Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-23 08:00:43

Svoboda slova je svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet

Když jsem před pár dny vydal článek Z románu 1984 se stal policejní manuál, zakončil jsem jej úmyslně na ostrou notu, abych sklidil nějaké reakce a skutečně se mi jich dostalo. Vypíchl bych hlavně dvě (reakce, ne oči), kterých se bude týkat dnešní článek. První, nick filozof: "Autor článku jistě ví, že omezení svobody slova byla v Evropě zavedena právě kvůli zkušenost i s totalitními režimy, proto jimi argumentovat je poněkud manipulativní. Tato omezení podporovali všichni pováleční evropští liberálové, protože neviděli důvod, proč by měla být svoboda projevu dána lidem, kteří ji ostatním upírají. Holt liberalismus nemusí být jen ten americký. Nevidím jediný přínos v toleranci nacistických a bolševických projevů." A druhá, nick GreenRedfighter: "Pokud se ten případ doopravdy stal tak jak říkáte, tak to je samozřejmě špatně a dotčené orgány by to měly prošetřit. Pokud se bavíme o svobodě slova obecně, tak zcela jednoznačně nemohu souhlasit s tím, že by „liberál“ nikdy nemohl obhajovat její částečné potlačení. Pokud např. vyzývám k holokaustu a nebo jen rasisticky očerňuji nějakou skupinu lidí, tak už tím se dopouštím jednání, které někoho poškozuje. K tomu je už zcela ohraný výrok, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. A nikdo nikomu nedává právo druhé verbálně omezovat. Celkově jde samozřejmě i v tomto o dosažení nějaké přijatelné hranice. To, co slýchám občas z anglosaského světa mi přijde často přitažené za vlasy. Ovšem u nás zas je veřejný prostor plný strejců, kteří jsou nadurdění, když jim někdo omezuje jejich „právo“ nadávat na Muslimy nebo Romy." Mám za to, že svoboda slova je pro naši civilizaci kriticky důležitým mechanismem. Její byť jen "částečné potlačení" považuji nežádoucí, a to i přes to, že může být vedeno zprvu dobrými úmysly. Jak praví německé přísloví "das Gegenteil von Gut ist gut gemeint": protikladem dobrého je „dobře myšlené“ (po česku říkáme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel). Přičemž některé státy jsou na té cestě do železniční stanice Hluboká pod Zemí podstatně dále než my a ukazují nám v praxi, co by se mohlo stát i zde. Aby se ale odpověď neroztáhla odsud až do Užhorodu, omezím se na pět bodů. Obrat k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu Bod první se týká té námitky o jednání, které někoho poškozuje. Ano, nejste-li úplně teflonový jedinec, asi vás urážky z cizích úst nějak vnitřně poškodí. Už zde bychom si měli všimnout jedné věci: z hlediska účinku na vnitřní stav člověka není rozdílu mezi tím, jestli jsou dotyčné urážky rasistického nebo jiného charakteru. Osobní útoky zaměřené vůči slabinám, za které nemůžete, dokážou být pěkně bolestivé. Spočítejte jen, kolik lidí se v diskusích naváží do VKml kvůli jeho deformované tváři, ač by se měli spíše vymezovat vůči jeho myšlenkám. Již zesnulý Ransdorf to také hodně schytával kvůli křivému úsměvu, ačkoliv by bylo bývalo daleko líp ho kritizovat za to, že je členem KSČM. Bohužel si myslím, že někteří z těch útočníků se považují za dobré Evropany a liberály. Lidská povaha má hodně temnějších stránek. Sám mám v tomhle směru pár osobních historických zkušeností, protože jsem po otci poloviční Bulhar, a to ani dnes není zrovna prestižní národnost. V Ostravě 90. let, kde jsem vyrůstal, teprve nebyla. Také jsem si občas na svoji adresu vyslechl něco, co se za rámeček nedává, i když většina lidí byla dost zbabělá na to, aby se nenechali přímo slyšet a dozvídal jsem se to jen skrze kamarády. Inu, Kokoti jsou věční. Naštěstí to nebylo moc časté. (Mimochodem, kdo tu knihu máte doma, podívejte se na jméno překladatele, možná budete překvapeni. Nejde o náhodnou shodu jmen, je to sám on.) Přesto považuji trestní zákon za příliš tvrdé kladivo k řešení takových verbálních ťafek, i kdyby byly sebehnusnější. Zdá se mi, že hodně lidí nedoceňuje, jak moc je trestní stíhání samo o sobě trestem – výslechy na policii, nutnost platit advokáta, soudy – i kdybyste nakonec byl osvobozen. Mám za to, že takovému trápení by měl být vystaven jenom člověk, který něco skutečně hmatatelného udělal, ne jen otevřel ústa a vypustil, co si myslí, i kdyby to byl verbální pšouk smrdící na sto honů. Je očividné, že v tomto se můžou názory různých lidí lišit a GreenRedfighter si zjevně myslí něco jiného. Pro mě je svoboda slova ale právě svobodou říkat věci, které někdo jiný nechce slyšet. Banální výroky žádnou ochranu nepotřebují. I v Číně můžete říci, že hrající si koťátka jsou roztomilá, aniž by vám něco hrozilo. Liberalismus to ze začátku své existence chápal a pěkným shrnutím tohoto postoje byla věta, kterou dokážu podepsat: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." (Údajně je jejím autorem Voltaire, ale není to prokázáno.) Moderní liberálové se skutečně rozhodli od tohoto principu odvrátit, ale tím se vzdali kusu sama sebe a pak není divu, že jejich politický balíček působí trochu „cinknutě“ a neúplně. Asi jako pěkný a voňavý dort, ze kterého někdo ukousnul velké sousto – najednou už není tak přitažlivý. Myslím, že si toho všímají i voliči, kteří ve skutečnosti nejsou zas takové tupé stádo, jak se dnes rádo arogantně říká, zejména po nějakém referendu, které nevyšlo, jak mělo. Zvláště ti potenciální voliči liberálů o takových věcech, jako je ideologická konzistence, přeci jen přemýšlejí. A řekl bych, že mizerný stav preferencí "nominálně liberálních" stran v Evropě je zčásti způsoben právě tím obratem k zákazům a represím, které jsou v rozporu s kořeny liberalismu. Bohužel je pravda, že těch lidí, kteří s tím výše zmíněným údajně Voltairovým citátem hrubě nesouhlasí, je docela dost i v Americe, která chrání svobodu slova ústavním dodatkem. Čísla vzešlá z tohoto průzkumu libertariánského Cato Institutu nejsou úplně radostná: Zajímaly by mě hodnoty u nás, ale nenašel jsem je. V téhle souvislosti bych se ještě rád letmo dotknul onoho nedávného vyjádření čínské ambasády, že z ČR ve vztahu k hongkongským nepokojům zaznívají „chybné názory“. Hodně lidí se nad tím otřáslo hnusem, čemuž rozumím. Jenže: je opravdu tak velký rozdíl mezi "chybnými názory" a "nenávistnými projevy"? Schválně to v následujícím textu občas zaměním, aby bylo vidět, že to zas tak vzdálené koncepty nejsou. "Nenávist" je gumová kategorie Druhý bod, který mi na potlačování svobody slova ve jménu něčích citů vadí, je principiální nestabilita celé struktury. Ta je daná tím, že pojmy jako „rasismus“ nemají jasné ohraničení a jejich definice v průběhu posledních desítek let ohromně expandovala. Bývaly časy, kdy se pod pojmem rasismus rozuměla zákonná diskriminace typu „černí nesmějí jezdit v přední části autobusu“. Dnes se nálepka rasismu ocitá i na karikatuře Sereny Williams, kritice Meghan Markle za to, že příliš často létá privátním jetem nebo Trumpově tweetu o tom, že Baltimore je krysami zamořená díra, což opravdu je. Čímž vzniká de facto kasta bohatých a vlivných lidí, jejichž kritika je považována za projev nenávisti a rasismu. Tím samozřejmě oslabuje jakákoliv negativní zpětná vazba, protože málokomu se chce být veřejně nálepkován. (Malý myšlenkový experiment: představte si, jak by vypadala debata o klimatu a ekologii, kdyby Greta Thunbergová byla černé pleti. To by bylo nálepkovací peklo ještě daleko horší než to současné.) Toto nejsou podle mého názoru žádné ojedinělé excesy, ale zákonitý a očekávatelný proces, asi podobně, jako když hodíte míč na strmý svah a on se začne kutálet dolů, aniž by jej někdo musel popohánět. Vychází to z lidské povahy: dejte lidem do ruky obušek, který mohou dle libosti použít proti svým protivníkům, a začnou s ním mlátit. Ne všichni, samozřejmě. Je spousta rozumných lidí, kteří chápou, že princezna Meghan to schytává za své environmentální hyperpokrytectví a ne za to, že její matka byla černá. (Na ní samé to beztak není moc vidět.) Ale tón debaty bohužel určují spíš hysterici – ti, kteří tím obuškem rádi mávají. V souboji o společenskou dominanci je „rasová karta“ roku 2019 volným ekvivalentem dřívějšího obvinění z hereze. Bodejť by ji tedy bezskrupulózní jedinci nepoužívali, jak to jen jde. "Nenávist" je další taková gumová kategorie. Před deseti lety se o ní skoro nemluvilo. Dnes se toto slovo papouškuje v určitém typu médií neustále. Některé noviny nemůžete otevřít, aby z nich na podlahu nevypadlo tak pět až deset nenávistí různých velikostí a střihů. Můžete mi, GreenRedfightere, říci, kde začíná a kde končí nenávist? Nemůžete, protože to nejde. Na rozdíl od tuberkulózy nebo Středočeského kraje je to vágní emocionální pojem, který si každý představuje jinak a jeho aplikace je naprosto svévolná. Je úplně skvělé, když se pak ocitnete před vyšetřovatelem nebo soudcem a váš další život záleží na tom, jak si ten pojem vykládá on. Třeba se vám to nikdy nestane – ale jedinou garancí je to, že by „projevy nenávisti“ přestaly být trestné. V Británii, o které byl minulý článek, vidíme, k čemu vývoj směřuje: ke zcela subjektivnímu standardu, podle nějž je „nenávistným incidentem“ právě takový, který „oběť“ jako nenávistný vnímá a není to potřeba nijak dokazovat. Z něčího pohledu je to možná zlatý standard; já to považuji za děs, bránu psychopatům otevřenou. Justice kontaminovaná tímhle principem se velmi snadno stane nástrojem teroru a bezpráví proti nepohodlným lidem. Jak už výše řečeno, i vyšetřování samotné