Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-11 17:56:00

20. kolo: Bohemians zachránili v Hradci remízu, Slavia vydřela výhru nad Jabloncem

Praha - Fotbalisté Slavie brankou v sedmé minutě nastavení vydřeli v úvodu jarní části první ligy výhru 4:3 nad Jabloncem. Bohemians 1905 zachránili v utkání 20. kola v Hradci Králové remízu 2:2 díky...

Čas načtení: 2024-02-11 17:25:00

Bohemians díky dvěma gólům střídajícího Shejbala zachránili v Hradci remízu 2:2

Hradec Králové - Fotbalisté Bohemians 1905 v úvodu jarní části prvoligové sezony zachránili v Hradci Králové remízu 2:2 díky dvěma gólům střídajícího Jana Shejbala ze závěrečné desetiminutovky. Východočechům...

Čas načtení: 2024-03-17 11:08:13

Stoper Černín trvale na hrot? V reprezentační pauze o tom popřemýšlíme, prozradil Červenka

Před svými fandy pomýšleli na druhou výhru v jarní části nejvyšší soutěže, avšak zápas s Bohemians se zejména zpočátku nevyvíjel vůbec podle jejich představ. O záchranu bojující fotbalisté Zlína v něm museli dohánět dvoubrankové manko, ale nakonec zachránili aspoň remízu 2:2. I tak ji přijali se značnými rozpaky.

Čas načtení: 2019-07-13 23:12:35

Jan Grabowski: Lov na Židy (ukázka z knihy)

