EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Jaro je tady a s ním i čas na šortky! Mnoho žen, zvlášť po čtyřicítce, se často ptá, zda je vhodné i v zralejším věku nosit tento kousek oblečení. Odpověď je jasná – ano! Pokud se správně vyberou a nosí s jistotou, šortky mohou být stejně elegantní a stylové jako jakýkoli jiný oděv. Samozřejmě, že ...
Čas načtení: 2025-04-14 07:00:00
I ženy po čtyřicítce mohou nosit šortky, když vědí jak na to!
Jaro je tady a s ním i čas na šortky! Mnoho žen, zvlášť po čtyřicítce, se často ptá, zda je vhodné i v zralejším věku nosit tento kousek oblečení. Odpověď je jasná – ano! Pokud se správně vyberou a nosí s jistotou, šortky mohou být stejně elegantní a stylové jako jakýkoli jiný oděv. Samozřejmě, že ...
\nČas načtení: 2024-02-13 15:25:50
Důležitost pravidelného užívání kotvičníku po čtyřicítce
Tato rostlina má mnoho zdravotních přínosů, které mohou přispět ke kvalitě života a celkovému pohodlí. Zde jsou nejdůležitější důvody, proč bychom měli po čtyřicítce zahrnout kotvičník do svého pravidelného režimu. Podpora hormonálního zdraví S postupem [...] The post Důležitost pravidelného užívání kotvičníku po čtyřicítce appeared first on magazín Energie života.
Čas načtení: 2024-04-11 06:58:47
Jak být rentiérem po čtyřicítce? Přijďte na debatu s Lukášem Nádvorníkem alias Skejwinem
Dělat po čtyřicítce už jen to, co nás baví? To je sen, který se ale podle investora Lukáše Nádvorníka může stát skutečností. Přijďte na debatu s ním. Článek Jak být rentiérem po čtyřicítce? Přijďte na debatu s Lukášem Nádvorníkem alias Skejwinem se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2014-06-13 13:00:00
Po čtyřicítce si nechte kouknout do očí
Zrak je jedním ze smyslů, díky kterému vnímáme svět kolem sebe a prožíváme plnohodnotný život, a proto bychom neměli podceňovat význam preventivních prohlídek a chránit zdraví svých očí. ,,Ideální je po čtyřicítce alespoň jednou za rok navštívit oční lékaře a optometristy, kteří vyšetří zrakové fun ...
Čas načtení: 2014-04-14 14:15:00
Porodit dítě po čtyřicítce není dnes ničím neobvyklým, nemusíte se obávat, že budete „stará“ maminka. Stále více žen svůj rodinný život začíná později, než tomu bývávalo před několika lety. Mnohdy se stává, že ženy potkají toho pravého muže „pozdě“, jak se tak říká, až za pět minut dvanáct. Otěhotně ...
Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19
Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“
„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem. V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta? Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem? Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr? Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný? V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší? Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní? Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora? Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas? Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.
Čas načtení: 2024-03-17 07:15:11
Lukáš Nádvorník alias Skejwin popularizuje pasivní investování a na sobě ukazuje, proč a jak žít skromně, aby člověk časem mohl dělat to, co ho baví. Článek Ví, jak být po čtyřicítce rentiérem, a říká: Bráchovi jsem dal pod stromeček ETFko, nejcennější je čas se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-03-24 10:22:22
Jak se stát rentiérem po čtyřicítce, milionový rezort v Mexiku a záchranář z Dedolesu
Přinášíme pravidelný souhrn témat, která by vás po tomto týdnu neměla minout. Čtěte o investorovi Lukášovi Nádvorníkovi nebo opravě Dedolesu. Článek Jak se stát rentiérem po čtyřicítce, milionový rezort v Mexiku a záchranář z Dedolesu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-11 06:50:28
Dorota Nvotová, známá hudebnice a cestovatelka, se rozhodla prolomit tabu týkající se duševního zdraví a užívání antidepresiv. O tom, že trpí ADHD, otevřeně mluví a poprvé jí byla antidepresiva předepsána už v 16 letech. Zpomalení po čtyřicítce Dorota (41) přiznává, že její život po čtyřicítce zpomalil, a to nejen kvůli věku, ale i kvůli zdravotním […]
Čas načtení: 2025-02-14 06:31:36
Z Googlu propojil 500 000 vývojářů. Po čtyřicítce začal fotit dronem a uspěl v National Geographic
Stavět globální projekty, vyvíjet software nebo fotit – Daniel Franc vidí ve všem tvůrčí proces. Jeho snímky krajin z dronu sbírají prestižní ocenění. Článek Z Googlu propojil 500 000 vývojářů. Po čtyřicítce začal fotit dronem a uspěl v National Geographic se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-26 09:25:00
Hana Třeštíková (42) je těhotná! Které další slavné ženy rodily po čtyřicítce?
