Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-25 07:54:28

Láďa Hruška: Psaním prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši

Jako vystudovaný učitel učil dva roky. Pak jej zlákala publicistika a začínal jako reportér v Nymburském deníku. Poté byl v Českém rozhlase a na Frekvence 1. Působil v TV Nova a od roku 2015 má na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. V roce 2014 se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou a kniha se stala Českým bestsellerem. Od té doby vydal ještě několik kuchařek, a právě dopsal další Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Je autorem také knížek pro děti, třetí z nich Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. A jak přiznává, už se mu honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici.   Pocházíte z Městce Králové, kde se podle pověsti narodil český král Přemysl Otakar II. Jak jste prožíval své dětství a jaký jste byl kluk? Prožíval jsem normální dětství jako maloměstský kluk z bytovky. Pravda, možná jsem byl trochu divný. Protože místo hraní na vojáky jsem zachraňoval vyhozené kytky u popelnic v provizorním skleníku ze staré telefonní budky. Nějak jsem v tom asi viděl větší smysl, než běhat po lese a házet po sobě šišky.   Co vás přivedlo ke studiu chemie a biologie na pedagogické fakultě? Chtěl jste být učitelem? Jasně. Učitele a školu jako budovu jsem vždy vnímal jako takovou zvláštní autoritu. Budova i to povolání mě odjakživa něčím přitahovaly. Snil jsem o tom, že budu mít jednou červenou propisku a psát zlobivým dětem poznámky. A protože mě přírodopis a později chemie bavila, byla volba jasná.   Profesi učitele jste si na dva roky vyzkoušel. Jak na ten čas vzpomínáte? Pamatujete si první den coby učitel před žáky ve škole? Samozřejmě. Paradoxně jsem vystudoval své oblíbené předměty, ale realita byla jiná. Učil jsem hlavně dílny a fyziku, kterou jsem přímo nesnášel. Vzal jsem to ale jako profesní výzvu a snažil ji učit tak, abych ji žákům nezhnusil a aby je bavila a mě taky. Nikdy jsem nikoho nenechal propadnout. Vnímal bych to jako svou neschopnost zanechat v dětech alespoň zrnko nějakých vědomostí.   V roce 1998 jste se vydal na dráhu publicisty. Začínal jste jako reportér v Nymburském deníku. Pak přišel ČRo, Frekvence 1. Působil jste v TV Nova a od roku 2015 máte na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Co vás na práci na tomto projektu nejvíce baví a na co se v něm můžeme těšit? Baví a fascinuje mě na své práci vlastně všechno. Svou práci vlastně neberu jako práci. Ale jako jeden velký sen, ze kterého bych se nechtěl probudit. Komu se poštěstí, že jezdí po výletech, kde se na něj všichni těší. Dají mu najíst, napít, většinou si odnese ještě nějakou tu výslužku, a ještě za to vše dostane zaplaceno? (smích) Teď vážně. Cítím se nepopsatelně poctěn, že mě lidé zvou k sobě domů a hrdě mi ukazují, co vše dokázali, vykutili nebo vymysleli. Baví mě dokazovat, že heslo „zlaté české ručičky“ stále platí a že světu máme stále co ukázat. Protože to, co lecjaký český kutil „Honza“ dokáže vymyslet, na to by asi opravdu nikdo jiný na světě buňky neměl. Své práci jsem tedy bytostně oddán natolik, až mě někdy děsí, že kdybych se z tohoto snu někdy probral, tak nemám žádná zadní vrátka svého živobytí. Ale tak to mám holt nastavené. Nezaobírat se zbytečnostmi a neodvádět myšlenky a pozornost jinam, než je právě potřeba.   V roce 2014 jste se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou. Jaký to byl pocit, první knížka a hned bestseller? Paradoxně jsem to nějak zvláštně neprožíval. Že knížka bude žádaná, jsem tak nějak tušil. Diváci a fanoušci si o recepty, které jsem v televizi prezentoval, masivně psali. Když mě tenkrát v nakladatelství řekli, že zkusí vydat dva tisíce kusů a uvidí se, jen jsem se pousmál a řekl, že to bude tak pro mou rodinu a známé. Byl jsem nakonec rád, že kuchařka přes všechno kolem jejího zrodu tenkrát vyšla a tím pro mě skončil jeden velký úkol a dluh vůči mým příznivcům. Spadl ze mne prostě jeden velký balvan a já se cítil volný a šťastný zároveň.    Co vás přivedlo k psaní knížek pro děti? Na svém kontě máte již tři ze série Průšvihy drzého záškoláka. Poslední Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. Pracujete na dalším příběhu? Zatím ne. Teď jsem po letech dopsal další svou kuchařku Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Jsem na ni pyšný, protože jde o další takový dluh vůči fanouškům a divákům, kteří po mně léta žadoní o další recepty jako dárek pro své blízké. A tak jsem jako zapřisáhlý odpůrce veškerých diet sepsal na papír desítky „vychytaných” receptů, které jsem za ta léta na sobě vyzkoušel a které mi pomáhají hlídat kila pod kontrolou, aniž bych se musel trápit někde ve fitku nebo nedejbože hlady. Kniha má vyjít na sklonku roku a moc se na ni těším. Nebudou tam samozřejmě chybět i recepty z Vychytávek na Primě. Neumím psát na povel nebo na zakázku. To nemá smysl ani hodnotu. Ale už se mi honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici. Uvidíme…   Co vás na psaní baví? Je psaní pro vás více práce nebo koníček? Ani tak, ani tak. Je to taková terapie, únik od reality, od starostí všedního dne do bubliny fantazie, kde se meze nekladou. To mě strašně nabijí, osvobozuje a motivuje. U psaní prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši.    A jaký jste čtenář? Co rád čtete? Máte oblíbený žánr nebo autora? Moc nečtu. Jen to, co potřebuji ke své práci. Jsem asi exot, co? Ale víc mě prostě baví psát, a ještě to umocňuje pocit, že knížky pro děti malí čtenáři opravdu čtou a píšou si o další pokračování. To je hezký pocit pro autora, kterého by dříve ani ve snu nenapadlo, že sesmolí nějakou knížku, natož pro tak náročného a nevyzpytatelného čtenáře, jako jsou právě děti.   A co čas na odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Uteču z Prahy domů do Městce Králové a užívám si naplno rodiny, pár přátel, psa a postele. A je mně všechno ostatní ukradené.   Láďa Hruška se narodil 13. února 1978 v Městci Králové. Vystudoval pedagogickou fakultu (chemii a biologii). Dva roky učil a od roku 1998 působí v médiích. Začínal jako reportér v Nymburském deníku, působil v ČRo, Frekvenci 1, TV Nova a TV Prima. Na TV Prima od roku 2015 natáčí pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Napsal kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou (2014), Láďa Hruška se vrací – kuchařka pro samouky (2015), Revoluce v grilování – nejlepší recepty a nápady pro gril k letní pohodě (2017). Je autorem knih pro děti Průšvihy drzého záškoláka: Miky pátrá, radí, zachraňuje (2019), Průšvihy drzého záškoláka: Prázdniny skoro na rok (2020), Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče (2021). Dostal cenu Český bestseller za kuchařku Vaříme s Láďou Hruškou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-06-10 16:44:11

