Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2016-02-12 11:22:19

Mohou za masakr v Uherském Brodě i lékaři?

  Na veřejnost se nyní dostaly informace, že muž který vraždil v Uherském Brodě, trpěl paranoidní schizofrenií už 16. let. Asi každý, kdo se tuto informaci dozvěděl, si musel sám pro sebe říci, že z části jistě nesou vinu lékaři.…Číst dále ›

Čas načtení: 2024-02-20 15:10:27

Veletrh Stavba-teplo-energie 2024 v Uherském Hradišti

Výstavu  Stavba – teplo – energie můžete navštívit v termín 9.3. – 10.3.2023 v Městské sportovní hale v Uherském Hradišti. Co konkrétně vás na výstavě čeká? Najdete zde řešení úspor nákladů na vytápění budov. Vybírat můžete z nabídky topných systémů a topných folií, solárních kolektorů na ohřev vody i solárních … The post Veletrh Stavba-teplo-energie 2024 v Uherském Hradišti appeared first on ZahradniDenik.cz.

Čas načtení: 2016-02-12 11:22:19

Mohou za masakr v Uherském Brodě i lékaři?

  Na veřejnost se nyní dostaly informace, že muž který vraždil v Uherském Brodě, trpěl paranoidní schizofrenií už 16. let. Asi každý, kdo se tuto informaci dozvěděl, si musel sám pro sebe říci, že z části jistě nesou vinu lékaři.…Číst dále ›

Čas načtení: 2014-04-12 14:58:00

Stará láská nerezaví, říká o obnovené premiéře hry Utíkej, Nituško! režisér

Uherské Hradiště - Slovácké divadlo v Uherském Hradišti v sobotu uvede premiéru hudební komedie slovenského dramatika Ľubomíra Feldeka Utíkej, Nituško! Režisér a ředitel divadla Igor Stránský ji v Uherském Hradišti s herci nastudoval už v roce 1988, tehdy měla 45 repríz. Podobný úspěch by nyní rád zopakoval.

Čas načtení: 2020-02-16 16:11:58

Justiční fakenews z Lidových novin

Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze 14. února zahájila v ranních hodinách pondělka 10. února olomoucká expozitura NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12. února vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných. Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10. února vyšel na serveru Lidovky.cz článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci 2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obžalovanému Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši pěti milionů korun. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu. Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť. V informování pak pokračoval článkem ze 14. února, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti. Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější. Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“. Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným. Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu. Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi, z. s. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1. stupeň. Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obviněného Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obžalovanému Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Obžalovaný Novotný je odmítl. Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také soudce Radomír Koudela zachoval klid. Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k dispozici. Jejich zveřejnění bych ale považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-17 08:00:01

Babišova máslová bojovnice ze Slušovic: Titul má od kolegy z ANO, diplomka k nenalezení

