Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2015-01-21 14:15:00

Buďte krásnější pomocí plastické operace

Zvětšení prsou a rtů se u nás v posledních letech stalo jednou z nejžádanějších plastických operací. Svá ňadra nebo rty si nechává zvětšit či jinak upravit celá řada žen. Mít dokonalé tělo je snem většiny žen, autor: GavineChasse Spokojená žena = šťastná žena Většina žen není tak úplně spokojena ...

Čas načtení: 2024-06-08 07:00:42

Zásadní změna v ovládacím centru iPhonů je za dveřmi! Takto jej změní iOS 18

Poslední větší redesign ovládacího centra na iPhonech dorazil v iOS 11 z roku 2017 a tak je na čase, aby se Apple podíval tomuto veledůležitému ovládacímu prvku opět „na zoubek“. Jak se však naštěstí zdá, letos se tak skutečně stalo a v iOS 18 dorazí ovládací centrum s řadou užitečných úprav. Poté, co v posledních dnech unikly informace o možnosti libovolného přesouvání ikon v něm či zvětšení některých prvků v čele s hudebním widgetem tu máme nyní další […]

Čas načtení: 2025-03-13 11:00:43

Únik reálné fotky potvrzuje nový vzhled iPhonu 17 Pro (Max)! Co na něj říkáte?

Zdá se, že o vzhledu zad chystaných iPhonů 17 Pro (Max) již není pochyb. V posledních týdnech se totiž dostalo na světlo světa mnoho úniků informací, které potvrzují výrazné zvětšení zadního fotomodulu, přičemž s dalším důkazem přispěchal před pár hodinami i velmi dobře informovaný leaker Majin Bu. Tomu se konkrétně dostala do rukou fotka zachycující část vnitřního rámu iPhonů 17 Pro, na kterém je jasně vidět, že se počítá jak se […]

Čas načtení: 2025-04-14 00:00:01

Trend posledních let: Zvětšení balkonu vám dá víc místa a zvýší cenu bytu

Užít si tak konečně pohodlné posezení na balkoně. S knihou v ruce, šálkem kávy na stolku a pohodlně nataženýma nohama… Komu by se něco podobného nelíbilo? Jenže ne každý balkon nabízí dost prostoru. A právě proto můžete v posledních letech vidět stále víc bytových domů, ve kterých majitelé využili jednoduché řešení – zvětšení balkonu.

Čas načtení: 2024-04-24 07:44:35

Posledních pár lístků na 2. koncert Bill Evanse v JazzDocku

Bill Evans u nás již několikrát hrál na koncertech a v různých sestavách. Tentokrát vystoupí v hvězdné sestavě – John Medeski klávesy, Keith Carlock bicí a Felix Pastorius (syn Jaco P.) basa. Saxofonista a producent světového formátu, který na mezinárodní hudební scéně debutoval v 80. letech v kapele Milese Davise (ve svých 21 letech) a nahrál s ním celkem 6 alb. Jeho kariéra tím velmi akcelerovala a brzy koncertoval a nahrával s takovými osobnostmi, jako jsou John McLaughlin, Herbie Hancock […] The post Posledních pár lístků na 2. koncert Bill Evanse v JazzDocku first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Posledních pár lístků na 2. koncert Bill Evanse v JazzDocku

