Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-06-15 13:06:47

Ondřej Aust (Médiář): V médiích jde především o to, aby vám lidi věřili

Hostem nového dílu Nejen o reklamě byl Ondřej Aust. Šéfredaktor zpravodajského oborového webu Médiář si s moderátorem Martinem povídal o tom, proč je print dnes už těžkopádný, v čem všem ho dnes dokáže předčit internet a digitální distribuce, jak to mají v redakci pracovně nastavené nebo proč se vyplácí ctít sezónnost. Print vs. digital. Média se postupně přesouvají do online prostředí. Jaký vliv to má na kvalitu novinářského řemesla? Internet se stal levnou distribuční platformou. Pro práci lidí v redakci je rychlost internetu ovšem zničující. Věci se dodělávají za běhu. Dřív byste počkal, až nasbíráte a ověříte všechny informace, a teprve pak to vydal. Dnes je to spíš vydávání na pokračování. Na druhou stranu, i nám se vyplatilo počkat si dva tři dny, sehnat další hlasy, dopracovat materiál, než jsme ho vydali. Důvěryhodnost webu je důležitá a na zájmu čtenářů se to projeví. Musíte mít ale opravdu velkou kázeň a vydržet informaci hned nevydat. Boj o rychlost je jasný a málokdo mu odolá. Psát na internet ovšem neznamená sednout ráno a chrlit kvanta textů, než večer padnete. Podle mě nejlépe funguje, když se průběžně dělá web a občas k tomu vydá print. Ne naopak. Navíc současná situace rozdělí už dost skomírající tiskový trh na tituly, které přežijí, protože je lidé budou číst, budou chtít je mít na papíře a ke značce se přimknou, když je silná. A pak na tituly, které jsou dělané jen setrvačně. Přijde očistný proces. Jak funguje Médiář? Jaké jsou Vaše úkoly, když jako redaktor ráno přijdete do práce? Ještě, než přijdu do práce, přijde hned po probuzení pomyslná rozcvička zkontrolováním mobilu. Ověřuju, jestli v šest ráno odešel newsletter a už koukám, co se mi do emailu sype. Do toho vás od práce odtahují nejrůznější tiskovky a akce, které se po covidu opět rozběhly. Všechna témata, která vám přijdou nosná, musíte mít pečlivě promyšlená. A je jedno, jestli jste v redakci dva nebo je vás 50. Musíte mít dobře propracovaný koncept daného média a podle toho jet. A co se nám v Médiáři také vyplácí, je ctít sezónnost. Na webu a obecně v médiích se témata periodicky opakují. Sezónu nemáte jen inzertní, ale také pozornost lidí se v průběhu roku mění. Práce na webu nikdy není hotová, ale třeba letní měsíce, kdy všichni jedou jen „na půl plynu“, jsou klidnější. Jak funguje spolupráce a synergie mezi Médiářem a mediálními domy? Před lety jsme řešili, jaká bude naše nabídka, díky které můžeme ekonomicky existovat. Než jsme tohle uspokojivě vyřešili a začalo to fungovat, jsem si říkal, že v momentě, kdy náš projekt nebude ekonomicky úspěšný, musíme si přiznat, že ho trh nechce. Takhle jednoduché to je. V obsahové rovině narážíme na to, že paradoxně žádný z mediálních domů, až na výjimky, si segmentu komunikace (který není malý!) nevšímá. My dnes spolu s dalšími kolegy sloužíme pouze jako doplněk, kde se mediální domy prezentují. Důležité je však zdůraznit, že segment této mediální i nemediální komunikace má obrat hodně přes 100 miliard Kč ročně. A mě udivuje, že jednotlivé mediální domy a deníky na rozdíl od zahraničních titulů, jako je například Guardian, si tak velkého segmentu nehledí. Speciálně u ekonomických titulů bych to čekal, protože segment komunikace není zanedbatelný a svým významem ho považuji za klíčový pro společnost. Mediálním domům tak uniká řada zajímavých témat, která by si navíc zasloužilo dostat do hlavního proudu. Jak vypadá marketing a PR vaší značky Médiář? Co děláte proto, abyste byli vidět a slyšet? Spoléhám na kanály, které jsou prosty algoritmů. V praxi to znamená, že se soustředím na naše kanály, jako je web a newsletter. Nepouštíme na web žádný programatik, kampaně děláme jednoduchým způsobem, dá se říct až analogovým. Je to tedy spíš brandová než výkonnostní komunikace. Co se týče komunikace směrem ke čtenáři, tak ano, je tam úlitba, protože nás mohou číst i na Facebooku, tam odkazy vkládáme víceméně pravidelně. Podíval jsem se, co přináší reálně Instagram, Linkedin a Twitter a konverze na web je v mizivých jednotkách procent. Proto se snažíme, aby si lidi zvykli chodit přímo na náš web. Pracujeme proto průběžně s jeho strukturou, každý den na webu aspoň jedna větší novinka a pokud možno původní. Denně odesíláme newsletter, který informuje o novinkách na webu a velmi dobře slouží také jako reklamní nosič. A co dalšího uslyšíte? Jak Ondřej nahlíží na ostatní oborové titulyJaké má Médiář plány do dalších letJak se Médiář staví k současnému fenoménu podcastů