Poslankyně Balaštíková má za sebou poměrně barvitou kariéru. Vystudovala střední ekonomickou školu v rodném Uherském Hradišti, pracovala ve slavném socialistickém JZD Slušovice, podle svého životopisu dělala ředitelku slovenské finanční společnosti a v letech 2006 až 2013 ředitelku Hřebčína Napajedla. V roce 2013 se dala na politickou kariéru, od té doby je poslankyní za Babišovo hnutí ANO. A v poslední době si podezřele rychle doplnila vzdělání. Směšný Babiš s Havlíčkem rozumí zahraniční politice jako koza muzice, říká Pavel Telička Číst více Magistrou snadno a rychle Když se podíváme na webové stránky poněkud obskurního Mezinárodního kongresu zdraví, který se loni konal v Praze, Margita Balaštíková je tam uvedena s titulem Bc., tedy bakalářským. „Zastupuje hiporehabilitaci, poslankyně parlamentu ČR,“ píší o ní pořadatelé. Na webu toho samého kongresu, který se bude konat v roce 2025, už je ale uvedena jako magistra. Co se změnilo? Poslankyně si bleskově doplnila vzdělání. Důkazy o tom ale zůstávají dobře utajené a Balaštíková nemá zájem je ukázat veřejnosti. Otazníky ve vzdělání Balaštíková absolvovala Fakultu veřejnosprávních a ekonomických studií v Uherském Hradišti, stejně jako několik jejích stranických kolegů. Proč zrovna tam? Škola patří Oldřichu Hájkovi, dlouholetému podporovateli ANO, který se po několika studijních úspěších politiků z hnutí stal senátorem. Samozřejmě, že za hnutí Babiše. Je to shoda náhod, nebo odměna za snadnou cestu Balaštíkové a jejích kolegů k akademickým titulům? Na polskou školu Česko nemůže Hájek to rezolutně odmítá. „Nevidím na tom nic špatného. Stejně jako mnozí jiní se přihlásili ke studiu, které řádně absolvovali,“ řekl Aktuálně.cz s tím, že všechno proběhlo legálně. „Nedovolil bych si podvádět, zbytečně bych ohrozil existenci naší školy, budoucnost všech studentů a také své podnikání,“ dodal majitel školy, který podle svých slov jejím provozováním už vydělal desítky milionů korun. Takovým hospodářským výsledkem se může pochlubit málokterá škola. Problémy ovšem nastanou, když chcete vidět magisterskou práci třeba právě Margity Balaštíkové. Ta ji totiž odmítá ukázat a na webu školy není k nalezení. Jak je to možné? Formálně totiž Hájkův institut sídlí v Polsku, kde není povinnost práce zveřejňovat na webu. Zájemci o nahlédnutí do práce Balaštíkové tak mají smůlu. Smůlu má i ministerstvo školství, které sice může instituci prověřit, nemůže ale zkoumat kvalitu výuky – jde přece o polskou školu.  Babišova poslankyně a nejdražší máslo v republice Číst více Máslo jako zbraň proti vládě Balaštíková tak může být v klidu, její magisterská práce zůstává utajená. Ona se tak naplno může věnovat brojení proti vládě ve Sněmovně, kde se zápalem slušovické údernice bojuje proti předraženému máslu. Že je tahle potravina nemravně drahá, ukazovala třeba na tom, když čtvrtkilogramovou kostku másla, kterou v Lidlu koupíte za padesátikorunu, koupila v malém krámku za osmdesát dva. Tím se pak snažila dusit ministra zemědělství s tím, že by měl cenu másla regulovat. KAM DÁL: Tomia Okamuru odpojili od TikToku a začala hysterie  

Čas načtení: 2024-02-18 09:45:00

Žena fandí Slovácku, říká trenér Červenka. Přestřelku v derby nečeká

Je to prekérní situace. Manželčina větev rodiny má kořeny v Uherském Hradišti, tchán, švagr a koneckonců i jeho žena přejí ve fotbale Slovácku. V dnešním prvoligovém derby ale budou nejbližší Bronislava Červenky rozpolcení. Povede do něj totiž Zlín, poprvé jako hlavní trenér.

Čas načtení: 2024-02-17 00:15:00

Nová expozice Galerie Slováckého muzea ukazuje ztvárnění krajiny v umění

Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti otevřela novou expozici pojmenovanou Krajina, sem tam zvíře. Ukazuje ztvárnění krajiny v různých druzích umění. V budově galerie v Otakarově ulici si ji návštěvníci budou moci prohlédnout do konce příštího roku, sdělila ČTK mluvčí muzea Zuzana Hoffmannová.

Čas načtení: 2024-02-18 09:45:00

Žena fandí Slovácku, říká trenér Červenka. Přestřelku v derby nečeká

Je to prekérní situace. Manželčina větev rodiny má kořeny v Uherském Hradišti, tchán, švagr a koneckonců i jeho žena přejí ve fotbale Slovácku. V dnešním prvoligovém derby ale budou nejbližší Bronislava Červenky rozpolcení. Povede do něj totiž Zlín, poprvé jako hlavní trenér.

