Aktuální Zprávy

Jsem Ing.! Co teď se životem???

<p>Mohl bych začít obligátním motivačním shitem ve stylu „říkali mi, že to nezvládnu“ nebo „snažili se mě srazit na kolena,“ ale popravdě mě všichni v mém okolí podporovali… takže je mi vlastně celkem líto všech interpretů, kteří skládají podobný texty a ještě víc je mi líto těch, kteří to dobrovolně poslouchají a nedejbože to ke všemu i citují. Před...</p> <p>Článek <a rel="nofollow" href="https://izmus.cz/jsem-ing-co-ted-se-zivotem/">Jsem Ing.! Co teď se životem???</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://izmus.cz/">izmus.cz</a>.</p>

---=1=---

Čas načtení: 2018-06-20 00:00:35

Jsem Ing.! Co teď se životem???

Mohl bych začít obligátním motivačním shitem ve stylu „říkali mi, že to nezvládnu“ nebo „snažili se mě srazit na kolena,“ ale popravdě mě všichni v mém okolí podporovali… takže je mi vlastně celkem líto všech interpretů, kteří skládají podobný texty a ještě víc je mi líto těch, kteří to dobrovolně poslouchají a nedejbože to ke všemu i citují. Před... Článek Jsem Ing.! Co teď se životem??? se nejdříve objevil na izmus.cz.

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování tohoto cyklu budete mít ucelený přehled o aktuálních předpisech a o změnách očekávaných pro rok 2025, pokud budou v době konání semináře známé. Budete připraveni je aplikovat do praxe. Obsah přednášek zohlední legislativní vývoj k datu konání. * 1. seminář: 17. 12. 2024 9:00–16:00 Zákoník práce – změny pracovněprávních vztahů pro rok 2024 • Mgr. Vladimír Černý Aktuální stav pracovněprávní legislativy ke konci roku 2024 • zhodnocení dopadů evropských směrnic do českého pracovního práva – rovnováha mezi pracovní a soukromým životem, transparentnost a předvídatelnost pracovněprávních vztahů • výhled možných další změn z pohledu EU a české republiky v dalších letech • vznik pracovního poměru z pohledu praxe, zkušební doba, doba určitá, LPP • dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr: velká legislativní změna – praktický rozbor jednotlivých změn od roku 2023 - 2024 • pracovní doba a její rozvrhování – plánování směn, pružná pracovní doba, konto pracovní doby, přestávky v práci, denní a týdenní zákonný odpočinek, práce přesčas, evidence pracovní doby • dovolená a její základní ustanovení, čerpání z pohledu všech forem pracovněprávních smluvní vztahů • překážky v práci na straně zaměstnance i zaměstnavatele • doručování písemností – nová legislativní úprava: kdy a co je možné doručovat elektronickou formou • nová úprava práce z domova – práce na dálku • skončení pracovního poměru: základní vymezení z pohledu zaměstnavatele i zaměstnance • Gender Pay Gap – rovné odměňování v pracovněprávních vztazích: základní seznámení. 2. seminář: 18. 12. 2024 9:00–13:00 Roční zúčtování záloh na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a daňového zvýhodnění za rok 2024, změny pro rok 2025 • Ing. Monika Sušánková Uplatňování ročních slev v rámci ročního zúčtování daně ze závislé činnosti u poplatníka daně: roční sleva na manželku, manžela poplatníka • nezdanitelné částky ze základu daně u poplatníka • podmínky a způsoby prokazování ročních slev a nezdanitelných částek ze základu daně. Vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti – zaměstnavatel: porovnání měsíčních záloh za zaměstnance s měsíčními rekapitulacemi odvodu záloh na daň, • provedení inventarizace měsíčních plateb záloh daně ze závislé činnosti • zjištění měsíčního počtu zaměstnanců k poslednímu dni kalendářního měsíce • sestavení vlastního formuláře „ Vyúčtování daně…- • přílohy k ročnímu vyúčtování. Vyúčtování daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmu fyzických osob: porovnání měsíčních plateb srážkové daně s měsíčními rekapitulacemi odvodu srážkové daně • provedení inventarizace plateb srážkové daně • sestavení vlastního formuláře „Vyúčtování daně vybírané srážkou…- • příloha k vyúčtování daně vybírané srážkou. Povinnosti zaměstnavatele vůči finančnímu úřadu: závazné termíny • způsoby podání vyúčtování. Praktické příklady na vyplňování tiskopisů o ročním zúčtování daně. 3. seminář: 19. 12. 2024 9:00–14:00 Mzdové předpisy pro rok 2024 • Ing. Růžena Klímová Minimální mzda a nejnižší úrovně zaručené mzdy v r. 2025 • průměrný výdělek a jeho ochrana • změny v pojistném na nemocenské po ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

Čas načtení:

Průřez pracovněprávní a mzdovou oblastí – pro rok 2025

---===---

Čas načtení: 2024-10-16 17:42:51

Nejlepší trhy práce v Evropě: Nejoblíbenější země pro profesionály

Nejlepší trhy práce v Evropě: Nejoblíbenější země pro profesionály redakce St, 10/16/2024 - 17:42 Práce a Kariéra Klíčová slova: financí péče o děti prace.starke-jobs.com Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Německo: Silná ekonomika a vysoké platy Díky stabilní a růstové ekonomice je Německo jedním z nejatraktivnějších pracovních trhů v Evropě. V odvětvích, jako jsou IT, technologie a péče, je vysoká poptávka po kvalifikované pracovní síle, což otevírá vynikající kariérní příležitosti. Vzhledem ke své silné ekonomické výkonnosti nabízí Německo nadprůměrné platy. Zaměstnanci rovněž využívají rozsáhlé sociální výhody a stabilní pracovní podmínky. Dynamické pracovní prostředí podporuje také dobře rozvinutá infrastruktura a přítomnost mnoha mezinárodních společností. Díky této kombinaci ekonomické síly, atraktivních platů a sociálních jistot je Německo magnetem pro pracovníky z celého světa. Vyzdvihnout je třeba také investice do výzkumu a vývoje, které vytvářejí inovativní pracovní místa a posilují konkurenceschopnost země. Duální systém vzdělávání navíc nabízí jedinečnou příležitost spojit praktické zkušenosti s teoretickými znalostmi, což výrazně zlepšuje zaměstnatelnost mladých lidí. Na https://prace.starke-jobs.com/ si můžete procházet různé pracovní inzeráty v Německu. Švýcarsko: Vysoká kvalita života a nejvyšší platy Švýcarský trh práce se vyznačuje vysokou kvalitou života a atraktivními platy. Navzdory vysokým životním nákladům země přitahuje mnoho kvalifikovaných pracovníků. Průměrné roční platy dosahují úctyhodných 75 000 eur, což je nejvíce v Evropě. Švýcarsko navíc nabízí dobrou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem a vynikající pracovní podmínky. K jeho atraktivitě přispívá také politická stabilita a ekonomická bezpečnost. Zvláště žádaní jsou odborníci v oblasti financí, farmacie a technologií. Nízká míra nezaměstnanosti pouhých 2,1 % podtrhuje sílu pracovního trhu. Mnozí oceňují také vysokou kvalitu života, která se odráží v prvotřídní zdravotní péči, efektivním systému veřejné dopravy a úchvatné přírodní krajině. Tato kombinace ekonomických výhod a kvality života činí ze Švýcarska jeden z nejvyhledávanějších pracovních trhů pro kvalifikované odborníky v Evropě. Nizozemsko: Inovativní trh práce a rovnováha mezi pracovním a soukromým životem Nizozemský trh práce se vyznačuje inovacemi a výraznou rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem. Kosmopolitní atmosféra a mezinárodní prostředí přitahují odborníky z různých zemí. Nizozemské společnosti mají často plochou hierarchii a týmový způsob práce, což přispívá k produktivní a oceňující kultuře. Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem je nejvyšší prioritou, což se odráží ve flexibilních pracovních modelech, velkorysých podmínkách dovolené a podpoře péče o děti. Tyto faktory významně přispívají k vysoké spokojenosti s prací a činí z Nizozemska atraktivní místo pro moderní zaměstnance orientované na budoucnost. Švédsko: Progresivní kultura práce Progresivní pracovní kultura ve Švédsku se vyznačuje plochou hierarchií a pružnou pracovní dobou. Švédské společnosti podporují rovnost a začlenění, což vytváří pozitivní a vstřícné prostředí. Švédsko je průkopníkem v odvětvích, jako jsou IT, udržitelnost a biotechnologie, a nabízí tak odborníkům vynikající kariérní příležitosti. Švédská pracovní kultura také podporuje kreativitu, inovace a osobní zodpovědnost - faktory, které významně přispívají k vysoké spokojenosti s prací. Švédský stát navíc podporuje zaměstnance štědrými sociálními dávkami a komplexní péčí o děti, což dále zvyšuje atraktivitu pracovního prostředí. Závěr: Správná volba pro individuální kariérní cíle Evropské trhy práce nabízejí širokou škálu příležitostí pro odborníky s různými kariérními cíli. Při výběru ideálního pracovního místa hrají rozhodující roli různé faktory, jako je příslušná pracovní kultura, sociální výhody a charakteristiky specifické pro dané odvětví. Například Německo zaujme silnou ekonomikou a vysokými platy, zatímco Švýcarsko boduje špičkovými platy a vysokou kvalitou života. Nizozemsko nabízí inovativní pracovní prostředí a dobrou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, zatímco Švédsko je známé svou progresivní pracovní kulturou. Abyste se mohli rozhodnout co nejlépe pro své potřeby, doporučujeme pečlivě prozkoumat podmínky na trhu práce a právní rámec daných zemí. Volba místa výkonu práce by nakonec měla vycházet z vyváženého zvážení osobních priorit a profesních cílů. Přidat komentář obrázek https://www.pexels.com/de-de/foto/draufsichtfoto-von-3-mannern-vor-laptop-2566581/ Evropa nabízí řadu atraktivních pracovních trhů, které se vyznačují ekonomickou stabilitou a kulturní otevřeností. Tyto trhy lákají různými pracovními kulturami, slibnými kariérními příležitostmi a vysokou kvalitou života. Každá země má svá specifika: Německo zaujme silnou ekonomikou a vysokými platy, zatímco Švýcarsko nabízí špičkové platy a vysokou kvalitu života. Nizozemsko zaujme inovativním pracovním prostředím a rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem, zatímco Švédsko je známé svou progresivní pracovní kulturou. Díky této rozmanitosti je Evropa fascinujícím pracovním prostředím pro odborníky z celého světa.

