Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-31 06:00:01

Brzy uvidíme jedinečnou vesmírnou show. Kdy a odkud ji nejlépe pozorovat?

Jen pro pořádek, v astronomii, stejně jako v astrologii, konjunkce znamená zdánlivé přiblížení nebeských těles na obloze. A to se stane právě letos 3. června.  K čemu má vlastně 3. června dojít? Z pohledu pozorovatele na Zemi se celkem šest planet srovná do jedné linie, což je jev velmi neobvyklý. Podle The Epoch Times půjde konkrétně o Jupiter, Merkur, Uran, Mars, Neptun a Saturn. Kdo by chtěl tuhle zajímavost pozorovat, musí si hodně přivstat, protože vesmírná podívaná by měla být vidět asi dvacet minut před východem slunce, který je pro tento den astronomy vypočítán na 4:56.  Na Marsu se objevují ohavní černí pavouci. Odhalily je satelitní snímky u Města Inků Číst více Začne to Jupiterem Nejprve uvidíme (pokud uvidíme) Jupiter a za ním protnou oblohu jako pomyslné korálky na jemně zvlněné šňůrce další planety, a to pod úhlem 73 stupňů. Můžeme se těšit, můžeme i časně vstát, ale ani to bohužel nebude podle astronomů stačit na dokonalou podívanou. K ní totiž přece jen budeme potřebovat speciální podmínky a také dalekohled, a to nejen pouťový, ale skutečně kvalitní kousek. Podle britské astronomky Kate Pattel jsou totiž Uran, Merkur a Neptun poměrně málo výrazné. Zato Jupiter uvidíme i z okna, slibují odborníci.  Vyberte si opravdu tmavé místo Obecně Česká astronomická společnost doporučuje vybrat si pro pozorování noční oblohy klidné a hlavně co nejtemnější místo s minimem světelného smogu. To, co tedy uvidíte na odlehlé horské samotě, určitě nemáte možnost vidět z pražského Petřína. Zcela ideální jsou tak zvané parky tmavé oblohy, které najdeme i v České republice, ale musíme se za nimi vydat do hor, pokud samozřejmě nemáme to štěstí, že žijeme poblíž. Jedním takovým je například tak zvaná Beskydská oblast tmavé oblohy a najdeme ji mezi Frenštátem pod Radhoštěm a Jablunkovem.  Zajeďte si do Jizerek Dalším místem, ideálním pro pozorování nejen nadcházející konjunkce šesti planet, ale i jakéhokoliv jiného astronomického jevu, je Jizerská oblast tmavé oblohy. Jde téměř o pětasedmdesát kilometrů čtverečních mezi osadou Jizerka a horou Smrk na našem území. Oblast pak pokračuje i na polskou stranu hranice, takže i Poláci mají jedinečnou příležitost pozorovat v klidu noční vesmír.  Astronomové našli desítky nových planet. Pro bezpečnost Země je to zásadní objev Číst více Manětínsko to jistí Kdo by měl nejblíž na Plzeňsko nebo Karlovarsko, může zkusit Manětínskou oblast tmavé oblohy. Ta je mnohem širší než třeba zmiňovaný jizerský park a zahrnuje bezmála tři sta padesát čtverečních kilometrů právě kolem Manětína, podle nějž dostala svoje jméno. Dále sem ale patří i deset dalších menších obcí, které jsou umístěny v málo obydlené oblasti.  Procházka také potěší Červnová konjunkce bude jistě pro odborníky velkým lákadlem, ale i ostatní zájemci o pozorování noční oblohy si určitě přijdou na své. A i kdyby náhodou bylo zataženo nebo jste se nedostali do míst ideálních k pozorování, taková časná ranní procházka vonící probouzející se přírodou může velmi příjemně nastartovat den.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Měsíc se otáčí. Přesto z žádného místa na Zemi nevidíme jeho odvrácenou stranu.

Čas načtení: 2022-08-28 10:43:16

Tyhle komponenty budete potřebovat pro vytvoření plotu i zábradlí

V dnešní době je trendem používat krásné materiály, které jsou nenáročné na údržbu, ale přesto nabídnou dlouhou životnost. Přesně tohle mohou nabídnout nerezové či hliníkové lamely a další komponenty pro vytvoření stylového a odolného zábradlí [...] Příspěvek Tyhle komponenty budete potřebovat pro vytvoření plotu i zábradlí pochází z Harmonie design

Čas načtení: 2024-02-15 23:40:20

Jak vyléčit různé typy kašle kořením, které máme doma?