Jak naložit s bezem? Pomůže Bezová kuchařka babičky Helgy

Jak naložit s bezem? Pomůže Bezová kuchařka babičky Helgy redakce Út, 06/10/2025 - 16:44 Ostatní - Zdraví a Krása Klíčová slova: černý bez černý bez recepty bezinky Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Přidat komentář Foto pixabay.com text redakce Před lípou smekni, před bezem klekni. To říká staré a pravdivé pořekadlo. Naši předci velmi dobře věděli, proč si bez vážit a měli mnoho receptů, které denně využívali. Dle sezóny z bezu čerstvého, ať už z listů, květů či plodů, jindy z bezinek zavařených, ze sušených květů nebo bezových džemů připravovali čaje, masti, tinktury, zralé bezinky používali do pokrmů... My vám teď přinášíme Bezovou kuchařku babičky Hlegy, ve které se ukrývá mnoho skvělých receptů. Zkuste je a uvidíte, že budete spokojeni. 

Čas načtení: 2020-02-12 16:03:21

Židovka, která udávala Židy nacistům. Ukázka z kontroverzní knihy Stella od Takise Würgera

Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným. Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu. Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče.   Ukázka z knihy: V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil.             Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.   Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá jmény rodičů. Já bych mohl říct, že otec ve třetí generaci řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct, že matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvůli přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost. S oblibou vyprávěla, že na jeho pohřeb přišlo celé vedení „černého reichswehru“.             Večer matka zpívala ukolébavky o padajících hvězdách, a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, nechávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říkala, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže.             Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože jsme v Německu nežili.             Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolího rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle, seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily. Slíbil jsem jí to.             Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přikládala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky, držela mě za ruku. Když jsme zlézali kopce a ona nahoře vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji smím při sestupu podpírat.             Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný člověk polámal kosti.             Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen zřídkakdy o tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo, vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době nesměly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem, že se na to nemám vyptávat.             Po mém narození si matka umínila, že budu akademii ve Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozoru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgerovou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy.             Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejové barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a pokračoval jsem v učení, i když jsem byl sám. Zajeli jsme si do Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v Galerie nationale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat plátna, ruku v ruce jsem s ní procházel muzea a snažil se všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl.   *   V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do saského zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánocemi povoz.             Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v kabátě z tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se ho nikdy nepodařilo najít, ani za pomoci četnictva. Nikdy se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku kovářský vlček.             Bylo nás asi tucet chlapců a na náměstí u kostela jsme házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži.             Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na voze. Jedna zasáhla muže do spánku, myslím, že ta moje. Doufal jsem, že ostatní chlapci mě za to budou mít rádi. Muž sebou ani netrhl.             Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlíku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí, neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného.             Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který jsme v našich krajích slýchali jen zřídka.             „Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Slyšel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpytivý. Vzduch páchl mokrou vlnou.             Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je.             Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevěděl. Udělal jsem krok vpřed.             „Já.“             Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního kloubu a roztrhl mi obličej až ke koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První vzpomínka je až ta, že se dívám do matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách.             „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou maluješ,“ řekla. Pohladila mi prsty.             Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v karbolce. Rána se mi zanítila. V následujících týdnech jsem se živil slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchařka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy.   Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla, pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy.             Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé.             Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše barevného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů po mozkové mrtvici.             To se spraví, říkali by.             Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabici pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli i v nemocnici pokračovat ve výuce.             „Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důležité pro ni malování je.             Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela.             „Mami, promiň, já… já už nevidím barvy.“             Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků a do očí mi nakapali jakousi tekutinu.             Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černobílá.             „Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, prosím. Mami?“             Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala neporušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky.   *   Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc.             „Moje vina,“ řekl jsem.             „Vina vůbec neexistuje,“ namítl.             Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku.             Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“             Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“             Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží, víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přejedeme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ručiček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka nezmizí, odejde ona.             Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma. Otec se znovu vypravil na cesty.             Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést do jejího pokoje.             V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl jsem, jestli to není kvůli mně.   *   Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za minoritským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá mechem a na druhé skalní stěna.             Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni. Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a petrželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli.             Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů.             Pomáhal jsem jí s pletením vánočky a nosil jí do domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj.             V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili si je domů, jsem věděl, že u nás to nejde, protože je tam matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi nemohlo chybět to, co jsem neznal.             Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou vodou. Představoval jsem si, že pije mléko. Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku, stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal jsem si neviditelný.             Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy nikoho neviděl seshora skočit.             Vyškrábal jsem se po stěně nahoru, přidržoval jsem se přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní řasy. Rozběhl jsem se k okraji skály a skočil. Tvrdě jsem narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v uších, byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal náraz mého těla.             Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě, čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka zaprášila. Podala mi ručník.             Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával většinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku, orientální filozofii.             Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují.             Žmoulal jsem v prstech klásek rákosových květů, který jsem utrhl na břehu.             „Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec.             Přikývl jsem.             „Proč?“ zeptal se.             Mlčel jsem.             „Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“             Přitáhl si mě na područku ušáku.             Poslouchali jsme tikot hodin.             „Jak to, že padat je tak krásné, tati?“             Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii. Po pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ odpověděl.             Mlčeli jsme společně.             Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl cítit jako jeho knihy.             „Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“             „Matce je dobře?“             Zhluboka se nadechl.             „Matka…“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka… všechno je v pořádku, buď na ni hodný.“             Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení bylo mým způsobem pláče.             „Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek.             Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj poslední skok.   Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. Za román Klub (2017, česky 2019) obdržel na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se stal bestsellerem stejně jako druhá kniha Stella (2019), jež u čtenářů a kritiky vzbudila nejen obrovský zájem, ale i kontroverze.   Takis Würger bude hostem Světa knihy Praha 2020, kde bude mít společnou besedu s Alenou Mornštajnovou.   Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 207 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 17:00:01

Mohl být Masaryk synem císaře Františka Josefa? Velké tajemství měla skrýt rychlá svatba

