Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-23 09:08:17

Filmaři natáčí v liduprázdné metropoli dokument Planeta Praha, hlavními hrdiny jsou zvířata a jejich dobrodružství

Zatímco mnohačlenné štáby nemohou zatím v souvislosti s opatřeními zavedenými proti šíření nového koronaviru natáčet a herci nesmí před kameru bez roušek, v Praze začal vznikat dokument s pracovním názvem Planeta Praha v hlavních rolích se zvířaty. Přírodu české metropole, v níž se jeho hrdinové mohou díky liduprázdnému městu cítit už několik týdnů téměř jako v opravdové divočině, natáčí miniaturní štáb pod vedením režisérů Mariána Poláka a Jana Hoška. Projekt navazuje na předchozí Planetu Česko z roku 2018, dokument o české přírodě se statisícovou návštěvností v kinech, milionovou sledovaností televizní premiéry a řadou filmových ocenění včetně nominace na Českého lva. Přírodovědné dokumenty patří v naší zemi k nejoblíbenějším, většina produkce se však zaměřuje na exotická zvířata v dalekých krajích. Marián Polák ale svou Planetou Česko dokázal, že tuzemská příroda nabízí vzrušující prostředí, které si co do pestrosti a dobrodružnosti v ničem nezadá s exotickými krajinami. Nyní se chtějí tvůrci zaměřit na život zvířat ve velkoměstě. Žánrově bude Planeta Praha tzv. wildlife dokumentem, který odkryje rozmanité způsoby adaptace živočichů a rostlin na městské prostředí. To vše na konkrétních a důvěrně známých místech Prahy, jako jsou například Petřínské sady, Valdštejnská zahrada, Olšanské hřbitovy, ale také třeba areál Thomayerovy nemocnice v Krči nebo zoologická zahrada v Troji. „Co je pro lidi klidnou procházkou či posezením v zahradní restauraci, může být pro zvířata žijící v nedalekém parčíku dramatickým bojem o život. Rádi bychom, aby náš film v divácích vyvolal úžas nad silou, dynamikou a tvořivými schopnostmi pražské přírody. Genius loci hlavního města by měl hrát významnou roli, chceme divákům Prahu ukázat tak, jak ji dosud neznají,“ popisuje film jeden z režisérů Marián Polák. Natáčení začalo v dubnu letošního roku a potrvá do konce roku následujícího. Jako „herci“ v něm figurují špačci, kosi, sokoli, vodní ptáci, nutrie, brouci roháči, hrobaříci, motýli, netopýři, křečci nebo mufloni a mnoho dalších druhů. „Zavedená omezení volného pohybu osob nám paradoxně pomohla k naprosto unikátním záběrům prázdných ulic, které využijeme jako podklady k trikovým záběrům zástavby mizející v divoké vegetaci. Příroda nám virovou epidemií pomáhá víc, než bychom si přáli. A ještě na tom ušetříme,“ říká producent Radim Procházka.  V těchto dnech se filmaři připravují na natáčení scén se špačky, pro které umístili do Petřínských sadů speciálně upravené budky. „Špačci už mezitím začali obsazovat svoje původní budky, takže byl nejvyšší čas, uvidíme, co ještě stihneme. Nejen v otázce pandemie si příroda dělá, co chce – špatně se spoutává i s natáčecím plánem,“ dodává producent. Aktuálně mají tvůrci roztočené například záběry se slípkou zelenonohou, která hnízdí ve Stromovce, nebo s volavkou popelavou v pražské zoologické zahradě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-30 12:09:41

Na týden do New Yorku

Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … Pokračování textu Na týden do New Yorku → Příspěvek Na týden do New Yorku pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy? Na týden do Slovinska

Čas načtení: 2019-09-08 00:00:00

Škoda Auto DigiLab: nová mobilní aplikace „Citymove“

Přeplněné ulice a obsazené parkovací domy – kdo se dnes chce pohybovat po velkoměstě, musí počítat se všudypřítomnými zácpami a čekáním. Nová aplikace Citymove ze Škoda Auto DigiLab pomůže rozhodnout, jestli nechat vlastní auto doma nebo ne. Citymove totiž umožňuje vybrat mezi MHD, sdíleným jízdním ...