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků. Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko. Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu. Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností? Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst. Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní. Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla? Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval. Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli. Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce. Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská. {/mprestriction} Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2020-01-15 12:18:47

Nejvíce nominací na Českého lva patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci

Celkem 12 Českých lvů za rok 2019 by mohla získat tragikomedie o mikrosvětě spolumajitelů domu Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, na 11 cen je nominován snímek Nabarvené ptáče Václava Marhoula, příběh o hrůze a krutosti, ale i nevinnosti a lásce, a 10 nominací získali Staříci, kteří v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka vyprávějí příběh o pomstě dvou starých přátel za dávné křivdy. Úspěšně si vedla také Amnestie Jonáše Karáska, emotivní thriller o manipulaci, násilí a zradě, nebo film Na střeše Jiřího Mádla, příběh o setkání mladého vietnamského emigranta a starého muže, nesnášejícího moderní svět. Obě díla získala shodně sedm nominací. Skleněný pokoj Julia Ševčíka obdržel šest nominací. Na Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2019 jsou nominovány filmy: Na střeše (producentka Monika Kristlová), Nabarvené ptáče (producent Václav Marhoul), Staříci (producent Jiří Konečný), Tiché doteky (producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad) a Vlastníci (producent Marek Jeníček). Výroční cenu za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Dálava (režie Martin Mareček), Forman vs. Forman (režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna), Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." (režie Roman Vávra), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (režie Olga Sommerová) a Jiří Trnka: Nalezený přítel (režie Joël Farges). Soška Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli poputuje k jedné z následujících hereček: Jenovéfě Bokové za film Karel, já a ty, Ivě Janžurové za titulní roli ve filmu Teroristka, Elišce Křenkové za Tiché doteky, Dagmar Havlové nebo Tereze Ramba za jejich role ve filmu Vlastníci. Filmové akademiky, kteří o nominacích rozhodují, zaujaly také Anna Geislerová ve filmu Amnestie, Jitka Čvančarová v Nabarveném ptáčeti, Kateřina Janečková v Národní třídě i Klára Melíšková a Pavla Tomicová ve Vlastnících, kterým náleží nominace v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli mají šanci „polapit“ Českého lva Alois Švehlík za film Na střeše, Petr Kotlár za Nabarvené ptáče, Hynek Čermák za ústřední roli ve filmu Národní třída, Jiří Schmitzer za Staříky a Jiří Lábus za film Vlastníci. Za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli byli do druhého kola nominováni Duy Anh Tran za film Na střeše, Jan Cina za film Národní třída, Ladislav Mrkvička za Staříky, Vojtěch Kotek a David Novotný, oba za role ve filmu Vlastníci. Cena za nejlepší režii může putovat k Jiřímu Mádlovi za film Na střeše, za Václavem Marhoulem a jeho Nabarveným ptáčetem, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem za Staříky, Michalem Hogenauerem za film Tiché doteky či k Jiřímu Havelkovi, režisérovi filmu Vlastníci. Nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film si odnese jeden z těchto filmů: Anežka (režie Adam Šoltés), Dcera (režie Daria Kashcheeva), Dezertér (režie Sasha Stelchenko), Hra (režie Lun Sevnik) a SH_T HAPPENS (režie Dávid Štumpf a Michaela Mihályi). O nominacích ve filmových kategoriích 27. ročníku ocenění Český lev hlasovalo 155 členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). Měli za úkol vybrat nejlepší díla (v každé kategorii pět) z 34 celovečerních hraných a animovaných filmů a z 30 dokumentů. Dvě nestatutárních ceny už svého vítěze mají: cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče. A cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. Nominace na ceny za televizní tvorbu v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický televizní seriál budou oznámeny 10. února. Akademici vybírají ze 14 děl přihlášených Českou televizí, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova. Vítězové budou vyhlášeni přímo na slavnostním galavečeru 7. března, kde Prezidium ČFTA udělí také cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Slavnostní předávání 27. výročních cen České filmové a televizní akademie se uskuteční v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Moderovat bude již podruhé herec Václav Kopta a galavečer budou moci zhlédnout i televizní diváci v přímém přenosu České televize od 20 hodin na ČT1. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 2. do 15. března. PŘEHLED NOMINACÍ NEJLEPŠÍ FILM Na střeše – producentka Monika Kristlová Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Tiché doteky – producenti Petr Oukropec, Pavel Strnad Vlastníci – producent Marek Jeníček NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Dálava – režie Martin Mareček – producenti Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová Forman vs. Forman – režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna – producentky Alena Müllerová, Kateřina Černá Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – režie Roman Vávra – producenti Robert Hanč, Vítězslav Sýkora Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – režie Olga Sommerová – producent Viktor Schwarcz Jiří Trnka: Nalezený přítel – režie Joël Farges – producent Vladimír Lhoták NEJLEPŠÍ REŽIE Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Tiché doteky – Michal Hogenauer Vlastníci – Jiří Havelka NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Teroristka – Iva Janžurová Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Dagmar Havlová Vlastníci – Tereza Ramba NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Na střeše – Alois Švehlík Nabarvené ptáče – Petr Kotlár Národní třída – Hynek Čermák Staříci – Jiří Schmitzer Vlastníci – Jiří Lábus NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Amnestie – Anna Geislerová Nabarvené ptáče – Jitka Čvančarová Národní třída – Kateřina Janečková Vlastníci – Klára Melíšková Vlastníci – Pavla Tomicová NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Na střeše – Duy Anh Tran Národní třída – Jan Cina Staříci – Ladislav Mrkvička Vlastníci – Vojtěch Kotek Vlastníci – David Novotný NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Karel, já a ty – Bohdan Karásek Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka NEJLEPŠÍ KAMERA Amnestie – Tomáš Juríček Na střeše – Martin Žiaran Nabarvené ptáče – Vladimír Smutný Skleněný pokoj – Martin Štrba Staříci – Lukáš Milota NEJLEPŠÍ STŘIH Amnestie – Matej Beneš Dálava – Josef Krajbich Nabarvené ptáče – Luděk Hudec Staříci – Jana Vlčková Vlastníci – Otakar Šenovský NEJLEPŠÍ ZVUK Amnestie – Viktor Krivosudský Nabarvené ptáče – Pavel Rejholec Skleněný pokoj – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Staříci – Václav Flegl Tiché doteky – Richard Müller NEJLEPŠÍ HUDBA Amnestie – Matúš Široký, Jozef Lupták Hodinářův učeň – Ivan Acher, Michal Novinski Na střeše – René Rypar Skleněný pokoj – Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann Staříci – Matouš Hejl, Miroslav Srnka NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE Amnestie – Tomáš Berka, Václav Vohlídal, Karol Filo Hodinářův učeň – Martin Kurel Nabarvené ptáče – Jan Vlasák Poslední aristokratka – Martin Kurel Skleněný pokoj – Milan Býček NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Hodinářův učeň – Marek Cpin Nabarvené ptáče – Helena Rovná Poslední aristokratka – Katarína Hollá Skleněný pokoj – Katarína Štrbová Bieliková Vlastníci – Andrea Králová NEJLEPŠÍ MASKY Amnestie – Andrea Štrbová Hodinářův učeň – Helena Steidlová Nabarvené ptáče – Ivo Strangmüller Skleněný pokoj – Pavla Frýdová, Tereza Prachařová, Leendert van Nimmwegen Staříci – Eva Schwarzová CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anežka – Adam Šoltés Dcera – Daria Kashcheeva Dezertér – Sasha Stelchenko Hra – Lun Sevnik SH_T HAPPENS – Dávid Štumpf, Michaela Mihályi NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Nabarvené ptáče – Roman Mrázek CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Ženy v běhu – režie Martin Horský PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ Vlastníci – 12 nominací Nabarvené ptáče – 11 nominací Staříci – 10 nominací Amnestie – 7 nominací Na střeše – 7 nominací Skleněný pokoj – 6 nominací Hodinářův učeň – 4 nominace Tiché doteky – 4 nominace Národní třída – 3 nominace Dálava – 2 nominace Karel, já a ty – 2 nominace Poslední aristokratka – 2 nominace Forman vs. Forman – 1 nominace Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – 1 nominace Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – 1 nominace Jiří Trnka: Nalezený přítel – 1 nominace Teroristka – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2018-06-20 00:00:35

Jsem Ing.! Co teď se životem???

