Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2015-11-25 08:46:01

Výzva! Braňte svá práva!

Je to skoro přesně čtvrt století kdy naše republika poprvé okusila co to znamená svoboda. Jednou z hlavních svobod, které nezbytně patří ke svobodám člověka, je bránit sebe a své blízké. Tato svoboda se nám před 25 lety otevřela. Upřímně…Číst dále ›

Čas načtení: 2025-01-18 06:30:00

Skupina innogy chce vyrábět biometan. Prvním krokem je odkoupení bioplynky v Písku

Energetická skupina innogy koupila 100procentní podíl ve společnosti Smart BioEnergy, která provozuje bioplynovou stanici v Písku. Transakce již byla vypořádána. Touto akvizicí skupina innogy učinila první krok ke vstupu na trh s biometanem, na kterém chce dále expandovat.

Čas načtení: 2024-12-01 01:49:00

Adventní příběhová výzva 2024

Vyhrajte moji novou knihu Ať to dobře dopadne! s osobním věnováním! Každou adventní neděli zde zveřejním jeden příběh. Vy poproste někoho ze svého okolí (ideálně ve věku ZŠ), aby ho dovyprávěl s dobrým koncem (pozor: není jasně definováno, co je dobrý konec). Zkuste vypravěče nebo vypravěčku pobídnout k tomu, aby se do svého příběhu pokusil(a) ... Pokračovat » Článek Adventní příběhová výzva 2024 se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-08-18 12:36:29

Proč naše děti trpí? Selháváme jako společnost? Výzva pro všechny milující rodiče.

V posledních letech se stále častěji objevují zprávy o rostoucím počtu dětí trpících duševními poruchami. Sebevraždy, sebepoškozování, deprese a krize identity se stávají realitou mnoha mladých lidí. Tento trend znepokojuje odborníky i rodiče, kteří se ocitají v situaci, kdy čelí výzvám, na které nebyli připraveni. V této souvislosti je třeba se ptát: Selháváme jako společnost? A co můžeme udělat pro to, … Proč naše děti trpí? Selháváme jako společnost? Výzva pro všechny milující rodiče. Pokračovat ve čtení » The post Proč naše děti trpí? Selháváme jako společnost? Výzva pro všechny milující rodiče. first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2020-05-15 13:27:13

Koľko stojí ľudský život?

Ľudstvo sa ocitlo v úplne novej situácii. Dotýka sa každého, hoci nie každý ju rovnako prežíva, čo je prirodzené. Pre jedných je to „morová rana“ a „trest boží“ či dokonca nová predzvesť apokalypsy, pre druhých globálny test našej životachopnosti, pre ďalších čosi jako „dar zhora“, pretože ponúka príležitosť na zmenu, reštart, transformáciu spôsobu života, ekonomiky, politiky atď. Pre racionalistov je to výzva na „zdisciplinovanie sa“, pre realistov výzva na „utiahnutie opaskov“, pre moralistov výzva na „zastavenie sa a stíšenie“. Pre „kamenných“ obchodníkov a podnikateľov hrozba bankrotu, pre internetových podnikateľov naopak šanca na rozvoj a nové zisky. Pre vlády všetkých štátov nevyhnutnosť konať a pre politikov všetkých spektier možnosť „zabodovať“. Pre väčšinu obyčajných ľudí po prvotnom šoku je to vykoľajenie z bežného, normálneho života, ktorému sa každý prispôsobuje podľa svojich možností a schopností. Internetové rady a návody, ako to zvládnuť, nechýbajú. Samozrejme, objavili sa prognózy každého druhu, od proroctiev, že ľudstvo už nikdy nebude, akým bolo, po scenáre, ktoré viac než krízu pandémie riešia krízu ekonomiky.  Korona-kríza priniesla teda podnety pre najrôznejšie reakcie a postoje. V tlači, domácej i svetovej, sa objavili úvahy na tému „Koľko stojí ľudský život?“, ktoré hľadajú akúsi rovnováhu medzi stratami na ľudských životov a ostatnými stratami (ekonomickými, spoločenskými, psychologickými atď.). Dospievajú k tvrdeniam, že existujú situácie, keď je vyčíslenie hodnoty ľudského života v peniazoch jednoducho nevyhnutné. Príklady podobného prístupu z histórie nechýbajú: niekdajší trh s otrokmi, kde sa legálne kupčilo s ľudskými životmi alebo na praktiky zdravotných poisťovní, ktoré legálne kalkulujú poistné za liečenie aj úmrtie či na psychologické prieskumy, ktorých výsledkom je tzv. hodnota štatistického života. A čo súčasný trh so športovcami, na ktorom sa obchodujú za takú či onakú cenu? Záverom takýchto úvah potom je, že finančná kalkulácia toho, koľko stoja opatrenia na riešenie korony, je nielen nevyhnutná, ale aj spravodlivá, pretože inak by hrozili ešte väčšie straty. Aké? Samozrejme, tiež na životoch, i keď nie kvôli korone. Táto racionálna úvaha má, žiaľ, niekoľko zásadných problémov. Prvým je logický problém. Spočíva v protirečení medzi názvom a obsahom úvahy. Obsahom tu totiž nie je otázka, koľko stojí ľudský život, ale to, koľko stojí jeho záchrana. Alebo inak: koľko financií niekto (štát, poisťovňa) má — a je ochotný dať — na záchranu ľudského života či na kompenzáciu zaň. A to je úplne iná otázka. Niekto vie zachrániť ľudský život aj zadarmo (a nič za to nežiada), niekto ho nezachráni ani za ťažké milióny. Takže koľko potom stojí ľudský život? Samozrejme, každý stojí inak, ale od čoho to závisí? A kto to „objektívne“ zmeria? Táto otázka je absurdná. Nedávno verejnosť vzrušil prípad chlapčeka, ktorý potrebuje najdrahší liek sveta. Predstavme si, že by jeho cena prekročila stanovenú hranicu. Rozhodnutie nepreplatiť ho je totožné s rozsudkom smrti. Je možné označiť spoločnosť, ktorá to pripustí, za humánnu? Druhým je filozofický problém. Takáto úvaha je prejavom súčasného myslenia, ktoré ovládlo svet a ktorého povahu vyjadruje slovo „dataizmus“. Všetko vidíme ako dáta a hodnotíme — pardón, meriame — cez dáta. Aj človeka a jeho život redukujeme na súbory dát, ktorými manipulujeme na rôzne účely. Pre takéto myslenie platí len to, čo je vyjadrené v slovníku dát, čísel, tabuliek, štatistík. Nečudo, že takéto myslenie sa nadchýna tým, k čomu aj chce smerovať: k nahradeniu človeka počítačom, robotom, „umelým inteligentom“. Lenže myslenie v dátach a číslach, počtoch a štatistikách nemôže nahradiť myslenie v ďalších kvalitatívnych pojmoch, ako sú pravda, dobro, krása, láska, viera, nádej, sloboda, rovnosť, bratstvo, štát, demokracia, individualita, komunita, kreativita, morálka, vedomie, myslenie, konanie, emócie, inteligencia atď. Filozofia nie je matematika a už vôbec nie štatistika. Zamieňať si ich je takisto absurdné. Ak je ľudský život vyjadriteľný peniazmi, platí preň aj teória hodnoty, inflácia, deflácia či ďalšie ekonomické kategórie? Kto bude mať právo ich počítať? A čo s ľuďmi, ktorí sa budú svojimi kvalitami výrazne vymykať štatistickému priemeru? To otvára tretí, etický problém. Myslieť o hodnote ľudského života ako o „hodnote za peniaze“ je skutočne prejavom post-osvietenského cynického rozumu, aj keď si to nemusíme uvedomovať či pripúšťať. Peniaze sú síce úžasný ľudský vynález, ktorému vďačíme za mnohé. Peniaze sú univerzálny nástroj na dosahovanie našich cieľov, ale robiť z nich meradlo všetkého — dokonca meradlo života — znamená robiť z nich najvyššiu hodnotu ako mieru všetkých ostatných hodnôt. Hodnota ľudského života — každého bez rozdielu, v tom by sme si mali byť rovní — je finančne nevýčisliteľná, nekvantifikovateľná. Jednoducho, hodnota ľudského života ako zmyslu ľudského bytia, a hodnota peňazí ako ľudského vynálezu a prostriedku na dosahovanie ľudských cieľov, sú nesúmerateľné. Absurdita č. 3. V opačnom prípade sme ochotní pripustiť, že objednávateľ vraždy Jána Kuciaka bol nečakane v zisku, lebo dostal „dve mŕtvoly za cenu jednej“. Myslieť o hodnote ľudského života cez peniaze je logicky, filozoficky a eticky nehumánne. V každej situácii.   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy pohledem ze slovenské zkušenosti a perspektivy.