Čas načtení: 2024-07-01 19:18:51

Děti ohrožené cukrem

"Oni můžou – a já ne,“ shrnuje Marcela podstatu častých stížností svého devítiletého syna Edy. Jeho spolužáci si v bufetu na školním hřišti kupují dle libosti všechno, co mají tak rádi: kolu, fantu, sprite a další sladké nápoje. Ani Eda to nemá zakázané, rodiče ale trvají na tom, aby si nezdravé sladké pití pořizoval z nepříliš vysokého kapesného, takže se musí držet zpátky. Doma se pije hlavně voda, mléko nebo čaj slazený maximálně medem. Eda se zlobí, ale jeho matka přesně ví, čemu se chce vyhnout. „Za posledních třicet let nám nenarůstá podíl dětí s nadváhou, alarmujícím způsobem nám ale narostl podíl dětí s obezitou,“ říká pediatr a obezitolog Jan Boženský. Nezdravý životní styl a nadměrný přísun energie z příliš kalorického jídla a pití tedy nevede k mírnému nárůstu tělesné hmotnosti, ale katapultuje část dětí rovnou na cestu obezity. „Nedávno jsem měl v ordinaci chlapce, který ve svých třinácti letech váží 122 kil,“ přibližuje míru problému Boženský, primář dětského oddělení v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Není to novinka: podle časopisu Nature Reviews Endocrinology jsou dnes slazené nápoje globálně vůbec největším zdrojem přidaného cukru v potravě. Řada studií, jejichž výsledky časopis shrnuje, dokládá, že sladké pití vyvolává – ať již prostřednictvím obezity nebo přímo, kvůli změnám metabolismu – choroby od cukrovky druhého typu až po některé druhy rakoviny. „Slazené nápoje nepotřebujeme, nejsou k ničemu dobré. Ze zdravotního hlediska bychom je měli pít jenom ve chvíli, kdy potřebujeme rychle dodat tělu cukry, třeba při sportu,“ shrnuje lékař Martin Haluzík, předseda České obezitologické společnosti. Tohle už si leckde dávno uvědomili – mezi posledními například v Polsku – a slazené nápoje zkoušejí regulovat, případně ty nejrizikovější, energetické nápoje obsahující kofein, dětem (například v Pobaltí) zakazují. Soustředit se v debatě právě na děti má smysl i proto, že jsou nejohroženější skupinou. V dětství se jednak vytvářejí stravovací návyky – včetně návyku na sladké –, jednak se organismus programuje k budoucím onemocněním. Česko se právě v těchto dnech rozhoupává ke konkrétnější cestě k tomu, jak jednu z největších výzev zdravotnictví pro další roky vyřešit. Stačí v této alarmující situaci osvěta, nebo je lepší vzít do hry i legislativními restrikce? Od „pitíčka“ k zánětu Mláďata, ale i dospělí jedinci druhu Homo sapiens jsou evolucí vyladění tak, aby cukry a tuky vyhledávali jako zdroj energie a aby jim jejich konzumace dělala dobře. Cukr uklidňuje a vyvolává příjemné pocity. I mateřské mléko, první nápoj, s nímž se dítě setká, je sladké, takže přejít na obyčejnou vodu nebo jiný nápoj nevýrazné chuti není pro malého člověka jednoduché. Bažení po cukru zkrátka představuje velmi silný hnací impulz. Odborníci jsou opatrní a nemluví přímo o fyzické závislosti srovnatelné s oficiálními drogami, ale faktem je, že návyku na sladké se rozhodně nelze snadno zbavit. Pediatr Boženský u svých dětských pacientů pozoruje sklon k nutkavému pití: sladké nápoje do sebe nelijí kvůli žízni, vede je k tomu právě bažení po cukru. O tom, nakolik se tomu dokážeme vyhnout, rozhodují do značné míry právě návyky získané v dětství. Již citovaná paní Marcela, náhodně vybraná ze vzorku rodičů, kteří se redakci ozvali na výzvu, aby se podělili o své zkušenosti s těmito druhy lákadel a ochotou svých potomků jim podléhat, se vždy snažila svým čtyřem dětem problematiku slazených nápojů a příliš velkého množství cukru vysvětlovat. Má se o přitom o co opřít – vystudovala potravinářskou fakultu na Vysoké škole chemicko-technologické, a problematice tedy rozumí. „Odmalička dětem třeba říkám, že se kvůli sladkým nápojům kazí zuby, že když je v nich ještě kyselina citronová, podporuje to růst bakterií. Děti to chápou, necítí potřebu nechat si zuby zkazit, navíc se bojí zubaře.“ Jan Boženský ale v praxi vidí, že v mnoha rodinách je to úplně jinak. Rodiče více než dvaceti procent českých dětí svým ratolestem sladké pití dopřávají pravidelně a už od druhého roku života. Jde o nejrůznější slazené nápoje vyvinuté speciálně pro děti, „pitíčka“ v barevných obalech s obrázky zvířátek a podobně, které běžně obsahují kolem 10 gramů cukru na 100 mililitrů (litr nápoje tak odpovídá asi 25 kostkám cukru). Lahvička o objemu třetiny litru tak v podstatě vyčerpá denní doporučenou dávku cukru pro pětileté dítě. Časem děti přecházejí na všeobecně oblíbené slazené nápoje, jako je doslazovaná minerálka, kola či fanta, a podle Boženského jich dokážou vypít i tři až čtyři litry denně. Sedmi- až devítileté dítě, které za den vypije tři litry kolového nápoje, tak může překročit doporučený denní limit cukru (44 g, tedy zhruba 11 kostek cukru) asi osmkrát – jen tímto druhem pití. Kromě problémů se zuby bývá výsledkem zmíněná obezita, která vyvolává takzvaný metabolický syndrom: „V těle se rozvíjí chronický zánět. Způsobuje poruchy metabolismu tuků, hypertenzi a další závažné věci, které pak časem vedou k infarktům, mozkovým příhodám a podobným komplikacím,“ varuje lékař. Chronický zánět zároveň mění naši imunitu způsobem, který může vést k rakovině. „Každou hodinu v našem těle vzniká buňka, která je potenciálně nebezpečná, ale náš imunitní systém ji dokáže odhalit a zničit.“ U obézního člověka, jenž se navíc nezdravě stravuje a scházejí mu některé živiny, však imunitní systém tak dobře fungovat nemusí. Nemoci zároveň u obézních lidí postihují mladší jedince. Když se metabolický syndrom rozvine u dítěte, dříve se pak také projeví cukrovka druhého typu, které se dříve říkalo „stařecká“ a byla pokládána za nemoc vyššího věku. „I první infarkty přijdou mnohem dříve, než jsme dnes zvyklí – u čtyřicátníků i mladších lidí,“ vysvětluje Boženský. Což v budoucnu kromě mnoha osobních tragédií může neúnosně zatěžovat zdravotnický systém. Možnost konzumovat nezdravé věci je někdy představována jako věc osobní volby. Faktem je, že důsledky časem zaplatí všichni plátci zdravotního pojištění. V krvi dětského či dospívajícího pacienta s metabolickým syndromem lékaři navíc nacházejí zvýšenou hladinu lipidů nebo cholesterolu, někdy i vyšší hladinu cukru. Dítě může mít i vyšší krevní tlak. „Tohle jsme ještě před deseti lety nevídali vůbec, teď už to není úplně výjimka, zvlášť u adolescentů,“ říká již citovaný Martin Haluzík, který je zároveň přednostou Centra diabetologie v pražském IKEM. „Hodně rodičů může vystrašit, že velká část těchto dětí už má steatózu, ztučnění jater,“ doplňuje pediatr Boženský. „Jde o ukládání tuku do jaterních buněk. Je to první krok k závažným komplikacím v dospělosti.“ Dítě si na nic konkrétního nemusí stěžovat. „Ono totiž ani netuší, jaké to je, cítit se dobře a lehce. Když má chlapec o padesát kilo více, než by při své výšce a věku měl mít, je to, jako by neustále nosil na zádech padesátikilový batoh,“ dodává Boženský. Nejdůležitější je se do tohoto stavu vůbec nedostat a omezení nezdravých nápojů v tom může sehrát velkou roli. „K pitnému režimu patří neslazená voda a slabý ovocný čaj, bez nějakého aditiva. Když se dítě nenaučí pít slazené nápoje do pátého nebo šestého roku života, většinou si k nim pak už cestu nenajde. Když si jednou začas dá v restauraci či na oslavě džus nebo kolový nápoj, není to ideální, ale nic se nestane,“ doporučuje Boženský. Než úzkostlivě počítat gramy cukru, které jejich potomek denně v nápojích zkonzumuje, je pro rodiče jednodušší doma sladké pití zkrátka nenabízet. Mimo domácnost pak stačí volnější pravidla, zvlášť když děti vyrostou a rodiče už nemají nad jejich stravováním absolutní kontrolu. „Teenagerovi nebudete říkat, že si nesmí dát kolu, fantu nebo mirindu. Pokud bude mít zažito, že rodina preferuje neslazené pití, dříve nebo později se beztak vrátí k vodě,“ radí Boženský rodičům a upozorňuje, že také nárůst váhy v dětském věku je nebezpečnější než v pubertě, kdy se v organismu řada věcí radikálně mění a nějaké to kilo navíc se může ztratit. Víc než polovina světa Omezení v rodinách jsou tedy určitě důležitá, ale pohybujeme se v náročném terénu. Na druhé straně barikády jsou silní protivníci, hlavně masivní a dobře promyšlená reklama. Rodiče, které redakce oslovila, se před ní snaží děti chránit, někdy je to ale marný boj. Potíže vznikají třeba v nákupních centrech: „Když už tam jdeme, je vidět, jak jsou děti ze všudypřítomných lákadel a reklam úplně vedle. Mám pocit, že se jim spouští reflex ,chci cokoli!