Čas načtení: 2014-04-19 11:12:00

Buranteatr si adaptoval Létající dítě

Brno - Pouhé dva roky po světové premiéře uvede brněnské divadlo Buranteatr hru Létající dítě. V inscenaci současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga vystupuje šestice herců, která předvádí, vypráví a komentuje příběh jednoho večera ve velkoměstě.

Čas načtení: 2020-04-23 09:08:17

Filmaři natáčí v liduprázdné metropoli dokument Planeta Praha, hlavními hrdiny jsou zvířata a jejich dobrodružství

Zatímco mnohačlenné štáby nemohou zatím v souvislosti s opatřeními zavedenými proti šíření nového koronaviru natáčet a herci nesmí před kameru bez roušek, v Praze začal vznikat dokument s pracovním názvem Planeta Praha v hlavních rolích se zvířaty. Přírodu české metropole, v níž se jeho hrdinové mohou díky liduprázdnému městu cítit už několik týdnů téměř jako v opravdové divočině, natáčí miniaturní štáb pod vedením režisérů Mariána Poláka a Jana Hoška. Projekt navazuje na předchozí Planetu Česko z roku 2018, dokument o české přírodě se statisícovou návštěvností v kinech, milionovou sledovaností televizní premiéry a řadou filmových ocenění včetně nominace na Českého lva. Přírodovědné dokumenty patří v naší zemi k nejoblíbenějším, většina produkce se však zaměřuje na exotická zvířata v dalekých krajích. Marián Polák ale svou Planetou Česko dokázal, že tuzemská příroda nabízí vzrušující prostředí, které si co do pestrosti a dobrodružnosti v ničem nezadá s exotickými krajinami. Nyní se chtějí tvůrci zaměřit na život zvířat ve velkoměstě. Žánrově bude Planeta Praha tzv. wildlife dokumentem, který odkryje rozmanité způsoby adaptace živočichů a rostlin na městské prostředí. To vše na konkrétních a důvěrně známých místech Prahy, jako jsou například Petřínské sady, Valdštejnská zahrada, Olšanské hřbitovy, ale také třeba areál Thomayerovy nemocnice v Krči nebo zoologická zahrada v Troji. „Co je pro lidi klidnou procházkou či posezením v zahradní restauraci, může být pro zvířata žijící v nedalekém parčíku dramatickým bojem o život. Rádi bychom, aby náš film v divácích vyvolal úžas nad silou, dynamikou a tvořivými schopnostmi pražské přírody. Genius loci hlavního města by měl hrát významnou roli, chceme divákům Prahu ukázat tak, jak ji dosud neznají,“ popisuje film jeden z režisérů Marián Polák. Natáčení začalo v dubnu letošního roku a potrvá do konce roku následujícího. Jako „herci“ v něm figurují špačci, kosi, sokoli, vodní ptáci, nutrie, brouci roháči, hrobaříci, motýli, netopýři, křečci nebo mufloni a mnoho dalších druhů. „Zavedená omezení volného pohybu osob nám paradoxně pomohla k naprosto unikátním záběrům prázdných ulic, které využijeme jako podklady k trikovým záběrům zástavby mizející v divoké vegetaci. Příroda nám virovou epidemií pomáhá víc, než bychom si přáli. A ještě na tom ušetříme,“ říká producent Radim Procházka.  V těchto dnech se filmaři připravují na natáčení scén se špačky, pro které umístili do Petřínských sadů speciálně upravené budky. „Špačci už mezitím začali obsazovat svoje původní budky, takže byl nejvyšší čas, uvidíme, co ještě stihneme. Nejen v otázce pandemie si příroda dělá, co chce – špatně se spoutává i s natáčecím plánem,“ dodává producent. Aktuálně mají tvůrci roztočené například záběry se slípkou zelenonohou, která hnízdí ve Stromovce, nebo s volavkou popelavou v pražské zoologické zahradě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-29 07:05:06