V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků. V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii. Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“ Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.   Ukázka z knihy: KAPITOLA PÁTÁJUDENJAGD – LOV NA ŽIDY„V roce 1942, v měsíci září jsme se začali skrývat před Němci, protože probíhaly velké deportace.“Asi bychom měli začít čísly: z 5500 až 6000 Židů, kteří žili v okresu Dąbrowa Tarnowska před začátkem „likvidačních akcí“, jich pouze 150 až 200 přežilo válku. Největší skupina (méně než 100 lidí) přežila v Sovětském svazu; někteří z nich se po roce 1945 vrátili do Polska a byli zaregistrováni tarnówskou či krakovskou kanceláří Ústředního výboru Židů v Polsku. Jiní se vrátili, nakrátko zůstali a pak utekli na Západ, aniž by po sobě zanechali stopu v místní dokumentaci či otisk v paměti místních obyvatel. Odhady týkající se počtu Židů přeživších v úkrytech na území okresu Dąbrowa Tarnowska se liší. Podle nejoptimističtějších scénářů, zdůrazňujících všeobecný výskyt fenoménu „pomocné ruky“ mezi Poláky, v okrese Dąbrowa Tarnowska přežilo válku více než 100 Židů. Opatrnější odhady uvádějí asi 50 až 60 přeživších, schovaných ve více než třiceti skrýších různě po celém regionu. Krátce po skončení války zdejší pobočka Ústředního výboru Židů v Polsku (CKŻP) vytvořila několik seznamů přeživších, kteří se objevili ve městě. Seznamy (viz tabulka 9 v přílohách této knihy) obsahují 110 jmen lidí, kteří přežili válku buď v koncentračních táborech, či v bunkrech a úkrytech, anebo v Sovětském svazu. Byť jsou seznamy užitečné, probouzejí také jisté pochybnosti: zahrnují osoby, které sice po válce přišly do Dąbrowé, ale původně pocházely z jiných oblastí; nelze specifikovat, kde se nacházely úkryty a bunkry Židů; a silně podhodnocují počet dąbrowských Židů, kteří přežili v Sovětském svazu a vrátili se do Polska až poté, co byly tyto seznamy vypracovány. Je tedy otázka, jestli lze snadno akceptovat či odmítnout některý ze scénářů či čísel výše uvedených (tolerance chyb a nedostatek existujících pramenů představují příliš velkou překážku), nicméně důkazy shromážděné pro účely této studie nám umožní postavit údaje na pevný základ a vycházet z předchozích zjištění.            Nejplodnějším autorem píšícím o Polácích, kteří zachránili Židy v oblasti Dąbrowé, byl nepochybně Jósef Kozaczka, amatérský historik a předseda dąbrowské odbočky asociace polských veteránů (ZBOWiD). Také není pochyb o tom, že za války Kozaczka pomáhal Židům. V září 1942 zaklepali na jeho dveře a poprosili o pomoc Hinda a Fejga Birnbaum-Windheilovy, dcery místního kováře. Kozaczka jim pomohl získat „árijské“ dokumenty, které oběma mladým ženám umožnily odjet do Německa, kde přežily válku vydávajíce se za polské „dobrovolné pracovnice“. Ačkoli můžeme oceňovat Kozaczkův pozoruhodný válečný skutek, pozdější texty tohoto amatérského historika, jež jsou plné faktických chyb a často založené jen na neověřených zvěstech, už tolik uznání nevzbuzují. Přesto si Kozaczkovy publikace zaslouží přezkoumání, neboť jejich závěry byly bez dostatečné verifikace akceptovány jinými historiky a tím se později staly součástí akademického mainstreamu. Kozaczkova posedlost tématem Poláků, kteří pomáhali Židům, splynula se zlomyslnou antisemitskou kampaní zahájenou v březnu 1968 Polskou sjednocenou dělnickou stranou. První z jeho článků pod titulkem To se nám dostalo oplátkou! Poláci pomáhající Židům se objevil v deníku Zielony Sztandar (Zelená vlajka). Kozaczka se v něm pustil do složité a sporné záležitosti a vrhl se do ní doslova po hlavě:S odporem a úžasem se dočítám o urážkách a pomlouvačných kampaních, které organizují různé zahraniční židovské kruhy. Obviňují v nich nás Poláky z toho, že jsme nacistům pomáhali vraždit Židy. Je obtížné si představit něco odpornějšího a nepravdivějšího o naší společnosti. Pochopitelně nehodlám o tomto nesmyslu diskutovat, ale chci jen zmínit určitá fakta a události, k nimž došlo v okresu Dąbrowa Tarnowska. My, bývalí vojáci odboje, se děsíme pomluv, které se o nás šíří v Izraeli a jinde. Taková je oplátka za veškerou pomoc, které se dostalo Židům? Za veškerou naši oběť? Kde jsou ti, jejichž životy jsme zachránili? Proč ti Židé, kteří nyní žijí v Izraeli, USA, Německu a jinde, zůstávají potichu? Další Kozaczkův článek (nazvaný Platili svými životy za pomoc Židům) se objevil v deníku Słowo Powszechne, který v roce 1968 stál v čele antisemitské kampaně. Nejpodrobnější text tohoto amatérského historika z Dąbrowé se později objevil v knize Poláci a Židé, 1939–1945. Zde Kozaczka uvádí seznam více než jednoho sta případů, kdy Poláci v okrese Dąbrowa zachránili Židy. „V našem okrese je sto vesnic,“ napsal Kozaczka, „a v každé z nich se skrýval Žid. […] Za pomoc Židům zaplatilo životem padesát šest Poláků, z nich dvacet sedm bylo zabito na místě a dvacet osm zavražděno později v táborech, jedna osoba zahynula na následky bití.