je svého druhu trestem. Každý rok se dozvíme z médií, že se situace ještě zhoršila Třetí bod, který mi v této souvislosti vadí, jsou institucionální změny. Jde minimálně o dva typy změn. Boj proti různým ­-ismům se neodehrává jen na osobní úrovni. Velmi rychle vzniknou celé struktury, které se mu věnují. Buď jsou to přímo úřady nebo nějaké nevládní organizace, kterým stát celou věc takříkajíc outsourcuje. Jaký je základní instinkt každé organizace? Přežití a expanze. To neplatí zdaleka jen v tomto oboru, to platí úplně všude. Na pomyslném opačném pólu stojí třeba vojensko-průmyslový komplex, před kterým varoval generál Eisenhower při odchodu z prezidentské funkce. Jakmile nějaký úkol začne vytvářet pracovní místa, vznikne množina lidí, kteří jsou na jeho pokračování existenčně závislí. Jinými slovy, další lobby, jejíž zaměstnanci se nacházejí ve střetu zájmů. U některých misí se dá aspoň změřit, že skončily. Vyhlásila-li WHO válku pravým neštovicím, bylo možno ověřit, že jich na světě ubývá, až došlo k úplné eradikaci. Tam je solidní šance, že nestvoříte začarovaný kruh požadující neustále další pravomoci a peníze. To ale není případ boje proti chybným  názorům/různým ­-ismům. Tam žádná nezávislá metrika neexistuje. Můžete počítat "incidenty", ale statistika založená na subjektivních dojmech nemá žádnou vypovídací hodnotu. A zkušenost říká, že vznikne-li síť institucí, která si vykořenění -ismů vetkne do jména, každý rok se budeme dozvídat z médií, že se situace ještě zhoršila, je velmi vážná a tím pádem je nezbytně potřeba zvýšeného úsilí (a peněz a restriktivnější legislativy). Tady zase máme určitou výhodu z toho, pozorujeme-li dění jinde. Podívám-li se dnes na USA a Británii, oba státy jsou dnes daleko posedlejší myšlenkou všudypřítomného, neviditelného a zničujícího systémového rasismu než v dobách, kdy jeden z nich kolonizoval čtvrt planety a v tom druhém běhal po ulicích Ku-Klux-Klan s připravenými oprátkami. Nemusíme ale nutně chodit za moře; u nás v ČR máme teď také daleko více organizací zabývajících se začleňováním apod. než v 90.letech, kdy na ulicích opravdu občas probíhaly krvavé bitky mezi skiny a jejich nepřáteli všech barev pleti. A jaké mají výsledky? Hergot, vždyť těch ghett za dlouhá léta vládou financovaného úsilí spíš přibylo. I v té Ostravě je to horší než dřív. Rvaček je míň (také zásluha kamer), ale podstatně více je viditelné chudoby a zoufalství. ČR devadesátých let byla celkově méně bohatá, ale nůžky mezi Vinohrady a Ostravou-Jih nebyly ani zdaleka tak rozevřené jako dnes. Tolik jeden institucionální vývoj. Pak je tu otázka policie a toho, zda náhodou nemá důležitější věci na práci. Vyšetřování trestných činů je úkol pro orgány, které mají omezené zdroje lidské i finanční. Čím více položek bude obsahovat trestní zákoník, tím větší náklad práce pro vyšetřovatele; a v dnešních časech, kdy se toho na sociálních sítích a v diskusích nažvaní neskutečné množství každý den, také nepřeberné množství potenciálně stíhatelných chybných názorů/projevů nenávisti, z nichž se nutně může zabývat jen malou podmnožinou. Čímž ještě navíc bude vzbuzovat dojem, že neměří všem stejným metrem. A ten je pro autoritu práva hodně korozivní. Povšimněte si, GreenRedfightere, že v Humberside, kde byl pan Miller policejně zkoumán za transfobii na Twitteru, došlo podle Telegraphu za poslední rok k nezanedbatelnému nárůstu počtu násilných trestných činů. A o těch se snad shodneme, že na kvalitu života obětí mají dramaticky větší vliv než chybné názory/tweety šířené po internetu. Není to náhodou tím, že se policie rozhodla honit "lacinější čárky", nebo že jí shora někdo doporučil, ať se verbálním deliktům věnuje více ve jménu sociální spravedlnosti? Zde bych opět považoval za nejjednodušší proškrtat trestní zákon a říci policii, ať věnuje svůj čas a úsilí reálným zlodějům a podvodníkům, kterých je bohužel stále docela dost a které zatím nestíhá potlačit natolik, aby mohla říci, že je čas se věnovat banálnějším skutkovým podstatám. (Kdo o tom pochybuje, ať si nechá v přízemním bytě pootevřené okno a odjede na dovolenou.) "Upřímnost" debaty o azylové a migrační politice Čtvrtým bodem je otázka vedlejších efektů. Žádné zákonné opatření není tak pěkně a čistě navrženo, aby "dělalo, co mělo" a "nedělalo, co nemělo". Vždycky nastávají nějaké jiné efekty, někdy možná zamýšlené, jindy naprosto neočekávané. Jeden příklad: v případě Evropy měla snaha o represi různých chybných názorů/-ismů po pár desetiletí nepochybně "mrazivý efekt" na upřímnost debaty o azylové a migrační politice, kdy zastánci restrikcí najednou jako by se nacházeli na nelegitimní půlce názorového spektra. Tím pádem se určitý typ mainstreamovějších politiků bál něco říkat a dělat. Tenhle mráz úplně nepřešel dodnes, i když realita už si vynutila určité korekce; ještě i teď se ale západní socialisté zmítají mezi strachem z toho, ztratit voliče a z toho, být onálepkováni vlastními soudruhy. (Viz: kauza Sarrazin.) Následky této zcela zbytečné závady v politické komunikaci budou řešit ještě další generace, které nám za to budou jistě nesmírně vděčné. Tím jsme se mimochodem také ocitli v paradoxní a značně pokrytecké situaci, kdy uplácíme Turky, Maročany či Libyjce za to, že nám dělají vnější ostrahu hranic. Což o to, ono je to i v jejich zájmu, protože dokonce ani v Turecku nejsou migranti z primitivnějších zemí kdovíjak populární. Ale dávalo by větší smysl, kdybychom vlastní politiku konali vlastními silami, ne ji přenechávali Erdoganovi či nějakým warlordům ze severoafrické pouště. Ochrana vlastních hranic je totiž, na rozdíl od policejního postihu chybných názorů/projevů nenávisti, základním definujícím úkolem státu už od dob Egypťana Sinuheta. Myšlenka není rtuťový teploměr, který bylo možné snadno zakázat Konečně se dostáváme k pátému a poslednímu bodu, kterým je účinnost. Tady bych rád reagoval k té námitce, že evropští liberálové podporují omezení svobody slova na základě zkušeností s totalitními režimy. Opravdu? Nevěřím ani na okamžik tomu, že by potlačování verbálních projevů určité myšlenky vedlo k tomu, že ona sama o sobě kdovíjak oslábne. Maximálně nějaký čas přežívá mimo viditelnou společenskou scénu. Myšlenka totiž není rtuťový teploměr, který bylo možné zakázat snadno, protože doma si jej člověk ze základních surovin neuplácá. Myšlenky se šíří mezi lidmi všelijakými způsoby bez ohledu na to, co si státy přejí. Historický tlak ze strany různých StB, Gestap a dalších organizací způsobil, že lidé v jejich skrytém šíření dosáhli značné dokonalosti. Největším nepřítelem myšlenky A není zákon, který by její šíření omezoval. Jsou jím myšlenky B,C,D až Z, které také soupeří o pozornost lidí, jenž je z principu omezená; nemůžeme stíhat sledovat všechno. A právě v téhle situaci vede oficiální zákaz k tomu, že zakázaná myšlenka dostane punc myšlenky zajímavé, které stojí za to věnovat aspoň chvíli času. Čerstvě to vidíme na kauze Tommyho Robinsona, který byl Facebookem prohlášen za neosobu. Troufnu si odhadnout, že tohle velké mazací tažení upozornilo na jeho existenci daleko více lidí, než kdyby ho anonymní Facebooková šlechta nechala být. Dneska to jméno znají i jedinci, které předtím ani nenapadlo se zajímat o detaily britské pouliční po(pu)litiky, a to v desítkách zemí světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Podíváme-li se do vzdálenější historie, je nápadné, jak málo se totalitním či autoritářským režimům dařilo potlačovat existenci a tajné šíření myšlenek, které prohlásily za zakázané. V Protektorátu se poslech nepřátelského rozhlasu trestal "káznicí nebo i smrtí", ale stejně skoro všichni věděli, co včera říkal Londýn. Kancléři Bach a Metternich se snažili zlikvidovat liberály a jejich myšlenky velmi důkladně, ale stejně bylo Rakousko-Uhersko o generaci později postaveno na základ relativně liberální ústavy, nad kterou by se oba pánové museli zhrozit. Římská říše pronásledovala křesťanství drastickými metodami, kterými dnešní evropské státy rozhodně nevládnou, ale stejně nakonec musela před jeho šířením kapitulovat. A vrátíme-li se opět do současnosti, státy EU mají vesměs ve svých trestních zákonících širokou škálu verbálních trestných činů, ale jejich původní politická vrstva je oslabena, kdežto tvrdá pravice se má čile k světu a středovější strany začínají přebírat její recepty, aby si udržely voliče. Kdybych měl odhadovat, proč tomu tak je, tak proto, že tento typ represí vyvolává selekční tlak. Myšleno v tom darwinovském slova smyslu. Pitomci si naběhnou a skončí, chytřejší jedinci začnou organizovat "disent", paralelní politické a společenské struktury, které se pak v případě krize (nebo třeba jen voleb) mohou ukázat životaschopnější než stávající model, už jen proto, že celou dobu své existence musely počítat s represemi. Nějaká krize vždycky přijde; není na světě politická ideologie, ani liberální, ani jiná, která by dokázala generovat schopné a poctivé politiky po sto procent času. A v takový čas všeobecného pochybování a nedůvěry má opozice u lidí kladné body už jen proto, že se ji zdiskreditovaní předchůdci snažili umlčet. Příklad z nedávné historie: víte, proč je dnes v Maďarsku u moci Viktor Orbán a proč měl dokonce dost sil k tomu, aby přepsal ústavu? Protože jeho předchůdce Gyurcsáni zcela zničil důvěryhodnost dříve dominantní socialistické strany, a "připravenému štěstí přálo".   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-19 08:17:00