Čas načtení: 2020-08-06 19:42:00

Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír. Vydání Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová. Kompozice Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř. Děj Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová. Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala. Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři. Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl. Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře. Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život. Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady: 1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit. 2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu). 3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat. 4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl. 5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim. Postavy Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru. Rodina knížete – tety, sestra, švagr. Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska. Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní. Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd. Místo: Rusko Čas: konec 19. století Citáty Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu: A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504) Vlastní názor Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve). Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané. Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné? Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi... Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě. Kam dál? Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

Čas načtení: 2019-11-12 20:07:07

O síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa…

Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY (anotace) Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE

Čas načtení: 2018-11-21 12:54:00

Syndrom vařené žáby

Člověk prochází celý život určitým vývojem a rozvojem, stává se účastníkem situací a stavů, které ho více či méně ovlivňují a mají větší či menší dopad na jeho pocitové vnímaní a psychickou pohodu. Stavy, které nejsou definovány jako nemoci, ale spíše pocity, které ovlivňují spokojenost člověka, můžeme označit pojmem: syndromy. Často se například setkáváme s definicí syndromu vyhoření, syndromu prázdného hnízda a dalšími pocitovými stavy. Slyšeli jste ale již o syndromu vařené žáby? Co si pod tímto označením můžeme představit? Jste si jistí, že v pozici vařené žáby nejste právě teď vy sami? Co si pod pojmem představit? Význam pojmu můžeme vysvětlit na tomto jevu: hodíme-li žábu do vroucí vody – ihned vyskočí. Vložíme-li ji ovšem do vody studené, kterou budeme pomalu zahřívat, žába zůstane v klidu, je jí sice teplo, ale ještě se to dá vydržet, je jí sice už docela nepříjemně horko, ale ještě se to… a uvaří se. V postupně rostoucí teplotě neodhadne chvíli, kdy je třeba vyskočit a uvědomění přijde, až je pozdě. Inkrementalismus Syndrom vařené žáby může být také jedním z vysvětlení principu inkrementalismu. Inkrementalismus – do češtiny překládán jako „zvyšování“, je přístup, kterým dotyčný člověk, skupina osob či dokonce celá společnost chce dosáhnout svých cílů postupným přidáváním požadavků, zpravidla na úkor druhých nebo k dosažení met, které jsou pro dotčené osoby nepřijatelné. Plíživě přidává jednotlivé střípky skládačky, která by jako celek nebyla v prvotní fázi přijata. Avšak postupné dávkování si dotčení lidé zpravidla ani neuvědomují. Tiše přijímají omezení, protože přece ještě není nejhůř a dá se to vydržet, těchto omezení však přibývá. Jsou-li prosazována malými změnami v dostatečně dlouhém časové období, člověk, aniž by si to uvědomil, se najednou ocitne v situaci, ve které být nikdy nechtěl a ze které se těžko dostává ven. Příkladem Inkrementalismus můžeme vysvětlit třeba na příkladu daní. Budou-li všechny daně a poplatky skokově zvýšeny najednou, mohou zákonodárci očekávat vlnu protestů, množství stávek a ohrožení stability státu. Zvýší-li však tuto daň o procento, za čas jinou o dvě, běžný občan tyto změny takřka nezaznamená. Tento manipulativní přístup se ovšem objevuje často i v mezilidských vztazích. V nefunkčních manželstvích, v zaměstnání a v jiných oblastech, kdy člověk snáší malé změny, kterými jej druhý omezuje. Těchto dílčích situací přibývá a dotyčný najednou zjistí, že to, co by na počátku nikdy nedovolil, se nyní stalo jeho každodenním životem. V plíživosti tohoto počínání tkví největší nebezpečí, protože si člověk zpravidla často ani neuvědomuje, že se mu něco nekalého děje. V této situaci se bohužel ve větší či menší míře ocitl každý z nás. Zkusme se zamyslet, zda jsme se svým životem a postavením ve společnosti spokojeni, zda právě my nejsme tou vařenou žábou, které hrozí reálné nebezpečí a vyskočme včas, dokud není pozdě.

Čas načtení: 2020-01-05 19:48:46

Jak to bude s cestováním, prací a životem ve Velké Británii po Brexitu 31.12.2020

Autor článku: Jana TYTO INFORMACE JIŽ NEPLATÍ A BYLY NAHRAZENY INFORMACEMI NOVÝMI, KTERÉ NALEZNETE NA STRÁNCE: Velká Británie po Brexitu: víza, život, práce, cestování Okolo vystoupení Velké Británie z Evropské unie, statutu usedlíka, cestování do Velké Británie, možnosti nadále zde žít a pracovat panuje mezi Čechy a Slováky mnoho nejasností. Níže uvedené informace jsou oficiálními informacemi britské vlády [...] Příspěvek Jak to bude s cestováním, prací a životem ve Velké Británii po Brexitu 31.12.2020 pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2022-01-14 10:18:42

Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno

Nová vláda zdědila schodek ve státním rozpočtu ve výši 419 miliard Kč. Tato částka je natolik vysoká, že ani nejlepší tým vyšetřovatelů by nemohl spolehlivě prokázat, kolik peněz z této ohromné sumy bylo rozkradeno, kolik neúčelně utraceno za nesmyslné projekty a soudní spory a kolik lidí rozličného sociálního postavení se na účet státu bezostyšně přiživovalo a stále ještě přiživuje. Dostupné důkazy totiž nestačí k obvinění anebo dokonce k odsouzení někoho z těch, kteří přímo kradli, podváděli anebo nějaké miliony „odkláněli“. Po dosavadních zkušenostech lze proto předpokládat, že podobné sebeobohacovací metody se budou opakovat i v příštích letech, aniž by proti nim kdokoliv účinně zasáhl. Nová vláda nyní stojí nad prázdnou státní pokladnou, avšak její zamýšlená úsporná opatření jsou poněkud chaotická a vzbuzují obavy. Chystá sice šetřit na slevách jízdného pro důchodce, studenty a žáky, avšak současně chce důchody valorizovat. V rámci úvah o zvýšení některých daní se musí také vypořádat s hlubokomyslným návrhem prezidenta republiky na zdanění všech důchodců, přestože on sám má nulové praktické zkušenosti s inflací a jeho příjem mnohonásobně převyšuje množství i kvalitu jím vykonané „práce“. Na hlasech voličů mu sice už nezáleží, avšak svým nápadem zřejmě způsobil takové zděšení, že tato „moudrost přesahující naše chápání“ byla z internetu raději vymazána, aby nezvyšovala zlost lidu, včetně jeho dosud věrných přívrženců. Vláda dále hodlá zmrazit platy státních zaměstnanců, avšak s perspektivou jejich opětovného budoucího zvýšení a nikoli snížení odpovídajícímu skutečně vykonané práci. Současně zvyšuje počty úředníků a zavedla i tři nová ministerstva, což také stěží povede k úsporám. Kromě toho je již nyní vydírána soudci a státními zástupci, kteří zmrazení svých platů kategoricky odmítají, vyhrožují soudními spory a stejně jako v minulých letech se domáhají jejich zvýšení s poukazem na to, že jinak bude ohrožena jejich nezávislost (že by to snad mohlo ospravedlnit braní úplatků?). Projevy slušnosti, skromnosti a společenské solidarity jsou jim totiž dlouhodobě zcela cizí. Nikoho ze současné vlády také nenapadlo, že by snad podobně jako v Dánsku bylo možno iniciovat zrušení senátu, zvláště když Dánsko je územně i počtem obyvatel přibližně stejně veliké jako Česko. A že by se snad dokonce uvažovalo o snížení počtu poslanců na polovinu a nahražení té druhé poloviny potřebným počtem tříčlenných odborných rad? Vždyť mnozí poslanci stejně o projednávaných záležitostech nic nevědí a spoléhají se na své draze placené asistenty a externí spolupracovníky. O míře zodpovědnosti některých poslanců k plnění svých povinností pak svědčí zejména přístup nově zvoleného poslance Farského, který v zájmu své budoucí kariéry (příští zvolení totiž zjevně neočekává) upřednostnil půlroční studijní stáž v USA, přičemž si poslanecký mandát hodlá ponechat a z USA prý přiletí pouze na důležitá hlasování (cožpak jiná hlasování jsou nedůležitá nebo dokonce zbytečná?). Zatímco tedy na jedné straně opět vyletí miliony a miliardy oknem, tíha šetření bude (jako obvykle) spíše přenesena na ty, kteří sami mají málo anebo nic, což je zejména době pandemie covidu a energetické krize zvláště bolestivé. Jak tedy chce vláda přesvědčit či dokonce přinutit občany k respektování úsporných opatření (včetně případného zvýšení daní), když k tomu nedokáže přinutit ani sama sebe, prezidenta republiky, senátory, poslance, soudce a státní zástupce? Úsporná opatření totiž musí začít především u těch, kteří žijí „nad poměry“ – nikoli u těch, kteří žijí v nouzi anebo na jejím samém pokraji. Jak se píše v Evangeliu svatého Lukáše: „A on řekl: I vám učeným v zákoně běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Již v roce 1990 byl tehdejší generální prokurátor ČR upozorněn, že zamýšlené zvyšování platů prokurátorů je za dané situace nevhodné. Níže připojená argumentace byla sice tehdy přijata s krajní nelibostí, avšak nepozbyla aktuálnosti: * Je třeba si uvědomit, že současná ekonomická situace tohoto skutečně zuboženého státu není taková, aby se mohly radikálně zlepšít podmínky v rezortu, který sám o sobě nemůže ovlivnit budoucí zlepšení ekonomické situace. * V dnešní době jsou především naprosto nutné investice do perspektivního výzkumu a perspektivní výroby, do školství a do zdravotnictví. I když to není příjemné a populární, lze očekávat, že ostatní rezorty takové finanční zdroje mít nebudou. * Jsme v přechodném období a současná situace si vyžaduje od opravdu ukázněných občanů větší skromnost (i když je pravda, že velká většina občanů je skromná již až dost). Samozřejmě je však nutno zajistit, aby tato skromnost postihla všechny, kteří momentálně nemohou nijak ke zlepšení ekonomické situace státu přispět. V tehdejší době, těžce poznamenané politickou propagací chamtivosti a kořistnictví („peníze nesmrdí!“), nemohla tato slova padnout na úrodnou půdu. Dnes však snad všichni rozumní, slušní a perspektivně uvažující občané konečně pochopili, že ze všeho nejvíce potřebujeme národ zdravý, vzdělaný a vědomostně, dovednostně i technicky vyspělý. To je největší bohatství každého národa a ekonomický prospěch se poté dříve anebo později dostaví (někde to již pochopili a výsledky jejich cíleného úsilí vzbuzují obdiv). Vize o moudře řízené, spravedlivé a mravně vyspělé společnosti je přitom stará již tisíce let, avšak zištní vládci opojení pocitem moci ji nikdy nebyli a ani nebudou schopni realizovat. Středem jejich úsilí jsou totiž pouze oni sami. Konfuciánský filosof Sün-c´ napsal: „Touha po zisku a nenasytnost – to jsou vrozené vlastnosti člověka. Jestliže z tohoto zorného úhlu pohledu zkoumáme přirozenost člověka, stává se nám zřejmým, že člověk je od přírody zlý a jeho ctnosti se rodí teprve praktickou činností.“ Správně odhadl, že lidé budou vždycky stále stejní – tj. chamtiví, žraví a spíše ke zlu než k dobru naklonění. Mravní, právní i ekonomickou obrodu této společnosti proto nedokáží uskutečnit nejen naši politici, ale ani soudci a státní zástupci, zvláště když mnozí z nich destabilizují právní i mravní vědomí občanů a způsobují i mnohamilionové škody na vyplácených odškodněních za jejich nezákonná rozhodnutí. Jestliže tedy známe společenskou situaci i naše uctívače „zlatého telete“, je politická vize o účinném šetření podobná Platónově Utopii. Po dosavadních zkušenostech je totiž jasné, že ti, kteří si zvykli žít na „vysoké noze“, se nikdy dobrovolně neuskrovní a vždycky si najdou způsob, jak i sebemenší díru ve svém náročném rozpočtu vyplnit. Nebo snad nějaký občan opravdu věří tomu, že současní politici jsou schopni nastolit nejen rovný a spravedlivý společenský řád, ale i kázeň, skromnost, střídmost a zdrženlivost pro všechny? Vždyť tomu nevěří ani oni sami a nejenže by takto žít nedokázali, ale ani nechtěli! „Žádná vada není ošklivější než lakota, zvláště u předních mužů a správců obce. Neboť pokládat obec za pramen výdělku je nejen hanebné, ale i zločinné a bezbožné,“ psal již Marcus Tullius Cicero. Že by se snad naši vzdělaní a sečtělí politici spokojili pouze s četbou Machiavelliho pragmatického „Vladaře“ a nečetli politické a státotvorné úvahy Konfucia, Meng-c´, Sün-c´, Sókrata, Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneky, Marka Aurelia, Kautilji, Ašóky anebo Nezámolmolka? To ještě nepochopili, že chce-li být politik poctivě úspěšný, musí být pro všechny své spoluobčany následováníhodným vzorem chování? Pokud však mnohým našim občanům stále ještě nevadí nemravná politická úspěšnost ani nemravné chování politiků, svědčí to nejen o dlouhodobé nepoctivé a zákeřné manipulaci s jejich myšlením, ale i o cíleném zanedbávání jejich mravní výchovy. Bez individuální i kolektivní skromnosti a přísné sebekázně se totiž nehneme z místa, budeme se stále více mravně, právně i ekonomicky propadat a záporný přetlak ve společnosti se bude zvyšovat. Nikdo ze současných politiků totiž není schopen realizovat prastarou vizi o skromnosti a sebekázni, protože peníze a moc jim zaslepily zrak a náš stát (obec) stále pokládají za svůj pramen výdělku (Cicero jejich budoucí chování odhadl správně). Jak tedy chtějí přesvědčit občany, aby byli skromní, střídmí a zdrženliví, když oni sami takoví nebudou? Jsou ale vůbec schopni být jiní? Kdo po dosavadních zkušenostech jejich slovům uvěří? „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!) Obliba populistických politiků vždycky rychle pominula, ale škodlivé důsledky jejich činnosti mohou přetrvat celá desetiletí. Důkazem jsou zejména naše „promyšleně zištné“ ekonomické i právní reformy z devadesátých let minulého století, které lze považovat za kořeny současné ekonomické, právní i mravní krize. Tehdy to všechno začalo, tehdy se „zhaslo“, aby se mohlo krást potichu a „potmě“, tehdy přestalo platit právo a nepoctivě získané peníze přestaly „smrdět“, tehdy vznikly zájmové „svazy známých“ s mafiánskými praktikami i vrstva zbohatlíků s vazbami na politiky, a tehdy se rozbujela i korupce a všechny ostatní nešvary provázející chamtivost. Ve skryté formě to všechno to přetrvalo dodnes, včetně lidí, kteří to všechno způsobili a nyní v klidu užívají výsledky své „práce“. Tento celospolečenský úpadek by sice mohly zvrátit naše děti, avšak musely by být cíleně vychovávány k takovým mravním hodnotám, aby jednou mohly úspěšně převzít kormidlo naší společnosti. Všichni však víme, že tomu tak není, protože už i děti propadly mámivému kouzlu peněz, za které si mohou koupit všechny ty nesmysly, které považují za nezbytné, ačkoliv ve skutečnosti jsou zcela zbytečné a mnohdy i zdraví škodlivé. Základní mravní hodnoty (včetně poctivosti, slušnosti, skromnosti a střídmosti) se totiž na žádné škole nevyučují (nejsou v osnovách), protože podle názoru politiků je mravnost přežitkem minulosti odtrženým od reality a racionálně i mravně myslící občané jsou pro ně největším nebezpečím. Důsledky takové (ne)výchovy přitom vidíme téměř denně – hrubost, sprostota, arogance, násilí, brutalita a navíc se mládeži nechce pracovat, protože všude kolem sebe vidí mnoho těch, kteří si i bez práce velice dobře žijí. A najednou se politici diví, jak je to možné, že naše mládež takhle zvlčela. Kdo za to asi může? Kdo poskytoval mládeži následováníhodné vzory chování? Dokáže ji snad někdo za takové situace přimět ke skromnosti a sebekázni, když je všude kolem ní tolik lákadel a mravné chování (včetně poctivosti, slušnosti a skromnosti) nevidí ani u politiků a představitelů státu? „Zmatek a anarchii plodí ztráta mravních principů, pořádek a harmonii jejich dokonalý nadbytek,“ psal Sün-c´. Správná životní cesta jednotlivů i celých společností byla vytyčena již před zhruba před 4400 lety (Naučení egyptského prvního ministra Ptahhotepa) a desítky filosofů napříč věky i státy ji neustále oživovaly. Ve které dnešní škole se ale jejich učení vyučuje? Tato cesta je sice jasná, ale pro nepřipravené lidi je i extrémně obtížná – proto se jí tolik lidí vyhýbá. Ti však, kteří její podstatu pochopili a jsou rozumní, uvážliví, spravedliví, poctiví, skromní, střídmí, ukáznění, zdrženliví a trénovaní nouzí, zvládnou svoji pouť životem mnohem snadněji, než změkčilí rozmařilci, kteří jsou obtíženi penězi a majetkem. Takoví lidé totiž na cestě životem snadno zabloudí a zůstanou utopení „v bahně majetku“ (pravil Seneca) až do té doby, než je ta bažina pohltí a stráví – zvláště vydají-li se cestou lži, nepoctivosti, podvodu a zločinu. Budou-li však ti majetnější svým chováním a stále se zvyšujícími nároky popuzovat ty méně majetné anebo přímo chudé, budou se rozdíly mezi lidmi stále prohlubovat a vzroste i závist, zloba a nenávist. Výsledkem takového kolektivního záporného emočního přetlaku pak mohou být i sociální bouře, ohrožující i jejich původce. V minulosti se to stalo již mnohokráte a stát se to může znovu. Pokud by tedy k takové situaci došlo, byla by budoucnost tohoto národa i státu velice smutná. Budou tedy naši politici i přes vidinu všech těchto rizik stále provokovat občany svou rozmařilostí, trýznit je břemeny nesnesitelnými a lpět za zásadě římských císařů „Rozděl a panuj! (Divide et impera!)? Nebo snad takovou rozdělenou a frustrovanou společnost opravdu chceme? Snad by už naši politici při přípravě úsporných opatření mohli konečně začít myslet, protože „bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“ „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem!“, píše se již v indické učebnice moudrosti pro královské syny, zvaná Paňčatantra z asi 3. století našeho letopočtu. JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. Titulek je výrokem římského státníka Marca Tullia Cicerona (106-43 př. n. l.).