Čas načtení: 2025-01-13 11:07:47

Lednová výzva: bonus 100 Kč + VIP bonus 2500 Kč u Synottipu

Zažij naprosto výjimečné pondělí s peckovými bonusy v casinu Synottip. Čeká na tebe bonus 100 Kč s označením VÝZVA a k tomu také VIP bonus 2500 Kč. Podaří se ti splnit oba? Pokud tě zajímá víc, tak pokračuj ve čtení a zjisti vše potřebné. The post Lednová výzva: bonus 100 Kč + VIP bonus 2500 Kč u Synottipu appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2021-09-16 17:51:00

Dokument: Výroční zpráva a účetní závěrka Státního fondu kinematografie za rok 2020

 683 total views Kinematografie byla stejně jako jiné oblasti zasažena epidemií covidu-19. Rada Státního fondu kinematografie proto vyhlásila několik mimořádných výzev na pomoc nejpostiženějším oblastem. V červenci byla rozdělena podpora 50 milionů Kč kinům, v září pak byla rozhodována mimořádná výzva 20 milionů na vývoj v oblasti dokumentu, hraného filmu a nově také seriálů. Výzva měla […]

Čas načtení: 2021-12-06 14:17:55

Lidmila Kábrtová: Zajímá mě mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme

Od dětství ji bavilo psát a první novinový článek jí vyšel již ve dvanácti letech. Její cesta tak vedla k novinařině, kterou krátce po škole dělala, jenomže zjistila, že ji baví nejen psát, ale také řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat, a tak se rozhodla pro public relations. Posledních pět let působí Lidmila Kábrtová v PR oddělení na Fakultě stavební ČVUT. Coby spisovatelka se poprvé představila v roce 2013 knihou Koho vypijou lišky. Pak vyšla další – Místa ve tmě a letos Čekání na spoušť. Je také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry. A psaní je pro ni, jak sama přiznává, určitý způsob existence.   Pocházíte z vesnice u Náchoda, kde jste vyrůstala s mladší sestrou. Svoje první „mini“ příběhy jste začala psát již v osmi letech. Co vás ještě v té době bavilo? Byla jsem venkovské dítě, což v první řadě znamenalo nejdřív pomoct doma. U domu byl velký sad, spousty ovocných stromů, pěstovala se zelenina. Chovali jsme králíky, slepice, kozu, prase. Bylo potřeba obracet seno, sbírat popadaná jablka, čistit kurník a mnoho dalšího. Prostě všechno, co bylo nutné. Bylo automatické, že děti pomáhaly. Na to další byl čas až potom. Kromě psaní jsem si hodně rychle našla i čtení – tedy knihovnu. Nejdřív tu u nás na vsi, kde jsem svědomitě přečetla Raise i Jiráska, a potom tu v Náchodě. Tam byl výběr širší a pro mě jako dítě podstatně zajímavější. Kromě toho jsem chodila i na kroužek výtvarky. Sice jsem docela rychle zjistila, že kreslit neumím, ale asi právě díky těm hodinám mám ráda výtvarné umění.   Dočetla jsem se, že touha psát vás přivedla ke studiu žurnalistiky. Pak jste řadu let působila jako novinářka a publikovala v různých časopisech. První článek v novinách mi vyšel ve dvanácti letech a psala jsem i dál, takže studium novinařiny z toho tak nějak přirozeně vyplynulo. Nakonec jsem se ale čisté žurnalistice věnovala jen krátce po vysoké škole, protože jsem zjistila, že mě baví nejen psát, ale řadu aktivit i vymýšlet a následně realizovat. Takže jsem se rozhodla pro public relations.   Teď pracujete v PR odděleni na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Jak jste se dostala ke stavebnímu oboru? Velkou náhodou. Před lety jsem pracovala ve velké PR agentuře, psala jsem o potravinách, kosmetice, zdraví a o spoustě dalších věcí. A jednou přišel na jednání ředitel firmy, která vyráběla stavební materiál. Hledal někoho, kdo by uměl pracovat s technickými listy výrobků, aby z toho vznikla zajímavá informace pro média. Tak jsem to zkusila. A následně jsem zjistila, že mě práce s techniky a psaní o technologiích baví a zajímá, takže pak přibyly další firmy ze stavební oblasti. A před pěti lety jsem přešla přímo na Fakultu stavební ČVUT.   Touha spřádat příběhy vás nepřešla, nejdřív jste přispívala na web pribehynapadesatslov.cz, díky tomu vyšla v roce 2013 vaše první knížka, experimentální próza složená z minipříběhů Koho vypijou lišky. Kniha volně provázaných povídek Místa ve tmě vám vynesla Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu a v roce 2021 vám vyšel povídkový román Čekání na spoušť. Připravujete něco nového? Námět mám už hodně dlouho. Vlastně jsem ho měla ještě dřív, než jsem začala psát Čekání na spoušť. Ale uvedu k tomu jen to, že příběh se bude prolínat ve dvou časech, podrobnosti si nechám pro sebe.   O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Zajímají mě zlomové momenty, mikrokosmos, který máme v sobě a do něhož ty druhé obvykle nepouštíme. Okamžiky, kdy se rozhodujeme, proč a jak se rozhodujeme. Vnitřní a niterné věci, které jsou často spouštěčem toho vnějšího… A inspirace, nehledám ji. Prostě jsou to vjemy, které určitým způsobem samovolně přicházejí a čas od času se v hlavě propojí a samy si řeknou o zpracování.   Jste také autorkou několika rozhlasových her v projektu Minutové hry a hra pro děti a mládež Šedivák vám vynesla Čestné uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru. Co vás přivedlo k psaní rozhlasových her? U obojího jsem si řekla, že to zkusím. V případě minutových her to byla výzva, jestli do tak krátkého času dokážu vtěsnat příběh. A Šedivák byl můj první pokus napsat příběh pro děti a zároveň zvládnout klasický scénář, protože příběh tu je nutné odvíjet jinými cestami, než jak je to při psaní knihy. Prakticky vše musí přejít do přímé řeči, je třeba myslet i na zvuky, vykreslení prostředí pro posluchače.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Věty se mi skládají v hlavě a já je musím jen zapsat…“ Tak to někdy mívám. Tři čtyři věty, někdy krátký odstavec. Utkvělá myšlenka, která se mě pustí teprve až v momentu, kdy ji napíšu.   Čím je pro vás psaní a co vás na psaní nejvíce baví?   Psaní je pro mě určitý způsob existence, víc jsem nad tím nikdy neměla potřebu uvažovat. Vždy to byla samozřejmá součást mě samé. A co mě nejvíc baví? Asi bych měla říct proces tvoření, ale u mě to je spíš proces hledání. Ví se, že mám ráda přesné informace, terminologii a pokud popisuju třeba nějakou profesi nebo práci, hledám podrobnosti, detaily, zajímavosti. Tohle je pro mě asi ta největší výzva, ponořit se do naprosto neznámé oblasti a snažit se v ní aspoň trochu vyznat, i když nakonec z toho, co najdu, použiju v knize jen minimum…   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbený žánr nebo autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení? Čtenářka jsem čím dál netrpělivější. Už nedočítám knihy, s kterými jsem se z nějakého důvodu čtenářsky nepotkala. O to víc se chci kochat těmi dalšími. Žádný žánr oblíbený nemám, stačí mi, že je to dobrý text a pro mě zajímavý příběh. Z letošních knih mě zaujala třeba Tohle město, tahle řeka od Martiny Leierové, Alena Mornštajnová a její Listopád, z překladů pak třeba Piranesi od Suzanny Clarkové, kterou skvěle přeložil Viktor Janiš. Z loňských bych určitě doporučila Vrány Petry Dvořákové.   A jak ráda trávíte chvíle volna? Knihy, kino, divadlo, cesty, výlety, zahrada, je toho mnoho… Nebo jen tak lenošit. I to umím.   Lidmila Kábrtová se narodila se v roce 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze a marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v oddělení PR a marketingu na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Napsala knihy Koho vypijou lišky (2013), Místa ve tmě (2018), Čekání na spoušť (2021). Je autorkou několik rozhlasových her v projektu Minutové hry pro ČRo Vltava. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Českého literárního fondu (za knihu Místa ve tmě) a čestného uznání v soutěži Českého rozhlasu o nejlepší rozhlasovou hru Radio Drama za hru Šedivák (autor v kategorii Původní rozhlasová hra pro děti a mládež). S rodinou žije nedaleko Nymburka.