S klimatizací se ani v horkém létě neuvaříte

Praha 18. června 2024 (PROTEXT) - Podle předpovědí meteorologů se letošní léto ponese ve znamení neobvykle vysokých teplot a pravděpodobně se bude jednat o jeden z nejteplejších roků v historii. Proto je právě teď nejvyšší čas se připravit a doplnit domácnost o spotřebič, který začíná být základní výbavou domácností podobně jako pračka či myčka: klimatizaci.Klimatizace se stala nedílnou součástí našeho každodenního moderního života. Poskytuje nejen komfortní prostředí během horkých letních dnů, ale také hraje klíčovou roli v regulaci teploty a kvality vzduchu v různých prostorách. S příchodem vyšších teplot a změn klimatu se stává stále důležitějším prvkem technologie, která ovlivňuje náš komfort, produktivitu i zdraví.Teploty se střídají jako na houpačce, přitom mít příjemnou teplotu v interiéru a v případě potřeby i odvlhčený vzduch není nic obtížného. Moderní klimatizace umí topit, chladit i odvlhčovat. Horké letní dny dávají lidem i domácím zvířatům zabrat. Především spánek během tropických nocí může být nekvalitní, takže si naše tělo neodpočine dostatečně.Stabilní teplota v interiéru má vliv i na pracovní výkon. Správné nastavení klimatizace může hrát klíčovou roli v tom, jak se cítíte v daném prostoru. Příliš studené prostředí může způsobit nepříjemné onemocnění, naopak vysoké teplo může přispět k dehydrataci, a proto je k udržení zdravého a pohodlného prostředí důležité teplotu regulovat. Ideálním řešením pro vás i vaši rodinu mohou být mobilní klimatizace, které můžete v případě potřeby libovolně přesouvat z místnosti do místnosti.Výhody mobilní klimatizace:Nemusíte provádět žádné stavební úpravy. Prostě ji zapojíte do zásuvky, oknem či dveřmi odvedete horký vzduch a chladíte.Pokud jste v nájmu nebo bydlíte v družstevním bytě, nepotřebujete souhlas.Oproti klimatizacím s venkovní jednotkou je pořizovací cena výrazně nižší.Můžete ji libovolně přemisťovat mezi místnostmi zrovna tam, kde potřebujete.U renomovaných výrobců v balení vždy dostanete vše, co je potřeba k instalaci – včetně např. rukávu pro odvod horkého vzduchu a na těsnění oken.Kvalitní modely můžete ovládat na dálku prostřednictvím mobilní aplikace.Vybrali jsme tři modely klimatizací Sencor, které si hravě poradí nejen s letními horky, ale také díky příjemné pořizovací ceně a nízkými náklady na provoz nezatíží rodinný rozpočet.Mobilní klimatizace Sencor SAC MT1238CH WI-FI ALLSEASONS efektivně vychladí a úsporně vytopí každý prostor, zároveň vás zbaví nadbytečné vlhkosti. Díky tomu vám umí posloužit celý rok. Navíc patří do nejvyšší energetické třídy A++ / A++, takže šetří peněženku i životní prostředí. Provoz zvládá bez problémů i v místnostech o rozměrech až 47 m2. Nabízí 4 provozní režimy a mnoho užitečných funkcí. Součástí balení je vše potřebné pro instalaci klimatizace a odvod teplého vzduchu. Samozřejmostí je připojení na WiFi a možnost ovládání přes mobilní aplikaci Sencor HOME.Doporučená prodejní cena: 14 999 Kč Mobilní klimatizace SAC MT1603C WI-FI ICEBERG je nejvýkonnější klimatizací značky Sencor, která zajistí ochlazení v místnostech až do velikosti 68 m2. Nabízí 3 režimy v podobě chlazení, ventilace a odvlhčování. O pohodlné ovládání na dálku přímo z telefonu se postará WiFi připojení a aplikace Sencor HOME. Spolehnout se můžete rovněž na přehledný dotykový ovládací panel nebo dálkový ovladač. Součástí mobilní klimatizace je i textilní rukáv jako těsnění do oken.Doporučená prodení cena: 14 999 Kč Mobilní klimatizace Sencor SAC MT7049C splňuje to, co od mobilní klimatizace v základu čekáte, a ještě přidá něco navíc – např. tichý chod, energetickou úspornost a ovládání na dálku prostřednictvím mobilní aplikace. Ve vedrech spolehlivě vychladí místnost o velikosti až 26 m2. Hravě ji přesunete tam, kde zrovna potřebujete, protože má 4 kolečka a integrovanou rukojeť. V režimu chlazení vytvoří v místnosti příjemnou teplotu nastavitelnou v rozsahu od 17 do 30 °C. S režimem odvlhčování zajistí lehký a svěží vzduch. Režim ventilace je vhodný, pokud není venku až takové horko.Doporučená cena: 5 999 Kč Značka spotřební elektroniky SENCOR byla založena v roce 1969 v Japonsku, v devadesátých letech 20. století se pak stala firmou evropskou. SENCOR je řízen z Evropy, své produkty vyrábí v Asii i v evropských zemích. Mezi hlavní přednosti SENCOR patří atraktivní design výrobků, široký sortiment pro každou domácnost a její potřeby, inovace a zpřístupnění moderních technologií a funkcí, za které zákazník neutratí víc, než je nutné. Zdroj: Bypass Ideas  

Čas načtení: 2024-09-24 09:52:00

Jak se připravit na NIS2 a nový zákon o kybernetické bezpečnosti? Poradí odborníci z aliance All4Cyber