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-24 14:20:25

Zlaté časy OSINTu

Ještě, než začneme s dnešním článkem, je potřeba učinit jednu lingvistickou poznámku. V češtině máme takový drobný problém. Anglické slovo intelligence, které se kromě té lidské (či umělé) inteligence používá také v souvislosti se špionáží, nemá v našem jazyce jednoznačný ekvivalent. Fráze jako intelligence gathering překládáme jako „sběr informací“, což je zavádějící. Slovo „informace“ může vyvolat v čtenáři pocit jistoty a spolehlivosti, který v sobě ta původní intelligence nemá. Intelligence může být neúplná, špatně pochopená, nebo dokonce úmyslně zfalšovaná druhou stranou. Zahrnuje v sobě informace, dezinformace i naprosto jalový šum. Je celkem běžné, že různé nasbírané střípky oné intelligence si navzájem odporují. Pak je úkolem analytiků si je protřídit, vyhodnotit a nějak se v nich zorientovat – nebo, což je nepopulární, ale občas nezbytné, také konstatovat, že zatím v určité věci nemají jasno a nemůžou říci ani A, ani B. Nicméně v češtině jsme odkázáni na pojem „informace“, tak jej tedy v následujícím článku budeme používat. Jenom prosím při čtení berte v potaz to, že ty informace, o kterých hovoříme, jsou provázeny určitou měrou nejistoty. O čem se egyptským faraonům nesnilo Informace se odjakživa sbíraly z různých zdrojů, které se dnes podle anglické hantýrky označují zkratkami. Tak třeba HUMINT je human intelligence, informace získané od lidí. Můžou to být dobrovolně spolupracující agenti, osoby přinucené k donášení, nebo i jedinci, kteří vůbec nevědí, že jsou v něčím hledáčku (opilec chlubící se v hospodě tajným projektem, na kterém pracuje). HUMINT nepochybně fungoval už za egyptských faraonů. SIGINT je o dost novější vynález: zpracování toho, co zachytíte v dálkové komunikaci protivníka. Odposlechy, záznamy dat vyměňovaných po internetu (i mezi stroji, nejen mezi lidmi), v dřívějších časech čtení telegramů atd. Před 19. stoletím šlo jen o vzácně využívaný kanál, dnes jde o jeden ze zlatých standardů špionážní práce. No, a pak je také OSINT, což znamená open source intelligence, sběr informací z otevřených zdrojů. Za starých časů to byly třeba noviny, ale dnes je mohutně doplnil internet a zejména sociální sítě, na kterých na sebe lidé vykvákají tolik osobních detailů, že ještě před třiceti lety by s jejich zjištěním měl problémy i Mossad. V podstatě stačí je „shrabovat“ a vyhodnocovat, celá práce s jejich získáním se redukuje na sezení před monitorem. Teď to možná znělo trochu přehlíživě, protože to vyhodnocování je samozřejmě těžká práce. Kde najít přehled zničených tanků Ukrajinsko-ruská válka je zlatým věkem OSINTu, protože dnes má skoro každý v kapse zařízení, se kterým můžete dělat fotky, natáčet videa a, pokud je k dispozici mobilní síť, nahrávat je rovnou na internet. (Není-li k dispozici síť, stačí, když se občas ocitnete v dosahu wi-fi, třeba jen jednou za den.) Kromě toho se dnes na bojištích často používají i drony s kamerami. Zároveň ale ještě nejsme tak daleko, aby se dala úplně rutinně vyrábět falza (deepfakes) s libovolným obsahem, která by ani odborníci nerozlišili od reality. Spatříte-li tedy hořící trosky nějaké helikoptéry na poli, je celkem pravděpodobné, že jde o skutečný sestřel. Tahle skutečnost dala vznik organizacím, které tento druh fotek a videí sbírají a vedou na jejich základě „válečnou statistiku“ nezávislou na bojujících stranách. Což je dobře, protože oficiální prohlášení bojujících států mají přirozeně tendenci nafukovat ztráty nepřítele a nešířit se příliš o vlastních ztrátách. A moc jim tedy věřit nemůžete. Největší OSINT server zabývající se současnou válkou na Ukrajině je Oryx, provozovaný dvěma Nizozemci. Oryx už funguje nějakou dobu a zatím má reputaci celkem neutrálního a poctivého zdroje. Reputace je vůbec nejsilnějším atributem OSINT projektů; náhodné chyby se tolerují, ale pokud je někdo chycen při systematickém „kladení palce na misky vah”, ztracenou profesionální pověst už zpátky nezíská. Chcete-li se ponořit do databáze Oryxu, můžete se například podívat na ztráty letadel, roztříděné podle typů – helikoptéry, bezpilotní prostředky, klasická letadla – a podle druhu ztráty – opuštěná technika, ukořistěná technika, zničená technika. Kompletní ztráty mapuje jiná stránka, ze které se například dozvíte, že doložitelně zničených ruských tanků bylo ve chvíli, kdy toto píšu, 109 a ukořistěných – překvapivě o něco více, 111. Čečenský Tik-Tok batalion OSINT není zrovna triviální práce a neposkytuje úplný obrázek o situaci. První problém, který musejí sběratelé OSINTu řešit, je zjištění, odkud příslušný záznam (fotka, video) vlastně pochází a kdy byl pořízen, a také, zda nejde o duplikát už existující informace. Bojová technika ruské výroby se používá i jinde, třeba v Sýrii, a na Ukrajině se bojuje od roku 2014, takže do sbírky zachycující současné boje by mohly proniknout i starší záznamy. Ty je potřeba vyfiltrovat. Naštěstí to není až tak obtížné, protože většinou platí, že ty starší záznamy se už na internetu objevily dříve (málokdy se stane, že by někdo natočil sestřelení vrtulníku a „sušil si to video doma“ až do další války za několik let) a když máte dostatečně velkou komunitu čtenářů, tak vás někdo