Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-07-07 12:36:22

7 způsobů, jak využít mrkvovou nať. Hodí se do vývaru, salátu i pomazánky

Nať z mrkve nevyhazujte. Obsahuje spoustu zdraví prospěšných látek, navíc je chutná a hodí se do celé řady pokrmů. Podívejte se, jakými způsoby lze mrkvovou nať využít. Jak mrkvová nať prospívá našemu zdraví? Většina lidí využije pouze kořen mrkve a natě se zbaví. To je ale velká škoda. Mrkvovou nať lze použít jako přísadu do...

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2025-04-01 10:15:00

Víte, jak CBD prospívá zdraví a na jaké neduhy jej použít?

Mezi populací je dnes již CBD poměrně známé. Zvláště v poslední době se o něj začínáme zajímat pro jeho příznivé účinky na naše zdraví, které potvrzují jak uživatelé, tak vědecké studie. Kdy vám CBD neboli přírodní kanabidiol pocházející z konopí pomůže? A hned na úvod si řekněme, že na rozdíl od TH ...

Čas načtení: 2024-08-27 06:03:04

Videohry prospívají duševnímu zdraví, ale nic se nemá přehánět, tvrdí vědci

Studie o dopadu hraní videoher na lidskou psychiku zatím přinesly rozporuplné výsledky, jejich základním nedostatek však byla skutečnost, že probíhaly v kontrolovaném prostředí. Japonští vědci z několika institucí využili pandemie covidu-19, aby se to pokusili rozseknout. Hraní videoher skutečně prospívá duševnímu zdraví, ale omezeně. Hraní videoher je takovou exkurzí do jiných světů. V nich se hráč může ztratit a zapomenout na realitu, když začne vykazovat příznaky závislosti. Může to vést až k sociální izolaci, zanedbávání svých povinností a života i k agresivitě. Světová zdravotnická organizace (WHO) dokonce závislost na hraní videoher klasifikuje jako duševní poruchu. Jiní odborníci ale nesouhlasí s tím, že je to přehnané

Čas načtení: 2025-01-02 04:04:56

Ano, je čas se zastavit a přehodnotit naše priority

Co nám prospívá a co nám škodí to je zásadní problém který jsme nedokázali vyřešit, povrchně sice víme, co nám prospívá a co nám škodí, ale z dálky vše vypadá jinak, než z blízka jenom čas má dost času na to, aby v nahotě odhalil, co nám prospívá a co nám škodí. Nejvíce nám škodí… Číst dále »Ano, je čas se zastavit a přehodnotit naše priority

Čas načtení: 2024-12-23 06:08:32

Celý život studuje naši imunitu a říká: Lidskému tělu prospívá chlad, lék na věčný život ale nepřijde

Jiřina Bartůňková je přední evropskou imunoložkou, její výzkum stál i u vzniku společnosti Sotio, který patří skupině PPF a vyvíjí lék na rakovinu. Článek Celý život studuje naši imunitu a říká: Lidskému tělu prospívá chlad, lék na věčný život ale nepřijde se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-01-29 07:00:01

Proč je smích důležitý a jak může ovlivnit náladu a zdraví. Rozhovor s psychiatrem Karlem Nešporem