Čas načtení: 2021-10-28 15:13:27

Dopisy od mé indiánské dcery z peruánské Amazonie v době pandemie

Milí přátelé, příznivci přirozeného života a indiánů. Občas si zalistuji v mém deníčku zpráv uložených v počítači a často se vracím k poslednímu dopisu od Marisu z letošního června. Kdo neví, kdo je Marisu, nebo si nepamatuje na mé zprávy, tak poslouchejte. Indiáni Ece´je v peruánské Amazonii, v jejich osadě Palmareal, konkrétně její matka, mi ji v létě 2019 věnovali, ale já ji nechal ve svém domově, v pralese, a adoptoval ji jako svoji dceru. Mám radost, že je nejlepší žákyně v místní škole v její pralesní komunitě Palmareal na amazonské řece Madre de Dios. Tehdy jsem jí také slíbil, že ji budu z Prahy podporovat a pomáhat v době pandemie a v budoucnu ji zajistím i studie na pedagogické škole v Puertu Maldonadu s podmínkou, že se vrátí zpět do Palmareal jako učitelka další mladší generace: „Ahoj, jsem Marisu,“ psala mi v červnu 2021. „Když mi můj strýc čte tvůj dopis, cítím, že tvá slova mně dávají ještě větší chuť studovat a jsem klidná. Mohla jsem si přečíst ještě jednou tvoji zprávu, a je to to nejlepší, co se mi v životě stalo. Láska v jazyce ece´je je kia´ja! Jedna se řekne owee, dvě jsou beka a tři beka peejima. To pro tentokrát stačí. Přeji ti, abys na sebe dával pozor, protože já jsem tady v lese v pohodě. Vy nemáte les, který by vás ochraňoval. Dalším rokem jdu již do šesté třídy.“ Bylo to až dojemné, jak má starost o mé zdraví s tím, že jejich les je chrání a nás ne! Tehdy jsem ji odepsal: „Ahojky má drahá dceruško Marisu. Doufám, že jsi v pořádku, plná síly a zdraví. Každou chvíli si čtu, co jsi mi napsala nedávno v červnu. Jsi nejlepší holčička z celé Ameriky! Jsem hrdý na tvou inteligenci a krásu a mám radost, že ráda studuješ. V blízké budoucnosti půjdeš studovat pedagogiku do Puerto Maldonado, aby se z tebe stala učitelka pro tvoji komunitu Palmareal, kam se vrátíš. Doufám, že se uvidíme v příštím roce a zatím se učím od tebe poslaná slova owee, beka, beka peejima a především kia´ja. Díky, že máš starost o mé zdraví, snažím se opatrovat, abychom se brzy uviděli. Také ty se opatruj a jak píšeš: les tě chrání! Navždy můžeš počítat s moji pomocí a podporou. Mám tě moc rád! Očekávám tvou odpověď, abys mi napsala, co je u vás v Palmareal nového, u tebe a tvé rodiny. Ichahí óshi.“ A hle! Jak čtu její poslední zprávu, jako kdybych si vyvolal její další dopis. Marisu je dnes již jedenáctiletá dívenka! Safraporte, to to utíká! A zde je její čerstvý dopis z října 2021: „Dobrý večer můj tatínku, nyní v tomto měsíci začala epidemie neštovic, která je divoká v celé oblasti Madre de Dios. Ať mně a nás ochraňuje vůle mocných lesa. Navíc procházíme nedostatkem jídla, protože políčko naší rodiny bylo zatopeno a veškerá sadba zahynula. A to se stalo i jinde v Madre de Dios. S tím vzrostla i cena chleba, který potřebujeme dovést. A proto tě žádám o pozornost a pomoc. Přes den jíme jen dvakrát, někdy jen jednou denně nebo vůbec, ale díky lesnímu ovoci to jde. Nyní je období dozrávání ovoce chimicua. Je také málo ryb. Vzhledem k učení, tak tento měsíc se zahajuje školní docházka, ale jen semiprezenční. Právě jsem ve škole bez jídla, čekám, až se moje matka odpoledne vrátí ze sběru lesního ovoce. A tak ti upřímně děkuji za rychlou odpověď a pomoc, tatínku Ichahí óshi. Tvá dcera Marisu“ A se zprávou mi poslala svou fotku s uloveným divočákem huangana a ve vlasech s papouškem. Na druhé fotce je s maminkou a strýcem Césarem Jojajé Eriney, který je náčelníkem Palmareal. Ten má i notebook k posílání zpráv mé Marisy. Situace je u nich nyní poněkud dramatická. Je to dojemné, když čtu její dopis, ale tak funguje jejich život, jako u ostatních indiánů Amazonie, který je na jedné straně nádherný, svobodný, volný, přirozený, čistý, zdravý, ale na druhou stranu je tvrdý a jen ti nejsilnější tělem i duchem kráčí životem dál. Životem, kdy mají období úrody a hojnosti a období neúrody a nedostatku. Tak to v přírodě holt chodí! My nejsme od toho, abychom to soudili, ale ani abychom za ně jejich situaci řešili a takzvaně jim pomáhali. Každá pomoc je falešná pomoc! Ta nejlepší pomoc je nechat je na pokoji, ponechat jim jejich území, půdu, les, řeky, tak, jak to měli po tisíciletí, kdy nás nepotřebovali k ničemu, a přesto z nich vyrůstali nádherní lidé, ženy a muži. Nádherní „vládci“ Amazonie. Nyní jsme však k nim, před mnoha lety, vtrhli, krademe jim půdu, jejich území, abychom rabovali přírodní zdroje a bohatství pro sebe, pro naše pohodlí, pro náš bohatý život, který je však na jejich úkor. A navíc mezi ně zanášíme i v rámci falešné pomoci naše neblahé zvyky, peníze, politiku, TV, technologie a nemoci, a tak likvidujeme jejich dávnou kulturu, jejich kulturní dědictví i je samotné. Bohužel, ano, říkám bohužel, nyní nastala doba, kdy je jim třeba alespoň trochu pomoc, ale tak, aby to jejich způsob života moc neovlivnilo, aby i nadále zůstali žít v amazonském lese jako lovci, rybáři, sběrači a kopaničáři, aby i nadále žili svobodně a volně. Ano, je to složité, nicméně jsem usoudil, že mé Marisu a její komunitě finančně pomůžu. Je to přece moje dcera, i když ne biologická, je to její komunita, a tedy i moje. Nyní je v oblasti Madre de Dios, kde na řece Madre de Dios u bolívijských hranic leží i komunita Palmareal, kde jsem v roce 1973 žil osm měsíců a stal se členem jejich kmene jako Ichahí íshi, pravidelné období dešťů a v některých letech i velkých zátop. Tehdy se zaplaví políčka manioku a banánů, hlavních potravin zdejších indiánů. Někdy jsou záplavy menší, někdy, jako letos, větší. Současně se zvednutými hladinami řek je rybolov logicky velmi svízelný a často bezvýsledný. V tomto ročním období zbývá sběr lesního ovoce, jako chimicua (Pseudolmedia laevis), nebo se někdy zadaří lov zvěře, jako tohoto divočáka, což je potrava pro nejbližší rodinu a přátele v osadě na pár dní. Pevně věřím, že všichni členové mé komunity Ece´je v Palmareal, včetně mé Marisu a její rodiny, přežijí následky pandemie podobně jako současné období nedostatku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-23 08:57:22

Jiří Suchý slaví devadesátiny: Na jeho písně se bude tančit ve StarDance a zahraje je v premiéře Trio Emila Viklického

Český divadelník, herec, textař, básník a výtvarník Jiří Suchý oslaví v pátek 1. října své devadesáté narozeniny. Diváci tehdejší Československé televize jej mohli na obrazovkách vidět poprvé v jeho devětadvaceti letech, v roce 1960. Jako připomínku významného jubilea připravila České televize například premiérové uvedení pořadu Hudební návštěva v muzeu: Emil Viklický trio hraje Suchého & Šlitra, dokument Jiří Suchý: Lehce s životem se prát či finálový večer ve StarDance věnovaný jeho písním. „K tak úctyhodnému věku se sluší panu Jiřímu Suchému pogratulovat a popřát hodně zdraví. Mistr patří k legendám české kulturní scény, divadelnictví a kabaretu. Netřeba zmiňovat jeho roli v divadle Semafor,“ říká ředitel programu Milan Fridrich. A dodává: „Česká televize si v programu připomene část z jeho slavné hudební, divadelní i filmové tvorby. Mezi novými projekty stojí za zmínku dokument, v němž Jiří Suchý provede svým nezaměnitelným stylem historií humoru od starověku po současnost. Objeví se ale i v mnoha dalších pořadech, a to třeba včetně Všechnopárty.“ Na uvedení pořadu Hudební návštěva v muzeu: Emil Viklický trio hraje Suchého & Šlitra se diváci mohou těšit v premiéře. Jiří Suchý měl s kapelou původně zazpívat dvě písně, ale díky skvělé atmosféře přidal další tři. Záznam koncertu mohou diváci sledovat v pátek 1. října od 21:55 na ČT art. Mimo něj uvidí diváci také dokument Jiří Suchý: Lehce s životem se prát o tvorbě i soukromí tohoto všestranného tvůrce, který během šedesáti let své dráhy ovlivnil několik generací. V divadle Semafor uvedl takřka sto her a napsal více než čtrnáct set písňových textů. Snímek režisérky Olgy Sommerové, který v roce 2019 získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech diváckou cenu, bude k vidění v pátek 1. října od 20:15 na ČT art. S Jiřím Suchým se bude také tančit, a to hned druhý finálový večer StarDance, který je celý věnovaný právě jeho písním. To, jak si s jeho hity poradí taneční páry, zhodnotí diváci už v sobotu 23. října.

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo. Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující. Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost. „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném. Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš. Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit. S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál. Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já. Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala. Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou. Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed. Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz. Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě. Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali. Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří. Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit. Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy. O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit. Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu? Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat. Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila. Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor. Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání. Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor. Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje. Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“ Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano. Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a lifestylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 11:21:01

Minisérie Božena přiblíží život nejslavnější české spisovatelky. Vyjde i audiokniha její korespondence

