Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-17 19:03:13

4 monstrózní akcie, které byste měli držet příštích 5 let (a déle)

Každý investor sní o portfoliu růstových akcií, které by mu každý rok přinášely mimořádné zhodnocení. Objevte 4 klenoty, s nimiž vaše investice čeká slibná budoucnost! Článek 4 monstrózní akcie, které byste měli držet příštích 5 let (a déle) z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-03-29 12:02:34

Nízká cena a epické zisky: Tuto akcii čeká monstrózní růst!

Tato společnost překonává americké giganty v oblasti maloobchodu, jako jsou Walmart a Costco. Jak se jí to daří? Zjistěte, proč je právě teď ten správný čas investovat do jejích akcií! Článek Nízká cena a epické zisky: Tuto akcii čeká monstrózní růst! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-17 12:03:00

Akcie s monstrózní dividendou právě zlevnily! Příležitost roku?

Akcie britského správce majetku M&G zaznamenaly výrazný pokles, firma přesto láká investory na vysoké dividendy. Analytici vidí prostor pro růst ceny akcií až o 20 %! Vyplatí se investovat? Článek Akcie s monstrózní dividendou právě zlevnily! Příležitost roku? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2016-10-11 21:45:00

Kabelka pro každou příležitost - máme pro vás ty nejlepší

Ženy si prakticky od pradávna potrpí na zkrášlování sebe sama. Již starověcí Egypťané používaly šminky, ve Středověku byl symbolem luxusu a vznešenosti účes a monstrózní šaty a dnes je móda vše kolem a značně ovlivňuje váš styl, charakteristiku a samozřejmě také vzhled. Pakliže si na módní výstřelky ...

Čas načtení: 2014-09-09 12:00:00

Kde nakupovat zdravé potraviny?

Zdravá strava, to je jedno monstrózní téma, které dennodenně zaplavuje média, všichni o něm diskutují a pomalu se stává součástí moderních restaurací a specializovaných podniků na výživu a životní styl. Za obrat k lepšímu stravování můžeme jednině děkovat, neboť není tomu tak dlouho, kdy byl nejvyhl ...

