Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-22 20:15:41

Vědci vytvořili nejdokonalejší mapu lidského mozku. Sestavili ji z 300 milionů snímků

Vědci vytvořili nejpodrobnější mapu lidské temporální kůry a odhalili neznámý typ neuronů Vzorek o objemu 1 mm³ obsahuje neuvěřitelných 1 400 terabajtů dat Temporální kůra lidského mozku obsahuje méně neuronů než je v myším mozku Lidský mozek je neuvěřitelně komplexní orgán, zodpovědný za širokou škálu funkcí, od myšlení a učení až po pohyb a emocionální prožívání. Pro úplné pochopení jeho fungování je nezbytné znát jeho strukturu a to až do nejjemnější úrovně, včetně detailů jednotlivých buněk a jejich propojení. Vědci se ponořili do hlubin lidského mozku a vytvořili nejpodrobnější mapu jeho struktury, kterou dosud známe. Konkrétně se jedná o rekonstrukci lidské temporální kůry. Tato oblast mozku je zodpovědná za zpracování sluchových a jazykových informací. Přečtěte si celý článek Vědci vytvořili nejdokonalejší mapu lidského mozku. Sestavili ji z 300 milionů snímků

Čas načtení: 2025-01-30 20:27:17

Vědci změřili rychlost lidského myšlení! Náš mozek zpracuje jen 10 bitů za sekundu

Lidský mozek obsahuje více než 85 miliard neuronů I přes tolik neuronů zpracovává pouze 0,000001 % dat, která sbírá prostřednictvím smyslových orgánů To znamená, že každou sekundu zpracuje přibližně 10 bitů dat Lidský mozek, obsahující přes 85 miliard neuronů, je považován za jeden z nejkomplexnějších orgánů. Neurony jsou specializované buňky, které tvoří základní stavební jednotku nervového systému a jsou zodpovědné za přenos informací v těle. Tyto buňky komunikují prostřednictvím elektrických impulzů a chemických signálů, které se přenášejí mezi neurony na synapsích. Neurony mají tři hlavní části: dendrity, které přijímají signály; tělo buňky, kde se informace zpracovává a poslední částí je axon, který signály přenáší dál. Velká část neuronů je zaměřena na komplexní procesy, jako je myšlení, paměť či rozhodování. Přečtěte si celý článek Vědci změřili rychlost lidského myšlení! Náš mozek zpracuje jen 10 bitů za sekundu

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 15:00:41

Každý v sobě nosí miliony. Jaká je hypotetická hodnota lidského těla rozebraného vědeckou optikou?

Hodnota lidského života je nevyčíslitelná. Co ale hodnota naší tělesné schránky, která obsahuje i zlato či platinu? Prosím, podejte skalpel. Článek Každý v sobě nosí miliony. Jaká je hypotetická hodnota lidského těla rozebraného vědeckou optikou? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2023-12-08 08:48:37

Ajurvédské čaje. V čem jsou jiné?

Ajurvédská léčba je v západním světě stále více oblíbená, protože podobně jako jiné východní medicíny, i ona nahlíží na člověka komplexně. Ajurvéda je součástí celostní medicíny a jejím principem je předcházet nemocem zjednodušeně řečeno tím, že budeme zdravě jíst, zdravě myslet a zdravě se hýbat. Jen tak se dá organismus udržovat v potřebné rovnováze. 3 energetické typy = 3 dóši Z hlediska energií rozlišuje ajurvéda 3 typy, tzv. dóši, které jsou v každém z nás. Jedná se o dóšu váta, dóšu pitta a dóšu kapha (neboli také vítr, žluč a hlen). Váta je energií pohybu, pitta je energií zažívání a kapha má na starost pohyblivost a strukturu těla. V každém člověku jsou obsaženy všechny 3 dóši, ale jedna zpravidla převládá. Jejich funkce jsou společně provázány a vzájemně se doplňují. Pokud nastane nerovnováha těchto energií a nějaká nemoc propukne, snaží se ji ajurvéda podchytit hned v začátku. Ajurvéda taktéž léčí příčinu potíží a ne pouze jejich projevy. Oblíbeným podpůrným prostředkem pro zlepšení lidského zdraví a kondice jsou právě ajurvédské čaje a různé ajurvédské elixíry. Dary rostlinné říše Příroda pomáhala lidem při léčení neduhů od nepaměti. Proto dnes patří byliny a fytoterapie obecně nejen k základům každé přírodní medicíny, ale staly se součástí i moderní farmakologie.  To, že existují určité druhy rostlin, které příznivě působí na ten či onen zdravotní problém, či ovlivňují určitý orgán v těle, nám již bylo mnohokrát potvrzeno. Každá rostlina, bylina nebo strom, nám předává svou léčivou sílu na základě zdraví prospěšných výtažků. Prostřednictvím fotosyntézy navíc dochází k přeměně světelné energie na kyslík a glukózu, které jsou pro existenci lidského života nepostradatelné. Rostliny jsou úžasné, protože v sobě umí uchovat energii získanou ze slunce, a proto dokáží regenerovat nervový systém člověka a zároveň působit na schopnost spirituální vnímavosti. Byliny a koření jsou základem všech léčivých přípravků také v ajurvédě. Rostliny „hřejivé“ a „chladivé“ chuti Ajurvéda rozlišuje byliny podle šesti chutí a ty ještě podle toho zda jsou zahřívací nebo ochlazovací. Chutě totiž prostřednictvím jazyka přímo ovlivňují naši psychosomatickou rovnováhu výše zmíněných 3 dóš. A zahřívací, nebo naopak chladící účinek má vliv na proces trávení v žaludku a následně na rychlost nebo pomalost našeho metabolismu. Mezi „hřejivé“ chutě patří pálivá, kyselá a slané a tyto zvyšují živel ohně pitta. „Chladivé“ chutě – hořká, trpká a sladká,  naopak zase tento oheň přirozeně snižují. Byliny se do čajů sbírají a následně zpracovávají ručně. Příprava ajurvédských čajů si tak zachovává stále stejnou a tradiční podobu, jako měla před stovkami let. Například k výrobě himálajských čajů značky Everest Ayurveda je použito více než 60 ajurvédských bylin pocházejících přímo z prostředí himálajského pohoří. Rostliny se nejprve očistí, následně se z nich zpracovávají potřebné části. Užitečné je vše, kořeny, stonky, listy, květy, kůra, ale i plody a semena. Ty se různě drtí a pak a rozemelou na jemné částice a takto zpracované byliny jsou naváženy do příslušného poměru a namíchány podle původních ajurvédských receptur. Jak působí ajurvédské byliny? Himálajské ajurvédské čaje v sobě nesou jedinečnou kombinaci bylin, které dokáží optimalizovat duševní i fyzické síly člověka. Jejich působení je široké, proto je zpravidla i na každou tělesnou oblast k dispozici samostatná kombinace bylin. Co tedy v těle člověka ovlivní popíjení ajurvédského čaje? revitalizuje tělesné tkáně harmonizuje lymfatický systém harmonizuje kardiovaskulární soustavu zvyšuje pohyblivost kloubů podporuje dýchání a trávení upravuje metabolismus detoxikuje organismus zklidňuje nervy povzbuzuje mozek posiluje imunitní systém příznivě ovlivňuje vylučovací soustavu a mnoho dalšího Jejich specifické účinky při pravidelném používání působí jednoznačně příznivě na naše tělesné a dušení zdraví.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09

Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal

Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo.  Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době.  V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“.  Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné.  Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“.  Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace.  Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-24 08:13:16

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj (ukázka z knihy)

Hlavní hrdina románu-reportáže s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize. Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.. Ukázka z knihy             (...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. Holt ve věci kvót je taneční provoz třeba ve srovnání s politikou tisíckrát uvědomělejší. O takové jako já – beta-samečky posrkávající tu nejlevnější lihovinu – žádný klub na světě nestojí.                                         Jak mi tak pivní pěna lezla do hlavy, u stolků se počínaly zjevovat první Afrodíté. Čím krásnějšího zjevu, tím nadutěji se většinou tvářily. Rovněž na stage už občas vtancoval navátý odvážlivec. Jakmile mu ale docvaklo, že je víc trapný než cool, hned toho zas svědomitě nechal. A nic, pijeme dál. A za chvíli další dva. Step touch, step touch, mambo... A zase nic. Potom těch statečných bylo rovných sedm. Dokonce k tyčím přiskočily najaté nymfy v sexy tygřím prádélku. A pozor, najednou jsme se v tom kotli zmítali úplně všichni i s klubovým fotografem a jeho blýskajícím Olympusem z řady E-M10, a pokud se téhle hromadné euforii v antice nepřezdívalo „dionýská“, v tom případě, sakra, nevím, čemu jinému!                                         (...) Vyvolená, za níž jsem sestoupil do pekelného tance, nemá prsa ani tvář a říká se jí Smrt. Neomylná lovkyně všech lovců. Jakmile se dechem a pohybem těla naladím na určitý odosobnělý stav mysli, jsem s to zakoušet její chladné dotyky. To je to moje vypouštění frustrací – očistit se vodami zapomnění. Vygumovat na chvíli nejen Andreu a všechny každodenní svízele, ale i tíhu sebe sama, svůj příběh. Rozpustit se ve smíchu a tanci, který ačkoli vzešel z dávných sexuálních obřadů, ukrývá za závěsem blaženosti bránu nicoty. Nicoty, která jako by předcházela evoluci člověka. A tehdy v Pekle – kde taky jinde než v pekle? – se mi to povedlo, vejít až na práh té brány! Přiopilý, v orgii lidí beze jmen a za mechanické hudby notebooků, reprobeden a jiných přístrojů jsem vyzval k tanci smrt; a ona přikývla.                Zapomenutí. Zap menu í... Z p             í..... Tuc, tuc, tuc, ruc, tuc, tuc, tuc. – Když v tom do té mé smrti vnikl anděl. Žádný strach, nepřepínám na lacinou esoteriku, ačkoli o nějaké realitě jsem už vůbec neměl v ten moment jasnou představu. Zkrátka manager klubu si pro nás s odbitím půlnoci připravil překvapení: malou divadelní show. Nymfy od tyčí se vytratily do šaten. A anděl, který se akrobaticky vyhoupl na lanech do vzduchu nad podiem, byl okřídlený striptér jen v růžových tangách a s houslemi. Dost možná to mohla být i striptérka, zas tak dobře jsem do té výšky neviděl. Řekněme, že nejspíš něco mezi, něco třetího, jak to už u andělů bývá. A jeho křídla byla samozřejmě nasazovací, dostupná v každé půjčovně karnevalových kostýmů. Rovněž housle působily jen jako plastová maketa; na tom ale nezáleželo.             Jakmile se anděl dotkl smyčcem strun, DJ na povel přesedlal ze smrtonosných setů na remix smyčcového koncertu. I vzhledem k senzačním videoprojekcím, které vystoupení doprovázely, bych to tipoval na Händelovu Hudbu k ohňostroji, třebaže původně napsanou pro dechovku. Ostatní, včetně manažera, si bohatě vystačili se zdáním zaniklé, vznešené hudby – ještě z dob před dnešním pravěkem. A poněvadž netušili, jak do toho tancovat, zvědavě namířili vzhůru kapesní video-snímače. A druhou rukou si zakrývali své rudé oči před záplavou světla.             Maestro v tangách, v pekle, na playback. Bylo by to dokonale absurdní, nerozeznít to ve mně i něco posvátného, co jsem se tu snažil ubíjet. Z andělových nápřahů smyčcem odletovaly jiskry jako při sváření oceli a ten jeho smyčec se mi zaryl přímo do srdce. Kdepak, tohle už nebyla smrt! Tohle byl vyslanec ne-li bohů, tak prostě života, lásky a všeho. Jasně, že ve své podstatě šlo o blbečka z posilky či masážního salonu, který okřídlence jenom předstíral, a nikdo mu to nežral. Prskavka ve valících se temnotách lidského koloběhu... a nic víc. Bezděky tu ale došlo k zásahu, který byl jenom pro mě a jehož intenzita se mi měla stát trvalou. Každého, kdo zanevře na svoje mladé touhy, stíhají taková znamení vcelku běžně. Jednou je to v zrcadlení snu a jindy skrze nedostatek štěstí ve chvíli, kdy bych měl být nejšťastnější. Souběžně s tím si ale člověk vynalézá techniky, jak dané výčitky utlumovat, ba nezřídka jeho život nalezne v boji proti nim svůj nový smysl.             (...) Ne, ještě se nesmím usadit. Upsat se zaměstnavateli na dobu neurčitou, aniž bych ztratil kapku krve. Před milováním si nenasadit kondom, zato Andree navléknout na prstík snubní prstýnek. Vybrat jméno nikoli další literární postavě, nýbrž budoucímu novorozenci, a naše rodiče v této knize života povýšit na hodnost prarodičů. Neuzmout si roli závěrečné kapitoly Rodu – přenechejme ji apokalypse – nýbrž vytvořit podmínky pro jeho sitcomové pokračování. Splnit si odvěký sen maloměšťáků, stát se štafetou, přechodem, obětovat se... Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní. Třebaže těhotenství by Andree ulehčilo od bolestivých menstruací, já bych zas psychicky menstruoval při vidině jejího kypícího břicha. – Nechci to dítě! Vyhodím je oknem z porodnice, anebo je v kočárku strčím pod tramvaj. Já jsem to dítě, o které tady jde, mezi lidmi sirotek nadosah potratu. Rozumíte? Mluví tu někdo česky? Tohle dítě je třeba zachránit!                       Hned druhým dechem dodávám, že mi nejde ani o to nynější společenský řád bojkotovat. Stát se jeho vetřelcem a odvrácenou stranou. Nepodléhám romantizmu prokletých – na to jsem poznal až příliš chudáků. Táta se živí jako street-worker v charitě, takže už od dětství trávíme Štědrý večer u stolu s bezdomovci, které nemá nikdo rád. I kdybyste se pro jejich úděl rozhodli – a oni se většinou nerozhodli – ulice a fízl s vámi zatočí tak, že z touhy po svobodě zbudou leda vyražené zuby.             Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat.                Lhal jsem si, že po pohrdnutí životem na dně i v bohapustých výšinách nastal čas zmocnit se osudu, z něhož jsem vzešel: osudu rodičů. Chopit se lásky, o níž jsem tak dlouho psal, a zalepit svatebním oznámením díru po jejich rozvodu. Živit se prací, byl-li jsem až dosud živen druhými. Teď, když se mi to všechno nabízí co věky vyšlapaná pěšinka do společného hrobu: zamává rázem striptér křidýlky, dým cigár zvíří snivá hudba z dětství a já chtě nechtě musím do třetice čelem vzad. Vracím se z Pekla liduprázdnou nocí k Andree a zároveň ji v duchu opouštím. Na paměti mi od nynějška stojí jediné: vynalezni vlastní osud. Horlivě. Bez ohledů. I kdybys jenom těkal mezi možnostmi a nakonec se nerozhodl pro nic.               Kdo neví, jak dál, tomu napoví strýček Google. Původně doktorský projekt ve službách digitalizace knihoven se díky pohodlnému algoritmu pro hledání informací vyhoupl na pozici nejoblíbenějšího internetového vyhledávače a jedné z nejcennějších značek světa. Ostatní značky, aby zlepšily svou vyhledávací pozici, na to zareagovaly vršením spamů. Jednodušší přístup k informacím tak druhotně inspiroval boom informačního odpadu. Vedle klávesy „Hledat Googlem“ existuje i klávesa „Zkusit štěstí“, která vás přímo přesune na první vyhledanou stránku. I naklofal jsem do vyhledávače něco ve smyslu „nechci po studiích pracovat, co dál“ a klávesa mě teleportovala na lifestylový rozhovor s takzvanou evropskou dobrovolnicí. Po troše mlhavých frází typu „jedinečná zkušenost“, „měnit svět k lepšímu“ či „našla jsem smysl“ za doprovodu vymazlených selfíček následoval odkaz na stránku s konkrétními projekty. Po jejím rozkliknutí se nejaktuálněji vyjímala nabídka jednoho roku dobrovolnictví ve francouzském Bordeaux, a to přímo pod záštitou Evropského domu. Z anotace nebylo moc jasné, co má být náplní pobytu. Patrně všechno a nic s dostatkem volného času. Dobrovolníků má být dohromady až dvanáct z různých zemí, což se v porovnání s ostatními projekty pro dva až tři nešťastníky na samotách u lesa vyjímalo o to víc. A veškeré životní náklady prý hradí unie.                    (...) A že se přitom pošpiním evropskou propagandou? Prosím vás, copak je dnes možné být čistý? Skoro by se mi chtělo říct „vyber si svou propagandu a miluj ji“, kdyby stejně tak nezáleželo na neuchopitelnosti té které situace. Politická čistota, to se u nás nosilo po pádu komunizmu, který i zubnímu kartáčku přezdíval soudruh, pastě soudružka a ústům ústřední výbor. S odsouzením tehdejší propagandistické rétoriky, jež zkostnatěla až k smíchu, jsme málem zanevřeli na politiku samu. S odstupem čtvrtstoletí se naštěstí lidem rozednívá, že i ta naivní anti-političnost byla v podstatě jen fintou několika schopnějších, kteří si ve stínu předvolebních plakátů rozdělili národní bohatství. Nyní je na čase vzít demokracii vážněji do svých rukou, dokud máme střechu nad hlavou. Vyjděme do ulic – dříve než na nich zalehneme. Osvojit si v tomto smyslu, jak to chodí politicky v Evropě, mi přišlo přinejmenším poučné, i kdybych se měl zklamat.                  