Myslíte si, že mateřství po čtyřicítce je výjimkou? Opak je pravdou! Čím dál více žen se rozhoduje pro dítě ve zralejším věku – a mezi nimi i řada slavných osobností. Které dámy se rozhodly přivést na svět dítě po čtyřicítce? Podívejme se na inspirativní příběhy českých i zahraničních hvězd.
Čas načtení: 2025-02-26 15:04:18
Produkční a zastupitelka městské části Praha 7 Hana Třeštíková oznámila, že ve svých 42 letech čeká narození svého prvního potomka. Sestra fotografa Tomáše Třeštíka není jedinou známou ženou, která přivede na svět potomka po čtyřicítce. Některé dámy rodily po čtyřicítce poprvé, jiné už doma děti měly a těšily se z dalšího přírůstku ve zralejším věku.
Čas načtení: 2019-07-29 20:30:12
Hubnout po čtyřicítce se dá. Jen nesmíte dělat klasické chyby
Hubnutí po čtyřicítce už nejde tak snadno, jako když vám bylo dvacet. To jste hubli téměř sami od sebe, nemuseli jste tolik dřít a pravidelně cvičit, nemuseli jste se příliš omezovat v jídle. Stačilo jen na chvíli vynechat sladkosti a tučné večeře a pár kilo bylo rázem dole. Ve čtyřiceti a vyšším věku už to takto snadno nefunguje, proto je řada žen (ale i mužů) ze svého těla nešťastných. Místo toho, aby na šli na hubnutí s rozvahou, dělají nevědomky jednu chybu za druhou.
Čas načtení: 2023-11-08 07:00:00
Jak se starat o pleť po čtyřicítce?
V dnešní době jsou čtyřicetileté ženy obvykle v lepší kondici než bývaly naše maminky. Máme více možností, jak se o sebe starat. Čtyřicítka je důležitým bodem zlomu, pokud se jedná o péči o vaši pleť. Čím dříve začnete bojovat proti jejímu stárnutí, tím lépe. Jak na to? Díky hormonálním změnám, k ...
Čas načtení: 2012-12-13 15:15:00
Jak být krásná i po čtyřicítce?
Každá žena by si přála být stále mladá, krásná a svěží. Ovšem čas je neúprosný a bohužel se na nás podepisuje den co den. Stárnutí ovlivňuje také spousta dalších faktorů v podobě stresu, zaměstnání a v neposlední řadě mateřství, které některým dámám neuvěřitelně prospěje, ale jiným vezme krásnou fig ...
Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15
Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled
Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů. Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury. Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska. Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá. Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu. Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny. Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění. Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji. Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník. Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit. Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.
Čas načtení: 2020-07-19 22:59:50
První klávesnicová divize aneb Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí
Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata. Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: „nezakládejte fórum!“ Jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku. Kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako zkušená panna Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky. Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek „nezakládejte fórum“. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch. Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali. Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokážou se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory. Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci. Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je „jenom“ sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin? Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu „podle toho, jak jsem se dneska vyspal“. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí. Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce. Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek „studijního materiálu“ v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by shlédla pro výukové účely… A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout. Algoritmy vzteku No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů. Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy. Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór, ční jako „dvě věže“ ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují. Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit. Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku. Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky. Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec: Pak se nemáme prát a žrát, že? Kavalerie zkázy Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy. * Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím. * Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek. * Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut. * A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení. Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl. Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory. Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci, naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 procent lidí. Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-23 09:30:00
Legendární Gisele Bündchenová (43): Má vosí pas!