na takovou skutečnost upozorní. Kolektivní paměť lidstva je celkem dobrý korektor. U čerstvých záběrů pomáhá takzvaný geotagging, protože moderní telefony umějí přidávat do videí a fotek informace o GPS souřadnicích místa, kde vznikly. Toto není „neprůstřelné“, protože lokalizační informace se dají zfalšovat. Musejí se tedy brát v úvahu další okolnosti – například je-li vidět na videu vesnická či městská ulice s fasádami, vývěsními štíty obchodů atd., můžete srovnat její podobu s předválečnými záběry z Google Maps. Můžete také srovnávat aktuální počasí (sníh, déšť), polohu keřů, stromů, řek, terénních vln atd. V poli nebo v lese někdy pomůžou charakteristické stavby na horizontu (vodojemy, věže kostelů, přístavy, letiště). Pokud toto všechno sedí, dá se říci, že míra spolehlivosti fotky či videa se zvyšuje. A naopak, pokud nějaký detail zásadně nesedí, je to důvod zbystřit a začít hledat další drobné chyby prozrazující, že jde o fake. (Koho by zajímaly detaily o takové práci, najde je zde.) Naštěstí se na tomto ověřování podílejí i komunity fanoušků. Více očí víc vidí a více mozků si všimne většího množství detailů. Pokud jde pouze o záznam boje z pohledu pěchoty a nic více, je nutno vždycky poněkud pochybovat o tom, jestli náhodou nejde o divadýlko za účelem propagandy. (Hodně takových videí vypouštějí Kadyrovovi Čečenci, kterým se také začalo poněkud posměšně říkat „Tik-Tok batalion“.) Sebrat několik chlapů v uniformách a zastřílet si směrem k nejbližšímu lesu, to může udělat každý, a nic moc to nestojí. Je-li ale k vidění složitější bojová scéna včetně ničení pohybující se techniky, pravděpodobnost, že jde o původní a neupravené záběry skutečné války, tím roste. V případě letecké techniky pomáhá s ověřováním detailů i skutečnost, že existuje poměrně mnoho nadšenců obléhajících (i v míru) různá letiště a zapisujících si, kdy kde co přiletělo a jak dlouho se to tam zdrželo. To se týká i vojenských strojů, ke kterým existují sice neúplné, ale poměrně rozsáhlé databáze jejich označení. (A hackeři se občas postarají o to, aby někde „šlohli“ oficiální databáze přímo ze serverů druhé strany.) U řady sestřelených strojů je jejich číslo stále ještě čitelné a může opět posloužit k ověření, že takové letadlo existovalo a že patřilo k jednotce, která v dané oblasti operuje. A naopak, vynoří-li se v dubnu video s letadlem, které bylo sestřeleno koncem března, můžete hned usoudit, že jde o dřívější záznam. Informační asymetrie: žádný kolaps ruského válečného úsilí nenastal Největší slabinou OSINTu v současné ukrajinsko-ruské válce je jeho asymetrie. Ukrajinci dodávají do světa daleko větší množství video- a fotomateriálu, kdežto na ruské straně posbírali vojákům před invazí mobilní telefony a tím je připravili o možnost dělat totéž. (Separatistů z Doněcku a Luhansku se to netýkalo, ti publikují průběžně, ale jde jen o značně omezený úsek současné linie kontaktu.) Tím pádem v OSINT databázích drtivě dominuje zničená ruská technika, kdežto o ztrátách ukrajinské techniky nemáme ani zdaleka takový přehled. Není to až tak zásadní problém, protože ona i samotná ta válka ve skutečnosti je poněkud asymetrického rázu. Rusové potřebují k obsazení a udržení ukrajinského území dostatek těžké techniky, kdežto Ukrajinci se snaží je „vykrvácet“ zejména útoky na roztažené zásobovací linie, k čemuž nejsou tanky ani helikoptéry potřeba. (Něco jiného by bylo znovudobytí Chersonu nebo zlomení obklíčení Mariupolu, to se jen s pomocí dronů a raket odpalovaných z ramene patrně udělat nedá.) Ale ve světové laické veřejnosti tím vzniká dojem, že ruská armáda na ukrajinském území už musí být skoro na lopatkách, což tedy zatím není. Ofenzíva se zarazila, ale žádný kolaps ruského válečného úsilí dosud nenastal. Tato asymetrie, způsobená právě zabavením mobilů, byla z hlediska informační války chyba, a Rusové si jí všimli. V posledních zhruba deseti dnech je vidět, že se začali přizpůsobovat. I oni už vydávají videa útoků na ukrajinské pozice a OSINT databáze se pomalu začínají plnit i z té druhé strany. Sice jde spíš o profesionálně natočené záznamy, ale pokud jejich detaily sedí, není důvod je ignorovat. Nelze lhát ani laikům Von Clausewitz kdysi přišel s pojmem „mlha války“, der Nebel des Krieges (přesná formulace zněla trochu jinak, ale na tom nesejde). Označoval tak míru nejistoty, která zahaluje vidění velitelů, řadových vojáků i světové veřejnosti, která vývoj na bojišti sleduje. V současné době je „mlha války“ stále stejně relevantní jako dřív, ale poněkud „zřídla“. Někdy dokážeme i ze značné vzdálenosti zahlédnout věci, o kterých by se ještě za druhé světové války nemohlo profesionálním špionům ani zdát. Nebude to tak věčně, protože možnosti falšování médií v laboratořích neustále rostou. Někdy roku 2040 se můžeme dočkat i naprosto dokonalých „videozáznamů“ z bitvy, ve které jsou bronzoví čínští draci někde nad Okinawou sestřelováni pomocí japonských titanových vibrátorů velikosti XXXXL. Pak už nebude jen tak možné říci, který záznam vypadá spolehlivěji a který ne. Ale rok 2022 je zlatou érou OSINTu a to, mimo jiné, znamená, že nám laikům nemůže v těch ověřitelných záležitostech nikdo lhát příliš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2024-06-29 11:17:00

Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch

Šanghaj 29. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Shanghai 2024 vystoupil s hlavním projevem prezident divize pro spolupráci s operátory (Carrier Business) ve společnosti Huawei Chen Hao. Ve své řeči uvedl, že zatímco primární inovace přinášejí technologické dividendy, sekundární inovace urychlují obchodní úspěch, a poukázal na to, že sekundární inovací v současné době prochází také sítě 5G.V Číně, která vybudovala největší a nejpokročilejší sítě 5G na světě, přesáhl počet uživatelů k letošnímu květnu 890 milionů, což představuje více než 52 % globálních uživatelů 5G. Díky tomuto mimořádnému pokroku se informační a komunikační technologie, jako je 5G, rychle rozvíjejí a stávají se nedílnou součástí všech odvětví a oblastí v Číně.Chen ve své přednášce s názvem „Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch" dále poznamenal: „Úspěch Číny v oblasti 5G je výsledkem neustálého zkoumání, efektivních postupů a nekonečných inovací. Stejně jako vylepšení parního stroje Jamesem Wattem spustilo průmyslovou revoluci, tak od sekundární inovace 5G očekáváme nastartování monetizace ve třech oblastech – uživatelských scénářích, synergii sítě, cloudu a inteligence a spolupráci ekosystémů – pro novou etapu obchodního úspěchu."Inovace scénářů: Znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů pro urychlení multimetrické monetizace sítíK dnešnímu dni je v Číně registrováno 150 milionů uživatelů živého vysílání. Požadavky těchto uživatelů na videa s vyšším rozlišením a nulovým zasekáváním mohou operátoři v zemi uspokojit právě díky vysokým rychlostem uplinku 5G a přístupu k síti na základě priority. Více než 15 provinčních operátorů v Číně navíc připravilo balíčky pro živé vysílání s garantovanou rychlostí uplinku.Schopnost sítí podporovat nové funkce - jako je akcelerace pro konkrétní uživatele a služby, deterministická uživatelská zkušenost a vizualizované vnímání uživatelů - stále roste, přičemž tento vývoj přinese rozšíření živého vysílání do dalších scénářů, skupin uživatelů a aplikací. Dochází tak ke znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů, což urychlí zpeněžení sítě prostřednictvím různých metrik.Integrované inovace: Nová brána k průmyslovým službám internetu věcí (IoT) díky synergii sítě, cloudu a inteligenceTechnologie New Calling a cloudové telefonní služby poslouží jako brána k individuálnějším digitálním službám, zatímco služby internetu vozidel (Internet of Vehicles, IoV) a internetu videozařízení (Internet of Video Things, IoVT) vytvoří nové příležitosti pro propojení průmyslu. Hnacím motorem těchto služeb budou inovace, které integrují 5G, cloud a umělou inteligenci.Obsah vytvářený umělou inteligencí (AI-generated content, AIGC) je pouze výchozím bodem pro bezkonkurenční uživatelský zážitek, který přinese služba New Calling. Vývoj dalších aplikačních scénářů s vysokou hodnotou zaměřených na spotřebitele a podniky, jako je nahrazení tradičních podnikových horkých linek asistenty s umělou inteligencí, pak přinese New Calling ještě poutavější, pohodlnější a hodnotnější.Cloudové telefony dokážou již nyní poskytovat zážitky, které se téměř vyrovnají zážitkům z fyzických telefonů. S rozlišením 2K a latencí pouhých 100 ms jsou cloudové telefony na dobré cestě k tomu, aby nabízely zobrazení s vyšším rozlišením a plynulejší interakci srovnatelnou s fyzickým telefonem.Co se týče IoV a IoVT, technologie RedCap zde dokáže podpořit služby připojení s optimálním výkonem a za optimální cenu. Ekosystém RedCap pro čipy, moduly a zařízení již dosáhl zralosti, což znamená, že umožňuje operátorům rychle stanovit oborové referenční hodnoty. Souvislé síťové pokrytí v kombinaci s novými funkcemi, jako je slicing a edge cloud computing, umožní vývoj nových vysoce hodnotných aplikací, které budou podporovat nové služby IoT pro průmyslová odvětví, jako je inteligentní výroba a průmyslová automatizace.Inovace založené na spolupráci: Spolupráce E2E v průmyslu posiluje provoz videoslužebStávající videoslužby, ať už se jedná o krátká či dlouhá videa nebo videohovory, obvykle poskytují rozlišení 540p nebo 720p, což znamená, že uživatelský zážitek je zde možné ještě podstatně zlepšit. Společnost Huawei v rámci svého úsilí o zlepšení uživatelského zážitku a maximalizaci špičkových síťových možností Číny prosazovala na nedávné konferenci „Čína v HD: Fórum pro vysoce kvalitní rozvoj mobilního videa v éře AI" (HD China: Forum on High-Quality Development of Mobile Video in the AI Era) přechod do „plně HD éry". Společnost rovněž vyzvala aktéry z celého odvětví ke spolupráci na průlomových objevech v oblasti 3D obsahu, technologií a zážitků bez brýlí, které přinesou prospěch všem.Co se týče obchodního úspěchu 5G, monetizace bude do značné míry záviset na transformaci hodnoty skupin uživatelů a scénářů; strategie služeb přitom budou vyžadovat součinnost sítě, cloudu a inteligence a spolupráce na nových typech video služeb se stane klíčem ke zvýšení síťového provozu. Svůj projev Chen uzavřel ujištěním, že společnost Huawei operátory maximálně podpoří v zavádění sekundárních inovací 5G i využití komerčních technologií 5.5G s cílem posunout obchodní úspěch 5G na další úroveň.Veletrh MWC Shanghai 2024 probíhá od 26. do 28. června v čínské Šanghaji. Společnost Huawei na veletrhu představí své nejnovější produkty a řešení na stáncích E10 a E50 v hale N1 Nového mezinárodního výstaviště v Šanghaji (Shanghai New International Expo Centre, SNIEC).Rok 2024 je prvním rokem komerčního provozu sítí 5.5G, přičemž zavádění gigabitových optických sítí F5.5G již probíhá. Synergie mezi sítěmi, cloudem a inteligencí slibují přinést všudypřítomné inteligentní aplikace a stále diferencovanější uživatelské zkušenosti. Společně s globálními operátory, odborníky z odvětví a významnými osobnostmi se Huawei na letošním MWC v Šanghaji zaměří na zajímavá témata, jako například podpora úspěchu 5G v éře 5.5G a aktivace potenciálu růstu příjmů operátorů pro ještě rychlejší přechod do inteligentního světa. Další informace najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwcs2024.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2449994/Chen_Hao_delivering_a_keynote.jpg  KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com  