Lékař lidské duše, Karel Nešpor, který léčí smíchem lidi závislé na návykových látkách nebo hazardních hrách, napsal na toto téma řadu zajímavých knih. Na drnespor.eu se můžeme dočíst nejen o terapii smíchem, ale též o jógových tipech a vychytávkách. Karel Nešpor poskytl Čtidoma.cz na toto téma rozhovor.  Jaký vliv má smích na naše duševní zdraví? Smích a úsměv působí jako odvolání poplachu. Sobě i okolí tím říkáme, že je všechno v pořádku a že se můžeme uklidnit. To prospívá tělesnému i duševnímu zdraví. Kromě toho vypadají usměvaví lidé lépe.  Jaký je rozdíl mezi smíchem a úsměvem a jaký význam má každý z nich? Hranice mezi nimi je neostrá. Smát se je možné tiše a naopak úsměv může být provázen jemnými zvuky. Vydatný břišní smích je pro většinu lidí zdravý, ale nehodí se úplně pro každého. Jestliže má někdo problém s tím, aby udržel moč, hlasitý břišní smích mu to neusnadní. Úsměv naproti tomu prospívá skoro vždy. Navíc se hodí i v situacích, kdy nepřichází hurónský smích v úvahu.  Doktor Karel Nešpor radí, jak přečkat podzimní vlnu koronaviru: pomoc přinese pár snadných kroků Číst více Existují různé druhy smíchu a úsměvu? Jak se liší jejich význam a účinky? Zmíním zde ten nejdůležitější úsměv. Je to úsměv Duchennův neboli lišácký. Při něm jsou oči přimhouřené, zuby se dotýkají a koutky úst jsou symetricky vytažené šikmo nahoru. Povolenou čelistí říkáme okolí, že je neukousneme, a přimhouřené oči dávají najevo, že situace je bezpečná.  Jak můžeme smích a úsměv využít jako nástroj pro zlepšení našeho duševního zdraví? Ale to je jednoduché, usmívejte a smějte se co nejčastěji, i když nemáte důvod. Skvělými učiteli smíchu jsou malé děti. Ty se údajně usmějí až 400krát za den. Kam se na ně my dospělí hrabeme.  Jaký vliv má smích na naše mezilidské vztahy? Velmi pozitivní, ale je tu výjimka. Smíchem můžeme také dávat najevo převahu. Jestli pracujete v reklamačním oddělení, tak se rozčileným zákazníkům nesmějte. Karel Nešpor: Když se smějeme, tělo se dává do pořádku a může se zabývat samo sebou Číst více Jak se mění schopnost smát se v průběhu života? V tomto směru jsou daleko nejlepší malé holčičky. Chcete vypadat mladě? Tak se usmívejte. Jak může smích pomoci při léčbě určitých duševních onemocnění? Většina psychických problémů je provázena stresem, to se týká úzkostí, depresí, hněvu i bažení. Jestliže se člověk zasměje, divoká emoce zeslábne nebo se změní v obyčejnou myšlenku. Psychické problémy mírní i tělesná aktivita. Úsměv při cvičení, procházce nebo velkém úklidu ještě zesílí jejich pozitivní efekt.  V knize „300 úsměvů pro lepší život“ se dočteme spoustu zajímavých věcí, které mohou proslunit běžný den. Stačí tak málo. Usmívat se nebo se nazdařbůh a dosytosti z plna hrdla smát. A Nešporova teorie smíchu je hodně o józe a relaxaci. Když se totiž budeme usmívat, uděláme dobře nejen sobě, ale i ostatní lidé se na nás budou dívat trochu jinýma očima, než kdybychom se mračili. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Konopí pro všechny? Zkušenosti narkomanů a názor těch, co léčí závislosti.