Čas načtení: 2024-02-09 10:06:00

Cestobraní už popáté nabídne v jednom dni cestu kolem světa. Uherské Hradiště, 2.3.2024

Pátý ročník cestovatelského festivalu Cestobraní se uskuteční v sobotu 2. března od 14 hodin v kině Hvězda v Uherském Hradišti …

Čas načtení: 2014-12-22 12:00:00

Konopí: tradiční léčivá bylina

Minulý týden zprovoznil Státní ústav pro kontrolu léčiv registr a první várka konopí pro léčebné účely se dostala do Česka. Prvních deset gramů dorazilo do lékárny v Uherském Hradišti a léčebné konopí mohou pacienti dostat na recept také v Lékárně Pharmacentrum Budějovická v Praze 4. Prezident České ...

Čas načtení: 2014-04-04 18:00:00

Po boku Andersena se četlo až do svítání

Praha / Uherské Hradiště – Zalézt si pod peřinu s baterkou a číst až do ranních hodin podle průzkumu dnešní mládež příliš neláká. Alespoň pro páteční večer možná děti udělaly výjimku a přiklonily se k četbě. Přitáhnout pozornost nejmladších se snažil další ročník Noci s Andersenem, při níž se po celé republice otevřely desítky knihoven, kde se předčítaly pohádky či jiné dobrodružné příběhy. Akce vznikla v roce 2000 v Uherském Hradišti a za 14 let se rozšířila po celém světě.

Čas načtení: 2014-03-30 14:39:00

Nevěrní politici zažijí Peklo v hotelu Westminster

Uherské Hradiště - Londýnský hotel Westminster skýtá útočiště celé řadě nevěrných politiků. V kombinaci se zmateným personálem, puritánskou agitátorkou a hříšnou sekretářkou je na světě bláznivá komedie z pera současného britského autora Raye Cooneyho, přezdívaného Mistr frašky. Do pomateného hotelu se diváci podívají prostřednictvím Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-22 19:58:12