Roku 2004, když Česko vstoupilo do Evropské unie, mi táhlo na patnáct let. To jsem ještě ani neobjevoval operu, jako spíš rozkoše onanie či zatuchlost katolické církve, která mi kdysi bývala náhradní matkou. Přičlenění si z pár televizních vjemů pamatuji jako slavnostní událost, proti níž se mnoho nereptalo. Tehdejší prezident na jednu stranu podal žádost o přijetí do EU, zároveň v referendu o vstupu hlasoval se zhruba pětinou odpůrců proti. Slavnost pak strávil provokativně na hoře Blaník, jejíž mytičtí rytíři se po NATU měli podvolit rovněž Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP). A svůj odpor stupňoval se vznikem Lisabonské smlouvy o tři roky později, jíž považoval za odklon unie „od liberalizace k unifikaci“, jinak řečeno od svobody k rovnosti, od českého podnikatele k evropskému komunistovi.                 Já vnímal obojí – jak štědrý příliv dotací, symbolizován kruhem zlatých hvězd na nejrůznějších novostavbách, tak reptání nad přísností zaváděných směrnic, které nejednu kantýnu či zemědělce dostaly do kolen. Většinou když jsem ale rozkryl evropskou argumentaci, spojenou s tou kterou oblastí, bývala mi svou erudicí bližší než hospodská sebeobrana zástupců lidu českého, jejichž omílaný pocit z „bruselské kolonizace“ jsem nesdílel. Proč z nás dělat mentálně bezmocnou provincii, pokud jsme se z logiky evropského projektu měli stát jeho spolutvůrci? Rovněž jsem byl unii vděčný za sebezpackanější Erasmus, lehce jsem z ní ovšem vystřízlivěl při návštěvě Bruselu.                        Pár hodin autobusem od špinavé, pokrytecké, hroutící se Paříže mě uvítala výstavní síň Evropy, město napůl samá cukrovinka jak pro lázeňské paninky a napůl komplex superluxusních budov, kde zasedá Moc. Řeknu vám, i kdyby zde zasedali bohové – dokud existuje byť jediná oběť bezpráví, je zapotřebí mít se na pozoru před jakoukoli mocí. Neukolébat se její písničkou. A být vždy na straně slabých. Takhle přesně to stojí v základu intelektuálství, vytyčeném Émilem Zolou: nejde jen o nějaké nesrozumitelné chytráctví, jak se to tak rádo karikuje. Intelektuál, toť vzdělanec projevující odvahu, a to i na úkor kariéry.             Čím ve mně první bruselské dojmy otřásly, to paradoxně dokonala návštěva Parlamentaria, supermoderního návštěvnického centra, od něhož jsem si tehdy sliboval prohloubení zájmu o EU. Bohužel bylo to jak pro blbé, oficiálně snad pro děti. Ani ty nejdražší technologie nezakryly nahotu myšlenky, která se zde vznášela jedna jediná: Evropská jednota v rozmanitosti nás chrání před třetí světovou. Od myšlenky bych čekal víc; takhle to vlastně byl jen slogan, který se zde opakoval ve formě komiksové bubliny u úst nejvýraznějších myslitelů posledních století – od Churchilla až k Wagnerovi, Camusovi či Kafkovi. A to mě uráželo. Ta bezohlednost propagace vůči jiným osudům, aniž by naplno zazněl osud unie se všemi jejími rozpory, prohrami, pochybami… v něž by se dalo uvěřit.                                          Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.             Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis.             Tehdy jsem sebral odvahu to oznámit Andree. Kůže jí splynula se zdí, nic nechápala: „Sotva jsme se dali dohromady a ty zničehonic odjíždíš?“             „Miláčku, promiň…“ uhýbal jsem pohledem, „víš, jde mi o život.“             „Miláčku?! Jsi sobec, co neumí milovat.“             A snad ta trefa do ješitnosti teoretika lásky mi zabránila, abychom se spolu rozešli. Uznal jsem, že pokud náš dosavadní vztah držely při sobě zejména sex a banalita, korespondenční odstup by jej mohl buď vzácně prohloubit, anebo pomalu ochromit bez jediného řezu. Na popud nových dojmů a nových lásek! – Podobně na dálku jsem kdysi fungoval v milostném vztahu s Bohem, dokud mi nepřestal odpovídat.                           Namísto pánbíčka mi zůstal obtloustlý otec, charitní dobrotisko, na úkor sebe by se rozdal pro jiné. Zastihl jsem ho u počítače, jak civí na americkou střílečku staženou z pirátských serverů. „No?“ podrážděně si sundal sluchátka, vytušiv, že mu chci něco sdělit.             „Chystám se na rok do Francie.“             „A potřebuješ něco?“             Víc mi neřekneš? Třeba kam a proč a co tam budu dělat? Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit. No a co, viď... Vrátím se, na rozdíl od mámy. Můžeme si zaskajpovat, jako bych ani neodjel. Vždyť s notebookem jsem doma všude tam, kde mají zásuvku a připojení na internet. Ba online si možná pokecáme víc, než kdybychom dál žili v jednom městě. Inu, aspoň v tom tkví přínos dálky, v té nutnější potřebě se sdílet. Ve vlídnosti, která se naskytne až díky odloučení tam, kde jí dříve scházelo.             Nenech se rušit, táto. Na monitoru ti umírají lidé. Vyrážím v koprodukci s Evropskou unií žít svůj vlastní film.   Nakladatelství Petr Štengl, 2019, 1. vydání.