Čas načtení: 2025-02-18 08:28:00

Výživové omyly

Cholesterol ve stravě má jen velmi malý vliv na množství cholesterolu v krvi a nemoci srdce a cév. Vysoký krevní cholesterol nejlépe sníží, když přestanete kouřit a budete se hýbat.Namísto hlídání jednotlivých živin se soustřeďte na celé jídlo.  Kalorie nejsou stejnéDoporučení počítat kalorie je zavádějící, dlouhodobě neudržitelné a hlavně zbytečné. Všechny kalorie nejsou stejné. Lidé, kteří jedí málo tuku, spalují méně kalorií a mají větší pravděpodobnost, že ztracenou hmotnost znovu naberou. Nová studie z Harvardu ukazuje, že osoby, které dodržují nízkosacharidovou dietu (20 % celkových kalorií), spálí denně o 209 až 278 kalorií více než osoby, které dodržují dietu s vysokým obsahem sacharidů (60 % celkových kalorií). Na druhu přijímaných kalorií tedy skutečně záleží. Pohyb sice prospívá, ale... Pohyb je naprosto skvělý, prospívá našemu tělu i náladě, ale pohybem nevybalancujeme nezdravé jezení. Inzulinovou rezistenci ani narušené střevní prostředí nevyběháme. Junk průmysl, tedy průmysl výrobců nezdravých potravin, rád tvrdí, že stačí jen pohyb a můžete jíst, co chcete. Toto tvrzení je lživé. Jestliže se budete hýbat pouze rekreačně, nic moc nespálíte. Jestliže se budete hýbat excesivně, spálíte sice energii, ale také budete hladoví a proto sníte ještě více jídla. Intenzivní cvičení nepomáhá vyrovnat škodlivé účinky nezdravého výživy na riziko úmrtí. Zdravé stravování a pravidelné cvičení samy o sobě nezabraňují pozdějším zdravotním problémům. Je třeba je provádět společně. Nejsme tlustí z tuků Obezita je porucha hromadění tuků. Ukládání tuků je ale řízeno hormonálně, zejména inzulinem. Uvolňování inzulinu je řízeno zejména sacharidy. Řešením obezity proto není nutit lidi omezovat tuky, více se hýbat a méně jíst, ale jíst lépe. Řešení dnes nejběžnější obezity je omezení příčiny, tedy sacharidů ve stravě. K dalším faktorům, které zásadně hormonálně sabotují bezva postavu, patří i stres a spánková deprivace. Nejvíce obezitogenní je kombinace nadbytku sacharidů s tuky (těžší jídla typu vepřo-knedlo, smažák-hranolky, pizza, uzeniny zapíjené pivem atd.). Inzulin je u těchto jídel vedle zpracování cukrů navíc i potřeba na ukládání přebytečných tuků ze stravy. Na vině epidemie obezity jsou moderní stravovací návyky, které se vyznačují nadměrnou konzumací potravin s vysokou glykemickou náloží: zejména zpracovaných, rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny způsobují hormonální reakce, které zásadně mění náš metabolismus, což vede k ukládání tuků, přibývání na váze a obezitě.Nová studie zjistila, že lidé, kteří omezili přidaný cukr, rafinované obiloviny a vysoce zpracované potraviny a zároveň se soustředili na konzumaci velkého množství zeleniny a celých potravin – aniž by si dělali starosti s počítáním kalorií nebo omezováním velikosti porcí – během jednoho roku výrazně zhubli.  Spánek pomáhá hubnutíU osob, které pravidelně spaly méně než 7 hodin denně, byla vyšší pravděpodobnost, že budou mít vyšší průměrný index tělesné hmotnosti a že se u nich vyvine obezita, než u osob, které spaly více. Studie ukázaly, že experimentální omezení spánku bylo spojeno se zvýšenou hladinou ghrelinu, retencí soli a zánětlivých markerů a také se sníženou hladinou leptinu a citlivostí k inzulinu.  Cukry naše tlo nepotřebuje, umí si je vyrobitOrganismus si umí cukr sám vytvořit v procesu glukoneogeneze a energii dovede většina buněk získat i z tuků. Mnohé buňky, například svaly (včetně srdečního), dokonce preferují jako zdroj energie tuky. Zdravé sacharidy (třeba v podobě zeleniny) jsou samozřejmě prospěšné. Co jednoznačně není prospěšné a nikdo nepotřebuje, jsou koncentrované zdroje sacharidů od sladkostí až po výrobky z bílé mouky. Celkové množství sacharidů ve stravě, na kterých se dá prospívat, je vysoce individuální od minima 20 gramů za den až třeba po 300 gramů za den za podmínky, že jsou z výživově hodnotných zdrojů, ne z dortíků. Tvrzení, že sacharidy jsou pro člověka nezbytným a hlavním zdrojem energie, se nezakládá na žádných vědeckých poznatcích. Až na výjimky, jako je například mateřské mléko, není cukr ve stravě nezbytný, protože tělo si jeho potřebné množství vytváří samo. Neexistuje žádný důkaz syndromu nedostatku sacharidů. Ačkoli „neexistuje nic takového jako esenciální sacharid“, většina lidí bude vypadat lépe, cítit se lépe a podávat lepší výkony při umírněné sacharidové stravě, která tvoří 20-30 % kalorického příjmu. Nízkosacharidová dieta může být také jednou z nejúčinnějších strategií léčby cukrovky, zejména pro osoby, které se mohou vyhnout užívání léků. Sacharidy zvyšují hladinu glukózy v krvi více než jiné potraviny.  