Český rozhlas nadělí bohatý sváteční program

Český rozhlas připravil na závěr roku pestrý vánoční i silvestrovský program. Stanice posluchače svátečně naladí pohádkami, premiérami her, vánočně laděnými rozhovory i hudebními lahůdkami napříč nejrůznějšími žánry. Nebude chybět ani rekapitulace nejvýznamnějších momentů roku 2021. Silvestrovské vysílání pak nabídne zábavné pořady a rozhovory se speciálními hosty. Český rozhlas Radiožurnál reflektuje uplynulý rok prostřednictvím seriálové řady 21 tváří roku 2021, kterou odvysílá v posledních dvou prosincových týdnech vždy v časech 8.50 a 16.10. Štědrý večer zpříjemní posluchačům Radiožurnálu záznam letošního koncertu Světlo pro Světlušku a to nejlepší z Ježíškových vnoučat. Závěr večera bude patřit poděkování zdravotníkům za jejich nasazení v boji s koronavirovou pandemií. Na druhý svátek vánoční Radiožurnál odvysílá tradiční vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana. Posluchači se mohou těšit během svátečních dnů i na premiérové díly pořadů Host Lucie Výborné a Host Radiožurnálu. Český rozhlas Plus nabídne ve svátečním vysílání zhodnocení pěti témat uplynulého roku. Zaměří se na proměnu digitálního světa, ekonomiku, události v Evropě i ve světě, významné kauzy, a také shrne rok 2021 v pořadu Výroky týdne. Ohlédnutí za končícím rokem přinese i pořad Názory a argumenty, jehož autoři připravili 21 bilančních komentářů k hlavním tématům tohoto roku. V neděli 26. prosince od 13 hodin Český rozhlas Plus odvysílá vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana doplněné komentáři. Posluchači Českého rozhlasu Dvojka se mohou o vánočních svátcích těšit na osmidílný seriál Neopouštěj staré písně pro nové k 55. výročí spolupráce dvojice Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, který bude plný jejich vzpomínek a písniček. Na stanici Dvojka připraví Jan Rosák a Jan Kovařík pásmo svátečních historek známých osobností Nostalgické Vánoce. Na Boží hod vánoční je připravena premiéra muzikálu Strašidlo cantervillské nebo legendární rozhlasová hra Maigretovy Vánoce od George Simenona. Český rozhlas Vltava odvysílá skladby Jana Jakuba Ryby, tradiční Českou mší vánoční, českou barokní hudbou nebo rozhlasová dramata. Posluchače také vánočně naladí sérií živých přenosů adventních koncertů z různých koutů Evropy. Během prvního i druhého vánočního svátku přenese posluchače do Benátek 18. století komedie Carla Goldoniho Kavárnička a komedie Vánoce u Cupiellů od Eduarda de Fillipa zase do domácnosti neapolského tiskaře. Dále stanice Vltava připravila pro posluchače prémiovou řadu pořadu Osudy, kde se za svými kariérními i osobními zážitky tentokrát ohlédne hudebník Jiří Pavlica. Seriál Jiné Vánoce Radia Wave přiblíží, jak Vánoce slaví v netradiční rodině nebo různé národnosti či pomáhající profese. Na Štědrý den Radio Wave zveřejní speciální výroční žebříčky nejlepších filmů a seriálů roku 2021 a také knižní či hudební tipy. Stanice pro mladé navíc připraví speciál pořadu o popkultuře Kompot, záznam talk show Čelisti z festivalu Letní filmová škola v Uherském Hradišti či záznam zábavné show Buchty. Program během vánočních svátků doplní záznamy exkluzivních koncertů či letošní koncerty českých kapel ze série Radio Wave Live Sessions. Vánoční prázdniny na Rádiu Junior budou plné pohádek. Pro nejmenší posluchače si stanice navíc připravila velkou vánoční soutěž Mixákova pomsta, která je zavede potemnělými chodbami Českého rozhlasu na záchranou misi Rádia Junior. Každý všední den od 23. do 31. prosince v 10 a v 17 hodin soutěžící uslyší část tajemného příběhu a z webu Rádia Junior zjistí další důležité indicie. Letošní vánoční vysílání regionálních stanic Českého rozhlasu se ponese ve znamení pohádek. V předvánočním týdnu od pondělí 20. prosince až do Štědrého dne přivítá Patrik Rozehnal vždy po 13. hodině ve studiu hosty, kteří zavzpomínají na svoje role v nejkrásnějších českých pohádkách ve speciálním vysílání s názvem Pohádkové Vánoce. V průběhu vánočních svátků se posluchači mohou těšit každý den po 10. hodině na výběr toho nejlepšího z Vánočních Pochoutek s Petrem Kostkou, Jiřinou Bohdalovou, Lucií Bílou a dalšími hosty. Po 16. hodině bude v těchto svátečních dnech vysílání patřit vánočním scénkám, skečům, vyprávěním a písničkám ve Hvězdných návratech. Zábava na Silvestra a Nový rok Český rozhlas Radiožurnál odvysílá na Silvestra oblíbené moderátorské přeřeky. Stanice si pro posluchače také připravila speciální silvestrovské vysílání Jana Pokorného od 20 hodin. Silvestrovský program na stanici Český rozhlas Dvojka odstartuje po 16. hodině Silvestrem v Toboganu s moderátorem Alešem Cibulkou. Mezi hosty tříhodinového speciálního vydání bude patřit Ivana Chýlková, Tereza Bebarová, Václav Kopta, Uršula Kluková a další. Na Nový rok posluchači stanice Dvojka zavítají do New Yorku, dějiště komedie Central Park West od Woodyho Allena o úspěšné psychoanalytičce, mizerném spisovateli, zaneprázdněném právníkovi a kunsthistoričce se spoustou sofistikovaných urážek. Silvestrovské vysílání Českého rozhlasu Vltava pak přinese speciální vydání hudebního pořadu Sedmé nebe s Monikou Načevou nebo Milanem Caisem. O procvičení bránice se během večer postará hra Koule dramatika Davida Drábka. Poslední tři hodiny vysílání roku 2021 završí regionální stanice Českého rozhlasu Silvestrovskou Humoriádou z Divadla U Hasičů. Zábavné historky budou vyprávět Naďa Konvalinková, Václav Vydra, Libuše Švormová, Iva Hüttnerová a další. Na Radiu Wave po silvestrovské živé show Volej a také výběru toho nejlepšího roku 2021 z rubriky Brambora s vejcem mohou mladí posluchači zahájit rok 2022 relaxační technikou, se kterou je seznámí záznam workshopu magazínu Balanc na Nový rok. Více informací o svátečním a silvestrovském programu stanic Českého rozhlasu je k dispozici na www.rozhlasovevanoce.cz.

