EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Turecké úřady podaly trestní oznámení na šéfa hlavní opoziční strany CHP Özgura Özela za hanobení prezidenta, uvedla agentura AFP s odkazem na prohlášení úřadů. Podle nich se Özel činu dopustil, když na sjezdu své strany označil prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana za šéfa junty. Článek 299 trestního zákoníku turecké úřady často používají pro zastrašování oponentů současné hlavy státu.
Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11
Zločin na zločinci není zločinem?
Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch. Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-03-29 18:00:01
Ronald Reagan byl prvním americkým prezidentem, který se rozhodl překročit dosavadní americkou Trumanovu doktrínu zadržování komunismu v jeho poválečných hranicích a nabádal k aktivní intervenci s cílem komunismus „uzbrojit“ a svrhnout. A to se mu nakonec podařilo. Nic takového by se možná nestalo, pokud by mu 30. března 1981 nezachránili život především dva agenti tajné služby, kteří ho bránili. A také policista, který byl u atentátu „náhodou“. Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit Číst více Miláčku, zapomněl jsem se sehnout Prezident Reagan přednesl okolo poledne projev v hotelu Hilton ve Washingtonu, DC. Před hotelem však stáli nejen jeho příznivci, ale i šestadvacetiletý John Warnock Hinckley Jr. Ten byl vášnivě zamilován do Jodie Fosterové a měl za to, že když se proslaví, bude se moci dostat do její blízkosti. Zároveň byl ovlivněn filmem Taxikář, kde Fosterová hrála prostitutku a kde ne zcela normální hlavní hrdina Travis Blick uvažoval o atentátu na prezidentského kandidáta. Pod vlivem své omezené příčetnosti se Hinckley rozhodl zavraždit prezidenta USA. Před hotelem vypálil šest ran. Jedna zasáhla tiskového tajemníka Bílého domu Jamese Bradyho do hlavy. Další zasáhla důstojníka metropolitní policie Thomase Delahantyho. Zvláštní agent Tim McCarthy byl zasažen do břicha. Další střela se odrazila od pancéřovaného prezidentského vozu a zasáhla prezidenta, jedna kulka rozbila nedaleké okno. Střela trefila prezidenta pod levou paží, zasáhla jeho žebro a zastavila se těsně u srdce. Později na střelbu reagoval Reagan, když se omluvil své ženě Nancy slovy: „Miláčku, promiň, zapomněl jsem se sehnout.“ Dnes jsme tu všichni republikáni Tajná služba odvezla prezidenta do nemocnice. Bylo jasné, že prezident ztrácí spoustu krve, a okamžitě byl připraven chirurgický tým, který měl prezidenta operovat. Prezident před operací zažertoval směrem k operačnímu týmu. „Doufám, že jste zde všichni republikáni…“ Ačkoliv to nebyla pravda, všichni řekli. „Pane prezidente, dnes jsme tu všichni republikáni.“ Operace trvala celkem tři hodiny, rekonvalescenci zkomplikovala pooperační horečka. I přesto Reagan již další den mohl podepsat několik listin. Nemocnici opustil po třinácti dnech. Air Force One je Bílý dům ve vzduchu. Navíc má operační sál Číst více Jerry S. Parr – rozhodnutí, které stálo mezi životem a smrtí Na stránkách Washington Post se můžeme blíže dočíst o okamžicích těsně po atentátu. Zpočátku nikdo nevěděl, že byl prezident postřelen. Původním plánem totiž bylo dát případně přednost zdravotnickému zařízení přímo v Bílém domě než nezabezpečené nemocnici. Reagan měl sice velké bolesti, ale přičítal to naraženému žebru, když byl agentem vtlačen do vozu. Agent však přesto kontroloval, zda prezident nemá střelné poranění. Když zjistil, že vykašlává zpěněnou krev, okamžitě změnil trasu vozů a zamířili do nedaleké nemocnice. Právě toto jeho rozhodnutí zachránilo prezidentovi život, neboť umožnilo včasnou operaci. Tim McCarthy – frajer, co splnil povinnost chytit kulku za prezidenta Agent Tim McCarthy stál u dveří prezidentova vozu, když se ozval první výstřel. Okamžitě se otočil a postavil se mezi střelce a prezidenta. Třetí vypálenou kulkou byl zasažen do břicha. Pro Chicago News později zavzpomínal. „Málokdy o tom přemýšlím. Myslím, že pro mě jde o to, že v ten konkrétní den nastala krize a já jsem byl schopen dělat to, k čemu jsem byl vycvičen. V krizi člověk nikdy neví, zda bude schopen naplnit své poslání a udělat to, co má v danou chvíli udělat. Při té příležitosti jsem byl. Jediný způsob, jak by měl být prezident odstraněn, je prostřednictvím volebních uren nebo impeachmentu – ne momentu šílenství osamělého střelce. Některé věci se ten den strašlivě pokazily a pár věcí se povedlo a prezident naštěstí přežil.