K myšlence, že by mohl být Masaryk synem rakouského císaře, prvně vedla poznámka v císařově diáři z počátku prosince 1849 – „Kropaczek erl.“ To bývá přeloženo jako „Kropáček vyřízeno“. Jaká může být náhoda, že Masaryk je synem Terezie Kropáčkové?  Nebýt Maffie, neexistuje Československo. Jeli v tom Masaryk i Beneš Číst více Negramotný kočí a kuchařka měli prezidenta Terezie Kropáčková se živila jako panská kuchařka v Hodoníně. Právě roku 1849 si vzala panského kočího Josefa Masaryka. Je snad možné, že právě tímto sňatkem mělo být vyřízeno těhotenství s císařem, které potřebovala skrýt? Budoucí první československý prezident se totiž narodil už v březnu 1850. Podle některých tak Terezie střežila velké tajemství. S kým syna doopravdy měla? Svým způsobem se právě ona řadí mezi nejzáhadnější postavy naší moderní historie.  Pro fámy, které se šíří už více než 100 let, svědčí také to, že je poněkud divné, aby negramotný kočí ze Slovenska, kterým původně Masarykův otec byl, měl tak talentovaného syna. Zbývalo jen pár let, než se z Tomáše stala obecně známá a vysoce postavená veřejná osobnost, univerzitní profesor, poslanec a nakonec zakladatel a první prezident nového státu. A tak snad právě to přispělo ke spekulacím, že Terezie Kropáčková ve skutečnosti počala syna s císařem Františkem Josefem. Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více I bratr Ludvík udělal kariéru Nutno však říct, že Tomáš nebyl jediným potomkem svých rodičů, a kromě Jana a Františka, kteří zemřeli krátce po narození, a bratra Martina, který padl ve Vídni během vojenské služby, udělal jeho bratr Ludvík velkou kariéru. Stal se úspěšným podnikatelem, kavárníkem, hoteliérem i knihtiskařem. V jeho podnicích se tehdy scházela elita, a kdo ho neznal, jako by snad ani nebyl. Byl přitom o čtyři roky mladší, a tak lze jen těžko předpokládat, že i on by měl jiného otce. I když, Terezie Kropáčková měla k císaři velmi blízko. Pocházela z měšťanské rodiny na Břeclavsku. V dětství mluvila německy a Masaryk ve svém prvním životopise údajně uváděl, že jeho matka je Němka. Ona sama se však narodila v roce 1813, kdy byla města německy spravována, české školy neexistovaly, ani tisk či divadlo. Češtinou se mluvilo převážně na venkově a rozhodně nešlo o jazyk vznešených a urozených.  Po otcově smrti si Kropáčková hledala přivýdělek v panské rodině jako kuchařka. O tom, že právě v této době se poznala s císařem, se kterým měla počít Tomáše, je přesvědčen například publicista David Glockner v knize Císařův prezident, kde nastínil možné vazby mezi československým prezidentem a císařem. Byli si vůbec podobní? Není sice doloženo, zda se mladý panovník během letních měsíců, kdy Terezie otěhotněla, na zámku zdržoval, je však velmi pravděpodobné, že sem zajížděl během svých příprav na tažení proti uherským vzbouřencům. Doložená je právě jeho návštěva v prosinci 1849, kdy měla být vyřešena záležitost „Kropáček“. Terezie se přitom vdávala už v srpnu, kdy byla téměř dva měsíce těhotná. „Právě tento záznam v císařově deníku živí už roky teorii, že Terezie Masaryková, dříve Kropáčková, otěhotněla s císařem a potřebovala se rychle vdát. Volba tak padla na kočího. Masaryk byl mimořádně schopný muž, který si svou noblesu nesl odjakživa s sebou. Představa, že by takový muž vzešel z chudých poměrů, je spíše bláhová. Na druhou stranu Kropáčková nebyla žádná chudinka, pocházela, z toho, co víme, z dobře situované rodiny,“ promluvil pro Čtidoma.cz historik Jan Koutný. Na další podivnosti poukázal už před lety také historik Petr Zídek, který o tom promluvil pro ČT24. Podle něj si bratři Masarykovi ani nebyli příliš podobní. David Glockner se ale věnuje i dalším náhodám, například faktu, že jeho otec Josef byl ještě v roce 1850 povýšen na panského kočího, a později dokonce spravoval Habsburkům hospodářství. Masaryk také studoval na německém gymnáziu v Brně, kde byl ubytovaný. To byla velmi drahá záležitost a jen těžko si lze představit, že by na to jeho rodiče při tehdejších poměrech měli. Na doporučení doučoval synky z prestižních rodin, stal se preceptorem v rodině policejního ředitele Le Monniera. Když s ním měl Masaryk později problém, byl Monnier zničehonic přeložen do Vídně.  Prokázat či vyvrátit tuto teorii mohla v roce 2017 Masarykova nejbližší příbuzná Charlotta Kotík, která žije v New Yorku. Přišlo jí to však urážlivé, a tak testy DNA odmítla. Záhada tak stále zůstává nevyřešena. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Legendární Laďka Kozderková otěhotněla se slavným alkoholikem. Před smrtí si uklidila vlastní hrob.

Čas načtení: 2024-10-22 12:30:14

Zaklínač: Oficiální kuchařka jde do předprodeje

Chcete se přenést do světa Zaklínače a ochutnat pokrmy, na kterých si pochutnávali Geralt z Rivie a jeho přátelé? Pak je Zaklínačská kuchařka přesně pro vás! Tato jedinečná kniha, vytvořená foodblogerkami Anitou Sarnou a Karolinou Krupeckou, vás zavede na kulinářské dobrodružství napříč Kontinentem. Článek Zaklínač: Oficiální kuchařka jde do předprodeje se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-07-28 07:17:06

Kamu je v Česku a na Břevnově rozjela podnik, který praská ve švech. Příští kuchařka bude sladká, říká

Kuchařka Kamu v rozhovoru pro CzechCrunch vypráví o svém novém českém podniku i o tom, co plánuje s bratrem Adamem Rundusem. Článek Kamu je v Česku a na Břevnově rozjela podnik, který praská ve švech. Příští kuchařka bude sladká, říká se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