Jak vyléčit různé typy kašle kořením, které máme doma? redakce Čt, 02/15/2024 - 23:40 Nemoci a Léčba 1 - 1000 Kč Mírný 10 až 30 minut Klíčová slova: čaj na kašel odvar ze skořápek použití křenu proti nachlazení vnitřní využití majoránky recept na domácí sedmikráskový sirup bylinky na kašel Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Dráždivý kašel a odvar z vlašských ořechů Potřebovat budete jen dvě hrsti skořápek vlašských ořechů a půl litru vody. Skořápky vyloupaných ořechů namočíme na 4 hodiny do vody. Poté dáme na sporák a půl hodiny vaříme. Jak se voda odpařuje, doléváme, aby jí bylo stále původního půl litru. Pijeme šálek odvaru 3 x za den. Úporný kašel zmůže křen Potřebujeme jen jeden čerstvý křen a lžíci medu. Křen nastrouháme, smícháme s medem a užíváme ráno nalačno, po obědě hodinu po jídle a večer před spaním. Anýzový čaj pomůže uvolnit hleny Potřebovat budete 1 lžičku anýzu, 1 lžičku kmínu, ¼ l vody. V hmoždíři nebo mlýnku rozdrtíme koření. Zalejeme horkou vodou a čtvrt hodiny louhujeme. Přeceděné pijeme 3x denně. Sedmikráskový sirup na dráždivý kašel Potřebovat budeme 3 sklenice sedmikrásek – květ, 2 bio citrony a 0,5 kg cukru. Květy očistíme od lístků, broučků a stonek. Dáme je do vyvařené nádoby s nakrájenými citrony, zalijeme převařenou vodou. Po 24 hodinách přecedíme přes plenku nebo utěrku. Do tekutiny dáme cukr, vaříme, dokud tekutina nemá konzistenci sirupu, tedy asi 2,5 hodiny. Majoránkový čaj na kašel Potřebujeme 1 lžičku majoránky, ¼ l vody, lžíci medu, 0,5 lžičky citronové šťávy. Majoránku zalijeme vodou a začneme vařit. Pak odstavíme a 15 minut louhujeme. Přecedíme, přidáme med, citronovou šťávu. Po doušcích pijeme více krát za den. Výborné při kašli a zánětu průdušek. Kašel se vám jistě podaří uzdravit. S takovou majoránkou nebo křenem je to snadné, stejně jako s anýzem nebo skořápkami ořechů. Sedmikráskový sirup je krapet složitější. Přidat komentář Už zase vám začalo dítě školou povinné pokašlávat, a vy čekáte, kdy se kašel posune a dítě začne ošklivě, „strouhavě“ kašlat? Anebo jste nemocní vy sami, a byť jste už změnili 2x kapky, ne a ne se kašle zbavit? Pak zkuste staré, ale funkční rady našich babiček a připravte si čaje či odvary dle rad níže.

Čas načtení: 2025-02-19 09:10:45

Každý řidič doufá, že ji nikdy nebude potřebovat. Přesto ale musí být lékárnička v pořádku, a hlavně v autě

Asi každý řidič doufá, že většinu součástí povinné výbavy nikdy nebude potřebovat. Je jedno, jestli je to rezervní kolo, výstražný trojúhelník nebo lékárnička, ideální je, když prostě zůstanou v autě nepoužité. Běžný život motoristy má ovšem do toho ideálního daleko, a tak si pojďme připomenout, jak se to má s autolékárničkou v roce 2025. Autolékárnička […]

Čas načtení: 2025-03-12 10:55:59

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma?