Čas načtení: 2021-05-14 08:48:23

Román Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel vychází jako audiokniha a do kin přijde i film

Prvok, Šampón, Tečka a Karel je román spisovatele, scenáristy a režiséra Patrika Hartla, jehož filmová podoba čeká na otevření kin. Hlavní protagonisty příběhu ve filmu ztvárnili Martin Pechlát, David Švehlík, Hynek Čermák a Martin Hofmann. Ještě před tím vychází audiokniha, kterou načetl Martin Hofmann, jenž ve filmu ztvárňuje Karla. Vznikla v režii Natálie Deákové a vychází ve vydavatelství Supraphon v pátek 21. května 2021 na CD-MP3 i v digitálních formátech. Jako bonus obsahuje doslov namluvený autorem a píseň z filmu, kterou napsali Roman Holý s Danem Bártou Dobrá zpráva a nazpívali Vojtěch Dyk, Matěj Ruppert, Dan Bárta a Vladimir 518. Prvok, Šampón, Tečka a Karel je příběh čtyř kamarádů, kteří se rozhodnou řešit svou krizi středního věku provokativní hrou. Při setkání na třídním srazu dvacet let po maturitě dojdou k závěru, že jejich životy jsou na hony vzdálené představám, které o nich měli na gymnáziu. A tak si společně vymyslí úkoly pro osvěžení dávné odvahy a svobodomyslnosti. Co je náročnější? Svléknout se na veřejnosti donaha, nebo říkat za všech okolností pravdu? „Kdyby měl Karel charakterizovat, jaká tato kniha je, pravděpodobně by řekl, že je to výzva. Výzva nebát se v poločase rozpadu změnit a čelit pohodlnosti. Prvok by asi neváhal pateticky dodat, že je to příběh o svobodě a odvaze, která je k ní potřeba. A taky o tom, jak milovat. Manželky, milenky, matky i dcery. Tečkovi by to bylo fuk, protože knížky nečte. Ale kdyby zjistil, s kolika ženami se v tomto příběhu vyspí, možná by ho to zaujalo natolik, že by si zrovna tenhle román přečetl. A Šampón by hlavně považoval za důležité, aby se při čtení této knížky čtenáři dobře bavili. Protože podle něj v ní jde především o to, o čem zpíval Freddie Mercury: Show must go on,“ uvedl Patrik Hartl.  Herec Martin Hofmann vydání audioknihy komentoval: „Načítání knih je celkem masakr. Mnoho času na přípravu, mnoho hodin ve studiu. Je to náročné na koncentraci, momentální kondici hlavy a mluvidel. Snažil jsem se přijít na to, kdy je dobré dělat přípravu, jak dlouho před samotným načítáním, jakou energii ve studiu potřebuji a jakou ne, jak vydržet čilý, konkrétní, jak neprosazovat sebe jako interpreta před tou knihou samotnou. Vědět, kdy začínám odpadat, přiznat si, že dnes mám slabší den. A nepolevovat. Dalo mi to docela zabrat, tak doufám, že ten výsledek bude v pořádku. A samozřejmě bylo příjemnější, že už jsem po filmu měl před očima konkrétní živé lidi. Martina Pechláta, Davida Švehlíka, Hynka Čermáka a ostatní. Někdy to bylo zábavné dělat jakoby Čermáka v podání Hofmanna. Snad jsem klukům moc neublížil. Pokud ano, nebyl to můj záměr.“ Stejnojmenný film natočil sám Patrik Hartl jako režisér a na čtenáře či posluchače knihy pak podle něj čeká v kině pár překvapení. Do filmového příběhu totiž hrdinům připravil oproti románu několik změn. „Nebavilo by mě udělat film úplně stejně jako knížku, to by byla nuda,“ směje se Patrik Hartl. „S chutí jsem příběh filmu naládoval tím nejlepším z knížky, co se do dvou promítacích hodin vešlo, a ještě jsem měl štěstí, že nás s dramaturgyní Ivou Jestřábovou napadlo leccos nového navrch. Na reakce diváků se těším jak malej kluk.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-23 11:29:30

