažují v téhle scéně," upozorňuje i politolog Jan Charvát, se kterým redakce ČtiDoma.cz o situaci mluvila. Ten poukazuje na to, že i v rámci téhle scény existují různí lidé, kteří se naštvané lidi snaží přetáhnout na svojí stranu.  Okamurovci se vracejí ke Stačilo! A právě v tom by mohl být největší problém současné SPD.  „Každé posílení skupin jako je Stačilo! Kateřiny Konečné, nebo Motoristé se svým tahounem Filipem Turkem znamenají pro Okamuru ohrožení. Komunisté mají navíc výhodu v tom, že se opírají o své staré voliče, ale teď to navíc vypadá, že část lidí, které od nich odešla právě k Okamurovi, se vrací zpátky ke Stačilo!," popisuje situaci Charvát. Zároveň přidává další pádný důvod, kvůli kterému lidi Okamura už „nebaví." Okamura svoje ovečky neuspokojil „Samozřejmě se stalo i to, že lidé, kteří jsou naladěni na antisystémovou notu, potřebují pořád nová témata. Takže pokud několik let volili Okamuru a oprávněně nemají pocit, že by něco dostali, tak teď pro ně samozřejmě Stačilo! a Motoristé mohou být velmi zajímaví," říká politolog. Okamura si to zřejmě velmi dobře uvědomuje a snaží se být aktivní, ale Motoristé a Konečná mají podle Charváta podstatně větší tah na bránu než SPD. Tomiovi vzali migraci i Green Deal „Tam, kde dlouhou dobu stačilo, že říkal, jak je proti migraci a proti Green Dealu a bylo to pro jeho voliče dostačující, už to dnes neplatí. Protože to jsou témata, které dneska zvedli všichni. Pokud  vás tedy Okamura  přestal bavit a rádi byste v rámci těchto stran zvolili někoho jiného, nemusíte se bát, protože těmhle tématům se věnuje i Turek a další. Takže musíte být hlasitější a přijít s dalšími tématy,  která rezonují," popisuje Charvát a dodává, že Okamurovi se toto daří čím dál méně.  Tomia Okamuru odpojili od TikToku a začala hysterie Číst více SPD mimo parlament? „Klidně se tak může stát, že až dojdeme k  volbám, SPD může spadnout až třeba na 4,9 procenta a do parlamentu se prostě nedostat," říká Charvát a poukazuje i na soukromé mediální projekty jako je třeba Raptor-TV známé postavičky dezinformační scény a samozvaného "agenta Kremlu" Žarka Jovanoviče, který s SPD dříve úzce spolupracoval a k Tomiovi Okamurovi  měl velmi blízko. Tohle přátelství však podle všeho pomalu končí a konec podpory od podobných projektů může být pro Okamurovu SPD hřebíčkem do rakve.         

Čas načtení: 2020-09-29 09:48:51

Zatýkání mezi pracovníky neziskovek v Řecku

Na ostrově Lesbos, proslulém v poslední době svojí napjatou běženeckou situací, zatkla řecká policie 35 pracovníků neziskovek, z toho 33 Evropanů. Jsou podezřelí z aktivní spolupráce s pašeráky lidí nejméně při dvaatřiceti příležitostech. Napsal to řecký deník Protothema ve svém anglickém vydání. Tiskové sdělení řecké policie k věci se nachází na jejích stránkách. Je v řečtině, ale běžný Google Translate z něj udělá čitelnou angličtinu. Zadržení pracovníci neziskovek měli komunikovat s pašeráky lidí, poskytovat jim důležité informace k plavbám a mařit práci řecké pobřežní stráže. Podle Protothemy policie nyní zkoumá jejich finanční toky. V německém tisku zatím zprávu o zatýkání přinesla stanice n-TV, která na svém internetovém portálu říká, že dotyční pracovali pro celkem čtyři různé nejmenované neziskovky a měli dostat do Evropy zhruba tři tisíce lidí. O události píše také americký portál MSN. Malá videovzpomínka. Na tomto “uvítání” politika AfD v Münsteru se hodně křičí “Seenotrettung ist kein Verbrechen” (Záchrana na moři není žádný zločin). Toto heslo je v Německu mezi zastánci neziskovek typu Sea Watch vcelku rozšířené. A vskutku, je to pravda, vytáhnout někoho z moře je naprosto legálním činem. Jenže pak jsou tam i nějaké ty úkony předtím a potom, o kterých už se v tom hesle (raději?) nemluví… Jsem zvědav na detaily, které u řeckého soudu zaznějí. Poslední myšlenka na závěr. Kdyby azylově-migrační plán Ursuly von der Leyen věnoval daleko více prostoru a energie boji proti pašerákům lidí – proč vlastně nebrat tuhle mafii stejně vážně jako tu, která pašuje drogy? – dost možná by byl pro zbytek Evropy lépe stravitelný. Jenže to by asi zase nebyl stravitelný v Německu, které je v tomto směru společensky „jinde“ než visegrádská čtyřka. Schválně si počkejme na podrobnosti případu; ale osobně bych tipoval, že Němců bude mezi zadrženými hodně. Třeba polovina?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57

Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida. Ukázka z knihy Nadie Terranovy Sbohem, přízraky

Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17.   Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charyb­da, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily.   Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega.   Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 10:31:23

Majitel pražského Divadla Brodway vyzval ministra kultury k odstoupení. Byznys útočí, odpověděl Zaorálek

„Nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence,“ napsal Lubomíru Zaorálkovi producent a majitel pražského Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg. Reagoval tím na fakt, že záchranný balíček na kulturu nepočítá se soukromými organizacemi. Ministr mu odpověděl, že ve druhém kole se bude diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře. "Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality," napsal. Lichtenberg to oznámil ve vysílání rozhlasové stanice Frekvence 1 s tím, že se k výzvě připojují majitelé dalších pražských soukromých divadel. Výzvu i odpověď ministra zveřejňujeme v plném znění.   Velikonoční výzva k odstoupení ministra kultury Zaorálka. Zachraňte nedotovanou kulturu!!! Pane ministře, vyzýváme vás k okamžitému odstoupení z funkce ministra kultury, protože jste svými včerejšími kroky (a nejen jimi) rozhodl, že z částky 1.070.000.000 Kč určené vládou na záchranu české kultury zasažené koronavirem nepůjde do nedotovanou sektoru ani jediná koruna. Tímto krokem, když se vám to nedařilo svým mocensko cenzorským způsobem, zajišťujete úplnou likvidaci toho segmentu kultury. Zničíte mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů a hlavně desítky tisíc herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány. Přitom všichni, na rozdíl od vás, v této nelehké situaci aktivně pomáhají v boji s koronavirem. Vy jen nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své protekční oblíbence. Proto, prosím, okamžitě odstupte, ať se někdo může pokusit napravit škody, které jste napáchal. Ale ještě před tím složte účty veřejnosti, ať ví, kam tyto prostředky posíláte a kolik jich dostali dosud. A pak, prosím, rychle odejdete. Nikomu chybět nebudete.   Odpověď ministra Lubomíra Zaorálka Nepřekvapuje mě, že nejvíce křičí ti, kteří mají z kultury byznys a útočí na odborné komise, že nejsou schopny ocenit jejich umělecké kvality. Nikdy jsem neřekl, že nechci pomoci těm, kteří v kultuře podnikají, provozují muzikálová divadla, hudební kluby nebo třeba rockové festivaly. V první vlně se mi podařilo získat finance pro neziskovou část kultury, pro subjekty, které to v tuto chvíli nejvíce potřebují, protože nemohou generovat zisk, na rozdíl třeba od pana Lichtenberga, protože musejí mít vyrovnaný rozpočet a případný zisk tak vždy vkládají zpět do svých projektů. Nemohou tak mít žádné finanční rezervy pro období krizí jako je toto. Tvrzení pana Lichtenberga, že pomáhám nějakým svým oblíbencům, je nesmyslné a nepravdivé. Balíček pomůže stovkám kulturních subjektů jak v Praze, tak i v regionech. Jsem samozřejmě v kontaktu s těmi, kteří se pro pomoc včera vládou přijatého balíčku nekvalifikují a průběžně je žádám o přesné zmapování jejich ztrát. Na vládě pak budeme v druhém kole diskutovat o možnosti podpory i pro podnikatele v kultuře, samozřejmě s ohledem na to, jak rychle se budeme moci vrátit ke kulturnímu životu, na který jsme byli zvyklí před koronavirovou pandemií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-04-28 10:00:00

V čele obrovské, třinácté propalestinské demonstrace v Londýně bylo jedenáct židů, přeživších holocaust

Na Trafalgarském náměstí stojí vedle skupiny lidí, kteří přežili holocaust, a jejich potomků žena, která se drží vodítka svého psa a na svůj telefon živě přenáší výzvu účastníkům propalestinského pochodu. „Proč nikdo z vás neodsoudí Hamás?“ opakuje několikrát pro ty, kteří se dívají online.Většina účastníků pochodu ji ignoruje a raději dává najevo své uznání skupině jedenácti  židů přeživších holocaust, kteří se staví proti izraelským akcím  v Gaze. Jeden muž na ženu křičí, ale jeho přátelé ho rychle vedou dál.Jde však o pochod mnoha tisíců lidí a jeden Londýňan, pravděpodobně padesátník, se chytí její návnady, křičí na ni „vy zatracení evangelikální křesťané“ a vyrazí jí telefon z ruky, když se žena otočí, aby ho natočila. „Kde je policie?“ volá a ve zmatku skončí na zemi a pořeže si nohu o rozbité sklo. Někteří z účastníků demonstrace jí přicházejí na pomoc a ona si kapesníkem utírá krev a vrací se ke svému živému vysílání. Odmítá sdělit své jméno, jen říká, že „reprezentuje Boží království“. Timelapse video of the pro-Palestine protest in London against Israel's war on Gaza. pic.twitter.com/ZbTrRbG8TX— Middle East Eye (@MiddleEastEye) April 27, 2024