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-28 04:58:51

O puči a pučistech

Senát Heleny Králové Obvodního soudu pro Prahu 1 nepravomocně zprostil 20. srpna Petra a Janu Nečasovy a Romana Bočka obžaloby v tzv. kauze poslaneckých trafik. Jeho rozhodnutí vyvolalo značnou pozornost médií, nepřiměřenou skutečnosti, že se odvolal státní zástupce a rozhodnutí odvolacího soudu je ve hvězdách. V mediálních ohlasech se objevily úvahy o tom, zda monstrózní policejní zásah na Úřadě vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 a na něj navazující opatření byly skutečně nezbytné pro nápravu poměrů v kabinetě předsedy vlády, a zda vůbec skutečným cílem nebylo svržení vlády Petra Nečase, tedy zda nešlo o protivládní puč. Z toho vyplývá požadavek na prověření vzneseného podezření a povolání k odpovědnosti řídících činitelů zásahu. Pozornost se soustředila zejména na tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachtu a vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana jako na hlavní podezřelé. Je možné, že hlasatele těchto názorů mohl částečně inspirovat sám Robert Šlachta svým popisem událostí v nedávno vydané knize 30 let pod přísahou. Mimo jiné se v ní doznává, že při zahájení akce obešel policejního prezidenta Martina Červíčka. Také si uvědomoval, že následkem bude nejspíš pád vlády Petra Nečase. Zmíněná policejní „realizace“ a na ni navazující tisková konference byly skutečně hlubokým zásahem do politický poměrů. Mimoparlamentní cestou byla svržena zákonná vláda. O zachování struktury politických sil, vytvořené parlamentními volbami, se sice pokusila poslankyně Miroslava Němcová, ale její snahu zmařila útěkem z Poslanecké sněmovny poslankyně Karolina Peak. Tím se otevřela cesta pro prezidenta republiky Miloše Zemana k dokonání zahájeného rozvratu jmenováním „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka. Ale rozhodující bylo otřesení důvěry veřejnosti k tradičním politickým stranám a prudký vzestup zájmu voličů o hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem. Použití pojmu „puč“ má proto své opodstatnění a v mých článcích se vyskytovalo v této souvislosti již dříve. Požadavek na prověření podezření, že šlo o puč a na povolání jeho strůjců k odpovědnosti je přirozeným výsledkem. V tomto směru považuji ale soustředění pozornosti na Roberta Šlachtu a Ivo Ištvana za zkratové. Zejména volání po postihu bývalého policejního plukovníka považuji za málo nadějné. Byl podřízen vojenské kázni policejního důstojníka a sotva se mohl vyhnout splnění úkolu, kterým jej někdo pověřil. Ale zejména konal pod dohledem státních zástupců, ze zákona odpovědných za zákonnost zásahu, což míru jeho odpovědnosti snižuje. Hůře je na tom Ivo Ištvan, který vystupoval viditelně jako řídící zásahu a zasloužil se o vyhlášení zpráv o získaných poznatcích, které byly z velké části nepravdivé. S odstupem času, ve světle výsledků soudních rozhodnutí, se způsob jeho informování veřejnosti dá považovat za šíření poplašných zpráv. Důvody k vyšetřování jeho postupu v průběhu „realizace“ by se jistě našly, pokud by k jeho provedení byla „politická vůle“. Komentátoři ale zásadně nedoceňují okolnost, že Ivo Ištvan s jeho melody boys se vydal mimo vymezený obvod své působnosti. To ale nemohl podniknout o své újmě. Nemůže to být jinak, než že olomoučtí žalobci působili jako jakýsi „expediční sbor“, který se vydal do boje na pokyn nebo aspoň se souhlasem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. První, koho by se proto měli vyšetřovatelé ptát po důvodech zneužití policie a státních zástupců ke svržení vlády Petra Nečase, je tedy Ištvanův přímý nadřízený. To ale olomouckého vrchního žalobce úplně nevyviňuje, protože zákon mu ukládá povinnost odmítnout nezákonný pokyn. Přirozeně je pak na místě otázka, kdo nebo co vedlo Pavla Zemana k rozhodnutí pustit se do akce, o které musel vědět, že povede ke svržení vlády. Zjištění, že to byl pouze nápad z jeho vlastní hlavy, by bylo hrozné a mělo by jej přivést před trestní senát. Ale je pravděpodobnější, že vyhověl přání, které z jakýchkoli důvodů nemohl odmítnout. Pak je ovšem na místě otázka, čí přání splnil a proč se mu nevzepřel.   Nositele názoru, že by se pozadí „puče“ mělo vyšetřit, při čtení těchto řádků možná blažeností mrazí. Ale neměli by se radovat. K žádnému vyšetřování totiž nedojde. Především proto, že současní držitelé moci jsou potěšeni, že jim výsledek svržení Nečasovy vlády spadl do klína a posílil jejich moc. Jak k tomu štěstí přišli, je nepálí. Kromě toho patrně vědí, kdo prostřednictvím Pavla Zemana uvedl do pohybu policii a státní zástupce a mají mnoho dobrých důvodů nevzbudit jeho nevoli. Vyšetřování proto nevyvolají. Opozice raději ze strachu mlčí. Za těchto okolností nepřipadá v úvahu ani odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce, což by bylo nejmírnější možnou odvetou. A pokud je Pavel Zeman „v sedle“, nelze napadnout ani Ivo Ištvana. K tomu všemu připočtěme skutečnost, že Pavel Zeman je nedotknutelný také díky svému postavení v kauze „Čapí hnízdo“. Tímto se ale nezříkám výhrad k oběma jmenovaným, které jsem uplatnil v jiných souvislostech. Podle mého názoru by měli oba odejít. Včera bylo pozdě. V hledání původce svržení Petra Nečase by mohla být užitečná odpověď na klasickou kriminalistickou otázku „cui bono“? Myslím si ale, že v tomto případě tudy cesta nevede. Jistý dočasný prospěch měl prezident republiky, jenž dostal příležitost uplatnit své vlohy velmistra politických šachů, ale z různých jeho vyjádření usuzuji, že sice výsledky přijal jako dar, ale s vyvoláním nepřístojností neměl nic společného. Domněnka, že šlo o výsledek konspirace Andreje Babiše s Pavlem Zemanem, by byla zjevná fantasmagorie. Je pravděpodobné, že pravdu o pozadí svržení Petra Nečase se nikdy nedozvíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi.   Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli.            Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka.             Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam.            Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky.             Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise.            Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina.             Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování.             Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“.            Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“.            V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá.             I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