Soudcovská zvůle lege artis

V soudcokratickém státě nejsou vyloučena žádná překvapení ze strany soudců, jistých si beztrestností, čehož důkazem je následující příběh. Žije mezi námi slušný člověk, z dopuštění osudu odsouzený k nepodmíněnému trestu, dočasně propuštěný z vězení soudním rozhodnutím o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů do 30. září letošního roku. Protože lékaři mu rozplánovali léčebné úkony až do listopadu, požádal o prodloužení přerušení. Předseda senátu přibral znalce, který koncem srpna dodal znalecký posudek, z něhož vyplývá, že pan odsouzený je způsobilý k výkonu trestu za předpokladu dodržování celé řady omezení, z nichž aspoň části nelze ve vězení dbát. Pan odsouzený žil stále dál klidně. Očekával, že předseda senátu nařídí ještě před koncem září veřejné zasedání k jeho žádosti o prodloužení přerušení výkonu. Domníval se, že s žádostí přece jen uspěje, protože nástup trestu v této době by znemožnil dokončení léčby. Zažil ale šok. Do jeho datové schránky dorazila 4. září výzva vyšší soudní úřednice, aby se do pěti dnů vrátil do věznice. Odesilatelka si tím vysloužila stížnost předsedovi soudu, protože rozhodování v této věci přísluší pouze předsedovi senátu, o němž v jejím přípisu není ani slůvko. Ale její nadřízený ji zakryl (jak jinak): rozhodl předseda senátu a úřednice pouze provedla jeho rozhodnutí. Teprve pak se ozval předseda senátu dopisem obhájci, v němž se odvolal na své právo dle ustanovení trestního řádu rušit rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Potvrdil, že na nástupu jeho klienta trvá. V příslušném paragrafu trestního řádu se skutečně píše, že „je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá“ a proti této větě není stanovena možnost stížnosti (přeloženo do lidštiny: odvolání). Nutno připustit, že „náš“ předseda senátu si může myslet, že takto vydaná výzva k nástupu do výkonu trestu je v souladu se zákonem, tedy lege artis. Na druhé straně je neprosto nezpochybnitelné tvrzení, že daným postupem znemožnil panu obžalovanému bránit se proti zvůli zákonnou cestou. Jako laik soudím, že jej připravil o přístup k soudní ochraně, zajištěný Listinou základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy. Z dopisu není zřejmé, zda se předsedovi senátu dostalo varování, že pan odsouzený balí kufry a chystá se zmizet do Burkiny Faso, či zda zjistil, že se místo předepsaných léčebných zákroků osvěžuje s lehkými ženami v místním hampejzu. A zejména: jako laik neznám procesní nástroj, jímž by bylo možné bránit se proti soudnímu rozhodnutí, provedenému pouhým dopisem, a možná přece jen ne tak úplně lege artis. Zdá se mi navíc nepochopitelné, proč předsedovi senátu tolik záleželo na tom, aby se pan odsouzený vrátil rychle za mříže, že k vynucení návratu použil nestandardní postup. Má snad k němu zvláštní osobní vztah? Vzhledem k tomu, že termín přerušení výkonu trestu je 30. září, současně je podaná žádost o prodloužení přerušení a je již k disposici čerstvý znalecký posudek, je těžké pochopit, proč předseda senátu nenařídil ještě před koncem září veřejné zasedání k projednání žádosti o prodloužení přerušení výkonu trestu. Jejím zamítnutím mohl standardním postupem dosáhnout téhož, o co se pokusil výše popsanou „partyzánštinou“. Přece kvůli několika dnům, o které by pan odsouzený při použití civilizovaného postupu řízení přišel později do věznice, by nepropuklo zemětřesení. Mimo to jde-li o lidské zdraví, soud by měl postupovat s nejvyšší možnou uvážlivostí. Nicméně celý případ je názornou ukázkou toho, že díky nepřesné formulaci textu zákona může pokleslý soudce jednat sice zdánlivě lege artis, ale přesto hezky zvysoka dupat po lidských právech. Řekl bych, že nad takovým jednáním předsedy senátu by se měl zamyslet někdo z kárných žalobců, ale jsem si jist, že se žádný nenajde. Nakládat špatně s občanskou chátrou přece není hřích. „Firemní kultura“ daného soudu se vyznačuje častějším výskytem nesprávných úředních postupů a soudcovské svévole. Revize správních rozhodovacích procesů ministerstvem by asi přinesla zajímavé výsledky, ale ministerstvo si nemůže dovolit ji provést, protože paní ministryni by soudci uklovali kvůli domnělému porušování soudcovské nezávislosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Zamyslet by se měli i zákonodárci, protože malá úprava textu příslušného paragrafu by znemožnila opakování popsaného svévolného postupu soudu.