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Komplexní průvodce implementací NIS2 pro firmy a organizace v ČR: 7 kroků k posílení kybernetické bezpečnosti a souladu s legislativouV éře rostoucích digitálních hrozeb přináší Evropská unie aktualizovanou směrnici NIS2, jejímž cílem je významně posílit kybernetickou odolnost napříč členskými státy. V reakci na novou regulaci EU, Česká republika vytváří zcela nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nZKB“) včetně prováděcích právních předpisů.Pro firmy v České republice představuje nZKB novou etapu v přístupu k zabezpečení jejich digitálních aktiv a procesů. Komplexní průvodce, vytvořený aliancí All4Cyber, vás provede celým procesem implementace nZKB, od počátečního sebeurčení až po kontinuální zlepšování stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Garantem tématu je Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.Úvod do NIS2: Revoluce v evropské kybernetické bezpečnostiNIS2 představuje revoluční krok v ochraně kritické infrastruktury a důležitých služeb před kybernetickými hrozbami. Oproti své předchůdkyni výrazně rozšiřuje působnost, zavádí přísnější bezpečnostní požadavky a klade důraz na proaktivní přístup k řízení kybernetických rizik. Cílem směrnice je zlepšit odolnost veřejných a soukromých subjektů v oblasti kybernetické bezpečnosti a vytvořit robustní a harmonizovaný rámec kybernetické bezpečnosti napříč EU.Klíčové aspekty NIS2 zahrnují:rozšíření působnosti na více odvětví a subjektů,zavedení dvoustupňového systému klasifikace subjektů (základní a důležité),posílení schopnosti reagovat na kybernetické incidenty,zvýšení odpovědnosti managementu za kybernetickou bezpečnosta zpřísnění sankcí za nedodržení směrnice.Pro firmy v Česku to znamená nutnost důkladně přehodnotit své současné přístupy ke kybernetické bezpečnosti a implementovat komplexní bezpečnostní opatření.Krok 1: Sebeurčení - Spadáte pod nZKB?První zásadní krok spočívá v důkladném posouzení, zda vaše organizace spadá do působnosti nZKB.Regulované subjekty jsou definovány na základě kritérií pro identifikaci regulovaných služeb. Jedná se o subjekty, které poskytují služby např. v odvětvích veřejné správy, výrobního průmyslu, zdravotnictví, energetiky, finančních trhů apod. Tyto subjekty mohou být podrobeny dvěma režimům, tj. vyšší režim pro základní subjekty a nižší režim pro důležité subjekty, které stanovují míru povinností uložených nZKB.Nový ZKB zavádí sofistikovaná kritéria kombinující sektorovou příslušnost s velikostními parametry.Středním podnikem jsou takové podniky, kterézaměstnávají více než 50 osoba jejich roční obrat přesahuje 10 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 10 milionů EUR.Velký podnikem jsou pak takové podniky, kterézaměstnávají více než 250 osoba jejich roční obrat přesahuje 50 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 43 milionů EUR.Při určování velikosti organizace je třeba brát v úvahu tzv. partnerské (dceřiné) či propojené podniky (koncern, holding) a přičíst jejich velikosti. Je také důležité poznamenat, že i menší subjekty mohou spadat pod nZKB, pokud jsou identifikovány jako klíčové pro své odvětví.Pro efektivní sebeurčení proveďte důkladnou sektorovou analýzu, velikostní posouzení a zvažte kritičnost vašich služeb. V případě nejasností konzultujte s odborníky a pečlivě dokumentujte celý proces sebeurčení.Krok 2: Detailní analýza současného stavuPo úspěšném sebeurčení následuje detailní analýza současného stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Tento krok je zásadní pro pochopení vaší pozice ve vztahu k požadavkům NIS2 a identifikaci oblastí vyžadujících zlepšení.Začněte komplexním auditem stávajících bezpečnostních opatření. Ten by měl zahrnovat analýzu síťové architektury, přezkoumání bezpečnostních politik a posouzení stavu nastavených procesů (např. řízení přístupů, řízení patch managementu, řízení incidentů, …), evaluaci bezpečnostních technologií, posouzení bezpečnostního povědomí zaměstnanců a evaluaci procesů reakce na incidenty.Pomocí analýzy identifikujete kritická místa v zabezpečení společnosti a získáte přehled o aktuálním stavu KB. Současný stav porovnejte s požadavky nZKB, vypracujte detailní přehled identifikovaných mezer a prioritizujte oblasti pro zlepšení.Krok 3: Vytvoření implementačního plánuNa základě výstupu z analýzy by měla být vytvořena strategie implementace, která bude zahrnovat harmonogram úkolů, určení odpovědných osob za jednotlivé úkoly, termíny plnění a výběr vhodných technologií a řešení.Začněte stanovením jasných a měřitelných cílů pro implementaci nZKB. Definujte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority na základě identifikovaných mezer. Zajistěte, aby tyto cíle byly v souladu s celkovou strategií a cíli vaší organizace.Na implementaci požadavků nZKB je třeba pohlížet jako na projekt. Stanovte odpovědnou osobu za implementaci (projektového manažera), rozdělte projekt do menších, zvládnutelných, úkolů, a vytvořte logickou posloupnost implementace. Definujte rozsah, cíle, časový rámec a potřebné zdroje.Vypracujte strategii pro řízení organizačních změn spojených s implementací nZKB. Připravte plán komunikace pro informování všech zainteresovaných stran o změnách a navrhněte programy školení a zvyšování povědomí pro zaměstnance.Definujte klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) pro měření postupu implementace a stanovte metriky pro hodnocení efektivity implementovaných bezpečnostních opatření. Nastavte procesy pro pravidelné reportování a přezkoumávání pokroku.Krok 4: Implementace organizačních opatřeníS plánem v ruce přichází čas na implementaci bezpečnostních opatření. Prvním krokem je určení zodpovědné osoby za kybernetickou bezpečnost. Sestavte tým pro kybernetickou bezpečnost a zajistěte, aby měl potřebné kompetence, nástroje a autoritu k efektivnímu řízení kybernetické bezpečnosti napříč organizací Následně je nezbytné zmapovat a identifikovat všechna aktiva společnosti a posoudit, jaké rizika jim hrozí.Zaveďte formální proces řízení rizik. Tento proces by měl zahrnovat pravidelné hodnocení potencionálních hrozeb, implementaci opatření pro zmírnění rizik a kontinuální monitorování efektivity těchto opatření. Ačkoli zákon tuto povinnost pro poskytovatele v režimu nižších povinností přímo nestanovuje, doporučujeme tento krok nepodcenit. Zavedení toho procesu Vám umožní lépe reagovat na neustále se vyvíjející kybernetické hrozby a zajistit kontinuitu vašeho podnikání.Implementace organizačních opatření jde ruku v ruce s implementací technických opatření. Zavádění nových procesů a technologií má být vždy doprovázeno vytvářením, příp. aktualizací, bezpečnostní dokumentace a bezpečnostních politik. Tyto dokumenty by měly pokrývat všechny aspekty kybernetické bezpečnosti od používání zařízení a správy hesel až po reakci na incidenty a správu dodavatelů.I přes nejlepší bezpečnostní opatření se kybernetické bezpečnostní incidenty často vyskytují v důsledku nedbalosti a nedostatečného bezpečnostního povědomí uživatelů. Proto je nutné všechny uživatele pravidelně školit. Zajistěte, aby všichni zaměstnanci od vedení až po řadové pracovníky, prošli pravidelným školením o kybernetických hrozbách a bezpečných praktikách. Dále uživatele seznamte s interní dokumentací, která jim definují pravidla a povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Též zvažte implementaci programu simulovaných phishingových útoků pro testování a zlepšování povědomí zaměstnanců.Na základě analýzy dopadů na business (BIA – business impact analysis) vytvořte a pravidelně testujte plány kontinuity podnikání a obnovy po havárii. Tyto plány by měly pokrývat různé scénáře kybernetických incidentů a zajistit, že vaše organizace může rychle obnovit kritické operace v případě vážného narušení.Implementujte proces řízení dodavatelů z hlediska kybernetické bezpečnosti. Proveďte hodnocení rizik spojených s klíčovými dodavateli, zahrňte bezpečnostní požadavky do smluv s dodavateli a pravidelně monitorujte a auditujte jejich bezpečnostní praktiky.Krok 5: Implementace technických opatřeníImplementace technických opatření je klíčová pro posílení vaší technické infrastruktury v souladu s požadavky nZKB.Začněte modernizací síťové bezpečnosti. Implementujte nebo aktualizujte firewally nové generace, proveďte segmentaci sítě pro omezení potenciálního šíření útoků a nasaďte pokročilé systémy detekce a prevence průniků (IDS/IPS). Pokud vaši zaměstnanci pracují z domova, zajistěte, aby se do firemní sítě připojovali výhradně přes VPN. Zajistěte, aby vaše síťová architektura odpovídala nejnovějším bezpečnostním standardům.Základem kybernetické bezpečnosti je efektivní systém pro řízení přístupů a identit. Implementujte vícefaktorovou autentizaci pro kritické systémy a účty s vysokými privilegii. Zaveďte princip nejmenších privilegií, tzn. že každý uživatel bude mít pouze ty přístupy, které nezbytně potřebuje pro svou práci, a zajistěte pravidelné přezkoumávání a audit přístupových práv.Posilte zabezpečení koncových bodů a mobilních zařízení nasazením komplexního řešení pro ochranu koncových bodů (EPP) a pokročilou detekci a reakci na hrozby (EDR). Implementujte politiky pro bezpečné používání mobilních zařízení a řešení pro správu mobilních zařízení (MDM).Implementujte komplexní systém pro šifrování dat jak v klidu (např. na discích, v databázích aj.), tak při přenosu. Zajistěte, aby všechna citlivá data byla chráněna silnými šifrovacími algoritmy doporučených NÚKIB a aby byly klíče bezpečně spravovány.Zaveďte centralizovaný systém pro správu logů a bezpečnostních událostí (SIEM), čímž získáte komplexní přehled o všech aktivitách ve vaší IT infrastruktuře. Tento systém vám umožní efektivně monitorovat a analyzovat data z různých zdrojů. Díky tomu můžete včas detekovat bezpečnostní incidenty, identifikovat anomálie a rychle reagovat na potenciální hrozby.Nastavte proces zálohování a obnovy dat. Zálohy ukládejte offline na bezpečném a odděleném místě, ideálně mimo budovu. Zajistěte, aby byly zálohy pravidelně testovány a aby byl k dispozici plán obnovy po havárii, který umožní rychlé obnovení kritických systémů v případě incidentu.Nezapomeňte na pravidelné penetrační testování a hodnocení zranitelností. Naplánujte pravidelné externí i interní penetrační testy a implementujte proces průběžného skenování a řešení zranitelností. Dalším důležitým aspektem je pravidelná aktualizace softwaru, aktualizace přináší nejen nové funkce, ale také opravy bezpečnostních děr a chyb v programech.Krok 6: Nastavení procesů pro hlášení incidentůNový ZKB klade velký důraz na včasné hlášení kybernetických bezpečnostních incidentů. Abychom tomuto požadavku vyhověli, je nezbytné implementovat efektivní procesy pro detekci, analýzu a hlášení incidentů.Vytvořte jasné postupy pro identifikaci, klasifikaci a hlášení incidentů. Definujte, co představuje incident podléhající hlášení podle nZKB, a zajistěte, aby všichni relevantní zaměstnanci byli s těmito definicemi seznámeni.Určete osobu, která bude odpovídat za řízení incidentů ve společnosti, komunikovat s NÚKIB, resp. národním CERT, a jinými relevantními externími stranami, o průběhu řešení incidentu povede záznamy apod. Zajistěte, aby tato osoba byla dobře obeznámena s požadavky nZKB. V rámci interních školení seznamujte zaměstnance s možnými typy incidentů a o způsobu jejich předcházení.Nastavte procesy pro pravidelné testování a aktualizaci postupů hlášení. Provádějte simulace incidentů a cvičení typu „tabletop", abyste ověřili efektivitu vašich procesů a identifikovali oblasti pro zlepšení. Zajistěte, aby tyto procesy byly pravidelně revidovány a aktualizovány v reakci na změny v regulacích nebo ve vašem prostředí.Implementujte technologická řešení pro detekci a analýzu incidentů. To může zahrnovat nasazení SIEM systému, nástrojů pro forenzní analýzu a platforem pro orchestraci bezpečnostních operací (SOAR).Krok 7: Kontinuální zlepšování a udržování souladuImplementace požadavků nZKB není jednorázovým projektem, ale kontinuálním procesem. Je nezbytné nastavit mechanismy pro průběžné zlepšování a udržování souladu s měnícími se požadavky a hrozbami.Pravidelně přezkoumávejte a aktualizujte vaši strategii kybernetické bezpečnosti. Minimálně jednou ročně, nebo při významných změnách ve vašem prostředí, proveďte komplexní bezpečnostní audit, který zohlední nové hrozby, technologie a legislativní požadavky.Sledujte vývoj hrozeb a nové technologické trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti. Zapojte se do odborných sektorových fór a programů pro sdílení informací o hrozbách. Využívejte zpravodajské informace o kybernetických hrozbách pro identifikaci potenciálních rizik.Investujte do kontinuálního vzdělávání a rozvoje kompetencí vašeho bezpečnostního týmu. Podporujte získávání relevantních certifikací a účast na odborných konferencích a workshopech. Udržujte tým informovaný o nejnovějších technikách útočníků a metodách obrany.Provádějte pravidelné interní a externí audity vašeho bezpečnostního programu. Využívejte nezávislé auditory pro získání objektivního pohledu na vaši bezpečnostní pozici a soulad s nZKB. Aktivně reagujte na zjištění z auditů a implementujte doporučená opatření.Implementujte proces řízení změn, který zajistí, že všechny významné změny ve vaší IT infrastruktuře nebo procesech budou posouzeny z hlediska jejich dopadu na bezpečnost a soulad s nZKB. Tento proces by měl zahrnovat bezpečnostní posouzení před implementací změn a následné ověření po implementaci.Udržujte aktivní komunikaci s NÚKIB, účastněte se konzultací a workshopů pořádaných regulátory, abyste měli přehled o očekáváních a best practices v oblasti kybernetické bezpečnosti dle nZKB.Budování odolnosti v digitálním věkuImplementace nZKB představuje významnou výzvu, ale zároveň příležitost pro posílení kybernetické odolnosti vaší organizace. Tím, že přijmete principy nZKB a budete je důsledně aplikovat, nejen splníte regulatorní požadavky, ale také významně posílíte svou schopnost čelit stále sofistikovanějším kybernetickým hrozbám.Kybernetická bezpečnost je kontinuální proces, nikoli cílový stav. S evolucí hrozeb a technologií se budou vyvíjet i požadavky na zabezpečení. Buďte připraveni se adaptovat, kontinuálně učit a zlepšovat své bezpečnostní postupy.Investice do kybernetické bezpečnosti v souladu není dnes jen otázkou regulatorního souladu, ale především strategickou nutností. Kybernetická bezpečnost se stává klíčovým faktorem konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti vašeho podnikání.Jako odborníci na implementaci požadavků nZKB v alianci All4Cyber jsme připraveni vás na této cestě podpořit. Nabízíme expertní konzultace, technickou asistenci a průběžnou podporu pro zajištění úspěšné implementace nZKB a dlouhodobé kybernetické odolnosti vaší organizace. Se správným přístupem, odhodláním a odbornými znalostmi můžete z výzvy nZKB učinit příležitost k významnému posílení vaší organizace v digitálním věku.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte http://www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.   Kontakt: Mariana PohlováPR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2024-02-14 15:34:00