‘,“ píše jedna z matek Andrea Cigánková. Nejsilnější masáž se valí z televize. „Zkuste si ji někdy pustit ráno, když se vysílají pořady pro děti,“ říká pediatr Boženský. Televizní reklamy na slazené nápoje a jiné sladkosti jsou podle něj „milé, úsměvné, plné lásky – většinou je na nich nějaká maminka, dítě, úsměv, štěstí, rodina“. Samostatnou kapitolou jsou pak reklamy na energetické nápoje, s nimiž se pojí kromě cukru i mnoho dalších rizik. Cukr k nim rozhodně patří a jeho vysoký obsah je pro „energeťáky“ zásadní – přebíjí totiž nepříjemnou chuť energetických stimulantů. Slogan „Red Bull vám dává křídla“ skvěle shrnuje fakt, že globálně úspěšná firma ve své době marketingově prakticky ovládla pole adrenalinových sportů, které část dětí přitahují možná ještě víc než samotná „limonáda“. Akrobatické létání, divoké sjezdy na kolech a lyžích nebo krajně nebezpečné lety pomocí obleku nazývaného wingsuit jsou pro ně neodolatelně atraktivní, zvlášť v kritickém věku po desátém roce života, kdy navíc rodiče postupně ztrácejí kontrolu nad jejich stravováním. Děti ke sladkým nápojům svádí také tlak kamarádů a vlastně i celkové nastavení společnosti. „Co rodiče nabízeli dětem, když byly malé? Když se bály jít k doktorovi, když si rozbily koleno, měly úspěch ve škole? Udělali jsme ze sladkosti odměnu, něco jednoznačně pozitivního. Je tady oslava, musí být dort, dětské šampaňské…“ vyjmenovává Boženský. Ve světle těchto úvah se přirozeně nabízí otázka, zda by stát neměl „zdvihnout prst“ a legislativními kroky upozornit, že tenhle přístup většiny společnosti není nejšťastnější. Regulace by mohla vyjít právě z obsahu cukru v daném nápoji. V Česku jej upravuje takzvaná pamlsková vyhláška, která zakazuje prodej nápojů ve školách a školských zařízeních, pokud mají větší obsah cukru než pět gramů na 100 mililitrů. Limitu vyhovují například některé ochucené minerálky, zatímco kokakola, kofola, sprite nebo fanta nikoli. Zajímavé je, že po zavedení vyhlášky v roce 2016 se nárůst obezity menších dětí u nás zastavil – než přišel covid, s ním sociální izolace, a děti znovu začaly více tloustnout. Důležitá proměnná je totiž dostupnost i mimo budovu školy. V Česku se o takové regulaci dlouho debatovalo spíše na odborné úrovni a do reálných politických plánů tlak zdravotnicko-odborné veřejnosti nezasáhl. To až do momentu, kdy Národní ekonomická rada vlády (NERV) v loňském roce přinesla soubor 37 opatření, jak pomoci tuzemskému rozpočtu a ekonomice obecně. Jedním z návrhů pak je i danění slazených nápojů. Při letmém pohledu po světě nejde o žádnou novinku a současně nejsme zásadně pozadu. Daňová opatření vůči slazeným nápojům jsou doménou 21. století a posledních dvou dekád obzvláště. Zajímavý je vývoj ve Francii, která – jak upozorňuje PAQ Research – byla jednou z prvních evropských zemí, která se ke zdanění cukru odhodlala. Tehdy byla hlavní motivací finanční krize a snaha o větší přísun peněz do státního rozpočtu. I když spotřeba slazených nápojů klesla asi o pět procent (a výrazněji u nízkopříjmových domácností), francouzští zákonodárci nastavení daně přehodnotili a místo plošné daně zavedli sazby podle množství cukru. Možných cest, jak nápoje zdanit, je tak více, ale zrovna Češi nemusí pro inspiraci chodit daleko. Vše totiž směřuje k tomu, že ideální model, vhodný k domácí aplikaci, uplatňuje již zmíněné Polsko. „Jejich přístup je nám nejbližší. Jsou jedněmi z posledních, mohli se učit od jiných zemí. A mají podobné spotřebitelské chování,“ říká náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník (KDU-ČSL). Polské řešení zjednodušeně řečeno nedaní plošně všechny slazené nápoje jednou sazbou, jak to zavedla zmíněná Francie, ale sazbu zvyšuje či snižuje podle množství cukru v daném nápoji. Jinými slovy: čím více cukru je v nápoji, tím větší spotřební daň a tím větší motivace pro výrobce množství cukru ve svých výrobcích snižovat (a naopak menší pro spotřebitele si nápoj koupit). „Ta daň není o příjmech, ale o výdajích,“ shrnuje cíle ekonom Jakub Komárek z výzkumného týmu PAQ Research, který se modely správného zdanění slazených nápojů zabývá. Odhady mluví asi o třech miliardách korun ročně do státní kasy. I tak jde podle Komárka o solidní přínos a do kontextu jej zasazuje srovnáním se stávkami učitelů kvůli loňským škrtům ve školství (učitelům šlo o polovinu této částky). Co se oné podstatnější položky týče, tedy ušetřených výdajů, přesné propočty neexistují. „Víme, že jen samotná obezita, která úzce souvisí s konzumací cukru, stojí 30 miliard korun ročně jen na zdravotních výdajích. Celkově tedy daleko více,“ říká Komárek s tím, že jak se bude měnit spotřebitelské chování a konzumovat méně cukru, pozitivní dopady se v čase projeví. „Je to ale velice dlouhodobá strategie,“ upozorňuje. Epidemioložka Eliška Selinger jej s mírnou nadsázkou doplňuje, že stejně jako se k obezitě trvá projíst 20 let, „odjíst“ se od ní trvá stejně tak dlouho. V současné chvíli má nějakou formu zdanění více než 50 států na světě. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde se daň zavedla, klesá spotřeba slazených nápojů o 15 procent. Dlouhodobé pozitivní dopady lze pro nejbližší roky nahradit těmi skokovějšími: podle dat z Velké Británie například výrazně ubylo zubních kazů u dětí. Češi to milují Ministerstvo zdravotnictví si návrh NERV vzalo za svůj a zadalo Státnímu zdravotnímu ústavu (SZÚ) vypracovat model, podle kterého pak bude možné legislativu nastavit, protlačit vládou a následně i parlamentem. „Jsme zhruba v polovině volebního období, vrcholí doba, kdy se legislativa může pohodlně stihnout,“ říká na dotaz, zda se tohle všechno dá zvládnout, náměstek ministra zdravotnictví Pláteník. „Vymlouvat se na časový limit není namístě.“ Na SZÚ si tvorbu legislativy vzala na starost právě Eliška Selinger – jedna z těch, kdo dlouhodobě apelují na stimulaci lepší životosprávy v Česku. Ta, společně s kolegy z ústavu, analyzuje modely zdanění v ostatních státech a hledá nejlepší možný recept pro Česko. I jí zatím jako ideální vychází polská cesta danění podle množství cukru. Kam vybrané peníze půjdou, tedy jestli rovnou do zdravotnictví, nebo se rozpustí ve státním rozpočtu, zatím není jasné. Jednu z cest nabízí již citovaný lékař Martin Haluzík. V posledních letech totiž došlo k průlomu v léčbě obezity. Objevily se nové léky vycházející z preparátů k léčbě cukrovky, které – s menšími vedlejšími účinky než starší přípravky – u obézních lidí výrazně snižují chuť k jídlu a také krevní tlak, hladinu cholesterolu i riziko kardiovaskulárních chorob. V Česku ale léky založené na účinné látce semaglutid nejsou u léčby obezity hrazené ze zdravotního pojištění, takže si pacienti tyto preparáty, u nichž je podmínkou dlouhodobé užívání a které mohou vyjít zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, musí platit sami. „Máme svázané ruce. U pacienta, který nemá diagnostikovanou cukrovku, není žádná šance úhradu získat. U řady nemocných tak léky prostě nenasadíme, protože je nemá kdo zaplatit,“ kroutí hlavou Haluzík. Postrádá zde společenský tlak na zdravotní pojišťovny – česká veřejnost stále pokládá obezitu nikoli za nemoc, ale spíše za výsledek lenosti a neochoty vést zdravý životní styl. Peníze z nové daně by podle Haluzíka mohly pomoci financovat nejen léky samotné, ale také infrastrukturu, která pacientovi umožní dosažené snížení váhy udržet či prohloubit – poradenská centra, místa pro zdravé trávení volného času a podobně. Příklady z praxe jsou, politická shoda se však zatím hledá. Ambice ministerstva zdravotnictví částečně narážejí na fakt, že ne všechny partaje mají ohledně zdanění slazených nápojů jasno. Řeč je především o občanských demokratech. „Osobně nejsem proti, ale naše strana v tomhle není jednotná,“ říká předsedkyně výboru pro zdravotnictví Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS). S kolegy v mezičase mají shodu „alespoň“ na tom, že regulovat se bude dostupnost energetických nápojů pro děti. Navyšování daní obecně v českém kontextu není příliš populárním nástrojem, právě spotřební daň ale tvoří mírnou výjimku. Tu symbolizují například závislostní opatření vznikající na Úřadu vlády, podle kterých mají nikotinové náhražky podléhat nižší dani, než je tomu třeba v případě cigaret. I tak existuje na politické úrovni částečná rezervovanost. Po dlouhých letech nehybnosti dnes politickými kuloáry putují dva rozdílné návrhy. První je v konečné fázi, a pokud dojde k jeho schválení, znamenal by zákaz prodeje energetických nápojů nezletilým do patnácti, nebo osmnácti let (věková hranice je jednou z posledních položek, nad kterou se diskutuje). Druhým je právě návrh NERV přetavený v akci ministerstva zdravotnictví a SZÚ. Oba modely přitom ukazují škálu přístupů, s níž je potřeba tuto problematiku řešit: energetické nápoje jsou podstatně škodlivější a dětem by se v ideálním světě měly zcela vyhnout. U slazených nápojů (mimo jejich extrémní příklady v podobě energeťáků) stačí mírnější opatření – tedy regulace pomocí ceny. Při pohledu na situaci v Evropě se ale zdá, že právě taková regulace slazených nápojů – například po vzoru zmíněného Polska – je nutným krokem. „S nástrojem se nyní můžeme setkat ve třinácti zemích EU,“ říká ekonom Komárek. To zároveň znamená, že dnes v rámci Evropy nejsme osamoceným ostrůvkem bez jakékoli regulace. Hlavní problém však vězí jinde. „Češi jsou svou životosprávou mezi nejhoršími. Víme, že konzumujeme nejvíc čistého alkoholu na hlavu a hodně cukru. Jsme obézní a netýká se to jen dospělé populace,“ vypočítává tuzemská rizika Komárek. „Nejsme jediní, ale možná by nám to prospělo nejvíc.“ Zdroj: RESPEKT