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2008-10-10 00:00:00

Aukro Aukce OnLine – nakupování na internetu nebylo nikdy jednodušší!

Pokud právě čtete tento článek, znamená to, že používáte internet a dost možná patříte mezi ty, kteří se bez něho nemohou obejít a využívají ho jak pro své studijní či pracovní potřeby, tak i pro své soukromé potěšení. Internet nám dnes nabízí spoustu možností a jednou takovou, která se stala již ka ...

Čas načtení: 2025-03-05 09:30:00

Zákon má zavést efektivní správu dat ve veřejném sektoru, projedná ho vláda

Nové principy správy dat veřejného sektoru, úpravu jejich regulace i možnost opakovaného užití, má zavést nový zákon. Normu dnes projedná vláda, žádost je o formu „s rozpravou“. Zákon už během připomínkového řízení nasbíral řadu výhrad ze strany ministerstev a úřadů.

Čas načtení: 2024-05-12 07:37:00

Dotace na lepší signál ve vlacích. ČTÚ už vypsal výzvu

Na hlavních železničních tratích v České republice by měl ve vlacích fungovat lépe mobilní signál. Zajistit to má dotační výzva, kterou vypsal na konci dubna Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Celkem je v ní na takzvané opakovače nebo propustná okna vyčleněno 300 tisíc korun. Finance putují z Národního plánu obnovy.

Čas načtení: 2025-03-03 14:30:00

O přípravu pokrytí 5G v tunelech se na koridoru mezi Prahou a Ostravou postará AŽD Praha

Správa železnic vybrala v tendru na pokrytí 5G v rámci zavádění FRMCS (Future Railway Mobile Communication System) pro koridor mezi Prahou, Českou Třebovou, Brnem a Ostravou společnost AŽD Praha. Jde o první etapu pokrytí tunelů. Společnost se zakázky zúčastnila jako jediná a nabídla cenu 88,2 milionu korun s DPH.

Čas načtení: 2024-03-06 13:00:00

Vlaky jako Faradayova klec. Na pokrytí vozů mobilním signálem 5G má jít 300 milionů

Rozhovor se přeruší v polovině, prohlížení zpráv v mobilním telefonu drhne. V budoucnu by k tomu mělo v českých vlacích, alespoň tedy těch, které se pohybují na hlavních železničních koridorech Transevropské dopravní sítě TEN-T v České republice, docházet v méně případech. Stát na pokrytí vnitřku železničních vagonů mobilním signálem 5G poskytne dotaci ve výši 300 milionů korun.

Čas načtení: 2017-01-19 19:17:08

Mobilní internet: Jak na něj a je možné ho mít v notebooku nebo tabletu?

Chcete mít internet stále po ruce? Pak je tu jednoduché řešení. Využijte mobilního internetu, který vám zaručí, že budete stále on-line. Navíc ho můžete mít i ve svém tabletu či notebooku. Jak na to? A co když nechcete být stále připojeni? Lze mobilní internet nějak vypnout? Tablet lačný po internetu Na stolečku ve vlaku vám ... Číst dál The post Mobilní internet: Jak na něj a je možné ho mít v notebooku nebo tabletu? appeared first on iPhone v kapse.