Aghanim, fintech společnost pro mobilní hry založená bývalým generálním a technickým ředitelem společnosti Xsolla, přichází změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her

Los Angeles (USA) 14. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost podpořili investoři Bessemer Venture Partners, QED Investors, Point 72 Ventures a A16Z GAMES SPEEDRUNK dnešnímu dni předběžně zahajuje činnost společnost Aghanim, integrovaná platforma pro obchodování, automatizaci liveops, zapojení komunity a platby v oblasti mobilních her, založená bývalým generálním a technickým ředitelem globální společnosti pro obchodování s videohrami Xsolla.Podpora herních studií díky inovativním nástrojůmSpolečnost Aghanim se sídlem v Los Angeles vytvořila platformu pro přímý přístup ke spotřebitelům, která umožňuje vývojářům mobilních her vytvářet online herní centra (huby), poskytovat personalizované nabídky a zároveň zapojovat hráčské komunity pomocí metaherních prvků, jako jsou novinky, žebříčky hráčů, herní úspěchy (achievementy), denní odměny a další. Vydavatelům her zároveň poskytne podporu ohledně agendy registrovaného obchodníka (Merchant of Record), takže se nemusí zabývat back-office finančními úkony spojenými s bojem proti podvodům, daněmi, dodržováním předpisů, směnami měn a dalšími aspekty přijímání plateb v nadnárodním měřítku.Hlavní tým společnosti Aghanim má za sebou rozsáhlé výsledky v oblasti řešení pro rozšiřování platforem prostřednictvím působení v různých videoherních společnostech, desítky let zkušeností v herním průmyslu a dohromady více než 20 let zkušeností z praxe na pomezí fintech a videoher. Společnost založili bývalý generální ředitel a technický ředitel společnosti Xsolla Konstantin Golubitsky, bývalý generální ředitel Xsolla Labs Constantin Andry a bývalý technický ředitel Xsolla Labs Albert Tugushev, kteří rozpoznali příležitost k zásadní transformaci mobilního hraní díky novému pojetí distribučních a monetizačních strategií, která uvolní miliardové hodnoty pro videoherní studia a zajistí, aby toto nově nabyté bohatství zůstalo v oběhu v širším videoherním ekosystému, podpořilo tvorbu nových her, poptávku po nových technologiích a v konečném důsledku učinilo svět lepším místem.Společnost Aghanim výrazně snížila bariéry pro rozšíření mobilních her na web – studiím všech velikostí pomáhá zajišťovat distribuci přímo ke spotřebitelům a tím i znásobit své čisté příjmy. Díky vyšším maržím pak mohou herní studia uplatňovat kompetitivnější strategie získávání uživatelů a rozšiřovat tak své hry.Základní soubor produktů společnosti Aghanim tvoří:Game Hub Builder : Code-free nástroj pro tvorbu webových stránek, který herním studiím umožňuje vytvořit poutavý webový prostor pro své mobilní hry. Originální herní hub, který dokonale odpovídá identitě značky, v něm mohou vývojáři vytvořit již za několik minut. Nástroj Game Hub Builder, založený na generativní umělé inteligenci, vygeneruje počáteční verzi centra a umožní studiím doladit barvy, vizuální stránku a celkové uživatelské prostředí.LiveOps Builder : Revoluční nástroj pro automatizaci vizuálního marketingu, který udrží zapojení a nadšení hráčské komunity. Pomocí nástroje LiveOps Builder mohou studia přesně cílit na různé segmenty hráčů napříč různými kanály. Kampaně na míru a individuální nabídky (aktivované událostmi, jako je například opuštění košíku, návštěva herního hubu nebo postup na vyšší úroveň) zajistí každému hráči skutečně jedinečnou zkušenost. Pro hladkou a plynulou komunikaci nabízí výběr nástrojů, jako jsou například vyskakovací okna, push notifikace ve hře a v prohlížeči nebo e-maily.Player Segmentation (Segmentace hráčů) : Sofistikovaný systém, který kategorizuje hráče na základě chování, preferencí a vzorců zapojení. Na základě pochopení hráčských segmentů pak mohou studia upravovat své strategie, optimalizovat monetizaci a zlepšovat celkové herní zážitky.SKU Management (Správa skladových jednotek) : Tento nástroj zjednodušuje herním studiím správu skladových jednotek (stock-keeping units, SKU) a zefektivňuje proces sledování zásob, prodeje a příjmů. Díky nástroji SKU Management Tool se mohou studia soustředit na tvorbu výjimečných her a finanční práci v pozadí přenechat společnosti Aghanim.Billing Engine (Účetní systém) : Pokladna pro mobilní zařízení, vybudovaná s maximálním soustředěním na optimalizaci distribučních nákladů, nabízí nejvýhodnější možnosti plateb, včetně kreditních karet, ACH, Apple Pay a dalších.Spoluzakladatel společnosti Aghanim Constantin Andry ve svém prohlášení uvedl: „V kontextu poklesu čistých příjmů plynoucího ze stále nepříznivějšího prostředí pro akvizici uživatelů a ve světle nejnovějších změn v oblasti regulace a reakce společnosti Apple na ně je zřejmé, že absence strategie přímého prodeje spotřebitelům by mohla znamenat existenční hrozbu pro vydavatele mobilních her, kteří v minulosti příliš spoléhali na distribuční kanály. Studia nyní strategicky zvažují provoz samostatného herního hubu oproti platebního systému na webu, který nepřináší téměř žádné výsledky."„Vzhledem k velké rozmanitosti hráčských profilů a specifikům distribučních kanálů se segmentace hráčů a liveops staly nezbytnými kompetencemi pro každé herní studio, které chce být v tomto prostoru konkurenceschopné. Často jsou však zajišťovány do značné míry manuálně pomocí tabulek. Společnost Aghanim, která se zaměřuje výlučně na služby v oblasti mobilních her, nyní zabudovala nástroje segmentace a liveops přímo do samotných základů platformy," říká spoluzakladatel společnosti Aghanim Albert Tugushev.Konverzační analýzu společnosti Aghanim zajišťuje generativní AI kopilot Newton, který aktivně vyhledává anomálie, trendy a růstové hacky a na základě těchto zjištění navrhuje zlepšení. „Brzy budete moci Newtonovi jednoduše zadat, aby zvýšil LTV (loan-to-value, poměr úvěru k hodnotě) a snížil náklady na distribuci, a on bude nepřetržitě – 24 hodin denně, 365 dní v roce – A/B testovat vaše e-maily, experimentovat s monetizačními nabídkami a vše prověřovat u různých segmentů pomocí všech dostupných nástrojů tak, aby pro vás zajistil nejlepší možný výsledek," vysvětluje další spoluzakladatel Konstantin Golubitsky.Společnost Aghanim je koncipována jako otevřená platforma a zve herní experty, marketingové agentury a poskytovatele herních nástrojů k registraci nebo k dokončení předběžné integrace, která zvýší jejich dosažitelnost pro partnery společnosti Aghanim prostřednictvím rozcestníků Connectors Marketplace a Experts Directory.Společnost také zřizuje poradní orgán s účastí klíčových partnerů, který bude platformu dále zdokonalovat a koordinovat priority.Společnost Aghanim získala strategické financování od syndikátu čtyř amerických firem rizikového kapitálu: od dřívějšího investora Shopify, společnosti Bessemer Venture Partners, newyorské Point 72 Ventures, přední fintech společnosti rizikového kapitálu QED Investors a od společnosti A16Z GAMES SPEEDRUN, známého lídra v oblasti investic do technologií v herním průmyslu.O společnosti AghanimSpolečnost Aghanim, založená v červnu 2023, se chystá změnit způsob monetizace a distribuce mobilních her. Více informací naleznete na webových stránkách společnosti Aghanim.Kontakt pro média: press@aghanim.com Novinky o společnosti Aghanim sledujte na sociálních sítích LinkedIn, Twitter, Facebook a Instagram. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2340194/Aghanim_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2340195/Aghanim_2.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2340196/Logo_Logo.jpg PROTEXT  