“ Thomas K. Delahanty – psovod, kterému onemocněl pes Policista z DC Thomas K. Delahanty byl psovodem. Jeho pes však o den dříve onemocněl, a tak se přihlásil dobrovolně ke službě při ochraně hotelu Hilton při návštěvě prezidenta. Z policistů a agentů byl patrně nejblíže. Zasáhla ho hned jedna z prvních vypálených kulek. Utrpěl poranění levé paže, byla zasažena i páteř. O jeho dalším osudu se můžeme dočíst ve Washington Post. V listopadu 1981 byl propuštěn z policejního oddělení pro plnou invaliditu. Za 18 a půl roku věrné služby policejnímu oddělení mu byl přiznán důchod ve výši dvou třetin běžného platu bez daně. Oznámení o jeho odchodu do důchodu shodou okolností přišlo ve stejný den, kdy se prezidentský tiskový tajemník James Brady vrátil domů z nemocnice George Washingtona, kde podstoupil léčbu těžkých ran, které utrpěl při stejné střelbě. James Brady však měl doživotní následky, neboť zůstal trvale ochrnutý na spodní polovinu těla. Ronald Reagan vítězil svým tvrdým stylem Ronalda Reagana si mnozí spojují právem s rozpadem Sovětského svazu. Nebál se o 35 % zvýšit náklady na zbrojení, tomu tehdejší SSSR nemohl konkurovat. Jeho tvrdý a útočný styl se stal známým jako Reaganova doktrína. Varoval před tím, co spolu se svými příznivci považoval za nebezpečný trend tolerování sovětského imperializmu, pokusy infiltrovat ostatní země, včetně těch z třetího světa, za účelem šíření komunismu. Jeho politikou bylo hájit mír silou a z pozice síly. „Je třeba přinutit Sověty k tomu, aby pochopili, že my nikdy neopustíme své zásady. To by znamenalo vzdát boj mezi správným a špatným a mezi dobrem a zlem,“ říkal. Asi bychom si na něj měli vzpomenout i teď. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Postrach Američanů: Pekelní andělé
\nČas načtení: 2022-06-08 09:28:19
Diskuse ve veřejném prostoru ovládá několik málo nosných témat. Příznačnou vlastností debat je zamlčování některých problémů, které mohou ovlivnit vývoj událostí. Například v debatách o volbě prezidenta republiky se většinově považuje za samozřejmé, že v závěrečném kole budou proti sobě stát Andrej Babiš a generál Petr Pavel. Zmínky o skutečnosti, že Babiš čelí obžalobě, kterou bude veřejně projednávat Městský soud v Praze, se téměř neozývají, ač informace z probíhajícího soudního jednání budou ovlivňovat veřejné mínění. Ale zamlčovaný problém se vynořil z mlhy zprávou o zamítnutí návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby a o nařízení začátku hlavního líčení na den 12. září 2022. Osud přeje strůjcům této taškařice: když podávali trestní oznámení ve snaze podrazit nohy Babišovi, kterého nedokázali porazit v politickém boji, sotva mohli očekávat, že hlavní líčení začne dva týdny před komunálními volbami a s největší pravděpodobností bude ovlivňovat ještě i volby prezidenta republiky. A už vůbec nemohli tušit, že případ napadne senátu předsedy Jana Šotta, který se kdysi osvědčil jako režisér hlavního líčení v procesu proti představiteli Věcí veřejných Vítu Bártovi, které vedl před očima veřejnosti téměř on-line. Proces tehdy skončil zproštěním obžalovaného, ale Věci veřejné se z jeho vlivu nevzpamatovaly. Sám obžalovaný Babiš se až dosud tváří, jako že se ho proces netýká, protože nic zlého neudělal, takže nemůže být odsouzen. Upřímně řečeno, neznám obsah obžaloby, takže nedovedu odhadnout, zda mu hrozí nějaké nebezpečí a zjevná účelovost trestního oznámení mě popouzí. Zato jsem poznal několik obžalovaných, kteří také přísahali na svou nevinu, ale skončili ve vězení, přičemž někteří z nich dle mého laického úsudku se tam neměli nikdy dostat. Provázel jsem Alenu Vitáskovou celým jejím stíháním od začátku až do zproštění a mám tedy představu o psychickém tlaku, jemuž obžalovaný v průběhu řízení čelí. To vše nyní čeká na Babiše. Nelze vyloučit, že se hlavní líčení protáhne. V každém případě není co panu obžalovanému závidět a škodlivý vliv procesu nelze vyloučit, i když nakonec dosáhne zproštění. Otevírá se nyní prostor pro spekulace, jak budou voliči reagovat na soudní řízení proti Babišovi. Přenechám je politologům, oficiálním komentátorům a jiným mágům. Spíše budu přemýšlet, zda u procesů, které skončily zprošťujícím rozsudkem a už při jejich vyvolání bylo zřejmé, že mají politickou motivaci nebo povahu osobní pomsty, by nemělo následovat zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení nemohly věc vyřídit ve zkráceném řízení, s následným vyvoláním postihu původců průtahů. Pro srozumitelnost: popis trestného činu Vitáskové v trestním oznámení umožňoval odložení ad acta, ale orgány činné v trestním řízení deptaly paní obviněnou řadu let. Provozovatelé jejího trápení by zasloužili náležitou „odměnu“.