Čas načtení: 2021-03-11 19:11:04

Petr Čornej sepsal stručnou historii husitské revoluce. S černobílými pohledy a dnešními kritérii nevystačíme, říká

Historik Petr Čornej získal za biografii Jana Žižky cenu Kniha roku – Magnesia Litera i Cenu Josefa Hlávky. Nyní líčí husitskou revoluci v nové knize, která působí jako dramatická novela. V krátkých, svižných kapitolách nově vykládá střety, zvraty i klíčové aktéry od počátku husitství po vládu krále Jiřího z Poděbrad. Kniha Husitská revoluce vychází u nakladatelství Paseka. Čornej populární formou osvětluje evropský kontext událostí, dobovou mentalitu, náboženské souvislosti, vojenskou strategii husitů a jejich protivníků i význam husitství pro české dějiny. Po úspěchu monografie Jan Žižka, ke které dal autor desítky rozhovorů a které se prodaly desítky tisíc kusů, se nelze vyhnout srovnávání. „Kniha má k Žižkovi jen velmi volný vztah, vlastně především v celkovém koncepčním uchopení husitství. Obě knihy považuji za naprosto samostatné,“ vysvětluje Čornej. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Církev byla rozpolcena, brány Evropy už téměř vyvraceli z pantů Turci, politický systém se ocital v krizi. Roku 1413 však svitla naděje, protože kostnický koncil měl od příštího roku konečně nejpalčivější problémy řešit. Jeho výsledkům kontinent zatleskal a vzápětí strnul nad bouří, kterou v jeho srdci vyvolala poprava Mistra Jana roku 1415. Byly to události, které zásadním způsobem zasáhly do českých, ale i středoevropských dějin, charakter českých zemí pak ovlivnily až do Bílé hory. „Období husitské revoluce bylo nejen převratné, ale i dramatické, barvité a zajímavé, proto je i čtenářsky vděčné,“ říká autor. „S černobílými pohledy a dnešními kritérii při jeho hodnocení nevystačíme, musíme je vnímat a vykládat zevnitř, z myšlenkových souřadnic a životní reality 15. století.“ Podle redaktora knihy Viktor Bezdíčka spočívá kouzlo novinky také v tom, jak na malé ploše dokáže vykreslit celou okolní evropskou scénu. „Ohromily mě třeba pasáže o Zikmundovi nebo motivy, které by člověk tak úplně nečekal, například vztah husitů a Židů. Z hlediska vývoje mi už u Žižky přišlo hodně zajímavé vysvětlení čáslavského sněmu jako prvního nesmělého vykročení k parlamentarismu,“ říká Bezdíček, který s autorem spolupracuje dlouhé roky, kromě Žižky třeba také na svazcích Velkých dějin Zemí koruny české. Český historik Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české.   Ukázka z knihy Zikmund Lucemburský Druhý Lucifer a nový Šalamoun V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná. V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama. Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu. K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.   Petr Čornej, Husitská revoluce: Stručná historie, 224 stran, vázaná, nakladatelství Paseka, 2021.  