Čas načtení: 2024-04-22 14:48:00

Mewa investuje do měření tělesných rozměrů pomocí AI

Praha 22. dubna 2024 (PROTEXT) - Poskytovatel textilních služeb Mewa pokračuje v růstu. Získal většinový podíl ve start-upu Esenca Digital Workwear S.R.L. z Rumunska. Tato společnost se specializuje na vývoj aplikací se skenovacími procesy podporovanými umělou inteligencí pro určování velikostí oblečení.Získáním většinového podílu ve společnosti Esenca rozšiřuje poskytovatel textilních služeb své portfolio a získává spolehlivého, dlouhodobého partnera v oblasti digitálních služeb pro zákazníky. Technologie založená na umělé inteligenci umožňuje samotné společnosti Mewa, ale také jejím klientům a spolupracovníkům, využívat pohodlné měření velikostí pomocí aplikace. Ta usnadní správný výběr pracovních, firemních a ochranných oděvů nebo prostředků pro bezpečnost práce. Díky tomu bude měření s určováním velikostí u zákazníků ještě pohodlnější a efektivnější.„Naším cílem je díky možnostem AI ještě více zjednodušit a zpříjemnit servis uživatelům, kterým poskytujeme pracovní oděvy. Ve společnosti Esenca jsme našli partnera s vynikajícími odbornými znalostmi jak v oblasti umělé inteligence, tak v textilním průmyslu. To nás přimělo k této investici,“ vysvětluje Bernhard Niklewitz, generální ředitel (CEO) společnosti Mewa.Správná velikost během pár vteřinDigitální postup lze provádět pomocí chytrého telefonu nebo offline zařízení. Je potřeba zadat pohlaví, výšku a dvě fotografie celého těla pořízené fotoaparátem mobilního telefonu – jednu zepředu, druhou z boku. Pomocí umělé inteligence se ze snímku vypočítají přesné tělesné míry a přenesou se do velikostních rastrů oblečení Mewa. Fotky se nemusí ukládat. Slouží pouze k identifikaci měřicích bodů. Těch je více než 100 a standardizované měření je přesné na 0,5 centimetru. Během 30 sekund jsou k dispozici doporučení velikosti na míru pro příslušnou kolekci.„U pracovních a ochranných oděvů je velice důležité, aby dobře seděly. A to jak kvůli pohodlí, tak pro celkovou bezpečnost. Pracujeme na tom, aby potřebné měření těla bylo otázkou několika sekund,“ dodává Philipp Lehmkuhl, jednatel společnosti Esenca, jejíž technologie skenování má být od roku 2024 postupně integrována do digitálních zákaznických systémů. Esenca Digital Workwear S.R.L.Společnost Esenca Digital Workwear S.R.L. se sídlem v rumunské Bukurešti založili Dragoș TANASĂ, Mihai PETRE, Eduard COJOCEA a Cosmin CIOCÎRLAN. V současnosti ji řídí dva jednatelé: Dragoș TANASĂ a Philipp LEHMKUHL. Esenca vytváří aplikace pro digitální měření tělesných rozměrů a doporučování velikosti oblečení na základě systémů strojového učení. Zaměřuje se na B2B. Nabízí společnostem v mezinárodním oděvním průmyslu řešení pro internetové obchody, měření na místě pomocí chytrých telefonů a offline zařízení. Kromě digitálního měření těla umožňují systémy Esenca také měření velikosti nohou a rukou. Kromě technických postupů poskytuje podporu při implementaci do stávajících systémových prostředí a při vytváření měřících tabulek.Další informace: www.Esenca.ai Mewa Textil-ManagementSkupina MEWA se sídlem ve Wiesbadenu je jedním z předních evropských poskytovatelů komplexních služeb v oblasti průmyslových textilií, a lídrem na německém trhu. Sortiment společnosti zahrnuje čisticí utěrky, ale také pracovní a ochranné oděvy pro průmysl, obchod, gastronomii či zdravotnictví. B2B služby obsahují poradenství, poskytování, údržbu, opravy i výměnu textilií podle certifikovaných norem kvality, hygieny a bezpečnosti. Pracovní oděvy Mewa nosí více než 1,1 milionu zaměstnanců v celé Evropě. Přibližně 3 miliony lidí využívají opakovaně použitelné utěrky Mewa k čištění strojů a zařízení. Rodinná společnost se 47 pobočkami a přibližně 5 700 zaměstnanci zásobuje více než 200 000 B2B zákazníků. Obrat v roce 2022 dosáhl 829 milionů eur.Společnost Mewa byla založena v roce 1908 a je průkopníkem ekologických textilních služeb. Firemní strategie je důsledně orientována na udržitelnost. Mewa získala řadu ocenění za svou orientaci na zákazníka, ale také za řízení kvality a zdrojů. Zdroj: Mewa  

Čas načtení: 2024-10-03 13:40:58

Prsten Oura Ring 4 odhalen! Titanové tělo, přesnější měření i více velikostí

Oura představila čtvrtou generaci prstenu Ring Ten nabízí přepracovaný design, přesnější měření a také více velikostí Cena se oproti předchůdci mírně zvýšila a začíná na 399 eurech Chytré prsteny jsou v současné době velkým hitem. Po vstupu Samsungu na tento trh se oči zákazníků začali více upínat tímto směrem, především pak těch, kteří chtějí mít přehled o svém zdraví a spánku, ale zároveň jim (třeba kvůli velikosti) nesedí koncept chytrých hodinek a fitness náramků. To vytváří tlak na společnosti, které jsou se svými chytrými prsteny na trhů už nějaký ten pátek, jako je kupříkladu finská Oura. Ta nyní představila novinku jménem Ring 4, jenž přináší nový a ještě tenčí design, vylepšenou přesnost měření a také více velikostí. Přečtěte si celý článek Prsten Oura Ring 4 odhalen! Titanové tělo, přesnější měření i více velikostí

Čas načtení: 2024-10-24 14:00:51

Skvělá inovace! Xiaomi chystá chytrý prsten s automatickým přizpůsobením velikosti

Xiaomi má patent na chytrý prsten přizpůsobující se velikosti prstu Je pravděpodobné, že jeho chytré prsteny sednou každému Automatické přizpůsobení velikosti pomůže třeba i při otoku Chytré prsteny jsou fascinující technologickou vychytávkou. Ale mají jednu velkou nevýhodu – nemusí svému nositeli dobře sednout. Nejsou jako chytré hodinky nebo fitness náramky, které si s pomocí řemínku […] Celý článek si můžete přečíst na Skvělá inovace! Xiaomi chystá chytrý prsten s automatickým přizpůsobením velikosti

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-31 15:00:21

Pixel Watch 3 v obřím úniku. Dvě velikosti, větší displej a nové funkce pro sportovce

Google neuhlídal vzhled a funkce chystaných hodinek Pixel Watch 3 Letos se dočkáme dvou velikostí a několika barevných variant Těšte se na větší displeje s vyšším jasem a větší množství funkcí O nabíječku si bohužel stále řeknou každý den Už za dva týdny se odehraje premiéra nových zařízení Google Pixel. Americká se rozhodla letošní uvedení novinek uspíšit a namísto tradičního říjnového termínu přijde s novou generací Pixelů už v polovině srpna. Dočkat bychom se měli čtyř nových smartphonů rodiny Pixel 9, sluchátek Pixel Buds Pro 2 a hodinek Pixel Watch 3. Poslední jmenovaný produkt si díky serveru Android Headlines si můžeme prohlédnout s předstihem. Přečtěte si celý článek Pixel Watch 3 v obřím úniku. Dvě velikosti, větší displej a nové funkce pro sportovce

Čas načtení: 2025-01-22 15:23:58

Malostranskou romantiku, kterou okusíte všemi smysly, přinese Mandarin Oriental

Na levém břehu Vltavy, v kouzelném srdci Malé Strany, se nachází hotel Mandarin Oriental, Prague. Genius loci bývalého dominikánského kláštera obklopeného malebnými zahradami vytváří jedinečnou atmosféru, která přímo vybízí k oslavě výjimečných okamžiků, jako je Valentýn. Překvapte svou drahou polovičku romantickou večeří, relaxačním wellness a pobytem, na který budete ještě dlouho vzpomínat. Restaurace Monastiq zve

Čas načtení: 2025-02-18 13:15:00

HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN. Uvádí se na celosvětový trh jako průkopník nové kapitoly ve skládacích technologiích