Novinky z infekční fronty

Hongkong, speciální to administrativní oblast Číny, si přeci jen ještě zachovává svobodnější atmosféru a instituce. Za epidemie SARSu byla v Hongkongu zaznamenána daleko vyšší úmrtnost (17 procent) proti Číně (6 procent), což tak trochu navádí k otázce, která ta země byla v přiznání reality upřímnější… Právě v Hongkongu se 27. ledna konala dlouhá prezentace tamní lékařské fakulty na téma koronaviru. Vedl ji děkan, profesor Gabriel Leung. Třicetiminutový záznam v angličtině je zde, použitá prezentace (PDF) ke stažení zde (lokální kopie). Zhruba řečeno, hongkongští profesoři odhadují aktuální počet nakažených na 44 tisíc, tj. desetinásobek počtu zatím potvrzených případů, a odhadují, že počet nakažených se v současné době zdvojnásobuje zhruba co šest dní. Vývoj byl v posledních dnech velmi prudký: Vzhledem k tomu, že Wuhan je důležité dopravní centrum Číny, a k tomu, že nakažení lidé neprojevují pár dní žádné symptomy, považují profesoři přijatou karanténu za neúčinnou. Ostatní metropolitní regiony Číny jsou podle nich již značně zasaženy. Snad i pod vlivem této zprávy oznámila šéfka hongkongské exekutivy Carrie Lam, že Hongkong dočasně uzavírá část hraničních přechodů s Čínou a přestává vydávat vstupní povolení čínským občanům. Pozastaven je i provoz vysokorychlostních vlaků překračujících administrativní hranici mezi Čínou a Hongkongem. Další perličky: Agenture France-Presse uvolnila video natočené z dronu, které zachycuje aktuální život v zasaženém velkoměstě Wuhanu. Moc to tam tedy po ulicích nežije… Video si musíte rozkliknout na YouTube, protože AFP zablokovala jeho vkládání do cizích webových stránek. Je zvláštní vidět takovou metropoli, jak se její ulice vyprázdnily a působí dojmem opuštěného města duchů. Malajsie zastavila vydávání víz čínským občanům z nejvíce postiženého regionu. Počet pacientů v kritickém stavu se přiblížil tisícovce. Japonsko ohlásilo první případ onemocnění, který nebyl importován přímo z Číny. Jedná se o řidiče autobusu, který v Číně sám nebyl, ale vozil po Japonsku čínské turisty z okolí Wuhanu. Světová zdravotnická organizace (WHO) se omluvila za svůj předešlý odhad globálního rizika coby „středního“ a přehodnotila jej na „vysoké“. Nu, a vědci celého světa se snaží vypočítat takzvané R0. Co to je? R0 udává míru infekčnosti nemoci, tj. to, kolik jeden průměrný pacient stihne infikovat dalších lidí. Aktuální výpočet angloamerického týmu, založený na případech popsaných do 22. ledna, říká, že v případě koronaviru je to číslo 3,11. Deset nakažených tedy infikuje dalších 31 lidí. Nicméně je tam určitá míra statistické nejistoty. Lepší by tedy bylo říci, že R0 se podle jejich výpočtu s vysokou pravděpodobností pohybuje v pásmu 2,39–4,13. R0 má samozřejmě různou hodnotu podle regionu a jeho zvyklostí. Tam, kde považují mytí rukou za slabost, se budou infekční choroby šířit výrazně rychleji než jinde, kde si raději vykloktají před každým polibkem a po něm. Stejně tak dost záleží na reakci zdravotnického systému. Tam, kde se nové případy onemocnění daří identifikovat a izolovat dostatečně rychle, bude R0 postupně klesat. Může se ovšem i zvýšit, třeba tím, že příslušný patogen geneticky zmutuje v tom „správném“ směru. („Správném“ z hlediska jeho zájmů, nikoliv těch našich.) U nemocí, které už dobře známe, je obvyklý rozsah R0 vesměs dávno známý. Rekord drží spalničky (12–18). U nových chorob je jeho stanovení nesnadný úkol. Trojka, kterou vědci z Británie a Ameriky aktuálně odhadují koronavirové infekci v Číně, je ale docela dost, vyšší než například u té běžné chřipky. Pro další šíření koronaviru je nicméně nejzajímavější otázka, zda jej můžou roznášet i lidé v inkubační době, tj. ti, kteří jsou zatím bez příznaků a cítí se zdraví. Takové lidi jen tak nevyfiltrujete z davu na letišti pomocí čidel na měření teploty. Ničím se navenek neliší od ostatních a sami si ani nemusejí být vědomi, že vevnitř jejich těl něco tiká. A inkubační doba současné koronavirové infekce se odhaduje na 2–10 dní (aktuální zpráva Světové zdravotnické organizace, formát PDF), což je doba, za kterou lze obletět zeměkouli několikrát a poprskat přitom docela dost spolucestujících. Bohužel je v tomto případě podezření, že i lidé bez příznaků skutečně infekci roznášejí, což naznačuje případ ženy, která nakazila pět svých příbuzných, jakož i první německý pacient, jenž chytil svoji breberku od čínské kolegyně, se kterou absolvoval společné školení. Ta byla ještě v Německu zdravá a začalo jí být špatně až na palubě letadla zpátky. Upřímně jsem zvědav, jak dlouho bude ještě fungovat dosavadní letecký provoz mezi Čínou a zbytkem světa. Čekal bych, že zájem o letenky musí docela prudce klesat. A poloprázdná letadla prodělávají svým majitelům peníze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-17 13:55:18