Čas načtení: 2024-05-09 16:23:38

Kričí sused „GÓL!“ ešte skôr, ako vám tam padne? TUSR upozorňuje, že aj toto sa môže počas majstrovstiev stať

Už čoskoro sa začnú majstrovstvá v ľadovom hokeji, ktoré určite prinesú veľa emócií. Telekomunikačná únia Slovenskej republiky dáva do pozornosti problém pána Jozefa, ... The post Kričí sused „GÓL!“ ešte skôr, ako vám tam padne? TUSR upozorňuje, že aj toto sa môže počas majstrovstiev stať appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-13 17:18:28

Může Solana vyletět vzhůru? Tyto 2 indikátory křičí: Nakupujte!

Solana zažila od letošních maxim asi 30% pokles, ale faktory, které ho způsobily už by měly být zažehnány. Nyní jsou tu hned dva indikátory, které ukazují na obrat. Článek Může Solana vyletět vzhůru? Tyto 2 indikátory křičí: Nakupujte! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-24 10:00:00

Proč, sakra, tohle není v České televizi?

NUTNĚ se podívejte: Reportér, Channel 4 News: Kam utéct, kde je bezpečno? Ozývají se výstřely. Děti křičí hrůzou. Chaos. Panika. Pomoz nám, Bože. Pomozte nám, Arabové, křičí."Tohle je můj vnuk. Nevím, kde je jeho matka. Je mu teprve dvacet dní. Co s ním teď mám dělat? Kam s ním mám jít? Kde najdu jeho matku a otce? Prosím, řekněte mi, kde mám hledat. Jsme unavení. Už to nezvládáme."

Čas načtení: 2010-09-04 00:00:00

Jedinečná trička s potiskem – zaujměte i na podzim 2010

Ze všech triček kolem na vás hledí postavičky ze známých animovaných filmů nebo z nich křičí nápisy anglických frází typů „BOYS ARE TOYS“ a „DON'T EAT YELLOW SNOW“? Člověk je prostě tvor vynalézavý a ještě více kreativní. Buďte také a vyberte si z nabídky triček s potiskem a zvolte si to, které se k ...

Čas načtení: 2008-09-19 00:00:00

Pásky stylově a moderně / pásky Diesel

Dříve měli pásky spíše jen praktickou funkci, dnes patří mezi nejoblíbenější doplňky. Pásky dnes podléhají posledním módním trendům. Můžeme vybírat z různých materiálů – kůže, nylon, polyester i bavlna. Vedle klasických opasků nejdeme úzké i extra široké, které připomínají korzety. Opasky křičí bare ...

Čas načtení: 2013-04-24 13:19:00

Vtipy na 24. dubna

Při urologické operaci říká chirurg:"Sestři, poopravte trochu ty varlata... óóó, a pacientovi také..." "Taxi, taxi," křičí mladá žena, "honem mě zavezte do porodnice!""Řidič nervózně nastartuje a ptá se: "Za 10 minut tam budeme, stačí to?""Jasně, služba mi začíná až za čtvrt hodiny!" Doktorovi v domě praskla voda. Zavolal instalatéra. Ten přijel, vybalil brašnu nářadí a chvíli se porůznu hrabal v trubkách a dělal takové ty složité instalatérské věci. Pak si umyl ruce a napsal doktorovi účet na 1800 Kč.Doktor podiveně kroutí hlavou:"1800 korun? To je šílené, jako doktor si tolik za hodinu nevydělám!"Instalatér ho nechal domluvit a pak klidně říká:"No, já jako doktor taky tak nevydělával." "Proč jsi utekl z operačního sálu?""Sestra řekla: Žádnou paniku, uklidněte se, operace slepého střeva není těžká." "A co je na tom strašného?""No ona to řekla chirurgovi." Ptají se pana Nováka: "Kdes byl včera, Pepo""U doktora.""A prohlédl tě?""Naštěstí ne, dal mi neschopenku na týden!" Zemřel slavný kardiolog, vynikající odborník na srdce. Jak rakev odjížděla z místnosti, tak vjížděla do obrovského srdce. Všichni strašně plakali, jen jeden se ohromně smál. Po obřadu mu všichni vytýkali, že je to neetické, ať to nějak vysvětlí."Víte, já už se strašně těsím na svůj pohřeb....... Jsem totiž slavný gynekolog." Pacient si stěžuje doktorovi: "Pane doktore, já mám nějaké potíže s tím, no, s přirozením...""Tak si odložte."Chlápek si opatrně sundá sako, pověsí ho na ramínko a vyhladí faldy. Kalhoty přeloží pukem na puk, pověsí na ramínko 1/3 na 2/3 a pečlivě uhladí. Sundá košili, pečlivě ji poskládá do čtverečku na stůl. Ponožky nezlomí, nýbrž bez problémů přeloží a poskládá. Když už je úplně svlečený, tak se postaví před doktora. Doktor se dívá a nic nevidí: "A co vám jako je?!""No... copak nevidíte? Vždyť já mám jedno vejce níž než druhé!!!""Sakra, chlape, vždyť to je úplně přirozené, to tak mají všichni chlapi!" "Ale vždyť to vypadá strašně neupraveně!" Katolík, protestant, muslim a žid spolu při večeři diskutují.Katolík: "Mám takové jmění, že se chystám koupit Citibank!"Protestant: "Já jsem tak bohatý, že si koupím General Motors!"Muslim: "Já jsem pohádkově bohatý princ a hodlám koupit Microsoft!"Potom se všichni obrátí na žida.Ten si míchá kafe, potom opatrně položí lžičku na stůl, upije trochu, podívá se na všechny a ledabyle prohodí: "Pánové, ale já nic z toho neprodávám!"

