Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2025-04-16 08:13:00

Oral-B se stará o vaše zdraví

Praha 16. dubna 2025 (PROTEXT) - V každodenním shonu je snadné zapomenout, že zdraví ústní dutiny není jen o estetice nebo svěžím dechu. Výzkumy stále častěji potvrzují, že stav vašich zubů a dásní má přímý vliv na zdraví celého organismu - od zdraví srdce až po riziko vzniku chronických onemocnění. Nedostatečná ústní hygiena, zubní kazy, onemocnění dásní nebo infekce mohou vést k závažnějším zdravotním problémům, které nejsou jen stomatologické.Technologie pro zdravý úsměvDůkladné čištění zubů je základem pro udržení zdravých zubů a značka Oral-B to dobře ví, proto uvedla na trh elektrický zubní kartáček Oral-B iO2, který je moderní alternativou klasického manuálního zubního kartáčku a mění každodenní hygienické návyky. Za stomatologickými potíži stojí nedostatečné odstranění zubního plaku, které je způsobené příliš krátkou dobou čištění, nesprávným tlakem nebo zanedbáváním těžko dostupných míst. Kartáček Oral-B iO2 tyto problémy odstraňuje a krok za krokem vede ke zdravějšímu úsměvu. Odstraňuje o 100 % více plaku než běžné manuální zubní kartáčky, a to i v těžko přístupných oblastech úst, čímž účinně vede k prevenci zubního kazu a parodontózy.Nový zubní kartáček Oral-B iO2 je navržen, aby skvěle vyčistil ústní dutinu: kulatá hlava kartáčku, inspirovaná zkušenostmi zubních lékařů, obklopuje zuby, dokonale se přizpůsobuje jejich jedinečnému tvaru a odstraňuje o 100 % více plaku než běžné manuální zubní kartáčky, a to i v těžko přístupných částech úst. Vestavěný dvouminutový časovač pomáhá čistit zuby po dobu doporučovanou zubními lékaři. Automatický snímač tlaku sníží rychlost čištění a mění barvu výstražné kontrolky na červenou, pokud uživatel vyvine příliš velký tlak, čímž se stará o ochranu dásní. Kartáček nabízí tři úrovně intenzity čištění - vždy začíná v režimu superjemného čištění, pokračuje přes šetrné až po intenzivní čištění.Model iO2 je také vybaven novou kartáčovou hlavicí se štětinami, které úplně změní barvu na bílou, když je potřeba hlavici vyměnit, aby stále čistila na 100 %. Pravidelná výměna kartáčkové hlavice je velmi důležitá, protože opotřebovaná hlavice je méně účinná a zanechává více plaku na zubech a dásních. Opotřebované štětiny jsou méně pružné a nedosáhnou do těžko přístupných míst ústní dutiny, zatímco nové štětiny se lépe přizpůsobují jedinečnému povrchu zubů a zajišťují dokonalé čištění.Oral-B iO: Šest let výzkumu pro dokonalou ústní hygienuZubní kartáčky Oral-B iO se dostaly na trh po šesti letech intenzivního výzkumu, který vyústil v udělení 250 patentů. Každý detail, od tvaru hlavice kartáčku přes inteligentní senzory tlaku až po aplikace podporující správné čištění zubů, je výsledkem tisíců hodin výzkumu prováděného v inovačním centru v Kronbergu, spolupráce se zubními lékaři a testování jednotlivých řešení se spotřebiteli, od konceptu až po hotový kartáček.Chytrý zubní kartáček Oral-B iO je dokonalým příkladem toho, jak společnost Procter & Gamble využívá moderní technologie. Společnost už víc než 185 let naslouchá potřebám spotřebitelů a usnadňuje jim každodenní život. Díky pečlivému pozorování a analýze chování chápe motivaci k jednání zákazníků. To umožňuje vytvářet inovativní řešení, která nejen drží krok se změnami, ale dokonce je v některých případech předvídají.Společnost Procter & Gamble každoročně věnuje téměř 2 miliardy dolarů na výzkum a vývoj, což dokazuje, že inovace jsou základem dlouhodobého úspěchu. Společnost využívá automatizaci, algoritmy a další moderní řešení nejen k urychlení inovačních procesů, ale také ke zvýšení efektivity svých výrobních zařízení a zajištění kvality výrobků.Usnadnění každodenních činnostíMezi značky P&G, kterým důvěřují miliony lidí po celém světě, patří Pampers, Head & Shoulders, Ariel, Jar, Gillette a Oral-B - každá z nich byla vytvořena s ohledem na skutečné problémy, kterým spotřebitelé denně čelí. Výrobky společnosti Procter & Gamble se dnes dostávají k více než 800 milionům lidí v 57 zemích a jen v Evropě se každou sekundu prodá 400 produktů P&G.Za tím vším stojí znalosti o uživatelích, protože porozumění jejich každodenním potřebám a zvykům je základem činnosti společnosti Procter & Gamble. Společnost pomocí specializovaného oddělení Analytics & Insights provádí rozsáhlé výzkumy, testy a analýzy, aby vytvořila řešení, která odpovídají skutečným potřebám.Tým specialistů denně doslova navštěvuje svět spotřebitelů - sleduje, jak produkty používají, dělá s nimi rozhovory, analyzuje odpovědi ze spotřebitelských testů a dokonce je doprovází v obchodech nebo doma. To vše proto, aby lépe pochopili nejen to, co očekávají, ale také to, co by bylo dobré zlepšit.Produkty Procter & Gamble vznikají díky práci výzkumných týmů, v nichž spolupracují vědci s inženýry - jen v Evropě jich je zaměstnáno na 2000. Společnost si vybírá talentované lidi, podporuje kreativitu a udržuje vztahy s předními organizacemi a akademickými institucemi. V inovačních centrech vybavených nejmodernějšími technologiemi a pokročilými výrobními linkami se jednotlivé řešení neustále testují a zdokonalují za účasti skutečných uživatelů. Právě tam se rodí produkty, které nejen podporují spotřebitele v každodenních úkonech, ale také dlouhodobě přispívají ke zlepšení zdraví, pohody a kvality života.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2014-04-11 12:00:00

Moderní léčba křečových žil: uvařte je jako vejce natvrdo

Křečové žíly trápí každého druhého člověka nad šedesát let, ale nejsou výjimkou ani u daleko mladších. Trpí na ně častěji ženy. Kromě klasických léčebných metod může moderní medicína nabídnout i odstranění žil pomocí tepla uvaří je podobně, jako vejce natvrdo. Jako křečové žíly, varixy nebo žilní m ...