“ Bohužel Kozaczkova čísla jsou nepodložená, neexistují žádné náznaky, že by byl proveden nějaký výzkum, žádné odkazy na důvěryhodné zdroje. Navíc je fenomén „pomoci“ definován velmi liberálním způsobem: volným do takové míry, že dlouhý seznam dobrých lidí, kteří během války pomohli Židům, také zahrnuje jednoho polského „modrého“ policistu, který mohl zastřelit prchajícího Žida, ale nakonec se nad tímto nebožákem slitoval a spoušť nestiskl. Tato situace připomíná výměnu názorů, o níž psal jeden přeživší z Tarnówa: „Žil tam fiakrista, nějaký Staszek, který se vychloubal tím, jak mi pomohl za války. Jednoho dne jsem na něho narazil a zeptal jsem se ho, kde k těm lžím přišel: Zatvářil se velice překvapeně: ,K jakým lžím? Copak si nepamatuješ, kolikrát jsem tě zahlédl ve městě, po deportacích, když už v Tarnówě nebyli žádní další Židi, a nikdy jsem tě neudal Němcům!‘ Tak to byla ta pomoc, kterou se tolik chlubil.“ A co je ještě horší, Kozaczkův seznam „nápomocných“ Židům zahrnuje i Michala Kozika, který, dle tohoto historika z Dąbrowé, mu tvrdil, že zachránil deset Židů. Ve skutečnosti poskytl úkryt třem Židům, které pak koncem roku 1944 zabil sekyrou, když jim došly peníze na placení za úkryt. Kozaczkova publikace nám neříká nic o způsobech pomoci: jednou se jedná o nezištnou pomoc, další je částečně založena na profitu a jiná je celá založena na chamtivosti. Nemáme žádnou představu, zda byli Poláci potrestání za napomáhání Židům, přestoupení jiných německých příkazů či za jejich zapojení do podzemních aktivit. V závěrečných poznámkách tento předseda dąbrowské odbočky Asociace polských veteránů uvádí asi 150 Židů, kteří se po válce vrátili do Dąbrowé. „Mohlo by se jich vrátit o mnoho více nebýt banditů z židovské policie, kteří vystopovali své soukmenovce.“ Toto tvrzení má ovšem malou oporu ve skutečnosti, protože židovští policisté z ordnungsdienstu nikdy ghetto neopustili, a jak už bylo zmíněno, byli zavražděni v prosinci 1942, tedy v době, kdy lov na Židy teprve začínal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}            Očekávali bychom, že registry a svazky nacistických válečných zločinů sestavované po desítky let polskou Hlavní komisí vyšetřování nacistických zločinů musí vnést světlo do osudu Židů skrývajících se na území námi zkoumaného regionu. Avšak zjištění komise nejsou bohužel zdaleka úplná, a co je ještě znepokojivější, jsou očividně předpojatá a nevěrohodná. Zaprvé, registry obsahují pouze tři hlášení o Židech popravených v období po likvidaci ghett.Zadruhé v případě válečných zločinů Poláků má komise sklon připisovat je na vrub Němců. Například v seznamu nacistických válečných zločinů v oblasti Tarnówa se můžeme dočíst: „Nacisté zavraždili tři lidi. Mrtví: Hereśniak; Owca Tadeusz; Polanicerová Estera.“ To ale není pravda. Estera Polanicerová byla předána do rukou policie místními rolníky a poprava byla vykonána polskými „modrými“ policisty z otfinówské stanice. S touto konkrétní vraždou neměli nacisté co do činění. Totéž platí pro Lejba Hersfelda a jeho rodinu zabitou v Luszowicích – také on figuruje na seznamu obětí nacistů. Podle svědků byli Hersfeldovi zabiti svými vlastními gójskými sousedy. V záznamech komise nenajdeme žádné jiné informace o exekucích dalších Židů skrývajících se v oblasti. Co je ještě horší, hlášení Hlavní komise neumožňují sledovat v archivu důkazy a pokládat další otázku: jak mohli Němci vědět, kde Židy hledat? Totožnost polských informátorů a kolaborantů přímo odpovědných za smrt Židů zůstává tedy mimo možnost dalšího zkoumání. Vzorec polopravd či jasných lží v případech citovaných „hlášeními“ je rozšířený. Například v Ostrowieci Swiętokrzyském v únoru 1943 několik Poláků (příslušníků AK), motivovaných chamtivostí, zavraždilo dvanáct Židů, kteří se pokoušeli připojit k partyzánské jednotce. V lokálním „registru“ Hlavní komise najdeme stručnou poznámku: „Nacisté za blíže neurčených okolností zabili dvanáct osob židovské národnosti. Žádné informace o jejich totožnosti.“ V tomto případě autoři „registru“ bezostyšně lžou (či naznačují ostatním odborníkům, aby „četli mezi řádky“), protože opatřili citaci nahoře odkazem na archivní dokumenty, které odhalují jména polských pachatelů a se všemi strašnými detaily líčí okolnosti masakru. Proto zprávy hlavní komise mohou být jen stěží považované za spolehlivý a informovaný zdroj o osudech Židů, kteří po deportacích z roku 1942 hledali úkryt v námi zkoumané oblasti. Naštěstí máme k dispozici jiné prameny, vzniklé za války nebo bezprostředně po ní, jež nám mohou pomoci porozumět dramatickým volbám, před kterými stáli „neárijští“ uprchlíci.(...) Jan Grabowski (*1962) je polský historik působící na Univerzitě Ottawa v Kanadě. Ve svém výzkumu se specializuje na polsko-židovské vztahy a holokaust v Němci okupovaném Polsku.Přeložil Jan Krist, nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 428 stran.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2024-04-21 20:30:12

Úžasní lidé zachránili život řidiče z hořícího auta

USA – Skupina dobrých samaritánů zachránila v Minnesotě řidiče z hořícího auta poté, co havaroval na dálnici I-94. (Foto: X) Řidič uvízl v hořícím... Článek Úžasní lidé zachránili život řidiče z hořícího auta se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-11 10:31:32

Rozhodl se ukončit svůj život na kolejích. Policisté zachránili muže jen 10 metrů od přijíždějícího vlaku

Nový Jičín - Pro záchranu lidského života a zdraví musí v některých případech nasadit vlastní život také policisté. To dokázali i policisté z obvodního oddělení Nový Jičín, kteří ani vteřinu nezaváhali, když uviděli muže, který si lehl do kolejiště, uvedla Policie České republiky. The post Rozhodl se ukončit svůj život na kolejích. Policisté zachránili muže jen 10 metrů od přijíždějícího vlaku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-15 09:19:35

Policisté zachránili ženě život. Po telefonickém oznámení policisté nalezli sebepoškozenou ženu na hřbitově

Děčínsko - Policisté z obvodního oddělení Rumburk byli v pondělí 6. května krátce před 16. hodinou vysláni operačním důstojníkem k ženě, která chtěla ukončit své trápení požitím většího množství léků, zapitých alkoholem a pořezáním se na zápěstí. Svůj úmysl sdělila své kamarádce, uvedla Policie České republiky. The post Policisté zachránili ženě život. Po telefonickém oznámení policisté nalezli sebepoškozenou ženu na hřbitově first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-17 19:51:57

Policisté ani vteřinu nezaváhali, vběhli do zadýmeného bytu a zachránili spícího muže

Ostrava - Policisté ve večerních hodinách obdrželi součinnost od kolegů hasičů, kdy oznamovatelka oznámila zahoření jednoho z bytů v Ostravě-Porubě. Operační důstojník okamžitě na místo vyslal hlídky, které se poblíž Opletalovy ulice pohybovaly, uvedla Policie České republiky. The post Policisté ani vteřinu nezaváhali, vběhli do zadýmeného bytu a zachránili spícího muže first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-13 16:30:21

Tvůrci Hi-Fi Rush nekončí, před krachem je zachránili tvůrci PUBG

Studio Tango Gameworks našlo zachránce v podobě vydavatele Krafton Ten se rozhodl ke svým značkám PUBG nebo Callisto Protokol přidat také Hi-Fi Rush Cena ani případná omezení co se týče značek oznámena nebyla V loňském roce se urodilo nadstandardní množství kvalitních videoher, tudíž je trochu škoda, že očím veřejnosti možná neprávem unikl titul s názvem Hi-Fi Rush od Tango Gameworks. Titul se objevil z čista jasna začátkem loňského roku a svou přímočarou hratelností, povedeným humorem i skvělou stylizací si získal srdce fanoušků i kritiků. Ostatně na serveru Metacritic se tento skvost pyšní hodnocením 87 bodů ze 100, přičemž fanoušci jej ocenili známkou 8,8 z 10. Proto bylo poměrně překvapením, když se Microsoft rozhodl nadějné studio uzavřít. Přečtěte si celý článek Tvůrci Hi-Fi Rush nekončí, před krachem je zachránili tvůrci PUBG