Proč stále více žen začíná šít oblečení doma? redakce St, 03/12/2025 - 10:55 Záliby Klíčová slova: warmkeeper teplákovina potisk snovelatky.cz Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Podpora udržitelnosti a boj proti fast fashion Jedním z hlavních důvodů, proč ženy začínají šít, je čím dál větší snaha o podporu udržitelnosti. V době, kdy je fast fashion na vzestupu, se stále více lidí snaží vyhnout masové výrobě levného a neekologického oblečení. Šitím doma můžete zvolit kvalitní materiály, které vydrží déle, a tím pádem šetřit přírodu. Zároveň se tak vyhnete neustálému nahánění módních trendů a místo toho vytvoříte oblečení, které bude odpovídat vašemu osobnímu stylu a hodnotám. 2. Jedinečné a originální kousky Kdo by nechtěl mít oblečení, které je opravdu unikátní? S šitím si můžete být jisti, že vaše kousky budou originální. Pokud se rozhodnete pro vlastní návrhy, můžete si přizpůsobit střihy, barvy i detaily přesně podle své představy. Ať už jde o pohodlné teplákoviny, elegantní blůzu nebo originální šaty, vaše výtvory budou mít styl, jaký jen tak nikdo nenajde v obchodě. Důležité je také najít kvalitního dodavatele látek – za nás můžeme směle doporučit snovelatky.cz. 3. Hezké oblečení pro děti Další výhodou, kterou šití nabízí, je možnost obléct své děti do krásného a pohodlného oblečení, které bude zároveň cenově dostupné. Mnoho maminek se k šití vrací právě z tohoto důvodu. Můžete si vytvořit oblečení podle aktuálních potřeb dětí, přičemž si budete jisti, že materiál je kvalitní a příjemný na pokožku. U šití pro děti máte navíc volnost ve výběru veselých vzorů a barev, které se dětem líbí. Takto vytvořené kousky budou nejen praktické, ale i plné osobního kouzla. 4. Co budete potřebovat, když chcete začít šít Pokud se rozhodnete začít šít doma, není to tak složité, jak by se mohlo zdát. Předně budete potřebovat kvalitní šicí stroj. Nemusí být hned profesionální, ale určitě by měl mít základní funkce, které vám umožní šít různé typy látek. Dále budete potřebovat nitě a látky – pro pohodlné domácí oblečení jsou ideální: teplákovina potisk, bavlněné látky, warmkeeper nebo úplety. Tyto materiály jsou nejen příjemné na nošení, ale také snadné na údržbu. Ať už máte v plánu šít něco na volný čas nebo elegantní kousek do práce, výběr materiálu je klíčový pro pohodlí a vzhled výsledného produktu. 5. Výhody šití pro vaši duši Šití není jen o vytváření oblečení. Pro mnoho žen je to také skvělý způsob relaxace a způsob, jak se uvolnit po náročném dni. Zatímco se soustředíte na detaily a postupy, odpočíváte od každodenního stresu a trávíte čas sami se sebou. A navíc – při každém dokončeném projektu budete mít radost z vlastní práce, což je skvělý pocit, který šití přináší. 6. Naučíte se něco nového Kromě toho, že se budete těšit z vlastnoručně ušitých kousků, můžete se také naučit nové dovednosti a zlepšit se v technice šití. Zjistíte, jak fungují různé typy stehů, jak správně zvolit střih nebo jak si poradit s různými typy látek. Každý projekt je novou příležitostí k učení a zlepšování, což může být velmi uspokojivé. Důvodů pro šití je mnoho Ať už se rozhodnete šít kvůli udržitelnosti, originalitě, nebo pro pohodlí a radost, šití oblečení doma je skvělý způsob, jak vyjádřit svou kreativitu, podpořit ekologický přístup a zároveň se těšit z vlastního úspěchu. Stačí začít s jednoduchými projekty a postupně se pustit do náročnějších výzev. Ať už se jedná o novou sukni, pohodlné tričko nebo originální kousky pro vaše děti, šití vás může nejen obohatit, ale i přinést radost do každodenního života. Máte-li zájem začít šít, nechte se inspirovat a ponořte se do tohoto fascinujícího světa, kde jsou vaše možnosti neomezené, snad jen vaší představivostí. Přidat komentář Zdroj náhledové foto a 3. foto: pixabay.com Zdroj 2. foto: snovelatky.cz V posledních letech se stále více žen rozhoduje vrátit k tradičnímu řemeslu – šití oblečení. Tento trend, který možná v některých domácnostech vyvolává vzpomínky na dětství, se dnes vrací s novým nádechem. Proč se tolik žen, které už dávno zapomněly na šicí stroj, rozhoduje opět roztočit jeho kola? Důvodů je hned několik, od touhy podpořit udržitelnost, přes originalitu, až po praktické výhody šití oblečení pro celou rodinu. Pokud se i vy chcete pustit do tohoto kreativního dobrodružství, čtěte dál, jak začít a proč to má smysl. Článek obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-04-11 21:28:22