Čas načtení: 2021-02-05 19:50:07

Arcidiecézní muzeum nabídne nové výstavní prostory, ale bude více než rok zavřené

Prostor Zdíkova paláce s proslulými románskými okny se více otevře přirozenému světlu, lidé budou moci projít všemi čtyřmi rameny gotické křížové chodby a v podkroví bývalého kapitulního děkanství vznikne nový výstavní prostor. Má to však jeden háček – kvůli těmto stavebním úpravám bude Arcidiecézní muzeum Olomouc více než rok uzavřeno. „Návštěvníci už bohužel nebudou mít možnost spatřit výstavu 1673 | Kabinet pro biskupa s obrazovými poklady arcibiskupské sbírky včetně Tiziana, van Dycka či von Aachena,“ říká vedoucí odboru starého umění Miroslav Kindl. Financování stavby je zajištěno z prostředků ITI IROP Olomoucká aglomerace. Nositelem projektu je vlastník objektu – tedy Metropolitní kapitula u sv. Václava, která se podílí na spolufinancování. „Celkově půjde zhruba o padesát milionů korun. My zde vystupujeme v roli partnera,“ uvádí ředitel Muzea umění Olomouc Ondřej Zatloukal. Samotná příprava projektu trvala více než dva roky a zahrnuje odstranění nepůvodního a nevyhovujícího zastřešení Zdíkova paláce z 80. let minulého století, výměnu pochozích lávek, zábradlí i oken, ale i výše zmiňované zpřístupnění celé gotické křížové chodby v přízemí budovy. Vůbec poprvé budou také otevřena všechna čtyři ramena nad křížovou chodbou. „Rekonstrukcí projde také návštěvnická infrastruktura podle návrhu architekta Jana Šépky,“ doplňuje Miroslav Kindl. Návštěvníci celého prostranství Olomouckého hradu tak budou mít k dispozici nové sociální zázemí v prostoru současného WC patřícího k nyní uzavřené kavárně Amadeus. Součástí projektu je také řešení nevyhovujícího depozitáře Metropolitní kapituly nad sakristií katedrály sv. Václava či restaurování svatostánku v kapli sv. Stanislava. Přirozené světlo ve Zdíkově paláci Ve Zdíkově paláci pracuje Jan Šépka obdobným způsobem jako v prostorech Arcidiecézního muzea s použitím materiálů, které v době vzniku této památky neexistovaly nebo se používaly jiným způsobem. „Řeč je o betonu, oceli a sklu. Pro návštěvníka je to výhodné v tom, že na první pohled pozná, co je stará, původní konstrukce a co je naprostý novotvar,“ zdůrazňuje Kindl. Pro návštěvníky bude nejznatelnější změnou opačný sklon střech, které kryjí vzácná románská okna. „Tato architektonická úprava je důležitá také pro kapli sv. Anny, která je tradičním místem inaugurace olomouckých arcibiskupů. Sklon střechy totiž znovu otevře její okna přirozenému světlu. Takto osvětlený prostor uvidí návštěvníci poprvé po dlouhých desetiletích,“ prozrazuje ředitel Zatloukal. Rekonstrukce se dotkne i podkroví bývalého kapitulního děkanství, tedy prostoru nad Obrazárnou či sálem Mozartea, kde vznikne nová výstavní síň. „Prostor pro novou expozici je tam předpřipravený už z dob budování Arcidiecézního muzea. Tehdy se to kvůli nedostatku peněz nepodařilo dotáhnout do konce, ale nyní nám pomohly zdroje z ITI,“ říká Ondřej Zatloukal. Bude zde nová stálá expozice zaměřena na dějiny olomouckého svatováclavského návrší, které se v různých historických etapách proměňovalo od pravěku až po současnost skrze. Součástí expozice bude i představení zajímavých evropských lokalit, které nesou stejně jako Arcidiecézní muzeum titul European Heritage Label (Označení evropské dědictví). Vylepšení za více než 35 milionů Na výše uvedený projekt Metropolitní kapituly do jisté míry navazuje projekt Muzea umění, kterému se z IROP podařilo získat peníze na ochranu a využívání sbírkových fondů a jejich zpřístupnění v Arcidiecézním muzeu.  „Celkem se jedná o 35,5 milionu korun, které využijeme na zlepšení klimatických podmínek pro exponáty, moderní elektronické zabezpečení, nové galerijní osvětlení či vytvoření 3D modelů různých podob Svatováclavského návrší do nově plánované expozice,“ doplňuje Miroslav Kindl. Omezení pro návštěvníky Stavební úpravy se dotknou i návštěvníků, protože Arcidiecézní muzeum bude uzavřeno nejméně do května příštího roku. V provozu zůstane zřejmě jen sál Mozartea, který by měl po uvolnění protikovidových opatření sloužit podle daných možností k přednáškám, divadelním představením či filmovým projekcím. {loadmodule mod_tags_similar,Související