DOMÁCÍ KVAŠENÍ JE HLAVNĚ O RADOSTI

Se Zuzanou Ouhrabkovou ze Zkvašeno.cz o iniciační knize amerického hipíka a probouzení „vnitřního šíleného vědce“ při fermentaci   Stačila jste se už naobědvat? Stihla jsem si skočit na takový rychlooběd, kuře s rýží. Chápu, jste v jednom kole. Na gymnáziu, kde působíte jako školní psycholožka, máte přípravný týden před zahájením výuky a za chvíli vám začíná další ze série porad. Ale stejně bych si ve vašem případě představovala spíš oběd v duchu fermentariánství: třeba domácí kimčchi zajídané kváskovým chlebem a zapíjené sladovou limonádou nebo kefírem. Ano, to by bylo pěkné. Já si ale jídlo do krabiček s sebou připravuji jen výjimečně, a když už, tak ne nutně se zkvašenou zeleninou. Zkrátka se běžně stravuji v normálních restauracích. Podniky s nabídkou fermentovaných jídel a nápojů u nás chybějí? Ale ony existují, například i tady blízko školy bistro Goodlok, které se hodně zaměřuje na kvašení. A spousta podniků má dnes fermentovaná jídla jako součást širší nabídky, experimentuje s nimi například Ambiente. Současně třeba takovou kávu nevyrobíte bez fermentace, je to nedílná součást procesu, kterým v menší či větší míře prochází vždycky. Postavit ale nabídku jen na kvašených potravinách a nápojích nedává smysl, nebylo by to prostě zajímavé. Kvašením a psaním o něm se sice zabýváte ve svém volném čase, nicméně už přes deset let jste výraznou propagátorkou na zdejší „zkvašeno“ scéně. Výživa je hlavně o pestrosti, ta je klíčem ke střevní mikrobiotě s jejími pestrými funkcemi. Takže fermentované potraviny nejsou jediný správný směr, jak se stravovat. Jsou jedním – avšak velmi důležitým – dílkem mozaiky. Může za to Polsko Kdy jste se s kvašením „potkala“? A co je vůbec terminologicky správnější – kvašení, nebo fermentace? Oba výrazy jsou v pořádku a já mezi nimi volně přeskakuji, občas je proložím ještě třetím výrazem – kysání. Ale zpět k vaší otázce: může za to Polsko. Po studiích psychologie a nějakém čase stráveném v Brně jsem „utekla“ do Jeseníku. Do Polska je odtamtud kousek, takže jsem tam občas jezdila. Naprosto klíčové pro mě bylo ochutnání polského boršče v Landeku, takovém krásně omšelém lázeňském městečku. To bylo v roce 2010. Poláci jsou tímhle procesem známí? Fermentují mnohem víc než my tady, je to tím, že Polsko bylo vždycky zaměřené spíš zemědělsky a taky bylo chudší, takže tradice kvašení se tam udržela, běžně koupíte v každé zelenině třeba šťávu ze zkvašené řepy. A právě tenhle řepný kvas je základem jejich boršče – barszcz czerwony s těstovinovými „oušky“, něco jako tortellinkami. Jeho chuť mě doslova uchvátila, chutná jinak než klasický boršč, takže jsem začala na internetu pátrat, jak se připravuje. A pátrání, respektive slova fermentace a kvašení ve vyhledávači mě přivedla až ke knize amerického hipíka Sandora Katze Síla přírodní fermentace. Tahle kniha není klasická kuchařka, je to přímo iniciační text. V čem je iniciační? Spíš než kuchařka je to manifest, do jisté míry snad i anarchistický, kde se kvašení a recepty prolínají se sociologií, biologií a se spoustou poznatků z jiných kultur včetně kultury DIY, „do it yourself“, udělej si sám. Vše je propojené. Katz, brooklynský Žid, dnes šedesátník, žije v zemědělské komunitě v Jižní Karolíně. V osmdesátých letech, kdy mu byl diagnostikován AIDS, začal experimentovat s fermentací. Neznamená to, že by mu fermentované potraviny nahradily klasickou léčbu, i když léky, které jsou dnes, v té době nebyly – a Sandor Katz je tu pořád. Jeho kniha je něco jako Bible pro lidi, kteří se pouštějí do podobného kutilství, experimentování… Propadla jsem tomu taky. Začala jsem pak psát blog a založila stránky Zkvašeno.cz, to bylo někdy v roce 2012. A Katzovu knihu jsem přeložila do češtiny, vyšla tady poprvé před osmi lety. Jak si vysvětlujete v posledních letech strmě stoupající zájem o fermentované potraviny? Může za to právě Sandor Katz, který učí lidi nebát se v naší sterilní době mikrobů, v tom spočívá jeho anarchie, vzpoura proti průmyslově vyráběným potravinám a důraz na lokálnost, jednoduchost. Zpočátku jeho kniha oslovila americkou alternativní scénu, později se toho chytly špičkové osobnosti gastroscény jako hvězdný šéfkuchař René Redzepi, majitel slavné dánské restaurace Noma. A ta vlna vyšší gastronomie, zároveň v uvolněnější formě s důrazem na udržitelnost, lokálnost a nové chutě, se pak rozjela tak, že dnes je z fermentování trend. Co kvašení přináší vám? Dává prostor mému vnitřnímu šílenému vědci, jak s oblibou říkám. Člověk neustále rozvíjí svoje znalosti o tom, jak funguje lidské tělo, jaká je role bakterií v něm. Recepty jsou v tomhle případě jen návodem, nemusíte se jimi řídit, kvašení je o experimentování, kdy nevíte, jak to dopadne, zároveň o jednoduchosti, kdy při mléčném kvašení stačí nakrájet zeleninu, prosolit, zamezit přístupu vzduchu a počkat, co z toho vyjde. Jde taky o tvořivost a hravost, kdy vyzkoušet se dá ledacos, je to i o hledání dalších cest a při dnešních možnostech internetu hodně o nahlédnutí do celého světa. Člověk se tak může posouvat pořád kupředu a u toho si vyjít do luk a hájů. Jako teď v druhé půlce srpna na našem workshopu Bublatorium na Kuksu – jednoduše nasbírat plody a nechat je zkvasit. Co konkrétně jste na Bublatoriu kvasili? Všechno, čeho je teď ve vrcholné sezoně spousta: špendlíky, hrušky, přidávali jsme k tomu byliny z okolí Kuksu… A kvasili jsme také to, co lidé přinesli – rajčata, cukety, holubinky se zelím, ty vyšly velmi dobře. Nebo máčená jablka, kdy se spadaná kyselá jablka ve dvouprocentním slaném nálevu doplní rozvařenými bezinkami, zázvorem, česnekem a pelyňkem černobýlem. S receptem přišla polská kolegyně Magda Jotes, takto se jablka kvasí v Polsku a na Ukrajině. Tu chuť neumím k ničemu přirovnat, ale věřte, že máčená jablka jsou výborná. Ostatně celý workshop byl přímo umělecký projekt, byli jsme tam jako umělecká rezidence multižánrového festivalu a lidem se to hodně líbilo. Radost z experimentování a tvoření je určitě skvělá, ale nezanedbatelný je asi hlavně zdravotní přínos kvašených potravin. V čem? Především v tom, že jíte pestřeji a ve větší míře zeleninu, ovoce, obiloviny, luštěniny, semínka, ořechy, houby, případně mořské řasy, tělu dodáváte více vlákniny do vaší mikroflóry. Běžný středoevropský člověk sní okolo 10–12 gramů vlákniny denně, ideálních je však 30 gramů. Dost často se také skloňují „přátelské bakterie“, což je ovšem téma na přednášku, protože tak jednoduché to není. Ne všechny jsou přátelské, většina je dokonce patogenní, naštěstí většina bakterií zhyne v žaludku v trávicích kyselinách, to je první síto pro mikroorganismy, jež se do těla dostanou zvenčí. Ty, co přežijí žaludek, nemusejí přežít dvanácterník. Zároveň jsou mikrobi důležití pro lidskou imunitu, jsou součástí mikroflóry tlustého střeva každého člověka. Takže ano, dostávejme do těla skutečné jídlo, není potřeba, aby to byla „probiotika“, jak na nás útočí reklama. Důležité je už