Jak vyrobit dřevěnou polici na zeď – jednoduchý DIY projekt

Jak vyrobit dřevěnou polici na zeď – jednoduchý DIY projekt redakce Pá, 04/11/2025 - 21:28 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: pilový kotouč na dřevo olej na dřevo lepidlo na dřevo Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co si připravit pro výrobu dřevěné police svépomocí? Potřebovat budete dřevěné prkno o síle 25 – 35 mm. Zvolit můžete masiv smrku či borovice, o něco dražší je pak tvrdý dub a buk, který je ale odolnější. Jestliže chcete polici s bočnicemi, neobejdete se bez vrutů nebo lepidla na dřevo Vybrat můžete i konzole nebo čepy, jimiž upevníte polici ze dřeva na zeď. Dobré je mít po ruce i lazuru, lak či olej k povrchové úpravě. Aby vám šla práce rychle a snadno, budete potřebovat ruční pilku či přímočarou pilu, vrtačku a šroubovák, brusný papír nebo brusku, metr, tužku a pravítko. Jak vyrobit dřevěnou DIY polici? Na desce si naměřte požadovanou délku police a s pomocí pravítka vyzněte řez. Máte-li připravenou přímočarou pilu, vyberte vhodný pilový kotouč na dřevo. Tím docílíte hladkého řezu bez třísek. Řez provádějte pomalu a pevně, aby nedošlo k třepení dřeva. Vezměte si brusný papír a hrany i povrch police následně obruste. Je vhodné začít papírem nižší zrnitosti P80 a poté broušení dokončit papírem střední zrnitosti P120. Precizně hladkého povrchu docílíte jemným brusným papírem P 240. Nyní můžete sestavit dřevěnou polici DIY do finální podoby. Pokud si přejte mít jednoduchou polici na zeď, stačí prkno připevnit ke konzolím s pomocí vrutů. Jestliže chcete, aby měla police i bočnice nebo podpěry, použijte lepidlo na dřevo či vruty a díly spojte. Dřevo je dobré povrchově ošetřit, aby bylo chráněné, dlouho hezké a snadno se udržovalo. Použijte např. lazuru na dřevo, jež umí zvýraznit krásu masivu. Jestliže chcete, můžete polici natřít barvou nebo průhledným lakem. Přirozeného vzhledu lze dosáhnout kvalitními oleji na dřevo. Ty se hojně používají i v kuchyni – hodí se pro styk s potravinami. Nakonec dřevěnou DIY polici upevněte na zeď. Použít můžete dřevěné nebo kovové konzole, anebo se rozhodnout pro složitější, ale velmi hezké upevnění skrytým uchycením neboli čepy. Na ty se police nasune. Je ale potřeba mít k dispozici polici o dostatečné tloušťce. Jestliže je vaše police dlouhá do 1 m, stačí použít dva čepy či konzole. Pro delší modely zvolte 3 a více podpěr. Do zdi montujeme polici s pomocí hmoždinek a vrutů o délce minimálně 50 mm, aby byla zajištěna dostatečná nosnost.   K výrobě DIY police ze dřeva můžete použít i staré dřevo. Stačí jej obrousit a znovu povrchově ošetřit. Polici můžete dotvořit k vlastní spokojenosti i tím, že na ni upevníte háčky a budete moci pověsit klíče, hrníčky a jiné předměty. V případě, že chcete mít na poličce zábranu, stačí namontovat nízkou lištu. Přidat komentář 2x foto pixabay.com text redakce Máte rádi projekty DIY neboli „Do it yourself“ – udělejte si sami? Pak se bez obav pusťte do výroby hezké, originální a praktické dřevěné police na zeď. Hodí se do každé domácnosti, lze ji vyrobit během pár hodin a potřebovat budete jen pár nástrojů. Návod obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2013-09-14 00:00:00

Ray-Ban Folding Clubmaster / Vintage sluneční brýle

Sluneční brýle budeme sice v následujících týdnech potřebovat o něco méně, ovšem to neznamená, že je nebudeme potřebovat vůbec, takže si pro nás připravila světoznámá značka Ray-Ban nové kousky. Přesněji novou kolekci slunečních brýlí typu Folding Clubmaster, které se pyšní výjimečným vintage look ...

Čas načtení: 2021-05-01 19:38:09

Někomu stačí jen podložka. Další pomůcky vám ale jógu zpříjemní

Chystáte se na svou první lekci jógy nebo se ji chcete naučit cvičit doma prostřednictvím online kurzu? Pak jistě hledáte, co všechno budete potřebovat ke cvičení. Jóga je velmi oblíbená a pro úplný začátek nejspíš nebudete potřebovat nic. Aby se vám ale cvičilo lépe a pohodlněji, určitě využijete základní jógové pomůcky

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2024-02-27 09:00:59

T-Mobile představil AI telefon. Aplikace už prý nebudete potřebovat

Společnost Deutsche Telekom na veletrhu MWC přímo sršela různými koncepty Ukázala například koncept telefonu poháněného čistě umělou inteligencí Jiná ukázka pak lákala na koncept zařízení založeného na AI a hologramu Na slibnou vlnu technologií běžících na umělé generativní inteligenci se připojil i T-Mobile, respektive jeho německá mateřská společnost Deutsche Telekom. Ta uvedla na veletrhu Mobile World Congress (MWC) v Barceloně nejen vlastní engine Magenta AI, ale také vlastní koncepci smartphonu T Phone, který je založen čistě na umělé inteligenci. Přečtěte si celý článek T-Mobile představil AI telefon. Aplikace už prý nebudete potřebovat