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-18 16:25:41

Marek Hrubec: Základní příjem je součástí zásadní společenské změny

Od září 2020 do září 2021 probíhá informační a diskusní Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“ v zemích Evropské unie, kterou provázejí další aktivity ve Švýcarsku, Norsku a dalších okolních zemích. Základní příjem je finanční částkou, která by měla být měsíčně vyplácena státem všem občanům bez jakékoli podmínky, nehledě na to, zda občan má ještě jiný příjem ze mzdy či jiných zdrojů, nehledě na věk, pohlaví, rodinné postavení nebo jiné charakteristiky. Na principiální otázky základního příjmu odpovídá Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR.   Základní příjem je v současné celoevropské iniciativě diskutované téma – a to nejen mezi akademiky, ale již i v prostoru občanské společnosti a politické veřejnosti. Přispěla k tomu také pandemie tím, že vlády různých zemí vyplácely občanům mimořádné platby. Jaké je místo základního příjmu mezi jinými státními opatřeními nebo jakou roli základní příjem hraje v celém systému?  Nepodmíněný základní příjem už tím, že je finanční částkou určenou nepodmíněné všem občanům, má podobný všeobecný charakter, jako všeobecné hlasovací právo nebo všeobecné zdravotní pojištění. Již tím patří mezi klíčové sociální instituce, jejichž zavedení má povahu významné sociální změny, dokonce potenciální civilizační změny. Základní příjem patří mezi tzv. předznamenávající instituce, které mají mnohonásobný dopad na spravedlnost ve společnosti a jimiž se otevírají nové etapy vývoje.   Současná společnost, oproti třeba společnostem otrokářským či feudálním, klade vyšší důraz na rovnost. Nepodmíněný základní příjem vytváří rovnější podmínky mezi lidmi tím, že každý získá stejný základ prostřednictvím určité finanční dávky. Jaké to má dopady na vlastnictví?  Základní příjem vytváří základní podmínky, které občanům umožňují zaujmout k vlastnictví rovnější přístup. Za prvé, občané budou více nezávislí na vlastnictví jiných lidí, protože budou mít materiální základ pro své živobytí a nebudou tedy muset přijímat nevýhodné pracovní smlouvy s vlastníky firem, jen proto, aby se uživili. Za druhé, základní příjem dává občanům materiální základ a čas na vytváření start-upů, například družstev, a tím i možnost vytvářet vlastnictví. Za třetí základní příjem umožňuje, aby občané měli více času participovat na ekonomickém životě společnosti a mohli participovat také na rozhodování o veřejném (městském a jiném) vlastnictví, které jim může být užitečné.  Základní příjem tedy výrazně zlepšuje situaci občanů k vlastnictví, ale plně ji neřeší. Proto je důležité řešit současné enormní vlastnické nerovnosti mezi lidmi rovněž dalším opatřením, které bude dalším pilířem celkového systému spravedlivé společnosti. Základní příjem je tedy součástí systému zásadních společenských principů, které mohou být pilíři spravedlivější společnosti.   Jaké jsou tyto zásadní společenské principy? Po různých úvodních textech o základním příjmu se možná můžeme tentokrát pustit i do konceptuálnější diskuse pro náročnější čtenáře. Dobře. Základní příjem je jedním z principů sociální rovnosti. Konkrétně princip rovného základního sociálního uznání zahrnuje primárně uznání základních potřeb občanů, přičemž na rozdíl od principu diference, který se vztahuje ke konkrétním, nejvíce ohroženým jednotlivcům a skupinám osob, je tento princip rovnosti snahou o plošné základní sociální zajištění všech osob. Nemůže sice často zajistit specifické potřeby různých skupin zneuznaných osob, ale může nastavit základní podmínky pomocí nepodmíněného základního příjmu. V druhém principu sociální rovnosti jde o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání nejen prostřednictvím redistribuce jako v případu základního příjmu, ale v náročnější verzi také prostřednictvím podílu na vlastnictví, například družstevního, které člověku umožňuje demokratickou seberealizaci také v oblasti ekonomiky. Jelikož přerozdělování, s nímž obvykle pracují ostatní druhy sociálních principů, je komplikovaně zprostředkované a činí osobu stále závislou na redistribuci, je zde požadavek zajistit každé osobě rovný nárok na tyto externí vlastnické zdroje pro uspokojení jejích potřeb. Patří sem také veřejné vlastnictví nejen ve formě sítě veřejného zdravotnictví, veřejné dopravy nebo třeba pošty, ale také například rozvodů elektřiny, plynu, vody a podobně. Například ve Francii kladou na toto vlastnictví kritické infrastruktury důraz.   Některé moderní společnosti zdůrazňují sociální stát, který občanům v případě nepříznivé životní situace poskytuje určitou míru zabezpečení. Tu chce však poskytnout i základní příjem. Jaký by měl být vztah nepodmíněného základního příjmu k podmíněným sociálním dávkám, které zajišťuje klasický sociální stát?  Zatímco nepodmíněný základní příjem naplňuje požadavky principu rovnosti, podmíněné sociální dávky se zaměřují na uspokojení potřeb spojených s principy sociální diference či odlišnosti, tedy specifického ekonomicko-sociálního uznání. První principem sociální diference je zde princip odstraňování zneuznání základních sociálních potřeb. Jde o uznání potřeb sociálně zneuznaných osob, které trpí strukturálními nespravedlnostmi, jako například chudobou, nezaměstnaností, bezdomovectvím, dočasnou nebo trvalou pracovní neschopností apod. Princip se týká adresného odstranění negativní situace sociálně znevýhodněných osob (různými sociálními dávkami) zajištěním jejich zabezpečení a naplnění základních sociálních a ekonomických potřeb, které jsou spjaty s jejich tělesnou a psychickou integritou, tj. zajištěním ochrany před poškozujícími zásahy do základní realizace jejich života (před znásilněním, mučením apod.) a zajištěním stravy, vody, přístřeší, oblečení, zdravotní péče, včetně přiměřeného vzdělání, jež je nutné pro realizaci života jedince v dané společnosti. Za druhé je tady další princip, který můžeme nazvat sociální solidarita. Principem sociální diference je zde míněno uznání osob v situacích, které se sice podobají specifickému sociálnímu uznání (uznání nemocných, nezaměstnaných apod.), ale v tomto případě se jedná o uznání osob v situacích, jež se netýkají základních potřeb osob, ale potřeb dalších. Oprávněnost nerovného postavení lidí, tedy blahobytu jedněch a strádání druhých, je zpochybňována také sociálními konflikty vyvolané napětím a dysfunkčností společnosti. Tento princip, který přispívá k eliminaci sociálních nerovností, je konceptem solidarity se sociálně slabšími.   V souvislosti s předchozí otázkou bych se rád zeptal, zda základní příjem doplňuje podmíněné dávky či nikoliv a zda sociální dávky budou po zavedení základního příjmu zrušeny? Základní příjem rozvíjí sociální stát. Základní příjem určitě doplňuje podmíněné sociální dávky v tom smyslu, že speciální dávky například pro nevidomé by měly nadále být vypláceny, neboť nevidomí mají specifické další potřeby, které nemají jiní lidí. Bez těchto speciálních sociálních dávek by nevidomí byli znevýhodněni oproti vidomým. To platí také pro další skupiny lidí, kteří mají specifické základní potřeby, které jiní lidé nemají. V případě, že je nějaká sociální dávka vyplácena za stejným účelem jako dávka nepodmíněná, nebude muset občan naplnit podmínku a stejně fakticky dávku dostane prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu.   Na jedné straně je dobré, že základní příjem dává každému stejně, ale jak je to s uznáním zásluh? Když někdo pracuje více než někdo jiný, co mu náleží? Ano, dalším principem sociální diference je uznání ve sféře odlišností, které nejsou lidem pouze strukturálně dány jako předmět více či méně pasivního přijímání, ale které lidé mohou svou činností aktivně ovlivnit. Jedná se o uznání zásluhy, která má v současné společnosti zejména podobu ocenění práce nebo výsledku práce, tedy ocenění výkonu. Toto uznání sice nemůže zhodnotit nerovné výchozí pozice osob a jejich ideologicky způsobené rozdíly ve finančním a společenském ocenění práce, ale může alespoň do určité míry ocenit například to, že někdo pracoval více než někdo jiný, případně druh práce, kterou vykonal. Je však třeba dodat, že dnes jsou sice lidé na trhu práce přesvědčováni, že budou odměňováni podle svého výkonu, ale reálně jsou ve velké míře odměňováni podle svého sociálně-ekonomického postavení. Tedy pracovník na nejnižší pozici má plat několikanásobně až mnohonásobně nižší než pracovník na nejvyšší pozici (top manažer) a nemůže tuto nerovnost dohnat tím, že bude usilovně pracovat víc. Není tedy primárně oceňován podle svého výkonu. Posilováním velmi nerovného odměňování podle sociálního postavení v posledních desetiletích tak v tomto smyslu dochází k refeudalizaci společnosti.   Dosud jsme mluvili o sociálních dávkách od státu, ale jak by se na jejich určení měli rozhodováním podílet občané? Stačí to ve volbách do zastupitelstev nebo parlamentu? Kromě principů politického uznání, které se vztahují ke zmíněným volbám, je důležité podpořit participaci občanů také v oblasti ekonomické demokracie, konkrétně v obou zmíněných principech sociální rovnosti i diference. Participační demokracii jsem naznačil, když jsem mluvil o druhém principu sociální rovnosti, v němž se jedná o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání. Zde jsou důležité participativní rozpočty a demokratizace rozhodování na pracovišti, což je opět podmíněno tím, že občané budou mít díky nepodmíněnému základnímu příjmu naplněny základní materiální podmínky pro svoji participaci. Základní příjem je tedy jedním z významných prvků systému spravedlivější společnosti. Doufejme, že celoroční diskusní iniciativa občanů o základním příjmu v celé Evropě napomůže více pochopit roli základního příjmu v možné zásadní proměně společnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Marek Hrubec a Martin Brabec jsou politickými filozofy a sociology.