Čas načtení: 2013-04-13 12:46:00

Vtipy na 13. dubna

Tři kolegové hodnotí u piva své nové milenky. Karel: "Ta moje je jako Paříž, rafinovaná." Josef: "Ta moje je jako Rio de Janeiro, žhavá." Olda: "Ta moje je jako Frenštát, krásné okolí, ale ta díra."   Ženatý chlápek se tahá se svojí sekretářkou. Jednou po práci jedou k ní domů a okamžitě vlítnou do postele. Po vášnivém milování usnou a probudí se až v osm večer. Chlápek se fofrem oblíká a říká: "Drahá, vezmi moje boty a pořádně je otři dole o trávník!" Holka kroutí hlavou, ale poslechne. Chlápek dorazí domu a už u dveří na něj žena vyjede, kde že se zas courá. Chlápek spustí: "Nemůžu ti lhát. Randím se svojí sekretářkou. Dneska jsme skončili dřív, jeli k ní, strávili odpoledne sexem a usnuli. Proto jedu pozdě." Žena se na něj tak podívá, sjede pohledem až na boty a říká: "Koukám, zas máš boty od trávy. Už zase jsi byl hrát gof, co?!"   Mladá žena přistihne svého manžela in flagranti s milenkou. Oslepená žárlivostí se rozkřičí: "Dobře mi má matka říkala, že ty jsi z chlapů, kteří každou ženu hned zatáhnou do postele..." "A ty, mami, na mě nečum! Taky jsi mě naštvala!"   Přistihne v New Yorku manžel svou ženu při intimní schůzce s mužem černé pleti. "Tohle ty mně?!" křičí anglicky, "ženo nevěrná?! A s černochem?!" "To jsi se pěkně vybarvil," na to klidně ženuška, "žárlivec a ještě k tomu rasista!"   Pepíček zazvoní u sousedů. “Paní Svobodová, našel jsem vašeho kanárka!” - “Tohle není kanárek, to je kocour, Pepíčku.” - “Já vím, kanárek je uvnitř!”

Čas načtení: 2021-09-27 15:17:00

Depeše mrazivé noci

Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay

Čas načtení: 2023-12-27 07:07:00

14 tipů na silvestrovské pomazánky

Vánoční svátky a Silvestr samotný jsou hodně o jídle, co si budeme povídat. Řešíme, co uvařit, nebo nevařit a jak se nepřeplácat nebo zas naopak jak toho sníst co nejvíc, aby nám nebylo špatně a nepřibrali ani deko (hahaha) atd. Sedmi dní po Štědrém dni, kdy už naše bříška často křičí „pomoc, pomoc“, před námi stojí další jídelně náročný den a to Silvestr. Tápete, co připravit, abyste měli důstojné pohoštění na večer a třeba ochutnali něco nového? Připravit se toho dá vskutku nepřeberné množství od jednoduchých salátů počínaje, přes obložené chlebíčky, jednohubky až po složité lahůdky. Podle mě jsou často […] The post 14 tipů na silvestrovské pomazánky appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.