Černovláska se zelenýma očima a pronikavou inteligencí dokázala vždy uhranout muže a zneklidnit ženy. Nekonvenčnost ji dělala nepřijatelnou. Ctižádostivost nesnesitelnou. Otevřenost zranitelnou. Talent, inteligence a vášeň oslňující. Skutečný příběh nejslavnější české spisovatelky ve čtyřech televizních filmech. Autorku knih Babička, Divá Bára nebo V zámku a podzámčí si zahrály Anna Kameníková a Aňa Geislerová, jejího muže Jana Němce ztvárnil Jan Hájek. První díl minisérie Božena uvede ČT1 v neděli 3. ledna od 20:10 hodin. „Jejím životem se dosud tvůrci příliš nezabývali. Tuto mezeru jsme se rozhodli vyplnit a ukázat ji nejen jako spisovatelku, ale především osobnost, která prošla devatenáctým stoletím jako hrdá a emancipovaná žena, a která se zasloužila o proměnu povahy našeho jazyka i národní identity,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Kreativní producent Michal Reitler, v jehož tvůrčí skupině Božena vznikla, doplňuje: „Jak se vůbec dostala holka bez věna z podzámčí čtoucí výhradě německou literaturu k češtině a později mezi hlavní tahouny emancipace češtiny a českého národa? Kde se vzalo křestní jméno Božena? Kdy, jak, a především proč začala psát? Za jakých okolností vznikl ten její slavný obraz, co visí ve školách? Co předcházelo napsání Babičky? To všechno bylo ve skutečnosti mnohem šťavnatější, než jaký je obraz Boženy mezi lidmi.“ Sedmnáctiletá Bára je odbojná, dychtivá a svobodomyslná. Raději čte, než peče. Navíc přitahuje zájem mužů. Rodiče už ji nezvládají, a tak se hledá ženich, který by si ji vzal. Nejlepší partií je o patnáct let starší úředník pod penzí Josef Němec. Mladičká nespoutaná dívka jej uhranula. Bára se sňatku brání, ale proti vůli rodičů nemá šanci. Píše se rok 1837 a dvě protichůdné povahy vstupují do společného života. „Otázkou je, co by bylo, kdyby nepotkala svého muže. Trpěla s ním, ale kdyby si Barbara nevzala Josefa Němce, nikdy by se nestala Boženou Němcovou. To on ji přivedl k češtině a češství a dovedl ji do společnosti. Přestože spolu zažili nešťastná léta, byl jeho vliv na ni zásadní,“ zamýšlí se Aňa Geislerová, představitelka hlavní role, nad manželstvím Boženy a Josefa Němcových. Nikdo, kdo s ní přišel do styku, k ní nemohl zaujmout neutrální postoj. Byla středem pozornosti a od života chtěla všechno. Nekonvenční v myšlení, v tvorbě i ve vztazích. Věřila ve svou výjimečnost, vnímala své vlohy, považovala si jich a očekávala, že za ně bude náležitě oceněna. „Boženu chápu jako velmi společenskou osobnost, která se cítila dobře mezi elitou. Myslím, že měla tendenci romantizovat si svět. Byla divoká a snažila se být celý život sama sebou, což se zezačátku dařilo líp než později, kdy často byla v křížku se zákonem,“ vysvětluje herečka Anna Kameníková, která ztvárnila Boženu v mladším věku. A Aňa Geislerová ji doplňuje: „Sama se považuji za člověka, který Boženu dlouho vnímal jako malebný obrázek, stoický portrét, který se mi spojoval s Babičkou, a to ještě navíc tou filmovou, kterou všichni milujeme s Libuškou Šafránkovou v roli Barunky. Měla jsem z ní pocit takové uhlazenosti. Tématem minisérie je snaha o poznání Boženy v její co nejreálnější podobě. Možná to pro někoho bude náraz.“ Řada bonusových materiálů k minisérii bude dostupná i na webu ČT. Prostřednictvím mapy bude možné si projít životem spisovatelky nebo nahlédnout do zákulisí natáčení. Videa z Boženy vhodná jako doplněk školní výuky budou, spolu s pracovními listy, také součástí webu ČT edu. U příležitosti uvedení seriálu vznikla také audiokniha, která poodhaluje osud slavné spisovatelky ještě z úhlu její rozsáhlé korespondence. Producentka Supraphonu Naďa Dvorská připravila scénář audioknihy tak, aby se obsahově co nejvíce dotýkal témat, jež se objevují v televizním seriálu. K hlasu Ani Geislerové se přidal ještě hlas vypravěče (Igor Orozovič), jenž upřesňuje okolnosti vzniku jednotlivých dopisů, připomíná osobnosti, jimž byly určené, a celkově přibližuje atmosféru doby národního obrození. Audiokniha Božena Němcová – Korespondence vyjde u Supraphonu den po odvysílání prvního dílu – tedy 4. ledna na CD-MP3 a v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem. Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle. Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil. Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli. Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“ Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev. „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku. „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu. Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic. Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil. „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu. „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“ Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry. K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení. „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady. Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře? „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady. Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod. „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval. Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí. Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika. Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů. Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer. Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska. Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau. Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨ Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela. Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil. „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy. Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět. Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu. „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie. „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny. „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem. Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní. Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků. Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi. Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl. „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese. „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus. „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo. „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít? Každý mlčky hleděl do svého talíře. „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání. „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti. „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval. „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“ „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus. „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“ Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám. Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky. A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike. Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana. Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký. Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží. Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu. Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod. Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku. A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností? Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨ Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala. A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině. Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami. Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne. Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní. Ne. Rudi už nežije. I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit. Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky. „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨ Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře. Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah. „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“ „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet. „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela. A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec. Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem. Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství. „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth. „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“ „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“ Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se. „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“ Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu. „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“ „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“ Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila. „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“ „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“ Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost. „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“ Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou. „Lituješ toho, tati?“ „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval. Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu. „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“ „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se. Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně. Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá. „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“ „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein. Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života. Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město. „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co. „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“ „Na to chybí místo,“ namítla Louise. „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“ To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit. Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou. Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi? Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala. „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“ „Ani za mák,“ přiznala Louise. „A kde tedy?“ „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“ „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“ Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 12:20:16

Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů (ukázka z knihy)

Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování. Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu. Ukázka z knihy Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda. Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí. Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl: „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“ Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl: „Cikáni, tam, konvoj…“ Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky. Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem: „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“ O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel: „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu. Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha: „Hartissi!“ Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné. „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“ Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“ Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě. „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“ „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“ Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu. „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“ Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami. „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“ Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho. „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“ Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel. Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl: „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“ Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil: „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“ Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“ Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek. Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi: „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“ Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena. „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“ Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát. „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“ Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat. Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena. Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas: „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“ Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl: „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“ „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“ Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila. Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím. Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi. Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval. A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl. Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost. „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“ „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“ „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi. S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak. Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází. „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil. VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl: „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“ Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily. „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“ Od skupiny se oddělil mladý Cikán. „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“ Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě. „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“ Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom. „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“ Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“. Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem. „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss. Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho. „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu. Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já. Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal: „Nic jim neříkej, oni vědí.“ A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion. Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih. A Sandra? Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze. „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“ Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra. „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem. Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi. Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili. Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha. „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži. Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech. Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě. Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra. Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky. „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku. Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami. „A je to!“ řekla Sandra. Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek. Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie. Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat. „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem. V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal: „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci. A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“ Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra. Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání. Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj. „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“ Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala každodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě. Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele. Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil. Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni. Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“ To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo! Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“ Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 15:49:58

Mezi životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa

To, jak dobrodružný a pozoruhodný život může mít spisovatelka a publicistka, ukazuje v knize Cestou životem (Prostor 2019) Alena Wagnerová (*1936), brněnská rodačka žijící v Německu. Česky a německy píšící autorka v přítomném svazku shromáždila povídky, jež publikovala již dříve, ale i texty, které poprvé vycházejí až nyní. Kromě tohoto díla plného silných příběhů je také autorkou prózy Dvojitá kaple (1991), rozhovorů se sudetskými Čechy a Němci v dílech Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001), či biografií Sidonie Nádherné (Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, 2010), jejího bratra Johannese (Bol lásky prodejné, 2014) a novinářky Mileny Jesenské (Milena Jesenská, 1996). Příběhy jsou jako korálky navlečené na nit autorčina života, přičemž leitmotivem provázejícím celé dílo je lidské stáří či stárnutí. Nejvýrazněji je tento motiv ztvárněn v povídkách ohraničujících celý soubor. Oba texty jsou autobiografické, vyprávěné v ich-formě a vedle motivu stáří a očekávání smrti, které je tematizováno především v závěrečné povídce Půl roku na útěku před smrtí, je zde podstatným motivem i samotný proces autorčina psaní. Zmíněná povídka je zajímavá rovněž svou neobvyklou kompozicí. Skládá se totiž z pouhých poznámek, vznikajících před napsáním vlastního díla. Ty přitom nepůsobí nijak chaoticky. Naopak mají formu určitých deníkových zápisků a jejich struktura je soudržná. Neustále se opakující slova německého lyrika Hölderlina dodávají povídce existenciální nádech a připomínají pomíjivost lidského života. Tato povídka ale není jediným dokladem autorčiny kreativity, alespoň co se kompoziční roviny týče. I ostatní prózy působí věrohodně a vtáhnou čtenáře do děje. A pod zdánlivě banální zápletkou se často skrývá mnohem více. Příkladem je Ranní lázeň, která sestává z rozhovoru mezi sousedy. Pod všedním sousedským rozhovorem se skrývá hluboký příběh hlavní hrdinky, bývalé osvětimské vězenkyně. Povídka patří mezi řadu textů v přítomné sbírce, které jsou inspirovány konkrétní osobou, jež nějakým způsobem obohatila autorčin vlastní život. Zmíněná povídka upomíná na to, že v každém člověku je stále – byť jen skrytě – přítomna jeho minulost, která formuje jeho osobnost, přestože se o své zážitky nemusí dělit s ostatními. V podobném duchu se nesou i ostatní prózy. Mnohé myšlenky (v některých případech to platí i o jménech postav) nejsou vyřčeny explicitně, nevystupují z proudu vyprávění a jejich identifikace závisí na pozornosti a znalostech čtenáře. Přestože mnozí zasvěcení čtenáři v Zahradě se spisovateli poznají ve starém rehabilitovaném historikovi Zdeňka Kalistu a v literárním vědci, který odvolal své práce o estetice, zase Jana Mukařovského, jejich jména jsou explicitně zmíněna až v konečné poznámce autorky. Kniha je protkána příběhy ze života spisovatelů, především pak vzdálených rodinných příslušníků Franze Kafky. Dopravní přestupky Karla Baumanna, příběh o jedné z obětí holokaustu a zároveň členovi Kafkovy rodiny, je postaven na naprostém paradoxu. Autorka vychází z úředních zápisků o Baumannových přestupcích, které tvoří větší část tohoto textu, a ten tak nabírá na autentičnosti. Přestože ho mnohé z jeho přestupků mohly stát život, smrt nakonec nalézá až v Osvětimi, a to nikoli svou vinou. Častým tématem je i neútěšný osud ženy, která je podřízena mužskému světonázoru, nedočkává se naplnění svého snu či lásky a jednoduše „do výšin mužského ducha proniknout nemůže“. Autorka samozřejmě mužskou nadřazenost odmítá, a to ve všech povídkách, kde se tato tematika objevuje. Jedná se především o Značně opožděnou vichřici, kde vystupuje do popředí osud muže, který odmítl ženu kvůli její moudrosti. Dovídáme se o něm prostřednictvím rozhovoru muže a vycpané opičky, která argumentuje ve prospěch ženy. Tento rozhovor lehce připomíná tvorbu Michala Ajvaze a jeho vytváření nových světů při bližším pohledu na věci všedního života za účelem narušení konvencí. Problematikou vztahu mužů a žen se zabývá i próza V básníkově rodném domku. Příběh o památníku spisovatele Adalberta Stiftera se od samotného spisovatele postupně odklání směrem k jeho nenaplněné lásce Fanny Greipelové. Protagonistka se zabývá paralelou mezi jejím a Stifterovým životem, přičemž nakonec zjišťuje, že její osud je stejný jako osud Fanny Greipelové. Obě jsou oklamány muži, kteří jsou nakonec – na rozdíl od nich samých – stejně považováni za hrdiny. Naprostá většina povídek je protkána právě těmito třemi tematickými okruhy, tedy životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa. Autorka nezřídka nachází inspiraci v jednotlivých událostech svého vlastního života, ovšem ne všechny prózy jsou přitom nutně autobiografické – v některých vypráví o osudech lidí, s nimiž se setkala. Některé povídky pak mají až dokumentární ráz, kupříkladu próza Poslední dny hraničního přechodu ve Friedrichově ulici. Jisté je, že Alena Wagnerová rozhodně má co vyprávět. Nakladatelství Prostor, 2019, 1. vydání, váz., 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 22:19:40

