Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-09 07:00:00

Jak domácí mazlíček ovlivňuje vaše duševní zdraví

**Pokud jste někdy pozorovali, jak se majitelé domácích mazlíčků často usmívají a mají v očích jiskru, není to náhoda. Domácí mazlíčci mají skutečně pozitivní vliv na naši pohodu a nejen duševní zdraví. Mnoho studií ukazuje, že zvířata mohou pomoci v boji proti osamělosti, úzkosti a depresím, a to n ...

Čas načtení: 2024-12-06 00:09:27

Digitální mazlíček nebo terénní boty. Toyota představila vize budoucnosti

Toyota představila koncepty progresivních technologií pro hybridní a propojenou budoucnost nazvané E-Collection. Jde o první část souboru, který staví na funkčnosti a neomezené mobilitě. Patří sem například stan pro práci na dálku, digitální mazlíček, nebo terénní boty. E-Collection zahrnuje pokrokové nápady pro manažery, milovníky přírody či módy, moderní rodiny i fanoušky hudby. Jde o adaptaci

Čas načtení: 2024-07-12 17:45:00

Křeček je naprosto nevhodný mazlíček k dětem

Protože křeček vypadá jako nejsnadnější domácí mazlíček, mnoho lidí si myslí, že je ideální jako první mazlíček pro děti. Ale to je velká chyba. Vysvětlíme vám, proč.

Čas načtení: 2020-10-20 00:00:00

Mazlíček jako vánoční dárek. Je to dobrý nápad?

Uprostřed barevného podzimu je možná ještě brzo myslet na vánoční dárky, ale pokud jste se letos rozhodli vaše děti obdarovat novým členem rodiny a přejete si pejska, či kočičku s rodokmenem, již jistě pokoukáváte po nabídkách chovných stanic. Je však dobrý nápad dávat živou bytost jako dárek pod st ...

Čas načtení: 2020-02-28 08:54:28

Nebe v kleci od Christine Leunensové. Ukázka z knihy, která inspirovala scénář filmu Králíček Jojo

Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo.   Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti.             Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky.             Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené.             Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek.             Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy.             Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím.             Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp.             Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem.             Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý.             Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami.             V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba.             „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“             „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“   Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román.   Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-22 15:30:00

Václav Svoboda z Ulice oslavil narozeniny v ateliérech. Zúčastnilo se také roztomilé zvířátko

Štáb a herečtí kolegové překvapili Václava Svobodu narozeninovou oslavou ve chvíli, kdy už to ani nečekal – přímo při natáčení. Zrovna se točila scéna se živým zvířátkem, a tak se zdá, že rodinu Nyklových rozšíří nový mazlíček. Podle všeho si s ním užijí spoustu legrace…

Čas načtení: 2024-02-19 01:31:57

6 sladkých důvodů, proč vaše kočka ráda spí u vašich nohou

Pro majitele koček není nic neobvyklého zažívat momenty, kdy jejich mazlíček, místo tradičního pelíšku či kočičího stromu, volí spánek přímo u nohou svého lidského parťáka. Proč tomu tak je? Je […] Příspěvek 6 sladkých důvodů, proč vaše kočka ráda spí u vašich nohou pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-02-22 10:33:00

Stehy i krev na podlaze. Bidenův pes nejméně 24krát pokousal členy ochranky

Americká tajná služba zveřejnila dokumenty, které se věnují psovi amerického prezidenta Joea Bidena. Commandera, jak se domácí mazlíček jmenuje, už z Bílého domu vykázali.

Čas načtení: 2024-03-22 08:58:54

Zde je návod, jak váš mazlíček cítí přítomnost duchů. Neignorujte tyto signály

Všimli jste si, že se váš mazlíček najednou začne chovat neobvykle a soustředí svou pozornost na něco, co nevidíte ani neslyšíte? Může štěkat na prázdných místech, neustále mňoukat směrem k prázdným rohům nebo se bez zjevného důvodu zdát neklidný. Toto chování obvykle interpretujeme jako rozmar nebo rozmar 4nohého přítele, ale začínáme věřit, že zvířata mají schopnost vnímat […]

Čas načtení: 2024-04-02 16:07:18

Jak mluvit se zvířaty [Lindy Mattice / Fragment]

Proč na tebe tvůj domácí mazlíček dělá oči, otírá se ti o nohy, stříhá ušima, vrčí, syčí nebo bláznivě poskakuje?

Čas načtení: 2024-04-10 19:38:32

Jak mluvit se zvířaty [Lindy Mattice / Fragment]

Nauč se rozumět řeči zvířat! Proč na tebe tvůj domácí mazlíček dělá oči, otírá se ti o nohy, stříhá ušima, vrčí, syčí nebo bláznivě poskakuje?

Čas načtení: 2024-04-16 12:52:00

Zemřela první kočka Micka, byla hvězdou Pavlovy prezidentské volební kampaně

První dáma Eva Pavlová (59) informovala o víkendu na Instagramu o tom, že její nalezenec, kočka Micka, vyžaduje kvůli zhoršení zdravotního stavu zvýšenou míru péče. Podle informací bulváru však už oblíbený mazlíček prezidenta Petra Pavla (62) a jeho manželky není na světě.