Čas načtení: 2013-11-28 00:00:00

Dětské koliky aneb trápení kojenců

Dětská kolika, neboli nadýmání kojenců trápí celou řadu maminek a jejich miminek. První tři měsíce života se vyznačuje velkými bolestmi bříška a nadýmáním po každém kojení. Kolika Příčinou dětské koliky bývá nedostatečně vyvinutý zažívací systém. Miminka se kroutí, pláčou, někdy až křičí bolestí. ...

Čas načtení: 2019-07-30 11:19:16

Výpočet ziskovosti u dopravy zdarma

Doprava zdarma je jeden z klíčových nástrojů cenotvorby obchodu. Při změně je dopad na konverzi nákupu a ziskovost obchodu okamžitý a může se lišit až o desítky procent. Slovo zdarma křičí na zákazníka kup si mě, ještě kup tuhle drobnost a “máš to zadarmo”.  Reálně samozřejmě zákazník nic zadarmo nemá, jen v ideálním případě dosáhl […] Příspěvek Výpočet ziskovosti u dopravy zdarma pochází z Pricing blog

Čas načtení: 2022-04-20 14:13:41

O hořících koránech a autech aneb Ne za všechny problémy může Kreml

Nevím, milí čtenáři, zda jste si toho všimli; ve Švédsku propukly pouliční násilnosti motivované obvyklým náboženským fanatismem a policie má plné ruce práce s tím, aby je nějak zkrotila. Jak jistě každý uhodne již z této věty, nejde o hinduisty uražené reklamou na hovězí, ba ani o aztécké kněží, kterým pojišťovna nechce povolit provádění radikálních srdečních operací ve zrychleném režimu. Vzorec nepokojů je celkem standardní. Dánský politik Rasmus Paludan, který má i švédské občanství a který založil zatím nepříliš volebně úspěšnou pravicovou stranu Stram Kurs (Tvrdý kurz; v Dánsku roku 2019 nepřekročila dvouprocentní mez pro vstup do parlamentu), občas někde spálí nějaký korán nebo aspoň ohlásí svůj záměr tak učinit. Načež se v daném místě srotí dav, někdy tedy i preventivně, aby jasně dokázal, že islám je Náboženství Míru. A až auta dohoří a policejní cely se naplní, show pokračuje v nějakém jiném městě – podobně jako ona slavná výstava masa v Sovětském svazu, i tento fenomén je takříkajíc putovní. Násilnosti se nejspíš koordinují po internetu, což velké technologické firmy nechává chladnými; však to taky není žádný skutečně vážný problém, jako by bylo třeba použití nesprávných zájmen ve větě. Jinými slovy: ty staré – předválečné – problémy nikam nezmizely. Poněkud se obávám toho, že současná válka na Ukrajině bude použita i k tomu, aby se „zamázla“ rovněž kritika islámu a na to navázaná kritika azylové a migrační politiky EU, potažmo jejích členů. Nikoliv ve volbách, ale nějakými technicko-cenzurními prostředky v rámci boje proti dezinformacím. (Protože ve volbách už jsou ty původní iluze neprodejné.) Příležitost k tomu totiž je, a lepší už jen tak nepřijde. Významná část evropské protiimigrační pravice nějakým způsobem flirtovala s Putinem (Le Penová, Salvini, rakouští Svobodní, nizozemská FvD, Orbán, část AfD). To znamená, že v současné době není nic jednoduššího, než je a jejich názory prostě hodit do koše kompletně, a to i přesto, že existuje i ta druhá část, která je vůči Rusům ostražitá (španělský Vox, italští Bratři Itálie, polská PiS, Švédští demokraté, Finové) a leckdy dělá politiku vysloveně proti Putinovým zájmům – o Polsku, systematicky zásobujícím Ukrajince materiálem, je to známo všeobecně, a obě severské strany patří k zastáncům vstupu Švédska a Finska do NATO. Vyhovovalo Putinovi, že tento problém máme? Vrtal do něj? Určitě ano, každá slabina u protivníka se musí využít; však i jeho běloruský kamarád Lukašenko vozil migranty z Iráku a Turecka na polské hranice po tisících. A v české protiislámské komunitě se vskutku vyskytují i milovníci Ruska, kteří mimo jiné nechtějí moc diskutovat o tom, že procento muslimského obyvatelstva výrazně roste i tam, a že ten kadyrovský pseudochalifát zřízený Putinem na Kavkaze je dost příšerný. Ale samotný konflikt mezi islámem a káfiry (to jsme my), ten je asi tak o tři století starší než Rusko samotné. A lidé, kteří na ulicích křičí, že je potřeba usekat hlavy karikaturistům a rouhačům, postupují podle stejného mustru, podle jakého měla ještě za časů prorokových přijít o život básnířka Asma bint Marwan, zase ještě v dobách, kdy mapa světa vypadala zcela jinak a slovo „geopolitika“ ani neexistovalo. Tento problém nezanikne, ba se ani nijak významně nezmenší, i kdyby si Putin a Navalný zítra vyměnili místa. Nesmíme dovolit, aby se tu rozšířila představa, že kritika našich vnitřních poměrů, a to i tvrdá a systematická, je vlastně formou zrady a spolupráce s nepřítelem. To je přesně ten kámen, na kterém pak ztroskotávají i velké a naleštěné autokracie, protože nikdo nesebere odvahu upozornit kapitána, že pluje plnou parou přímo k mělčinám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-29 09:48:51

