Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2016-06-06 10:29:41

Otevřený dopis ministru vnitra před hlasováním o omezení legálních držitelů zbraní.

Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace se snahami komise pro odzbrojení, rozhodl jsem se napsat otevřený dopis ministru vnitra. Situace opravdu není dobrá a díky manipulace s fakty, zkreslováním statistik a lobbingu skutečně hrozí, že komise prosadí své zrůdné…Číst dále ›

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-15 11:37:00

Češi se zas předvedli. Zbořili anketu o jménech letadel, hlasují pro sprosťárny

Češi jsou národ vtipálků a dokazují to i v anketě, kterou spustila lotyšská společnost Air Baltic. Veřejnost může svým hlasováním vybrat jména letadel podle baltských měst. Čechům netrvalo moc dlouho zjistit, že mezi volenými názvy je i estonské městečko Kunda a svým hlasováním ho vyšvihli na první místo. Hned před město Püssi.

Čas načtení: 2024-09-26 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Piráti před hlasováním o odchodu z vlády (reakce STAN); Prezident Pavel vystoupil na Radě bezpečnosti OSN (komentář politologa); Krize vládní koalice (komentář politologa); Konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem (aktuální situace); První domácnosti v zaplaveném Krnově mají teplou vodu a teplo; Piráti před hlasováním o odchodu z vlády (reakce Pirátů); Státní rozpočet (analýza); Digitalizace stavebního řízení; Senátní duel – Obvod: 80-Zlín [online-live]

Čas načtení: 2016-06-06 10:29:41

Otevřený dopis ministru vnitra před hlasováním o omezení legálních držitelů zbraní.

Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace se snahami komise pro odzbrojení, rozhodl jsem se napsat otevřený dopis ministru vnitra. Situace opravdu není dobrá a díky manipulace s fakty, zkreslováním statistik a lobbingu skutečně hrozí, že komise prosadí své zrůdné…Číst dále ›

Čas načtení: 2020-03-16 00:00:00

Soutěž Úsporný dům 2019

Vítězné stavby pátého ročníku soutěžní přehlídky Úsporný dům 2019 jsou známy. Do přehlídky bylo přihlášeno celkem 52 staveb, přičemž odborná porota vybrala 20 novostaveb a 7 rekonstrukcí. Ty pak mezi sebou bojovaly o absolutní vítězství, a to čistě hlasováním veřejnosti. Veřejnost rozdělila celkem ...

Čas načtení: 2021-06-03 16:07:19

Nejstarší lebku moderního člověka vystavuje Národní muzeum. Pro ženu z Koněprus hledá jméno

V depozitářích Národního muzea se občas ukrývají předměty, které svou skutečnou unikátnost odhalí až při opravdu detailním zkoumání a vědeckých analýzách. Ne jinak tomu je i u posledního velkého objevu, při kterém se týmu vědců podařilo datovat fosilní lebku ženy (známé odborníkům jako Zlatý kůň) z Českého krasu do období před více než 45 tisíci lety. Jedná se tedy o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom (genetickou informaci uloženou v DNA) moderního člověka. Národní muzeum navíc nechalo udělat podle této lebky hyperrealistický model, takže nyní můžete doslova pohlédnout do tváře naší minulosti. Lebka samotná i model ženy jsou k vidění v Panteonu v Historické budově Národního muzea do 2. července. Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i odborníci z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, určili, že člověk z Koněpruských jeskyní je nositel pravděpodobně nejstaršího genomu anatomicky moderních lidí Evropy. Zkoumaná genetická informace totiž vykazuje delší úseky neandertálské DNA než 45 tisíc let starý jedinec z Ust'-Ishim ze Sibiře, jemuž patřil dosud nejstarší známý moderní lidský genom. Návštěvníci Národního muzea mají nyní možnost spatřit nejen tuto nesmírně vzácnou lebku, ale i model ženy, který byl podle ní vyrobený a prohlédnout si detailně její tvář. Aby tato jedinečná tvář nezůstala beze jména, vyhlašuje Národní muzeum na svých facebookových stránkách anketu s cílem tuto tisíce let starou dámu pojmenovat. Každý bude mít možnost navrhnout jméno pro našeho dávného předka. Odborná porota následně vybere ze všech návrhů celkem pět nejzajímavějších a veřejnost pak hlasováním na sociálních sítích Národního muzea vybere finální jméno. Díky zmíněnému poslednímu objevu však také vědci zjistili, že nynější podoba modelu se bude muset ještě nechat v některých detailech přepracovat. Vzhledem k tomu, že model byl zhotoven v době, kdy nebyly ještě výsledky poslední analýzy známy, předpokládalo se, že lebka je mladší. Z toho důvodu bude nyní potřeba u modelu například upravit pigment pleti nebo ho obléknout do jiného oděvu. Není to přitom poprvé, co vědci v případě těchto kostí přehodnotili své původní domněnky. Zpočátku například předpokládali, že se jedná o pozůstatky tří jedinců namísto jedné osoby. „Muzea jsou instituce, které nejenom vystavují jednotlivé exponáty, ale dokáží vyprávět poutavé příběhy a odhalovat tajemství naší minulosti. Lebka ženy z Českého krasu tak v sobě ukrývá nejen nejstarší genom moderního člověka, ale též vypráví fascinující příběh výjimečného sbírkového předmětu, vědecké vytrvalosti vedoucí ke světovému objevu a odhaluje tajemství ženy, která zde žila před více jak 45 tisíci lety, ale též poodhaluje některá tajemství zrodu moderního člověka na naší planetě. Národní muzeum je nejen výstavní, ale též špičkovou vědeckou institucí a já jsem velice hrdý, že naši odborníci dokážou světu přinášet tak výjimečné vědecké objevy,“ říká Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea. Žena, známá vědcům jako Zlatý kůň, uložená ve sbírkách Národního muzea, byla objevena v Čechách v polovině minulého století. Již prof. Emanuel Vlček předpokládal její velké stáří, avšak tehdejší metody nebyly schopny starobylost nálezu prokázat. Předchozí pokusy o datování založené na pozůstatcích zvířat nalezených poblíž nálezu a na morfologii poměrně dobře dochované lebky Zlatého koně vedla k počátečnímu odhadu stáří do období před více než 30 tisíci lety, ale pozdější radiokarbonové datování zařadilo fosilii do období před 15 tisíci lety. Lebka navíc byla v 50. letech minulého století konzervována tehdy běžnou metodou v chemikálii, která však zapříčinila značné znesnadnění přesné datace. Datování nálezu nad 30 tisíc let podporovaly závěry nedávné antropologické studie publikované v časopise PLOS One, která naznačila, že ženská lebka Zlatý kůň vykazuje morfologickou podobnost k lidem Evropy, kteří zde žili již před maximem posledního zalednění (Late Glacial Maximum). Proto se antropologové z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze obrátili na paleogenetika Johanesse Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidské historie v německé Jeně s žádostí o spolupráci. Teprve výsledky této genetické analýzy přinesly jasnější obraz. Byla to zejména neandertálská DNA, která vedla tým k jejich hlavním závěrům o stáří fosilie. Zlatý kůň nesl ve svém genomu přibližně stejné množství neandertálské DNA jako lidská fosilie ze sibiřské lokality Ust´ Ishim nebo jiní anatomicky moderní lidé mimo Afriku, ale segmenty s neandertálským původem byly v průměru mnohem delší. Výsledky analýzy DNA ukazují, že Zlatý kůň žil blíže době mísení moderního člověka s neandertálci, tedy přibližně dva tisíce let po posledním mísení. Na základě těchto zjištění tým tvrdí, že Zlatý kůň představuje dosud nejstarší lidský genom, který je zhruba stejného stáří, ne-li o několik set let starší, než Ust’-Ishim. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-19 14:15:52

