Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23

Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“   Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2016-09-15 13:57:00

Kurz finančního přežití - předrealizační postřehy | InvestPortal.cz

Kurz finančního přežití - předrealizační postřehy | InvestPortal.czKatalog CZIN.eu

Čas načtení: 2020-02-08 20:31:05

Postřehy z každodenního života ve skotském Aberdeenu

Autor článku: Věra Mužíková Skotsko je bezesporu krásná země, pokud jde o historii, přírodu, starobylé hrady, hluboká jezera, dudy, kilty, jeleny  a veverky 🙂 Taky tady žijí lidé.  A v různých zemích mají jejich obyvatelé různé zvyky. Přestože jsem tady už téměř osm roků a viděla jsem všelijaké věci, některé z nich mi doteď hlava nebere. Tady je malý přehled. Slepičí [...] Příspěvek Postřehy z každodenního života ve skotském Aberdeenu pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2021-06-10 23:44:09

Bolest nezná zapomnění

V roce 2020 vydalo nakladatelství Milan Hodek a Paper Jam útlou knížku pražské rodačky, od srpna 1968 trvale žijící v Americe Yvety Shanfeldové s názvem Americký román. O knize už napsaly téměř všechny literární rubriky, a tak přicházím s glosou opožděnou, ale snad nemusí být všechno teď hned. Dílo vyšlo v pěkné grafické úpravě a příjemném modrém přebalu. Americký román na první pohled připomíná deník, je psán v první osobě a autorka v něm zachytila období let 2004 až 2005, loni tedy také vyšel v jakémsi prodlouženém čase. A čas je důležitý. Próza Americký román není prvotina, v mezičase vydala jeho autorka několik básnických sbírek, jedna z nich Skromná místa Nespaní bylaletos nominována na cenu Magnesia Litera. Časový interval, vymezený čtyřiadvaceti hodinami, je významný prvek, který Americký román-deník postrádá; postrádá den jako datum, kdy určitý záznam vznikl; čtenář neví, kdy děj nastal a kdy byl zapsán nápad, prožitek či emoce. Jednotlivé zápisy dělí pouze číslo od jedničky až po dvě stě dvacítku. Hned zápis číslo jedna popisuje pocit, který ten, kdo byl osudem zavát dál než za humna své vlasti, dobře zná: Loučení, odjezd a cestování zřejmě způsobují trvalé trauma. A poslední zápis končí podobně: Trápilo mne loučení, že Zdena letí do Prahy, pro mne spojené se vším, s odloučením, s ustavičným stěhováním. Zase srpen. Ty zdánlivě běžné věty mne zasáhly, vyvolaly okamžitou vzpomínku na Port de Bagnolet, Eurolines, letiště Charlese de Gaulla i už dávno neexistující Pařížák, vyjíždějí v noci z pražského Hlavního nádraží a přijíždějící ráno o šesté do cílové stanice na Gare de l´Est v Paříži… Ale zpět k Americkému románu, ve kterém Yveta Shanfeldová s velkou naléhavostí popisuje svůj vnitřní život, svoji zkušenost i svůj svět; ostře se vyhraňuje proti rodičům, matce i otci a její postřehy zahrnují i širší rodinné okolí. Podle jedné teorie se zamilovávám do různých mužů jako reakci nejen na otce, který mne všelijak trápil a využíval, ale i na matku, která mě před ním nechránila. Prý z toho pramení ten strašný pocit osamělosti, nicotnosti…, píše autorka zkraje knihy. Pro úplnost je třeba dodat, že Yveta Shanfeldová, rodným jménem Tausingerová, pochází z rumunské rodiny židovského původu, otec byl významným hudebníkem; Yveta vystudovala klavír na Pražské konzervatoři a na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii. Hudbě se však věnovat nechtěla, stěžejní pro ni bylo psaní. Ve své knize se na několika místech zmiňuje o svém otci, o jeho incestních projevech, ale i o jeho urputném naléhání, aby se stala profesionální klavíristkou. Nestalo se. Autorčina rodina byla poznamenána tragédií holokaustu, rodiče jen zázrakem unikli jisté smrti. Na jednom místě Shanfeldová suše dodává: Máma mi vyprávěla, že když za války pořád slýchala, že Židi jsou méněcenní, začala tomu věřit. Nemyslím, že jí to kdy pustilo. Je plná hořkosti a ironie. A její dceru celoživotně tíží pocit samoty. I uprostřed početné rodiny napíše: Radosti málo, pouze smutek či lhostejnost. Častěji smutek. Vždy jsem si myslela, že deník je sešit tajně ukrytý, že jediným čtenářem může být jen sám pisatel… Mýlila jsem se. Zvláště v poslední době deníky a autobiografie zaplnily knihkupecké pulty, vášeň sdílet svůj intimní život s nejširší veřejností je převeliká. Ovšem tím vzniká i otázka pravdivosti v běžném i širším pojetí. Ne vždy lze brát vše doslova, vysloveně autobiograficky, byť dílo tak působí, což mi autorka na můj přímý dotaz nepřímo ve svém emailu potvrdila. Americký román je tedy spíše text literární než autobiografický. Byť připomíná jakousi auto-psychoanalýzu, sebezpyt, jak napsal Vladimír Novotný ve své stati Románový deník ze vzdáleného roku (Tvar 7/2021), možná ale je to spíše pokus o znovuprožití celého roku vlastního života, stejně tak i přání se v něm vyznat, najít smysl; ve vztahu k muži uvedeném jako S., k manželu Ianovi, dcerám i příbuzným… Ke konci knihy autorka přece jen připouští jisté rozpaky, nejistotu, zda text zveřejnit, když píše: Sama nevím. Až uběhne rok těchto záznamů a přijde čas Deník uzavřít, vyvrcholí text jakýmsi harakiri? Přestanu se bát? Shodím balast a kápnu božskou? A osvobodím se. Snad ano, snad pro Americký román i jeho autorku bude platit, že zdárný výsledek začíná často nesnází. A v této souvislosti si dovolím kacířskou myšlenku, že kdyby Yveta žila šťastněji, kdyby byla méně úzkostná, bůhví, zda by ji múza políbila… Závěrem je třeba zdůraznit, že kniha je psána vášnivě, s hlubokými postřehy a empatií. Hudební a básnický talent Yveta Shanfeldová vskutku nezapře. A nebylo-li by deníků Jiřího Ortena, Virginie Wolfové, Jiřího Koláře a dalších, byl by náš život mnohem chudší. A Americký román k nim lze přiřadit. Platí totiž bez nadsázky, co kdysi řekl Walter Benjamin, že bolest nezná zapomnění.   Americký román, Yveta Shanfeldová, Milan Hodek / Paper Jam 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-13 19:46:56