Kuala Lumpur (Malajsie) 18. února 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei dnes oznámila celosvětové uvedení HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN, vůbec prvního komerčního trojitého skládacího smartphonu na světě. Společnost tak zahajuje novou kapitolu v oblasti skládacích inovací. Uvedení na trh ztělesňuje téma Rozbalit klasiku. Takto zve uživatele po celém světě, aby si z první ruky vyzkoušeli budoucnost. HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN je plodem průkopnického ducha společnosti Huawei, sahajícího od neustálých investic do výzkumu až po vedoucí postavení v oblasti produktového designu.Mimořádný design a ohromující estetikaHUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN se může pochlubit nejen největším skládacím displejem na světě s úhlopříčkou 10,2 palce[1], ale je nyní také celosvětově nejtenčím skládacím telefonem[2] s tloušťkou pouhých 3,6 mm v plně rozloženém stavu.Vzhled modulárního designu fotoaparátu také zdědil ikonický symetrický design Star Diamond (hvězdný diamant), který jsme mohli vidět u předchozích produktů ULTIMATE DESIGN. Toto provedení je ukázkou vynikajícího řemeslného zpracování. Bylo vylepšeno o nový design Sinusoidal Cutting (sinusový řez), který se vyznačuje ostřejšími liniemi a trojrozměrnější strukturou.Kromě toho je každé zařízení vybaveno jedinečným designem Eonic Curves (eonické křivky) na modulu objektivu fotoaparátu, který dodává každému smartphonu osobitý vzhled. Podoby každého modulu objektivu bylo dosaženo díky 22 dnům pečlivého řemeslného zpracovávání a 78 složitým procesům, a je tak jedinečný a originální.Nejunikátnějším prvkem telefonu HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN je inovativní ultratenká kůže, která měří pouhých 0,47 mm a představuje jemnou, ale luxusní strukturu materiálu. Inovativní ultratenká kůže, která je k dispozici ve dvou klasických barvách řady ULTIMATE DESIGN, černé a červené, využívá ultralehké a ultrapevné vlákno s kvalitou z oblasti vrcholné letecké a kosmické techniky. Materiál, který je na povrchu měkký, ale uvnitř pevný, vytváří vizuálně i na dotek příjemný efekt.Mimořádná technologie – špičková inovace a výzkumHUAWEI Mate XT ULTIMATE DESIGN využívá sadu výjimečných technologií, od pokročilého systému přesných závěsů až po rozměrnou trojitou obrazovku, a přináší tak skutečně převratný produkt. Je vybaven vůbec prvním Advanced Precision Hinge System (pokročilým systémem přesných závěsů), v jehož rámci fungují dovnitř a ven sklopné závěsy kolem dvoukolejného kloubu. To zajišťuje vyvážené a plynulé otevírání a zavírání.Tento smartphone je také prvním komerčním skládacím zařízením, které je vybaveno průlomovým třídílným displejem. Zavádí průlomové vícesměrové ohebné materiály, které výrazně zvyšují odolnost obrazovky vůči ohýbání.Mimořádný zážitek – síla v jednom baleníHUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN má několik podob: jednu obrazovku, dvě obrazovky a tři obrazovky. Jednoduchá obrazovka měří 6,4 palce, dvojitá obrazovka 7,9 palce, zatímco trojitá obrazovka má 10,2 palce, což z tohoto výrobku dělá největší skládací smartphone na světě[3].Smartphone také představuje 3K HUAWEI X-True™ Display. Díky funkci Multiview in One (více zobrazení v jednom) nově stanovuje možnosti displeje smartphonu tím, že podporuje plynulé přepínání mezi režimy jedné, dvou a tří obrazovek.V režimu trojité obrazovky poskytuje rozměrná obrazovka pohlcující zobrazení a velice usnadňuje správu více úloh. Po překlopení do režimu dvou obrazovek je telefon ideální k prohlížení informací, například čtení článků a sledování e-mailů. Lze jej také libovolně sklopit do režimu jedné obrazovky a vyřešit rychlé úkoly, jako je volání nebo fotografování.Všestranná, třídílná forma telefonu HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN vyhovuje různým životním a pracovním potřebám, rozšiřuje potenciál displeje smartphonu a zcela mění uživatelský zážitek.Mimořádné fotografie – zachycení největších zázraků životaTento smartphone ve své štíhlé konstrukci ukrývá výkonné obrazové funkce HUAWEI XMAGE a je vybaven fyzickou clonou s možností nastavení deseti velikostí, což vyhovuje rozmanitým fotografickým scénářům.Navíc umožňuje uživatelům zachytit pestrou škálu pohledů a scenérií – od vzdálených hor až po drobný hmyz a květiny, spotřebitelé mohou zachytit každý detail s dokonalou jasností. Kamerový systém je také vybaven funkcí Ultra Speed Snapshot (ultrarychlý snímek), která zachycuje krásu objektů ve vysokorychlostním pohybu a uchovává prchavé okamžiky.Rozbalte klasiku, rozbalte nové paradigmaHUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN pozvedá uživatelský zážitek z chytrého telefonu na novou úroveň, protože práce a volný čas jsou nyní na cestách přístupnější a poutavější. Tento vůbec první komerční trojitý skládací telefon[4] posouvá hranice možností tohoto výrobku a je přímým výsledkem nezadržitelného úsilí společnosti Huawei při budování skutečně prvotřídní značky – přináší špičkové technologie, úžasný design a vynikající zážitek najednou.[1]Největší chytrý telefon se skládacím displejem na světě k 18. únoru 2025 představuje komerčně dostupný skládací mobil s největší velikostí obrazovky při nastavení trojité obrazovky. Displej má zaoblený rohový design a je-li měřen jako standardní obdélníkový displej, činí délka úhlopříčky obrazovky při nasta²vení trojité obrazovky 10,2 palce (skutečná zobrazitelná plocha je o něco menší).[2] Nejtenčí skládací smartphone na světě představuje komerčně dostupný skládací smartphone uvedený na trh k 18. únoru 2025 s nejtenčí tloušťkou (bez rámečku obrazovky) při nastavení s trojitou obrazovkou v oblasti, která nezahrnuje zadní fotoaparát. Vzhledem ke konfiguraci produktu a výrobním procesům může metoda měření ovlivnit skutečnou velikost, viz fyzický produkt. Údaje pocházejí z laboratoří společnosti Huawei.[3] Největší skládací smartphone na světě představuje komerčně dostupný skládací smartphone s největší velikostí obrazovky při nastavení trojitého složení ke dni 18. února 2025; displej využívá zaoblený rohový design a při měření podle standardního obdélníku činí délka úhlopříčky obrazovky při nastavení trojitého složení 10,2 palce (skutečná viditelná plocha může být o něco menší).[4] Údaje vycházejí z komerčně vydaných produktů k 18. únoru 2025. HUAWEI Mate XT | ULTIMATE DESIGN je první komerčně dostupný trojitý skládací telefon.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2622036/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2622035/2.jpg KONTAKT: Shuo Zhou (Šuo Čou), zhoushuo11@huawei.com   

Čas načtení: 2025-03-04 15:58:49

Emirates rozšiřuje svou globální síť o nové destinace v Číně, Vietnamu a Kambodži

Emirates, největší mezinárodní letecká společnost na světě, posílí svou přítomnost v Asii spuštěním denních přímých letů mezi Dubají a Šen-čenem od 1. července 2025*. Aerolinka také zavede čtyři týdenní lety do Da Nangu od 2. června a tři týdenní lety do Siem Reapu od 3. června, přičemž obě destinace budou propojeny přes Bangkok. Přidáním letů

Čas načtení: 2025-03-18 13:35:48

Ferrari vyrobené z Lega v reálné velikosti: Nový model pořídíte za 5 899 korun

Lego postavilo model monopostu formule 1 od stáje Ferrari v měřítku 1:1. Současně začíná prodávat zmenšený model, který zaujme svou propracovaností.Přečtěte si celý článek: Ferrari vyrobené z Lega v reálné velikosti: Nový model pořídíte za 5 899 korun

Čas načtení: 2011-12-03 00:00:00

µTorrent 3 – malý pouze svou velikostí

Každý, kdo někdy zavadil o BitTorrent sítě, určitě narazil na program µTorrent. Tento miniaturní BitTorrent klient je znám svou velmi malou velikostí, ba bohatou výbavou, a proto se pravděpodobně stal nejpoužívanějším BitTorrent klientem napříč kontinenty. V letošním roce µTorrent povýšil na třetí ...

Čas načtení: 2016-08-11 00:00:00

Trendy změny pro baculky s Kik!

Všechny ženy, které jsou maličko při těle, určitě štve, že je výběr oblečení nadměrných velikostí opravdu slabý. Možná jen z malé části se dá přirovnat sortimentu produktů velikostí S či M. Z tohoto důvodu se zřejmě ženy s většími velikostmi oblečení mají tendenci oblékat jako šedá myšky. Obchodní ř ...

Čas načtení: 2021-06-05 08:52:17

Sen noci nikoliv ještě svatojánské aneb Co se mi zdálo, když jsem si četl o plánech španělských socialistů