Hana Frištenská Štarková: Židé jsou přesvědčeni, že co bylo zapsáno, už nebude zapomenuto

Hana Frištenská Štarková ve svém debutu s autobiografickými prvky Každému jeho Izrael zachytila tři příběhy svých blízkých, jejichž společným jmenovatelem je jejich židovský původ, Československo a posléze život v emigraci, se kterým má zkušenost snad každá židovská rodina. Konfliktní situace u jedné z postav končí sebevraždou, u druhé nalezením nového domova v Izraeli a třetí se nakonec pokorně vrátí ke svému židovství, na které po druhé světové válce už rezignovala. Hano, známe se už dlouho, kdysi jsem bývala první čtenářkou tvé poezie, která ještě čeká na vydání. Před rokem jsi vydala v nakladatelství Brána svou prvotinu Každému jeho Izrael. Zvláštní název… Napadlo mě, že lidé, kteří knížku vezmou poprvé do ruky, mohou očekávat něco o židovsko-arabském konfliktu. Ale o tom rozhodně není. Také nejde o faktografický cestopis, i když Izrael hraje v knížce klíčovou roli. Název knihy je metafora. Bylo to přání těch, o kterých píšu. Každý v sobě nosíme nějakou velkou touhu, o které předem skoro jistě víme, že se nenaplní. A přesto o tom sníme, mnozí o to i usilují. Každý máme v sobě nějaký ten Izrael, fatu morgánu na obzoru. Pro mé hrdiny, a pro Židy vůbec, je to skutečný Izrael nebo ještě lépe Izrael, jaký by chtěli. Izrael jejich duše. Vidíš, už proto bych nemohla napsat nic o blízkovýchodním konfliktu, protože Izrael mých hrdinů je jejich místem jistoty, ne válečnou zónou, jak máme tendenci tuto zemi schematicky vnímat. Společným jmenovatelem příběhů Ester, Valinky a tvého otce Lajbiho je nejen vztah k židovství a k Izraeli, ale i neblahé rodinné vztahy… Kdo s židovskými kořeny není po druhé světové válce poznamenaný neblahou rodinnou situací a komplikovanými vztahy? Bude to znít dost divně, ale myslím si, že my všichni, kdo máme ve své „anamnéze“ židovské předky, jsme tak trochu i potomky druhé světové války. Ester, Valinku i Lajbiho spojuje také skutečnost, že všichni se narodili v Československu, kde prožili velkou část svého života, spíše tragického, přinejmenším smutného. Stín však padl i na ty, kteří žili v jejich blízkosti. I na tebe. Byl to jeden z hlavních motivů, proč jsi přistoupila k literárnímu ztvárnění jejich příběhů? Říká se tomu – vypsat to ze sebe… Napsat tento skromný text jsem už dlouho cítila jako povinnost vůči neobyčejným osudům, které ti tři lidé prožili. I proto, že Židé jsou přesvědčeni, že co bylo zapsáno, už nebude zapomenuto. Sebe jsem se snažila potlačit, nakolik jsem uměla, cítila jsem se v roli svědka. Nicméně je pravda, že v části o mém otci už to tak není, protože ať chci nebo nechci, jsem účastnicí děje. A pokud jde o to, že moji hrdinové se narodili a část svého života – nebo v případě otce dokonce celý – prožili v Československu, je to pro jejich příběh důležité. Rodina, dětství, mateřský jazyk jsou přece významné pro náš život! Každý z nich žil v jiném Československu, vlastně ve třech podobách Československa, ve třech odlišných zemích. Lajbi se narodil a skoro polovinu života prožil na Podkarpatské Rusi, když v první polovině minulého století patřila k Československu, a zbytek života v komunistické Praze. Valinka se do socialismu už narodila, a stav této země byl důvodem, proč ona i její rodina emigrovala. A Ester prožila krásné mládí v první Československé republice před nástupem fašismu. I když tuhle zemi zažil každý z nich jinak, všichni tři ji považovali za „základní vlast“, do smrti mluvili také česky. Odešli, a přesto se sem pořád vraceli. Ester, Valinku a Lajbiho, postavy s výrazně odlišnými příběhy, jsi spojila do jedné knihy. Příklad toho, jak literatura jde napříč životem, a nakonec se v ní tak či onak všichni potkáváme… Ony ty jejich osudy jsou rozdílné jen zdánlivě. Jsou vlastně třemi variacemi na stejné téma, totiž na příběhy Židů po druhé světové válce. Dokonce mám dojem, že jsou obecné pro ty, které tak poznamenala, pro jejich úsilí něco ze svého života přes to všechno udělat nebo se o to aspoň pokusit. Ale máš pravdu: literatura jde napříč životem. Platí to jistě i naopak. V knize procházíš s velkým zalíbením izraelskými městy i nejrůznějšími místy, jazyk je jakoby předmětem jistého básnění. Proč jsi vlastně přestala poezii psát? Pokusy psát poezii souvisí s mým mládím. Od poezie, právě tak jako od mládí, mě oddělil život. U poezie beze zbytku platí, že básnění a život jedno jsou. Myslím, že u prózy to tak silné není. Při jejím psaní člověk potřebuje znalosti a zkušenost víc než emoce. Zdá se mi, že tvé téma je cesta, pohyb; na chvilku se zastavíš tam a zase jinde, v té či oné kavárně, ulici, parku, u přátel. Naskýtá se tu otázka spěchu z místa na místo, mýlím se? Nejde ani tak o fyzický pohyb, ale je fakt, že život vidím jako svým způsobem logickou cestu, jako intenzivní duchovní a citový pohyb tak říkajíc z bodu nula do bodu sto. Konečně v knížce někde píšu, že důležité vzdálenosti měří nikoliv topografické danosti, ale čas. To je právě o té cestě a jejích danostech. Psát o příbuzných, o blízkých přátelích, zvláště když jejich rodinní příslušníci ještě žijí, psát dokonce o vlastním otci, je vždy velké riziko. Co bylo pro tebe nejobtížnější? To riziko si uvědomuji. Proto můj text vznikl až nyní, kdy rodinní příbuzní, kterých se můj text týká, už většinou nežijí a já jsem stárnoucí žena. Stárnutí dává jednu výhodu – vaše věci jsou již dořešeny a díváte se na ně poněkud zpovzdálí. I tak bylo vyvolání některých vzpomínek tíživé, ovšem jiných zase radostí. A navíc moje práce byla završena úlevou a spokojeností, že jsem knihu dokončila a že tuto povinnost mám za sebou. A setkala jsi se – v tomto punktu – s nepochopením? Odmítnutím? Jistě jsi o tom se svými přáteli, příbuznými hovořila, ne? Ne vždy si lidé přejí, aby jejich příběhy byly zveřejněny, považují je výhradně za „své“… Ano, některé postavy, které jsem ztvárnila, ještě žijí. S některými lidmi jsem hovořila, o čem píšu, pokud chtěli, nechala jsem jim rukopis přečíst a dali mi svůj souhlas. Někteří s radostí, jiní s obavami. Někteří dokonce nebudou moji knížku číst vůbec. Ale naše vztahy přežily a pomohla i důvěra, kterou k sobě navzájem máme. Velice silný je příběh Valinky, jejíž životní pouť končí tragicky, sebevraždou, stejně jako život její matky. Prožila nelehké dětství nejen v Praze, ale i později v Západním Německu, kam její matka, přeživší Auschwitz, emigrovala. Valinka se za ní dostala až později přes Červený kříž. Příběh Valinky mi znovu potvrdil, že žádná láska, ani ta mateřská, není samozřejmostí, o otcovské ani nemluvě… Zasáhlo mne místo, kde Valinku cituješ, jak chodívala na kopec v jedné zapadlé vsi a vzhlížela odtud k Západu, kde bude všechno dobré, až se tam k mamce jednou dostane… Valinka je podle mého názoru pozdní obětí Osvětimi, kterou její matka přežila. S její matkou se tam něco stalo, myslím, že ztratila schopnost mateřské oběti. Máš pravdu, že každá z nás má jinak silný talent své dítě milovat a pro mnoho z nich jsou jejich matky nešťastnými láskami. Ale je to i naopak. Nešťastnými láskami matek mohou být i jejich děti. U Valinky byly obě tyto části vztahů s matkou silné a destruktivní. U otců jsou dobré vztahy s dětmi ještě méně samozřejmé. Co soudíš o pokleslé filmové tvorbě, která čerpá z té nezměrné židovské tragédie za okupace? Na filmy o holokaustu se už nedívám. Pokud jsou silným uměleckým dílem, vždycky mě to zasáhne, pokud jsou jenom exploatací tématu, dost mě to rozzuří. Myslím, že silné jsou zejména příběhy, které natočila generace těch, kteří válku zažili nebo snad ještě jejich děti. Umělecké dílo nevyžaduje nutně vlastní prožitek. Umění je jen od slovesa umět, mít talent… Ale ta doba a zkušenost jistě v umělecké tvorbě sehrála svoji roli. Většina toho, co teď natáčí filmaři, kteří jsou ve věku vnuků pamětníků, je dost často „zlatokopectvím“ na tématu holokaustu, protože tak nějak je půl práce hotovo už samotným tématem. Už se zřejmě vytratila autentická schopnost vcítění se do strašného utrpení, takže na něj hledí zvenčí a povrchně. Hodně se mi to nelíbí. Ale asi bych neměla zevšeobecňovat, mohou být výjimky. Tvoje prvotina Každému jeho Izrael je jasným příslibem tvé další tvorby. Budeš v literární práci pokračovat? Ráda bych dokončila další text. Není už autobiografický, ale řada mých vzpomínek v něm samozřejmě nachází své místo. Jsem ale teprve na začátku, a navíc tuto knížku už nepovažuji za svůj úkol, jako tomu bylo u Každému jeho Izrael. Takže si to psaní spíš užívám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 10:10:53