Söder versus Laschet – rozuzlení se blíží

Milí čtenáři, dotazujete se, jak se vyvíjí souboj mezi Arminem Laschetem a Markusem Söderem o to, který z nich dvou bude kandidátem frakce CDU/CSU na kancléře. Nuže, vyvíjí se. Jsou to takové malé války o dědictví merkelovské. I když se vedení CDU (s výjimkou právě Merkelové, která mlčí – důležitá výjimka!) postavilo velkou převahou na Laschetovu stranu, nepodařilo se jim nastolit ve straně jednotný názor. Jestli v grémiu doufali, že celou otázku smetou se stolu rozhodnou rétorikou shůry, nevyšlo jim to. Osmý den od začátku souboje má Söder v CDU větší otevřenou podporu než na začátku. Za Södera se postavilo mládežnické křídlo CDU (Junge Union). Získal zřetelnou podporu v dolnosaském zemském sdružení, které je početně silné, a také v méně významném (z hlediska CDU!), ale přesto viditelném Berlíně. Saský premiér Kretschmer řekl do médií, že i v Sasku má Söder hodně příznivců. Do věci chce zasáhnout poslanecká frakce CDU/CSU v Spolkovém sněmu, která by ráda uspořádala „Kampfabstimmung“, hlasování o obou kandidátech. To je v německé politice netypické a vedení to zneklidňuje. Na druhou stranu toto jsou ti lidé, kteří po volbách skutečně volí budoucího kancléře, takže jim bude těžké to hlasování nějak odepřít; bude-li jej požadovat aspoň 100 poslanců, procedurálně to vlastně ani nejde. Panuje podezření, že při hlasování frakce by Söder nad Laschetem mohl vyhrát, možná dokonce výrazně, což by Laschetovo postavení učinilo velice nepříjemným. Ale prý by se Laschet ani v takovém případě nevzdal. Místopředseda frakce Linnemann varuje právě před takovým hlasováním a požaduje „společné řešení“. To je v daný moment naprosto nereálné volání na poušti. Z těch dvou lidí nedokáže nikdo udělat nějakého hybridního Armina Södera. Do čela kandidátky půjde jenom jeden a příznivci toho druhého utrpí porážku. To se nedá zamalovat žádnými řečmi o společném řešení, jehož konkrétní podobu beztak Linnemann nenastínil. Kromě frakce jsou tu ještě „Kreisvorsitzende“, předsedové okresních organizací CDU, kterých je několik set a kteří hrají ve straně obdobnou roli jako různí seržanti a praporčíci v armádách. Jsou mezistupněm mezi mužstvem a štábem, který po většinu času předává informace směrem dolů, ale v případě vnitrostranické krize naopak zprostředkovává vedení pojem o současné realitě na nejnižší úrovni, pakliže o něj to vedení stojí. I mezi nimi by mohl mít Söder navrch. Celkově vzato je to zajímavá situace. Štěpení mezi „pouličními masami“ a „elitami“, které bylo v Arábii, anglosaském světě nebo ve Francii zřetelné už před deseti lety, postihlo teď největší německou stranu zevnitř. Německá politika mívá zpoždění tak 5-15 let proti té světové, což se i tentokrát časově dobře naplnilo. Markus Söder sám není žádný tribun lidu, dokonce bych řekl, že je to oportunista jak vyšitý. Ale ví, jak s tímto doutnajícím resentimentem zacházet a jak převést boj na území protivníka. Odcházející kancléřka Merkelová byla mistryní zákulisní politiky, ale Laschet a jeho kolegové nemají tenhle talent ani zdaleka tak vyvinutý a ve srovnání s ní odvádějí amatérskou práci. To není náhoda, protože Merkelová by vedle sebe nestrpěla nikoho, kdo by se jí v tomto smyslu rovnal. Ale tím zároveň učinila svoji stranu zranitelnou vůči „hacknutí“ zvenčí poté, co odejde, což se teď právě stalo. Naproti tomu Laschetova podpora v bavorské straně je zanedbatelná; menší sesterská strana (CSU) vyrovnává své šance právě kohezivitou. Armin Laschet může stále ještě celou situaci ustát, ale se značně nakřápnutým renomé. Během posledního týdne vyšlo zřetelně najevo, že určitá část jeho stranických kolegů mu coby kandidátovi prostě nedůvěřuje, a to je přitom v křesle předsedy CDU jen nějakého čtvrt roku. Nedůvěra je podporována čerstvým průzkumem, podle kterého by CDU/CSU pod jeho vedením ztratila 98 poslaneckých křesel v Bundestagu. Veterán politické novinařiny Robin Alexander také píše ve Weltu zajímavou věc, i když nevím, jak dobře ji má podloženou. Argumentace předvolebními průzkumy, které přiznávají Laschetovi zřetelněji horší postavení než Söderovi, může mezi poslanci frakce sloužit jako zástěrka pro hlubší politické rozpory. Nakonec v rámci války o dědictví merkelovské nejde jenom o tom, kdo bude napsaný na čele kandidátky, ale i o tom, jestli CDU/CSU v nějakých záležitostech (migrační politika, evropská politika, zadlužení státu) změní do budoucna kurz nebo bude pokračovat v tom, co dělala až dosud. To je docela podstatné i z našeho hlediska. Zelení si v pondělí zvolili za kandidátku kancléřství Annalenu Baerbock. S nějakým druhem ekopolitiky musíme počítat tak jako tak, v německé střední třídě je po něm velká poptávka. Ale na tom, kdo bude skutečným kancléřem, bude záležet, jestli bude prosazována opravdu striktně nebo v nějakém kompromisním duchu podobném tomu rakouskému. Zhruba řečeno, kancléřka Annalena by byla vůči automobilovému i jinému průmyslu nejspíš podstatně tvrdší než kancléř Markus. Což pro Českou republiku, montovnu střední Evropy, není zrovna malý rozdíl. (Popisovaný stav odpovídá pondělku 19. dubna ve 14:30.)   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-03 12:47:22