Čas načtení: 2024-08-21 00:00:00

Očkovanie proti COVID-19 zachránilo v Európe viac, ako 1,5 milióna životov

Podľa analýzy, uverejnenej v Lancet Respiratory Medicine, vakcíny proti COVID-19 len v Európe priamo zachránili najmenej 1,5 milióna životov, hlavne ľudí starších, ako 60 rokov. Ďalšie životy zachránili nepriamo, znížením počtu prenášateľov vírusu v populácii.

Čas načtení: 2024-10-29 00:00:00

Thiede, Emily - Prokleté světlo

Obětujete lásku, abyste zachránili svět – nebo si vyberete lásku a svět necháte shořet? … Šest měsíců poté, co Alessa zachránila Saverio před zkázou a málem ztratila Danta, je připravena žít šťastně až navěky. Ovšem Danta pronásleduje přesvědčení, že bohové s nimi ještě neskončili. A navíc přišel o magické schopnosti, bez nichž by ho další polibek od Alessy mohl zabít.Dante zoufale hledá odpovědi, a tak se s Alessou a přáteli vydává na cestu v naději, že se mu podaří obnovit své schopnosti, získat spojence a spolu s nimi vybudovat armádu dost silnou na to, aby všechny zachránili. Alessa mezitím před okolím skrývá smrtící důsledek jejich posledního boje – narůstající temnotu, jež pohlcuje její mysl. V tajemném městě vyhnanců se Dante setkává s přízraky ze své minulosti, které ho donutí položit si otázku, na čí straně opravdu stojí…Až bohové odhalí poslední krutou zkoušku, stanou se Dante a Alessa jediným klíčem k záchraně světa. Budou ochotni vzdát se jeden druhého pro dobro ostatních? Druhý, závěrečný díl romantické fantasy série slibuje ještě více napětí. … Druhý, závěrečný díl romantické fantasy série slibuje ještě více napětí. Příběhově moc hezky vystavěná young adult toho nejlepšího zrnka, jaké můžete najít. Mezi hlavními hrdiny to jiskří jako v porouchaném transformátoru, ale je radost na to koukat, protože to jiskření vytváří velmi příjemné a často vtipné obrazce. Pevnost o knize Kruté požehnání Datum vydání: 28.10.2024

Čas načtení: 2025-02-18 06:38:24

Značku Botas zachránili před krachem a loni z ní udělali mnohamilionový byznys. Fandí jim i Jiří Procházka

České značce Botas se pod vedením Víta Staňka daří. Loni ztrojnásobila tržby, udržuje se v zisku a vydává netradiční formát tenisek. Článek Značku Botas zachránili před krachem a loni z ní udělali mnohamilionový byznys. Fandí jim i Jiří Procházka se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-08 17:11:24

Tátové Tatru zachránili, děti o ni bojují. Spor třicátníků Strnada a Materové má novou zápletku

Denisa Materová, která vede Promet Group, prodala polovinu svého minoritního podílu zbrojařům ze skupiny STV. Ta Strnadově CSG konkuruje. Článek Tátové Tatru zachránili, děti o ni bojují. Spor třicátníků Strnada a Materové má novou zápletku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-13 19:36:00

Disney Illusion Island Starring Mickey & Friends

Hráčov v hre Disney Illusion Island Starring Mickey & Friends čaká vzrušujúce dobrodružstvo, keď bežia, skáču, plávajú a hojdajú sa cez krásne ručne nakreslené biómy, aby zachránili tajomný ostrov Monoth. Na výprave treba získať späť tri mystické knihy, aby ste zachránili svet pred katastrofou! Môžete si vybrať postavy Mickey Mouse, Minnie Mouse, Donalda Ducka a Goofyho, pričom stretnete rôznych spojencov, porazíte zvláštnych nepriateľov a odhalíte skryté tajomstvá na samostatnej ceste ale...