Vyšla komiksová biografie Howarda Phillipse Lovecrafta

Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) je etalony vysoké literatury stěží měřitelný a obecně je trochu přeceňován. Tím spíše se ale stal pop-kulturní ikonou. Jeho více nebo i méně braková produkce, ale také sám jeho život se opakovaně stávají objektem zájmu, takže i čtyři francouzští tvůrci si přednedávnem vysnili přehledný komiks, ve kterém ledacos domýšlejí, ale mystifikují jen málo. Jako interpretace Lovecraftova života dílo obstojí. Je pozoruhodné, kolik podstatných momentů tohoto života i vlastností typických pro charakter dotyčné osoby a jejích chutí – i včetně typické lásky ke zmrzlině – se autorům daří vměstnat na relativně malou plochu. Aby uspěli s jistotou, napumpovali více významy i názvy čtyř zdařile komponovaných kapitol Rudé noci ve čtvrti Red Hook, Výzva z jiného světa, V propasti paměti a V horách šílenství. Poslední a prvý název odkazují na nejznámější Lovecraftovu dlouhou prózu, odehrávající se v Antarktidě, i na jeho strašidelnou povídku Děs redhoodské čtvrti. Komiksový příběh nezdrží spisovatelovými dětskými roky a vnese nás rovnou do New Yorku let 1924–1925, kde byl Lovecraft, až dosud zvyklý na zakuklený život ve městě Providence, vystaven vícero šancím vykouknout z vlastní specificky gentlemanské ulity. To se mu dařilo jednou víc a jindy hůře. Ne že by nedokázal komunikovat, ale nepraktičnost ve vztahu k honorářům („Jakmile nemusím, nepíši pro peníze.“), jeho jistá aristokratičnost a také rasové předsudky, to vše vyniklo v metropoli plné mrakodrapů jako kaňky na bílém nebi snů. Ten úzkostlivý muž, v podstatě milující samotu, se navíc ocitá dočasně i v obětí ženy a v manželském chomoutu. Alex Nikolavitch čerpá z existující a bohaté korespondence, ale i z Lovecraftova literárního díla, a představuje Mistra často jeho vlastními slovy. Autor předmluvy k této působivé knize David Camus v září 2017 napsal: „Lovecraft se snažil skrýt za své role, za ostrý rasismus i za lidstvu co nejnedostupnější a věru prapodivné teorie.“ Ten zvláštní muž přitom prahl po ideálu, který sotva mohl v realitě zažít, a vlastní fobie přetavoval do bizarních metafor. Z toho hlediska neprodukoval jen škvár a naopak, je to regulérní imaginativní tvůrce plný prazvláštní nostalgie po starých časech britskosti. Ale přetéká obavami ze šílenství, chladu, nudy, profánní reality, obecně lidské degenerace a chaosu. Vždyť i vlaky podzemní dráhy vnímal spíš jako obří červy a astronomické jevy miloval víc než lidské pokolení. Objevení Pluta by snad oslavil mší a bylo pro něj podstatnější událostí než vlastní svatba. V New Yorku dlouho nevydržel a vrátil se do Providence k tetám a kočkám. Připadalo mu, že ve velkoměstě ztrácí čas. ´Boj s časem je jediným skutečným námětem románu,´ byl Lovecraft přesvědčen. ´Nejstarší a nejsilnější emocí je strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.