Čas načtení: 2019-11-04 12:15:46

Literární vyhlídky (4. až 10. listopadu)

Nadcházející týden nabídne celou řadu autorských čtení i knižních křtů, a kromě toho také dvě zajímavé jazykově orientované akce – Den češtiny a Kontext 2019. Nešetřili jsme ani s (audio)knižními tipy, mezi nimiž nemůže chybět nová próza Jakuba Dotlačila – rozhovor s autorem pro vás totiž chystáme v prosincovém Bibliu.   POZVÁNKY   4. 11. Praha / V 17 hodin ve Werichově vile představí Petr Kotyk, archivář Památníku národního písemnictví v Praze, jeden ze vzácných fondů Literárního archivu a po desítkách let znovu pustí ukázky z válečného vysílání V+W z USA, které se dochovaly na gramofonových deskách. Dosud nevydané nahrávky, které Voskovec a Werich připravovali od roku 1941 až do konce války, představují dialogy komentující aktuální události a textové parafráze známých písniček Osvobozeného divadla. Praha / Od 18 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční křest knihy Pavla Bušty Lobotomík (Argo 2019), kterou ilustroval David Cajthaml. Rozhovor s autorem poutavé imaginativní prózy si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Vydržať!: dopisy z vězení (Pulchra 2019), která zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978–1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.   5. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest nového vydání Komenského knihy Labyrint světa a ráj srdce (Práh 2019) s kolážemi Miroslava Huptycha. Pozvání přijali Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Jan Kumpera, Mirek Kovářík a Miroslav Huptych. Praha / V 17 hodin pokřtí v Radiocafé (Vinohradská 12) svou novou knihu Praha neznámá IV Petr Ryska, autor blogu Praha neznámá a pořadatel úspěšných komentovaných procházek po Praze. Ve čtvrtém díle navštívíte společně s autorem romantický Jánský vršek na Malé Straně, prohlédnete si honosné i méně okázalé vily na Vinohradech, projdete se přírodně-historickou trasou z Malé do Velké Chuchle přes rozsáhlý Chuchelský háj nebo se zatouláte do nejmenší pražské čtvrti Zadní Kopanina. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven Markéta Hejkalová, spisovatelka, nakladatelka a překladatelka finské literatury (mj. děl Miky Waltariho či Arta Paasilinny), která od roku 1991 každoročně pořádá Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě a společně s manželem zde provozuje rodinné nakladatelství Hejkal. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jiří Starý s přednáškou na téma Poezie staroseverských skaldů. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům literární večer o životě a díle Louise Fürnberga, německého židovského spisovatele a československého občana původem z Jihlavy, který strávil podstatnou část svého života v Praze. Úvodní slovo o životě a díle autora pronese Viera Glosíková. Během večera zazní Fürnbergovy texty v podání jeho dcery Aleny.   6. 11. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest nových knih Jiřího Padevěta Sny a sekyry (Host 2019) a Dvacet minut na vsi (Academia 2019), jejichž kmotry budou Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. První svazek obsahuje množství zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století, druhý titul je souborem povídek. Praha / V 18 hodin se v Domě čtení (pobočce MKP) uskuteční autorské čtení Zdeny Bratršovské. Básnířka, prozaička a divadelnice přečte ukázky ze své nové knihy poezie Soukromá vernisáž (H+H 2019). V tomto výboru čerpá ze svých pěti básnických sbírek, které šokovaly svou neženskou drsností, otevřeností ve věcech erotiky i stylovou vytříbeností. Praha / Od 19 hodin se v kavárně a čajovně U Božího mlýna odehraje křest knih Pavla Zajíčka Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 2019) a Svatopluka Karáska V nebi je trůn (Maťa 2019), které vycházejí v edici Bouře. Básně zarecitují a zazpívají členové Sboru břežanských kastrátů a se Svatoplukem Karáskem zazpívá také Rostislav Tvrdík. Role kmotrů se přislíbili ujmout Vratislav Brabenec a Charlie Soukup. Praha / V 19 hodin proběhne v Komunitním a mateřském centru Kampa Romantický večer Tvaru, který nabídne autorská čtení (Ondřej Hanus, Marie Šťastná, Pavel Rajchman, Tereza Riedlbauchová, Anna Beata Háblová), přednášku Mileny Slavické o romantickém malířství i hudbu (Jan Faix a Gabriela Rossi). Moderuje Lukáš Senft. Ústí nad Labem / Od 20 hodin představí v Café Max svou novou knihu prozaik Michal Vrba. Povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019) je příspěvkem k tématu malého člověka ve víru velkých dějin, přičemž spojovacím prvkem jednotlivců, do jejichž života zasáhnou dějinné přemety, je středočeský rybník Jakub. Rozhovor s autorem přinášíme v listopadovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 11/2019.   7. 11. Praha / Od 8.30 do 19.00 bude Kampus Hybernská hostit Den češtiny – mnohovrstevnatý jednodenní festival, který pořádá pražská bohemistika a je určen jak středním školám, tak komukoli, koho jednoduše baví čeština. Zazní přednášky na rozličná literárněvědná a jazykovědná témata, části se speciálním zaměřením na otázky spojené s výukou jazyka a literatury. Prostor bude věnován i dvěma panelovým debatám, a to diskusi o výuce současné české literatury na školách a debatě o žánru tweetu a tweetování v češtině s úspěšnými uživateli Twitteru. Návštěvníky čekají i autorská čtení tří vynikajících současných autorů, aktivní řešení jazykových úloh včetně těch z maturitního didaktického testu, ukázka kurzu češtiny pro cizince nebo nahlédnutí do příprav mluvených zpráv v rozhlase. Po celý den poběží i knižní bazar. Program a další informace ZDE. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně ČR Alena Morávková knihu Hlasy dvou básníků (NK ČR – Slovanská knihovna a Česká asociace ukrajinistů 2018) – výbor z tvorby Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče, dvou ukrajinských básníků, kteří se ocitli ve dvacátých letech 20. století v Československu poté, co zkrachovaly snahy vytvořit nezávislý ukrajinský stát. V Praze nalezli nový domov a zde se také literárně etablovali. Oba bývají řazení k tzv. pražské škole ukrajinských exilových básníků. Výbor uspořádaly Tereza Chlaňová a Alena Morávková, na překladech poezie se podíleli Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková a Václav Daněk. Praha / Od 17 hodin proběhne v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí křest knihy Magdalény Platzové Máme holý ruce (CPress 2019) – autentického deníku studentky z doby převratu, ale zároveň i historického románu, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly. Účast přislíbili Eda Kriseová, Josef Platz, Tereza Kosová či dokumentarista Tomáš Škrdlant. Hradec Králové / V 17.30 zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven spisovatelka, publicistka a překladatelka Pavla Horáková. Autorsky debutovala v roce 2010 detektivním románem pro mládež Tajemství Hrobaříků, který následně doplnila o dva další díly. Letos získala ocenění Magnesia Litera v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti (Argo 2018). Praha / Od 18 hodin se v sídle Nakladatelství Meander uskuteční křest šesti nových přírůstků edice Repolelo. Těšit se můžete na originální básničky, říkadla a písničky od slavných autorů, jako jsou Ivan Wernisch, Daniela Fischerová a další. To vše v uměleckém podání předních českých výtvarníků (Jiří Franta, David Böhm, Kristina Fngrlnd, Ester Nemjó, Marie Štumpfová, Anna Kulíčková, Jaromír Plachý). Praha / V 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena nová kniha Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak (Prostor 2019). Autor bestselleru Raději zešílet v divočině v ní popisuje setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. Hostem večera bude fotografka Johana Pošová, autorka snímků v knize. Večer uvede Denisa Novotná. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení Petry Hůlové z dosud poslední knihy Zlodějka mýho táty (Torst 2019) i nových textů. „Víc než dvacet let si píšu deník. Sešitů už mám dvě police, na jejich chlopních seznamy přečtených knih, mezi chlopněmi různobarevnými propiskami můj všelijak příšerně sebestylizovaný život.“ Brno / V 19.30 bude v Kabaretu Špaček uvedena kniha Jiřího Šimáčka Prvotřídní hajzl (Druhé město 2019), která se opět odehrává v Brně a jejíž hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, kterou je stále víc posedlý. Hovořit bude Martin Reiner a Miloš Voráč, ukázku z knihy přečte Jiří Šimáček.   8. 11. Praha / Od 9.00 do 16.30 bude Bio Oko hostit konferenci o jazyce v kontextu doby s názvem Kontext 2019. Jak si stojí současná čeština? K čemu je fajn umět s Českým národním korpusem? Se svými příspěvky na nejrůznější témata vystoupí básníci, překladatelka, marketéři, textaři i jazykové vědkyně. Více o programu ZDE. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí křest knihy Ve stínu magie (Epocha 2019) – antologie povídek předních českých autorů sci-fi a fantasy, kterou uspořádali Boris Hokr a Leoš Kyša. Účast přislíbili mimo jiné František Kotleta (rozhovor s autorem čtěte ZDE), Kristýna Sněgoňová nebo Theo Addair. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest nové sbírky Jana Spěváčka Čum do ráje (Dauphin 2019), obsahující 52 básní, v nichž se rodinná a přátelská blízkost prolíná s blízkostí Bohu. Dá se chápat i jako kniha o možnosti univerzální lásky. Autor věří, že osud a náhoda jsou dobří přátelé – a zcela nenáhodně zvolil jako titul své knihy dětský „přeřek“ z Holanovy Noci s Hamletem. Úvodní slovo pronese Olina Stehlíková. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé (Echo Media 2019) je souborem cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Pod názvem Emisar (dybbuk 2019) vychází v překladu Kláry Macúchové dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka Jóko Tawadová v ní přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Román Nokturno pro Přímoří (Protimluv 2019), vycházející v českém překladu Aleše Kozára, je knihou s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě. Prozaik Alojz Rebula (1924–2018), dnes již klasik slovinské literatury, si v něm všímá ideologických tlaků, represí, které jednotlivé režimy používají, i důsledků budování ideologických bariér mezi obyčejnými lidmi. Novela náchodského učitele a spisovatele K. J. Pleskače (1858–1937) Život na Měsíci (FF UK 2019) vyšla roku 1881 a představovala první českou reakci na vlnu zájmu o Měsíc a jeho možné obyvatele, vyvolanou francouzskými spisovateli Flammarionem a Vernem. Svým námětem se také stala jednou ze zakladatelských próz domácí sci-fi. Především ale o celých pět let předjala známé Čechovo vyprávění o Výletě pana Broučka (1886, přepracováno 1887) – Svatopluk Čech Pleskačův příběh o naivním měšťanovi, který v konfrontaci s pokročilejší měsíční civilizací prožívá morální i citový otřes, vlastně jen konkrétněji satiricky zahrotil. Společně s novelou F. J. Studničky Luňan Hvězdomír Blankytný (1892) potom skládají trojici próz, které uzavřený český malosvět poprvé poměřovaly horizonty nadzemskými. Přes jistou naivitu je Pleskačova novela dodnes živým obrazem reflexe a sebereflexe české společnosti končícího 19. století. Vychází jako první svazek nové ediční řady Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK Limbus, kterou se studenty připravil literární historik Václav Vaněk. Nový román Jakuba Dotlačila Až zhasneme (Host 2019) se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc – jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářsko-ekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu. Vydání v podobě audioknihy se dočkal titul Postel hospoda kostel (Supraphon 2019), knižní rozhovor Markéty Zahradníkové se Zbigniewem Czendlikem, který v roce 2017 získal Kosmas cenu čtenářů. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika. Knihu spolu s ním načetli František Kreuzmann a Dominika Býmová. Audioknižního zpracování se dočkal rovněž spis Vladař (OneHotBook 2019) – klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Jeho autor Niccolò Machiavelli považoval za ideál jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Text v překladu Josefa Hajného načetl s režisérem Hynkem Pekárkem herec Igor Bareš.