U knihovny s Petrem Bílkem: O terorismu, migrantech, bezhodnotovém konzumu a zběhovi z wehrmachtu

Roman Ráž svou novelu vystavěl kolem aktuálních společensko-politických realit, Iva Hadj Moussa zachraňuje svévolnost fabulace postřehy a cynickými hláškami a kniha Přeběhlík ukazuje německého klasika Siegfrieda Lenze jako ještě nehotového autora.   Roman Ráž: Aplikace Rodina (Theatrum mundi 2019) Po své mohutné „lázeňské“ trilogii se jeden z nejpilnějších současných českých prozaiků (1935) hlásí s novelou nutkavě vyprofilovanou kolem aktuálních českých společensko-politických realit. Mládež bez životní orientace, povrchnost módního konzumu, nevypořádaná minulost, protiromský rasismus a antisemitismus, terorismus, humanitární akce na pomoc migrantům, podnikání bez skrupulí, vzájemná nevraživost městských kmenů. Začínající spisovatel Václav jako vypravěčské autorovo alter ego na začátku říká: „Chci psát o tom, co znám. Co se mě dotýká.“ Takže se dostane i na postavení literatury v dnešní společnosti: čím více autorů, tím menší zájem o ně. Novela v původním slova smyslu.   Iva Hadj Moussa: Šalina do stanice touha (Host 2020) Prozaickou prvotinu jednačtyřicetileté české autorky slupnete jako malinu. Místy by sice neškodilo projmout textu pas, ale to už by byl asi moc velký kalup. Tam, kde vyprávění pitvá jednu situaci a děj stagnuje, zachraňuje Hadj Moussa dobrou náladu svým štiplavým vtipem. Pro čtenáře na prahu séniu má knížka přitažlivost hlavně vhledem do života současné mládeže zmítající se na sociálních sítích a lapené nevědomky v sítích bezhodnotového konzumu. Sex tu funguje jako modus operandi křížového tažení za penězi a bohatstvím. Za nezbytnou podmínku úspěchu pokládá hrdinka přitažlivé, draze oblečené mladé tělo, patřičně olajkované na Instagramu. Postřehy a cynické hlášky zachraňují svévolnost fabulace.     Siegfried Lenz: Přeběhlík (Prostor 2020/ překlad Petr Dvořáček) Německý klasik (1926–2014) napsal tento román v roce 1951, nakladatelství po úvodní vstřícnosti ale ucuklo a text zůstal ležet v autorově pozůstalosti. Téma zběhnutí z wehrmachtu se nehodilo do krámu v situaci, kdy se země nadechovala ke studené válce a bývalí kádři hitlerismu se po prvotním šoku zase usazovali ve veřejných funkcích. Po svém vydání v roce 2016 zabodovala kniha v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel a chválili ji horem dolem. Zas taková sláva to ale není. Příběh spoléhá až příliš na náhodu a tam, kde autor vtahuje do silového pole textu antropomorfizovanou přírodu, prosvítá neohrabaná naivita málo zkušeného spisovatele. Cenné jako dokument doby a autorského vývoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 12:46:17