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-06 18:00:01

Kletbou stižené britské vozidlo Ajax. Dvaceticentimetrová překážka jako nezdolatelný problém

Kletbou stižená vozidla, tak by se dal stručně popsat program pořízení obrněných vozidel Ajax v hodnotě 5,52 miliardy liber, která se mají stát páteřním systémem v pozemním arzenálu britských ozbrojených složek. Nicméně vývoj strojů se několikrát v minulosti zadrhl, což Brity stálo nemalé finanční prostředky. Přesto je s vozidly počítáno dál, v aktualizovaném plánu má Ajax vstoupit do služby již příští rok, jak uvedl server Defence Procurement International.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Otázkou zůstává, zda je to reálné datum vzhledem k potížím, které vozidlo sužují již několik let. Rok 2019 byl přitom pro Brity varující. První várka vozidel v celkovém počtu 589 byla značně problémová, Britové přesto výrobci Ajaxu, společnosti General Dynamics, zaplatili, což se mimochodem stalo terčem intenzivní kritiky v britském parlamentu. Nezdolal ani jednoduchou překážku Hlavně je řeč o technických parametrech Ajaxu, které Brity zdaleka neuspokojily. Při sérii testů, které proběhly v roce 2021, se ukázalo, že vůz není s nadsázkou řečeno téměř technicky způsobilý, což britské politické a vojenské činitele velmi nemile překvapilo. Především zkoušky odhalily, že Ajax není schopen zdolat překážku ve výšce 20 cm, posádka si rovněž stěžovala na příliš velké vibrace, nadměrný hluk, špatné jízdní vlastnosti, malou rychlost v terénu a celkový diskomfort. Kromě výše řečeného je pak nutno zmínit problematický samotný trup vozidla, jak uvádí web Defence Procurement International. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Testy tak britské ministerstvo obrany bylo nuceno přerušit a hledat efektivní cestu, jak mnoho technických nedodělků napravit. Nicméně odstraňování závad jde pomalu a samozřejmě Britové musejí i nadále do vozidla investovat nemalé finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že si armáda ukázala na Ajax již v roce 2010, bude se muset popasovat rovněž s možným zastaráváním systému. To, co bylo moderní v roce 2010, nemusí být samozřejmě zdaleka „hitem“ v roce 2025, kdy má v aktualizovaném harmonogramu Ajax vstoupit do služby. Uvedení do služby příští rok s velkým otazníkem Každopádně Britové se snaží upravit vozidlo tak, aby dostáli tomuto datu. Jestli se to podaří, teprve uvidíme, těžko dělat předpovědi, rok 2025 se možná z tohoto pohledu jeví až příliš optimisticky. Na papíře nevypadá vozidlo špatně, musí však dojít k důslednému odstranění závad, kterých je ještě mnoho. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Ajax je odvozen z bojového vozidla ASCOD 2, který figuruje ve výzbroji španělské a rakouské armády. Stroj o hmotnosti 38 tun tvoří 3 členové posádky a 7 vojáků. Vozidlo pohání motor o výkonu 600 kW (800 koní), maximální rychlost činí 70 km/h. Primární zbraň tvoří kanon ráže 40 mm, sekundární pak kulomet ráže 7,62 mm, respektive dálkově ovládaná zbraňová stanice Protector od norské zbrojovky Konsgsberg. Zdroj: Army Recognition, Defence Procurement International KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-03-20 10:00:00

Třebíčská nemocnice porádala urologický workshop

Operační sál číslo čtyři třebíčské nemocnice se proměnil v centrum urologického vzdělávání. Šest urologů z různých koutů České republiky se zde sešlo na workshopu transuretrální enukleace prostaty, tedy moderní a šetrné metody odstranění zvětšené prostaty.

Čas načtení: 2019-08-01 15:52:16

Památkářská blamáž: o odstranění graffiti na Karlově mostě se měli poradit se specialisty

Mlčeti zlato, říká přísloví a nejeden politik lituje, že se jím neřídil. A nyní je už pozdě radit jednomu restaurátorovi, aby se tohoto pravidla držel také. Protože pak by dnes nevypadal jako člověk, který chce mermomocí vytáhnout z obecního peníze za práci, kterou ani příliš neovládá. Příběh je známý, takže stručně: Dva opilí dementi z Německa 15. července posprejovali kus pilíře Karlova mostu, byli chyceni, usvědčeni a doufejme, že budou i potrestáni (odmítli podmíněné tresty a pokutu dané soudním příkazem, takže se uskuteční soud). Památkáři pak začali trochu dlouze rozhodovat o tom, jak bude nápis odstraněn. „Nechceme, aby došlo k dalšímu mechanickému poškození, proto bude způsob odstranění po chemické stránce, tedy rozpouštědly. Ano, dalo by se do toho jít mechanickým způsobem, ale došlo by k narušení kamene do hloubky, a viděli bychom tam i tu stopu, kde poškození bylo. Prostředky jsou takové, aby rozmyly a rozpustily daný prostředek. Existuje celá škála různých emulzí, které naměkčují poškozený povrch. Kromě těchto rozpouštědel existují i další alternativní způsoby, jako je například laser,“ vysvětloval Martin Pácal, vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu. Dodal, že restaurátoři odebrali vzorky k expertize, aby znali složení použitých sprejů.  Smlouvu s TSK na odstranění nápisu na 40 tisíc korun pak podepsal restaurátor Jan Mjartan, který s tím chtěl být hotov do 15. srpna. Slavností zahájení odstraňování nápisu 28. července pak ukázalo, že vyjádření památkářů bylo jen obecným shrnutím dostupných postupů. Nerozhodlo o nějaké konkrétní metodě: restaurátor se zkrátka rozhodl vyzkoušet různé chemické prostředky a kartáček. "V tomto případě to nezabralo," říkal o jednom v reportáží České televize (jeden doporučuje shlédnout ZDE obě videa ČT). Takže vlastně šlo o metodu pokus-omyl. Česká tisková kancelář se zmínila o jeho výroku, že nechce odhadovat, zda na kamenech zbudou po sprejích stíny. Jeden není v problematice odstraňování graffiti vzdělán, ovšem celý odbornický nádech spojený s laboratorními zkouškami a dlouhým čekáním dostává prostě pravou českou patinu: "Zkusíme a uvidíme". Jenže hned druhý den byl nápis pryč a nikdo nevěděl, kdo to udělal A teď přichází ten nejlepší moment celé historky. Památkáři najednou nepotřebovali žádné laboratorní rozbory, o tom, jak byl nápis odstraněn, měli jasno na první pohled. Tedy památkáři, spíše jeden konkrétní, se kterým byla uzavřena smlouva na odstranění onoho graffiti. "Poškození mostu je nepozorovatelné, protože chemie, kterou někdo na vyčištění nejspíše použil, vnikla do kamene," řekl Majrtan 29. července serveru iROZHLAS.cz s tím, že to nemohlo být proudem vody, protože tak silný proud vody, který by to mohl dokázat, by kámen poškodil. „To už jsme v sobotu zkoušeli a zdálo se, že je to velice rezistentní. A kdyby to byla horká parní vapka, ta taky nedává takový výkon. Musel by mít přístroj, který neznáme." Jenže, když se později přihlásil ke svému činu specialista na odstraňování Miloslav Černý (který použil právě parní vapku) a komentoval počítání restaurátora a jeho kolegyně ("Když jsem tady v sobotu byl a viděl jsem, že používají přípravek Graffiti Stop 2, který je to nejlevnější, co můžete koupit v každé drogerii, tak mě to překvapilo.“), Mjartan už k další diskusi ztratil chuť: "Server iROZHLAS.cz položil několik dotazů hlavnímu restaurátorovi Janu Mjartanovi, který měl odstranění nápisu oficiálně na starosti. Ten ale jakýkoli komentář odmítl."  Technická správa komunikací zjistila, že při odstraňování graffiti Miloslavem Černým k poškození zdiva nedošlo. Ovšem šéf magistrátních památkářů Jiří Skalický si neodpustil rozmazávat ono pověstné lejno na botě dále: „Tak jako si každý nemůže na národní kulturní památku jen tak čmárat, totéž platí i o odstranění čmáranic.” Počká si prý na zprávu od restaurátora. Takže se všichni budeme bavit za pár měsíců, až – co by taky mohl napsat jiného – Mjartan bude zdůrazňovat, že most by nenávratně poškozen. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jeden si rovněž myslí, že by nápisy z památek měli odstraňovat odborníci. Jen si není jist, že těmito odborníky jsou opravdu památkáři, když se navíc ukazuje, že ten, koho pověřili, nepozná běžné čištění a spekuluje o záhadných chemikáliích. A když navíc vyberou delší, složitější a dražší způsob odstranění grafitti, zavání to trochu snahou být nepostradatelnými za každých okolností. Připomeňme, že Technická správa komunikací už jednou graffiti z mostu odstraňovala: měla to hotové druhý den a jeden nezaznamenal zděšení památkářů, že by byly poškozeny nějaké kameny. Každopádně stojí za úvahu, zda jsem se kvůli jistému fachidiotství (kdy má člověk tendenci všechno interpretovat prizmatem svého úzce vymezeného oboru), se tu nešlo s bazukou na komára. Prostě musíme všechno odborně prověřit a udělat to co nejsložitěji, protože všechno ostatní by bylo polovičaté a stejně tomu kromě nás nikdo nerozumí. Anebo, což je bohužel pravděpodobnější, je to prostě projev letitého systému "brácha na bráchu". Jak totiž napsal na svůj fcb profil primátor Zdeněk Hřib: "Záhy poté, co se objevilo graffiti na Karlově mostě, mě oslovila společnost, která Praze nabídla vyčištění pilíře Karlova mostu profesionální laserovou technikou, a to zcela ZDARMA na počkání. Můj tým tento návrh obratem předal dál. Bohužel laserové čištění bylo zamítnuto ze strany Oddělení památkové péče na magistrátu. Z jejich pohledu by totiž mohlo dojít k neodbornému odstranění graffiti. Věřil jsem, že nepovedený nápis bude brzo odstraněn a bude zvolena ta nejlepší metoda pro ochranu tak významné kulturní památky, jakou je Karlův most. Proto mě velice překvapilo, že na čištění mělo být použito běžné čistidlo a kuchyňský kartáč."