Čas načtení: 2020-10-28 19:19:18

Československo vzniklo dříve, než bylo vyhlášeno

Den 28. října 1918 „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ je uvedeno v textu základního zákona o vzniku Československa. Text sepsal dr. Rašín již v noci z 27. na 28. října a odpolední schůze Národního výboru navržené znění schválila. Večer 28. října 1918 se Národní výbor, jako nejvyšší autorita nového státu, stal zákonodárným sborem samostatného Československa. Zajímavé je, že Masaryk, Beneš a další exiloví politici považovali za datum vzniku Československa 14. říjen 1918. Tehdy vyhlásili stát pro západní politiky. Jenže, k reálnému převzetí moci došlo v Čechách 28. října 1918. Za doprovodu strachu a nejistoty z toho, jak mohou reagovat německé a maďarské asistenční (polo policejní) vojenské jednotky v Praze, ale i v jiných částech Čech a Moravy. Jízda na vlně V hrubých rysech se pokusme ukázat, jak vedení monarchie samo pracovalo na rozpadu Rakouska-Uherska. Generální stávka 14. října 1918 proběhla v Praze ještě pod dozorem rakousko-uherských kulometů. Obava, že se Češi pokusí vyhlásit samostatnost, se tehdy nepotvrdila. Ale v podstatě k vyhlášení Československa v ten den došlo. Dne 14. října byla vyhlášena prozatímní československá vláda jako nátlaková akce z Paříže. Aby se západní politici a americký prezident Wilson dozvěděli, že staré Rakousko-Uhersko se již rozpadá. O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující přetvoření Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i český stát. Měl se rozkládat jen na českém etnickém území, což znamenalo odtržení německého pohraničí. Manifest potvrzoval také integritu Uher, což znemožňovalo spojení Čech se Slovenskem. Masaryk se obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu známou jako Washingtonská deklarace. Vzhledem k tomu, že státy Trojspolku se vojensky hroutily, dohodové státy prozatímní vládu uznaly. Z mezinárodního hlediska vlastně Československo vzniklo v cizině o deset dní dříve než ve skutečnosti. Co se dělo v Čechách? Z večerního telefonátu 27. října Alois Rašín pochopil, jaká je situace ve Vídni – v hlavním městě monarchie. Očekávalo se rychlé zhroucení monarchie. Brzy ráno se užší vedení Národního výboru domluvilo, že v případě kapitulace převezme vládu Národní výbor. V pondělí dopoledne 28. října v novinových redakcích v Praze již věděli o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které souhlasil s body prezidenta Wilsona, aby mohla být zahájena mírová jednání. Jedním z Wilsonových bodů bylo i právo na sebeurčení států bývalé monarchie. Pražané nótu pochopili jako založení státu. K tomu se vztahuje velmi trefná poznámka: „Ale nebyli by to Češi, aby si nezaložili vlastní stát, tak trochu po švejkovsku. O poválečných poměrech v Rakousku-Uhersku se jednalo už někdy od září 1918, a zatímco 28. října 1918 jednala v Ženevě oficiální delegace o tom, jak vše bude někdy v budoucnu vypadat, doma to nevydrželi a okolo 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, ve kterých se psalo cosi o autonomii, což si rozjásaný lid pražský vyložil jako uznání nezávislosti. A už se nedalo nic dělat. Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Prostě my Češi to máme vždycky tak nějak po svém. (Petr Beran, 28. říjen 1918 aneb Založení republiky „po česku“, ČRo – sever.cz, 28. října 2017) Republiku vyhlásil telegraf Ještě dopoledne v povznesené náladě předávali Pražané na venkov telegraficky očekávanou zprávu, že vzniká samostatný stát, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Čili, stát ještě oficiálně nevznikl, ale na venkově již věděli, že vzniklo Československo. Republiku vyhlásil telegraf. „Zprávy o vzniku samostatného státu se nejrychleji rozšířily tam, kde byl telegraf. Do Kolína přišla první zpráva 28. října 1918 už po deváté hodině ráno. Již během dopoledne se lidé začali scházet na náměstí a vypuklo očišťování města od symbolů rakousko-uherské monarchie. „Studenti gymnázia sejmuli obraz císaře Karla a hodili ho do kašny u kláštera. Některé symboly byly hozeny z mostu do Labe,“ říká historik Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně… Jinde ale nespěchali. Například v Týnci nad Labem rolníci nejprve domleli mouku. Ve Štíhlicích u Doubravčic informacím o vyhlášení samostatnosti nevěřili. Druhý den proto poslali četníky do Českého Brodu, aby se zeptali, co mají dělat. Také v Příbrami s oslavami zaspali. Telegram na poštu dorazil až odpoledne a představitelé zdejšího Národního revolučního výboru neměli dostatek času zorganizovat vyhlášení tohoto významného okamžiku. Lidé se sešli až druhý den dopoledne.“ (Barbora Kvapilová, ČRo – strednicechy.cz, 16. listopadu 2017) O dopoledním oznámení vzniku státu svědčí například fakt, že 28. října 1918 před jedenáctou hodinou se poštovní úředník František Čapek v Českých Budějovicích z telegramu dozvídá, že bylo vyhlášeno samostatné Československo. Z oken pošty na náměstí potom hned vyhazuje říšskou orlici, znak Rakouska-Uherska. V Roudnici nad Labem slavili 28. října ve 4 hodiny odpoledne a na domech lidé vyvěsili bíločervené prapory. Podobně tomu bylo třeba i v blízkých Libochovicích. V Třebenicích na Litoměřicku v ten den večer dokonce ve městečku pořádali na oslavu i lampiónový průvod. Na Mostecku o založení republiky měli v den vzniku státu Češi jenom nejasné zprávy. Velká sláva propukla v hornických obcích Mostecka až druhý den – 29. října. V německých enklávách 28. října o tom většinou nikdo nevěděl, až na některé komunální politiky. Proto například v České Lípě čeští vojáci nic nevěděli, ale řekli jim to vojáci projíždějící Českou Lípou. Vyhlášení Československa se lidé v Brně dočkali o den později než v Praze, 29. října. Někteří se o to doslechli již 28. října od lidí, kteří po šesté hodině večer přijeli z Prahy do Brna vlakem. Na moravském místodržitelství již věděli, co se děje, a začali pálit policejní spisy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-15 09:49:37