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2019-08-14 16:44:45

Výstava Chronos – šest výtvarníků v Horácké galerii

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium. Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce. Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení. Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.   Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny. Antonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi. Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno. Kovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou. Nejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu. Druhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.    Původním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.                     Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2024-05-13 09:07:45

Devalvace lidského života

Lidi chtějí zázraky ale neuvědomují si to že vše je obchod ve kterém je zadarmo jenom to co nemá hodnotu. To je zajímavý pohled. Zní to jako kombinace realismu a filozofie. Říkáte, že lidé touží po zázracích, ale často si neuvědomují, že všechno má svou cenu, i když se nám to nemusí vždy zdát zjevné.… Číst dále »Devalvace lidského života

Čas načtení: 2024-06-18 06:43:55

Objektivní hodnota lidského života?

Nemám rád blázny, nejhorší jsou blázni co mají na něco veliký vliv, takový blázen dělá potom z ostatních blázny, před chvílí jsem něco zajímavého psal na internet a najednou jsem přišel o to co jsem napsal, protože nějaký blázen vytvořil program, který nefunguje normálně. Označení lidi a člověk je systémově chybné, správné označení je blázni,… Číst dále »Objektivní hodnota lidského života?

Čas načtení: 2024-06-26 07:01:05

Longevity investování: Jak vydělat na prodlužování lidského života?

Investice do longevity technologií slibují nejen prodloužení lidského života, ale i značné finanční výnosy. Jak můžete těžit z nejnovějších průlomů v medicíně a zdravotní péči? Které fondy a akcie zaměřené na dlouhověkost mohou zhodnotit vaše peníze? Článek Longevity investování: Jak vydělat na prodlužování lidského života? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-07 09:36:00

Discovery uvádí dokumentární seriál Being Digi-Sapiens, který zkoumá měnící se vztah lidí s technologiemi