Péter Esterházy: Deník se sl. Inivkou (ukázka z knihy)

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. „Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.   Ukázka z knihy SOBOTA 26. ZÁŘÍ 2015 Lepší, zajímavější by byl mozkový nádor. Cože? Ty budeš eště vybíravej? — Tohle jsem teď našel na jednom zatoulaném papírku. Nějak příliš mnoho věcí se zatoulává.   Celý včerejší den ve znamení bezcílného, znaveného ploužení, zatímco odpoledne jako bych měl ordinační hodiny: Návštěvy přicházely jedna za druhou. Spal jsem sladce (mně z toho bylo sladko). Ráno mě chytla záda, opravdické leknutí, že tohle mi tak ještě chybělo. Za chvíli zase čas k jídlu. I když dnešní snídaně byla tak „civilní“, jako by se právě nic nedělo. Ano, nacházím se v dění. V téhle vteřině mě přepadlo nepříjemné tušení, že tyto řádky píšu jako alibi, řečeno s mírnou nadsázkou se k nim utíkám, místo abych psal to, co musím. No jo, ale tohle taky musím. Tak si jako přechod mezi obojím otevřeme Kosztolányiho.      Řeč je o textu jako nositeli pravdy. Že určitý text byl zhuštěn, přeskupen, ba dokonce zkreslen, tudíž ztratil schopnost stát se nositelem zmíněné. Text v sobě ale nikdy nenese Pravdu s velkým P. Je nositelem všeho možného, dílčích pravd, té či oné stránky pravdy, různých pravd. Věta měla správně začít takto: Pravda je, že text nikdy není nositelem Pravdy s velkým P. (Po důchodcovském šlofíku z televize: Je třeba trpět. Je třeba žít. Je třeba hořet. — To určitě, celej nakřivo.) Rakovina sliznice, to zní ještě víc nóbl než název té mojí. Kosztolányi je nepochybně elegantnější než já. Elegantní spisovatel, to dneska zní pejorativně. Co znamená elegance, to teď rozebírat nebudeme. Ačkoli — ale to je fuk. Existuje i prázdná elegance, slitina módy, způsobů, zvyků, předpisů. Že by to bylo totéž jako prázdná forma? Může však být forma prázdná? Prázdnota, dostane-li formu, už je něčím. Stůj, rozume neposedný.      V květnu 1936 podstoupí operaci, v jejímž důsledku se mu zkřiví tvář. Na základě všech dřívějších let si to vůbec nelze představit. Kosztolányi s pokřivenou tváří není. Trochu ješitnosti: A může existovat plešatý — raději ani nenapíšu kdo? Ke konci na něm řádí skalpel, ozařují ho, řez hrtanem, transfuze — nečte se to příjemně. Srůsty a otok hrtanu, pěkná slova, říká ten idiotský… co je to zač?, jo ták, spisovatel, ano, spisovatel to říká. Když pěkná, tak pěkná. Kdo byl nejhezčí zločinec? Hitler není můj typ, ani pro Rákosiho mé srdce nebije, Stalin možná je trochu sexy, nemluvě už o — ale toto jméno z malicherné politické zaujatosti schválně neprozradím. Nemuší bejt k zahození, jak by to formulovali moji bratři.   NEDĚLE 27. ZÁŘÍ 2015 Ráno rychlejší než obvykle. Žádný ranní zážitek před zrcadlem. Jako bych nedovedl věnovat pozornost několika věcem najednou. Co psát?, na to se soustředím a mezitím zapomínám na úkoly, sliby a akce. Trochu capkání po internetu. Dippoldův (ten umí být daleko lepší, přesnější, talentovanější i poctivější) článek, kterým na mě doráží v deníku Magyar Hírlap. Hezky se zbodnul, když napsal, že jsem určitě sežral křídu, abych se mohl vymluvit na horečku, a proto jsem nejel do Göteborgu. Teď mu to nechají vyžrat. Mám z toho prdel, co bych to tajil, řehtám se jak blázen. A taky napsal, že si při tom všem ještě stoupám na špičky na prahu světové slávy. Ledaže tak — slyším zase jednou hlas svého otce. No, jeden výlev duše pro dnešek stačí.   Měl jsem takový pocit, že sl. Inivka je smutná. Vy jste tragický typ, kde se tohle říkalo? Inivka je tragický typ. A přitom včera dostala spoustu dobrot, i víno, ba i polotajně ulomené konce moučníků. Strašně se mi líbí můj brácha, jak mě úplně vážně zprdává, když mě přistihne. Včera zase zaznělo — no zase všecko dokola, jako vždycky. Klekni si a měj mě rád — například tohle. A pak zase uprchlická otázka, úplně stejně jako minule. Zase jsem po určitém čase neměl čím argumentovat. Nejzajímavější byly ty potlačené emoce. Emoce mávají celou naší zemí. Celou Evropou. Jako by (a zase kolik jako by; a kolik zase!) byla dnes racionálnost podezřelá. Myslel jsem, že právě na tohle jsme my, lidstvo, vždycky měli Evropu a staré dobré řecké tradice. Ale o tom mám nanejvýš mlhavou představu. Pracuji z mlhava, I am afraid, přestože vůbec neumím anglicky.   