Čas načtení: 2024-04-16 16:32:00

Uhynula prezidentova kočka Micka. Byla i součástí jeho kampaně

První kočka Micka, mazlíček prezidentského páru, zemřela. Informoval o tom web Blesk.cz. Manželka prezidenta Petra Pavla, Eva Pavlová, před několika dny na instagramu informovala o tom, že se kočce Micce přitížilo. V těchto dnech je prezident Pavel na návštěvě Zlínského kraje, setkal se také s dětmi školy v Mysločovicích. Jeho žena Eva se výjezdu neúčastní.

Čas načtení: 2024-04-18 07:00:01

Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta

Soudní znalec v Berlíně popsal v roce 1997 jeden ze svých neobvyklých případů v časopise Forensic Science International: Jedenatřicetiletý muž se večer „zašil“ do přestavěné zahradní kůlny za domem své matky, kde bydlel se svým německým ovčákem. Kolem 20:15 zaslechli sousedé výstřel. O 45 minut později ho jeho matka a sousedé našli mrtvého, střelil se do úst. Pod rukama měl pistoli Walther a na stole lístek na rozloučenou. Pak policie učinila ještě děsivější objev: stopy po kousnutí na jeho obličeji a krku. Tato záhada byla rychle objasněna, když mužův německý ovčák vyzvracel lidskou tkáň včetně kůže se stále rozeznatelnými vousy. Rozhodně nešlo o případ hladovějícího psa, který se uchýlil k sežrání svého majitele, aby přežil. Při příjezdu policie totiž stále ležela na podlaze téměř plná miska s psím žrádlem. Co z toho plyne? Možná, že nejlepší přítel člověka nakonec není tak loajální. Kdy má pes teplotu a kdy je nebezpečná: Nikdy nepoužívejte skleněný teploměr, říká odborník Číst více Soudní lékař má těžší práci Nikdo oficiálně nesleduje, jak často domácí mazlíčci „uklízejí“ své zesnulé majitele, jak uvedli forenzní vědci v článku z roku 2023 ve Forensic Science, Medicine and Pathology. Podle nich je to ale problém, který při vyšetřování smrti vzniká. Soudní lékaři musí být obeznámeni s jakýmikoli známkami, které mohou zakrýt příčinu smrti nebo to, kdy někdo zemřel. A to je po okousání mrtvoly složitější. Ve vědeckých časopisech jsou popsány desítky případů o odchytu psů a jsou v podstatě jediným vodítkem k odpovědi na otázku, kterou si majitelé psů pokládají velmi neradi – sežrali by nás naši miláčci? Jsme pro ně opravdu jen zdrojem potravy? „Je třeba se hlouběji zabývat chováním domácích mazlíčků. Teprve pak můžeme dostat odpovědi. Často se totiž při interpretaci chování zvířat pleteme. Domníváme se, že nám něco naznačují, přitom je to ale úplně jinak. Nevidíme věci z jejich perspektivy, což je chyba. Hodně lidí si myslí, že pouze kočky nemají výčitky svědomí a klidně by své majitele snědly. Jenže psi musí být v naprosto stejném podezření,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Tomáš Rambousek. Kočka chce člověka hlavně oživit Dokládá to případ, který byl publikovaný v Journal of Forensic and Legal Medicine v roce 2010. Žena zemřela na aneurysma a byla nalezena následující ráno. Forenzní testy odhalily, že její pes snědl velkou část její tváře, zatímco dvě kočky se jí ani nedotkly. „Kočka se spíš snaží mrtvého majitele probudit. Začne kousat ve chvíli, kdy se jí to nedaří. Ale opět jen proto, aby člověka oživila. Na rozdíl od psů,“ uvedl Rambousek. Jak zjistila studie z roku 2016 zveřejněná v Journal of Veterinary Behavior, „ohlodání“ majitele psy je oficiálně hlášeno jen zřídka, ovšem ve forenzní praxi jde o pravidelný jev. Když se podíváme na stravovací návyky psů a koček, tak to vlastně dává smysl. Obecně platí, že psi jsou oportunističtější jedlíci. Je pravděpodobnější, že snědí mrtvá zvířata, jak může potvrdit každý, jehož pes se dychtivě pustil do nalezené myši. A psi bývají v jídle daleko méně vybíraví, než kočky. „Sedí na to hypotéza, že psi pocházejí z vlků. Což dobře popisuje ve svých knihách například psycholog Stanley Coren. Jde o to, že si vezmou prostě cokoli, co najdou.“ Pes chovaný venku jde po orgánech V přehledu z roku 2015 je dobře popsáno, kolik psů uteklo od svých mrtvých majitelů. Asi ve čtvrtině případů byla nalezená mrtvola částečně snědená. A co víc, někteří psi měli přístup ke svému jídlu, to ale nechali bez povšimnutí. Pokud se nad tím zamyslíte, proč psi jedli své majitele? Měli hlad? Proč se tedy nepustili do stravy v miskách? Mají v sobě vzorec chování. Pohřeb domácího mazlíčka na vlastní zahradě: Není to tak snadné, hrozí vysoká pokuta Číst více Zatímco psi chovaní venku se snaží dostat k orgánům, které jsou bohaté na živiny, následují končetiny a pouze deset procent případů zaznamenalo rány v oblasti hlavy, u zvířat chovaných doma je to jinak. Zde 73 procent případů zahrnovalo kousnutí do obličeje a jen 15 procent mělo kousnutí do břicha. To naznačuje, že domácí mazlíčci interagují s tvářemi jejich majitelů a nezacházejí s těly pouze jako s jídlem.  Ať si mě klidně sežere Chování zvířete přitom nemusí být prvoplánově agresivní. „Pokusí se majiteli pomáhat, dostat ho z bezvědomí. Olizuje, skáče, šplhá. Ale samozřejmě se to nedaří, takže začne být zběsilejší a agresivnější. V panice začne kousat, od čehož je jen kousek k jídlu,“ snažil se najít vysvětlení Rambousek s tím, že pes nehledá primárně stravu, stimulem může být až chuť krve. Podle všeho neexistuje způsob, jak zaručit, že vás váš mazlíček nebude jíst. Tedy kromě toho, že žádného psa mít nebudete. Třeba stojí za úvahu pořídit si papouška nebo křečka. Přece jen budou v kleci, až přijde váš den, a nic od nich tedy nehrozí. Nebo to vezměte sportovně. „Když bude mít chuť, tak ať mě klidně sežere. Myslím si, že v tu chvíli už mi to bude úplně jedno,“ řekla pro Čtidoma.cz majitelka dvou labradorů Karolína Nováčková z Prahy. No, takto to samozřejmě jde také. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sigmunda Freuda se před smrtí štítil i vlastní pes. Pach jeho nemoci přitahoval houfy much.