Letní filmová škola v Uherském Hradišti bude

Letní filmová škola v Uherském Hradišti proběhne i v letošním roce. Známý filmový festival se ovšem zkrátí na šest dnů a namísto tradičního termínu na přelomu července a srpna se uskuteční 7. až 12. srpna 2020. Ředitelka festivalu Radana Korená doufá, že se na „koronaviročník” bude ještě dlouho vzpomínat, stejně jako tomu bylo po „povodňovém“ roce 1997. „Mám radost, že se našemu týmu podařilo udržet vizi konání Filmovky a že vše směřuje k tomu, že skutečně bude! Je jasné, že kvůli dodržení všech hygienických a bezpečnostních norem bude velmi jiná, než jak ji všichni známe. Jsem ovšem přesvědčená o tom, že to bude ročník, na který nikdo nezapomene a atmosféra v sálech bude osobnější a srdečnější než obvykle,“ říká Radana Korená. Návštěvníky budou čekat v podstatě všechny sekce, na které jsou zvyklí. „Zachováme i obě letní kina, byť v poněkud pozměněné podobě. Konat se bude i doprovodný program – dětský program, divadelní představení, koncerty či výstavy. Vše samozřejmě v komornějším provedení a za dodržení potřebných bezpečnostních a hygienických opatření,“ uvádí Radana Korená. Z programu je zatím jasné to, že letošní sekce Terra festivalis bude věnována Izraeli. Představí devět zástupců současného izraelského filmu, promítnou se například snímky Tel Aviv v plamenech (Sameh Zoabi, 2018) a Pracující žena (Michal Aviadová, 2018). „Ožehavá současnost dnešního Izraele je reflektována i prostřednictvím tamější kinematografie – místní tvůrci se v rámci svých filmů vyjadřují k politické i společenské situaci. Někteří tak činí prostřednictvím ostrých dramatických řezů, jiní pomocí ironie či dokonce humoru,“ říká dramaturg sekce Jan Jílek. V předpremiéře bude uveden polský film Corpus Christi, který byl nominován na Oscara a sbírá ceny na filmových festivalech: MFF Benátky (Cena Edipo Re, Cena Label Europa Cinemas), Festiwal polskich filmów fabularnych v Gdyni (Cena diváků, nejlepší režisér, scénář a herečka ve vedlejší roli). Případná účast hostů ze zahraničí závisí na aktuálním stavu průchodnosti hranic a podmínek jejich překročení v souvislosti s testy na koronavirus. Festival bude letos kratší i kvůli finančním problémům. „Bohužel očekáváme velké finanční výpadky z řad partnerů – například Zlínský kraj v současnosti zamítl dotační podporu mnoha kulturním akcím v kraji, na konci minulého roku s námi ukončil spolupráci náš dlouhodobý hlavní partner a rovněž podpora z evropského programu MEDIA je zatím nejistá. Příjmy z akreditací ovlivní také výrazně nižší počet návštěvníků, kteří na Filmovku přijedou,“ vysvětluje Radana Korená. Podle ministra kultury Lubomíra Zaorálka je třeba se postupně vracet k normálnímu životu, k čemuž patří i kulturní a společenské akce: „Pokud tedy bude epidemiologicky vývoj nadále příznivý, jsme domluveni s ministrem zdravotnictví, že od 25. května by mohl být počet návštěvníků kulturních akcí navýšen na 500 osob a zároveň bychom mohli na konci května říct, kolik lidí se bude moci účastnit přímo letních akcí.“ Akreditace na Letní filmovou školu bude možné získat začátkem července. I letos bude festival zprostředkovávat různé typy ubytování, přesné informace zveřejní se spuštěním akreditací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 21:03:54