Čtu tady, že Kosztolányi literárně ztvárnil svoje „radiové zážitky“. To si najdu. V sebraných spisech sestavených péčí Pála Réze si nalistuji báseň, která po zmíněném ztvárnění následuje. Kdo jiný by si mohl dovolit takový úvodní rým? Takovou drzost. Vyzáblého kloučka u kabiny okna / překvapím, zevnitř sklem do tváře mu jukna. Nádhera. Referát se ani slovem nezmiňuje, ani narážkou nenaznačuje, co a proč tam Kosztolányi dělá. Jako by jen náhodou zabloudil na zajímavé místo, s kterým teď seznámí i velectěné čtenářstvo. A jakou větou to zakončí! Žít, žít, vzhlížet ke slunci, nebo zmizet, zemřít, zemřít, což švédsky zní tak měkce jako chůvina píseň, sladce jako dětské žvatlání, je to totiž pouhé kraťoučké dö.   Zatímco jsem tohle psal, zmocnil se mě pocit, jehož bych se měl vyvarovat, leč přetrvává. Že bych měl dělat (psát) něco jiného, ale co? Jinde to nazývám tísní. Stísněností. Kde bych mohl najít trochu klidu? Copak dosud jsem ho měl? Měl. Pracovní klid, přičemž podotýkám, že samotná práce klidná být nemůže. Vždycky je v ní něco nevypočitatelného, výhrůžného, nervózního, a vůbec, celý ten výčet by byl dlouhý. Ale nade vším tím se neochvějně vznáší pocit, že dělám to, co dělat mám. Že u psacího stolu jsem na svém pravém místě. To je teď trochu rozhašené. Ale myslím si, že se to zase spraví. Budu mít své místo. Místo v univerzu. A v rámci toho na Zemi. Do dalších podrobností zabíhat nebudu. Udejte jména a adresy atomů, mezi kterými se cítíte být na správném místě. To je málo, že je vám fajn.   Už zase několik dlouhých minut zděšeně hledám papír, který si mám vzít na zítřejší CT. Ještě v poledne jsem ho měl v ruce. To se mi snad jenom zdá, říkává se v takových případech. Hrome, to musí být sen, fujtajbl! — Papír jsem našel. Byl v patře. Neboť potomci moji nakládali se mnou jako s pitomcem, řkouce, že onen kus oděvu podobný košili, který jsem měl na sobě, je až příliš otrhaný, a tak jsem s papírem v ruce vyšel nahoru, převléci se do košile jiné, méně kritizovatelné. (Moje záda měla radost, ale do toho teď nešťourejme. Šťourání by si žádalo ohnout se v pase — a co, vem to nešť. Vypijme kalich hořkosti až do dna: Ohnout se v pase, to je kříž. Neznám text, s výjimkou tohoto, ze kterého by výše uvedená pasáž nemusela být vyškrtnuta. Snad jen učebnice by ji snesla, v kapitole „Co nikdy nedopusťme“.)   List Budapesti Hírlap oznámil, že Kosztolányi zemřel 3. listopadu 1936, v 11 hodin 06 minut. Nevím proč, ale nerad bych to zapomněl. Zapíšu si to do notesu. I to mi jednou pomůže, říkám napůl vážně. Teď bych si bez dlouhého rozmýšlení vlastně ani nedovedl vzpomenout na něco, co by mi nepomohlo. Pomocí je i ta nenávist, pohrdání a přehlížení, o nichž se mohu dozvědět z krátkého, opravdu kraťoučkého surfování po internetu. Nemám na to žádnou teorii, mám jenom jakýsi uspokojivý pocit klidu, že to tak je. I když si zrovna tak dobře mohu myslet, že mi nepomůže nic, k tomu si ovšem hned přimyslím, že ani žádnou pomoc nepotřebuji, všechno klapne samo od sebe. Už zase jsem spokojený se stvořením. Následující větu hned odvolávám (jako obyčejně: Napadla mě, ale prosím, prosím, paní učitelko, já jsem v tom nevinně): Jen aby to Pán s tou svojí sebedůvěrou nepřehnal. Zapsal jsem si to. V notesu stojí, že ten den mají svátek Győző a Hubert.   PONDĚLÍ 28. ZÁŘÍ 2015 Zase je odpoledne. Ráno jsem svoji průsvitnou vlasovou jakonosetomu, vlasovou korunu, hřívajznu, ohodnotil jako zoufalou, ale nezoufal jsem si. Horší byl ten detailní sen, který jsem měl o lécích, o tom, že s nimi mám ráno něco dělat, ale později už jsem si nedokázal pořádně vzpomenout, co se to po mně chtělo. A proto dlouhé vysedávání na pelesti, což je opravdu zoufalé. Na CT mě strašili, že mi dříve či později bude špatně, ale zatím nebylo. Dvakrát za sebou do mě špatně zabodli jehlu, ale ono to opravdu není snadné. Když mnou protékala kontrastní látka — hotová ohnivá řeka. Připomínalo to lávu řinoucí se ze sopky po výbuchu, jenže láva teče ven, a tohle dovnitř. Do mého vnitř. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Péter Esterházy (1950–2016) byl potomkem slavného šlechtického rodu a jedním z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů posledních let. Vystudoval matematiku, do roku 1978 byl profesionálním spisovatelem. Z jeho díla jmenujme například Malá maďarská pornografie (1984), Hrabalova kniha (1990) nebo Harmonia caelestis (2000). Byl nositelem mnoha prestižních literárních ocenění. Nakladatelství Dybbuk, z maďarského originálu Hasnyálmirigynapló přeložil Robert Svoboda, 2019, vázaná, 200 stran, 1. vydání.