Jazykovědma: Kdo byl ve starém Řecku idiot?

Jak vznikly hašlerky? Proč se říká desetikoruně pětka? Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Kdo byl ve starém Řecku idiot? Co znamená, když je něco tuplované? Co je to fortel? Proč se dolaru říká babka? Co že jsou to techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož srpnové posty přebíráme.   Cokoliv chcete (3. 8.) Cokoliv, kdykoliv, ačkoliv…, anebo cokoli, kdykoli, ačkoli…? Jakkoli(v) chcete! Varianty zakončené na -koli a -koliv jsou obě spisovné a rovnocenné. Písmeno -v na konci tohoto typu slov je pozůstatek někdejší částice -věk (např. nikolivěk), která se dnes již nepoužívá.   Člověk spořící si na spořicí účet (4. 8.) Jak na přídavná jména končící na -icí (spořicí) vs. -ící (spořící)? * Jde-li jen o nástroj, který je krátký na to, aby akci prováděl sám, je krátce -icí: spořicí účet, kojicí podprsenka. * Jde-li o osobu, je dlouze -ící: osoba spořící si na důchod, kojící žena.   Hašler populárnější než Caruso (5. 8.) Víte, jak vznikly hašlerky? Původní receptura pochází z Německa, kde se tyto bonbony proti kašli a chrapotu prodávaly jako Caruso Hustenbonbons podle pěvce Enrica Carusa. Naše hašlerky se jmenují podle českého umělce Karla Hašlera, jenž byl u nás populárnější než Caruso.   Půjč mi pětku (6. 8.) Proč se říká desetikoruně (ne)logicky pětka? Může za to rakousko-uherská peněžní reforma z roku 1892. V rámci ní se místo zlatek začalo platit korunami, a to v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Desetikoruna tudíž měla hodnotu pěti zlatek.   Všechno bylo sakumprásk v balíku (7. 8) Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Všechno! Všechny tyto výrazy jsou odvozeny z německého pořekadla „mit Sack und Pack“, které doslova znamená „s pytlem a balíkem“. Přeneseně se pak používá ve smyslu „se vším všudy“ či „dohromady“.   Co si počnout s infinitivem (10. 8) Jak na čárky se slovesem v infinitivu? * Zastupuje-li infinitiv celou vedlejší větu, musí se oddělit čárkou. Nevím, jak začít. * Zastupuje-li infinitiv jen jeden větný člen, čárka se nepíše. Začít je těžké. * Infinitiv s mít/být je bez čárky. Nemám jak začít.   Idiotští nevoliči (11. 8) Kdo nevolí, ten je idiot. Doslova! V antickém Řecku se totiž výraz idiōtēs používal pro soukromou osobu, tedy takovou, která se neúčastní veřejného života. Ve významu slabomyslný člověk a jako urážka se slovo idiot začalo používat až následně, a to nejprve v angličtině.   Ostrakizace začala v Aténách (12. 8.) Podívejme se na dějiny jednoho aktuálního sociologického termínu: ostrakizace. Ostrakizace značí vyloučení ze společnosti. Koncept pochází ze starověkých Athén, kde bylo možné nežádoucí občany vypudit do exilu hlasováním pomocí hliněných střepů (řecky ostraka).   Jsi normální? Obuj si boty! (13. 8) Váháte mezi si a jsi? Nejjednodušší pomůcka: místo si/jsi dosaďte sobě (zájmeno) nebo nespisovné seš (sloveso být, časujeme s „j“ na začátku: já jsem, ty jsi, on je…). * Kde je seš, tam je jsi (Jsi normální? = seš). * Kde je sobě, tam je si (Obuj si boty! = sobě).   Tuplovaný debl (14. 8.) Co znamená, když je něco tuplované? Že je to přesně dvojité! Proč právě dvojité? Protože tuplovaný, tuplem či tuplák se odvozují z německého doppelt (dvojitý), a to přes francouzské doble, z latinského duplus. Stejného původu je i debl (čtyřhra v tenise).   Kečup bez rajčat (17. 8) Kečup podle původní receptury? S rajčaty neměl nic společného! Původ kečupu se vykládá dvěma způsoby: * Z čínského dialektového kētsiap, což je rybí omáčka. * Z indonéského ketjap, sójová omáčka. Kečup jako rajčatová omáčka vznikl počátkem 19. století v USA.   Kdy dát čárku před „ani“ (18. 8.) Základní pravidlo pro čárku s „ani“: * Je-li ve větě jedno „ani“, čárku nepotřebuje. Nemám štěstí v lásce ani ve hře. * Jsou-li ve větě dvě „ani“ jako dvojitý spojovací výraz „ani – ani“, druhé „ani“ se musí oddělit čárkou. Nemám štěstí ani v lásce, ani ve hře.   „I“ versus „ani“ (19. 8.) Kdy použít spojku i vs. ani? Je v tom rozdíl! * V kladných větách (tj. sloveso zde není v záporu) použijeme i: To platí i pro tebe. * V záporných větách (tj. se slovesem v záporu, typicky začínajícím na ne-) použijeme ani: Ani ty nejsi výjimka. (I ty nejsi výjimka.)   Úskočný fortel (20. 8.) Co je to fortel? Záleží, kdy se ptáte! Dříve se fortel používal i ve smyslu lest či úskok, dnes už je živý pouze význam zručnost či obratnost. Fortel je obecný (tj. nespisovný) výraz pocházející z německého Vorteil (výhoda), kombinace vor (před) a Teil (část).   Koupit něco za babku (21. 8.) Proč se dolaru říká babka? Anglicky je dolar neformálně buck. To vychází z buckskin (jelenice), protože kůží vysoké zvěře se dříve platilo. Česky buck překládáme jako babka, snad proto, že se tak nazývala drobná uherská mince (odtud rčení koupit za babku).   Techtle mechtle ve starém Římě (24. 8.) Co že jsou to techtle mechtle? Obecně pletichy, specificky pletky, a to s ohledem na etymologii zejména pletky milostné. Toto spojení se k nám dostalo přes německé Techtelmechtel a původně pochází z latinského tēcum (s tebou) a mēcum (se mnou).   Vzal ji na večeři a pak k sobě domů (25. 8.) Čárka před „a pak“, „a potom“ & „a také“? Standardně se nepíše. Typicky jde totiž jen o výčet událostí v čase, tzn. spojení slučovací. A v tom, jak víte, čárka před „a“ není. „Vzal ji na večeři a pak k sobě domů“ je totéž co „Vzal ji na večeři a k sobě domů“, bez čárky.   Pozdvižení s rumem (26. 8) Odkud je rum? Z Barbadosu! Rum je příbuzný jednak s anglickým rumbullion (alkohol ze zkvašené cukrové třtiny), jednak s rumbustion (pozdvižení čili rumraj). Český rumraj nesouvisí s pitím, ale s rumištěm (skládkou), a to z německého Rummel (mela; haraburdí).   Vražedné pikle (27. 8.) Proč se spřádání intrik říká kout pikle? Zřejmě podle malé bodné zbraně zvané pikel, která se dala snadno ukrýt, takže se hodila pro úkladnou vraždu. Kout pikle by tedy doslova označovalo výrobu zbraně pro zákeřný útok, přeneseně pak i plánování jiných zákeřností.   Bombon si nikdy nedáte (28. 8.) Bonbon, nebo bombon? Pomůcka: Bon je francouzsky dobrý. Bonbon je dobrý, takže píšeme n. Bon ve významu dobrý najdeme také např. ve slovech bonmot (doslova dobré slovo), bonita (dobrá jakost) či bonton (dobré vychování). Bonbon není bomba, takže žádný bombon!   A to jste s čárkou přehnali (31. 8.) Čárka před „a to“: * Čárka se píše, když je za „a to“ nevětné upřesnění (tj. nemá sloveso v určitém tvaru). Pojď domů, a to hned! * Čárka se nepíše, když je za „a to“ celá věta (má sloveso v určitém tvaru, tj. jiném než infinitiv). Neposlechl mě a to přehnal.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-03 06:44:17