Čas načtení: 2025-02-02 13:51:56

Vznikl internet 6 srpna 1991?

Položme si otázku, kdy přesně na den vznikl internet, a tím je zde logicky otázka co je internet a co není internet? Určení přesného dne vzniku internetu závisí na definici toho, co považujeme za „internet“. Internet je globální síť propojených počítačů, které mezi sebou komunikují pomocí protokolu TCP/IP. Je to síť sítí, která umožňuje přenos… Číst dále »Vznikl internet 6 srpna 1991?

Čas načtení: 2024-07-08 19:12:52

Internet je skrytě ovládaný monopoly

Podívejme se na internet z hlediska vzhledu a obsahu, někde je chyba že se nám nelíbí na internetu vzhled a obsah a tou chybou je to že lidi nepochopili jak má internet vypadat a jaké informace nám má poskytovat, lidi si pletou internet s časopisy a nechápou to že internet není časpis s obrázky. To, …Pokračovat ve čtení Internet je skrytě ovládaný monopoly

Čas načtení: 2024-10-01 10:30:37

Konec snů o čtvrtém operátorovi, O2 získalo 100% podíl v Nordic Telecom

Nordic Telecom se stane součástí operátora O2 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže akvizici oficiálně posvětil Českému telekomunikačnímu trhu dominují tři velcí hráči – T-Mobile, Vodafone a O2. Dříve se delší dobu spekulovalo o vstupu čtvrtého operátora, přičemž oním dalším do party měl být Nordic Telecom. K tomu nakonec ale nedošlo a v roce 2020 si klíčové kmitočty pro chytré mobilní sítě 5G v pásmu 700 megahertzů (MHz) si mezi sebou rozdělili O2, T-Mobile a Vodafone. Snaha Nordic Telecom dostat se mezi „velkou trojku“ se nakonec podařila, byť trochu jinak, než si všichni představovali. Přečtěte si celý článek Konec snů o čtvrtém operátorovi, O2 získalo 100% podíl v Nordic Telecom

Čas načtení: 2010-01-22 00:00:00

Platíme přes internet

Internet přináší řadu možností, které nelze nevyužít. Mezi ně patří také nakupování přes internet. Díky tomu máme možnost pořídit si zajímavé, kvalitní věci za rozumnou cenu. Nejen při nakupování se nám ale hodí možnost přes internet platit. Kdy platit přes internet? Příležitostí, kdy zaplatit pře ...

Čas načtení: 2024-04-30 15:40:39

4 důvody, proč si pořídit přenosný internet

Jak přenosný internet funguje? Přenosný internet je mobilní síť. Zařízení se k internetu připojuje pomocí SIM karty. Na trhu jsou dvě rychlosti mobilního připojení: Síť 4G nabízí rychlé připojení (stahování dat – 20 Mb/s, odesílání dat – 4 Mb/s) a zvládne běžné činnosti na PC i mobilu. Síť 5G nabízí zatím nejrychlejší připojení (stahování dat – 150 Mb/s, odesílání dat – 30 Mb/s), což je dostačující i pro náročnější online aktivity.   Jednoduché nastavení K používání přenosného internetu potřebujete datový tarif se SIM kartou a kompatibilní zařízení: notebook s podporou SIM, přenosný modem či USB modem. K nastavení routeru nepotřebujete technika, zvládnete to sami. Stačí vložit datovou SIM kartu do mobilního zařízení a k němu pak připojit notebook, telefon a další přístroje s podporou Wi-Fi. 1.Svoboda Líbí se vám flexibilita homeofficu? Přenosný internet vám poskytne svobodu, po jaké toužíte. Dopoledne strávíte v kavárně, odpoledne třeba u vody či na zahradě a starosti ohledně připojení necháte plavat. 2.Pohodlí Čeká vás dlouhá cesta vlakem na jednání nebo služební cestu? Neztrácejte čas a začněte s prací a zábavou už v dopravním prostředku. Díky přenosnému internetu můžete sledovat film bez obav, že vám přes hotspot dojdou data a budete mít s připojením utrum. 3.Jistota Výpadek proudu a ztráta připojení k síti vás už strašit nebudou Přenosný internet to jistí a v případě potřeby ho můžete kdykoliv použít. 4.Bezpečí Rozlučte se s pochybnou veřejnou Wi-Fi. Připojení přes přenosný internet je mnohem bezpečnější a díky tomu se nemusíte obávat ohrožení vašich dat.  

Čas načtení: 2024-11-04 09:00:20

Retro okénko: internetový archiv uchovává webové stránky už téměř 30 let

Internet Archive patří mezi nejznámější internetové archivy Uchovává mimo jiné více než 866 miliard webových stránek Za dobu jeho existence se mu nevyhnuly ani některé kontroverze Dnes už většina uživatelů internetu ví, že cokoli se na síti objeví. už tam navždy zůstane. V případě internetového archivu jednoduše nazvaného Internet Archive to nicméně platí dvojnásob. Tato nenápadná americká nezisková organizace už 28 let uchovává velkou porci veřejně přístupného internetu na svých stránkách – poskytuje bezplatný přístup ke sbírkám digitalizovaných materiálů včetně webových stránek, softwarových aplikací, hudby, audiovizuálních a tištěných materiálů. Archiv se rovněž zasazuje o svobodný a otevřený internet. Internetový archiv umožňuje veřejnosti nahrávat a stahovat digitální materiál do svého datového clusteru, ale většinu dat shromažďuje automaticky pomocí svých webových crawlerů, které se snaží zachovat co největší část veřejného webu. Jaká je ale jeho historie? Přečtěte si celý článek Retro okénko: internetový archiv uchovává webové stránky už téměř 30 let