od dětství neizolovat se od bakterií kolem nás – počínaje domácím mazlíčkem, šťouráním se v půdě na zahrádce či zakousnutím se do spadlého jablka ze stromu, aniž ho běžíme okamžitě opláchnout. Takže vás i trochu dráždí současná glorifikace kvašení coby něčeho zázračně zdravého? Přesně tak, jakmile se začne o něčem říkat, že je lékem na všechny neduhy, pak je to hlavně marketingová linka. V tu chvíli jsem ostražitá. Ano, kvašené potraviny jsou prokazatelně zdravé, a pokud máte zdravotní problémy, mohou vám udělat dobře. Ale třeba taky ne. S Vláďou Sojkou, se kterým píšeme blog Zkvašeno.cz a společně jsme vydali kuchařku, se snažíme téhle lince vyhnout. Klademe důraz na to, že zkvašené potraviny jsou především chutné a jejich tvorba a konzumace má přinášet radost, že jsem účastníkem skvělého procesu, kdy něco nakrájíte, vložíte do sklenice a ono se to promění v něco mnohem zajímavějšího. Včetně radosti z toho, že spolupracuji s ekosystémem, že se učím porozumět určitému rytmu. Jen proto, že se někde píše o tom, že kimčchi je nejzdravější jídlo na světě, nemám za povinnost ho sníst půl kila denně, i když mi třeba nechutná, protože mi smrdí po rybách, je pálivé a je v něm moc česneku. Na to jsem neměla odvahu Kvašení se týká všech kultur, národů, v podstatě celého světa a sahá hlavně do historie, kdy generace našich předků dokázaly využít každou věc z přírody a zároveň ji uchovat. Daří se nacházet nové a inovativní postupy? Ano, inovace jsou poměrně intenzivní – díky propojenosti internetem je mnohem snazší se dostat k tomu, jak Japonci kvasí to a to nebo co dělají Inuité s rybami, a vyzkoušet to ve zdejších podmínkách. Může se tak podařit nacházet nové, neotřelé chutě. V okamžiku, kdy se naučíte pracovat s kropidlákem rýžovým, tedy s plísní Aspergillus oryzae, která se používá v Asii k fermentaci sójových bobů pro výrobu sójové omáčky a miso a k výrobě saké, můžete to vyzkoušet na čemkoli, co vás napadne. A když se to nepovede, zkrátka to vyhodíte na kompost. Současně ale pořád jde o práci s „živým prostředím“, kdy předvídatelnost mikrobiálních aktivit nemusí být stoprocentní. Mikrobi jsou mikrobi, dělají to, k čemu jsou uzpůsobeni. Chtějí se rozmnožit a bránit si svoje zdroje potravy. Že v rámci této činnosti produkují alkohol, kyselinu nebo třeba penicilin, to se prostě děje. Poté co Louis Pasteur prokázal, že nemoci, hniloba a záněty jsou způsobeny živými mikroorganismy, začala se věda věnovat převážně tomu, čím nám škodí. Zároveň se ukázalo, že jsou základní podmínkou toho, aby vůbec fungoval život, aby se rozkládala odumřelá hmota na humus. Sandor Katz mimo jiné říká, že kvašení, které využíváme pro výrobu potravin, je pouhou „manipulací se smrtí“, kdy tvořením něčeho jedlého za pomoci soli a zamezení přístupu vzduchu jen oddalujeme moment, kdy se surovina přemění v humus. Kvasit jde téměř všechno. Co nejde zkvasit? Jakmile máme organickou hmotu, jde zpracovat mikrobiálně, nicméně byly už objeveny bakterie, mutantní enzymy, které se živí plasty. Někde se kvasilo méně, někde více, čím to bylo dáno? Základem kvašení je sůl a obchod se solí je součástí evropské civilizace – po jantarové stezce se nedopravoval jen jantar, ale sůl z Hallstattu nebo z polských solných dolů. Jde o to, že potraviny se neuchovávaly jen kvašením, konzervovalo se i jinými způsoby, třeba zaléváním do sádla, ale také se sušilo, zavařovalo, udilo… V českých zemích se kvasilo hlavně zelí, okurky, mléko a sýry, samozřejmě používal se chlebový kvásek a kvasilo se pivo a další alkohol. Tradice kvašení je hlavně na východ od nás, v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, Rusku, ale taky na Balkáně nebo ve Středomoří. Mistry ve fermentování jsou  pak bez diskuse země jako Čína, Korea a Japonsko.  V severských zemích se kvasily a kvasí také ryby. Ano, včetně slavného surströmmingu, to jsou fermentovaní, v podstatě shnilí sledi. Pokrm pro silné povahy. Já jsem zatím vyzkoušela jen rybí omáčku, na zásaditě fermentované ryby jsem neměla dosud odvahu, stejně tak na fermentované půlené ovčí hlavy, oceňovanou islandskou pochoutku. Vy fermentujete třeba i ajvar. Proč? Jednoduše proto, že ho nemusím zavařovat. Se zavařováním je moc práce, takže také třeba místo zavařených okurek dělám kvašené okurky. Ne ty klasické, velké „máčáky“, které jsou příliš měkké, ale malé rychlokvašky, které zůstanou báječně křupavé. Stačí je dát do skleniček, přidat trochu koření a sůl a zalít vodou. Já jsem se vydala cestou jen jedné suroviny, na podzim naložím dvacet kilo zelí, abych ho měla v únoru takříkajíc plné zuby. Co byste mi poradila, abych kvašení vzala na milost? Zkuste jiné chutě. Do zelí přidejte třeba mrkev a ptačí jeřabiny, ty „nejedlé“, jsou zajímavé. Jejich trpkost mikrobi rozloží, ale chuť tam zůstane. Dobrou službu udělají také pevnější světlé houby, holubinky nebo růžovky. Dostanete tam pátou chuť, umami, takže primárně to bude kysané zelí, ale bude o ni bohatší, výraznější. Také je možné naplnit zelím papriky, sladké nebo trochu pálivé, kdy se zelí smíchá se solí a česnekem, papriky s ním se vloží do sklenic a volný prostor se ještě „vycpe“ zelím. Těch variant je nesčetně. A není nutné toho dělat dvacet kilo. Změna paradigmatu Společnost se dnes kvůli jídlu hodně drolí a každý výživový směr je svými stoupenci až urputně obhajován. Kvašení to nejspíš taky postihlo. Ano, už jsme o tom mluvily, fermentace je v současnosti prezentována jako něco, co vám zaručí šťastný, věčný a zdravý život a odstraní klidně i nadměrnou kučeravost vlasů, pokud tomu uvěříte. Bohužel to tak ještě chvíli bude, než jej vystřídá jiný trend, ke kterému se bude vzhlížet. Zároveň je biochemie zabývající se mikroorganismy v souvislosti s lidským tělem obrovsky zajímavý vědní obor. A jsem přesvědčená, že je to obor, který ve svém vývoji bude měnit v této souvislosti paradigmata například o lidské psychice, protože mikrobiom v trávicím traktu je propojen také s mozkem. Každopádně je asi dobře, že se lidé zajímají o původ potravin, snaží se jíst zdravě, o jídle přemýšlejí. To je určitě v pořádku. Na druhou stranu se stává, že se za tím mnohdy skrývá určitá nejistota, kdy skrze jídlo chce člověk získat iluzi kontroly – když budu jíst tohle a tohle, budu zdravý. Pokud jídlo provází úzkost z toho, že něco dělám špatně, že selhávám, a upínám se ze všech sil ke zdravé stravě, tak to nefunguje. Ostatně ortorexie je zařazena obdobně jako anorexie mezi psychická onemocnění související s příjmem potravy. Hranice mezi rozhodnutím jíst zdravě, vyhnout se průmyslově zpracovaným potravinám a posedlostí zdravou stravou může být v době, kdy jsme zavaleni reklamami a „zaručenými“ návody na internetu, velmi tenká. Proto jsme na našem blogu odolali pokušení psát výživová doporučení. Co vám nyní kvasí doma? Zrovna teď jen kombucha a taky kukuřice, takové ty malé křupavé klasy. Asi bych to na sebe neměla prozrazovat, ale byl to polní pych na Kuksu, pár jsem si jich tam utrhla.    Zdroj:Respekt