\nČas načtení: 2020-11-13 18:36:27
Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu. Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců. Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-11-07 06:26:19
Sonda do historie českého tunelování
Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny k OKD předložila po dvou letech práce svoji závěrečnou zprávu plénu Sněmovny. Komise popsala průběh „skryté“ i deklarované privatizace důlního podniku a jako celek jej označila výčtem trestných činů, které jsou lidově označovány jako tunelování. Členové komise navrhli podat 14 trestních oznámení na bývalé členy vlád, manažery OKD i pozdějšího vlastníka dnes už opět zestátněné firmy. Pachatelé známí Zpráva vyšetřovací komise na 28 stranách stručně a přehledně popisuje celou historii privatizace OKD a jejího částečného opětovného zestátnění, které následovalo po vyhlášení insolvence. Ve 23stránkové příloze členové komise navrhují podat trestní oznámení na bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého (ODA), bývalého ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci Jiřího Skalického (ODA), bývalého předsedu výkonného výboru Fondu národního majetku České republiky (FNM) Romana Češku (ODA), bývalého šéfa sekce majetkových účastí FNM Pavla Šandu, kteří měli zavinit ztrátu majority státu ve firmě během procesu zvyšování a snižování základního jmění. Bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku (ČSSD) a bývalého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana (ČSSD) komise navrhuje stíhat za umožnění vyvádění peněz a hmotného majetku z tehdy polostátní firmy manažery. Bývalého nejvyššího šéfa OKD Viktora Koláčka poslanci navrhují stíhat nejen za privatizační podvody, ale i za účast na vyvádění majetku z firmy nelegálními cestami. Komise navrhuje trestní stíhání i pro bývalého skutečného majitele OKD a firem, které ji po celou dobu privatizace fakticky ovládaly, Zdeňka Bakalu. Za mnohonásobné tunelování, které je ve spolupachatelství popsáno i u skutků ostatních zúčastněných podezřelých. Mezi osoby, které by si měla vzít znovu do rukou Policie ČR, státní zastupitelství a případně posléze i soudy a v případě odsouzení i Vězeňská služba poslanci řadí advokáty Richarda Wagnera, Karla Goldemunda a Radka Pokorného. Posledně uvedený je i široké veřejnosti znám jako vlivný lobbista napojený na bývalého ministra financí Bohuslava Sobotku. Společně jako advokátní kancelář PWG měli nevýhodně radit Ministerstvu financí a vládě při procesu deklarované privatizace OKD. Poslanci je zároveň viní z toho, že byli ve střetu zájmů, protože současně pracovali i pro firmy Zdeňka Bakaly, který OKD přes nastrčené osoby skutečně ovládal. Poslanci nezapomněli ani na některé vyšší státní úředníky, kteří se v průběhu procesu privatizace dolů měli podílet na vzniku až 40miliardové ztráty pro stát. Za všechny ostatní navrhují stíhat bývalého vrchního ředitele odboru pro správu majetkových podílů státu na Ministerstvu financí Tomáše Uvíru. Společně s advokátem Tomášem Matějovským je mu kladeno za vinu, že umožnil podvodné vyvedení 44 tisíc bytů OKD a řadu dalších transakcí, kterými byly z firmy vyváděny peníze. Za jejich hlavní zločin však poslanci považují lhaní vládě a Evropské komisi, které se zabývaly oceněním hodnoty menšinového státního podílu v OKD. Poslanci navrhují trestně stíhat i členy orgánů – tedy představenstev a dozorčích rad společností NWR a OKD. Ve své zprávě je sice neuvádějí po jménech, ale jedním z adeptů nového kola policejních výslechů je i bývalý hlavní vyjednavač ČR o vstupu ČR do EU, pozdější eurokomisař a donedávna místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička (zvolen za ANO). Spolu s dalšími spolupachateli měl umožnit tak intenzivní vyvádění peněz z firmy i prostřednictvím výplat dividend v době, kdy byl podnik ve ztrátě, že to nakonec vedlo až k vyhlášení insolvence OKD. Poslanci v souvislosti s krachem důlní firmy navrhují stíhání i auditorů společnosti KPMG, kteří měli podle poslanců vystavováním nepřesných a zkreslených auditních zpráv tunelování firmy umožnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pachatelé neznámí Vyšetřovací komise nezapomněla ani na oblíbeného „neznámého pachatele“. Přestože se poslancům podařilo získat i dokumenty, jež byly doposud z neznámých důvodů nepřístupné i policistům, kteří případy v minulosti vyšetřovali – např. dokumenty a záznamy z jednání vlád, které o privatizaci rozhodovaly – tak se jim nepodařilo zcela objasnit všechny skutečnosti. Bílé místo v popisu děje tvoří období vlády úřednického premiéra Josefa Tošovského. Nyní předsedy Institutu finanční stability, který je součástí Banky pro mezinárodní zúčtování se sídlem v Basileji. Jde o mezinárodní smlouvou zřízenou nadnárodní instituci, jejíž zaměstnanci požívají výsad plné diplomatické imunity podle Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Této imunity je nelze zbavit a nelze je ani vydat k trestnímu stíhání do jakékoli země. Natož předvolat k výslechu. Dokumenty a záznamy z tohoto přechodného období mezi premiéry Václavem Klausem (ODS) a Milošem Zemanem (ČSSD), kteří se později vystřídali i ve funkci prezidenta republiky, jaksi „záhadně zmizely“. Nekalé praktiky, které vedly k pádu naší největší důlní společnosti, členové vyšetřovací komise shrnuli do podezření ze spáchání trestných činů: - zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 bývalého trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), - poškození cizích práv podle § 181 odst. 3 nového trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.), - podvodu