Fruktóza není zdravé sladidloRoky se diabetikům doporučovalo sladit si fruktózou, která ke svému využití nepotřebuje hormon inzulin a navíc je hlavním cukrem ovoce, a proto se nějak automaticky předpokládalo, že je zdravější. Jenže fruktóza nepříznivě zasahuje do signalizace inzulinu a leptinu, které regulují příjem jídla, a sama se v našem těle velmi snadno přeměňuje a ukládá v podobě tuků. Nadbytek fruktózy ve stravě je dnes spojován se zvýšením rizika vzniku obezity, cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku, nealkoholického ztukovatění jater, nemocí srdce, dny, zánětlivých procesů, některých nádorů a zrychleného stárnutí. Slazení fruktózou se proto vůbec nikomu nedoporučuje a „dia potraviny“ s ní jsou naprostým nesmyslem. Obdobně nezdravé je i slazení agávovým sirupem, který je ještě větším zdrojem koncentrované fruktózy než vysoce fruktózový kukuřičný sirup (HFCS). Diety s nízkým obsahem tuku a cholesterolu nadělaly více škody než užitku Namísto másla jsme do sebe dlouhá léta cpali propagované transtukové margaríny. Namísto normálně tučných jogurtů jsme jedli nízkotučné verze zahušťované cukry a škroby. Namísto omelety jsme se k snídani krmili sladkostmi, jako jsou třeba cereálie. Namísto základních kvalitních potravin, jako jsou právě třeba vejce, máslo anebo slanina, jsme si dopřávali vysoce průmyslově upravované potraviny s trans tuky a hromadami cukrů. Obojí poškozuje nejen cévy, ale zvyšuje riziko většiny dnes běžných civilizačních nemocí. Čím méně takové dietní potraviny budeme konzumovat, tím lépe.Nasycené tuky a cholesterol nejsou základem nemocí srdce a cévŽe hladina cholesterolu v krvi nesouvisí s jeho obsahem ve stravě a není třeba jej hlídat, už uznávají i oficiální výživová doporučení. Konzumace másla, vajec i bůčku v rámci zdravé stravy bez nadbytku cukrů, průmyslově upravovaných olejů a trans tuků se zdá být bez potíží. Samotný celkový cholesterol je špatným prediktorem srdečních onemocnění a srdečního infarktu. Studie ukazují, že hladina celkového cholesterolu u lidí, kteří prodělali infarkt, je téměř stejná jako u lidí, kteří ho neprodělali, a že zhruba polovina infarktů se vyskytuje u lidí bez vysoké hladiny cholesterolu.Škodlivost soli není jednoznačně prokázaná Omezení solení je zcela na místě u jedinců s vysokým krevním tlakem a současně nadměrným příjmem soli. Strava s nízkým obsahem soli může ale i zvyšovat riziko nemocí srdce a cév a úmrtnosti na ně. Káva je zdravá a můžete až 5 šálků denně Zatímco dřívější studie naznačovaly, že káva může mít temné stránky, novější výzkumy naznačují, že může být ve skutečnosti zdraví prospěšná. Když novější studie tyto faktory upravily, zjistily možnou souvislost mezi kávou a sníženou úmrtností. Káva může poskytovat určitou ochranu před Parkinsonovou chorobou, cukrovkou 2. typu, onemocněním jater včetně rakoviny jater, infarktu a mrtvice. Prospěšná je až do pěti šálků denně.Pití není třeba striktně hlídatDostatečný příjem vody je důležitý, ale pocit žízně a s ním potřeba pít jsou u zdravých dětí a dospělých podobně automatické jako potřeba dýchat. Nikdo z nás nepřemýšlí, kdy se má nadechnout anebo kolikrát dýchat, podobně to funguje u potřeby pití. Doporučení, kolik by měli muži a ženy vypít, jsou extrémně zjednodušená, často nadhodnocená a hlavně zbytečná. Výjimkou, kdy je příjem tekutin potřeba hlídat, jsou například onemocnění ledvin a vyšší věk, kdy se přirozený pocit žízně může ztrácet. Pijte dostatečně často během dne, abyste měli čistou a světlou moč. Když máte žízeň, napijte se.Během velkého horka a cvičení a dalších zmíněných indikací se ujistěte, že pijete dostatečně, abyste nahradili ztracené nebo dodatečně potřebné tekutiny.