Čas načtení: 2021-09-25 07:54:28

Láďa Hruška: Psaním prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši

Jako vystudovaný učitel učil dva roky. Pak jej zlákala publicistika a začínal jako reportér v Nymburském deníku. Poté byl v Českém rozhlase a na Frekvence 1. Působil v TV Nova a od roku 2015 má na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. V roce 2014 se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou a kniha se stala Českým bestsellerem. Od té doby vydal ještě několik kuchařek, a právě dopsal další Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Je autorem také knížek pro děti, třetí z nich Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. A jak přiznává, už se mu honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici.   Pocházíte z Městce Králové, kde se podle pověsti narodil český král Přemysl Otakar II. Jak jste prožíval své dětství a jaký jste byl kluk? Prožíval jsem normální dětství jako maloměstský kluk z bytovky. Pravda, možná jsem byl trochu divný. Protože místo hraní na vojáky jsem zachraňoval vyhozené kytky u popelnic v provizorním skleníku ze staré telefonní budky. Nějak jsem v tom asi viděl větší smysl, než běhat po lese a házet po sobě šišky.   Co vás přivedlo ke studiu chemie a biologie na pedagogické fakultě? Chtěl jste být učitelem? Jasně. Učitele a školu jako budovu jsem vždy vnímal jako takovou zvláštní autoritu. Budova i to povolání mě odjakživa něčím přitahovaly. Snil jsem o tom, že budu mít jednou červenou propisku a psát zlobivým dětem poznámky. A protože mě přírodopis a později chemie bavila, byla volba jasná.   Profesi učitele jste si na dva roky vyzkoušel. Jak na ten čas vzpomínáte? Pamatujete si první den coby učitel před žáky ve škole? Samozřejmě. Paradoxně jsem vystudoval své oblíbené předměty, ale realita byla jiná. Učil jsem hlavně dílny a fyziku, kterou jsem přímo nesnášel. Vzal jsem to ale jako profesní výzvu a snažil ji učit tak, abych ji žákům nezhnusil a aby je bavila a mě taky. Nikdy jsem nikoho nenechal propadnout. Vnímal bych to jako svou neschopnost zanechat v dětech alespoň zrnko nějakých vědomostí.   V roce 1998 jste se vydal na dráhu publicisty. Začínal jste jako reportér v Nymburském deníku. Pak přišel ČRo, Frekvence 1. Působil jste v TV Nova a od roku 2015 máte na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Co vás na práci na tomto projektu nejvíce baví a na co se v něm můžeme těšit? Baví a fascinuje mě na své práci vlastně všechno. Svou práci vlastně neberu jako práci. Ale jako jeden velký sen, ze kterého bych se nechtěl probudit. Komu se poštěstí, že jezdí po výletech, kde se na něj všichni těší. Dají mu najíst, napít, většinou si odnese ještě nějakou tu výslužku, a ještě za to vše dostane zaplaceno? (smích) Teď vážně. Cítím se nepopsatelně poctěn, že mě lidé zvou k sobě domů a hrdě mi ukazují, co vše dokázali, vykutili nebo vymysleli. Baví mě dokazovat, že heslo „zlaté české ručičky“ stále platí a že světu máme stále co ukázat. Protože to, co lecjaký český kutil „Honza“ dokáže vymyslet, na to by asi opravdu nikdo jiný na světě buňky neměl. Své práci jsem tedy bytostně oddán natolik, až mě někdy děsí, že kdybych se z tohoto snu někdy probral, tak nemám žádná zadní vrátka svého živobytí. Ale tak to mám holt nastavené. Nezaobírat se zbytečnostmi a neodvádět myšlenky a pozornost jinam, než je právě potřeba.   V roce 2014 jste se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou. Jaký to byl pocit, první knížka a hned bestseller? Paradoxně jsem to nějak zvláštně neprožíval. Že knížka bude žádaná, jsem tak nějak tušil. Diváci a fanoušci si o recepty, které jsem v televizi prezentoval, masivně psali. Když mě tenkrát v nakladatelství řekli, že zkusí vydat dva tisíce kusů a uvidí se, jen jsem se pousmál a řekl, že to bude tak pro mou rodinu a známé. Byl jsem nakonec rád, že kuchařka přes všechno kolem jejího zrodu tenkrát vyšla a tím pro mě skončil jeden velký úkol a dluh vůči mým příznivcům. Spadl ze mne prostě jeden velký balvan a já se cítil volný a šťastný zároveň.    Co vás přivedlo k psaní knížek pro děti? Na svém kontě máte již tři ze série Průšvihy drzého záškoláka. Poslední Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. Pracujete na dalším příběhu? Zatím ne. Teď jsem po letech dopsal další svou kuchařku Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Jsem na ni pyšný, protože jde o další takový dluh vůči fanouškům a divákům, kteří po mně léta žadoní o další recepty jako dárek pro své blízké. A tak jsem jako zapřisáhlý odpůrce veškerých diet sepsal na papír desítky „vychytaných” receptů, které jsem za ta léta na sobě vyzkoušel a které mi pomáhají hlídat kila pod kontrolou, aniž bych se musel trápit někde ve fitku nebo nedejbože hlady. Kniha má vyjít na sklonku roku a moc se na ni těším. Nebudou tam samozřejmě chybět i recepty z Vychytávek na Primě. Neumím psát na povel nebo na zakázku. To nemá smysl ani hodnotu. Ale už se mi honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici. Uvidíme…   Co vás na psaní baví? Je psaní pro vás více práce nebo koníček? Ani tak, ani tak. Je to taková terapie, únik od reality, od starostí všedního dne do bubliny fantazie, kde se meze nekladou. To mě strašně nabijí, osvobozuje a motivuje. U psaní prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši.    A jaký jste čtenář? Co rád čtete? Máte oblíbený žánr nebo autora? Moc nečtu. Jen to, co potřebuji ke své práci. Jsem asi exot, co? Ale víc mě prostě baví psát, a ještě to umocňuje pocit, že knížky pro děti malí čtenáři opravdu čtou a píšou si o další pokračování. To je hezký pocit pro autora, kterého by dříve ani ve snu nenapadlo, že sesmolí nějakou knížku, natož pro tak náročného a nevyzpytatelného čtenáře, jako jsou právě děti.   A co čas na odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Uteču z Prahy domů do Městce Králové a užívám si naplno rodiny, pár přátel, psa a postele. A je mně všechno ostatní ukradené.   Láďa Hruška se narodil 13. února 1978 v Městci Králové. Vystudoval pedagogickou fakultu (chemii a biologii). Dva roky učil a od roku 1998 působí v médiích. Začínal jako reportér v Nymburském deníku, působil v ČRo, Frekvenci 1, TV Nova a TV Prima. Na TV Prima od roku 2015 natáčí pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Napsal kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou (2014), Láďa Hruška se vrací – kuchařka pro samouky (2015), Revoluce v grilování – nejlepší recepty a nápady pro gril k letní pohodě (2017). Je autorem knih pro děti Průšvihy drzého záškoláka: Miky pátrá, radí, zachraňuje (2019), Průšvihy drzého záškoláka: Prázdniny skoro na rok (2020), Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče (2021). Dostal cenu Český bestseller za kuchařku Vaříme s Láďou Hruškou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-24 13:05:50