podle § 209 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, - porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, - poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku, - zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku, - způsobení úpadku podle § 224 trestního zákoníku, - zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku, - zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku a - maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 3 trestního zákoníku. Zločin přitahuje zločin Za tímto zdánlivě suchým výčtem hospodářských trestných činů, jejichž spáchání poslanci dokázali nebývale stručně a přesně popsat, se skrývá obrovské množství další kriminality. S vytunelováním OKD bylo spojeno propouštění, jaké oblast dnes zahrnutá do Moravskoslezského kraje nepamatovala od dob velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století. I v případě zaměstnanců, kteří o práci nepřišli, došlo během procesu transformace podniku na akciovou společnost, její následné privatizace a na ni navazující bankrot k nebývalému poklesu životní úrovně. Horníci se během let z příjmového hlediska propadli z úrovně elity společnosti, kam se řadili během doby socialismu, na pozici špatně placené těžké manuální práce. Placené tak mizerně vzhledem k její náročnosti, že velkou část občanů ČR na pracovních místech nahradili dovážení zahraniční zaměstnanci. Ruku v ruce s hlubokým ekonomickým a sociálním propadem celého regionu, který provázel dobu postupného mnohaletého krachu OKD, do oblasti pronikly i nejtěžší formy nehospodářské kriminality. Raketový nástup alkoholismu a narkomanie provázel nebývalé rozšíření obchodování s drogami a pančovaným alkoholem. Metanolový jed, který nejhůře řádil právě v okolí bývalých těžních věží OKD, je jen jedním z veřejně známých zločinů kapitalismu, které přímo souvisí s rozpadem OKD. Dělení teritorií pro obchod s drogami provázely i série vražd. Mnoho lidí deprivovaných ztrátou zaměstnání a nemožností je znovu najít a na to navazující ztrátou životních perspektiv umřelo pomalou smrtí lidově označovanou „uchlastání“ nebo „ufetování“ se. Se zánikem sociálních jistot v regionu nadprůměrně vzrostl podíl rozpadu manželských a partnerských vztahů. V mnoha případech provázený násilnými trestnými činy jako znásilnění, týrání partnerů nebo svěřené osoby – tedy dětí. Na rekordní úroveň v kraji během dlouholeté krize stoupla i sebevražednost. I tyto jevy, které jsou zachyceny v jiných statistikách, jdou za pachateli vytunelování OKD. Jimi se však poslanci vzhledem k zadání Sněmovny nemohli zabývat. Trnitá cesta spravedlnosti I přesto současná vyšetřovací komise, jejíž činnost skončí projednání závěrečné zprávy Poslaneckou komisí, došla zatím nejdál v historii parlamentního vyšetřování. Podařilo se jí kromě popsání trestných činů nalézt právní vadu v procesu privatizace bytů OKD. Ministerstvu financí dala podnět k podání žaloby na neplatnost vyvedení 44 tisíců bytů z majetku OKD. Je otázka, zdali se při tempu práce našich soudů některý z poškozených nájemníků dožije pravomocného rozsudku ve věci. Určitou zvláštností české metody práce parlamentních vyšetřovacích komisí je fakt, že navrhují podat policii trestní oznámení. Vyšetřovací komise má podle trestního řádu status orgánu činného v trestním řízení. Má všechny pravomoci, které trestní řád dává policejním orgánům. Poslancům při práci pomáhají vyšetřovatelé přidělení z Policie ČR. I přes závěry o spáchání popsaných trestných činů však komise hodlá případy opětovně předat jiným policejním složkám k došetření. V jiných zemích vyšetřovací komise – například Senátu USA na základě zjištěných skutečností provádí přímé obvinění podezřelého. A následně podává veřejnému žalobci (obdoba našeho státního zástupce) návrh na podání obžaloby k soudu. Cesta k potrestání tohoto zločinu bude zřejmě ještě hodně dlouhá. Třetí vlna privatizace Nyní OKD ovládá stát, ale opět hrozí, že by o firmu mohl divokou cestou přijít. V květnu 2017 soud poslal doly do insolvence. Věřitelé si přihlásili u insolvenčního správce pohledávky za 17 miliard Kč. Další pohledávky za 12 miliard Kč od firmy NWR, která OKD ovládala, insolveční správce neuznal. Podle jeho názoru pravomocně schváleného soudem vznikly s účelem pokračování v trestné činnosti označované jako tunelování. Následně byl vypracován plán reorganizace firmy, který soud schválil 23. 11. 2017. Soud umožnil reorganizaci, tedy pokračování v těžbě s tím, že do firmy vstoupí majetkově stát. Ministerstvo financí odkoupilo za 80 milionů zůstatky dluhů po jejich zkrácení schváleném soudem. Po přeměně na stoprocentní podíl v nástupnické firmě 4. 4. 2018 stát OKD znovu plně ovládl. Vláda do firmy napumpovala nové peníze ve formě státních záruk, které umožnily firmě pokračovat v těžbě a prodeji uhlí. Další vlnu skryté privatizace otevřel Krajský soud v Ostravě 23. 10. 2019. V zatím nepravomocném rozhodnutí prohlásil za platné pohledávky londýnské pobočky Citibank. Původně šlo o dluhopisy firmy NWR, za něž ručila její tehdy dceřinná firma OKD. V minulosti je insolvenční soud prohlásil za neplatné, protože vznikly způsobem, který je porušením zákona. Pokud by odvolací soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, tak by dnes fungující zdravá státní firma mohla znovu spadnout do bankrotu. Nebo by stát musel zaplatit celou pohledávku dřívější Bakalovy firmy, která v minulosti ovládala OKD. Třetí možností je, že by se Citibank z rozhodnutí soudu mohla stát novým majitelem firmy cestou vyrovnání. {/mprestriction} Autor je publicista.