Čas načtení: 2022-04-11 17:36:33

Ministerstvo kultury prohlásilo Dům Zlatý jelen v Karlových Varech za kulturní památku

Dům Zlatý jelen v Karlových Varech je jedním z posledních dochovaných objektů, které reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. V posledních letech prošel objekt citlivou obnovou. Pod dohledem památkové péče došlo během obnovy k radikálním změnám, které budově vrátili její původní barokní vzhled. Konstrukce domu je jednou z mála ukázek původního stavebního vývoje měšťanských domů lázeňského centra Karlových Varů. Po vyhodnocení všech podkladů dospělo MK k závěru, že dům Zlatý jelen svými hodnotami architektonickými, historickými i urbanistickými splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Rozhodnutí nabylo právní moci v únoru letošního roku.  Dům Zlatý jelen je jedním z posledních dochovaných objektů, jež reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. Podle dendrochronologické analýzy lze budovu datovat do let 1789 – 1790. Objekt se zachoval ve svém hmotovém řešení, ve většině historických konstrukcí, v původní vnitřní dispozici a s celou řadou uměleckořemeslných prvků jako jsou výplně okenních a dveřních otvorů včetně kování. V posledních pěti letech prošel dům kompletní rekonstrukcí, která velmi citlivě navrátila budově původní vzhled. Hrázděná konstrukce, do nedávné doby skrytá pod omítkou, byla odhalena a opravena dle původního charakteru. Rovněž hrázděné štíty a sedlová střecha byly zrekonstruovány do původní podoby. Veškeré opravy byly provedeny s požitím tradičních technologií a postupů. Dřevěné prvky jsou ručně tesané, výplně jsou provedeny z dřevěných špánů s použitím hliněné mazanice. Střecha je pokrytá ručně štípaným šindelem. Zachované hodnotné uměleckořemeslné prvky byly repasovány nebo restaurovány. Dům je z památkového hlediska ukázkou vzorně provedené obnovy. Budova zaujímá též významnou urbanistickou polohu. Svým umístěním v samém jádru města, ve svahu nedaleko od hlavní promenády, dokládá původní rozvržení historické zástavby a zhodnocuje území Městské památkové rezervace Karlovy Vary. Pozemek, na kterém dům Zlatý jelen čp. 358 stojí, a který se stává rovněž kulturní památkou, je s budovou historicky spjat, tvoří s ní jeden nedílný celek a jeho památkové hodnoty se odvíjejí od památkových hodnot této stavby.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2023-11-27 15:46:01

Cena Bitcoinu jde pod 37 tisíc dolarů a likviduje pozice

Globální trh s digitálními aktivy v pondělí ukazoval červená čísla po celém světě, protože se největší kryptoměny obchodovaly pod silným prodejním tlakem. Ceny bitcoinu (BTC) a etherea (ETH) zaznamenaly za posledních 24 hodin pokles o 2 %, respektive 4 %, což zanechalo mezi investory negativní náladu. Cena BTC za 60 dní vzrostla o 40 % Bitcoin (BTC), největší světová kryptoměna, zaznamenal za posledních 24 hodin pokles o téměř 2 %. Tento pokles přichází po dobrém subtilním vzestupu BTC na 38 tisíc dolarů. Jeho cena za posledních 60 dní vzrostla o 40 %. Bitcoin se v době psaní článku obchoduje za […]

Čas načtení: 2020-01-22 17:58:28

Nadační fond Magdaleny Kožené zve po třetí do stipendijní akademie MenART pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele

Stipendijní akademie MenART pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, klíčová aktivita Nadačního fondu Magdaleny Kožené, otevírá možnost přihlášek do dalšího ročníku. Třetím rokem nabízí tento unikátní projekt mentoringu uměleckého vzdělávání možnost intenzivního pracovního setkání s předními osobnostmi české umělecké scény. Ve školním roce 2020/2021 přijalo role mentorů 11 špičkových umělců různých oborů. Pro oblast klasické hudby v mentoringu pokračují pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a nově také flétnista Jan Ostrý. Muzikálovému zpěvu se bude věnovat zpěvačka Radka Fišarová, saxofon a skladbu bude mít na starosti v premiéře Marcel Bárta. Novým oborem je také souborová hra, které se bude věnovat výsostný muzikant, dirigent a umělec širokého záběru Radek Baborák. S výtvarníky bude pracovat Tomáš Císařovský a Richard Loskot a mentorem pro tanec bude již podruhé choreograf a tanečník Jan Kodet. Soubor v literárně dramatickém oboru letos povede dramaturgyně a režisérka Dominika Špalková ve spolupráci s Divadlem Drak, která stipendistům umožní vhled do divadelní praxe a vzniku představení. MenART je klíčovou součástí činnosti Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Kromě celostátního happeningu ZUŠ Open, ve kterém upozorňuje širokou veřejnost na význam uměleckého vzdělávání, se tak zaměřuje přímo na podporu a rozvoj mladých talentů a inspiraci jejich pedagogů. „Cílem MenARTu je otevírat debatu o moderních přístupech k uměleckému vzdělávání v prostředí základních uměleckých škol formou Best practice. ZUŠky jsou výjimečným prostředím pro zachycení talentů a zároveň ovlivňují ve velké míře přístup široké společnosti k umění,“ objasňuje Dana Syrová, zakladatelka tohoto programu a dodává: „Stejně jako podpora mladých talentů je jeho důležitou částí debata a sdílení s pedagogy, kteří ve své každodenní práci vedou mnohé další. Roční délka programu nám umožňuje pracovat v měřítku s hlubším dopadem, než přináší krátkodobá intenzivní setkání a semináře.” MenART tak zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. Stipendijní akademie MenART je otevřená pro žáky ZUŠ z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Celoroční program je pro žáky i pedagogy zdarma. Přihlášky lze podávat do 31. března 2020. První několikadenní pracovní setkání se uskuteční na konci srpna 2020 v Kroměříži a dále budou následovat tři intenzivní celodenní setkání skupin v dvouměsíčních intervalech. Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly MHF Pražské jaro a Národního festivalu Smetanova Litomyšl 2020, které tak dávají najevo, že líheň a podpora talentů jsou důležitou součástí uměleckého prostředí. Detailní informace jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz. Stipendijní akademie MenART by se nemohla konat bez podpory patrona, kterým je společnost RSJ. Stipendijní akademie Nadačního fondu Magdaleny Kožené MenART propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu jejich talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti z přístupu pedagogů vedli umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv. „Zařazení do něčeho tak velkého, jako je MenART, pro mne moc znamená. Nejenže mi dal možnost několikrát se setkat s těmi nejlepšími mentory, jež nám po celou dobu programu předávali své drahocenné zkušenosti, rady, dodávali nám energii, svůj zápal a vedli nás k profesionalitě, nebo účast na nadcházejících festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl,“ hodnotí jedna z účastnic prvního ročníku. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Povinnou součástí přihlášky je vždy motivační dopis, vyjádření pedagoga ZUŠ a ukázka práce. Výběr a zveřejnění stipendistů proběhne do konce dubna 2020. Přihlášky hodnotí poradní tým nadačního fondu, výsledný výběr účastníků stipendijního programu podléhá osobnímu rozhodnutí daného mentora. Dvojice pedagog – student se zavazuje absolvovat program v celé šíři. Prvního ročníku akademie MenArt se zúčastnilo 140 stipendistů z celé ČR, druhého ročníku 142 stipendistů. Nadační fond Magdaleny Kožené Mezzosopranistka Magdalena Kožená iniciovala podporu základních uměleckých škol jako světově jedinečného konceptu uměleckého vzdělávání založením nadačního fondu na začátku roku 2016. Členem správní rady fondu a spolupatronem akce je také generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,” říká světoznámá mezzosopranistka Magdalena Kožená. V České republice je podle posledních údajů 496 ZUŠek, ve kterých studuje více než čtvrt milionu žáků. O jejich vzdělávání se stará cca 13 000 pedagogů. Zájem o umělecké vzdělávání a počet žáků ve školách neustále narůstá – za posledních 10 let vzrostl o 12 %. Žáci se vzdělávají ve 4 oborech: v hudebním (65 % žáků), ve výtvarném (20 % žáků), v tanečním (11 % žáků) a v literárně-dramatickém (4 % žáků). Novinkou posledních let je multimediální obor a oddělení nových médií, kterým disponuje několik desítek škol. TZ