Kuchařka Kamu si ze dne na den otevřela v Praze pop-up. Teď přemýšlí, že se s ním bude vracet

Kamu připravuje svoji kuchyni ve vile Kajetánka od druhého červencového týdne. Chutě jsou to pestré a barevné, jak je jejím zvykem. Článek Kuchařka Kamu si ze dne na den otevřela v Praze pop-up. Teď přemýšlí, že se s ním bude vracet se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-16 11:12:54

Vědomosti jsou kuchařka pro inteligenci

Každý program je databáze, co s něčím manipuluje, programátoři jsou specialisti na vytváření databází, co s něčím manipulují, problémem jsou změny, které vedou k tomu, že se musí databáze aktualizovat nebo nahradit za novou databázi, dalším problémem jsou jazyky, ve kterých je databáze vytvořena a konflikt s jinými jazyky. To, co píšeš, se dá chápat jako… Číst dále »Vědomosti jsou kuchařka pro inteligenci

Čas načtení: 2025-09-30 11:11:00

Podzimní menu podle šéfkuchaře Fichtnera: Burger s trhaným hovězím i polévka

Chtěli byste si i doma pochutnat jako ve vyhlášené restauraci? Inspirujte se recepty z knihy Kuchařka kořeněná životem. Jejím autorem je Marek Fichtner, šéfkuchař vyhlášené pražské restaurace Červený Jelen. Vybrali jsme pro vás pochoutky, které krásně ladí s podzimem…

Čas načtení: 2025-10-08 07:00:01

Joey ze seriálu Přátelé. Jak Matt LeBlanc ke své roli přišel

Než se prosadil v Přátelích, byl známý jako král reklam. Třeba točil reklamu na kečup Heinz, džíny Levi's, kalhoty Doritos nebo Coca-Colu. Po megaúspěchu v sitcomu o šesti kamarádech pokračování spin-offu Joey (2004) bylo méně úspěšné a vysílaly se pouze dvě série. Jak se z Matta stal Joey Ještě předtím než se uchytil v seriálu Přátelé, měl často hluboko do kapsy. Prý by snad umřel hlady, kdyby nepřišla příležitost v kultovním seriálu. „Víte, když si pomyslíte: Dobře, mám v bance trochu peněz. Vydržím do dalšího koncertu. Myslím, že jsem měl jen 11 dolarů ... to už bylo k nevydržení,“ vzpomíná LeBlanc. Měl však štěstí! Ze zkrachovalého herce s finančními problémy se kosmickou rychlostí stala seriálová hvězda. Dostal roli rebela Joeyho Tribbianiho v ikonickém sitcomu, kde se hřál na výsluní deset let. Do té doby se protloukal, jak to šlo. Vždycky rád vzpomíná na historku s fotografem, který ho poslal k zubaři, aby mu opiloval jeden přední zub, který byl delší než druhý. Když zjistil, kolik bude platit, pelášil do drogerie pro brusný papír a zub si sám opiloval, aby ušetřil. Rebelka Kudrow ze sitcomu Přátelé má stíny na duši. Na věčně veselé Phoebe to není vůbec znát Číst více Cesta do slavného seriálu vedla přes reklamy k menším rolím. A když potom přišly Přátelé, radikálně se změnil jeho život. Někdy bývají filmové role a osobní životy herců v rozporu. McBlanc má svého Joeyho moc rád a pěje na něj samé chvály. Díky němu si polepšil na společenském žebříčku a někdy si užil i luxus. Nyní když už herci společně nenatáčí, neznamená to, že přerušily všechny styky. Stále se potkávají, jsou si stále blízcí a nešetří vtipy. Ačkoliv další pokračování seriálu autoři neplánují, pouto mezi šesti kamarády pořád existuje.  Ital s americkým pasem Často hraje italsko-americké týpky pro svůj nesporný italský šarm a humor. On sám svůj italský původ potvrdil. „Lidé si to často neuvědomují, protože moje příjmení je francouzské, ale moje matka je Italka. Její příjmení je Di Cillo. Pochází z Arce u Frosinone. Navštívil jsem ho, když jsem byl na dovolené v Itálii. Zůstali jsme v Římě tři dny,“ tvrdí Matt. Řím na něj hluboce zapůsobil, zvláště jeho starověké ruiny a hotel, kde byl ubytovaný. Jenom litoval, že zde nemohl pobýt delší dobu. Byl to pro něj ohromný zážitek navštívit rodiště své matky, se kterou měl vždy moc hezký vztah oproti otci, který od nich odešel, když byl ještě malý klučina. Žili s matkou dlouho sami, než si konečně někoho k sobě našla. „Pořád jsem maminčin syn. Vždycky chci, aby na mě byla hrdá,“ přeje si. Syn Phoebe z Přátel je velký fešák. Herečka s ním otěhotněla během natáčení slavného seriálu Číst více Když byl malý Jako děcko navštěvoval každou neděli své prarodiče. Babička byla jedinečná kuchařka a její lasagne neměly chybu. „Byla skvělá kuchařka a moje matkaje jedna z devíti dětí, takže tam byli všichni bratranci a sestřenice, tety a strýcové. Byla to skvělá věc,“ vzpomíná. Jednou se s novináři podělil o recept na babiččinu omáčku, do které dávala klobásu, mleté hovězí a steak z boku a celé tajemství spočívalo v tom, že steak se musel rozpadat na kousky. Vyrůstal v italské čtvrti v Massachusetts. Chtěl se stát tesařem, protože byl manuálně zručný a uměl opravovat různé věci. Od tohoto úmyslu nakonec ustoupil s vědomím, že je předurčen pro něco lepšího, vyššího. V New Yorku se začal věnovat modelingu a herectví.  Příběh Matta LeBlanca je připomínkou pro všechny začínající umělce: Nevzdávejte to! Role Joeyho se stala pilířem hercovy kariéry a zajistila mu nesmrtelnost v srdcích fanoušků. Jak sám říká: „Myslím, že jsem si u Přátel zasloužil, co jsem si zasloužil. To bylo nejlepších deset let mého života. Bylo to kriticky úspěšné, finančně úspěšné, každou noc jsem spal ve své vlastní posteli, nemuseli jsme cestovat. Ale je to taky zábava.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vrchní komisař z Kobry 11 věří na astrologii. Herec si nechal vyložit horoskop, kdy se má oženit.