\nČas načtení: 2020-02-01 19:24:03
Případ Válkové pokračuje odvetou vůči nactiutrhačům
Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl. Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv. Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové. Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším. Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto. Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky. Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje. Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu. Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem. Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice. Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže. Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení. Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť. Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo. Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy. Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“. Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-08-22 15:06:55
Kennedy chystá v pátek velké oznámení k veřejnosti
Jak jsme již dříve spekulovali, Robert F. Kennedy Jr. skutečně plánuje ukončit svou nezávislou prezidentskou kampaň a podpořit bývalého prezidenta Donalda Trumpa, uvedla zpravodajská stanice NBC s... Článek Kennedy chystá v pátek velké oznámení k veřejnosti se nejdříve objevil na AC24.cz.
\nČas načtení: 2025-04-11 19:45:42
Trump dělá to, co sliboval před volbami, míní Vondráček
„Nyní už víme, že jestliže přichází nějaké oznámení, může to být jen proto, aby druhý den to oznámení bylo jiné a aby se jednání (o clech) posunula,“ řekl v pořadu Interview ČT24 místopředseda ANO Radek Vondráček, podle kterého americký prezident Donald Trump dělá to, co sliboval před volbami. Vondráček kromě kroků amerického prezidenta ohledně tarifů hovořil rovněž o Trumpově nepředvídatelnosti nebo o tom, jakým způsobem by s šéfem Bílého domu měla jednat Evropská unie.
\nČas načtení: 2025-02-22 09:00:00
18 věcí, které Trump a jeho tým udělali tento týden
Od označení ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za diktátora až po oznámení dalších tisíců propuštěných zaměstnanců ve federálních úřadech - Trumpova administrativa pokračuje ve svých šokujících rozhodnutích1. Nazval ukrajinského prezidenta Zelenského „diktátorem"Trump v úterý označil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za „diktátora“.Jeho útoky přišly poté, co Zelenskyj reagoval na americko-ruská jednání o válce, z nichž byl Kyjev vyloučen.Zelenskyj řekl, že Trump „žije v dezinformačním prostoru“ řízeném Moskvou poté, co Trump lživě uvedl, že ukrajinský vůdce klesl na podporu pouhých 4% na Ukrajině - tento údaj podle Zelenského šíří Rusko.Zelenského funkční období mělo skončit v květnu 2024, ale jeho země je od ruské invaze v plném rozsahu před třemi lety ve válečném stavu a volby jsou pozastaveny.Věta o „diktátorovi“ vyvolala kritiku evropských představitelů včetně německého kancléře Olafa Scholze, který ji označil za „jednoduše špatnou a nebezpečnou“.
\nČas načtení: 2022-04-04 16:43:42
Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.
\nČas načtení: 2020-04-28 06:18:11
Zločin na zločinci není zločinem?
Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch. Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-05 17:26:10
Stát se omluvil bývalému řediteli Národní galerie Jiřímu Fajtovi
Ministerstvo kultury uznalo, že Jiřímu Fajtovi byla způsobena újma na profesní a osobní cti a omluvilo se za jeho odvolání z funkce ředitele Národní galerie. Reagovalo tím na skutečnost, že trestní stíhání podaná na Fajta předchozím vedením ministerstva policie odložila. Dvě trestní oznámení na Jiřího Fajta podal někdejší ministr kultury Antonín Staněk kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií. Ze stejného důvodu ho i 18. dubna odvolal. Policie ovšem nyní obě trestní oznámení odložila. Ministerstvo kultury na svém webu 5. května uvedlo: „Jako důvody tohoto odvolání uvedl tehdejší ministr kultury informace, které neměly oporu ve skutkovém stavu věci. Policie České republiky po provedení všech potřebných šetření odložila obě trestní oznámení (…) z rozhodnutí tehdejšího ministra kultury v souvislosti s odvoláním pana Jiřího Fajta z funkce generálního ředitele Národní galerie Praha jako nedůvodná. Ministerstvo kultury České republiky uznává, že tím byla způsobena újma na profesní a osobní pověsti a cti pana Jiřího Fajta, jakož i na jeho dobrém jménu. Česká republika – Ministerstvo kultury České republiky se tímto panu doc. Dr. et PD Dr. et Ing. Jiřímu Fajtovi, Ph.D., za svá výše uvedená rozhodnutí učiněná tehdejším ministrem kultury omlouvá.“ Bývalý ministr Staněk se k tomu stručně vyjádřil na své twitterovém účtu: „Nepřísluší mi hodnotit práci policie. O vině a trestu rozhoduje soud ne média. Odložení věci neznamená překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání lze v budoucnu kdykoli v průběhu promlčecí lhůty zahájit. Odložení věci je oproti zastavení trestního stíhání Pyrhovo vítězství.“ Policie už loni odložila jiná trestní oznámení podané Staňkovým ministerstvem, a to na bývalé ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala a Michala Soukupa, Ministr tvrdil, že pochybili v případě nákupu pozemků pro Středoevropské fórum Olomouc, policie ovšem dospěla k názoru, že se žádný trestný čin nestal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-11-08 12:08:30
Svatební oznámení na míru: Jak si vytvořit vlastní design
Pokud chcete, aby vaše svatební oznámení bylo opravdu jedinečné a osobní, vytvoření vlastního designu je ideální volbou. Vlastní design vám poskytuje absolutní kontrolu nad tím, jak bude vaše oznámení vypadat, a umožní vám přizpůsobit každý detail podle vašich představ. Tento článek vás provede procesem tvorby unikátního svatebního oznámení. 1. Výhody vlastního designu Výběr vlastního designu […] Článek Svatební oznámení na míru: Jak si vytvořit vlastní design se nejdříve objevil na Super Magazín.
Čas načtení: 2024-11-08 12:08:30
Svatební oznámení na míru: Jak si vytvořit vlastní design
Pokud chcete, aby vaše svatební oznámení bylo opravdu jedinečné a osobní, vytvoření vlastního designu je ideální volbou. Vlastní design vám poskytuje absolutní kontrolu nad tím, jak bude vaše oznámení vypadat, a umožní vám přizpůsobit každý detail podle vašich představ. Tento článek vás provede procesem tvorby unikátního svatebního oznámení. 1. Výhody vlastního designu Výběr vlastního designu […] Článek Svatební oznámení na míru: Jak si vytvořit vlastní design se nejdříve objevil na Super Magazín.
Čas načtení:
Ochrana oznamovatelů v ČR Whistleblowing
[skoleni-kurzy.eu] Cílem vzdělávacího programu je seznámení s novým zákonem o ochraně oznamovatelů vycházejícím ze směrnice Evropského parlamentu a Rady EU o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie whistleblowing. Na semináři získáte informace, jak postupovat v případě zavádění vnitřních oznamovacích systémů v organizaci, jaké jsou podmínky pro jejich sdílení a outsourcing, jak si počínat při přijímání a vyřizování oznámení protiprávního jednání, jak rozlišit osoby považované za oznamovatele či jakou ochranu těmto osobám právní řád přiznává. Dozvíte se, proč je taková ochrana potřebná, a jaký může mít přínos pro stát i soukromé společnosti. * • právní úprava ochrany oznamovatelů v České republice whistleblowing, • proces implementace směrnice na ochranu oznamovatelů, • pojem oznámení a oznamovatele – věcná a osobní působnost směrnice a transpozičního předpisu, – informace vyloučené z oznámení, • ochrana oznamovatele v hmotněprávní i procesně právní rovině, • oznamovací kanály – interní, externí, – zveřejnění oznámení, • příslušné osoby prošetřovatelé, jejich funkce a přínos pro zaměstnavatele, • působnost Ministerstva spravedlnosti – osvětová a metodická činnost, – posuzování oznámení, • sankce za porušení povinností na úseku ochrany oznamovatelů. Interaktivní diskuze, prostor pro dotazy, zodpovězení dotazů, vyhodnocení programu. ...1. VOX s.r.o.
Čas načtení: 2025-03-28 22:00:00
Google Pixel vyřešil noční můru všech uživatelů. Nová funkce zatočí s nekonečným přívalem oznámení
Google Pixel obdržel v poslední aktualizaci skvělou novinku: Zeslabení oznámení. O co jde? Představte si situaci – a nejspíš si ji ani nemusíte představovat – kdy se v nějaké diskuzní skupině rozjede živá debata a vám začnou každých pár sekund chodit oznámení. A přesně tuhle situaci se snaží funkce zeslabení oznámení řešit. Pokud tuto funkci […] Celý článek si můžete přečíst na Google Pixel vyřešil noční můru všech uživatelů. Nová funkce zatočí s nekonečným přívalem oznámení
Čas načtení: 2021-11-09 09:56:23
Schizofrenní superformalistické myšlení státních zástupců
Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných, mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených. Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky. Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat, a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci. Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí o něm bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství. Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování mého trestního oznámení. Překvapuje mě, že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované ochránce. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.
Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48
„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho
V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů. Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40
Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)
Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“ Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley. Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian. Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích. Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-28 15:15:32
Android OS • Zapnutí zvuku oznámení
Ahoj,prosím můžete mi poradit,aktualizoval jsem na android 14 a nefungují mi správně oznámení.Oznámení mám u aplikací povoleno a i mám vyplý tichý režim.U sms zpráv se mi přehraje zvuk oznámení jen když jsem ve přímo vlákně.V případě vyplého displejek se zvuk nepřehraje. To samé whatsapp, když mi přijde zpráva, když mám vyplý displej, zobrazí se jen bublina u aplikace, ale pokud jsem v konkrétním vlákně, tak když přijde zpráva přehraje se zvuk.Přijde mi, jak když mám vyplé přehrávání zvuků aplikací, když mám vyplý displej. Můžete mi poradit, kde zapnu zvuk oznámení, aby se přehrával kdykoliv.
Čas načtení: 2024-04-16 17:26:22
Blíží se oznámení nové Mafie, tvrdí důvěryhodný leaker
Společnost Take-Two údajně začala připravovat oznámení v souvislosti s gangsterskou sérií Mafia Informaci přinesl insider s přezdívkou Kurakasis, který v nedávné minulosti správně předpověděl například nového Indianu Jonese od Bethesdy Kurakasis na základě předchozích zkušeností s podobnou situací odhaduje, že k odtajnění nových informací by mohlo dojít přibližně za čtyři týdny Skoro to vypadá, že s oznamováním nových českých her se tak trochu roztrhl pytel. Už ve čtvrtek se hráči po šesti letech čekání dočkají vytouženého oznámení novinky od Warhorse Studios, kterou by podle dostupných indicií mělo být pokračování středověkého RPG Kingdom Come: Deliverance. To však dost možná není všechno. V dohledné době bychom se totiž mohli dočkat také představení nové Mafie, která už několik let vzniká ve studiu Hangar 13. Alespoň to na sociální síti X tvrdí leaker s přezdívkou Kurakasis, který v nedávné minulosti s předstihem prozradil hry jako Indiana Jones and The Great Circle či Marvel’s 1943: Rise of Hydra. Přečtěte si celý článek Blíží se oznámení nové Mafie, tvrdí důvěryhodný leaker
Čas načtení: 2024-04-29 08:00:57
Příliš mnoho vibrací? Android 15 nabídne jejich automatické potlačení
Již dříve byla v Androidu 15 nalezena funkce utišení oznámení Uměla ztišit opakující se oznámení, ale ne vibrace Nyní bylo nalezeno nastavení i ohledně opakovaných vibrací Android 15, obsahuje už od začátku užitečnou novou funkci nazvanou utišení oznámení. Tato funkce, jak její název napovídá, potlačuje příliš rušivá upozornění. Když dostanete mnoho po sobě jdoucích oznámení […] Celý článek si můžete přečíst na Příliš mnoho vibrací? Android 15 nabídne jejich automatické potlačení
Čas načtení: 2024-06-04 12:00:27
Uživatelé jsou po aktualizaci na One UI 6.1 naštvaní, nejde změnit zvuk SMS. Poradíme, jak na to!
Android používá u oznámení kategorie, pomocí kterých se detailně nastavují oznámení Samsung v aktualizaci One UI 6.1 zakázal zobrazení kategorií oznámení Bez nich ale nejde změnit zvuk například u SMS. Ukážeme vám, jak obnovit původní stav Samsung v nejnovějším One UI 6.1 schoval detailní nastavení oznámení a uživatelé jsou nešťastní a naštvaní, protože starý způsob […] Celý článek si můžete přečíst na Uživatelé jsou po aktualizaci na One UI 6.1 naštvaní, nejde změnit zvuk SMS. Poradíme, jak na to!
Čas načtení: 2024-10-08 09:00:40
Peněženka Google dostává novinku. Nákupy s ní jsou tak přehlednější
V polovině letošního roku byla Peněženka Google aktualizována, aby mohla přímo odesílat oznámení o nákupech. Nyní je pro tato oznámení k dispozici nová ikona, která přišla s nejnovější verzí globálně populární platební aplikace. Místo dosavadního loga Googlu „G“ nyní oznámení pro nákupy používají ikonu Peněženky. Jde o stejnou zjednodušenou verzi, kterou používá dlaždice rychlého nastavení Peněženky a zástupce na zamykací obrazovce. Předchozí ikona oznámení byla pozůstatkem z […]
Čas načtení: 2025-01-30 12:15:00
Dočkali jsme se! Android 16 přinese funkci, kterou iOS už dlouho závidíme
Android nabízí několik variant oznámení, ale neumí jednu, kterou nabízí iOS na telefonem iPhone. Je to živé oznámení, které dokáže měnit svůj obsah podle toho, jak se mění stav sledovaného děje. Své využití najde především pro aplikace jako je taxi nebo rozvážka jídla. Místo, abyste museli sami aktualizovat aplikaci, zobrazí se vám oznámení, ve kterém […] Celý článek si můžete přečíst na Dočkali jsme se! Android 16 přinese funkci, kterou iOS už dlouho závidíme
Čas načtení: 2025-03-16 08:00:16
5 skvělých triků pro ještě lepší přizpůsobení iPhonu
Přizpůsobení oznámení Na vašem iPhonu si můžete mimo jiné detailně přizpůsobit, jak se budou zobrazovat oznámení na uzamčené obrazovce. V Nastavení přejděte do sekce Oznámení. Zde máte hned několik možností. Chcete-li mít přehled o všech notifikacích na první pohled, zvolte zobrazení v podobě sady, seznamu nebo počtu notifikací. Navíc si můžete pro každou aplikaci individuálně nastavit, zda se její oznámení budou zobrazovat na uzamčené obrazovce, nebo zda je chcete mít […]
Čas načtení: 2025-04-11 15:00:01
Toto je sice základní funkce Samsungů, věděli jste ale, že si ji můžete blíže nastavit?