Čas načtení: 2024-04-22 14:02:00

VIDEO: Pes při procházce Špilberkem skočil do hradního příkopu, museli ho odnést

Večerní procházka brněnským hradem Špilberk s volně pobíhajícím psem se změnila v hrůzný zážitek. Mazlíček při skotačení přeskočil hradbu, aniž by tušil, že se za ní nachází hluboký příkop. Pádem do něj si přivodil zranění. Video s incidentem zveřejnilo Muzeum města Brno jako výstrahu, podobný případ se totiž nestal poprvé.

Čas načtení: 2024-04-22 14:50:00

Video z Brna jako varování pro pejskaře: Tohle se může stát, když není na vodítku

Nepříjemný incident musel řešit majitel psa na hradě Špilberk v Brně. Jeho mazlíček bez vodítka tam z ničeho nic skočil do příkopu pod hradbami. Nejedná se o první případ a děje se to i jinde.

Čas načtení: 2024-04-22 14:04:01

VIDEO: Pes při procházce Špilberkem skočil do hradního příkopu, museli ho odnést

Večerní procházka brněnským hradem Špilberk s volně pobíhajícím psem se změnila v hrůzný zážitek. Mazlíček při skotačení přeskočil hradbu, aniž by tušil, že se za ní nachází hluboký příkop. Pádem do něj si přivodil zranění. Video s incidentem zveřejnilo Muzeum města Brno jako výstrahu, podobný případ se totiž nestal poprvé.

Čas načtení: 2024-04-22 14:50:00

Video z Brna jako varování pro pejskaře: Tohle se může stát, když nemá psa na vodítku

Nepříjemný incident musel řešit majitel psa na hradě Špilberk v Brně. Jeho mazlíček bez vodítka tam zničehonic skočil do příkopu pod hradbami. Nejedná se přitom o první případ a děje se to i jinde.

Čas načtení: 2024-04-27 02:11:21

10 věcí, které byste měli vědět předtím, než si pořídíte morče!

Morče je díky svému milému vzhledu a přátelské povaze populární domácí mazlíček. Předtím, než si však toto roztomilé zvíře pořídíte, je důležité znát některé klíčové informace, které vám pomohou zajistit […] Příspěvek 10 věcí, které byste měli vědět předtím, než si pořídíte morče! pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-05-05 06:55:06

Kočka přežila týden bez jídla a pití. Schovala se do návratové krabice a putovala stovky kilometrů

Příběh manželů Clarkových z Lehi v americkém státě Utah jako by potvrdil platnost přísloví, že kočky mají devět životů. Jejich domácí mazlíček Galena přežila téměř týden bez jídla, pití a ve stísněném prostoru poté, co se nepozorovaně schovala do krabice, v níž rodina vracela zásilkové firmě zboží.

Čas načtení: 2024-05-06 05:57:00

Unikátní fotky Brada Pitta a Ines de Ramon: Takhle romanticky si užívali na pláži v Santa Barbaře

Oscarový Brad Pitt a jeho téměř o polovinu mladší partnerka Ines de Ramon jsou spolu spojováni už téměř dva roky, přesto je jejich společných fotografií jako šafránu. Zamilovaný pár byl tento týden zvěčněn během procházky po pláži v Santa Barbaře, kde si společně užívali ranní kávu. Nechyběl ani Inesin čtyřnohý mazlíček.