Čas načtení: 2025-11-07 12:03:00

Rock’n’roll i na talíři, vo*e! Ozzák peče svatomartinskou husu a vydává kuchařku!

Kultovní postava seriálu Comeback ožívá v nové podobě a František „Ozzák“ Pacovský přichází s vlastní kuchařkou! Ozzákova kuchařka servíruje pořádnou porci receptů, které zvládne i každý rocker. Vyzkoušejte třeba jeho Svatomartinskou husu! A připravte se na skutečně originální komentář.  

Čas načtení: 2025-12-03 10:24:02

Kuchařka pod stromeček. Dárek, který neskončí ve skříni. Jakou vybrat?

Čas načtení: 2026-04-01 09:00:00

Vy a Dari, sólo a chutně! Vychází skvělá kuchařka nejen pro singles, vařme s láskou i „jen“ pro sebe

Darina Křivánková pro vás do Reflexu léta psala o filmu. Jenže už ji nebavilo křičet "tenhle film je úplně blbej, nechoďte na něj" a sledovat, jak dílku utěšeně roste návštěvnost, zatímco výtečné snímky běží před poloprázdnými sály (jak se nyní děje Pobertovi a Nevděčným bytostem). Od kinematografie tedy přešla ke gastronomii, vedla tři časopisy o jídle, založila bytovou restauraci a v Českém Krumlově tři roky provozovala vyhlášené bistro Topinka. Nyní pořádá populární kurzy vaření a právě jí vychází kuchařka tvrdící, že vařit pro sebe je skvělá zábava. Pozor, to není apríl!

Čas načtení: 2023-12-01 10:33:47

Arogance, nekomunikování, ničení školství, zdražování energií

Co vyčítají koaličnímu kabinetu (a jak hodnotí pondělní protesty) učitel, vysokoškolská pedagožka, kuchařka, manažer firmy, odborář nebo šéf nemocnice

Čas načtení: 2019-11-19 00:00:00

Concept vaření: první vlastní aplikace české značky je na světě!

Zbrusu novou a vůbec první unikátní aplikaci pro mobilní telefony a tablety s názvem „Concept Vaření“ u nás spustila česká značka elektrospotřebičů Concept. Stáhnout ji lze zcela zdarma, a to jak na App Store, tak i na Google play. Nová aplikace funguje jako kuchařka a je plná inspirativních recept ...

Čas načtení: 2024-02-14 14:37:35

Heřmanova kuchařka [Ostravsky Gastrošef / CPress]

Nejzářivější mišulinská hvězda a její vůbec první kuchařka!

Čas načtení: 2019-11-23 16:59:35

Představujeme: Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti

Se spoustou rad a receptů i bez mléka a vajec Zvládáte každodenní bezlepkové stravování, ale rádi byste svůj jídelníček obohatili i ve sváteční dny? Třetí kniha známé autorky vám přináší na 120 nových receptů, které zpestří vaši slavnostní tabuli. Získáte inspiraci, co přichystat na Velikonoce a Vánoce, na narozeniny dětí i rodičů, pro svatební hostinu nebo zahradní párty. Radka Vrzalová je kouzelnice – vyčaruje z bezlepkových surovin i to, o čem byste si netroufali při své dietě ani snít, protože jste dosud nevěřili, že je to vůbec možné. Ale je to tak, můžete uvařit a upéct v podstatě cokoli, nic není překážkou: • tradiční dorty a zákusky, jaké znáte z dětství • nádherně zdobené dorty pro děti k narozeninám • klasiku české kuchyně • jídla ze zahraničních kuchyní od italské po asijskou • sladké i slané drobnosti jen tak na chuť nebo jako pohoštění Mimořádný přínos autorky spočívá v tom, že recepty jsou naprosto originální – její vzdělání potravinářského technologa a neustálá chuť a vůle experimentovat ji přivedly k tomu, aby vyvinula zcela nové receptury, přesně ušité na míru jednotlivým pokrmům. Nejde tedy jen o pouhou náhradu lepkové mouky za bezlepkovou nebo o shromáždění receptů, kde mouka není zapotřebí, ale o unikátní postupy.    S bezlepkovými, popřípadě bezlaktózovými, bezmléčnými, a dokonce i bezvaječnými surovinami tak docílíte stejného výsledku, jako kdybyste neměli žádná zdravotní omezení. Dobrou chuť! Ukázka z knížky: Nakladatelství Grada, Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti

Čas načtení: 2024-01-03 08:32:00

Jaký byl rok 2023 a top 3 recepty roku

Ohlížíte se za uplynulým rokem a říkáte si, jaký byl a jestli byste ho třeba chtěli prožít ještě jednou? Já, nebo spíše my jako Víc než kuchařka, jsme porušili tradici a poslední dva roky tak neudělali… Snad kvůli únavě, nedostatku času. Těžko říct. Letos se ale zdá, že nám trošku té energie zůstalo a já se tedy zkusím zpětně probruslit rokem 2023 a podělím se s vámi o nějaké ty zákulisní informace a tedy i o to, jak jsme se měli. Trocha ohlédnutí za rokem 2023 Kde vlastně vůbec začít? Asi nejlepší bude vzít to chronologicky. Do roku 2023 jsme […] The post Jaký byl rok 2023 a top 3 recepty roku appeared first on Blog Kuchti.me - s chutí a humorem.