´“ V tom smyslu zachytil scénárista Alex Nikolavitch i jeho kontakty se slavným kouzelníkem Harry Houdinim (1874–1926), s pozdějším autorem Psycha Robertem Blochem (1917–1994), s pozoruhodným tvůrcem „barbara Conana“ Robertem Ervinem Howardem (1906–1936) a se znalcem okultismu a spisovatelem Cliffordem Eddym (1896–1967). Rovněž s autorem knih pro děti Henry McNeilem (1862–1929) a se židovským básníkem Samuelem Lovemanem (1887–1976), který neměl dlouho tušení o jeho antisemitismu. A také s komiksovým scénáristou a sci-fi autorem Frankem Belknapem Longem (1901–1994), některými nazývaným „Lovecraftova oběžnice“, či Donaldem Wandreim (1908–1987), který po spisovatelově předčasné smrti spoluzaložil „Arkham House“ zasvěcený péči o Lovecraftovo rozporuplné dílo. A uznejte sami: není snad dobře, že máme i díky možnostem komiksu šanci všechny ony chlapíky (a taky Lovecraftovu manželku Soniu Greenovou) na vlastní oči sledovat na vícero stránkách knihy – i z mnoha jejich stránek povahových? Co víc, Lovecrafta lze v tomhle komiksu na moment spatřit i úplně nemetaforicky nahatého, což přitom není v rámci příběhu ani v nejmenším samoúčelné. A v neposlední řadě dochází i na mladíka Roberta Barlowa (1918–1951), jehož homosexuální orientaci nedávno účinně zužitkoval spisovatel Paul La Farge (*1970) v lovecraftovském opusu Noční oceán. „Mám za to,“ napsal Lovecraft ve Volání Cthulhu, „že nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý vlastní obsah... Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat moc daleko od břehu.“ Dodejme, že takřka současně se na český trh dostává ještě sofistikovanější (zato ale fiktivnější) komiks o Lovecraftovi od žijícího klasika Alana Moora. Ten se prostě jmenuje Providence.   Howard P. Lovecraft. Ten, kdo psal v temnotách. Scénář Alex Nikolavitch, výtvarné zpracování Gervasio, Aón a Lee. S předmluvou Davida Camuse. Z francouzského originálu (2017) přeložil Tomáš Kybal. Redakce Terezie Houšková, spolupráce na redakci Patrik Linhart. Vydalo nakladatelství Volvox Globator. Praha 2019. 112 stran

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2024-05-24 10:15:00

Rapper Rohony a jeho neuvěřitelný příběh: Kluk ze Starče zpíval na oslavě Sparty

Nečekaný hudební fenomén ze Starče u Třebíče Adam Rohony si získává srdce fanoušků tím, že je sám sebou. Jeho cesta za slávou dokazuje, že úspěch nemusí vždy začínat ve velkoměstě. I tak můžete zpívat v šatně Sparty Praha při oslavách mistrovského titulu.