Neodmyslitelnou součástí naší uživatelské zkušenosti se smartphonem jsou oznámení. Asi víte, jak je na vašem Samsungu spravovat (přes Nastavení→Oznámení), věděli jste ale, že je možné je zobrazit v ikonách aplikací? Pokud chcete vědět, jak na to, čtěte dál. Jak na Samsungu zobrazit oznámení v ikonách aplikací Zobrazit na vašem telefonu Galaxy oznámení v ikonách aplikací není nijak složité, stačí provést níže uvedené kroky: Jděte do Nastavení. Vyberte […]
Čas načtení: 2022-06-08 09:28:19
Diskuse ve veřejném prostoru ovládá několik málo nosných témat. Příznačnou vlastností debat je zamlčování některých problémů, které mohou ovlivnit vývoj událostí. Například v debatách o volbě prezidenta republiky se většinově považuje za samozřejmé, že v závěrečném kole budou proti sobě stát Andrej Babiš a generál Petr Pavel. Zmínky o skutečnosti, že Babiš čelí obžalobě, kterou bude veřejně projednávat Městský soud v Praze, se téměř neozývají, ač informace z probíhajícího soudního jednání budou ovlivňovat veřejné mínění. Ale zamlčovaný problém se vynořil z mlhy zprávou o zamítnutí návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby a o nařízení začátku hlavního líčení na den 12. září 2022. Osud přeje strůjcům této taškařice: když podávali trestní oznámení ve snaze podrazit nohy Babišovi, kterého nedokázali porazit v politickém boji, sotva mohli očekávat, že hlavní líčení začne dva týdny před komunálními volbami a s největší pravděpodobností bude ovlivňovat ještě i volby prezidenta republiky. A už vůbec nemohli tušit, že případ napadne senátu předsedy Jana Šotta, který se kdysi osvědčil jako režisér hlavního líčení v procesu proti představiteli Věcí veřejných Vítu Bártovi, které vedl před očima veřejnosti téměř on-line. Proces tehdy skončil zproštěním obžalovaného, ale Věci veřejné se z jeho vlivu nevzpamatovaly. Sám obžalovaný Babiš se až dosud tváří, jako že se ho proces netýká, protože nic zlého neudělal, takže nemůže být odsouzen. Upřímně řečeno, neznám obsah obžaloby, takže nedovedu odhadnout, zda mu hrozí nějaké nebezpečí a zjevná účelovost trestního oznámení mě popouzí. Zato jsem poznal několik obžalovaných, kteří také přísahali na svou nevinu, ale skončili ve vězení, přičemž někteří z nich dle mého laického úsudku se tam neměli nikdy dostat. Provázel jsem Alenu Vitáskovou celým jejím stíháním od začátku až do zproštění a mám tedy představu o psychickém tlaku, jemuž obžalovaný v průběhu řízení čelí. To vše nyní čeká na Babiše. Nelze vyloučit, že se hlavní líčení protáhne. V každém případě není co panu obžalovanému závidět a škodlivý vliv procesu nelze vyloučit, i když nakonec dosáhne zproštění. Otevírá se nyní prostor pro spekulace, jak budou voliči reagovat na soudní řízení proti Babišovi. Přenechám je politologům, oficiálním komentátorům a jiným mágům. Spíše budu přemýšlet, zda u procesů, které skončily zprošťujícím rozsudkem a už při jejich vyvolání bylo zřejmé, že mají politickou motivaci nebo povahu osobní pomsty, by nemělo následovat zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení nemohly věc vyřídit ve zkráceném řízení, s následným vyvoláním postihu původců průtahů. Pro srozumitelnost: popis trestného činu Vitáskové v trestním oznámení umožňoval odložení ad acta, ale orgány činné v trestním řízení deptaly paní obviněnou řadu let. Provozovatelé jejího trápení by zasloužili náležitou „odměnu“.
Čas načtení: 2021-04-05 17:50:50
Neprůstřelné orgány, bezbranní občané
Občas je slyšet nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně. Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená. Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun. Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují. Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů. Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká. Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem. Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové a snaží se učinit spravedlnosti zadost. Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů. Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí. Netýká se to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako například některých civilních útvarů ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže. V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-15 14:27:27
Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem. Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku roku 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání vytyčeného České republice Evropskou unií. Vděčnosti se nedočkali. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení s nimi začalo v roce 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o tři roky později. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení. Nezodpovědní úředníci Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá. Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v roce 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018. Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v roce 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. Energetický regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k dispozici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli. Když se na místo vrátili v rozhodující den 31. prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdeněk Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. Žalobce obvinil Zdeňka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. Je trestně odpovědný vrcholový manažer? Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obžalovaného Zdeňka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdeněk Zemek st. dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou. V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření, zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární elektrárnu bez licence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}