Čas načtení: 2023-11-26 20:14:47

Přírodě blízké způsoby dočištění odpadních vod v kombinaci s ozonizací

Obavy o vodní prostředí dnes způsobují zvýšené povědomí o přítomnosti léčiv v odpadních vodách. V kontextu evropské legislativy, která je v současné době ve schvalovacím procesu, bude pro všechny čistírny odpadních vod stanoven soubor požadavků na odstranění vybraných léčiv. Čtyřměsíční pilotní test ukázal, že současné konvenční čistírny odpadních vod technologicky nejsou schopny docílit redukce mikropolutantů pod požadovanou úroveň. V rámci měření se průměrná míra odstranění sledovaných léčiv samotnou čistírnou odpadních vod pohybovala v rozmezí 22–60 %. Dodatečná aplikace ozonizace rapidně zvýšila degradaci zkoumaných látek, kdy se podařilo odstranit 50–90 % ze zbývajícího znečištění odtoku čistírny odpadních vod, v závislosti na dávce ozonu. Cílem této práce bylo určit účinnost různých přírodně blízkých způsobů čištění v kombinaci s pokročilými oxidačními procesy na bázi ozonizace pro dodatečné odstraňování léčiv. V této studii se dodatečná míra odstranění sledovaných léčiv docílená pomocí přírodně blízkých způsobů čištění, po aplikaci ozonizace při dávce 5 mg∙l-1, pohybovala v rozmezí 15–88 %, v závislosti na konkrétním přírodním řešení. Nejlepší výsledky vykazovalo granulované aktivní uhlí s průměrnou mírou odstranění 70–88 %, nicméně ekonomicky výhodnější umělý mokřad dosahoval neméně špatných výsledků s dodatečným průměrným odstraněním 68–85 %.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů fyzických osob v praktických příkladech včetně jejího obhájení před finančním úřadem

[skoleni-kurzy.eu] Praktické příklady z daně z příjmů fyzických osob včetně jejího obhájení při kontrolách finančního úřadu. Dvoudenní kurz. V jeho první části budou vypracovávány praktické příklady na daň z příjmů fyzických osob, ve druhé části se pak posluchači seznámí s tím, jak vykázanou daň obhájit před finančním úřadem. * 1. den Příklady daně z příjmů fyzických osob • základ daně, • osvobození starobních důchodů, • autorské honoráře, • příjmy ze závislé činnosti a některá plnění pro zaměstnance, • přerušení podnikání, • zálohy, které nebyly do konce roku vyúčtovány, • škody způsobené účetním či daňovým poradcem a jejich úhrada, • rezervy na opravy, • rozdělení příjmů a výdajů na spolupracující osoby, • paušální daň, • povinnost podat daňové přiznání, • charitativní dary, • uplatnění ztráty, • lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů. Komplexní příklad na zdanění příjmů fyzických osob. Odpovědi na dotazy. 2. den Obhájení daně před finančním úřadem obsah stejný se stávajícím kurzem Daňový řád pro účetní a ekonomické profese Na semináři budete upozorněni na základní problémové oblasti styku s finančním úřadem. Osvojíte si schopnost praktické obrany proti finančním orgánům v případě jejich nezákonného přístupu. Zrekapitulujete si základní povinnosti vůči správci daně a sankce, které hrozí za jejich nedodržení. Postup k odstranění pochybností: Dokdy může být zahájen postup k odstranění pochybností • jak konkrétní musí být výzva k jeho zahájení • rozsah dokladů, které mohou být vyžadovány • obrana proti nezákonnému postupu pro odstranění pochybností • délka trvání postupu pro odstranění pochybností. Daňová kontrola: Zahájení a rozsah daňové kontroly • rozšíření, opakování daňové kontroly • namátková kontrola • neumožnění kontroly • průběh kontroly, práva a povinnosti daňových subjektů a správce daně • nesouhlas s průběhem kontroly • závěr kontroly • judikatura. Zastupování daňových subjektů: Zástupce • zmocněnec • odborný konzultant • náležitosti plné moci. Doručování: Komu a jak je doručováno • účinky doručení • žádost o neúčinnost doručení • doručování poštou • doručování do datových schránek. Nečinnost správce daně: Obrana proti ní • nedodržování lhůt. Sankce při porušení povinností daňového subjektu: Pokuty • penále • úrok z prodlení • posečkání daně a povolení platit daň ve splátkách. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-12-11 11:04:55

Jak na odstranění starého nátěru ze dřeva – praktický průvodce

Trápí vás oprýskaný nebo zašlý nátěr na dřevěných površích? Odstranění starého nátěru je sice pracný, ale nezbytný krok k úspěšné renovaci. Poradíme vám, jaké metody a nástroje použít, abyste dosáhli perfektního výsledku, aniž byste dřevo jakkoli poškodili. Broušení pomocí elektrických brusek Pro větší plochy jsou elektrické brusky neocenitelné – urychlí práci a zajistí rovnoměrné odstranění […] The post Jak na odstranění starého nátěru ze dřeva – praktický průvodce appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-03-07 10:02:00

Novinka v léčbě lymfedému rukou po léčbě rakoviny prsu

Při léčbě karcinomu prsu dochází k částečnému nebo úplnému odstranění prsou. Součástí léčby je také odstranění spádových lymfatických uzlin, přičemž rozsah výkonu je určován podle stadia onemocnění od jedné sentinelové uzliny až po většinové odstranění podpažních uzlin, které současně „filtrují“ lymfu z horních končetin. U některých žen se poté objeví lymfedém (otok) ruky. Jeho vznik může navíc podpořit i následná radioterapie.

Čas načtení: 2024-03-19 16:51:43

Úklidové služby v Praze a okoli

Některým lidem se úklid domácnosti líbí. Někteří jej považují za ztrátu času. Každopádně každý alespoň jednou uvažoval o profesionální pomoci. Díky tomu, že úklidové firmy v Praze nabízí celou řadu služeb, můžete si vybrat kompletní úklid, nebo jen částečné mytí. Jednorázový úklid Základní službou pro všechny je jednorázový úklid, během kterého se můžete ujistit v kvalitě poskytovaných služeb a seznámit se s poskytovánými službami úklidových firem.  Pravidelný úklid Jednou z nejobjednávanějších služeb v Praze, které poskytují úklidové firmy, je pravidelný úklid. Je to snadné pravidelné uklízení, které zajišťuje trvalou čistotu a pořádek ve vaší domácnosti. Pravidelně uklízet je důležité také v komerčních prostorách. Mohou to být kanceláře, obchody a obchodní centry, bazény a další.   Pravidelný úklid komerčních prostoru Pokud si objednáte pravidelný úklid komerčních prostoru vyřešíte celou řadu problémů:  Nemusíte vynakládat čas, úsilí a prostředky na zveřejňování volných pracovních míst, pohovory a prověřování uchazečů o zaměstnání. O tom se místo vás postará úklidová firma.  Není potřeba kupovat drahé vybavení. Díky hromadnému nákupu firmy bude to levněji než kdyby si zákazník musel zařízení a čisticí prostředky kupovat sám.  Nemusíte rozumět všem složitostem úklidu. Výhodou je, že pracovníci jsou kompletně zaškolení a vědí jak uklízet a jaké prostředky používat pro různé typy povrchu.  Úklid po rekonstrukci  Úklid po rekonstrukci pomůže vám se zbavit stavebních materiálů a prachu. Zahrnuje odstranění prachu ze všech povrchu a nábytku, odstranění skvrn po malování, lepidla a stavebních materiálů, mytí podlah a leštění všech skleněných předmětů. Takový úklid provádí tým uklízečů s profesionálním vybavením.  Generální úklid Úklidové firmy poskytují také generální úklidy. Jedná se o důkladné čištění a odstranění mastnoty a skvrn. Lze je provádět jak v bytech, tak v kancelářích. Měl by se takový úklid provádět alespoň jednou za půl roku, aby odstranit všechny nečistoty a bakterie ze všech povrchů. Lze ho objednat pro celou domácnost nebo jednotlivé... Čtěte více Příspěvek Úklidové služby v Praze a okoli pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-05-14 00:00:00

Nový stavební zákon: Nařídí vám úřad stavbu zbourat nebo ji dodatečně povolí?

V praxi dochází k případům, kdy jsou stavby realizovány bez povolení či v rozporu s ním, představují ohrožení pro své okolí nebo jsou závadné z jiných důvodů. Tehdy stavební úřad autoritativně zahajuje řízení o odstranění stavby a může nařídit její odstranění i proti vůli stavebníka. Za určitých okolností však lze nařízení odstranění stavby předejít. Co říká stavební zákon č. 283/2021 Sb.