Čas načtení: 2020-10-30 11:57:00

ČR je o krok napřed

Můžeme se dohadovat do nekonečna, proč právě my máme nejhorší čísla na světě. Třeba ani historie nedodá správnou odpověď. Jistě, rozvolnění opatření situaci nepomohlo. Polínko do ohně epidemie dozajista přiložili ti, kdo museli vycestovat do zahraničí a ti, kdo to přeháněli s družením se. Ovšem, ať mi nikdo neříká, že například naši sousedi Slováci nebo Poláci jsou výrazně odpovědnější a chytřejší. Česká republika nemá žádná výrazná specifika oproti srovnatelným zemím. Je-li pravda, co nám o koronaviru říkají a můžeme-li si za problémy sami, vyvstávají další otázky:Proč média nereferují, jak nemoc decimuje bezdomovce a sociálně znevýhodněné? Vždyť právě oni by měli být, co se týká šíření a následků, na tom nejhůře. Proč koronavirus nejvíc neřádí v zemích mimo euroamerický prostor, kde schází vláda pevné ruky a zároveň nejsou dodržovány základní hygienické standardy? Trošku to budí dojem, že koronaviru prospívá stres. Dlouhodobá mediální panika představuje extrémní zátěž, co se týká zvládací kapacity. Absence v zaměstnání, nakažení v okolí, nemožnost se navštěvovat, zavřené relaxační aktivity... Stres by mohl být odpovědí na výše uvedené otázky. Zmínění lidé zprávy nesledují, jsou v pohodě, ať se kolem děje (skoro) cokoli. Co je jisté? Nepřijde-li průlom, budou ČR následovat další země. Prožíváme dřív, co přijde i jinam. Možná tím získáváme výhodu, v zahraničí (zatím) mají kapacity, aby nám pomáhali. Jsme o krok napřed. Pravděpodobně kvůli náhodě. Nic víc, nic míň.

Čas načtení: 2023-03-31 00:00:00

Během ku zdraví aneb Co se při tréninku děje s tělem

Přemýšlíte, že začnete běhat? S přemýšlením přestaňte a s během začněte. Běh prospívá celému tělu, a to nejen estetické vnější svalové vrstvě, ale i té funkční vnitřní, všem orgánům a hlavně mozku. Nejtěžší je začít Začátky bývají těžké a ani u běhání tomu není jinak. Když vyběhnete (ať už venku ...

Čas načtení: 2020-04-13 00:00:00

Chvíle pohody jsou důležité

Souhlasíte, že odpočinek a čas pro sebe je důležitý? Že prospívá našemu životu, kondičce a zdraví? A že toto platí v době pandemie dvojnásob? Ono totiž není podstatné mít jen střechu nad hlavou a domov jako takový, ale zajistit si co možná nejvíce, aby to byl domov šťastný, spokojený a harmonický. ...

Čas načtení: 2017-05-09 00:00:00

Nezničitelná zeleň

Jistě souhlasíte, že zeleň má v každém příbytku své neodmyslitelné místo. Je součástí našich domovu již od nepaměti. A také má svůj účel a prospívá zdraví – našemu i prostoru. Ale znáte nezničitelnou­ zeleň? Pokojové rostliny a květiny dělají nás domov útulným, krásně jej ozdobí a osvěží interiér ...

Čas načtení: 2015-04-09 23:00:00

Mulčování nejen na zahradě

Víte o tom, že mulčování není jen parketou zahrádek, zahrad a městských parků? Představte si, že lze mulčovat i květináče na balkoně! A rostlinkám to nebývale prospívá, protože je to nejen chrání, ale i velmi dobře vyživuje. Když se řekne mulčování… Mulčování je nastýlání mulče (kůry, posekané trá ...

Čas načtení: 2020-12-01 20:51:36

Zdravá svačina do školy? Málokdo dětem dává tu správnou

Konečně je to tady, mnozí rodiče si oddechnou – děti se postupně vracejí do školních lavic. Snažíme se jim dávat s sebou plnohodnotné, zdravé a zároveň chutné svačinky. Chceme si být jistí, že naši potomci budou mít během dopoledne nejen dost energie, ale že budou konzumovat i něco výživově hodnotného. Bohužel, v dobré víře jim často dáváme to, co jim víc škodí než prospívá.

Čas načtení: 2020-07-19 20:59:40

Zelený čaj umí zrychlit spalování a díky tomu snáze zhubnete

O zeleném čaji se ví, že prospívá našemu zdraví. Lidé ho znají hlavně díky tomu, že podobně jako káva povzbuzuje organismus. Zelený čaj také působí preventivně proti rakovině a má mnoho dalších pozitivních účinků. Umí třeba nakopnout metabolismus a tím napomáhá hubnutí. Sice za vás nezhubne, ale s jeho pomocí se můžete zbavit přebytečných kilogramů snadněji.