Čas načtení: 2025-03-08 10:30:03

Bez odkazů by byl internet mrtvý

Internet se točí okolo odkazů, bez odkazů by byl internet mrtvý. Přesně tak, odkazy jsou páteří internetu. Jsou to mosty mezi informacemi, které umožňují propojení webových stránek, navigaci a objevování nového obsahu. Bez odkazů by internet nebyl ničím jiným než hromadou izolovaných dokumentů, které by nikdo nenašel. Dnes sice algoritmy vyhledávačů a sociální sítě mění způsob,… Číst dále »Bez odkazů by byl internet mrtvý

Čas načtení: 2012-02-06 19:00:00

Komplexní ochrana s AVG Internet Security 2012

Portfolio produktů české firmy AVG Technologies je opravdu široké. Pro domácnost nabízí AVG hned několik bezpečnostních řešení. Od těch bezplatných až po komplexní bezpečnostní balíky AVG Internet Security 2012. Vyzkoušeli jsme pro vás letošní AVG Internet Security 2012. AVG Internet Security 2012  ...

Čas načtení: 2020-07-27 14:24:51

Digitální obsolence, aneb sklerotický internet

Tento článek vznikl na popud článku: Dvacet let mizejících článků a nefunkčních odkazů. Jedná se defakto o takový komentář. Co bylo jednou vymyšleno, může být vymyšleno znovu. Jediné s čím to nelze je historie, nicméně historii píší vítězové, tedy není autentická, snad jen fotodokumentace, ale ani té se dnes, v době deepfake, nedá věřit. Společnost … Pokračování textu Digitální obsolence, aneb sklerotický internet The post Digitální obsolence, aneb sklerotický internet first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2021-12-12 19:10:48

Katastrofa! Třetina lidí na Zemi nemá internet!

Tak znělo nedávno naším éterem a já se otřásal. Lidé lomili rukama, jaká je to nespravedlnost a co je s tím třeba udělat, aby všichni na naší planetě měli ten nádherný vynález k ruce. Aby se mohli obšťastňovat informacemi, donekonečna si telefonovat a klábosit, hrát si inteligentní i přiblblé hry, přehrávat filmy nebo se ukájet při pornu. Aby věděli, co se děje na opačném konci světa. A to je nutné jim dát. Všem těm v Bhútanu v Himalájích, na ostrově Severní Sentinel u Andamanského souostroví, v tropických lesích Amazonie, v africké poušti Kalahari, v těžko prostupných horských džunglí Papue Nové Guinee či v osadách pastevců jižní Etiopie je nutné ihned dát internet. Bez něj se nedá přece žít! Jsem zděšen z naší představy, co je dobré k životu a co ne. Je to naše představa a tu je nutno všem na Zemi dát nebo vnutit. Všichni musí přece mít stejné zprávy vyráběné stejnými masmediálními firmami, nosit stejné šaty vyráběné stejnými oděvními a módními firmami, jíst stejné jídlo vyráběné stejnými agrofirmami, mluvit stejnými floskulemi a obraty jako ve světových médiích, mít stejné nemoci jako my, mít stejné takzvané demokratické vlády jako my, protože se považujeme za vyvolené hybatele na této naší modré planetě. Všichni musí žít stejně jako my, abychom mohli všechny ovládat. Dá přece rozum cvičené opice, že ti tzv. zaostalí odněkud z pouští, pralesů či ledových plání věří víc svému šamanovi než našim lékařům a epidemiologům. Věří mu po stovky a tisíce let a stále tam žijí! A to je pro ně dostatečný důvod, aby mu věřili dál. A aby tam žili dál podle svých představ, podle své víry. Ale my říkáme, že to je přece nutné změnit! Změnit a dát jim internet, abychom si je konečně zcela podrobili, aby přestali věřit své víře, svému šamanovi, svému způsobu života. Aby začali jíst stejné jídlo, nosit stejné šaty, jezdit ve stejných autech a nakupovat ve stejných řetězcích. Aby se začlenili do naší jednotné lidské masy, která je poslušná vůči našemu způsobu života, poslušná vůči naší tzv. demokracii, lékařským a sociálním výdobytkům, našim nadnárodním koncernům, které přece pracují a vyrábějí pro naše blaho. Jsme hluboce přesvědčeni, že tito tzv. zaostalí lidé nemají žádné blaho. Že jsou chudáci žijící málem na stromech (a proč ne, když se jim to líbí), v bahně, všude samí komáři a jedovatí hady, žádné sociální výhody, žádná lékařská péče, žádné penze a podpory. Pro pána krále, vážení, to je sice pravda, ale jsou šťastní a svobodní. Žijí, jak jejich zákony kážou jim. Radostně, šťastně a tisíce let. A vůbec nás nepotřebují, ani naši zdravotní a sociální péči, ani penze a podpory, natož ten, podle mne ďábelský, vynález zvaný internet. Ano, na první pohled nám pomáhá, zjednodušuje nám život, ale podřizuje si nás, odebírá nám naše přirozené mozkové schopnosti, odebírá nám naše svobodné rozhodování a sjednocuje nás do jednoho šiku, který je pak dobře ovladatelný. A my tomu naivně ještě tleskáme ručičkami. Internet si další třetinu obyvatel Země podřídí našemu systému a totálně si ji zglajchšaltuje. Tak jako nás. Budou jako my a ztratí svoji identitu, svoji tvář. Začlení se do naší masy poslušně žijící podle nám předkládaných těch jediných pravd vyráběných nadnárodními masmédii a koncerny. Pak s dětinskou radostí, jako my, přijmou drancování jejich životního prostředí, jejich džunglí, pouští, hor a ledových plání. Pak budou věřit, že je to pro jejich blaho. Tak jako my věříme, že drancování přírody je činěno pro naše blaho. Je de facto činěno pro blaho nadnárodních korporací, které za pomoci internetu likvidují naši, a tedy i jejich Zemi, ale je jim to jedno, protože jsou přesvědčeni, že si pomocí svých nahamouněných miliard zajistí budoucnost. Někde, třeba i v pekle! A proč je tam už neposlat hned?