Román Ladislavy Chateau vede čtenáře k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme

Pod titulem Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat neočekávejme pouhý milostný román, jsme na jiném pólu, knihu po přečtení odložíme obrazně řečeno jako způsobilí ke zkoušce, jejímž úmyslem je PhD. z historie Paříže, potažmo Francie a s ní i historie kusu Evropy. Poutavý román, který se odvíjí mezi hlavními postavami (Colette Jéramec-Drieu-Tchernia a Pierre Drieu La Rochelle), je ústrojně zakomponován do vyčerpávajících informací o době, v níž hrdinové, nikoli nevýznamní, žili, jednali a ovlivňovali život Francie; je to dramatické jádro více než čtyřsetstránkové knihy, jejíž důležitou součástí je jmenný rejstřík, zhotovený s erudicí a zběhlostí ve francouzštině, vědecky poctivým Antonínem B. Schulzem. Rejstřík má 580 jmenných položek, z toho 332 jmen, která se vyskytují jen jednou. Je to většina důležitých jmen dvou posledních dekád 19. století až poloviny století 20., tedy Paříž a její aktéři – politici, vědci, spisovatelé, lékaři, vládní zmocněnci, prezidenti, také malíři, režiséři, herci, herečky a šansoniéři; zájemcům o historii nahrazuje rejstřík této knihy poznámkový aparát, v zájmu čtivosti by snad bylo dobré tento aparát založit a všechny nadstandardní jednorázové poznatky uložit v něm… Kdyby zde byl i rejstřík v díle se vyskytujících názvů ulic, parků, památek, literárních děl, nakladatelství, knihkupectví, ale též písní a skladeb, výtvarných artefaktů a filmů, měli bychom Paříž nezávisle na syžetu jako na dlani. U jednoho distributora jsem četla – že jde o esejistický román, já bych ho nazvala – nechci říci románem učebnicí – je to román skript. Státotvornými reáliemi i životopisy hrdinů se probereme během procházek autorky, prohlídek fotografických alb, během jejího vyprávění a také během vzpomínek pana T (Gil Tchernia, Colettin syn). Autorka je cílevědomá a trpělivá, diskrétně zvládá jeho vyprávění a svědomitě upozorňuje, když se objeví něco nového, co život významné badatelky, bakterioložky Pasteurova ústavu doplňuje. Tu si pomáhá variovanými větami jako Pro přesnost uvádím…, A tady si dovolím ještě malou odbočku…, Zase jsem něco zamluvila…, Vraťme se o tři roky zpět…, Snad abych trochu pozdržela náš příběh… atp. Autorka uto metodu sama zdůvodňuje, říká, že chronologie není nutná, spíše záleží na vykreslení atmosféry, to jí věříme, a také je zřejmé, že atmosféru umí vytvořit nezávisle na množství historických fakt. Ladislava Chateau je příbuzná jedné z postav, Čechofrancouze Rudolfa Slavíka, barmanské hvězdy významného pařížského hotelu George V., člověka s pozoruhodnými osudy, několikrát gestapem vězněného, v roce 1960 vyznamenaného titulem Rytíř čestné legie. Byť autorka pobývala u svého prastrýce v dětství dlouhodobě jen jednou, má lásku k Paříži pod kůží (tam je také provdána a část roku i žije) a vždy věděla a ví, na čí straně stát. Nevidí věci černobíle, rozlišuje a dovede ocenit dobré vlastnosti a činy také u osobností, které i přes jisté okouzlení fašismem, německým pořádkem a dokonalou organizovaností, nekolaborovaly pod svou intelektuální úrovní. Naopak, tito intelektuálové využívali svého výjimečného postavení v okupované Francii k intenzívní pomoci druhým, jako tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle, Colettina prvního manžela a celoživotního přítele; jeho fašistickou etapu ztvárnila autorka prizmatem jeho nevšedního soukromého života i jeho názorového a uměleckého růstu. Tento spisovatel, později kmenový autor nakladatelství Gallimard, muž několikrát ženatý, levičák a za války fašista se stal rozhodujícím činitelem v minutách, kdy se rozhodovalo o životě a smrti Colette a jejích dětí, s nimiž byla na udání deportována s dalšími francouzskými Židy do koncentračního tábora Drancy na okraji Paříže. Spravedlivě kritická je spisovatelka k některým postavám, třeba k nelítostnému lékaři Henrimu Brocardovi, vyznamenanému na sklonku života (1979) titulem Rytíř čestné legie, či přímo k Francois Mitterrandovi, který do konce života sympatizoval s vichystickou vládou, a přesto se stal francouzským prezidentem… Syžet románu působivě rozplétá život Colette v uvedených souvislostech. Nemilovaná v dětství stejně jako její první manžel Pierre, nemilovaná osudem, vědecky pracuje, a přitom stále ztrácí a hledá, dlouho bezdětná, lásku, a nakonec by málem propadla životem jako oběť francouzsko-německého antisemitismu. Byl to Pierre, rovněž bez šťastného dětství, intelektuál, významný novinář a spisovatel, za války koketující s Berlínem a Vichy, který díky těmto konexím zachrání Colette a její děti před smrtí ve vyhlazovacím táboře. Když po válce začíná na kolaboranty hon, je v seznamech i Pierre Drieu La Rochelle, když se rozbíhají popravy, někteří významní spisovatelé se angažují ve prospěch obžalovaných – Camus, Claudel, Effel, Paulhan, Sartre, Simone de Beauvoir… Na počátku románu se setkáváme s jinými jmény, s Louisem Aragonem, s nímž Colette váže pevné přátelství, ale také se surrealisty Bretonem, Eluardem, mluví se o Sartrovi, velkou úlohu má André Malraux a další. Dlužno dodat, že literární dílo Pierre Drieu La Rochelle je součástí francouzské literatury, česky vyšly Nápady (1930) a Žena u svého okna (1931). Závěr knihy Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, je apoteózou přátelství, obětavosti i odplatou za záchranu života. Colette Pierrovi nevyčítá kolaboraci s Němci, důležitá je jeho pomoc druhým a také jí samotné. Několikrát ho zachrání od důsledků sebevražedných pokusů, shání úkryt a později cestu k úniku do zahraničí, avšak Pierre Drieu La Rochelle se sám odsoudí k smrti. V náručí Colette, která ví, že už není správné ani možné odvracet jeho cestu ze života, Pierre v březnu 1945 umírá. Román nemá daleko k próze psychologické, s empatií a poučeným vhledem autorky (Freud, Jung) postihuje vnitřní pohnutky, s nimiž se dějí důležité posuny, kořeněné dojímavým vnitřním životem postav, především Colette. Ladislava Chateau napsala po Vlaku do Výmaru, kde řeší problematiku kolaborace evropských intelektuálů během druhé světové války, další dílo nesporné hodnoty, přívětivý román skript, text k historii Paříže i hlavních postav vysokoškolsky pojatý, který vede čtenáře hutnou intelektuální cestou, pro čtenáře s drobnými jazykovými úskalími (časté francouzské citace), k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme. Ladislava Chateau: Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazová příloha: autorka a Pascal Chateau, 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval. Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté. Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat? No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný. Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát. Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl! Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství. To je ono! Cože? No, mládnu, říká tatínek od televizoru. Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila. V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován. Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku? Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže. Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou. Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text. Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm? Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina. Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct. Dvě kosy? Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž. Pláž? Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád. Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk. Proč odteď? ptá se maminka. Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost. Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví. A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel? Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku. Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku. Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek. V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem. Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné! I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby. Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka? Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli. Proč ještě jednou? Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát. Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála. Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní. A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit. Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet. Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů. Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo. Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku. A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo. Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla. Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém. Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada. V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena. Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši. To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat? Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat. V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti. Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno. První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli. Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému. Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem. Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl. Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání. Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření. Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu. Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily. Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo. Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce. Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni. Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele. Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo. Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum. Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010). Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání