Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2024-04-24 10:00:00

O studentstkých protestech v USA

Jsem velmi rád, že se konečně studenstvo na amerických vysokých školách začíná probírat z letargie, kterou jim po léta vlévají do mozků korporátní média, aby si vychovala jen konzumní otroky, snažící se šplhat po kariérním žebříčku a neprotestovat proti ekonomické vládnoucí vrstvě. Samozřejmě se rektoři amerických universit snaží jakékoliv protesty proti mordování lidí v Gaze Israelem potlačit. Zrovna před nekolika dněma nechala rektorka  Kolumbijské university v New Yorku zatknout asi sto protestujících studentů a řadu z nich vyhodit ze studií. Paní Shafik se totiž vrátila z výslechu v Kongresu ve |Washingtonu, kde na ní doslova řvali, jestli podporuje “antisemitismus”. Samozřejmě se paní Shafik zhroutila, neboť nechtěla být další vyhozenou rektorkou z university, jak se stalo rektorkám  na Harvardu a Pennsylvanske universitě. Celé cenzurní šílenství v naší americké společnosti přerůstá v nový mccarthyismus. Právě jsem se vrátil ze začínající okupace Emerson College v Bostonu, od níž nedaleko bydlím.  Stejný camp založili studenti i na MIT. Zde moje fotoreportáž.    https://www.columbiaspectator.com/photo-essays/2024/04/19/in-focus-over-100-students-arrested-by-the-nypd-as-authorized-by-shafik/?https://www.axios.com/2024/01/02/harvard-president-resign-claudine-gay

Čas načtení: 2024-04-24 10:00:00

O studentských protestech v USA

Jsem velmi rád, že se konečně studenstvo na amerických vysokých školách začíná probírat z letargie, kterou jim po léta vlévají do mozků korporátní média, aby si vychovala jen konzumní otroky, snažící se šplhat po kariérním žebříčku a neprotestovat proti ekonomické vládnoucí vrstvě. Samozřejmě se rektoři amerických universit snaží jakékoliv protesty proti mordování lidí v Gaze Israelem potlačit. Zrovna před nekolika dněma nechala rektorka  Kolumbijské university v New Yorku zatknout asi sto protestujících studentů a řadu z nich vyhodit ze studií. Paní Shafik se totiž vrátila z výslechu v Kongresu ve |Washingtonu, kde na ní doslova řvali, jestli podporuje “antisemitismus”. Samozřejmě se paní Shafik zhroutila, neboť nechtěla být další vyhozenou rektorkou z university, jak se stalo rektorkám  na Harvardu a Pennsylvanske universitě. Celé cenzurní šílenství v naší americké společnosti přerůstá v nový mccarthyismus. Právě jsem se vrátil ze začínající okupace Emerson College v Bostonu, od níž nedaleko bydlím.  Stejný camp založili studenti i na MIT. Zde moje fotoreportáž.    https://www.columbiaspectator.com/photo-essays/2024/04/19/in-focus-over-100-students-arrested-by-the-nypd-as-authorized-by-shafik/?https://www.axios.com/2024/01/02/harvard-president-resign-claudine-gay

Čas načtení: 2024-09-04 12:24:00

Už to voní Vánocemi, oznámil Venezuelanům Maduro. Svátky posunul na 1. října

Zatímco policie zatýká Venezuelany na pokojných demonstracích proti výsledkům prezidentských voleb, tamní vládce Nicolás Maduro oznámil, že Vánoce letos začnou 1. října. Některá média to označila za „další Madurovo šílenství“. Hlava státu už posouvala svátky i v minulosti a vždy se tím snažila odvést pozornost od ekonomické či politické krize.