Čas načtení: 2024-06-28 12:00:00

Stručná historie jedné rodiny: Jak se stát novým synem, lepším než je ten „původní“ biologický

Chlapci Šuo a Wej spolu chodí do školy v čínském velkoměstě, kamarádi tak úplně nejsou. Jednoho dne Šuo skončí u Weje doma, aby si s ním zahrál videohry. Potká tam i jeho rodiče, jimž okamžitě padne do oka. Tichý, vychovaný kluk usedá s touto dobře situovanou rodinou k večeři, kdy je okamžitě patrné, že doma stoluje mnohem nuznějším způsobem. Rozhodně nemá na výběr tolik sójových omáček, z nichž si každý den může volit Wej.

Čas načtení: 2024-08-07 20:47:52

Slepice do města i vesnice [Martina Coufalová, Jan Komzák / nastole]

Ať už jste hipster ve velkoměstě, rodina na venkově, důchodkyně, nebo toužíte po udržitelném životním stylu, tato kniha vás vybaví vším potřebným, abyste si mohli pořídit své první slepičí hejno.

Čas načtení: 2024-08-12 12:23:00

Sbohem, Paříži. Los Angeles chystá slavná sportoviště i nepříliš známý sport

Los Angeles se za čtyři roky stane po Londýnu a Paříži teprve třetím městem (a prvním mimoevropským), které bude hostit třetí letní olympiádu. V kalifornském velkoměstě vlála vlajka s pěti kruhy už v letech 1932 a 1984. Většina sportovišť už dávno stojí, nebude nouze ani o atraktivní lokace na březích Pacifiku. Podívejte se, jaké nové sporty se objeví v olympijském programu a co dalšího Američané chystají.