Španělský premiér Sánchez představil plán rozvoje země do roku 2050. (Článek z českých novin zde, anglicky psaný text v El País zde.) Sovětštější materiál abyste pohledali, rovněž z hlediska sebevědomí; Libuše a Pýthie by po jeho přečtení sbalily svoje věštecké stánky a šly se živit něčím jiným. Mimo jiné je tam rozplánován vývoj španělské nezaměstnanosti v nejbližších třiceti letech, a to samozřejmě tím správným směrem (12 procent v roce 2030, 10 procent v roce 2040 a sedm procent v roce 2050), a rovněž vývoj daňového břemene, samozřejmě zase tím „správným“ směrem (37 procent HDP v roce 2030, 40 procent v roce 2040 a 43 procent v roce 2050). Jak známo, čím více se zvyšují daně, tím radostněji nastupují lidé do pracovního procesu, aby je konečně mohli odvádět. I samotná velikost dokumentu je trochu sovětská, protože 676 stran (PDF na stránkách španělské vlády) není právě málo. Původní soubor mi Google dokonce odmítal přeložit do angličtiny s tím, že akceptuje jen dokumenty do 10 MB velikosti. (Moje žena sice umí plynně španělsky, ale přece po ní nebudu chtít, aby četla úřední blábol soupeřící svojí velikostí s Pánem prstenů!) Nakonec se mi podařilo ten stroj přesvědčit k tomu, aby jej přežvýkal, a trochu jsem těch 676 stran, už v angličtině, „prosvištěl“. Učinil jsem tak před spaním, což byla chyba. Všechny ty zpěvy o sdílené cirkulární ekonomice a redukci uhlíkové stopy se mi poskládaly dohromady se současnými boji o svobodu projevu a ekonomickou situací. Výsledkem byl sen, který měl formu následujícího dialogu. Místo konání: Česká inkluzivní republika, v neurčité budoucnosti inspirované vizemi Pedra Sáncheze a jeho soudruhů. * Dobrý den, já tady mám objednanou tříkolku k půjčení na šest dnů. * Dobře. Jméno? * Novák. * Gender? Stačí dnešní. * Muž. * Můžete si vybrat barvu, ale máme jenom duhovou nebo modrou se žlutými hvězdičkami. * Tak duhovou. * To bylo těžké rozhodování, že? Dobrá, papíry. Výpis z rejstříků tweetů… * Nemám. * Jak to, že nemáte, copak si myslíte, že vám půjčíme sdílenou trojkolku, aniž bychom věděli, co všechno jste kdy kde napsal? Víte, jaký z toho může být skandál?! Já si nenechám znárodnit provozovnu! * Já nemám žádné sociální sítě. * Aha… To je divné. Prohlášení o kladném vztahu k různorodosti? * Zde, prosím. * Textovou podobu si nechte, nejsme na univerzitě. Našemu městskému komisaři pro diverzitu stačí ta obrázková. Dopravní předpisy znáte? * Sdílená trojkolka má přednost přede vším. * Správně, ale mezi námi, nezkoušejte zastavit rozjetou tramvaj, tam to ještě nějak implementačně nevychytali. Takže, tenhle model má dvě baterie, tři rychlosti, sedm mikrofonů a čtyři kamery s rozpoznáváním obličejů. V případě projevů nenávisti volá automaticky policii a předává jí dokumentaci k trestnímu řízení. Počítají se i nadávky na křižovatkách. * Co mám dělat, když mi někdo udělá myšku a já ztratím nervy? * Povolená nadávka pro takové případy je „Ty ošklivé káčátko!“ Radši si to párkrát zopakujte, aby vám to šlo hladce. A dávejte taky pozor na šíření dezinformací v dosahu mikrofonů. Minulý měsíc odvezli jednoho zákazníka přímo do Tábora Úsměvů, protože vedl nepodložené řeči o hyperinflaci a ztrátě hodnoty měny. * Nic takového by mě ani nenapadlo! * To jste moudrý člověk. Tak to bude šest dní čili pět miliard sedm set milionů korun nebo dvě stě padesát devět milionů eur. Prosím vás, když už chcete platit hotovostí, mějte to přesně, nemám teď v kase žádné drobné. Možná to byla až moc optimistická vize; koneckonců tam vystupují koruny a hotovost. Každopádně v příštím článku opustíme radostnou a nevyhnutelnou budoucnost a podíváme se na to, jak Maroko k Západní Sahaře přišlo. Ono to má na dnešní migrační situaci kolem Ceuty určitý vliv.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35

Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?             Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.             Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.             Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.             Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.             Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.             Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.             Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.             Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.             Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.             Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.             Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.             Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.             Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.             Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.   Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.

Čas načtení: 2019-07-09 14:02:59

V Amazonii za rok zmizela plocha pralesa o rozloze Kypru

V Brazílii bylo během jediného měsíce vykáceno skoro 800 čtverečných kilometrů amazonského pralesa. Ukazují to šokující satelitní snímky. Dopady uvolňování zákonů a omezování kompetencí příslušných orgánů ze strany současné administrativy prezidenta Bolsonara se tak začaly projevovat velmi brzy. Květen letošního roku byl do statistik zanesen jako měsíc nejrychlejšího odlesňování Amazonie za posledních deset let. Vyplývá to z dat satelitního systému včasného varování PRODES. Podle odborníků to velmi úzce souvisí s velkým zmírněním podmínek pro těžaře, ke kterému došlo po nástupu prezidenta Jaira Bolsonara do funkce. Varovný systém DETERbrazilského institutu pro výzkum vesmíru zaznamenal v květnu odlesnění o ploše 739 kilometrů čtverečních. To je velký skok od už tak vysokého čísla 550 kilometrů čtverečních během května loňského roku, a je to téměř dvojnásobek plochy odlesnění před dvěma lety. Květen je přitom první ze tří měsíců, kdy těžba dřeva po období dešťů v regionu prudce stoupá. "Bude záležet na příštích dvou měsících. Zatím to ale v Amazonii vypadá na hodně špatný rok,“ řekl deníku The Sydney Morning Herald Claudio Almeida, ředitel satelitního monitorovacího programu. I minulý rok bychom přitom jistě mohli označit za „hodně špatný“. Systém PRODES zaznamenal během 12 měsíců do června 2018 odlesnění území velikosti Portorika, nebo v evropském měřítku třeba Kypru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Bolsonarova pětiměsíční vláda omezila kompetence Brazilské agentury pro ochranu životního prostředí (IBAMA) demontáží účinných nástrojů prosazování environmentálního práva a umožnila tak v podstatě nekontrolovatelnou těžbu. Agenturu převzalo ministerstvo zemědělství, které je pod vlivem potravinářského průmyslu a farmářské lobby. Od té doby se podařilo ji finančně vyhladovět. Tento rok agentura vypsala nejméně postihů za nelegální kácení za celých jedenáct let. Chico Mendes Institute, který má v gesci ochranu biodiversity a péči o národní parky neprovedl v květnu ani jedno jediné monitorování nelegálního odlesňování. Chico Mendes by asi neměl radost! Legislativní změny samozřejmě doprovází personální čistky, během několika měsíců byli ze svých funkcí „odejiti“ špičkoví environmentální úředníci, včetně 21 z 27 státních dozorců IBAMA odpovědných za ukládání pokut za odlesňování. Ve 47 z brazilských parků nebo chráněných oblastíchybí vedení úplně. Sečtením rozloh by to byla oblast velikosti Anglie, která není pod žádným dozorem. Uvádí to server Mongabay. Ministr životního prostředí Bolsonarovy vlády, Ricardo Salles, médiím ale stále tvrdí, že Brazílie je i nadále odhodlána lesy chránit. Je totiž pravda, že v průběhu posledních dvou dekád, když země začala efektivně bojovat s nelegální těžbou, se čísla velmi snížila. Například ještě v roce 2004 bylo odlesněno 27 tisíc čtverečných kilometrů pralesa. Takhle velké je celé Haiti! Nicméně jsou současná čísla stále alarmující a v souvislosti s uvolňováním potřebných politik ze strany administrativy současného prezidenta jsou obavy jistě na místě. Plíce planety pomalu podléhají chronickému kašli.

Čas načtení: 2024-02-20 15:45:08

Tipy pro výběr správného konferenčního stolku

Existuje několik věcí, které musíte zvážit při výběru správného konferenčního stolku pro váš prostor. Budete muset nejprve přemýšlet o stylu konferenčního stolku, dále také o správné velikosti a tvaru a nakonec o tom, jakou bude mít funkci ve va šem prostoru. Dejte důraz především na výběr velikosti konferenčního stolku na základě vašeho prostoru. Pokud je […] The post Tipy pro výběr správného konferenčního stolku appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-03-04 20:58:02

Sociální politika je teorie co v praxi nefunguje

Malé nemůže konkurovat velikému a tak je zde snaha hledat způsoby které umožní malému konkurovat velikému, není to jenom otázka fyzické velikosti je to i otázka psychické velikosti kdy se psychicky malý člověk stane králem nebo prezidentem, vše je zde o tom jak vyřešit problém optimálně. Internet je o tom mít velikou návštěvnost u webu… Číst dále »Sociální politika je teorie co v praxi nefunguje

Čas načtení: 2024-03-12 19:45:00

Země světa s nejobdařenějšími ženami

Jako doplněk k tabulce průměrné velikosti pánského přirození je k dispozici i mapa průměrné velikosti ženských ňader, respektive košíčků – srovnaných podle země původu. Které dámy si kupují větší spodní prádlo a jak si vede Česká republika?

Čas načtení: 2024-03-19 18:00:25

Audi Q6 e-tron láká na dojezd 625 km a konečně i stylový interiér, dorazí už v létě

Audi odhalilo novou generaci SUV střední velikosti Q6 e-tron postavenou na platformě PPE Dočkáme se také ostřejší verze s označením SQ6 e-tron, která nabídne výkon 380 kW  Nová technologie přinese dojezd 625 km i rychlé 270kW nabíjení, technologiemi je ale nabitý také interiér  Audi včera odhalilo elektrický model Q6 e-tron postavený na nové platformě PPE (Premium Platform Electric), kterou vyvíjí ve spolupráci s Porsche. Ačkoliv se jedná o SUV střední velikosti, platforma bude brzy společná hned pro několik modelů. Ještě letos bychom měli vidět například nový model A6 postavený na stejném základě. Přečtěte si celý článek Audi Q6 e-tron láká na dojezd 625 km a konečně i stylový interiér, dorazí už v létě

Čas načtení: 2024-04-23 00:10:39

Seznamte se, tohle je Ariane 6

Raketa Ariane 6 je nejnovějším zástupcem rodiny Ariane. Jejím úkolem je vystřídat Ariane 5 a vynášet jak těžké náklady na nízkou oběžnou dráhu Země, tak i kosmické sondy mířící do hlubokého vesmíru. Z čeho se ale tato nová evropská raketa skládá? Evropská kosmická agentura ESA připravila článek, který nový nosič představuje a zmiňuje i zajímavosti jeho jednotlivých částí. Samotná raketa Ariane 6 může měřit na výšku 56 - 62 metrů podle velikosti nákladu a z toho vyplývající velikosti aerodynamického krytu. Je tedy vyšší )a také kolmější) než známá věž v Pise, přičemž před startem bude vážit téměř 900 tun, což ESA přirovnává ke zhruba dvěma kompletně naplněným Boeingům 747-8.