Düsseldorf (Německo) 7. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Seriál se vydává na cesty po Evropě, aby poukázal na osobní, společenské i environmentální přínosy digitalizaceSpolečnost Warner Bros. Discovery v sobotu představila první díl třídílného dokumentárního seriálu „Being Digi-Sapiens" (Lidé Digi Sapiens) Švédská vynálezkyně, robotička a youtuberka Simone Giertzová se v něm vydává na cesty po Evropě, aby zjistila, jakým způsobem mění technologie náš každodenní život. Seriál vznikl za podpory společnosti Huawei a představuje širokou škálu digitálních inovací, které se zdaleka neomezují pouze na možnosti vlastních produktů této značky.První díl s názvem „Connecting with Ourselves" (Propojení s námi samotnými) se zabývá dopadem digitálních technologií na naše domovy, zdraví a nemocnice. Poté, co Simone navštíví technologický obytný dům v Bonnu, který je vybaven optickým internetovým připojením, považovaným za jedno z „nejrychlejších internetových připojení v Německu", se následně vydá do nejmodernější sportovní a zdravotní laboratoře, aby na vlastní oči zjistila, jakými způsoby profesionální i amatérští sportovci využívají nejmodernějšího sběru dat. Nakonec Simone navštíví také historickou nemocnici Hospital de la Santa Creu I Sant Pau v Barceloně, aby se zde seznámila s možnostmi využití nejnovějších technologií k účinnější pomoci pacientům.Viceprezident společnosti Warner Bros. Discovery Greater China and South East Asia a vedoucí oddělení obsahu a produktů Vikram Channa řekl: „Koncepce vzniku nového lidského druhu ‚Digi Sapiens' představuje další krok v naší evoluci, kdy digitální technologie posilují naše přirozené schopnosti a rozšiřují možnosti, kterých můžeme dosáhnout. Cílem dokumentu je inspirovat diváky k odhalení potenciálu promyšleného a kreativního využití technologií. Jde o zdůraznění možností toho, jak mohou technologie zlepšovat naše životy, řešit skutečné problémy a vytvářet nové příležitosti."V nadcházejících dvou dílech se Simone vydá do dalších evropských zemí, aby zjistila, jak nám technologie pomáhají navázat lepší kontakt s našimi komunitami a s naším životním prostředím.Chytrý dům, Bonn, NěmeckoPředváděcí dům Fiber-to-The-Room (FTTR) společnosti Huawei v Bonnu umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si život ve světě, kde sítě za každé situace reagují rychlostí světla, bez ohledu na to, kolik dat je přenášeno nebo kde se právě v budově nacházíme. Simone této příležitosti využije k tomu, aby realizovala celou řadu videohovorů sama se sebou. Její experiment však nečekaně naruší digitální poltergeist…Nositelná zdravotní a fitness technika, Helsinky, FinskoVrcholoví sportovci se při přesném měření a optimalizaci svých výkonů do značné míry spoléhají na technologie. Výsledkem je zlepšení kroku a vytrvalosti běžců, efektivnější plavecká tempa a vyváženější zatížení obou nohou při lyžování. Technologie ale nejsou přínosem pouze pro vrcholové sportovce. V nejmodernější laboratoři společnosti Huawei v Helsinkách Simone zjistí, že její biologický věk je podle údajů z nositelných zařízení nižší než její skutečný věk podle kalendáře. Vyzkouší si také běh plným tempem na běžeckém pásu, aby zjistila maximální kapacitu svých plic.Nemocnice Sant Pau, Barcelona, ŠpanělskoNemocnice Sant Pau je možná stará, ale rozhodně není zastaralá. Nejnovější technologie, které nemocnice používá, pomáhají zlepšovat léčbu pacientů. Při návštěvě laboratoří Dimension Lab v Sant Pau, kde se seznamuje s možnostmi využití virtuální reality v medicíně, obdrží Simone od jednoho z lékařů přesný model lidského srdce, vyrobený na 3D tiskárně. Simone neměla tušení, že je naše srdce tak velké…Společnost Huawei je již od roku 2020 předním strategickým partnerem nemocnice Sant Pau v oblasti nejmodernějších datových úložišť. Huawei nemocnici Sant Pau dodala nové řešení datového úložiště, tvořené výhradně flashovými jednotkami, které poskytuje zdravotnickému personálu v případě potřeby téměř okamžitý přístup k údajům o pacientech. Řešení je vybaveno nejnovějšími technologiemi pro zálohování, obnovu a ochranu proti ransomwaru, které zajišťují nejvyšší úroveň ochrany dat pacientů.Dokument si můžete přehrát na následujících odkazech:Velká Británie: https://www.youtube.com/watch?v=fY-BMMmEgBQ&t=15s https://www.discoveryuk.com/being-digi-sapiens-a-discovery-x-huawei-partnership/ Španělsko: https://www.youtube.com/watch?v=_dwP7mPO5eU&t=18s Itálie: https://www.youtube.com/watch?v=8eTbOKiVaYY&t=17s Německo: https://www.youtube.com/watch?v=KIm1Hqx_eK4 Francie: https://www.youtube.com/watch?v=DGiDZuxr9EM&t=9s Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2454902/Interpreting_body_data_a_heart_to_heart.jpg KONTAKT: Ruoshan Cheng, chengruoshan@huawei.com 

Čas načtení: 2024-07-09 15:00:58

Vědcům se podařili oživit základní funkce zmraženého lidského mozku

Vědcům se podařilo zmrazit a rozmrazit lidskou mozkovou tkáň, aniž by došlo k jejímu poškození Vědci louhovali mozek v roztoku MEDY a pak jej zmrazili na 18 měssíců Po rozmražení zjistili, že mozkové organoidy dokázaly fungovat a růst i 150 dnů po rozmražení Lékařům z Univerzitního Národního dětského lékařského centra se podařil revoluční počin a to zmrazit a rozmrazit lidskou mozkovou tkáň, aniž by došlo k jejímu poškození. Tento průlomový objev otevírá dveře k dříve nemožným oblastem výzkumu a otevírá cestu k novým léčebným postupům neurologických onemocnění. Přečtěte si celý článek Vědcům se podařili oživit základní funkce zmraženého lidského mozku

Čas načtení: 2024-08-08 09:27:03

Pravda o dynamice lidského myšlení

Vše co je zakázané to je populární a to co je povolené to není populární. To, co říkáte, může mít určitý základ ve skutečnosti, protože tabu a zakázané věci často přitahují pozornost a zvědavost. Tento jev může být spojený s lidskou přirozeností a touhou po objevování něčeho, co je mimo běžné normy. Například zakázané ovoce… Číst dále »Pravda o dynamice lidského myšlení