Čas načtení: 2024-09-24 17:01:01

Rusko otevírá humanitární program pro utlačované Čechy. Peníze nikdo nedostane

„Vyšel seznam zemí, jejichž občané budou moci využít dekretu prezidenta Ruské federace o poskytování humanitární podpory osobám, které sdílejí tradiční ruské duchovní a morální hodnoty,“ píše radostně Jakub Zieba na svém facebookovém profilu s tím, že na seznamu zemí je také Česká republika. Má jít o pomoc, v rámci které by Češi měli dostat možnost za zvýhodněných podmínek odejít právě do Ruska. Mezi fanoušky, kteří se z velké většiny rekrutují z takzvané dezinformační scény, to vyvolalo bouřlivé ohlasy a radost, že konečně budou moci opustit prohnilé Česko. Uražený Putin chce na cestu do Turecka ruské stíhačky a vypnout systémy NATO. Důvody vysvětluje analytik Vojáček Číst více Rusové Čechům vyhrožují i nabízí azyl „On ten Putin ví, jak tady normální lid trpí,“ píše jeho fanynka Denisa Petřeková, která má na profilové fotce českou vlaječku, zřejmě jako připomínku trpícího lidu. „Rusko má vůdce, kterému tleskám. Naše země je obklopena nepřáteli, ale Rusko to rozhodně není,“ píše fanoušek Roman o zemi, která nás jako jediné spolu se Spojenými státy zapsala na seznam nepřátelských zemí a jejíž propagandisté v televizi provolávají, jak bude naše hlavní město po nukleárním útoku hořet. To totiž přátelé dělávají. Drtivá většina Ziebových sledujících prostě v Rusku vidí spásu, a to hlavně díky kampani, kterou Zieba dlouhodobě vede. Český propagandista z Plzně Pětadvacetiletý zastupitel prvního plzeňského obvodu, který je v Rusku na dlouhodobém pobytu, totiž Rusku slouží jako prodloužená ruka jejich propagandy, a to zřejmě jen za možnost studia. Neustále se totiž snaží dokázat, že Rusko je na tom lépe než prohnilá Evropa a zvláště Česko. Tu ukazuje, jak levné jsou v Rusku potraviny a že v obchodech nejsou prázdné regály, tu zase, že tamní obchody běžně prodávají zboží, na které jsou uvaleny západní sankce. „Jak jste se sami mohli přesvědčit, ruské obchody jsou plné a nic tady nechybí. Některé zboží je dražší, některé levnější, některé stejně drahé jako v Česku,“ hlásá Zieba v jednom z videí. To, že plechovka západního piva tam stojí tolik, že si ji člověk s běžným platem rozhodně nemůže dovolit, se však do jeho videí zřejmě už nevešlo. Ruský průměrný plat je totiž v přepočtu asi osmnáct tisíc korun, medián je pak ještě mnohem níž. Boří neexistující mýty Zieba také podle svého „boří“ mýty o tom, že lidé v Rusku často ze svých platů a důchodů nevyžijí, že v domech nemají pořádné záchody a podobně. Bořit takové mýty v milionovém velkoměstě je zajisté velmi jednoduché. Škoda, že se Zieba nedostal na dálný východ, kde ceny zboží raketově stoupají a životní úroveň lidí naopak rapidně klesá. To se do propagandy, kterou nezištně šíří do Česka, pochopitelně nehodí. Jak to tak vypadá, Zieba se totiž chystá být jedním ze strůjců hromadného českého exodu do země, kde zítra znamená včera. České migranty zajímají sociální dávky Budoucí emigranti už se také zajímají o to, co je pro ně nejdůležitější – sociální dávky. „Prosím, kde se dočtu, co to vlastně znamená? Poskytnutí humanitární pomoci. Dostanu nějaké sociální dávky, dobře, ale na jak dlouho, kolik cca to bude? Bude existovat nějaký program, kde nás budou učit ruštinu, zapojí nás nějak do běžného fungování života, dostaneme práci?“ ptá se Zieby jedna z fanynek. „To není zatím jasné. Ale řekl bych, že peníze nikdo nikomu vyplácet nebude,“ sděluje plzeňský zastupitel nepříjemné zprávy. Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Sluhou Ruska z přesvědčení? Ani ten zřejmě nemá finančně na růžích ustláno. Jednou z citelných injekcí bude pro Jakuba Ziebu zajisté odměna pro člena městského zastupitelstva v Plzni, tedy řádově desítky tisíc korun ročně. Zieba také své fanoušky na sociálních sítích vybízí, aby mu podporu posílali přímo na jeho bankovní účet. Zda má nějaké benefity za šíření ruských lží do světa i přímo od kremelského režimu, nebo zda si vystačí pouze s příspěvky důvěřivců, není jasné. U podobných lidí není neobvyklé, že svou úlohu vykonávají zcela dobrovolně. 

Čas načtení: 2024-10-14 08:47:00

Macháč šplhá žebříčkem ATP, po semifinále v Šanghaji je nejvýš v kariéře

Úspěšné tažení Tomáše Macháče na turnaji ATP v Šanghaji, kde ho v semifinále zastavil až favorizovaný Jannik Sinner z Itálie, se promítlo i ve světovém žebříčku. Český tenista se posunul o osm míst na 25. pozici a je nejvýš v kariéře. Osobní maximum si díky vydařenému startu v čínském velkoměstě vylepšil i devatenáctiletý Jakub Menšík. Po postupu do čtvrtfinále se vyšvihl o čtrnáct příček na 51. místo. Aktuální českou dvojkou je Jiří Lehečka na 33. pozici.