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-08 06:51:09

Unikátní svědectví roku 1945: První rozkazy jak žít

Do dnešních dnů se zachovaly přepisy ústeckých rozhlasových relací vysílaných místní vysílačkou pro oblast Ústí nad Labem. Umožňují nahlédnout do situace posluchačů v Ústí nad Labem poblíž česko-německé hranic v květnu až červenci 1945. Němci i Češi (tedy i majitelé a vedoucí pracovníci firem) museli sledovat rozhlasové relace, protože se z rozhlasu dozvídali i to, že se mají dostavit na nějaký úřad vedoucí pracovníci některých ústeckých firem nebo i vyjmenované skupiny občanů. Z rozhlasu zněly doslova rozkazy, co musí místní obyvatel udělat. V němčině byli místní obyvatelé vyzýváni: „Upozorňujeme nové posluchače, že každou celou hodinu vysíláme zprávy a nařízení ČNV. Z technických důvodů není možné vysílat nepřetržitě. Vždy pět minut před celou se ozve znělka. Jestliže se z nějakých důvodů vysílání zpozdí, po znělce vyčkejte u přijímače.“ V přepisech relací byl zmiňován Český národní výbor (ČNV) a okresní národní výbor (ONV) – v obou případech se jednalo o místní a okresní provizorní československý orgán státní moci v Ústí nad Labem. Předpisy provizorní správy, jak provizorně žít První dochovaný rozhlasový přepis je z 10. května. Tehdy se v německém jazyce v 11. 45 hod. ozvalo, že československý národní výbor a pracovní úřad nařizují: „Je absolutně nutné, aby všechna sklenářství zahájila zasklívání oken. Také všichni truhláři, tesaři, pokrývači a stavební dělníci musí okamžitě nastoupit do práce. Je zvlášť důležité, aby neprodleně začaly práce na odstraňování škod po leteckém bombardování v životně důležitých podnicích a na komunikacích.“ Český národní výbor (ČNV) a pracovní úřad upozornili, že pokud se někdo nedostaví bez řádné omluvy, bude to vedeno jako sabotáž se všemi důsledky. V dalších relacích zaznělo: * ČNV a pracovní úřad vyzývaly majitele povozů, aby se hlásili u Regionálního prezidia v budově spořitelny. * Životně důležité obchody, pekařství, řeznictví, hospody, jídelny musí být dále v provozu. * Je zakázané zvyšovat ceny, staré ceny musí být dodrženy. * Je zakázáno prodávat bez potravinových lístků, předzásobovat se a zatajovat zboží. V prvních relacích se objevilo také upozornění týkající se sovětských jednotek: Němci z rádia slyšeli, že občané se vyzývají, pokud nemusí do práce nebo do služby, aby raději nechodili na ulici. V relaci z 11. května byla vyhlášena trojbodová „Výzva k práci“: Za prvé: Všichni příslušníci Wehrmachtu navrátivší se do Ústí nad Labem a v okolí se přednostně přihlásí v sedm hodin ke zvláštnímu pracovnímu přidělení úklidu ulic. Nerespektování výzvy bude považováno za sabotáž. Netýká se to odborných profesí jako zedníci, tesaři, zámečníci a podobní, kteří se budou hlásit na pracovním úřadu v osm hodin. Za druhé: Učitelé se budou také hlásit od sedmi hodin k manuální práci. Za třetí: Upozorňuje se, aby pracující, především muži, se dostavili do zaměstnání. Momentálně nepotřebné pracovníky dají podniky dočasně k dispozici pracovnímu úřadu. Kromě toho se v německé relaci objevila výzva, zda někdo nemá pro potřeby ústeckého vysílače akumulátorovou baterii. V relaci 11. května v 11 hodin se ozvalo z místního rozhlasu: „Ústecký svět se dozvídá, že bývalý státní ministr SS Obergruppenführer Karl Hermann Frank jako dělník pracuje při dláždění Staroměstského náměstí v Praze.“ Následovala relace ČNV, ve které se opět zdůrazňuje potřeba automechaniků, kteří se mají dostavit do práce, totéž mají učinit i učni a pomocní stavební dělníci. Obyvatelé města byli vyzváni k úklidu střepů z rozbitých oken před svým domem a k úklidu menší suti a odvézt toto dovnitř na dvory domů odkud budou později odstraněny. S okamžitou platností byl zakázán prodej textilu a obuvi. Neuposlechnutí mělo být přísně trestáno, zaznělo též z rozhlasu. Také obchody museli nahlásit zásoby zboží určeného pro východní pracovníky podle starého značení. Rozhlas též upozornil, že opět zahájila provoz železnice a provizorní jízdní řády jsou k dispozici na nádražích. Relace 11. května ve 12 hodin a znovu ve 14 hodin mimo jiné upozorňovala, že také všichni kočí a šoféři se měli hlásit u svých zaměstnavatelů. Následoval projev „vedoucího komise městské správy“ k obyvatelstvu: „Občané Ústí! ČNV včera ve svém vyjádření oznámil nový řád městské správy v Ústí. Nezávisle na změnách nemění se rozsah správy, záležitosti obyvatelstva bude nadále vyřizovat městský úřad. Nařídil jsem všem úředníkům, zaměstnancům a pracovníkům městských úřadů, aby pracovali v zájmu obyvatelstva. Změny budou vždy včas oznámeny. Žádám obyvatele, aby mne v tomto těžkém úkolu podpořili. Přednostní je úklid města, maximálně je nutné pracovat na vyčištění silnic a náměstí. Učiním opatření, aby všichni úředníci byli na svých místech. Požaduji od úředníků, kteří mají na starosti zásobování potravinami a potřebným spotřebním zbožím, plnou odpovědnost. Pokud někdo má řemeslnickou dílnu, musí si být vědom toho, že v této složité době musí plnit zájmy obyvatelstva. V zásobování potravinami zůstává v platnosti současný systém. Zajistím řádnou distribuci přídělových lístků. Není třeba mít obavy z toho, že by se zhroutilo řízení zásobování obyvatelstva. Rád bych ještě uvedl: přichází na úřad mnoho lidí v různých občanských záležitostech, ale před těmi musí mít (v této chvíli) přednost obecní zájmy.