Čas načtení: 2024-03-07 00:00:00

Je váš internet připravený na budoucnost?

Není internet jako internet. Ten správný promění váš byt na úžasný svět. A jednoznačnou volbou pro budoucnost je fiber neboli optický internet.

Čas načtení: 2024-04-10 00:00:00

Je váš internet připravený na budoucnost?

Není internet jako internet. Ten správný promění váš byt v úžasný svět. A jednoznačnou volbou pro budoucnost je fiber neboli optický internet.

Čas načtení: 2022-12-04 22:33:00

Dá sa vaše auto odomknúť cez internet? A prečo je to zlý nápad?

To, že nie som bezbrehým fanúšikom IoT vychytávok je o mne známe. Nie som spiatočník, naopak mám rád tieto hračičky, ale od smart zariadení očakávam pridanú hodnotu, ďaleko prevyšujúcu potenciálne riziká. Prvoplánové pripojenie čohokoľvek na internet a ovládanie z appky je pre mňa jednoducho málo. Dobre si totiž spomínam na žiarovky, ktoré vyzrádzali WiFi heslá, alebo tie myriady zariadení, ktoré sa stali súčasťou botnetov a poháňali masívne DoS útoky.  Pre toto všetko som nebol zrovna odvarený z toho, keď som vo svojom aute našiel funkciu diaľkového odomykania prostredníctvom apky do mobilu. Iste, na prvý pohľad poteší, že môžem uľaviť ľahkej OCD a skontrolovať auto na diaľku – ale stojí to naozaj za to? Odpoveď ste už dozaista uhádli a nedávne odhalenia zraniteľností v aplikáciách pre vozidlá Hyundai, ale aj BMW, Toyota, Honda, či Jaguar nám iba dávajú za pravdu. Nie žeby možnosť neoprávneného odomknutia vozidla, či sledovanie jeho polohy neboli dosť strašidelné samé o sebe, musíme si však uvedomiť, že je to potenciálne iba špička ľadovca a ponuka „funkcií“ pre útočníkov môže byť vo finále ďaleko širšia, než je dostupná pre nás, ako legitímnych používateľov. Neveríte? Tak si skúste osviežiť pamäť, keď sa výskumníci na diaľku pohrali Jeepu s brzdami... za jazdy. Opakujem, nie som proti pokroku, nemám nič proti nápadom a smart zariadeniam, ktoré nám zjednodušia, zlepšia, či spríjemnia náš každodenný život. Nesmieme však zabúdať na to, že každá minca má dve strany a každá nová funkcionalita so sebou prináša aj nové riziká. Pripojenie na internet otvára neskutočné možnosti - pre nás, ale aj pre útočníkov. Skôr, než na internet pripojíte ďalšie nové zariadenie uistite sa, že je to naozaj nutné, že vám to prináša nezanedbateľný úžitok a hlavne vždy počítajte s tým, že si výrobca nemusel tak úplne dobre splniť svoju domácu úlohu a všetko dobre zabezpečiť. História je v tomto poznaní totiž neúprosná. 

Čas načtení: 2024-05-25 07:00:53

Průlom v kvantové komunikaci: vědci dokázali propojit qubity na vzdálenost 35 kilometrů

Kvantový internet se blíží, nová technologie slibuje revoluci v oblasti šifrování dat, online bezpečnosti a výpočetního výkonu Vědcům se podařilo propojit qubity na vzdálenost 35 kilometrů Kvantový internet využívá pro přenos „křehkých“ qubitů optických kabelů  Kvantové počítače sice stále dělají jen první krůčky, ale vědci na celém světě už kladou základy kvantového internetu. Nezávislé studie provedené výzkumníky z ústavů ve třech různých zemích prokázaly, že je možné přenášet kvantové bity (qubity) na delší vzdálenosti prostřednictvím optických kabelů. Přečtěte si celý článek Průlom v kvantové komunikaci: vědci dokázali propojit qubity na vzdálenost 35 kilometrů

Čas načtení: 2024-07-07 19:11:30

Takto môžeš zdieľať internet z mobilu do počítača bez prehrievania smartfónu a poškodzovania batérie

Internet patrí dnes k „povinnej výbave“ v každej domácnosti či na pracovisku. Niekedy ale môže nastať situácia, že ti internet vypadne. V tomto prípade ... The post Takto môžeš zdieľať internet z mobilu do počítača bez prehrievania smartfónu a poškodzovania batérie appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.