Čas načtení: 2025-01-27 08:05:57

Vychází monografie divadelního vizionáře SVATÝ ARTAUD

Autor Leszek Kolankiewicz představí svou knihu Svatý Artaud v úterý 11. února 2025 v 16.00 v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1. Současně převezme Zlatou medaili AMU. Celý život zápasil s psychickými problémy a závislostí na drogách a dožil se pouhých dvaapadesáti, přesto po sobě francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho dílo zásadně ovlivnilo moderní divadelní tvorbu a k jeho dramatickému odkazu se hlásili klasikové Eugène Ionesco, Samuel Beckett a Jean Genet, později i Jerzy Grotowski či Peter Brook.  Artaudův život a dílo uhranuly polského kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze, který mu věnoval monografii SVATÝ ARTAUD (1988, 2. rozšířené vydání 2001). Publikace je dodnes považována za kánon literatury zabývající se životem a dílem kontroverzního umělce. Kolankiewicz se v ní snaží porozumět Artaudově osobnosti, motivacím a souvislostem, jež utvářely jeho myšlení a tvorbu. Srovnává Artaudovy myšlenky s různými kulturními a filozofickými proudy, což umožňuje hlubší pochopení jeho odkazu. Představuje Artauda jako vizionáře, který se snažil vytvořit nové formy divadla, jež by mohly léčit duši moderního člověka. Publikace SVATÝ ARTAUD s více než 200 fotografiemi, obrazy a kresbami je konečně dostupná i českému čtenáři díky nakladatelství Malvern a překladateli Davidu Zelinkovi: „Artaudovo směřování za jeho vizemi bylo tak urputné, že začínalo mít rysy zcela svérázného náboženství… a šílenství. Počet těch, kteří jeho odkaz vyložili povrchně nebo mylně, výrazně převažuje nad počtem těch, kdo mu chtěli porozumět do hloubky.“ Leszek Kolankiewicz osobně představí svoji knihu v úterý 11. února 2025 od 16 hodin v Divadle DISK, Karlova 26, Praha 1 (vstup volný). Současně převezme z rukou rektorky pražské AMU Ingerborg Radok Zlatou medaili AMU, nejvyšší ocenění, jež škola uděluje významným českým i mezinárodním odborníkům a umělcům z oblasti divadla, filmu, hudby nebo tanečního umění. Prof. Kolankiewicz bude vyznamenán za svůj celoživotní přínos k výzkumu fenoménu divadla. Ceremonie i uvedení knihy se uskuteční v rámci programu nultého ročníku studentského festivalu NADAMU. Antonin Artaud ve své době odmítl tradiční divadelní formy a usiloval o vytvoření nového, intenzivnějšího a fyzičtějšího divadla, které by působilo přímo na smysly diváka. Jeho představení často zahrnovala prvky násilí, sexuality a šílenství. Podle Artauda mělo být divadlo nástrojem, který by diváka očistil od jeho iluzí a přivedl ho tváří v tvář skutečnému utrpení a krutosti světa. Jeho myšlenky měly zásadní vliv na rozvoj různých uměleckých směrů, jako je surrealismus, existencialismus a avantgardní divadlo. Stal se inspirací pro mnoho umělců včetně režisérů, dramatiků, výtvarníků a hudebníků. Duševní utrpení a konflikty se odrazily v jeho díle a dodaly mu ještě větší intenzitu. Před titulem Svatý Artaud se na českém trhu objevila jediná Artaudova monografie Antonin Artaud. Poslední z prokletých (1994) z pera divadelníka Jana Kopeckého (1919–1992), ta je však rozebrána. Dá se říct, že dílo kulturního antropologa Leszka Kolankiewicze nyní zaplní díru na trhu. Autor v ní mj. ukazuje, jak společnost odmítla Artaudovy radikální myšlenky a jak to ovlivnilo jeho život. Nenásilnou formou sděluje, že umělcovy problémy a otázky jsou nadčasové a týkají se každého z nás. Současně zdůrazňuje, že Artaudův odkaz je stále živý a dodnes inspiruje umělce a myslitele. Anotace Leszek Kolankiewicz: SVATÝ ARTAUD. Monografie o Antoninu Artaudovi (1896–1948), francouzském divadelním teoretiku, režisérovi, herci, básníku a spisovateli, přední osobnosti kulturního života 1. poloviny 20. století, která ovlivnila a dodnes ovlivňuje další vývoj nejen evropského divadla; k jeho odkazu se hlásili např. Peter Brook a Jerzy Grotowski. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy vize obsažené v knize Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jeho hledání forem divadla, které by bylo lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět. Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který sám nikdy neuskutečnil své vize; inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, který sám zrealizoval osm výstupů – neúspěšných a nepřijatých; pronikavý kritik stavu člověka a společnosti, kterého společnost odsunula do blázince. Navíc většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, kopírovala povrchní představy o něm bez pochopení podstaty jeho myšlenek. Jedním ze zásadních témat knihy jsou svatí blázni v dějinách, svaté šílenství, v němž se naplňuje ideál vnitřně svobodného, autenticky se projevujícího člověka neodděleného od světa, přírody, vesmíru, svaté šílenství, které je nepřijatelné pro společnost a obvykle končí šílenstvím nesvatým, destrukčním. Dílo je psané z perspektivy Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, zlomové události v jeho životě, posledního pokusu najít uskutečnění svých vizí v tradicích a kultuře domorodých indiánů – před definitivním nástupem psychické choroby. Francouzský básník a divadelník Antonin Artaud (1896–1948) Je považován za jednu z klíčových postav meziválečné avantgardy a bývá řazen mezi tzv. „prokleté básníky“. Jeho raná básnická tvorba byla silně ovlivněna surrealismem. Po roztržce se surrealistickou skupinou se zaměřil na divadelní tvorbu. Nejprve spolupracoval s představiteli francouzské divadelní avantgardy: v roce 1927 založil společně s Rogerem Vitracem a Robertem Aronem Divadlo Alfréda Jarryho, kde uváděl například Strindbergovy a Claudelovy hry. Později založil vlastní divadelní scénu, kterou nazval Divadlo krutosti. Svoji představu, jak má vypadat moderní divadlo, popsal jednak teoreticky ve spisu Manifest divadla krutosti (Manifeste du théâtre de la cruauté, 1932, česky 1993), jednak ji předvedl v představení divadelní adaptace Shelleyho tragédie a Stendhalovy povídky Cenciové (Les Cenci, 1935). V polovině 30. let odjel do Mexika, kde se účastnil náboženských rituálů mexických indiánů. Po návratu do Francie u něj naplno propukla duševní nemoc, v letech 1937-46 byl opakovaně internován v psychiatrické léčebně.             Artaud je autorem dlouhé řady básnických i prozaických textů, esejů, dopisů.  Výbor z nich vyšel česky ve třech svazcích Texty I (1995), Texty II (1996) a Texty III (2003). Mezi nejvýznamnější patří Van Gogh aneb Zasebevražděný společností (česky 1993), Tarahumarové, Skoncovat s božím soudem (česky 1993). Napsal také sbírku esejů Divadlo a jeho dvojenec (Le Théâtre et son double, 1938, česky 1994), v níž popsal svoji vizi divadla.   Polský kulturní antropolog Leszek Kolankiewicz (*1954) Je absolvent polonistiky na Varšavské univerzitě a profesor humanitních věd vyučoval řadu let na divadelních katedrách ve Varšavě i v Paříži. Je autorem několika oborových publikací, mj. Dziady. Divadlo svátku mrtvých (1999), Samba s bohy. Antropologický příběh (1995), Svatý Artaud (1988, česky 2024). TZ

Čas načtení: 2021-08-13 17:36:50

Šílenství je stráž noci. Erika Bornová vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit. Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“ Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2024-03-31 19:30:16

Předčí zlato v tržním šílenství i Bitcoin? Nastal čas na prodej akcií? | Burza s odstupem

Proč se vyplatí uvažovat o prodeji amerických akcií a jaké kryptoměny překonávají Bitcoin? Může zlato v tržním šílenství Bitcoinu konkurovat? Vyplatí se předzásobit čokoládou, neboť nás čeká čokoládová krize. Článek Předčí zlato v tržním šílenství i Bitcoin? Nastal čas na prodej akcií? | Burza s odstupem z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-23 16:20:27

Proč si gender šílenství preferovaných zájmen nezaslouží být tolerováno

Odpor proti šílenství politické korektnosti je pro ty, kdo trpí jejími bludy, soucitnější než pouhé podbízení se jí. Jsi uražený? Já taky. A oba s tím můžeme žít. Není to tak zlé, zvlášť když se od nás očekává „rozmanitost.“ Můžeš… The post Proč si gender šílenství preferovaných zájmen nezaslouží být tolerováno first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-06-25 12:30:16

60 otoček v rámci fotbalového šílenství od Apollo Games

Apollo Games přichází s novou akcí, která ti vážně způsobí fotbalové šílenství. Získáš 60 otoček zdarma a ani u toho nemukneš. Přečti si náš článek, ve kterém zjistíš jak postupovat ve hře. Casino Apollo Games si pro tebe připravilo hned 3 akce, tak zjisti jaké a pokračuj. The post 60 otoček v rámci fotbalového šílenství od Apollo Games appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-07-02 18:00:57

Výprodejové šílenství na Steamu: megahit Cyberpunk 2077, druhý Horizon nebo česká Arma III

Steam pořádá tradiční letní herní výprodej Za příznivou cenu můžete pořídit poslední Star Wars, závody Assetto Corsa nebo Cyberpunk 2077 Slevy platí jen do 11. července, takže příliš neotálejte Léto je tady, doba prázdnin a dovolených. Mnoho volného času můžete využít například pro procházky přírodou, válení se u vody nebo si také můžete zahrát nějakou zajímavou hru, na kterou jste si už delší dobu brousili zuby. Tomu jde naproti i jeden z největších digitálních obchodů s hrami Steam. Ten si pro hráče připravil tradiční slevové šílenství, ve kterém mohou ukořistit zajímavé tituly za velmi příznivé ceny. Jaké slevy by vám rozhodně neměly uniknout? Jen pro pořádek uvádíme, že původní ceny přepočítáváme z eur a zaokrouhlujeme je. Přečtěte si celý článek Výprodejové šílenství na Steamu: megahit Cyberpunk 2077, druhý Horizon nebo česká Arma III

Čas načtení: 2024-07-17 15:06:00

Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel

Král Jiří III. byl uznávaný a svědomitý panovník, který vládl Anglii téměř 60 let (1860-1720). Přesto je bohužel, a možná nespravedlivě, nejvíce vzpomínán pro svůj nemilosrdný pád do šílenství na sklonku života. Zájem o jeho šílenství vedl k fiktivním zobrazením na jevišti i plátně, nejznáměji v dlouho hrající hře Alana Bennetta „Šílenství krále Jiřího“. The post Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2018-02-09 00:00:00

Šílená jarní kolekce Levis

Nová kolekce denimové módy Levis se nese v hip hopovém duchu. Je tedy inspirována devadesátkami, streetem a obnošeným vzhledem. Na jarní a letní denimové šílenství nic lepšího! Jak byste definovali letní šílenství? Podle rady Fresh Prince a DJ Jazzyho Jeffa z roku 1991 si pořádně přidejte basy, v ...

Čas načtení: 2020-06-12 14:05:06

Digitální Moloch v ulicích aneb Pouze bez historie lze být tím správným primitivem

Dostávám poslední dobou od čtenářů e-maily s nejčerstvějšími událostmi, které se strhly kolem Black Lives Matter, často s dotazem, co si o všem to boření a rabování myslím a proč už jsem něco na toto téma nenapsal. Inu, přátelé, sleduji to také, ale musím říct, že čirý objem toho šílenství překonal moje kapacity to vstřebat a zpracovat. Aspoň dočasně; ale zasloužíte si komentář, tož tady je. Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili. Sektářské chování Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie. Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování filmů z archivů). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách. (Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.) Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům. V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost. Vymazání z digitálního světa  Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů. (Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.) Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině. Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa. K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti. Kdo není s námi, je proti nám No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti. Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokážou-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím. Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné. Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých. (Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.) Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu. Řev místo myšlení Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku. Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere. Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění. Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života… Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-12-17 13:55:18