“ Signály budoucnosti Rozhlasové relace jsou mimořádně cenné svou stručností. Většinou jenom oznamují, téměř nekomentují. Byly signálem toho, co bude dál. Takto relace 11. května v 16.15 hodin oznamovala: „ČNV potřebuje nutně na krátký čas asi 150 mužů, přednostně komunistů a sociálních demokratů. Hlásit se budou v Policejním revíru 1. Už zítra mohou opustit svá zaměstnání.“ Přeloženo do budoucího času: Přihlaste se, budete moci šikanovat ty, kteří vás za války šikanovali. Budete v uniformě dobrovolníků – pomocných policistů. A z některých z vás bude základ kádrovácích komisí, které budou prověřovat místní Němce v rámci antinacistických komisí. Zřejmé také byly problémy s identifikaci vyvolených osob, pokud šlo o nošení tříbarevných českých trikolor: Nosit tyto pásky na paži mohli jen ti, kteří jsou opatřeni razítkem ČNV. Bez něj byly neplatné a každý se zodpovídal za jejich neoprávněné nošení. Pokud úřady a podniky vybavily své zaměstnance rudými páskami na paži, musely být opatřeny razítkem firmy s českým textem. V podstatě každý den rozhlas vyzýval různé pracovníky, aby nastoupili do práce a zajistili všední provoz služeb i výrobních firem. Proto 12. května ráno pracovní úřad sdělil, že se kvůli odchodu cizích pracovníků projevil nedostatek pekařů a řemeslníků. Úřad proto vyzval všechny, kteří již nepracují, aby se hlásili na úřadu. Na teplickém (západním) nádraží se museli hlásit všichni výhybkáři a posunovači. Také ČNV žádala všechny řezníky, aby otevřeli obchody. Zajímavý byl vzkaz, že řezníci obdrží zbraně, přičemž řezníci na předměstích je obdrží od místních výborů. Zmínku o zbraních lze chápat jako prevenci proti nájezdům zlodějů na řeznictví. Kdy začal „provozní“ mír? Na základě rozhlasových relací víme, že 13. května 1945 začíná opět normální provoz ve firmě Schicht (pozdější Setuza či STZ). Všichni zaměstnanci museli nastoupit ráno do služby. Je to nepatrná místní zpráva, ale ve skutečnosti to je signál, že velký podnik (doslova evropského formátu) začal obnovovat svou činnost již tři čtyři dny po osvobození. Dny 8. a 9. května byly dny osvobozeneckých akcí, průjezdů kolon, ojedinělých střeleb a mrtvých, a již 10. května mohli lidé pocítit něco jako mír. Velký potravinářsko-chemický podnik nahnal lidi do práce k 13. květnu, aby začal oživovat velký tovární moloch a připravovat se k výrobě. Znamená to, že již po několika dnech bylo město schopné obnovovat svou běžnou činnost.  Pokud nebyly městské a průmyslové aglomerace silně bombardovány, náběh „téměř“ normálního fungování následoval v řádu několika dnů. K tomu lze dodat, že Ústí nad Labem mělo silně poničené centrum města kvůli americkému bombardování významného ústeckého železničního uzlu v dubnu 1945, ale větší část ústeckých firem nebyla fatálně poškozena. Ihned také začaly inventury majetku. Z rozhlasu se zodpovědní pracovníci dozvěděli, že „Sklady a stanice benzinové neprodleně na ČNV nahlásí zásoby a to doslova pod hrozbou smrti za neuposlechnutí příkazu. Majitelé a správci budov nahlásí do 15. května všechny volné nebo opuštěné byty bytovému úřadu. Nahlásí také opuštěné byty, ve kterých zůstalo zařízení. Nevztahuje se na byty poškozené bombami a tím neobyvatelné. Rovněž majitelé domů nahlásí v domech prázdné bombardováním nepoškozené obchody.“ Z hlediska firem začal „provozní“ mír mezi 13. až 15. květnem 1945. Rozkazy všedního dne Rozhlasová relace z 13. května ve 13 hodin ukázala, že zprávy vysílané hodinu po poledni jsou zcela typickým příkladem rozhlasu jako aktuální/ živé spojnice nového vedení města (ČNV) s lidmi v obvodu velkého Ústí: „Volány jsou všechny hasičské sbory, hoří Schichtova vila. Ke garážím ústeckých hasičů ať se dostaví ten, kdo má klíče od garáží. Všechny kapely ať se zúčastní oslav první mírové neděle. Naučí se sovětskou hymnu. Týká se to i divadelního souboru. Dnes v 15. hodin bude na předlickém hřbitově rozloučení s posledními oběťmi band SS...“ Různorodost informací jasně dokazuje tehdejší situaci: Nebylo nic rychlejšího než místní rozhlas, kde ihned byli informováni hasiči, kapelníci zaslechli rozkaz, že i když hráli dlouhá léta na počest Hitlera, teď museli umět hrát sovětskou hymnu. Můj otec, liberecký muzikant František Roček, původem z Čankovic, mi říkal, že hudebníci, pekaři nebo železničáři jsou prostě služebníci. Museli sloužit každému, kdo byl momentálně u moci, třeba Hitler. „Prakticky kdokoliv dostal příkaz, musel poslouchat, nebyla alternativa, a bylo to vydáváno za pořádek,“ vzpomínám si na tátova slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-28 18:08:32