Čas načtení: 2024-02-20 18:30:00

Tak plynulý provoz jsme v Praze nezažili od covidu. Vedení Prahy hodlá zemědělce s traktory najmout natrvalo

Protestní blokáda českých zemědělců, od které se spousta českých zemědělců distancovala a která měla za úkol svrhnout vládu, zničit Evropskou unii, zašlapat do země Green deal a dát prostor pořadatelům demonstrace v médiích, slavila úspěch. Nebyl to ale úspěch, o který demonstranti usilovali. Díky monstrózní blokádě traktory se totiž v Praze zlepšila dopravní situace.

Čas načtení: 2024-02-25 08:00:01

Odborníci našli neznámý svět kilometry pod řekou Amazonkou. Rozbory je zcela uzemnily

Čtyři kilometry pod řekou Amazonkou našli odborníci něco neuvěřitelného – obrovskou vodní plochu, která mohla velikostí Amazonce směle konkurovat, navíc byla mnohem širší. Řeka Hamza, jak ji brazilská národní observatoř neoficiálně pojmenovala, funguje jako dokonalá nádrž pro celý region. Přitom by možná zůstala navždy utajena, nebýt ropné společnosti Petrobras, která ze země vyrvala stovky svých vrtů ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Vědci zůstali jako opaření, když pod nimi spatřili monstrózní vodní cestu. Pojmenována byla po vedoucím tohoto týmu výzkumníků. Našlo se legendární Ztracené město Z? V Amazonii objevili metropoli starou 2 500 let Číst více Je pomalejší než šnek Hamza začíná pod Andami v oblasti Acre a vine se do povodí Solimões, Amazonas a Marajó, než nepozorovaně sklouzne do Atlantského oceánu. Řeka Amazonka se pohybuje rychlostí kolem 5 metrů za sekundu. Pro srovnání, velmi pomalu tekoucí Hamza se pohybuje rychlostí 1 milimetr za hodinu, jak napsal The Guardian. Což mimo jiné znamená, že „řekou“ ji můžeme nazývat jen tak „mezi řečí“, oficiálně se jí nikdy nestane. Zkrátka teče příliš pomalu. Kdybychom se tedy chtěli bavit o oficiálním pojmenování, Hamze by slušel „obrovský drenážní systém“, který prochází porézní skálou a je opravdu velmi slaný. Mimochodem, Hamza teče stejným směrem jako Amazonka, od západu na východ, jen je o něco kratší. Další pozoruhodné přírodní úkazy V čem se ale od Amazonky liší, to je její šířka, je totiž asi 100krát větší. Hamza přitom není jedinou zvláštní vodní plochou v regionu. Na jiném místě v Amazonii najdeme vroucí vody. Řeka Shanay-timpishka – což znamená „vařená slunečním zářením“ – je pozoruhodně obrovská, vezmeme-li v úvahu, že v této oblasti nejsou žádné sopky, bublající kotle roztavené horniny, které obvykle dávají vzniknout horkým pramenům a nebezpečným „přírodním vířivkám“. Horká voda zde teče 6,24 kilometru za hodinu, s průměrnou teplotou 86 °C, což vyžaduje obrovské množství energie. Chemické analýzy naznačují, že padáním se zahřívá jako déšť, který následně vybublává z geotermální energie Země. Pak tu samozřejmě máme samotnou Amazonku, která vlastně teče pozpátku. Dělá to už desítky milionů let, ale věděli jste, že někdy řeky přechodně změní směr? A důsledky toho mohou být smrtelné. Zdroje: iflscience.com, theguardian.com, library.seg.org KAM DÁL: Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu.