Vyšla komiksová biografie Howarda Phillipse Lovecrafta

Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) je etalony vysoké literatury stěží měřitelný a obecně je trochu přeceňován. Tím spíše se ale stal pop-kulturní ikonou. Jeho více nebo i méně braková produkce, ale také sám jeho život se opakovaně stávají objektem zájmu, takže i čtyři francouzští tvůrci si přednedávnem vysnili přehledný komiks, ve kterém ledacos domýšlejí, ale mystifikují jen málo. Jako interpretace Lovecraftova života dílo obstojí. Je pozoruhodné, kolik podstatných momentů tohoto života i vlastností typických pro charakter dotyčné osoby a jejích chutí – i včetně typické lásky ke zmrzlině – se autorům daří vměstnat na relativně malou plochu. Aby uspěli s jistotou, napumpovali více významy i názvy čtyř zdařile komponovaných kapitol Rudé noci ve čtvrti Red Hook, Výzva z jiného světa, V propasti paměti a V horách šílenství. Poslední a prvý název odkazují na nejznámější Lovecraftovu dlouhou prózu, odehrávající se v Antarktidě, i na jeho strašidelnou povídku Děs redhoodské čtvrti. Komiksový příběh nezdrží spisovatelovými dětskými roky a vnese nás rovnou do New Yorku let 1924–1925, kde byl Lovecraft, až dosud zvyklý na zakuklený život ve městě Providence, vystaven vícero šancím vykouknout z vlastní specificky gentlemanské ulity. To se mu dařilo jednou víc a jindy hůře. Ne že by nedokázal komunikovat, ale nepraktičnost ve vztahu k honorářům („Jakmile nemusím, nepíši pro peníze.“), jeho jistá aristokratičnost a také rasové předsudky, to vše vyniklo v metropoli plné mrakodrapů jako kaňky na bílém nebi snů. Ten úzkostlivý muž, v podstatě milující samotu, se navíc ocitá dočasně i v obětí ženy a v manželském chomoutu. Alex Nikolavitch čerpá z existující a bohaté korespondence, ale i z Lovecraftova literárního díla, a představuje Mistra často jeho vlastními slovy. Autor předmluvy k této působivé knize David Camus v září 2017 napsal: „Lovecraft se snažil skrýt za své role, za ostrý rasismus i za lidstvu co nejnedostupnější a věru prapodivné teorie.“ Ten zvláštní muž přitom prahl po ideálu, který sotva mohl v realitě zažít, a vlastní fobie přetavoval do bizarních metafor. Z toho hlediska neprodukoval jen škvár a naopak, je to regulérní imaginativní tvůrce plný prazvláštní nostalgie po starých časech britskosti. Ale přetéká obavami ze šílenství, chladu, nudy, profánní reality, obecně lidské degenerace a chaosu. Vždyť i vlaky podzemní dráhy vnímal spíš jako obří červy a astronomické jevy miloval víc než lidské pokolení. Objevení Pluta by snad oslavil mší a bylo pro něj podstatnější událostí než vlastní svatba. V New Yorku dlouho nevydržel a vrátil se do Providence k tetám a kočkám. Připadalo mu, že ve velkoměstě ztrácí čas. ´Boj s časem je jediným skutečným námětem románu,´ byl Lovecraft přesvědčen. ´Nejstarší a nejsilnější emocí je strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.´“ V tom smyslu zachytil scénárista Alex Nikolavitch i jeho kontakty se slavným kouzelníkem Harry Houdinim (1874–1926), s pozdějším autorem Psycha Robertem Blochem (1917–1994), s pozoruhodným tvůrcem „barbara Conana“ Robertem Ervinem Howardem (1906–1936) a se znalcem okultismu a spisovatelem Cliffordem Eddym (1896–1967). Rovněž s autorem knih pro děti Henry McNeilem (1862–1929) a se židovským básníkem Samuelem Lovemanem (1887–1976), který neměl dlouho tušení o jeho antisemitismu. A také s komiksovým scénáristou a sci-fi autorem Frankem Belknapem Longem (1901–1994), některými nazývaným „Lovecraftova oběžnice“, či Donaldem Wandreim (1908–1987), který po spisovatelově předčasné smrti spoluzaložil „Arkham House“ zasvěcený péči o Lovecraftovo rozporuplné dílo. A uznejte sami: není snad dobře, že máme i díky možnostem komiksu šanci všechny ony chlapíky (a taky Lovecraftovu manželku Soniu Greenovou) na vlastní oči sledovat na vícero stránkách knihy – i z mnoha jejich stránek povahových? Co víc, Lovecrafta lze v tomhle komiksu na moment spatřit i úplně nemetaforicky nahatého, což přitom není v rámci příběhu ani v nejmenším samoúčelné. A v neposlední řadě dochází i na mladíka Roberta Barlowa (1918–1951), jehož homosexuální orientaci nedávno účinně zužitkoval spisovatel Paul La Farge (*1970) v lovecraftovském opusu Noční oceán. „Mám za to,“ napsal Lovecraft ve Volání Cthulhu, „že nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli usouvztažnit veškerý vlastní obsah... Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat moc daleko od břehu.“ Dodejme, že takřka současně se na český trh dostává ještě sofistikovanější (zato ale fiktivnější) komiks o Lovecraftovi od žijícího klasika Alana Moora. Ten se prostě jmenuje Providence.   Howard P. Lovecraft. Ten, kdo psal v temnotách. Scénář Alex Nikolavitch, výtvarné zpracování Gervasio, Aón a Lee. S předmluvou Davida Camuse. Z francouzského originálu (2017) přeložil Tomáš Kybal. Redakce Terezie Houšková, spolupráce na redakci Patrik Linhart. Vydalo nakladatelství Volvox Globator. Praha 2019. 112 stran

Čas načtení: 2019-09-11 11:10:38

Vladivojna La Chia na podzim představí v sedmi českých městech recitál věnovaný básnířce Anně Barkovové

Vladivojna La Chia, její kvarteto 4Trio (ve složení Terezie Kovalová, Sylvie Bee, Petr Uvira, Luboš Pavlík) a herečka Gabriela Míčová, držitelka Ceny Thálie a Českého lva, uvedou recitál 8 hlav šílenství věnovaný ruské „lágrové“ básnířce Anně Barkovové: 2. října v Opavě, 17. října v Brně, 19. října v Ostravě, 27. listopadu v Lounech, 28. listopadu v Praze a 29. listopadu v Kutné Hoře. Komponovaný hudebně-literární večer, jehož autorkou je Vladivojna La Chia, spoluautorkou a režisérkou Marta Nováková, střídá básně zhudebněné Vladivojnou do lyrických i expresivních skladeb citacemi z dopisů a deníkových zápisků v podání Gabriely Míčové coby Anny Barkovové. Vše je podbarveno videoprojekcemi. S tvorbou a osobností Anny Barkovové se Vladivojna seznámila prostřednictvím filmu 8 hlav šílenství, ke kterému složila hudbu (a byla za ni nominována na Českého lva). Na tuto práci navázala filmovým soundtrackem – vlastní filmovou hudbu přearanžovala do písní na básně Anny Barkovové, které nazpívaly osobnosti od alternativy po mainstreem. Poté se rozhodla dát písním z alba koncertní akustickou podobu. Na jaře 2017 v pražském Klementinu proběhl první koncert složený výhradně ze zhudebněných básní Anny Barkovové. Následovalo vystoupení v Anežském klášteře a v polovině dubna 2019 Vladivojna představila polodefinitivní podobu recitálu, připravenou společně s režisérkou Martou Novákovou a s kapelou (pětičlenné 4Trio). „Má cesta k Anně byla docela dobrodružná. Když jsem si poprvé pročítala její poezii, překvapilo mě, jak byla nadčasová, i když se z velké části dotýkala lágrového života. Postava Anny, kterou ve filmu ztvárnila Aneta Langerová, v sobě měla obrovskou vnitřní sílu, zdánlivě krutý smysl pro humor a jakýsi nadhled a břitkou inteligenci. Její deníkové zápisky a dopisy byly tak syrové, upřímné a zvláštním způsobem půvabné, že jsem se rozhodla Anně věnovat i ve své další práci,“ vysvětluje Vladivojna La Chia A dodává: „Začala jsem dávat dohromady repertoár složený výhradně ze zhudebněných básní. A právě prostřednictvím hudby ke mně začala její poezie promlouvat s ještě větší intenzitou než ze stránek knih. Dalším impulzem k pokračování zhudebňování básní Anny Barkovové byly reakce publika na koncertech. Pochopila jsem, že slova kdysi málem zapomenuté básnířky promlouvají k lidem i dnes, možná daleko naléhavěji než ve své době.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-16 04:55:35