Čas načtení: 2024-02-28 22:50:19

Porovnání pivních stylů: IPA vs. APA

Co je IPA? India Pale Ale (IPA) je svrchně kvašené pivo, to znamená, že sládek při výrobě piva metodou svrchního kvašení využívá kvasinky aktivní při vyšších teplotách. IPA je pivo vyznačující se výraznější chmelovou hořkostí i vyšším obsahem alkoholu, než má například ležák.   Kolem roku 1700 britští kolonisté zjistili, že se uvařené pivo při plavbě do Indie zkazilo. Na vině byla dlouhá cesta i teplejší podnebí. Britští sládci trvanlivost piva vyřešili tím, že další várku uvařili s vyšším obsahem alkoholu (kvůli konzervaci) a do sudů před jejich uzavřením navíc přidali chmel. Po příjezdu do Indie angličtí obyvatelé zjistili, že pivo má krásnou světlou barvu, je silné a hořké, což se setkalo s velkým úspěchem.   Degustační postřehy: Čirá až mírně zakalená barva. Chmelové aroma s citrusovými tóny. Výrazná chmelová hořkost středně silná až velmi výrazná.   Co je APA? American Pale Ale (APA) je také svrchně kvašené pivo, tento styl si našel velkou oblibu ve Spojených státech (dokud mu na paty nezačala šlapat IPA). Podobně jako IPA i APA je světlejší pivo s dostatečným množstvím chmele, jenže s jiným charakterem. Pivní styl APA je ještě o něco světlejší než jeho britský příbuzný, ale o nic méně aromatický.   Degustační postřehy: Průzračná až mlhavá barva. Lehce citrusové, pepřové, chlebové tóny. Mírná až středně výrazná chmelová chuť.   Rozdíl mezi styly IPA a APA v bodech IPA i APA patří do skupiny svrchně kvašených piv. APA se od IPA liší použitým chmelem amerického typu, který jsou trochu ostřejší než britský, zato o mnoho květinovější. Piva typu APA jsou jemnější (možná i snáze pitelná), IPA hořčejší a komplexnější. IPA – množství alkoholu 6–10 %. APA – množství alkoholu 4–5 %.  

Čas načtení: 2024-03-08 08:30:00

Ben z Bybitu a Lily ze Solany představí strategii pro Web3 v exkluzivní živě vysílané diskusi