Zatýkání mezi pracovníky neziskovek v Řecku

Na ostrově Lesbos, proslulém v poslední době svojí napjatou běženeckou situací, zatkla řecká policie 35 pracovníků neziskovek, z toho 33 Evropanů. Jsou podezřelí z aktivní spolupráce s pašeráky lidí nejméně při dvaatřiceti příležitostech. Napsal to řecký deník Protothema ve svém anglickém vydání. Tiskové sdělení řecké policie k věci se nachází na jejích stránkách. Je v řečtině, ale běžný Google Translate z něj udělá čitelnou angličtinu. Zadržení pracovníci neziskovek měli komunikovat s pašeráky lidí, poskytovat jim důležité informace k plavbám a mařit práci řecké pobřežní stráže. Podle Protothemy policie nyní zkoumá jejich finanční toky. V německém tisku zatím zprávu o zatýkání přinesla stanice n-TV, která na svém internetovém portálu říká, že dotyční pracovali pro celkem čtyři různé nejmenované neziskovky a měli dostat do Evropy zhruba tři tisíce lidí. O události píše také americký portál MSN. Malá videovzpomínka. Na tomto “uvítání” politika AfD v Münsteru se hodně křičí “Seenotrettung ist kein Verbrechen” (Záchrana na moři není žádný zločin). Toto heslo je v Německu mezi zastánci neziskovek typu Sea Watch vcelku rozšířené. A vskutku, je to pravda, vytáhnout někoho z moře je naprosto legálním činem. Jenže pak jsou tam i nějaké ty úkony předtím a potom, o kterých už se v tom hesle (raději?) nemluví… Jsem zvědav na detaily, které u řeckého soudu zaznějí. Poslední myšlenka na závěr. Kdyby azylově-migrační plán Ursuly von der Leyen věnoval daleko více prostoru a energie boji proti pašerákům lidí – proč vlastně nebrat tuhle mafii stejně vážně jako tu, která pašuje drogy? – dost možná by byl pro zbytek Evropy lépe stravitelný. Jenže to by asi zase nebyl stravitelný v Německu, které je v tomto směru společensky „jinde“ než visegrádská čtyřka. Schválně si počkejme na podrobnosti případu; ale osobně bych tipoval, že Němců bude mezi zadrženými hodně. Třeba polovina?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-15 15:08:59