Ve Švýcarsku zemřel olomoucký malíř Radoslav Kutra

Ve věku nedožitých 95 let zemřel v neděli 19. ledna ve svém druhém domově ve švýcarském Lucernu olomoucký malíř Radoslav Kutra. Oznámil to jeho syn Petr Kutra. Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby, teoretik a vysokoškolský pedagog Radoslav Kutra se narodil 13. března 1925 v Holici u Olomouce (dnes součást města). Po studiích na olomoucké České reálce zamířil na Akademii výtvarných umění v Praze (1945–1949, prof. Karel Minář a Vlastimil Rada), odkud byl v roce 1949 vyloučen (rehabilitován v roce 1968). V letech 1965–1968 externě vyučoval malbě a kresbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého, v roce 1968 začal učit na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Na začátku prosince téhož roku odešel do švýcarského exilu, kde v roce 1973 založil vlastní výtvarnou školu Kunstseminar Luzern, kterou vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Radoslav Kutra se začal zúčastňovat kolektivních výstav od roku 1945, samostatně vystavoval od roku 1957. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných sbírkách Muzea umění Olomouc, Galerie výtvarného umění v Ostravě, švýcarského města Solothurn i v soukromých sbírkách v Česku, Švýcarsku, Itálii a Německu. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců (1958–1968), Skupiny Experiment (1959–1960, s Františkem Dvořákem, Milošem Jemelkou a Jaroslavem Uiberlayem), Tvůrčí skupiny MJ (1967–1969), Gesellschaft schweizerischer Maler, Bildhauer und Architekten (od 1971). Jako teoretik vydal knihy Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. – Viditelný čas. Praha, Arista 2003. – Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005. Muzeum umění Olomouc uspořádalo rozsáhlou retrospektivu díla Radoslava Kutry k jeho osmdesátinám v roce 2005. V roce 2013 pak připravilo ve spolupráci s Galerii Caesar v jejích prostorách výstavu jeho obrazů vytvořených v letech 2002–2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2019-08-20 18:41:47

Jubilejním 10. laureátem Ceny Michala Ranného se stal Vladimír Kokolia

Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla. Letošní laureát, malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. „Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVUod roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ říká člen odborné poroty Petr Ingerle. Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně v rámci intervence do expozice moderního umění. {loadmodule mod_tags_similar,Související}