Čas načtení: 2024-03-05 23:49:43

Zateplujete? Pak budete potřebovat nové parapety

Velké množství dříve vybudovaných budov je energeticky náročných, a proto se přistupuje k jejich revitalizaci zateplením. K zateplení se přistupuje i u nově stavěných rodinných domů, vilek a jiných stavení. Vlivem zateplení dochází k omezení tepelných ztrát, a tím se zároveň zmenší finanční nároky na bydlení. Nemusíte se obávat, že zateplení ubere na vzhledu vaší […] The post Zateplujete? Pak budete potřebovat nové parapety appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-04-05 14:55:58

ChatGPT sa naučil editovať obrázky. Už nebudete potrebovať profesionálne aplikácie, všetko spravíte cez robota

OpenAI vylepšuje robota ChatGPT a to konkrétne o editor obrázkov. Spoločnosť pred malými chvíľami oznámila, že začala distribuovať nový nástroj, pomocou ktorého môžete upravovať vygenerované obrázky cez DALL-E 3. Pre tých, ktorí nevedia, tak DALL-E 3 je umelá inteligencia, ktorá umožňuje na základe slovného vstupu, alebo ak ste do robota nahrali príklad toho, čo chcete … The post ChatGPT sa naučil editovať obrázky. Už nebudete potrebovať profesionálne aplikácie, všetko spravíte cez robota appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-11 20:15:23

Česko vyjednává o pokračování gripenů, neobejdou se ale bez modernizace

Česká republika se chce se Švédskem dohodnout na prodloužení pronájmu stíhacích letounů JAS-39 Gripen. Bude je totiž potřebovat až do roku 2035, kdy by je měly plně nahradit modernější americké stroje F-35 Lightning II. Provoz gripenů je zatím domluvený pouze do roku 2027. Navíc budou potřebovat modernizaci, aby zůstaly kompatibilní se systémy spojenců v NATO.

Čas načtení: 2024-04-15 20:48:42

S chytrým elektronickým zámkom WE.LOCK už nebudete nikdy potrebovať kľúče od dverí

Vydajte sa na cestu k vyššej bezpečnosti domácnosti s inovatívnym radom inteligentných zámkov Welock. Vzhľadom na to, že svet naďalej prechádza do ešte hlbšej digitalizácie, potreba robustných a zároveň užívateľsky prívetivých bezpečnostných riešení nebola nikdy naliehavejšia. Spoločnosť Welock prichádza s tromi rôznymi riešeniami, z ktorých každá spája pokročilé funkcie autorizácie s inteligentnými funkciami. Zabezpečená je … The post S chytrým elektronickým zámkom WE.LOCK už nebudete nikdy potrebovať kľúče od dverí appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-04-30 22:29:26

Prodej • Re: Lunety Schaublin 102-VM

Jasně, dík. Pro tu využití nemám. Nenajde se někdo, kdo to má opačně?Tome sorry ale jestli toho Schaublina máš a tu pohyblivou lunetu teď nepotřebuješ tak to neznamená že to nebudeš potřebovat v budoucnu. Zde jasně platí a nekdo to tu má v podpisu:Je lepší mít věci co nepotřebuji než potřebovat věci které nemám.Statistiky: Napsal od Zdenek Valter — 30. 4. 2024, 9:29

Čas načtení: 2024-04-30 21:13:53

Chcete originální a funkční bydlení ušité na míru? Pak budete potřebovat zkušeného architekta

Realizace rodinných domů je ohromným oborem, v němž se pouze v naší malé zemi protočí ročně miliardy a miliardy korun. Není se čemu divit, jelikož lidé zkrátka musí mít kde bydlet a jsou ochotni do této oblasti investovat nemalé peníze. Pokud vsadíte na ověřené profesionály, dočkáte se útulného, krásného a bezpečného domova, v němž bude […] The post Chcete originální a funkční bydlení ušité na míru? Pak budete potřebovat zkušeného architekta appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-05-01 13:52:11

Prodej • Re: Lunety Schaublin 102-VM

Tome sorry ale jestli toho Schaublina máš a tu pohyblivou lunetu teď nepotřebuješ tak to neznamená že to nebudeš potřebovat v budoucnu. Zde jasně platí a nekdo to tu má v podpisu:Je lepší mít věci co nepotřebuji než potřebovat věci které nemám.Ma pravdu predsedo!Statistiky: Napsal od b3nd3r — 1. 5. 2024, 12:52