Čas načtení: 2020-05-26 20:46:14

Pijte jako Francouzi, pomáhá to prý k dlouhověkosti

Řada žen i mužů si nedovede představit svůj den bez sklenky vína. Večer si konečně v klidu sednou, dají si nohy nahoru, nalijí si sklenku či dvě vína a užívají si ten pocit pohody. Spousta lidí navíc pije v dobré víře, že víno jim prospívá, a tak se leckdy stane, že z jedné sklenky je jedna láhev, a to čím dál častěji, až se z toho stane každodenní zvyk. Ale skutečně víno pomáhá a neškodí nám jeho přílišná konzumace?

Čas načtení: 2019-12-31 09:52:35

Do diet se nevrhejte bezhlavě, mohou vám pak uškodit

Také patříte mezi ty, kdo si od prvního ledna naordinovali přísnou dietu, kompletní změnu životosprávy nebo nutnost začít poctivě a pravidelně cvičit? Mnoho z nás se do toho pustí s velkým odhodláním, ale během několika týdnů své snahy vzdáme. Na vině není jen naše slabá vůle, ale často i špatně zvolený způsob hubnutí, který nás víc ničí než nám prospívá. Nejrizikovější jsou v tomto případě různé typy jednostranných diet, kterými si můžeme i velmi ublížit.

Čas načtení: 2019-05-19 09:34:59

Chodit do posilovny i ve vyšším věku? Dobrý nápad, pohyb je potřeba

Se cvičením není nikdy pozdě začít – a to v jakémkoliv věku. Cvičení našemu tělu skvěle prospívá a dostatečný pohyb potřebujeme, ať je nám 20, 40, ale i 80. Je samozřejmé, že v každém věku má člověk jinou sílu a jiné fyzické schopnosti. Ani to ale neznamená, že čím starší jsme, tém méně budeme svaly zapojovat. Přesně naopak - svaly budeme potřebovat i jako staří, vždyť právě ony nám zajistí, že budeme vitální.

Čas načtení: 2019-03-31 10:15:05

Co znamená vyvážená strava

Nesčetněkrát jste slyšeli a četli, že vyvážená strava prospívá vašemu zdraví. Lámete si hlavu nad tím, co znamená stravovat se vyváženě? Není to nic složitého. Stačí vědět, kolik jakých látek a živin tělu v průběhu dne dodáváme. Pojďte se v rychlosti podívat na to, co tedy ta vyvážená strava je.

Čas načtení: 2017-12-26 09:30:37

Paleo je IN. Škodí nám nebo prospívá?

Jídelníček po vzoru pralidí, nocování jako v době kamenné – co dalšího si ještě vyznavači životního stylu nazvaného příznačně „paleo“ vymyslí? A mají pravdu v tom, že nám právě tohle prospívá, nebo si naopak paleo stylem škodíme?

Čas načtení: 2017-09-12 10:14:25

Pití čaje jako životní styl. Nebo osvědčený lék

Japonci považují pití čaje za rituál, Angličané si nedovedou představit jediný den bez čaje o páté a i mnohé jiné národy si pravidelně vychutnávají čaj ve všech jeho variacích a lahodných chutích. A není to jen marný zvyk. Čaj totiž v mnoha směrech prospívá našemu zdraví.

Čas načtení: 2016-08-08 10:41:47

Alkohol umí pomoct i ublížit. Víte, jak na něj?

Závislost na alkoholu je jedna z nejnebezpečnějších, jaká může být. Příliš častá konzumace nám poškozuje zdraví, ničí psychiku i fyzickou kondici. A ještě často způsobuje sociální problémy. Ale ruku na srdce – skleničku či víc si občas dá každý z nás. Proto je dobré vědět, s čím se u alkoholu vlastně potýkáme, čím nás může ohrozit a čím naopak prospívá.

Čas načtení: 2016-04-17 13:52:31

Jehličnany prospívají zdraví a léčí

Ne nadarmo se říká, že procházka po lese prospívá našemu zdraví. Ale jen málokdo ví, že i různé části jehličnatých stromů jsou léčivé a mohou nám pomoci léčit různé neduhy. Podívejme se tedy podrobněji, k čemu jsou nám prospěšné.