Musíme je dovézt všechny aneb Morální kamikaze

V pondělí ráno vyšel dlouhý rozhovor s Carolou Racketeovou, kapitánkou lodi Sea Watch, kterou přijeli do jejího utajovaného místa pobytu v Alpách vyzpovídat redaktoři největšího německého bulváru Bild. (Opravdu přijeli, protože Carola jim vzkázala, že mají použít dopravu šetrnou vůči životnímu prostředí, což v tomto případě znamenalo 11 hodin jízdy vlakem z berlínského ústředí firmy). Plné znění rozhovoru, v němž se to hemží vykřičníky, najdete zde, a jeho podstatou jsou názory Racketeové na povinnost Evropy přijímat běžence. Jádro lze shrnout do těchto bodů: právo na azyl nezná žádnou horní hranici, co se počtu žadatelů týče, a ona sama žádný limit nevidí, mluvit o číslech by bylo neseriózní; jsme okamžitě povinni převézt půl milionu běženců, nacházejících se v Libyi, do Evropy, protože přeci nemůžou zůstat v zemi, která není bezpečná (a co šest milionů Libyjců samotných, ti ve své nebezpečné zemi zůstat můžou? Řečnická otázka MK, na kterou neočekávám odpověď); změna klimatu zapříčiňuje vznik fenoménu klimatických uprchlíků, které jsme samozřejmě (natürlich) také povinni přijmout; žádnou zodpovědnost za nárůst preferencí pravicových stran nepociťuje, to je přeci věc voličů, koho volí; za Afriku má Evropa historickou zodpovědnost kvůli kolonialismu a současnému využívání zdrojů, z toho plyne povinnost přijímat; nemáme žádnou možnost říci „my je nechceme“. K tomu klasická omáčka o nutnosti pomáhat i na místě, ale jelikož toto říká (bez větších detailů, protože právě v těchto detailech se skrývají vnitřní rozpory) skoro každý, nedá se říci, že by šlo o význačný bod rozhovoru. Doprovodný informační rámeček pak uvádí, že Světová banka varuje před 140 miliony klimatických uprchlíků do roku 2050. Přijde mi to jako nízký odhad. Jenom ten Bangladéš, který je v rozhovoru Racketeovou zmiňován jako příklad země trpící klimatickou změnou, bude mít tou dobou odhadem 230-250 milionů obyvatel. A to je jen jedna z mnoha zemí, jejíž velkoměsta leží pár metrů nad mořem. Tolik Carole Racketeová vlastními slovy. Upřímný tón rozhovoru vítám, protože se aspoň nebudu muset tahat s odpůrci o to, zda té paní jde jen o záchranu životů na moři či ne. Sama říká, že jde o podstatně širší záměr, půlmilionem lidí v Libyi „okamžitě“ počínaje a blíže neurčeným množstvím klimatických běženců „samozřejmě“ pokračuje. O fázi „konče“ raději ani nechci přemýšlet. Dumal jsem nějakou dobu nad tím, jak tenhle názor, navíc podpořený aktivní snahou o implementaci vlastními silami, pojmenovat. Nejde jej totiž odbýt slovem „šílenství“. Pravý šílenec by říkal, že mu k pobřeží Libye nařídili vyplout vesmírní telepati ze Saturnových prstenců. To není ten případ; though this be madness, yet there is method in’t, říká se v Hamletovi, oné slavné hře, kterou její zákeřný bílý „autor“ samozřejmě ve skutečnosti jen ukradl z Afriky. V tomhle šílenství je metoda. (A ta poznámka o ukradení Hamleta z Afriky byl sarkasmus, kdyby to někdo náhodou nepoznal a chtěl tím doplnit osnovy postmoderního literárního kurzu. Dneska už opravdu nevíte.) Docela dobrým pojmenováním pro takovou ideu a její realizaci je morální kamikaze. Kamikaze proto, že kdyby se záměr měl povést v úplném zamýšleném rozsahu, skončí masakrem všech zúčastněných. Dostalo-li by se byť jen deset procent „klimatických uprchlíků“ ze Sahelu, Blízkého východu, Indického poloostrova či rovníkové Afriky do Evropy, šlo by o stěhování národů větší než to, které kdysi ukončilo existenci západořímské říše; o sto procentech ani nemluvě. Výrazem „kamikaze“ zároveň vystihujeme ofenzivní charakter páně kapitánčina počínání. Řečeno slovy Pepy, pivního uprchlíka z restaurace Na Kovárně (utekl od pípy s Gambrinusem k výčepu, který poskytuje větší kvalitu): „Ta se s tím nesere!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nu a morální proto, že hlavním hybatelem věci není Jehova, Alláh, Hačiman ani bezbřehá úcta k císaři (tennó), ale morální absolutismus, druh náboženství bez konkrétní deity. Pro střízlivé a pragmatické Čechy těžko pochopitelný koncept, jehož vyznavače máme tendenci vnímat jako kolegy slavného guru Járy, zvaného též Nadsamec Óm, ale který má ve státech jako Německo a Švédsko nezanedbatelný vliv na politické úrovni. Pokud nemluvíte německy, zkuste si prohnat ten rozhovor z Bildu překladačem do angličtiny či do češtiny; zjistíte, že by to stejně dobře mohlo být kázání. Takhle to je, toto je povinnost, tohle musíme, o tom se nediskutuje, hotovo. Deklarace víry, nikoliv materiál k politické debatě. Za poznámku stojí, že původní japonské kamikaze byla za druhé světové války neúspěšná taktika. Vzbuzovala v Američanech hrůzu, ale ne takovou, aby se dali na útěk z boje. Byl to ten druhý druh hrůzy, který pak v praxi sklouzává ke krutosti vůči zajatcům. (Ne, že by se Japonci chtěli moc vzdávat.) Také v tomhle případě se domnívám, že taktika je kontraproduktivní. Bude-li italská vláda chtít posílit svoji zamítavou pozici ve věci migrace ze severní Afriky, stačí, aby tenhle rozhovor z Bildu přeložila do italštiny a rozeslala všem občanům do mailových schránek. Ani komentovat jej nijak nemusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-15 04:31:32

