EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Brno - Ústavní soud (ÚS) dnes vyhlásí, jak rozhodl o výhradách poslanců opozičního hnutí ANO vůči zkrácené státní podpoře stavebního spoření. Maximální výše podpory od roku 2024 klesla z 2000 na 1000...
Čas načtení: 2025-04-09 00:29:00
ÚS vyhlásí, jak rozhodl o výhradách ANO vůči zkrácené podpoře stavebního spoření
Brno - Ústavní soud (ÚS) dnes vyhlásí, jak rozhodl o výhradách poslanců opozičního hnutí ANO vůči zkrácené státní podpoře stavebního spoření. Maximální výše podpory od roku 2024 klesla z 2000 na 1000...
\nČas načtení: 2022-03-11 09:19:42
Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu. Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.
Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09
Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal
Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo. Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době. V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“. Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné. Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“. Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace. Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction}
Čas načtení: 2024-05-22 06:06:00
Vláda bude jednat o návrhu na vznik nových sousedských dětských skupin
Návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který počítá se zřizováním sousedských dětských skupin v domácnostech nejvýš pro čtyři děti, projedná vláda. Ministerstvo práce novelu předložilo loni v červnu, po výhradách obcí, krajů či ministerstev ji několikrát přepracovávalo.
Čas načtení: 2024-05-22 07:09:43
Vláda bude jednat o návrhu na vznik nových sousedských dětských skupin
Návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který počítá se zřizováním sousedských dětských skupin v domácnostech nejvýš pro čtyři děti, projedná vláda. Ministerstvo práce novelu předložilo loni v červnu, po výhradách obcí, krajů či ministerstev ji několikrát přepracovávalo.
Čas načtení: 2024-05-22 07:09:43
Vláda bude jednat o návrhu na vznik nových sousedských dětských skupin
Návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který počítá se zřizováním sousedských dětských skupin v domácnostech nejvýš pro čtyři děti, projedná vláda. Ministerstvo práce novelu předložilo loni v červnu, po výhradách obcí, krajů či ministerstev ji několikrát přepracovávalo.
Čas načtení: 2024-08-18 12:00:00
Líder KDH Majerský: Viacerí koaliční poslanci pripustili, že niektorí z ministrov budú vymenení
Líder KDH v krátkom rozhovore pre Pravdu hovoril o vzťahoch v koalícii, výhradách ku koaličným ministrom, ale aj k podpore zákonov a spolupráci s koalíciou.
Čas načtení: 2024-11-20 19:40:00
Vetovat, či podepsat? Pavel si kvůli rozpočtu pozve Fialu se Stanjurou
Prezident Petr Pavel by měl o svých výhradách k návrhu státního rozpočtu na příští rok jednat s premiérem Petrem Fialou a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (oba ODS) po 7. prosinci poté, co se hlava státu vrátí ze zahraniční cesty a poslanci o předloze rozhodnou ve třetím čtení. V rozhovoru pro deník Blesk Pavel řekl, že se ještě nerozhodl, zda rozpočet bude vetovat, nebo podepíše. Nechce volit řešení, že by klíčovou předlohu nevetoval, aby se země neocitla v rozpočtovém provizoriu, ale ani…
Čas načtení: 2024-11-20 15:37:00
Pavel bude o výhradách k rozpočtu v prosinci jednat s Fialou a Stanjurou
[Zpráva z tisku] Praha 20. listopadu (ČTK) - Prezident Petr Pavel by měl o svých výhradách k návrhu státního rozpočtu na příští rok jednat s premiérem Petrem Fialou a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (oba ODS) po 7. prosinci poté, co se hlava státu vrátí ze zahraniční cesty a poslanci o předloze rozhodnou ve třetím čtení. V rozhovoru pro deník Blesk Pavel řekl, že se ještě nerozhodl, zda rozpočet bude vetovat, nebo podepíše. Nechce volit řešení, že by klíčovou předlohu nevetoval, aby se země neocitla v rozpočtovém provizoriu, ale ani nepodepsal, čímž by i přes výhrady umožnil její schválení.
Čas načtení: 2024-12-09 05:44:00
Podepíše prezident rozpočet? Pavel kvůli výhradám přijme Fialu a Stanjuru
Prezident Petr Pavel bude jednat s premiérem Petrem Fialou a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou kvůli státnímu rozpočtu na příští rok. Sněmovna ho i se schodkem 241 miliard korun schválila, stále ale není jisté, zda ho prezident podepíše. Prezident bude se členy vlády hovořit o svých výhradách.
Čas načtení: 2024-12-09 11:16:57
Podepíše prezident rozpočet? Pavel kvůli výhradám jedná s Fialou a Stanjurou
Prezident Petr Pavel jedná s premiérem Petrem Fialou a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou kvůli státnímu rozpočtu na příští rok. Sněmovna ho i se schodkem 241 miliard korun schválila, stále ale není jisté, zda ho prezident podepíše. Prezident se členy vlády hovoří o výhradách k rozpočtu.
Čas načtení: 2025-01-06 13:18:03
Stavbaři v Žumberku částečně ustoupili obcím, kámen chtějí těžit dalších 20 let
Společnost M - Silnice se snaží získat od úřadů povolení pro rozšíření lomu v Žumberku na Chrudimsku. Na krajský úřad podala přepracovaný záměr pro posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA). Po výhradách obcí i hygieniků ustoupila od původního plánu, že bude v lomu těžit o 50 tisíc tun kameniva ročně víc než dosud.
Čas načtení: 2025-04-09 00:29:00
ÚS vyhlásí, jak rozhodl o výhradách ANO vůči zkrácené podpoře stavebního spoření
Brno - Ústavní soud (ÚS) dnes vyhlásí, jak rozhodl o výhradách poslanců opozičního hnutí ANO vůči zkrácené státní podpoře stavebního spoření. Maximální výše podpory od roku 2024 klesla z 2000 na 1000...