Cítím se diskriminován!

V příštím roce se v plné fyzické a duševní svěžesti hodlám dožít pětašedesáti let a chtěl jsem ve výběrovém řízení předložit svou kandidaturu na post ředitele Galerie hlavního města Prahy. Pro výkon uvedené funkce mám celou řadu předpokladů, ale představte si – já do výběrového řízení jít nemohu. Důvod? Výběrového řízení na uvedenou pozici se může účastnit pouze osoba, která podá žádost o účast ve výběrovém řízení a doloží splnění níže uvedených požadavků. Požadované předpoklady: ukončené vysokoškolské vzdělání v souladu s § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech …atd A je to! Tady to máte, černé na bílém. V čem diskriminace spočívá? Inu, kdo v letech sedmdesátých i pozdějších minulého století chtěl studovat vysokou školu, nota bene humanitního směru, musel mít předpoklady především politické, musel být alespoň členem SSM, a nikoho se škraloupem ke studiu zkrátka nepřijali. Takže jsem byl diskriminován tehdy – maminka pracovala v Americké informační službě a šla po únoru sedět – a jsem diskriminován i dnes, protože se nemohu zúčastnit výběrového řízení na funkci, pro kterou bych se myslím obzvlášť hodil. A je možné, že bychom to s Národní galerií někam dotáhli a možná by mě kolektiv jejích zaměstnanců nezklamal. Takže – jak vidíte z výše uvedeného – je moje diskriminace naprosto zřejmá, ale jde tu i o potenciální ochuzení našeho státu. Když totiž nemohu kandidovat ani já, ani řada jiných moudrých žen a mužů, kteří tehdy v tzv. normalizaci studovat nemohli, je možná možné, že ta pravá/ý pro tuto důležitou funkci nebude vybrán/a. Nebo bude vybrán kdosi s ohebnější páteří. A co potom? Krátce jsem se svými právníky zvažoval podání žaloby k mezinárodnímu okresnímu vesmírnému soudu se sídlem v galaxii Dolánky nad Bečvou, ale protože naše vítězství by bylo naprosto evidentní, de facto bychom svou zemi možná ochudili. Zejména kdyby pokuta nebyla určena přímo do našich rukou. Proto nezbývá než výzva. Výzva všem spravedlivým této naší země – pozvedněte svůj hlas proti diskriminaci. Dnes jsme diskriminováni my, kteří jsme v určitých letech nesměli studovat, zítra můžete být diskriminováni vy! No ano! Může se to stát i vám! Jsem diskriminován!!! Po kolikáté už! Dneska už se tomu směju, na to jste během čtení možná přišli, ale v podstatě, v podstatě je to pravda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-08-10 12:02:31

Diskriminace! Diskriminace!