Hysterie, obrazoborectví a Churchill

Strhávání a poškozování soch těmi, kteří si myslí, že to je jejich svatá povinnost v rámci tažení Black Lives Matter, je všedním signálem průběžné destabilizace lidské společnosti. Od starověku k tomu dochází neustále. Jde o nekonečné permanentní střetávání nepřeberného množství lidských skupin, které si momentálně myslí, že je osvítila nějaká pravda či poslání. V rámci těchto rvaček od starověku získávají moc silnější, agresivnější, přičemž vše je oblečené do dobových náboženských skupinových a politických kostýmů. Cílem je jakýmkoliv způsobem prosadit momentální vizi chaoticky nadšené skupiny. Sochy jako pěna dní Hysterie a vandalismus v rámci druhá naplňuje základní prvky absurdity, je na půli cesty mezi groteskním vyjadřováním jakési frustrace a představ a bezstarostným křikem těch, kteří se považují za majitele zásadní pravdy. A nesnášejí jiné polopravdy a skoro-vize zakleté do soch. Vzdáleně mi to připomíná (ale v naprosto ošklivé verzi) Pěnu dní (L'Écume des jours) od Borise Viana. Blouznění Black Lives Matter proto nepředstavuje nic nového, je to jenom další verze boje za lepší zítřky, při kterém byla například poškozena poetická socha malé mořské víly v Kodani nebo se v Praze na podstavci Churchillovy sochy objevily nápisy Byl rasista a Black Lives Matter. Sir Winston Leonard Spencer-Churchill se ocitl v nemilosti obrazoborců, protože byl znám jako člověk kontroverzních názorů, mnohdy až rasistických. Proto si někdo myslí, že by bylo fajn jeho sochu strhnout nebo alespoň počmárat. Obrazoborci v tom vidí součást spásné očisty lidstva. K tomu není od věci připomenout, co bylo o strhávání soch uvedeno v polovině roku 2016 v BBC. Odvysílala rozhovor s člověkem, jenž rozbíjel sochu Saddáma Husajna nedlouho poté, co Spojené státy a Velká Británie vtrhly do Iráku a porazily jeho jednotky. Muž měl na vztek nárok, protože Husajnův režim jej rok a půl věznil a asi 15 jeho příbuzných popravil. Socha padla v roce 2003 a o 13 let později tento člověk řekl, že by sochu klidně nechal znovu postavit, protože bezpečnostní situace v Iráku je mnohem horší než za Husajna. „Dříve jsme měli jednoho Husajna a dnes jich máme tisíc,“ uvedl doslova. Z tohoto hlediska kácení soch nemá žádný, ani symbolický význam. Není důvod kácet či pomalovávat sochu nějakého britského premiéra Churchilla, ačkoliv kašlal nejen na Indii a obyvatele Středního východu, ale kašlal i na Čechoslováky, tedy na Čechy a Slováky v Československu. Musíme zapomenout na liberalismus Již před 20 lety jsem napsal na web Neviditelnypes.cz článek Nic se od té doby v hlavách člověčích nezměnilo… s následujícími větami o domnělém demokratovi Churchillovi: „Již v únoru 1925 se Churchill před britským výborem imperiální obrany vyjádřil, že žádná dohoda s Německem není možná bez revize ustanovení Versailleské smlouvy, pokud jde o východní hranice Německa. Byl přesvědčen, že bude muset jít o "podstatnou nápravu", jež se bude týkat území českých Sudet (na němž většinu obyvatelstva tvořili Němci) a polského koridoru vedoucího k moři u Gdaňska, který odděloval Východní Prusko od zbývající části země. Totéž Churchill opakoval před Dolní sněmovnou 23. listopadu 1932.“ Churchillovi se jenom hodilo, že od roku 1938 bylo politicky vhodné být na straně Hitlerem utlačovaného Československa. Přesto bych Churchillovu sochu neokopával ani nestrhával. Churchill je symbolem pomoci Britů v době 2. světové války, podobně jako byla socha Koněva připomínkou osvobozovacích bojů v roce 1945 na území Československa. Lidské jednání je nekonečnou bažinou mnohdy protichůdných tendencí, neuvěřitelných zvratů a podivných kompromisů. Proto se příznivci Black Lives Matter se nemá čím chlubit. Bez širokého faktografického nadhledu jsme jenom zombíci. Pokusím se to ukázat na postavě Churchilla. Jak jsem uvedl ve své knize Bombardovat nemocnice je normální (AOS Publishing 2017): „Kritici současných politiků států EU a představitelů parlamentu EU varují, že naši současní tzv. liberální politici jsou svou neschopností nebezpeční. Typické je, že v souvislosti s vlnami nelegální migrace z muslimských zemí se bojí razantně rozhodovat. Obávají se, aby náhodou nebyli obviněni, že jednají proti nějakému článku nějaké lidskoprávní úmluvy. Evropští politici jsou většinou jenom průměrnými produkty stranických aparátů. Strany se bojí osobností nezapadajících do jejich zaběhnutých kolejí. Mezi našimi politiky nevidíme osobnosti typu de Gaulla a Churchilla, kteří mohou být lékem na dnešní chaos evropské politické bezzubosti. Je po nich poptávka, protože sílí obecné povědomí – hrozby je možné řešit, ale musíme zapomenout na liberalismus. Protože de Gaulle a Churchill krizové situace nemohli řešit s pomocí liberálních póz.