Německá sociální demokracie zezelenala

Německá sociální demokracie si zvolila nové předsedy. Pro budoucnost velké koalice to znamená potíže. Paukenschlag neboli „úder do kotlů“: v celostranickém hlasování německé SPD byli kandidáti spolkového establishmentu poraženi a na jejich místo nastupují nepříliš známé tváře. SPD na rozdíl od CDU volí svoje předsedy přímo, hlasováním všech členů. Dříve kandidovali jednotlivci, ale tentokrát se sociální demokrati zhlídli ve striktním genderovém režimu u Zelených a zavedli si takzvanou Doppelspitze, podle které mají být „spolupředsedy“ vždy žena a muž. Jak přesně má takové duální vedení fungovat v rámci německé ústavy, podle které je kancléř jenom jeden a s žádnou gender-dvojkolejností se nepočítá, to se asi ukáže až v nějakých dalších volbách. Největší šance se dávaly dvojici Olaf Scholz – Klara Geywitz, protože Scholz je ve vládě velké koalice vicekancléřem a ministrem financí zároveň, vyšší postavení už nikdo v SPD nemá. Jenže prásk, nespokojená členská základna rozhodla jinak a zvolila do čela strany téměř neznámou dvojici, která kandidovala se silně levicovým programem a s tím, že koaliční smlouvu je nutno přejednat. Nebylo to ani těsně, nováčci zvítězili poměrem 53,06 : 45,33 procenta. Norbert Walter-Borjans je bývalý ministr financí spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW) v letech 2010-2017. V médiích se proslavil hlavně tím, že občas od Švýcarů nakupoval seznamy Němců, kteří si do Švajcu ulili peníze před německým berňákem. (Update: Bylo to jedenáct cédéček a byla kradená.) Vestfálská sociální demokracie byla ve volbách roku 2017 vymetena do opozice s historicky nejhorším výsledkem vůbec. Do jaké míry se na tom podílel pan Borjans a do jaké to byl důsledek všeobecného úpadku SPD na německé scéně, těžko říci. Nicméně aspoň se o něm dá říci, že má nějaké zkušenosti z vládnutí ve velkém spolkovém státě (NRW má 18 milionů obyvatel), i když na celoněmecké úrovni nikoliv. Jeho genderová parťačka Saskia Esken je naproti tomu úplný nováček v jakýchkoliv exekutivních funkcích, řadová poslankyně SPD, jedna ze sto padesáti tří. Zato je členkou Greenpeace a klubu eurofederalistů (Europa-Union Deutschland), což napovídá tomu, že pozičně předbíhá Zelené z ještě zelenější strany. Oba zvolené musí ještě v pátek potvrdit celostátní sjezd, ale to je spíš formalita. Zvolení nové dvojky do čela SPD se v německých médiích široce chápe jako vzpoura vůči velké koalici a vůči tomu, jak spoluvláda s CDU/CSU zatáhla sociální demokracii do středu; levý obrat. Oba vítězové také hlásali před volbami značně radikální myšlenky: - okamžité zvýšení hodinové minimální mzdy z 9 na 12 eur, - mohutné miliardové investice do ochrany klimatu (takové, které by byly neslučitelné s politikou vyrovnaných rozpočtů čili schwarze Null), - čtyřnásobné zvýšení již dojednané uhlíkové daně (z 10 na 40 eur za tunu CO2), - její úpravu skrze takzvanou klimaprémii, aby více dopadala na bohaté, - zrychlení výstavby větrníků a nesouhlas s dojednanou minimální vzdálenosti od obydlených budov (viz předešlý článek  Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren), - budování státní internetové infrastruktury k pokrytí míst, která vynechali komerční poskytovatelé. Pravděpodobnost, že by současná CDU/CSU na takové požadavky kývnula, se rovná pravděpodobnosti sněhové taškařice v pekle, takže pro další existenci velké koalice to znamená problém. Předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer už oznámila, že na koaliční smlouvě se nic měnit nebude. Totéž potvrdil šéf bavorské CSU Markus Söder. Pár komentářů k věci. Výše zmíněný seznam požadavků je natolik doleva, že si člověk říká, zda vůbec oba čerstvě zvolení politici počítali s tím, že vyhrají a budou tím pádem zavázáni jej nějak prosazovat vůči koaličnímu partnerovi. Nicméně teď už s tím nemůžou nic moc dělat, jinak by úplně ztratili tvář. Asi bude legrace. Členská základna SPD dala touhle volbou jednoznačně najevo, že velká koalice jí vadí, a že by dávala přednost modelu „rot-rot-grün“. On ostatně dost podobný proces probíhá i v CDU. Na nedávném sjezdu v Lipsku sice „AKK“ svůj mandát obhájila, ale nespokojenost některých politických osobností se stávajícím středovým modelem byla dost patrná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si i v CDU volili předsedu všichni členové strany, a ne jenom delegáti sjezdu. Zkrátka, merkelovská rozplizlo-neurčitost už se lidem v obou stranách zřetelně přejedla. Dojde-li ale zase k nějakému oddělení levice a pravice, má pravice fatální nevýhodu v tom, že odmítá byť jen mluvit s AfD. Na levici ten problém nemají a Linke berou jako svého parťáka, i když je to strana plná bývalých soudruhů, těch, kteří kdysi provozovali minová pole na vnitroněmecké hranici. Rot-rot-grün zkrátka normálně politicky funguje. A pokud se tahle trojice dostane po příštích volbách v Německu skutečně k moci, můžeme se těšit na pořádný ekonátlak, až z nás budou naše nešťastné české biošťávy téct proudem… Vůči těmhle jedincům je Merkelová skoro něco jako náš kamarád. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-27 08:02:27

Hacknuli nám víza aneb Proboha, jenom nezavádějte elektronické volby

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl… Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let. Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou. Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje. Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.) Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“ Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit. Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem. Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví. Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku. Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk). Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku. Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe. A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde. Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz. Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí. Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo. A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu. Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti. Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často. Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě. Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách. Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-30 05:22:36