Čas načtení: 2024-02-28 15:30:51

Energie na cesty. Přenosná baterie s obří kapacitou teď zlevnila o 42 %

Hledáte záložní baterii pro ukládání energie? V tom případě by mohla posloužit tato od značky TTWEN Stojí pouhých 5 550 korun a má vskutku obrovskou kapacitu Bez elektřiny se dnes člověk už neobejde. Je tedy dobré mít nějaký záložní zdroj v případě výpadku proudu. O to se může postarat monstrózní baterie od společnosti TTWEN. Velká…

Čas načtení: 2024-02-29 10:44:52

MWC 2024: Fotoaparát je monstrózní. Prohlédněte si Xiaomi 14 Ultra naživo

Hromadu zajímavých novinek přivezla na veletrh MWC 2024 do španělské Barcelony čínská společnost Xiaomi, ukázala mimo jiné i novou vlajkovou loď mezi chytrými telefony Xiaomi 14 Ultra, na které spolupracovala firma Leica. Optika na zadní straně telefonu je monstrózní, jak se můžete přesvědčit v naší fotogalerii.

Čas načtení: 2024-03-06 16:39:25

Fanoušci Slavie se povalí do Milána, klub nechce opakovat Řím. Tvrdík poslal vzkaz

Horda fanoušků fotbalové Slavie po více než čtyřech měsících znovu vyráží do Itálie. Na první osmifinále Evropské ligy do Milána jich míří čtyři a půl tisíce. Je to zase velká masa. Klub z Edenu dělá vše pro to, aby monstrózní výjezd nedopadl velkým rozčarováním jako v Římě.

Čas načtení: 2024-03-14 06:15:36

Právě vyšlo nové číslo časopisu 21.Století

Z aktuálního čísla:Monstrózní vesmírné dalekohledy: Potřebujeme je vůbec ještě?Úsvit atomárního inženýrství: Češi míří za hranice nanosvětaPouště a pralesy: Království nebeské české archeologie…

Čas načtení: 2024-03-28 17:30:00

Purpurové řeky 4: Nová premiérová řada napínavého kriminálního seriálu odhalí další tajuplné zločiny

Seriál, která si mezi českými diváky vybudoval širokou základnu, přichází s premiérovou osmidílnou sérií čtyř zajímavých případů. Vrah s bizarním uměleckým vkusem, který řádí na konzervatoři. Monstrózní zabiják, který je křížencem člověka a hyeny. Smrtící hra zvrhlých voyerů. Záhadně mizející vězni. To jsou další případy Niémanse a Delaunayové.

Čas načtení: 2024-03-31 10:28:00

Do kin míří nový velkofilm. Porve se v něm Godzilla s Kongem

Epická bitva pokračuje! Do kin míří monstrózní film Godzilla vs. Kong: Nové Impérium. V novém dobrodružství se oba titáni postaví kolosální neobjevené hrozbě ukryté v našem světě, která ohrožuje jejich existenci, a také naši vlastní. Více zjistíte v reportáži Života ve hvězdách.

Čas načtení: 2024-04-03 15:00:00

OBRAZEM: Monstrózní stříbrné stožáry vysokého napětí pod Beskydy

Jsou nepřehlédnutelné! Ptáte se co? Monstrózní stříbrné stožáry vysokého napětí, které se táhnou jako šňůra „Eiffelovek“ pod Beskydy. Svůj příspěvek k nim nám poslala čtenářka Dajana Zápalková. Děkujeme!

Čas načtení: 2024-04-12 06:00:00

Češi na palubě Titaniku? Prozkoumali jsme české a slovenské osudy z nepotopitelné lodi!

Legendární Titanic se začal potápět 14. dubna 1912 poté, co narazil do ledovce. Na palubě se plavilo 2223 lidí, z nichž přišly o život dvě třetiny osob různého věku, pohlaví i národnosti. 15. dubna kolem 2:20 ráno luxusní monstrózní loď klesla ke dnu, zřejmě jako připomínka toho, že člověk nemůže mít nikdy jistotu v ničem a ani převzít nadvládu nad hmotou. Mezi oběťmi byli také osoby české národnosti. Co všechno o nich víme a kdo z nich se zachránil?