“ Doba si žádá politiky Churchillova formátu Winston Churchill byl také zastáncem afrických koncentráků a indických hladomorů. Ale propaganda po druhé světové válce z něho udělala velkého demokrata. „V historické literatuře se o Churchillovi hovoří v posledních desetiletích s využitím archivních materiálů nejen jako o státníkovi, ale také jako o krutém člověku. Snad právě proto dříve než jiní pochopil, jak je Hitler nebezpečný pro britské impérium. Uměl toho beze zbytku využít ve svůj politický prospěch. A tím i ve prospěch Velké Británie. Znal styl uvažování Hitlera a Stalina. Patřil psychologicky do jejich smečky. Proto byl otužilejší (čili agresivnější) v odporu proti nim. Tím získal mediálně pověst velkého demokrata,“ uvedl politolog Zdeněk Zbořil v mé knize Ústecké lágry (AOS Publishing 2015). Zbořil též upozornil na významný Churchillův životopis od vysokoškolského pedagoga Cliva Pontinga, který popsal Churchillovo schvalování použití chemických zbraní při bombardování odbojných domorodců. Totéž jinak: „Churchill jako ministr kolonií ve 20. letech 20. století dal v Irsku volnou ruku notoricky známým kriminálníkům z Black and Tans, a když Kurdové povstali proti britské vládě, řekl: ,Jsem silně pro použití otravného plynu proti necivilizovaným kmenům‘,“ napsal v knize Churchill‘s Empire historik Richard Toye. Vysvětluje to, proč po druhé světové válce Churchill hovořil o nutnosti vytvoření železné opony. Věděl, že Stalin je jako on. Věděl, po čem Stalin bezohledně touží, protože se v jistém smyslu také tak choval, pokud měl možnost. Proto věděl, čeho se mohou od Stalina na západě Evropy dočkat. Americký obhájce lidských práv o Churchillovi prohlásil, že pokud v danou chvíli (za 2. světové války) byly zájmy Britského impéria shodné se zájmy ohromné většiny lidstva, šlo o vzácnou a šťastnou shodu náhod. Možná, že byl Churchill zločinec, ale když narazil na většího zločince, dokázal ho rozeznat. Slova velkého slavného Churchilla stavícího se na odpor diktatuře nakonec překonala činnost krutého a omezeného Churchilla. Tolik slova Richarda B. Moora. Proto je úsměvné, že dnešní doba si žádá politiky Churchillova formátu. Chtít dnes v politice nové Churchilly znamená, že nezáleží na pověsti lidí označovaných za nesnášenlivé, militantní, populisty a xenofoby či rasisty (jako Churchill), hlavně když pochopí situaci a umí prosadit (jako Churchill) nepopulární kroky. Přitom musí udržet v EU nejzákladnější demokratické hodnoty (jako Churchill) a prosadit tvrdá opatření proti úhlavnímu protivníkovi (jak činil Churchill). Je nutné zastavit nelegální migraci A kdo je dnes protivníkem potenciálního Churchilla? Nejsou to lidé vyznávající islám, kteří žijí v EU již desítky let. Vždyť například ve Francii žije nejvíce muslimů v EU – pět milionů. Islám je náboženství značné části přistěhovalců, kteří přišli do Francie od konce šedesátých let. Je ale aktuálně nutné zastavit nelegální migraci, protože nelegální migranti z posledních let se mohou postupně radikalizovat. Z bezpečnostního hlediska jsou nečitelní. Jsou rozladěni, že EU pro ně není zaslíbenou zemí. Stávají se cílem islamistů, kteří je chtějí proměnit na vyznavače radikální verze islamismu. Již dnes mají západní země problém s deziluzí druhé a třetí generace migrantů. Politická praxe nazvaná „Churchillizace EU“ jako lék na současnou neschopnost europolitiků by znamenala přijmout agendu politiků, jako je maďarský Orbán či Francouzka Le Penová. Kdyby lidé tohoto typu získali politickou moc, nedošlo by k demontáži demokratického státu, jak křičí tzv. liberálové. Jenom by následovala daleko přísnější bezpečnostní a protimigrační opatření. Protiliberální (tím i antiglobalizační) agenda by jenom směřovala ke zrušení přebujelé lidskoprávní agendy. Politici jako Orbán či Le Penová, pokud by se dostali k moci v klíčových státech EU, by nakonec neměli potřebu vyvést svůj stát z unie. Neboť ta by díky této politice začala (aniž by to úředníci chtěli, ale museli by) tvrdě posilovat dosavadní kulturní a bezpečnostní status quo v evropském prostoru. Po úspěšném zamezení další nelegální migrace a zostření bezpečnostní politiky by lidé tohoto typu nakonec byli svým tvrdým pohledem na svět příliš militantní. A již uklidnění občané by je při dalších volbách vyhodili ze sedla stejně jako Churchilla v roce 1945. Politické strany, které jsou dlouhodobě u moci, se tohoto trendu obávají, protože nemají na skladě své mutace Churchillů. K churchillizaci evropské politiky proto v nejbližších letech spíše nedojde. Nedochází ještě k natolik vážným signálům destabilizace EU, aby se voliči zmobilizovali k odporu proti současnému bezzubému vedení unie a evropských států. Liberálními iluzemi trpí zhruba polovina evropských voličů. Proto (bohužel) čas nahrává i v blízké budoucnosti invazi nelegální islámské migrační vlny… Tolik k tématu proklínaného Churchilla. Post scriptum Není od věci menší zamyšlení z hlavy ministra kultury Lubomíra Zaorálka na webu Novinky.cz: „To, že se shazují sochy, není řešení. Nelíbí se mi to. V roce 1989 jsme si říkali, že bychom tu měli všechny ty Leniny nechat, protože když je všechny sundáme, zapomeneme na to, co bylo. Přesto jsme dělali čistky, odstraňovali jsme všechny srpy a kladiva a Marxe a Leniny, přejmenovávali jsme ulice. Pak jsme si říkali, jestli je to dobře. Až to vše vyčistíme a jednou zapomeneme, tak tím ztratíme kus sebe samých, protože jsme to 40 let strpěli.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}