Nástup doby greténské

Ve chvíli, kdy musel francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupit protestům žlutých vest a odložit ekologickou daňovou reformu, vstoupila na světovou politickou scénu patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Její školní stávka za klima od té doby poutá zájem médií a vytváří atmosféru, v níž by vládám mohlo snadněji projít zdražování energií a potravin výměnou za snížení daní miliardářům. Česko je politickou laboratoří Evropy. Již za vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS) parlament v roce 2007 schválil daňovou reformu, která by v současné atmosféře byla označována jako „ekologická“. Bez střelby do demonstrantů a barikád v ulicích u nás byla zavedena rovná daň z příjmů i uhlíkové daně. Rovná daň pomohla nejbohatším Čechům, Moravanům a Slezanům ušetřit na daních miliardy ročně zrušením třetí až páté sazby daně z příjmů. Mezní sazba byla předtím 32 %. Po reformě zůstala jen jediná sazba 15 %. Lidem s minimální mzdou tím stát naopak na daních z příjmů sebral několik stovek měsíčně. Před daňovým balíčkem ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL) jsme z potravin, elektřiny, plynu, vodného a stočného platili státu 5 %. Po reformě DPH ze základních životních potřeb vzrostlo v několika krocích na 15 %. Stát tak z rodin tahá měsíčně o několik tisíc více. Nemalou měrou se o to postaraly i ekologické daně, které během projednávání Kalouskova reformního balíčku připojil ve Sněmovně cestou pozměňovacího návrhu jako poslanec ministr životního prostředí Martin Bursík (Zelení). Reformní balík nazvaný zákon „O stabilizaci veřejných rozpočtů“ obsahoval v jednom tisku změny 52 zákonů. Do jejich změti byly metodou „volně loženo“ připsány nové daně z plynu, z elektřiny a z uhlí. Místo stabilizace přinesla reforma růst státního dluhu. V roce 2009 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem ve výši 192 miliard. HDP poklesl meziročně o 4,8 %. S výjimkou Řecka se ČR z finanční krize, která vypukla v roce 2008, sbírala nejdéle v Evropě.  Na rekordním růstu deficitu se podílelo i zavedení podpory pro tzv. ekologické formy výroby energie. Ještě během první vlády premiéra Mirka Topolánka, která nezískala důvěru Sněmovny, se poslanci Bursíkovi podařilo cestou pozměňovacího návrhu k novele spotřebních daní zavést osvobození biopaliv od spotřební daně. Zbohatly na tom firmy z koncernu Agrofert dnešního premiéra Andreje Babiše (ANO). Jako ministrovi životního prostředí se Bursíkovi navíc podařilo prosadit novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií. Spotřebitelé byli zákonem přinuceni kupovat část energie vyrobené několikanásobně dráž v solárních a větrných elektrárnách. Výkupní ceny energií z těchto typů výroby byly garantovány státem. Kromě toho stát na výstavbu některých solárních a větrných parků přispěl i formou dotací. Celkově Bursíkovy „čisté energie“ zasekly do státního rozpočtu sekeru za 50 miliard ročně. Zhruba sedmkrát více se na solární barony složili občané v účtech za elektřinu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Žluté vesty Ihned po svém nástupu do Elysejského paláce předložil Emmanuel Macron v květnu 2018 parlamentu daňovou reformu, kterou nazval „modernizační“ a „ekologickou“. Macron navrhl zrušit tzv. milionářskou daň, tedy mezní pásmo daně u příjmů nad 1 milion eur, která byla 75 %, a druhou nejvyšší sazbu, která činila 49 %. Ztráty za miliardy eur vznikající veřejným financím ze snížení daní nejbohatším chtěl kompenzovat především novou daní z elektřiny a vytápění a zvýšením spotřebních daní z paliv. Miliardy eur do rozpočtu mělo přinést i snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích a masivní nasazení pokutových radarů. Kromě toho Macron sliboval zavést dotační podporu ekologickým formám výroby elektřiny. Během projednávání daňové reformy sestavilo trio aktivistů Jacline Mouraudouvá, Priscilla Ludoská a Eric Drouet nezávislý tým ekonomů, který vypracoval analýzu dopadů připravovaných změn daní na běžné obyvatelstvo. Podle jejich výpočtů měl vládní balíček zvýšit životní náklady pracujících Francouzů průměrně o více než 250 eur měsíčně. Po zveřejnění těchto čísel v srpnu 2018 se ve Francii zformovalo hnutí žluté vesty a vypukly mohutné protesty. Vláda proti nim nasadila policejní těžkooděnce a vodní děla. Při násilných zásazích bezpečnostních složek vyrostly v ulicích Paříže a dalších měst barikády. Reakcí na brutalitu policie a četnictva byl růst podpory žlutých vest. Na demonstraci před závěrečným parlamentním hlasováním o daňové reformě se 17. listopadu 2018 v Paříži sešlo více než 300 tisíc lidí. Vláda proti demonstrantům kromě policie a četnictva nasadila i armádu. Při střelbě do demonstrantů gumovými projektily bylo zraněno 585 civilistů – z toho 16 s trvalými následky na zdraví. Účinek byl opačný, než vláda čekala. Účast na každosobotních demonstracích žlutých vest před Vánoci 2018 vzrostla na miliony osob v rámci celé země.  