Čas načtení: 2024-05-15 09:00:00

Novinka Dyson WashG1, speciální přístroj na mokré mytí podlahy

Praha 15. května 2024 (PROTEXT) - Unikátní technologie úklidu mokrých podlah: Představujeme Dyson WashG1, první speciální čistič na mokré podlahy od společnosti Dyson. Dyson WashG1 je navržen pro snadné čištění a údržbu, poradí si současně s mokrými i suchými nečistotami. - Vysoce absorpční válečky z mikrovlákna se otáčejí proti sobě a odstraňují současně rozlité tekutiny, nečistoty i zaschlé skvrny. - Nová separační technologie Dyson rozděluje mokré a suché nečistoty přímo u zdroje a zajišťuje jejich hygienickou likvidaci. - Nádržka na čistou vodu o objemu 1 litr zajistí úklid podlahy o rozloze až 290 m2. - Pulzně modulované čerpadlo prostřednictvím 26 bodů přesně kontroluje a upravuje množství vody dodávané do válců z mikrovláken. Společnost Dyson představuje svou nejnovější technologii péče o podlahy. Speciální čistič mokrých podlah je navržen tak, aby využíval kombinaci hydratační, absorpční a extrakční technologie k odstranění mokrých a suchých nečistot současně. Automaticky odděluje nečistoty od špinavé vody a tím zajišťuje snadnou údržbu. Dyson WashG1 díky nádrži na čistou vodu o objemu 1 litr zvládne uklidit podlahové plochy až do velikosti 290 m2. Důkladně proto vyčistí velké prostory. Charlie Park Viceprezident Dyson Home Engineering ve společnosti Dyson "Většina z nás pravidelně vysává, ale vytírání už není tak samozřejmé. V průběhu let se objevila široká škála způsobů mokrého čištění podlah, očekávání uživatelů však zůstávalo často nenaplněné, zejména pokud jde o odstranění skvrn, výkonnost sběru nečistot a povrchovou úpravu podlahy. Inženýři společnosti Dyson vždy řeší problémy, které ostatní výrobci ignorují. Těší nás čelit výzvám a vytvářet stále lepší technologie. Dyson WashG1 je toho důkazem; jedná se o náš první specializovaný přístroj na mokré mytí tvrdých podlah, který odvede práci opravdu důkladně." Vysoce absorpční válečky s mikrovláknem Dva samostatné válečky se otáčejí proti sobě, zatímco čerpadlo s pulzní modulací rovnoměrně rozvádí vodu do 26 přesně umístěných bodů po celé šířce každého válečku. Každý válec je tvořen vysoce absorpčním mikrovláknem s 64.800 vlákny na cm2. Tato kombinace mikrovlákna s vysokou hustotou a důsledné aplikace čisté vody zajišťuje, že rozlitá tekutina je absorbována, zatímco miliony vláken obalí suchou špínu, nečistoty i vlasy. Díky tomu, že inženýři ze společnosti Dyson umístili dva válce v přední a zadní části přístroje, dosáhli také toho, že při každém průchodu setrvají na skvrnách delší dobu. Tím je zajištěno rychlé a výkonné odstranění nečistot. Průkopnická separační technologie usnadňuje údržbu Jedinečná separační technologie Dyson rozděluje nečistoty a špinavou vodu přímo u zdroje, což umožňuje hygienickou bezdotykovou likvidaci. Odolné sací desky odvádějí špinavou vodu z válců, zatímco sekundární vnitřní kartáče s nylonovými štětinami odstraňují nečistoty a zbytky z válců z mikrovlákna. Ty následně směřují přímo do vyjímatelného zásobníku na nečistoty. Ten byl navržen tak, že síťka o velikosti 500 mikronů odděluje špinavou vodu od velkých nečistot. Špinavá voda poháněná odsávacím čerpadlem se okamžitě shromažďuje v nádržce na špinavou vodu o objemu 0,8 litru, aniž by se velké nečistoty dostaly do přístroje. Různé drobky a úlomky zůstávají v hlavě čističe a špinavá voda je oddělena v samostatné nádrži. Tento systém umožňuje snadnou a hygienickou likvidaci. Dyson WashG1 byl navíc důmyslně navržen bez ostrých vnitřních ploch nebo štěrbin. Uvnitř čistícího mechanismu se tedy usazuje méně nečistot nebo špíny. Obě nádrže na vodu mají také velké otvory. To vše umožňuje uživatelům snadnou údržbu a čištění. Novinka dále disponuje samočistícím režimem. Po úklidu oba válce nasáknou čistou vodou, nastaví se nejvyšší příkon a celý systém se propláchne. Dyson WashG1 je díky tomu připraven na další úklid. Regulace množství vody pro optimální úklid Dyson WashG1 byl navržen tak, aby si uživatelé mohli zvolit požadovanou úroveň množství vody podle typu nečistot, podlahové krytiny nebo osobních preferencí. Na výběr je nízký, střední nebo silný režim. Každý režim má také další tři nastavení citlivosti, aby si je majitelé mohli vyladit podle svých individuálních potřeb. Samostatné tlačítko režimu boost po stisknutí pročistí každý válec maximálním množstvím vody, aby se odstranila odolná špína a zaschlé skvrny. "Výkon při odstraňování skvrn závisí na poměru vlhkosti podlahy a zvoleného režimu. Přístroj jsme zkonstruovali tak, aby usnadnil efektivní hloubkový úklid podlahy." Charlie Park, viceprezident Dyson Home Engineering společnosti Dyson S přístrojem se snadno pohybuje a vyčistí důkladně kouty i nepřístupné prostory Jelikož se válce rozprostírají po celé šířce čisticí hlavice, umožňují důkladné systematické čištění až do rohů. Dyson WashG1 byl navržen se dvěma motory, které jsou umístěny v každém válci z mikrovlákna a otáčejí se v opačných směrech. Aby se dalo s přístrojem optimálně manévrovat, vyladili inženýři společnosti Dyson každý motor tak, že se otáčí konstantní rychlostí v souladu se zvoleným režimem vytírání. Díky tomu čistič během úklidu bez námahy klouže a práce s ním je opravdu snadná. Kolečka jsou převzatá z technologie tyčového bezdrátového vysavače Dyson Omni-glide a zajišťují dodatečné vyvážení. Dokonce se s novinkou dostanete například pod nábytek. Dyson WashG1™ určený pro mokré čištění podlah bude na našem trhu dostupný ještě letos. www.dyson.cz Kontakt pro média: Vlaďka Svobodová vladka.svobodova@guideline.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.