Na brazilské supermodelce není znát ani za mák, že je po dvou dětech a dávno po čtyřicítce. Gisele Bündchenová (43) se po smrti maminky na konci ledna vrhla po hlavě do práce.
Čas načtení: 2024-02-28 13:03:50
Hory, mlha, láska a já [Tessa Randau / Nakladatelství Kazda]
To, co kdysi začalo jako velká láska, je dnes pro hlavní hrdinku – ženu po čtyřicítce – jednou velkou prázdnotou. V naději, že znovu pocítí blízkost, která ji s manželem kdysi spojovala, rezervuje pro oba víkend na osamělé chatě v horách.
Čas načtení: 2024-03-21 15:45:28
Dobrovolná samota Barbory Seidlové
Po představitelce princezny Zubejdy muži vždycky šíleli. A ani dnes se to moc nezměnilo. I po čtyřicítce vypadá Barbora Seidlová (42) ze seriálu Zalez do spacáku prakticky stejně, ... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-04-01 17:00:01
Vytoč mého agenta: Klára a Martha Issovy poprvé spolu. Před lety je rozdělil boj o chlapa
O herečce Kláře Issové se už dlouhé roky mluví jako o té opuštěné, která ztratila chlapa kvůli sestřenici a ani po čtyřicítce se nedočkala vytouženého dítěte. Štěstí v lásce od té doby nemá, a ačkoliv to podle vyjádření dam nebylo tak, že by se o Ondříčka praly v jednu chvíli, v rodině tahle škatulata zanechala šrámy, které se nikdy nezahojily. Snad až donedávna, kdy se potkaly v seriálu Vytoč mého agenta, a to vůbec poprvé. Přesto si diváci mohli všimnout, že v jednom záběru Klára a Martha nebyly ani jednou. Snad aby se nepotkaly na place? Možná je na to přece jen ještě brzy… Partner si vás ani po letech nevzal? Život na psí knížku se může při rozchodu pěkně prodražit Číst více Rozdělila je touha po dítěti Panu režisérovi uhranula Klára jako první. V roce 2005 se potkali během natáčení filmu Grandhotel. Tehdy byl zadaný a měl už syna. Jenže lásce člověk neporučí. Tmavovlasá kráska s melancholickýma očima ho okouzlila. A tak se dali dohromady a dlouho spolu prý byli šťastní. Nakonec to měla být ale její velká touha po miminku, která je začala rozdělovat. Ondříček to viděl jinak, sám už otcem byl a do dalšího potomka se nehrnul. Chtělo by to pár chvil, aby ztráta lásky přebolela, jenže záhy vyšlo najevo, že se dal Ondříček dohromady s Klářinou mladší sestřenicí Marthou. A nastalo období ticha. Dlouho trvalo, než si všichni tři uvědomili, že nebyl žádný záměr, aby to takhle dopadlo. Brzy nato spolu čekali první dítě, což bylo možná právě pro Kláru velmi zraňující. Však si prý přála miminko celou dobu, co byli spolu. V roce 2012 porodila Martha dceru Františku, na jaře 2018 její sestřičku Emilku. Poslední šance Urbana na velkou roli? Do ZOO se vrací po hořkém zklamání Číst více Zakopaly válečnou sekeru? Na společenských akcích se tyhle dvě pak dlouho ani nepozdravily, nebo v lepším případě nedorazily tam, kde se měla objevit ta druhá. Martha Issová to po čase označila za osud, Ondříček zase následně přiznal, že mají trochu třaskavé manželství a čas od času po něm jeho žena něco hodí – někdy notýsek, pak třeba pivo. Zdá se, že se doma tihle dva opravdu nenudí! První krok k uzavření dveří za bolestivou minulostí udělali v roce 2017, když se všichni objevili bok po boku na karlovarském filmovém festivalu. Klára Issová od rozchodu s Ondříčkem občas s někým randí, předloni se dokonce chtěla vdávat za mladšího Jakuba Kopu. S tím to ale nevyšlo a dnes už prý ze samoty občas mluví sama se sebou. Teď bude zase možná mluvit i s Marthou – ačkoliv se zdá, že je potřeba ještě některé věci nechat za sebou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Klára Issová prožila zradu, která nikdy nepřebolela. Už se vzdává i myšlenek na dítě.