V pátek 4. ledna 2019 policie zatkla zakladatele žlutých vest Erica Droueta. Za to, že při demonstraci 8. prosince 2018 vylezl na Vítězný oblouk, z něhož promlouval ke shromážděným demonstrantům, jej obvinila z výtržnictví a poškození národní kulturní památky.  Uvěznění Droueta a obvinění Mouraudouvé a Ludoské ze škod za 4 miliony eur vyhnalo další den do ulic ještě více lidí. Vláda proti demonstrantům nasadila 85 tisíc policistů a vojáků s rozkazem použít granáty s nervově paralytickým plynem. Po ošetření zraněných a laboratorním rozboru bylo zjištěno, že granáty obsahovaly i složky zakázané Úmluvou o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní.  Po zveřejnění informací o použitích zakázaných chemických zbraní hněv demonstrantů vyvrcholil. Stoupenci žlutých vest na většině silnic zdemolovali policejní radary. Při mimořádné demonstraci uprostřed týdne se protestujícím podařilo vniknout do úřadu vlády. Mluvčí vlády Benjamin Griveaux musel být evakuován vrtulníkem. Při sobotní demonstraci 12. ledna 2019 se žlutým vestám podařilo s pomocí vysokozdvižného vozíku vniknout do budovy ministerstva financí. Při „návštěvě“ demonstrantů z budovy vyletěly oknem tisíce vládních dokumentů, které byly před objektem spáleny. Spor rozhodla hrozba časově neomezené generální stávky. Odbory ji vyhlásily v reakci na zranění občana, který se kolem demonstrace vracel z práce a jemuž policejní granát utrhl 4 prsty na ruce. V pondělí 14. února prezident Macron částečně demonstrantům ustoupil. Vláda na jeho návrh schválila nařízení o odložení účinnosti daňového balíčku.  Copaté beranidlo Ihned poté byl zájem médií přesměrován ke studentské stávce za klima, kterou na 15. březen 2019 vyhlásila patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Školní stávku za klima vymyslel a zorganizoval švédský aktivista Bo Thorén z organizace Fossil Free Dalsland (FFD). Podle vzoru USA, kde děti po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě vyšly do stávky proti zbraním. Greta byla na akci najata, protože jako jediná z dětských aktivistů byla ochotna do ní jít i sama. FFD akci rozjela v srpnu 2018. Finančně ji podpořil Open society Fund maďarského miliardáře a měnového spekulanta George Sorose. Až do Macronova ústupu však Greta demonstrovala před švédským parlamentem sama. Zájem televizních kamer zorganizovali po Macronově prohře švédští akcioví spekulanti Ingmar Rentzhog a David Olsson. Na první místo zpravodajských relací jí pomohl inzertní vliv nadnárodních korporací z energetického strojírenství, jako je ABB. Peníze na kampaň a vlivné kontakty dodala i bývalá viceguvernérka švédské centrální banky Kristina Perssonová. S jejich pomocí se během měsíce podařilo přesměrovat zájem médií od lidové vzpoury žlutých vest proti zdražování k tématu údajné hrozby konce světa v podobě CO2. Mediální kampaň ovlivnila i volby do Evropského parlamentu, po nichž stanula v čele Evropské komise bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Funkce se ujala se záměrem prosadit uhlíkově neutrální EU. Poté, kdy Leyenová získala důvěru europoslanců, předložila německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU) zákon o zavedení uhlíkové daně, která by zdražila ropná paliva až o 0,57 eur (15 Kč) za litr. Záměrem spolkové vlády je v zájmu „ochrany klimatu“ přeřadit maso ze snížené 7% sazby DPH do základní sazby 19 %.  Nespí ani česká vláda. V meziresortním připomínkovém řízení už je návrh zákona o zvýšení Bursíkových ekologických daní. Pokud na podzim nepostaví v SRN barikády německé žluté vesty, tak to Babišově vládě projde stejně snadno jako letošní zrušení osvobození bytových domů se společným kotlem od ekologických daní. Parlament je schválil během protestu Milionu chvilek. Geislerová a Minář si toho ani nevšimli. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2019-07-30 19:54:40