Raději o tom nemluvit na veřejnosti aneb Zamyšlení nad současným stavem migrační otázky

Konflikt, který se rozpoutal mezi italskou vládou a neziskovými organizacemi, jež chtějí se svými loděmi přistávat v jihoitalských přístavech a vykládat tam na pevninu běžence, vedl v německojazyčném prostoru k dost silné rezonanci. Kapitánky lodi Sea Watch 3 se hlasitě zastali spolkový prezident Steinmeier i ministr zahraničí Maas (Sea Watch kritizuje jeho výroky jako prázdné). S italským ministrem vnitra Salvinim to nikterak nepohnulo a k Němcům už se nevyjadřuje (nebo jsem to nezaznamenal); jeho momentálním terčem je město Paříž, které se kapitánku rozhodlo vyznamenat. Poslední kolo vnitroněmeckých debat se rozpoutalo v sobotu, kdy spolkový ministr zahraničí Heiko Maas ohlásil novou iniciativu: Německo bude vyjednávat s jinými ochotnými státy o mechanismu pro rozdělování běženců, a samo je ochotno sehrát roli předvoje (Vorreiter), který bude garantovat přebírání pevného kontingentu (neřekl ovšem, zda to znamená pevný počet nebo pevné procento – dost podstatný rozdíl). Je pravděpodobné, že Maasův návrh se bude probírat na čtvrtečním zasedání ministrů spravedlnosti a vnitra zemí EU v Helsinkách. Reakce jsou, jako vždycky, různé. Bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz, na kterého v září čekají předčasné volby (momentálně úřaduje v Rakousku přechodná, politicky neutrální vláda), se hlásí k principu, že záchrana na moři se nesmí rovnat jízdence do střední Evropy. Na Maasův návrh zareagoval odmítavě: „Rozdělování migrantů v Evropě selhalo. Bavíme se znovu o myšlenkách roku 2015, které se ukázaly být nerealizovatelné. Momentálně je daleko důležitější sebrat pašerákům lidí jejich obchodní model.“ (Kurzova ÖVP má velmi slušné vyhlídky volby vyhrát, ostatní strany za ní v průzkumech těžce zaostávají.) Šéf opoziční německé FDP Christian Lindner zastává názor podobný Kurzovu: záchranná činnost na moři nesmí představovat způsob, jak se dostat do Evropy, to by nahrávalo pašerákům lidí. Požaduje záchytné tábory v severní Africe. (Co se týče myšlenek minulosti, mám pocit, že poprvé jsem o návrhu zřídit záchytné tábory v severní Africe slyšel asi v roce 2004. Přesně už si to nepamatuji, ale bylo to dávno, předávno. Moc se nedivím, že se do toho tamním vládám nechce.) Naproti tomu starosta města Rostocku Roland Methling považuje současný stav za „bankrot Evropy“ a v delším rozhovoru pro Die Welt říká, že jeho město Rostock by mohlo přijmout kdykoliv třeba dvacet tisíc uprchlíků – jako každé německé město, dodává. (Rostock má 200 000 obyvatel.) Jelikož se ale podle Methlinga má o problém starat celá Evropa, měl by podle něj spolkový ministr vnitra Horst Seehofer pohrozit demisí, neprosadí-li Německo co nejdříve regulaci na úrovni celé EU. Dále navrhuje, aby německé obce a spolkové země přispívaly povinně 5-10 procenty svého rozpočtu na rozvojovou pomoc ve třetím světě. Ale za vůbec nejzajímavější považuji osobně reakci místopředsedy poslanecké frakce CDU Thorstena Freie, z níž jsem si půjčil první část titulku dnešního článku.  Dovolím si jej ocitovat: „V zásadě podporujeme stanovisko spolkové vlády. Jsou ale věci, které by se měly udělat, ale raději o nich nemluvit na veřejnosti – a vytvoření mechanismu pro rozdělování lidí zachráněných na moři mezi členské státy mezi ně zajisté patří.“ No to je úžasná myšlenka, pravím já. Tento model politiky, kdy se o docela zásadních záměrech raději „nemluví na veřejnosti“, dokud nejsou upečeny, mám rád zhruba stejně jako extrakci zubu moudrosti. Pokud jde o podněcování sklonů k paranoii mezi voliči, asi to nejde dělat líp. Nicméně v praxi si neumím představit, jak by to v tomto případě vůbec mělo fungovat. Vyjednávat mezi skoro třicítkou členských států EU, jejichž vlády zaujímají ve věci azylu a migrace nekompatibilní stanoviska, a utajit to před veřejností? To je zhruba stejně reálné, jako utajit před paní učitelkou, že Anička ve druhé lavici si počurala štrample. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nechce se mi věřit, že v roce 2019 by jakýkoliv přerozdělovací mechanismus měl větší vyhlídky než v roce 2015. Protipóly v Evropě se mezitím spíš vzdálily a „zacementovaly“ na svých pozicích. Nelze si nevzpomenout na citát od Alberta Einsteina, který řekl, že definice šílenství je dělat stále ty samé věci a očekávat jiné výsledky. Proč se tak tedy stále znovu děje? Myslím si, že je to důsledek skutečnosti, že po spolkových volbách roku 2017 vznikla nakonec v Berlíně znovu nepříliš oblíbená, ale numericky funkční velká koalice mezi CDU/CSU a SPD. Neobmění-li se politici samotní, těžko od nich očekávat, že by přišli s novými myšlenkami. Obměna po německu by ale mohla vypadat zcela jinak, než si občas mí čtenáři myslí. Nerad vás děsím, ale podle nedělního průzkumu by z příštích voleb mohla velmi těsně vyjít většina pro zeleno-rudo-rudou koalici. A to bychom teprve viděli zajímavé iniciativy, přátelé. Myšlenka na to, být Vorreiterem Evropy či celého světa, je zvlášť u německých Zelených hodně zakořeněná.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-20 09:00:01

Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu

Na první pohled by se mohlo zdát, že most Overtoun psy záhadně přitahuje, snad je i volá a říká jim, aby spáchali sebevraždu. „Nic takového se samozřejmě neděje. Pes sebevraždu nespáchá tak jako člověk. Ano, zaznamenali jsme v minulosti něco jako demonstrativní chování, kdy zvíře odmítalo z nějakého důvodu jíst. Nebo prostě jíst nemohlo, protože v sobě mělo parazity. Ale jít a skočit ze srázu, to určitě ne,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz odborník na chování psů Leoš Kopřiva. Pohřeb domácího mazlíčka na vlastní zahradě: Není to tak snadné, hrozí vysoká pokuta Číst více Je to „práce“ norků? Most byl několikrát zkoumán a vedou se diskuse o tom, proč právě toto místo psy tolik přitahuje. Teorií je hned několik, jen některé ale stojí za zmínku, protože mají alespoň trochu hlavu a patu. Podle některých lidí most zvířata přitahuje zejména v letních, suchých dnech, kdy se zvířata vrhají směrem na skály prakticky stále z jednoho a toho samého místa. Majitelé psů se vesměs shodli, že jejich miláčci změnili chování, začali být tišší, někdo to nazval posedlostí. Pes se pak rozeběhl a skočil. „Podle mého názoru jde o instinkt. Co jsem si o místě zjišťoval, tak pod mostem vede migrační trasa norků, kteří jsou velmi cítit, podobně jako tchoři. A jelikož norci se zde v padesátých letech minulého století přemnožili, což koresponduje s prvními hlášeními o psích sebevraždách, tak by to mohlo souviset,“ uvažuje Leoš Kopřiva. Z mostu shodil novorozence Někteří místní lidé v minulosti prohlašovali, že za psí šílenství mohou zvuky, které vydávají ponorky, respektive frekvence, které zvířata vyblázní. To ale není příliš pravděpodobné, stejně jako ani teorie o bílé paní, která na mostě straší a dohání k šílenství nejen zvířata, ale i lidi. Tito lidé také říkají, že se při procházce přes most cítí sevřeně, jako by je něco atakovalo. Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Své tvrzení dokládají tím, že v roce 1994 duševně chorý a paranoidní Kevin Moy hodil z mostu svého novorozeného syna s tím, že to byl antikrist. „Tady bych spíš řekl, že šlo o regulérního magora, se psy to ale za mě nemělo nic společného,“ doplnil pro Čtidoma.cz Leoš Kopřiva. Ať je pravda jakákoli, téměř jisté je, že Dumbarton, který leží severozápadně od Glasgow, bude přitahovat lovce záhad. A kdo ví, kdo vlastně šíří legendy o mostu Overtoun, který byl postaven v roce 1800 rodinou Whiteových. Faktem totiž je, že je pro místní díky turismu docela dobrým zdrojem přivýdělku. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc.

Čas načtení: 2024-03-05 13:02:53

Genialita, nebo šílenství? MicroStrategy vsadila vše na Bitcoin!

Odvážné nákupy Bitcoinu ze strany MicroStrategy vynesly akcie společnosti na 20leté maximum. Rally na trhu kryptoměn pokračuje. Článek Genialita, nebo šílenství? MicroStrategy vsadila vše na Bitcoin! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-16 12:00:09

Jarní slevy na Steamu: Cyberpunk 2077, série Hitman nebo Baldur’s Gate 3

Jarní výprodej na Steamu je tady V rámci slevového šílenství můžete ušetřit třeba na koupi Baldur’s Gate 3 nebo šesté Civilizace Slevová akce trvá až do 21. března do 18:00 Jaro pomalu klepe na dveře a s ním přichází také jarní slevové šílenství na herním obchodě Steam. Jak bývá dobrým zvykem, i tentokrát najdete ve větší či menší slevě řadu povedených a oceňovaných titulů, které byste si neměli nechat ujít, pakliže vám ve sbírce chybí. Které hry patří mezi ty největší pecky v rámci jarního výprodeje na Steamu, jenž vám nesmí proklouznout mezi prsty? Přečtěte si celý článek Jarní slevy na Steamu: Cyberpunk 2077, série Hitman nebo Baldur’s Gate 3

Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00

Mladí lidé začínají být ve světě daleko méně šťastní než starší generace, ukazuje výzkum. V ČR zatím tolik ne, tam jsou nešťastní starší lidi

Čelný americký lékař varuje, že neschopnost vlád lépe regulovat sociální média je "šílenství"Mladí lidé začínají být méně šťastní než starší generace, protože trpí "obdobou krize středního věku", ukázal celosvětový výzkum. Čelný americký lékař varoval, že "mladí lidé mají opravdu velké potíže".Doktor Vivek Murthy, americký generální chirurg, uvedl, že umožnit dětem používat sociální média je jako dávat jim léky, u nichž není prokázáno, že jsou bezpečné. Řekl, že neschopnost vlád lépe regulovat sociální média v posledních letech je "šílenství".Nové údaje odhalily, že mladí lidé v Severní Americe jsou nyní méně šťastní než starší lidé, přičemž se očekává, že stejný "historický" posun bude následovat i v západní Evropě.Mizící pocit pohody mezi lidmi mladšími 30 let vyřadil Spojené státy z první dvacítky nejšťastnějších zemí, ukázala zpráva World Happiness Report 2024.

Čas načtení: 2024-04-22 09:00:01

Málo známý trest poena cullei přinášel před koncem nesnesitelná muka. Patří k nejhorším v historii

Trest za zločin je součástí lidské společnosti od samotného jejího počátku a vynalézavost „pánů tvorstva“ v tomto ohledu nezná mezí. Například neobvyklé mučení, které vešlo do historie pod názvem poena cullei, praktikovali již staří Římané a rozhodně nešlo o nic, čeho by se tehdejší obyvatelé tak vyspělé civilizace nemuseli obávat.  Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více Obrovské utrpení „Trest za vraždu, jak předepisovali naši předkové, spočívá v tom, že viník bude bit tyčemi potřísněnými jeho krví a poté bude zašit do pytle se psem, kohoutem, hadem a opicí a pytel bude vržen do hlubin moře, to znamená, je-li moře blízko; jinak bude předhozen divokým zvířatům podle ústavy zbožštěného Hadriana,“ píše se podle serveru Iflscience v díle právníka Modestina ze třetího století našeho letopočtu. Je tedy zřejmé, že přežít takový trest bylo nemožné, a utrpení, které odsouzence před definitivním koncem čekalo, muselo být nepředstavitelné.  Nebyla to žádná novinka Zprávy o stejném mučení se ale objevují již dříve, a to ve spisech Dionýsia z Halikarnassu ze šestého století před naším letopočtem. Tehdy se prý musel stejnému trestu podrobit Marcus Atilius, muž, jenž měl hlídat tajemství Sibyliných knih, ale nechal se uplatit a prozradil, co neměl. Ještě hlouběji do minulosti bychom se museli vydat za příběhem Lucia Hostia, který zavraždil vlastního otce. Za to jej stihl trest, který před ním pravděpodobně nikoho nepotkal – poena cullei – jak jej popisuje také web Cambride.org. Může jít o upravené zprávy Pravdou je, že další texty tento popis mučení poena cullei buď mírně upravují, nebo dokonce některé jeho části vyvracejí jako nikdy nepraktikované. Neexistují ani žádné konkrétní důkazy o jeho využívání, kromě písemných zmínek, které se sice jistě alespoň částečně na pravdě zakládají, ale vědci si nejsou jisti, do jaké míry byly v průběhu následujících staletí upraveny a přibarveny. Zvláště pak pochybují o tom, že by do pytle s odsouzencem bývala zašita všechna jmenovaná zvířata najednou. Jisté je ale jedno – ať už bylo při tak zvaném „mučení pytlem“ spolu s provinilcem do koženého vaku zašito jakékoliv zvíře, jednoznačně mu muselo ve svém vlastním děsu způsobit obrovské utrpení a zranění.  První část trestu je proveditelná Odborníci, byť připouštějí, že není takové mučení vyloučeno, se pozastavují hlavně nad praktickou možností vykonání takového trestu. Nejde o jeho první fázi, kdy měl být odsouzenec zbit tyčí až téměř do bezvědomí, ale ne zase tak, aby nebyl schopen vnímat další bolest, již mu měla následně způsobit zvířata. Lidé jsou a v historii vždy byli dost krutí na to, aby takový trest vykonali. Lámání kolem mívalo soft a hard verzi. Až Marie Terezie zavedla v Čechách mírnější torturu Číst více Jak takový trest dokonat?  Pak by ale musel přijít další krok a tím by bylo spolu s nešťastníkem nahnat do jednoho vaku také zmiňovaná zvířata, tedy psa, kohouta, hada a opici. Není pochyb o tom, že stejně jako pro trestaného člověka by výkon takového mučení byl nebezpečný i pro ty, kteří se o něj měli postarat. Zdá se tedy, že i jediné z těchto zvířat by bylo dostatečně krutým a navíc realizovatelným trestem.  Lidé se k němu bohužel vrátili Původ mučení poena cullei tedy sahá až do dob antického Říma, ale bohužel nezapadlo v běhu dějin tak docela, aby si na něj nevzpomněly další generace ve středověku a novověku, pro které byla tato kultura inspirací. A tak se k tomuto mučení v 15. až 17. století vraceli zejména Nizozemci, Francouzi, Italové či Španělé, pro které se stalo hlavně trestem za vraždu některého z rodičů, jak je popisováno například v knize Šílenství ve středověkém právu a obyčejích. V té době se hodně hovoří hlavně o kočkách, které se stávaly součástí mučivého rituálu místo dříve využívaných zvířat. Ať už ale bylo v pytli jakékoliv zvíře, bolest, hrůza a šílenství odsouzeného musely být nepředstavitelné.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Americké výslechy: Dávná technika v 21. století. Donutí přiznat cokoliv, stížnost je zbytečná.