Dubaj (Spojené arabské emiráty) 8. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Bybit Web3 s hrdostí zve v rámci přelomové spolupráce, která posune hranice blockchainové technologie, na nadcházející online diskusi se zástupci jednoho z nejrychleji rostoucích ekosystémů ve světě blockchainu Solana Ecosystem. Tato převratná akce s názvem „ Revoluce v blockchainu: Kulatý stůl vizionářů Web3 s Bybit a Solana Ecosystem " proběhne 13. března 2024 a nabídne jedinečnou hloubkovou diskusi na téma inovací, růstu a budoucích strategií utvářejících třetí největší blockchainový ekosystém na světě.Nahlédnutí do budoucnosti platformy Solana, rostoucí hybné síly Web3V prosinci 2023 překonala Solana projeveným zájmem a počtem vyhledávání na Googlu Ethereum, což svědčí o jejím rostoucím zastoupení a vlivu na blockchain. Účastníci diskuse získají zasvěcené informace o posledních novinkách a vylepšeních přímo od zástupců Solana Ecosystem a navíc i analytický náhled společnosti Bybit na potenciál ekosystému a společné úsilí obou stran o podporu a rozšíření tohoto dynamického prostředí.Součástí kulatého stolu bude exkluzivní část věnovaná pozoruhodnému růstu ekosystému Solana v prvním čtvrtletí a jeho ambiciózních plánů do budoucna. Diskuse, kterou svými postřehy doplní President of Solana Foundation Lily Liu a CEO and co-founder Bybitu Ben Zhou, se bude věnovat ambicím Solany řešit stávající problémy blockchainu, její jedinečnou hodnotovou nabídku a faktory, které stojí za prudkým nárůstem její popularity a přijetí.Stavíme na Solaně: Exkluzivní oznámení a plány do budoucna od partnerů Solany a DAppÚčastníci se mohou dále těšit na exkluzivní oznámení týkající se plánu Solany na rok 2024, včetně nových partnerství a strategického zaměření Solana Foundation. Tento segment odhalí hlavní priority a iniciativy Solany pro nadcházející rok a nabídne pohled z první ruky na další plány tohoto předního blockchainového ekosystému.Na akci zazní také postřehy klíčových partnerů hloubkově zapojených do ekosystému Solana – MarginFi, Kamino Finance a DRiP – jejichž zástupci prodiskutují výhody a jedinečné aspekty ekosystému Solana přitahující vývojáře i projekty. Tato sekce připomene ducha spolupráce a inovační kapacitu, díky nimž je Solana preferovanou volbou pro špičkový vývoj blockchainu.Zapojte se do konverzace:Datum: 13. března 2024Čas: 9:30 - 10:30 koordinovaného světového času (UTC)Platforma: Kanál pro živé vysílání Bybit's Press Room - Livestream PlatformPřední řečníci:• Ben Zhou, Co-Founder and CEO of Bybit• Lily Liu, President of Solana Foundation• Emily Bao, Bybit Web3 Evangelist• Dirk Pennings, Bybit Web3 Evangelist• Mac Brennan, Co-founder of MarginFi• Marky, Co-lead of Kamino• Vibhu, Founder of DRiP• Joe Takayama, Angel Investor and YouTuberÚčastníci se také mohou těšit na lákavý giveaway Solana Mobile Chapter 2, jehož další podrobnosti budou oznámeny během livestreamu.Buďte u toho: Nenechte si ujít příležitost získat cenný pohled do budoucnosti Solany a Web3. Aktuální informace najdete na platformě Bybit's Press Room nebo na sociálních sítích společnosti.#Bybit / #TheCryptoArk / #BybitWeb3O Bybit Web3Bybit Web3 redefinuje otevřenost v decentralizovaném světě a vytváří jednodušší, otevřený a rovný ekosystém pro všechny. S naší stále rostoucí komunitou (čítající přes 800 000 uživatelů peněženek a více než 10 velkých ekosystémových partnerů) vytváříme na blockchainu prostor pro tvůrce, kreativce a partnery a zveme nejen stávající nadšence do krypta, ale i ty, kteří se s ním chtějí teprve seznámit.Bybit Web3 poskytuje komplexní sadu Web3 produktů navržených tak, aby umožnily co nejotevřenější a nejjednodušší přístup k Web3 aktivům, jejich výměnu, shromažďování a rozšiřování. Naše peněženky, tržiště a platformy stojí na zabezpečení a odborných znalostech, které Bybit řadí mezi tři nejlepší světové kryptoburzy, jež se těší důvěře 20 milionů uživatelů po celém světě.Staňte se součástí revoluce a otevřete bránu ke své Web3 budoucnosti s Bybit!Další informace naleznete na stránkách Bybit Web3.O společnosti BybitBybit je jednou ze tří největších burz s kryptoměnami podle objemu transakcí s celkem 20 miliony uživatelů. Byla založena v roce 2018 a nabízí profesionální platformu pro investory a obchodníky v oblasti kryptoměn s ultrarychlým párovacím systémem, nepřetržitým zákaznickým servisem a vícejazyčnou komunitní podporou. Společnost Bybit je hrdým partnerem týmu Oracle Red Bull Racing, úřadujících šampionů poháru konstruktérů i pilotů Formule 1.Další podrobnosti o společnosti Bybit najdete na stránkách Bybit Press.S dotazy médií se můžete obracet na adresu media@bybit.comDalší informace najdete na adrese https://www.bybit.comAktuální informace můžete sledovat prostřednictvím komunit a sociálních sítí společnosti Bybit:Discord | Facebook | Instagram | LinkedIn | Reddit | Telegram | TikTok | X (Twitter) | YoutubeFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2356001/Image.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2311075/Bybit_Web3_Logo.jpg 

Čas načtení: 2024-10-21 08:17:00

Oficiální vydání příručky o digitální transformaci podniků s názvem The Power of Datafication

Frankfurt (Německo) 21. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Dne 17. října 2024 se na předním světovém knižním veletrhu Frankfurter Buchmesse, který pořádá společnost Digital China, uskutečnila premiéra knihy The Power of Datafication. Tato zasvěcená publikace, za kterou stojí nakladatelství LID Publishing, nabízí komplexní globální výhled a zkoumá čínské prostředí digitální transformace. Autorem knihy je Guo Wei, významný podnikatelský lídr v globálním technologickém sektoru a stratég na poli digitální transformace. V knize inovativním způsobem představuje integraci datového cloudu založenou na umělé inteligenci.Kniha The Power of Datafication byla označena za přelomový počin v digitální éře. Guo Wei zastává průkopnický názor, že digitální éra není pouhým prodloužením průmyslového věku, ale vznikem zcela nového věku.Kromě toho Guo Wei – s využitím svých tří desetiletí zkušeností s digitální transformací v Číně – identifikuje čtyři cesty k digitalizaci podnikání. Jeho postřehy umožňují vedoucím pracovníkům v podnicích pochopit podstatu digitalizace a vyniknout v digitální éře. Kniha sloužící jako referenční rámec a praktický průvodce šitý na míru je neocenitelným nástrojem pro podniky ze všech koutů světa, které se pohybují v sektoru digitálních technologií, a povinnou četbou pro každého, kdo usiluje o inovace a dokonalost.F. Warren McFarlan, emeritní profesor obchodní administrativy na Harvardově univerzitě, poznamenal, že kniha The Power of Datafication se do značné míry zakládá na technologických aplikacích vyvíjených v Číně i na Západě. Je neocenitelným zdrojem informací pro strategické plánovače a generální ředitele.Julian Birkinshaw, bývalý profesor strategie a podnikání na London Business School, v předmluvě zdůraznil, že postřehy o integraci datového cloudu, středních platformách a obsahu generovaném umělou inteligencí, jež Guo Wei ve své publikaci uvádí, jsou obzvláště pozoruhodné v rámci diskuse o tom, jak umělá inteligence skutečně změní svět podnikání.V knize The Power of Datafication se integrace datového cloudu na bázi umělé inteligence považuje za inovaci, která změní pravidla hry v oblasti informačních technologií a která bude pravděpodobně hnacím motorem nového vývoje po celém světě. Spojuje odborné znalosti mnoha společností a akademických institucí ze Spojených států, Austrálie a Evropy a je myšlenkovým majákem, který inspiruje inovace.Od debutu v červnu 2022 se čínského vydání prodalo téměř 100.000 výtisků, dlouhodobě vede žebříčky prodejnosti knih a pyšní se desítkami prestižních knižních ocenění. Kniha se stala jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších čínských prací o digitální transformaci podniků. Toto vydání je prvním překladem knihy a jejím mezinárodním vydáním.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2534354/Digital_China_guowei.jpg KONTAKT: Xin Wang, wangxinaai@digitalchina.com 

Čas načtení: 2024-02-10 00:00:00

Ještě o něm nesmíme napsat, tak vám nejzajímavější notebook dneška ukážeme

Máme ho na stole, viděli jsme ho na CESu, dokonce si ho můžete předobjednat. Ale na všechny postřehy z testování a výsledky testů je zatím embargo. A protože jde o jeden z nejzajímavějších notebooků, co letos přijdou na trh, tak to bereme jako dobrou příležitost pro komentovaný „unboxing“.

Čas načtení: 2024-02-15 18:51:00

Čtenáři Auto.cz zhodnotili novou Škodu Octavia. A v řadě věcí mají pravdu

Už včera mladoboleslavská automobilka představila inovace pro svůj nejprodávanější model. My jsme po prvních čtyřiadvaceti hodinách nahlédli do diskuze pod naším článkem, abychom zjistili, o čem se nejvíce diskutuje. Doplňujeme to i o naše postřehy a shrnujeme to nejdůležitější, co byste měli vědět.

Čas načtení: 2021-12-22 09:00:00

Aneta Kapuciánová (Seznam.cz): Na své pozici si nemohu dovolit nevědět

Pomyslnou audio tečku za hosty v našem podcastu udělá Aneta Kapuciánová. V Seznamu je už šest let a po celou dobu se věnuje komunikaci. V současné době působí na pozici manažerky PR a interní komunikace. Martinovi prozradila, jak se ke své práci dostala, jak vypadá její pracovní den nebo jak si její tým poradil s interní komunikací v době home officů. Jaké formy komunikace používáte v rámci interní komunikace? Jsou vlastně Seznamáci komunikativní? Používáme klasický online intranet, ve kterém využíváme různé formáty - text, audio i video. Máme chatovací platformu, LCD obrazovky a snažíme se v komunikaci využívat i offlinové kanály.  Zaměstnanci v Seznamu rádi a často komunikují. Někdy jsou jejich postřehy konstruktivní, ale objeví se i povzdechy, kdy si lidé potřebují jen odložit svůj názor. Jako otevřená firma jim samozřejmě dáváme prostor svůj názor vyjádřit, ale někdy se s ním dá těžko dál pracovat. Jak hodnotíš naši firemní komunikaci a za co bys pochválila svůj tým? Svůj tým interní komunikace bych chtěla pochválit především za jejich věčný klid. Všem zaměstnancům se snažíme vyjít vstříc a pochopit je. Vysvětlujeme, trpělivě odpovídáme na komentáře. Ocenění zaslouží například komunikace během lockdownu, kdy kolegyně z interní komunikace na svou práci nerezignovaly i přesto, že v kancelářích nikdo nebyl, a snažily se vymýšlet aktivity, aby kolegové zůstali i nadále nějakým způsobem v kontaktu a ve spojení s firmou. Jak velkou volnost máš v externí komunikaci? Seznam je otevřená firma, komunikujeme často a není naším cílem balit vyjádření do otřepaných frází. Je ale faktem, že v momentě, kdy mluvím jménem firmy, není prostor na moje osobní názory. Naštěstí se mi ale nestalo, že bych musela komunikovat něco, co by bylo v rozporu s mým osobním přesvědčením. Spíš naopak. A co dalšího uslyšíte: Jak se udržuje komunikačně tzv. v kondici?Jak pandemie ovlivnila CSR projekty, které Seznam organizujeKterá období pro ni byla komunikačně hektickáJak se jí pracuje pod ryze mužským vedením

Čas načtení: 2012-03-15 05:00:00

Žhavý rozhovor s Anonymous

Poslední dobou je kolem hnutí Anonymous čím dál větší haló. Rozhodli jsme vám tedy přinést rozhovor s člověkem, který touto skupinou doslova žije. O Anonymous začal informovat jako jeden z prvních v České republice. Jeho názory, nápady a postřehy si můžete přečíst v následujícím rozhovoru. Anonymou ...

Čas načtení: 2010-02-05 00:00:00

Grammy Awards 2010 ve znamení hudebních rekordů a módních přešlapů

Ceny Grammy jsou sice již několik dnů rozdané, mně to však nedalo a musela jsem se s vámi podělit o své zážitky a postřehy z červeného koberce, jelikož, ano vystoupení hned několika účinkujících bylo opravdu velkým hudebním i estetických zážitkem (zvláště pak v podání Beyoncé či Pink), ale přeci jen ...

Čas načtení: 2023-05-16 17:00:00

Rast e-shopu: premeňte online návštevníkov na zákazníkov

Ako zvýšiť tržby v e-shope? Postrehy od skúseného e-shopára a majiteľa e-shopu UniLady.sk, zameraného na predaj dámskej bielizne a oblečenia. Príspevok Rast e-shopu: premeňte online návštevníkov na zákazníkov je zobrazený ako prvý na Blog o podnikaní na internete.

Čas načtení: 2023-01-26 07:00:00

Expanzia e-shopu: tipy od e-shopárov z BiznisWebu

Aké je to podnikať s e-shopom na viacerých trhoch? Postrehy od e-shopárov z BiznisWeb.sk Príspevok Expanzia e-shopu: tipy od e-shopárov z BiznisWebu je zobrazený ako prvý na Blog o podnikaní na internete.

Čas načtení: 2023-01-26 09:00:00

Expanze e-shopu: tipy od e-shopařů z ByznysWebu

Jaké je to podnikat s e-shopem na více trzích? Postřehy od e-shopařů z ByznysWeb.cz

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2014-03-03 19:16:38

Jaká motivace u vás skutečně funguje

Pro každého je motivací k hubnutí a pohybu něco jiného. My jsme od vás sesbírali postřehy a tipy, co u vás funguje jako motivace nejčastěji. Podívejte se, jestli je to stejné i u vás.

Čas načtení: 2024-01-03 08:32:00

Jaký byl rok 2023 a top 3 recepty roku

Ohlížíte se za uplynulým rokem a říkáte si, jaký byl a jestli byste ho třeba chtěli prožít ještě jednou? Já, nebo spíše my jako Víc než kuchařka, jsme porušili tradici a poslední dva roky tak neudělali… Snad kvůli únavě, nedostatku času. Těžko říct. Letos se ale zdá, že nám trošku té energie zůstalo a já se tedy zkusím zpětně probruslit rokem 2023 a podělím se s vámi o nějaké ty zákulisní informace a tedy i o to, jak jsme se měli. Trocha ohlédnutí za rokem 2023 Kde vlastně vůbec začít? Asi nejlepší bude vzít to chronologicky. Do roku 2023 jsme […] The post Jaký byl rok 2023 a top 3 recepty roku appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.