První ženy v čele evropských institucí. Přijde s nimi změna?

Ursula von der Leyenová si jako kandidátka na funkci předsedy Evropské komise stoupla ve Štrasburku za řečnický pult a představila europoslancům svou vizi pro evropskou exekutivu na následujících pět let. Ten samý den později odpoledne odhlasovali europoslanci napříč frakcemi, přestože velmi těsně, její nominaci. Hlavou Evropské centrální banky má být Christine Lagardeová, bývalá francouzská ministryně financí a od roku 2011 šéfka Mezinárodního měnového fondu.  Pro obě instituce je to za celou jejich existenci poprvé, co v jejich čele stane žena. To je sice skvělé, nicméně ne až tak důležité. Hlavní bude, co se pod jejich vedením bude v Unii dít. Zatím to ale vypadá, že ani jedna z dam nový vítr do Evropy nepřinese.  „Musíme bojovat za budoucnost, než abychom bojovali vzájemně proti sobě. Mé poselství pro vás všechny je: spolupracujme konstruktivně, protože potřebujeme budovat jednotnou a silnou Evropu,“ prohlásila von der Leyenová po svém zvolení. Dcera evropského úředníka, lékařka, matka sedmi dětí, od roku 2013 německá ministryně obrany. Je centristka, eurofederalistka a zastánkyně společné evropské armády. Její projev před europarlamentním plénem, kterým se snažila na poslední chvíli dostat na svou stranu stále nerozhodnuté poslance, byl přesně v tom duchu smířlivý a nekonkrétně klouzal po prioritách napříč politickým spektrem. Úspěšně, zdálo by se. Vyneslo to nakonec 383 „ano“, těsně nad potřebnou absolutní většinou 374 hlasů, která je ke zvolení potřeba. Není tedy jen první žena v čele Komise a první pocházející z Německa za víc než půl století, což vyzdvihla německá kancléřka Merkelová. Je také první potvrzená většinou, co se dá spočítat na prstech. Při 22 poslancích, kteří se hlasování zdrželi, to znamená 327 poslanců, kteří zvedli ruku proti ní. Samozřejmě většina je většina, ale je to poněkud hořkosladké vítězství. A to z několika důvodů.  Co za to?  Von der Leyenová musela chtě nechtě při lovu hlasů nerozhodnutých poslanců oslovit nemainstreamové a nesystémové politické skupiny. Vyvstává tedy otázka, co jim za jejich podporu slíbila. Její „opomenutí“ zmínit ve svém půlhodinovém projevu Článek 7 napovídá, že podpora členů polské vládní strany nebo italského Hnutí pěti hvězd bude něco stát.  {mprestriction ids="1,2"} Nová šéfka Komise doplnila chybějící téma výroky typu, že místo ukazování prstem by se kontrolní mechanismy měly zavést ve všech členských zemích. Na rozdíl od hlavně středoevropskými státy zamítnutého socialisty Franse Timmermanse, který maďarskou a polskou vládu ostře kritizoval, je to velmi umírněný přístup. Snahu o zobjektivnění a hlavně zmírnění velmi vyhrocené debaty jí samozřejmě nelze vyčítat. Uvidíme ale, jestli i tak někam povede.  Nerozhodnuté Socialisty přesvědčila von der Leyenová deklarací podpory udržitelného růstu, boje proti chudobě a závazné strategie v oblasti rovnosti pohlaví. V sociálně demokratické frakci přesto panovaly v otázce její podpory opravdu značné neshody. Už před volbou ji naproti tomu podpořili evropští lidovci a také liberálové. Proti ní se naopak musela obrátit část její vlastní politické rodiny, s největší pravděpodobností právě kvůli slibům, jimiž si získala jejich nepříliš milované kolegy.  Další velkou překážkou pro chod její Komise budou parlamentní počty. Nový předseda David Sassoli sice prohlašuje, že „občané přišli k volbám, protože jsou proevropští a věří, že hlasováním mohou věci změnit. Evropský parlament musí nyní tato očekávání naplnit,“ Parlament je ale nejroztříštěnější od roku 1979 a pevnější koalice proevropských stran je spíše nepravděpodobná. Nejsilnější skupiny lidovců a Sassoliho socialistů již nedají dohromady absolutní většinu. Funkčnost parlamentu bude záležet i na dalších frakcích, zejména na posílených liberálech a zelených. Nejkonkrétnější návrhy přednesla von der Leyenová v oblasti klimatické politiky. Součástí jejího „Green Deal for Europe“ má být dokonce přeměna části Evropské investiční banky na „klimatickou banku“. Zelené investice by tak mohly v průběhu desetiletí dosáhnout i bilionu eur. To by mělo výrazně pomoci dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů v Evropě, ne o 40 %, na kterých se shodla Komise a Parlament, ale o 50 až o 55 %, a to do roku 2030.  Stará dobrá Christine Christine Lagardeová, známá jako „rocková hvězda“ mezinárodních financí, teď vbíhá na evropské pole. „Ženské prvenství“ pro ni není novinkou. Poté, co pracovala na různých ministerských postech, nahradila ve funkci Dominique Strauss-Kahna jako první ženská šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF). To je snad méně překvapivé než fakt, že nemá ani ekonomické vzdělání ani zkušenosti z reálné ekonomiky. Na rozdíl od svých předchůdců nevedla žádnou centrální banku, což by se nabízelo jako základní předpoklad. Měla na starost francouzské ministerstvo financí, tedy politickou funkci, a zmíněný měnový fond, který se podle některých pod jejím vedením velmi politizoval. Christine Lagardeová má ale obrovské zkušenosti administrativní a komunikační. Myslet si přitom, že ECB může stát naprosto mimo, oddělena od politiky, je přeci jen asi mírně naivní. Nebude tedy nakonec opravdu stačit výborný manažer? Podle Karla Svobody, analytika z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, to může být výhoda i nevýhoda: „Samozřejmě, od centrálního bankéře se tak nějak čeká, že je z bankovního prostředí, že perfektně rozumí řízení centrálních bank atd., problémy a výzvy, které se čekají, ale mohou vyžadovat neortodoxní řešení. Christine Lagardeová může právě tady využít zkušenosti z politiky, kterých nemá málo.“ Christine Lagardeová bude každopádně potřebovat dostatek pragmatismu a dobrou vyjednávací taktiku (to u ní jistě nebude problém) v době, kdy evropští vesměs populističtí politici hlásají, že finanční instituce mají dělat méně, nikoliv více.  {/mprestriction}  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 09:00:00

Naděje na příměří v Gaze slábnou, Netanjahu odmítá výzvy k zastavení ofenzivy v Rafáhu

 Diplomatické snahy se zadrhávají v důsledku izraelského odporu k tomu, co Izrael nazývá "jednostranným uznáním" palestinského státuNaděje na příměří ve válce v Gaze slábnou v souvislosti s opakovaným odmítnutím výzev Benjamina Netanjahua k pozastavení pozemní ofenzívy v Rafáhu a hlasováním jeho kabinetu, že se Izrael formálně postaví proti mezinárodním snahám o tzv. jednostranné uznání palestinského státu.Diplomatické úsilí vedené Egyptem, Katarem a USA se rovněž zadrhává: v neděli katarští představitelé přiznali, že nepřímé rozhovory v Káhiře mezi Izraelem a palestinskou militantní skupinou Hamás, které byly obnoveny minulý týden, se "dostaly do slepé uličky". Washington rovněž naznačil, že bude tento týden vetovat očekávaný nový návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o příměří.Diplomatickou patovou situaci přijalo se zděšením 2,3 milionu obyvatel pásma Gazy, kde bylo podle OSN zabito téměř 29 000 lidí, 85 % obyvatel bylo vyhnáno ze svých domovů a každý čtvrtý hladoví.

Čas načtení: 2024-02-18 12:30:00

Dánská premiérka: Evropa zbraně má a je třeba je předat Ukrajině

Joe Biden ujistil ukrajinského prezidenta, že vojenská pomoc ve výši 60 miliard dolarů je na cestě. Opatření musí ještě projít závěrečným hlasováním v Kongresu. Dánská premiérka naléhá na dodání evropských zbraní Ukrajině.

Čas načtení: 2024-02-23 15:45:00

Revoluční změna v Německu: Povolí rekreační užívání marihuany i její pěstování

Německo od 1. dubna částečně legalizuje konzumaci konopí pro rekreační účely. Poslanci Spolkového sněmu dnes i přes odpor opoziční konzervativní unie CDU/CSU schválili možnost mít doma až 50 gramů této drogy a pěstovat pro svou potřebu nejvýše tři rostliny. Vzniknout mohou také pěstitelské kluby, které pro své členy mohou měsíčně produkovat 25 kilogramů konopí. V debatě před hlasováním spolkový ministr zdravotnictví Karl Lauterbach do posledních chvíle poslance přesvědčoval o nezbytnosti částečně legalizovat konzumaci i pěstování konopí.

Čas načtení: 2024-02-25 05:33:03

Trump podle průběžných výsledků vyhrál republikánské primárky v Jižní Karolíně

Na základě odhadů a průběžných výsledků podle očekávání vyhrál republikánské primárky v Jižní Karolíně Donal Trump, který se tak přiblížil zase o něco blíže republikánské nominaci na prezidenta. Informují o tom agentury AP a Reuters. Trump tím uštědřil další porážku své poslední zbývající významnější soupeřce Nikki Haleyové, navíc ve státě, kde byla dříve guvernérkou. Politička dala ale už před hlasováním najevo, že chce v kampani pokračovat.