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-18 08:08:22

15. Festival krátkých filmů Praha zavítá do Kanady, objeví pravý ženský svět, představí VR kino a sveze vás na skejtu

Od 22. do 26. ledna se v pražských kinech Světozor, Pilotů a Oko uskuteční 15. ročník Festivalu krátkých filmů Praha. Nabídne opět to nejlepší z nejnovější světové produkce, nejzajímavější filmy českých tvůrců, půlnoční program s netradičními průvodci, dětské filmy i vizuální experimenty. A navíc také nejlepší kanadské filmy posledních let, poněkud odlehčený pohled na věci poslední, možná trochu šokantní výlet do světa žen v režii něžného pohlaví, VR kino, divokou vyjížďku na skejtech i program krátkých filmů pro seniory. Prezident Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Jiří Bartoška k festivalovému výročí uvádí: „Festival krátkých filmů Praha, Prague Shorts, kterému s nadsázkou říkáme „pražské šortky“ se letos koná již po patnácté. Před těmi patnácti roky jsme zvážili, že během velmi bohatého programu karlovarského festivalu opravdu nedokážeme představit všechno, co bychom chtěli. Zároveň jsme věděli, že existuje zajímavá nabídka krátkých filmů, o nichž se mezi diváky tolik neví. A z toho vzešel nápad uspořádat sesterský festival, zaměřený právě na krátkometrážní tvorbu. Diváci si za ty roky Šortky oblíbili a z festivalu se stala skvělá tradice.“ V Mezinárodní soutěži se letos představí v pěti programech 25 filmů velmi rozmanitých žánrů. Jde o výběr, v němž se potkávají filmy ověnčené již řadou festivalových cen s úplnými novinkami. Výrazným rysem letošní soutěže je pak zvýšená hladina humoru a poněkud neobvyklých námětů. Jako ochutnávku letošního festivalového programu lze brát výběr z divácky nejlákavějších filmů napříč programovými sekcemi, jež se představí divákům v rámci novinky, zahajovacího programu v Bio Oko, ve středu 22. ledna od 20 hodin. Další novinkou je VR kino v Národní technické knihovně. Od 23. do 25. ledna od 13:00 do 20:00 mohou diváci zdarma zažít novou formu filmového zážitku, protože ve foyer Národní technické knihovny na tři dny vznikne kino s nabídkou filmových projektů ve virtuální realitě. Program Země mezi moři představí nejlepější kanadské krátké filmy posledních patnácti let. Mezi sedmi tituly diváci najdou třeba i řadou cen ověnčenou temnou grotesku Další patro Dennise Villeneuvea (Blade Runner 2049), snímek kultovního režiséra Guye Madina Accidence nebo festivalově suverénně nejúspěšnější kanadský krátký film poslední doby, Šelma Jeremyho Comteho. O tom, že se dá o posledních věcech vyprávět s otevřeností, hravostí a humorem, pojednává tématická sekce Prach prachu. Dozvíte se, jak vypadá posmrtný život kosmonauta nebo jaké to je uspořádat si pohřeb ještě zaživa. Pětice filmů, jež všechny do jednoho napsaly a natočily ženy, se představí v bloku Naprosto úžasná. Hrdinky těchto kraťasů skutečně nepůsobí ani trochu jako princezny a s předsudky si v těchto příbězích hlavu rozhodně nikdo neláme. Fenoménu skejťáků se věnují kraťasy a klipy v pásmu Frontside/Backside, v němž nebude chybět ani příspěvek k tématu z rukou legendy skatevideí, videoklipů a autorského filmu Spikea Jonzeho. V programu již tradičně diváci i letos najdou oblíbenou Brutal Relax Show plnou půlnoční titulů i nekorektního humoru, LABO, nabízející filmy co – spíš než vyprávět příběhy – chtějí být vizuálním zážitkem a nezřídka proto překračují hranice medií. Na program Pragueshorts dětem se mohou děti od 3 do 6 let a jejich rodiče těšit v sobotu 25. ledna od 15:00 v Bio Oko a o den později, 26. ledna od 15:00, v kině Aero. Více ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-11-11 11:05:08

Literární vyhlídky (11. až 17. listopadu)

Pozvánek na literární akce pořádané v nadcházejícím týdnu jsme pro vás připravili nemalé množství, a přesto jsme jejich bohatou nabídku ani zdaleka nevyčerpali. V neděli 10. listopadu totiž začal další ročník festivalu Den poezie, pod jehož záštitou se během následujících dvou týdnů odehraje celá řada větších i menších literárních akcí ve všech koutech České republiky. Jejich úplný přehled naleznete na webu www.denpoezie.cz. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 11. 11. Praha / V 15 hodin zavítá do Ústřední pobočky MKP spisovatelka, básnířka a literární vědkyně Zuzana Říhová, která od roku 2007 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AVČR a v letech 2014–2017 vedla katedru české literatury na Oxfordské univerzitě. Dlouhodobě se věnuje avantgardě a modernismu. V roce 2016 vydala svou první básnickou sbírku Pustím si tě do domu a v loňském roce nevšední novelu Evička (ukázka ZDE). Olomouc / Od 15 hodin nabídne katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (učebna p31) setkání s básníkem, literárním kritikem, překladatelem a signatářem Charty 77 Josefem Mlejnkem. Praha / V 18 hodin začne v pražském Goethe-Institutu čtení německé spisovatelky Dörte Hansenové, autorky románů Starý kraj (česky 2016) a Polední hodina (česky 2019), po níž bude následovat diskuse moderovaná její českou překladatelkou (a taktéž spisovatelkou) Viktorií Hanišovou. Svá díla, která tematizují zápas s individuálním původem a vymanění ze závislosti na individuálním původu, vnímá autorka jako „romány o původu“. Patrné je to zejména na zacházení s jazykem, který v jejích knihách osciluje mezi dolnoněmčinou a spisovnou němčinou. Praha / Od 19 hodin proběhne v Rakouském kulturním fóru debata, jíž se zúčastní spisovatelka Radka Denemarková, která využila nabídky roční rezidence v rakouském městě Graz, ředitel kulturního oddělení Magistrátu města Graz Michael A. Grossmann a Luise Grinschgl z Kulturvermittlung Steiermark. Jak funguje celý projekt a jaká je jeho historie? Podle jakých kritérií jsou vybíráni autoři? Jaké nové literární možnosti se autorovi díky projektu otevírají? Moderuje Jitka Nešporová. Praha / V 19 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční autorský večer Kamila Marcela Hodáčka (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Davida Cajthamla. Básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník K. M. Hodáček vydal mimo jiné knihy Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vydání 2016, 3. vydání 2016), Cxehxio (2016) nebo Až úzko pomyslet (2019). David Cajthaml je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla číst Libuška Šafránková ze vzpomínkové knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě (na šťastné dětství) (Garamond 2019), v níž autorka bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. S Beatricí Landovskou pak promluví Jáchym Topol. Uvádí Petr Himmel, editor knihy. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie, kde svou tvorbu představí básnířka a perfomerka Jana Orlová, autorka sbírek Čichat oheň a Újedě, a básník a šachista Vojtěch Kallai, autor sbírky Žahour. Uvádí Robert Wudy.   12.11. Ostrava / Od 16 hodin proběhne v Domě knihy Knihcentrum setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, po němž následovaly druhá próza Hotýlek (2015), její dosud nejúspěšnější román Hana (2017), kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018) a nejnovější román Tiché roky (2019). Písek / V 17 hodin bude v Městské knihovně Písek představena kniha Exil pod římským nebem (Trinitas 2019), dílo píseckého historika Ondřeje Blažka o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii po roce 1948. Jako hosté večera vystoupí křesťanský teolog prof. Karel Skalický a historik doc. Jaroslav Šebek. Moderuje křesťanský teolog dr. Zdeněk A. Eminger. Olomouc / Od 18 hodin se v Mozarteu uskuteční literární večer. Vysočinu kdysi na Krabatinu přiléhavě přejmenoval tulák a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj. Jako svébytný region na pomezí Čech a Moravy vstoupila do díla řady českých malířů, hudebních skladatelů a básníků. Nikoli jako sentimentální „vonička“, ale jako obraz dramat nitra i intimního domovského zátiší. Texty Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Ivana M. Jirouse jsou plné konkrétních odkazů na tento region. Příběhy Babic a Číhošťského zázraku zase výraznými dějinnými mezníky. O Krabatině pohovoří a ze svých textů budou číst Igor Fic, Miloš Doležal a Josef Mlejnek. Praha / V 18 hodin zavítá do pražského Knihkupectví ArtMap Ladislav Čumba s přednáškou „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / Od 18 hodin nabídne Institut Cervantes v Praze besedu o novém vydání Cortázarova románu Nebe, peklo, ráj, jež obsahuje poznámky autora, které si dělal při psaní románu. O tomto díle, jehož vydání znamenalo v roce 1963 revoluci v literatuře, přijdou diskutovat překladatelka Anežka Charvátová a argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza. Po skončení besedy bude následovat vernisáž výstavy fotografií Huga Passarella Luny nazvaná Překvapivá reportáž o Juliovi Cortázarovi, Paříži a jeho čtenářích. Tlumočeno do češtiny, vstup volný. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Šárka Tobrmanová s přednáškou na téma Milton a Ztracený ráj. Praha / V 19 hodin proběhne v Café Clubu Míšeňská křest nové sbírky Štěpána Noska Penumbra (Argo 2019), která přináší básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, nebo o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar již sedmý literární večer, kde svou právě vydanou knihu Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019) představí a ukázky z ní přečte Robert Janda. Svazek graficky doprovodil výtvarník Martin Mulač, jenž bude na večeru také přítomen, stejně jako nakladatel a spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Praha / V 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pořad nazvaný „Jakub Deml píše (a my o něm) před sametem i po něm“, další z večerů o spisovateli Jakubu Demlovi, jeho díle a díle o něm. Účinkují Alena Blažejovská, Xavier Galmiche, Anna Gnot, Petr Landman, Petra Loučová, Martin Machovec, Jakub Vaníček a Alexander Wöll. Připomenuti budou Jaroslav Erik Frič a Petr Holman. Moderuje Barbora Čiháková, připravila Daniela Iwashita a tým pro výzkum korespondence Jakuba Demla. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra nad literárním dílem loni zesnulého surrealistického básníka a prozaika Pavla Řezníčka debatovat Petr Král, Jan Gabriel, Petr Motýl, Jakub Řehák a Viki Shock. „Byl prazdrojem nezřízeného smíchu imaginace. Díky jeho knížkám – od Stropu přes Vedro, Hvězdy kvelbu či Zvířata až po básně Mizející ve voliéře – to tak i zůstane,“ napsal v nekrologu pro Literární noviny Bruno Solařík.   13. 11. Praha / V 17 hodin představí ve Slovenském domě v Praze svůj nový román Aplikace a knihu povídek Ještěrka spisovatel Roman Ráž. Večerem bude provázet Kateřina Ferlesová, o autorově tvorbě promluví Miloš Horanský, ukázky z knih přečtou Kateřina Seidlová a Libor Hruška. Brno / Od 18 hodin nabídne brněnské Knihkupectví ArtMap přednášku Ladislava Čumby „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) básnířka a dramatička Maria Uhrinová, která zde bude vyprávět o svých cestách po západní Francii a přečte básně inspirované pobyty v Bretani. Praha / Od 19 hodin proběhne v Café Montmartre pracovně-diskusní setkání ze série Spektrum, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupňování díla Richarda Weinera. Hosty budou Erika Abrams, Josef Hrdlička a Eva Vrabcová, rolí moderátorů se ujmou Jiří Flaišman a Michal Kosák. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Petra Borkovce. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami pro dospělé čtenáře jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018). Uvádí Robert Wudy.   14. 11. Ostrava / Od 16 hodin bude v Domě knihy Knihcentrum uvedena nová kniha publicisty, novináře a divadelního kritika Ladislava Vrchovského Kdy na slzy není čas (Protimluv 2019) – rozsáhlý román o muži, který nedobrovolně podepsal spolupráci s StB. Praha / V 17 hodin proběhne v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí křest audioknihy Raději zešílet v divočině (Tympanum 2019) spojený s představením nové knihy Aleše Palána Návrat do divočiny. Hosty budou Vilma Cibulková, Leoš Noha, Igor Bareš, režisér audioknihy Tomáš Soldán a další. Praha / Od 18 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery uvedena nová próza Marka Tomana s názvem Nutrie (Kniha Zlín 2019), která vypráví příběh o tom, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla. Knihu spolu s autorem pokřtí ilustrátorka a autorka koláží Jitka Kopejtkova a redaktorka Jitka Hanušová. Praha / V 18 hodin nabídne Francouzský institut v Praze setkání se spisovatelem Petrem Králem, laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie. K jeho posledním česky vydaným knihám patří Láska k Benátkám (20017), Konec imaginárna (2017), Vynálezci nových omylů (2018) či Šíření (2019). Nakladatelství Větrné mlýny vydává jeho Sebrané básně, zatím vyšly první dva svazky. Moderátorem tohoto setkání bude Guillaume Basset, dramaturg festivalu Svět knihy Praha. Praha / Od 18 hodin proběhne v Malé vile Památníku národního písemnictví večer věnovaný tvorbě experimentálního básníka a výtvarníka Josefa Honyse (1919–1969). Večerem bude provázet autorova dcera Daniela Radecký. Těšit se můžete na přednášku a seznámení s dílem Josefa Honyse, čtení ukázek poezie i rozbor výtvarného díla. Praha / V 18 hodin představí v Café Kolíbka svou tvorbu básnířka Jitka N. Srbová, autorka sbírek Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Praha / Od 18 hodin se v Ústřední pobočce MKP uskuteční večer věnovaný současné romské poezii. Svou tvorbu zde budou prezentovat Renáta Berkyová, Mária Hušová, Iveta Kokyová a Janko Horváth. Ať už publikovaní nebo začínající básníci přednesou své romské, slovenské a české texty, které jsou živeny tradicí romské písňové tvorby, ale svými intimními, romantizujícími i politickými motivy postihují valéry současného života. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut další večer z cyklu Překladatelských čtvrtků, tentokrát s překladatelkou Kateřinou Klabanovou a Terezou Semotamovou coby moderátorkou. Kdo píše pro děti, musí brát děti vážně. Děti, které příběhy čtou i děti, které v příbězích vystupují. Finn-Ole Heinrich rozhodně takovým autorem je. Jeho třídílná Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. jsou vážnou a smutnou, zároveň ale i lehounkou a radostnou dětskou knihou jako málokterá jiná. Kromě pohnutého příběhu, skurilních postaviček a originálního jazyka plného fantazie jsou na knize pozoruhodné také ilustrace Ràn Flygenring, které příběh spoluvyprávějí. Za svou oblibu vděčí trilogie i autorovu stylu plnému jazykových hříček, vtípků a nejrůznějších zvláštností. V tomto směru měla překladatelka Kateřina Klabanová velmi nesnadný úkol, nápaditost jejího českého textu je hodna obdivu a je více než rovnocenným ekvivalentem německého originálu. Hostem večera bude psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková.   16. 11. Praha / Od 11 hodin proběhne v Národní knihovně ČR křest knihy Jak maminka vyprávěla o Československu (Verzone 2019). Reportážní pohádky napsala Michaela Vetešková a ilustrovala Lenka Jasanska. Za přítomnosti obou autorek knížku pokřtí novinářka Nora Fridrichová. Křest moderuje Regina Květoňová.   17. 11. Praha / V 19 hodin se bude na palubě (A)VOID Floating Gallery konat mezinárodní večer autorských čtení, na němž vystoupí básníci Tatev Chakhian (Arménie), Zofia Baldyga (Polsko), Michael Vandebril (Belgie) a John Mateer (Austrálie). {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Reportér Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha Slon na Zemplíně (Absynt 2019), vycházející v českém překladu Miroslava Zelinského, je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Přináší pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva (Perplex 2019) tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době. Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla, vypráví ve svém novém románu Nutrie (Kniha Zlín 2019) spisovatel Marek Toman. Nová kniha Martina Ryšavého, mimo jiné autora próz Cesty na Sibiř a Vrač, která nese název Zlaté vidění (Revolver Revue 2019) je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry. Nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně, a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé tvoří nezřený manželský pár, který vás rád pozve do své italské domácnosti. Nebojíte-li se otevřít Pandořinu skříňku s nadšením dítěte rozbalujícího svůj vánoční dárek a chcete-li si potykat s resuscitovanou literární dekadencí, která právě probuzena ze své klinické smrti opětovně hárá, pak můžete sáhnout po nové sbírce básníka Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019). Kniha Pavla Kosatíka 100 x TGM z roku 2017 obsahuje 100 moudrých i vtipných, slavných i neznámých, ale vždy zajímavých výroků T. G. Masaryka, které mohou být užitečné a posloužit k zamyšlení i v současnosti. Malou čítanku Masarykových výroků s komentářem a výkladem, která TGM přibližuje dnešním čtenářům, nyní vydal Radioservis jako audioknihu, kterou načetli Petr Čtvrtníček a Dana Černá. Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Jeho Ostny a oprátky nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu, kterou načetla Vanda Hybnerová.

Čas načtení: 2019-11-09 05:56:00

Jan Němec: Psaní i milostné vztahy se podobají alchymii

Šest let po vydání oceňovaných Dějin světla přichází spisovatel Jan Němec s novým románem, jehož téma i zvolenou fragmentární formu naznačuje již titul Možnosti milostného románu.   Deset let od vydání povídkového souboru Hra pro čtyři ruce s podtitulem „málem milostné povídky“ přicházíte s románem nazvaným Možnosti milostného románu. Čím vás problematika milostných vztahů coby spisovatele tak přitahuje? Nejspíš tím stejným, čím mě přitahují milostné vztahy jako takové: možností objevit nějaký jiný svět, který reprezentuje druhý, šancí přepodstatnit do určité míry sám sebe. Milostné vztahy se podobají alchymii a také psaní se jí podobá. Vždy přicházíte s nějakým hrubým materiálem – v alchymii se mu říká prima materia –, který se v procesu milostného vztahu, ale také v procesu psaní postupně proměňuje. A tato proměna je možná díky tomu, že jak láska, tak psaní nás „zahřívají“ – existenciálně nás vzrušují, přinášejí extázi i utrpení. A v tomto žáru nabýváme nových forem. V případě milostných vztahů i v případě psaní o sobě člověk leccos zjišťuje.    Zároveň se vaše nová kniha nápadně odlišuje od předešlého románu, cenami ověnčených Dějin světla. Po biografickém románu, ozvláštněném sice použitím du-formy, ovšem jinak se přidržujícím tradičního lineárního a chronologického způsobu vyprávění, jste napsal román neskrývaně autobiografický (či přinejmenším autofikční) a ryze postmoderní. Řekla si o to sama látka, nebo za tím byla vědomá snaha přijít zase s docela jiným typem prózy? Máte pravdu, že mě baví objevovat literaturu z různých stran. O některých autorech se říká, že celý život píšou jednu knihu, to zjevně nebude můj případ. Začal jsem poezií, pokračoval povídkami, pak přišly dva romány, které, jak správně říkáte, jsou každý dost jiný: jeden pracuje s lineárním vyprávěním, druhý s fragmentárním, jeden je tak trochu historický román, druhý je zasazený do současnosti, jeden především vypráví, druhý o dost víc přemýšlí. Na druhou stranu, oba ty romány zkoumají uměleckou zkušenost, oba se na několika místech dotýkají spirituality, v obou hrají svou roli milostné vztahy. Nakonec to tedy není tak překvapivé, že mají jednoho a toho stejného autora.    „Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ – těmito slovy jste svou knihu charakterizoval. Mohl byste onen termín „věk digitálního smutku“ trochu rozvést? Určitě to není nějaký terminus technicus, spíš takové trochu poetické vyjádření. Ta dvě slova jako by k sobě na první pohled nepatřila, první vede do světa binárních kódů, druhé pojmenovává jednu ze základních emocí. Mám ovšem pocit, že právě tyto světy – svět technologií a svět emocí – se v nás čím dál tím častěji potkávají. Souvisí to snad s určitou technologickou deziluzí, kterou zažíváme. Domnívali jsme se, že internet nám pomůže rychleji komunikovat a obchodovat nebo že demokratizuje přístup k informacím. To se stalo, ale kromě toho se ukázalo, že naše interakce s digitálními technologiemi v nejširším slova smyslu není nevinná. Sociální sítě, online pornografie, nutkavé nakupování, online počítačové hry, to vše je dnes zdrojem nových behaviorálních závislostí. A vedle této psychologické roviny existuje samozřejmě také ta společenská, o které se mluví častěji: například úpadek tradičních médií a žurnalistiky založené na profesních standardech v důsledku rozvoje agresivního infotainmentu, fake news a bullshitů. To všechno se vrtí v tom pytli převázaném provázkem s cedulkou „digitální smutek“.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Přiznám se, že té introspekce bylo v románu na můj vkus až příliš a k oběma protagonistům jsem místy pociťoval spíše antipatie. Neničí dnešní vztahy právě přemíra slov, rozborů a hypotéz? Jestli měl příběh Jana a Niny tohle ilustrovat, pak se vám to vskutku podařilo na výbornou. Nemyslím si, že by ten román chtěl ilustrovat nějaké teze. Podle mě je každopádně v pořádku, pokud ve vás postavy vzbuzovaly antipatie – postavy tu nejsou od toho, abychom s nimi chodili na pivo a plácali se po rameni, jak hezky si rozumíme. S tou tezí, že vztahy dnes ničí přemíra slov a rozborů, spíše nesouhlasím. Moderní vědomí je vědomí reflexivní a žádná cesta zpátky k primitivnějšímu vědomí neexistuje. Ne že by to nebylo krásné, rozumět si s druhými beze slov – a ne že by se to čas od času nestávalo –, ale žijeme v příliš složitém světě, než aby se na to dalo spoléhat. Přesto je v tom, co říkáte, také kus pravdy. S psychoanalýzou se to nemá přehánět, problematizovat lze nakonec úplně vše.    Dokážete odhadnout, nakolik Možnosti milostného románu ovlivnil fakt, že jste vystudovaný sociolog?  Odhaduju, že nijak zásadně. Ostatně i v té knize to říkám, že jsem se od sociálních věd v určitou chvíli obrátil právě k literatuře. Zdálo se mi – a nemýlil jsem se –, že literatura umožňuje komplexnější výpověď. Jazyk sociálních věd mi připadal příliš reduktivní, necítil jsem se v něm komfortně. Ale když jsem Možnosti psal, přečetl jsem si znova třeba Proměnu intimity Anthonyho Giddense nebo Tekutou lásku Zygmunta Baumana. Obojí jsou to studie o proměnách, jimiž prochází láska v moderní společnosti. Ale měl jsem při čtení pocit, že pokud například Bauman říká něco podstatného, je to tehdy, když opustí sociologický diskurs a začne hovořit o něčem, co se podobá spíš filozofii milostných vztahů. Určité sociologické povědomí si tedy s sebou určitě nesu, ale dnes už jen jako doplněk.   Dílo sestavené z tolika rozmanitých fragmentů – vedle řady importovaných cizích textů tu najdeme třeba nezvykle situovaný jmenný rejstřík či přímo rozhovor s autorem – jistě doznalo během svého vzniku četných úprav a změn. Jak vypadal okamžik, kdy jste poslední dílek této složité mozaiky zasadil na kýžené místo?  Zatímco Dějiny světla jsem psal v podstatě lineárně, zde jsem postupoval úplně jinak. Více než rok jsem zkrátka psal kapitoly, které ke mně zrovna přišly. Teprve až jsem jich měl několik desítek, začal jsem se zabývat tím, jak by mohly být seřazené za sebou. Vytiskl jsem si je, rozložil doma po podlaze a začal je pořádat – tedy trochu na způsob toho, jak občas básníci sestavují sbírky. Poté jsem na rukopise dál pracoval už s vědomím určitého pořadí, něco málo jsem těsněji propojoval, dopisoval atd. Poslední kapitolu – nebyla to ovšem ta, která je jako poslední v knize – jsem napsal u jezera Wannsee na kraji Berlína, kde jsem rukopis naposledy pročítal a proškrtával.    Patříte k autorům, pro které jsou dopsané knihy uzavřenou kapitolou, nebo se k nim vracíte a dále o nich přemítáte? Věřím na dělbu práce. Tím chci říct, že autor má o knize přemýšlet a prožívat ji, když ji píše. Jakmile kniha vyjde, můžu si už jen přát, aby o ní přemýšleli a prožívali ji čtenáři.   Intertextuální rovina sahá v případě vašeho románu dokonce mimo samotnou knihu – na YouTube jste pod názvem románu zveřejnil playlist, který doporučujete k poslechu během četby vybraných pasáží...  Ta kniha je různými způsoby kontaktní, zkoumám tam mimo jiné, jak všelijak lze navázat vztah se čtenářem. Na několika místech ho oslovuji, vybízím ho, aby si ke knize sám zvolil motto, spoléhám na něj, že drží „druhý konec jazyka“ jako lano. Playlist s hudbou, která v knize hraje, je spíš jen takový bonus. Všichni víme, že hudba daleko snadněji než slovo přenáší emoce, vystihuje nálady atd. Možná spíš než doporučení pouštět si ten playlist k jednotlivým pasážím knihy se hodí říct, že je to možnost, jak tu knihu nechat trochu doznít i po jejím přečtení. V tom playlistu je kdeco: od písničkářů jako Leonard Cohen, Nick Cave nebo PJ Harvey až po Bacha nebo Arvo Pärta.    Otázka míry autobiografičnosti příběhu Jana a Niny zůstane asi jednou provždy nezodpovězena, jisté však je, že ve vašem vyprávění defiluje množství postav majících své reálné a snadno odhalitelné předobrazy. Dal jste všem dotyčným možnost vyjádřit se k rukopisu? A dočkal jste se nějakých negativních reakcí? Možnost dostali ti, kteří v tom rukopise aktivně vystupují. Přece jen to často jsou mí přátelé a nechtěl jsem o ně přijít. Naštěstí jsou dostatečně inteligentní, aby vnímali, že to jsou i nejsou oni, a že není třeba pozastavovat se nad každou replikou. Pár připomínek se mi shromáždilo, ale nešlo vlastně o nic zásadního. Dokonce i sama hlavní protagonistka napsala, že je ráda, že vůbec píšu a že, co píšu, je moje věc. Alespoň na tomto jsme se tedy nakonec shodli.    Váš román plně dostává 12 odstavcům o próze – textu, který jste v roce 2013 sepsali společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou a v němž jste formulovali svůj pohled na současnou českou prózu a její reflexi. I Možnosti milostného románu jsou dílem ne-aktuálním, ne-angažovaným a ne-přímočarým. Zdá se mi však, že próz aktuálních, ba i angažovaných u nás v poslední době přibývá... 12 odstavců o próze bylo z různých důvodů dost dezinterpretováno. Pokud jsme se tam vyslovovali proti aktuálnosti či angažovanosti, bylo to ve prospěch jejich hlubšího pojetí. Ano, nemám v literatuře rád aktuálnost, pokud to znamená, že se z literatury dělá žurnalistika. Už tak jsme všichni napůl udušení pěnou dní a plaveme neustále mezi tím, co se v ní drží. Ale současně věřím, že literatura má schopnost aktualizovat to podstatné ve světě kolem nás, to znamená ukazovat to znova jako jsoucí. A podobně s angažovaností. Nedomnívám se, že by úkolem spisovatele bylo zastávat správná stanoviska, to mohu jako občan. Jako spisovatel chci být angažovaný jiným způsobem, nikoli politicky, ale existenciálně.    Jak jsem se však dočetl v jednom nedávném rozhovoru, sám si pohráváte s myšlenkou napsat společenský román věnovaný proměně české společnosti v několika posledních dekádách? Měla by to být má příští kniha. Je dost s podivem, kolik českých románů, které vznikly v posledních dvaceti letech, se vrací ke zkušenosti druhé světové války, a jak málo jich reflektuje novější dějiny. Zajímá mě jak normalizace, tak ten divoký večírek, který probíhal v devadesátých letech a ze kterého jsme se probudili trochu v kocovině. A jak už jsem říkal, rád zkoumám literaturu z různých stran. Literární kritika má občas tendenci dělat velké závěry z jedné knihy, takže teď je ze mě autor zpytavé a intimní prózy. Ale mě stejně tak láká napsat společenský a realistický román klasického střihu. V posledních několika desetiletích vývoje české společnosti je na něj látky ažaž.    V Možnostech milostného románu je zmíněn i Sjezd spisovatelů, který v roce pořádala nově založená Asociace spisovatelů, jejímž jste byl prvním předsedou. Jak jste s činností této profesní organizace spokojen a co očekáváte od chystaného druhého sjezdu, plánovaného na příští rok? Příprav druhého polistopadového sjezdu se neúčastním, takže sám nevím, co přesně očekávat. Kolegové ze současného výboru myslím pracují dobře, ale mají to trochu těžší než my v tom, že když byla Asociace nová, poutala více pozornosti. Nejvíc se to projevilo asi právě na tom prvním Sjezdu, který zanechal celkem silný otisk. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat se slavnými sjezdy z 60. let, ale to jsme věděli, že dějinná situace je úplně jiná. Možná že příští sjezd bude mít více charakter oborové konference, uvidíme. Co se týče činnosti Asociace jako takové, jsem rád, že se ukázala být životaschopná. Některé plány samozřejmě nevyšly, ne všechny kroky, co jsme udělali, směřovaly správným směrem. Ale dnes má Asociace nějakých sedm desítek členů, vede několik projektů, slouží jako servisní organizace autorům a je třeba s ní počítat.    Před pár dny také skončil Festival spisovatelů Praha, kde jste spolu s Davidem Zábranským reprezentoval tuzemskou literaturu a jehož se dále zúčastnil třeba Michael Cunningham či Junot Díaz. Jaké dojmy jste si z něj odnesl? Festival spisovatelů do Prahy už spoustu let vozí skvělé autory, dva jste právě jmenoval. Cunninghamův starší román Tělo a krev je jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, jímž se proslavil Junot Díaz, rozhodně taky stojí za pozornost. Potíží festivalu však je, že trochu bojuje s financemi, a to se projevuje například na slabé propagaci – slabé přinejmenším v kontrastu s tím, jak silná je jeho dramaturgie. Pro mnoho lidí z českého literárního prostředí je navíc potíž přijít do Senátu, kde se většina festivalových čtení a diskusí odehrává. Dědictvím undergroundu je, že literatura patří do sklepa. Nemyslím si to, a také proto na Festival spisovatelů Praha chodím rád. A – mimochodem – souhlasím s tím, co Michael Cunningham v Senátu řekl, když se vymezoval vůči hlučnosti a sebestřednosti mnoha umělců: „Umělec má vždy být ten nejvelkorysejší člověk v místnosti.“ {/mprestriction}  Kromě rozhovoru s autorem přinášíme v Literárních novinách 11/2019 též recenzi románu coby listopadové Knihy měsíce v příloze Biblio.   Jan Němec (*1981) vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii, v současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knižně debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po níž následoval povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), který mu vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Za svůj první román Dějiny světla (2013), v němž zpracoval životní příběh fotografa Františka Drtikola, obdržel mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Nyní vyšel v nakladatelství Host jeho druhý román s názvem Možnosti milostného románu.

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2019-07-13 21:44:34

Ioana Nicolaie: Nevím o tom, že by se někdo v Rumunsku živil psaním

Začátkem července se v  Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala.    Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě?  Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední.    Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr?  Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění?    Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní?  V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře?  Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí.    Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním?  Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa.    Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen?  Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit.    Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější?  Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost.    Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni?  Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy.    Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové?  Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně.   Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost?  Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů.   {/mprestriction}  Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury.   Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen. 

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-03-14 20:30:55

Proč tak roste? Tato “ruská” kryptoměna se v posledních dnech nemůže zastavit

Kryptoměna Toncoin v posledních dnech zaznamenala značný pohyb své ceny směrem vzhůru. Co je tento token zač a co stojí za jeho nárůstem? Článek Proč tak roste? Tato “ruská” kryptoměna se v posledních dnech nemůže zastavit z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-14 09:17:54

Situace na východní frontě se v posledních dnech výrazně zhoršila, řekl ukrajinský velitel Syrskyj

Situace na východní frontě Ukrajiny se v posledních dnech výrazně zhoršila v důsledku zintenzivnění útočných snah Ruska, uvedl 13. dubna vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj. The post Situace na východní frontě se v posledních dnech výrazně zhoršila, řekl ukrajinský velitel Syrskyj first appeared on Pravda24.