Čas načtení: 2024-12-05 00:00:00

Šlechta, Vladimír - Keltská brána

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po nekonečných válkách zavládlo Století míru, které už trvá šest let. Pro Oggerda však (jak říká jeho přítel Gowery) „není míru pod lipami“. Jeho tým je znovu shromážděn a odeslán do nitra vylidněné Evropy, aby tam odkryl tajemství další předapokalyptické anomálie. *** výňatek ze zavěru v knize: Keltská brána je chronologicky posledním příběhem z oggerdovského cyklu. To rozhodně neznamená, že by to byla úplně poslední knížka, za kterou už nebude následovat vůbec nic. Naopak to znamená, že příběhy mají vnitřní chronologii, jdou jeden za druhým podle určité posloupnosti. Jaká je tedy chronologie oggerdovského cyklu? První jsou Střepy z Apokalypsy, následuje Ostří ozvěny, pak Kyborgovo jméno, potom Projekt Berserkr. Na konci, jak už bylo řečeno, je Keltská brána. Pro jistotu upozorňuji, že ve všech případech se jedná o samostatné knihy, které na sebe pouze „navazují“. Návaznost je velice volná, čtenáři nemusí znát nic z ostatních textů. Proč je vůbec Keltská brána chronologicky poslední? Prostě se to tak přihodilo. Některé záležitosti mají své místo a nedají pokoj, dokud se na něm pevně neusadí. Tak to bylo i v tomhle případě. Co bude následovat po Keltské bráně, pokud vůbec bude něco následovat? To zatím s jistotou nevím, už se však začala rýsovat představa „navazující“ knížky. Nejednalo by se o román, ale o sérii vzájemně propojených detektivních povídek odehrávajících se v Bornnu, jediném velkoměstě oggerdovského světa. Pracovní název knížky je Poslední velkoměsto. Vláďa Šlechta Datum vydání: 04.12.2024

Čas načtení: 2025-03-11 15:49:01

Nebesa [Klára Teršová / Argo]

Ambiciózní novinářku Ninu žijící dosud ve velkoměstě nečekaně zasáhne tragická událost. Velmi miluje svého muže Gabriela, prožité trauma však poznamenává i jejich vztah, a tak serozhodne, že se vrátí...

Čas načtení: 2025-03-20 16:26:20

Nebesa [Klára Teršová / Argo]

Ambiciózní novinářku Ninu žijící dosud ve velkoměstě nečekaně zasáhne tragická událost. Velmi miluje svého muže Gabriela, prožité trauma však poznamenává i jejich vztah, a tak serozhodne, že se vrátí...

Čas načtení: 2025-03-25 11:51:00

Host Lucie Výborné: Herec Šafařík: Modlil jsem se k duši lesa. Po návratu z pouti po Tenerife se nedokážu nadechnout

Období osobní nejistoty se pokusil překlenout putováním po Tenerife. Po návratu zjišťuje, jak těžké je si čistou hlavu v rušném velkoměstě udržet. „Hodně jsem revidoval své minulé vztahy, svůj vztah k sobě, k práci. Musím říct, že když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem docela jasnou představu o tom, co chci. Vrátil jsem se sem a za týden jsem byl zpátky tam, kde jsem byl,“ popisuje otevřeně herec Denis Šafařík. Co jej přimělo řešit stres, se kterým se ve svém povolání potýká?

Čas načtení: 2025-04-11 09:00:00

V seriálu ZOO má Štěpán Benoni na ženy smůlu. V reálu si žije s manželkou v lůně Šumavy a je strážcem národního parku

Není to úplně obvyklé, aby herec, který si buduje kariéru, opustil moderní bydlení ve velkoměstě a rozhodl se žít na venkově, obklopený přírodou a sousedy. A co víc, ještě se rozhodl být součástí venkovské komunity a něco pro svůj domov udělat.