Cítím se diskriminován! V příštím roce se v plné fyzické a duševní svěžesti  hodlám dožít pětašedesáti let a chtěl jsem ve výběrovém řízení předložit svou kandidaturu na post ředitele Národní galerie. Pro výkon uvedené funkce mám celou řadu předpokladů, ale představte si – já do výběrového řízení jít nemohu. Důvod? Výběrového řízení na uvedenou pozici se může účastnit pouze osoba, která podá žádost o účast ve výběrovém řízení a doloží splnění níže uvedených požadavků. Požadované předpoklady: Ukončené vysokoškolské vzdělání minimálně magisterského stupně. A je to! Tady to máte, černé na bílém. V čem diskriminace spočívá? Inu,  kdo v letech 70. i pozdějších letech minulého století chtěl studovat vysokou školu, nota bene humanitního směru, musel mít předpoklady především politické, musel být alespoň členem SSM, a nikoho se škraloupem ke studiu zkrátka nepřijali. Takže jsem byl diskriminován tehdy – maminka pracovala v Americké informační službě a šla po únoru sedět – a jsem diskriminován i dnes, protože se nemohu zúčastnit výběrového řízení na funkci, pro kterou bych se myslím obzvlášť hodil. A je možné, že bychom to s Národní galerií někam dotáhli a možná by mě kolektiv jejích zaměstnanců nezklamal. Takže – jak vidíte z výše uvedeného – je moje diskriminace naprosto zřejmá, ale jde tu i o potenciální ochuzení našeho státu. Když  totiž nemohu kandidovat ani já, ani řada jiných moudrých žen a mužů, kteří tehdy v tzv. normalizaci studovat nemohli, je možná možné, že ta pravá/ý pro tuto důležitou funkci nebude vybrán/anebo bude vybrán kdosi s ohebnější páteří. A co potom?f Krátce jsem se svými právníky zvažoval podání žaloby k mezinárodnímu okresnímu vesmírnému soudu se sídlem v galaxii Dolánky nad Bečvou, ale protože naše vítězství by bylo naprosto evidentní, de facto bychom svou zemi možná ochudili. Zejména kdyby pokuta nebyla určena přímo do našich rukou. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto nezbývá než výzva. Výzva všem spravedlivým této naší země – pozvedněte svůj hlas proti diskriminaci. Dnes jsme diskriminováni my, kteří jsme v určitých letech nesměli studovat, zítra můžete být diskriminováni vy! No ano! Může se to stát i vám! Jsem diskriminován!!! Po kolikáté už!  Dneska už se tomu směju, na to jste během čtení možná přišli, ale v podstatě, v podstatě je to pravda. A poznámka na závěr? Přečtete li si výběr požadavků na kandidáta, už v půlce výčtu zjistíte, že takový člověk, který by vše splňoval, se ještě nenarodil, buď by šlo o homunkula, nebo robota. A pak si myslím, že do podmínek k výběrovému řízení by bylo dobré přidat ještě několik požadavků na předpoklady fyzické – veletoč na hrazdě, běh kandidátek/átů v plavkách, kotoul na žíněnce, třináct dřepů (plavbu a jízdu na koni jsme po zralé úvaze škrtli).  I malé dítě ví, že bez fyzických předpokladů tak náročnou funkci vykonávat prostě nelze. Předci říkali – mens sana in corpore sano. Překlad? Můžete si to na seznamu vygůglit.

Čas načtení: 2024-02-23 10:56:00

Nudící se studenti podávají mnohem horší výsledky!

TLDR: Příliš malá výzva i příliš velká výzva je podle nové práce pro studenty nudou. I dobří studenti v takovém The post Nudící se studenti podávají mnohem horší výsledky! appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-04-16 14:59:51

Agentúra životného prostredia pripravuje novú výzvu Obnov dom mini, žiadateľom poskytne až 36 miliónov eur

Slovenská agentúra životného prostredia (SAŽP) predstavila novú mimoriadnu výzvu „Obnov dom mini“. Táto výzva je nastavená tak, že pre žiadateľov nebude potrebné predkladať energetické certifikáty. Ako uviedol Juraj Moravčík, poverený generálny riaditeľ SAŽP, výzva, má pomôcť obyvateľstvu,.....

Čas načtení: 2024-04-17 17:00:28

Apple chystá již za pár dní parádní fitness výzvu pro Apple Watch za krásný odznáček

Pokud na svých Apple Watch rádi plníte fitness výzvy, za které vás Apple odměňuje digitálními odznáčky, máme pro vás skvělou zprávu. Na vaše hodinky totiž již brzy dorazí speciální výzva ke Dni Země, za kterou si budete moci vysloužit exkluzivní odznáček, který již nikdy jindy nezískáte. Speciální fitness výzva ke Dni Země se na vašich hodinkách objeví už příští týden, konkrétně 22. dubna, a k jejímu splnění bude jednoduše nutné […]

Čas načtení: 2024-04-23 00:01:42

Na Apple Watch již brzy dorazí další skvělá fitness výzva za odznáček. Kdy bude a co vás čeká?

Zdá se, že Apple letos s exkluzivními fitness výzvami pro Apple Watch odměňovanými odznáčky a samolepkami pro iMessage a FaceTime šetřit nehodlá. Ačkoliv jsme totiž stále na začátku roku 2024, valí se na nás již několikátá letošní fitness výzva. O co půjde? Další fitness výzva letošního roku je naplánována na 27. duben a točit se bude konkrétně kolem Mezinárodního dne tance. K jejímu splnění  pak bude stačit odtancovat v tento den 20 minut s tím, že […]

Čas načtení: 2024-04-26 12:39:10

Páteční výzva v Herně U Dědka: Získej až 90 otoček zdarma

Roztoč to na plné obrátky s páteční výzvou, kterou si pro tebe přichystali v Herně U Dědka. Některé úkoly budou jednoduché a chvílemi se taky zapotíš, ale odměny rozhodně stojí za to. Zajímá tě více? Tak neváhej a čti dál dnešní článek. The post Páteční výzva v Herně U Dědka: Získej až 90 otoček zdarma appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-05-12 18:26:50

Další výzva pro moddery? Chystá se další update pro Fallout 4

Pokud se vám konečně podařilo obnovit vaše savy a mody ve hře Fallout 4, užijte si to, dokud můžete. Bethesda oznámila další aktualizaci hry, která dorazí již toto pondělí 13. května. Článek Další výzva pro moddery? Chystá se další update pro Fallout 4 se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.