Čas načtení: 2020-11-15 13:41:08

Závodní kůň, který se ztratil.

Napínavé čtení pro děti od deseti let Na knižní trh přichází pokračování knížky Závodní kůň, který odmítá běhat, jenž nakonec vyhrál Derby a s Kájou a jejím poníkem Percym zachránili rodinu před krachem. Pověst Vznešeného Bojovníka se rozšířila natolik, že přijela i televizní stanice BBC a natočila o něm dokument. Kája je patřičně hrdá, ale stačí jedno dopoledne, kdy je pryč v nedalekém městě, a Vznešený Bojovník je unesen. Zloději požadují výkupné jeden milion liber. Kája brzy nabyde podezření, kdo by mohli být pachatelé. V ten den, kdy tu natáčela BBC a bylo kolem spousta lidí, jí právě dva podivní chlápci pokládali velmi zvláštní otázky. A pak zmizel kůň a náklaďák a její milovaný poník ležel přiotrávený ve stáji. Pro malé čtenáře čeká dobrodružný příběh s detektivní zápletkou, ale také s jistou dávkou humoru, často vycházející z komických situací dvou bratrů. Clare Baldingová je anglickou hlasatelkou, novinářkou a autorkou. V současné době uvádí pro BBC Sport a další stanice. Ke koňům má velice blízko. Od roku 1988 do roku 1993 byla přední amatérskou žokejkou v koňských dostizích a v roce 1990 se stala šampionkou na klisně Lady Rider. Téměř celá její rodina se pohybovala kolem koní a také o těchto svých životních zkušenostech vydala monografii. Clare Baldingová, Závodní kůň, který se ztratil. Nakladatelství Bambook, 2020. MB

Čas načtení: 2019-12-15 11:14:48

Co pro vás znamená váš pes? Psím hrdinou může být každý.

U některých knih bezmyšlenkovitě vynecháváme úvody a vrháme se do děje. Ale tuhle jsem poctivě přečetla od začátku do konce. Úvod sympatické autorky a novinářky Laury Greavesové jako by otevřel smysl poselství celé knihy. Když totiž vidíte ve zprávách oslavovaného hrdinného psa a pak se podíváte na toho svého gaučáka, možná slepě na první pohled zatoužíte, zdali by i on nemohl být tak trochu víc „hrdinou“. Jenže on už je a vy to možná jen právě teď nevidíte. Jsou totiž cesty a způsoby, jak vás dělá šťastnější, nese za vás některá břímě a úžasně vám vyplňuje život. Část mého života vyplnil německý ovčák. Nebyl čistokrevný, ale křížený mohutnější rasou, a tak na první pohled pro neznalé působil jako těžkopádné nebezpečné zvíře. Byl to ale báječný, zlatý, inteligentní pes a výborný společník. Fascinovala mě na něm ta jeho bystrost! Jak se snadno učil a všemu porozuměl. A jak intuitivně jednal v situacích, které jsem jako člověk včas nezaregistrovala. Jednou u nás byla na návštěvě kamarádka s dětmi. Mladší dcerce byl asi rok a půl, v tom horku měla na sobě jen bodýčko s plínkou a bosýma nožkama nemotorně cupitala po trávníku. Až zašla směrem k malému chodníčku před dveře garáže. Všichni jsme byli poblíž. Nenechali bychom toho prcka bez dozoru. Ale náš pes byl bystřejší! Holčičce se ty její malé nožky zamotaly a ona dopadala na zadeček. Pořád byl vyplněný plínkou, dopad by nebyl bolestivý, nicméně pes jednal intuitivně. Asi zlomek vteřiny před tím si lehl těsně pod ni, takže dopadla jak do měkkých peřin. A smála se. Dodnes nechápu, jak to vycítil a stihl. Zvedla se, pokračovala v chůzi, stejně jako pes, jako by se nic nedělo. To je můj příběh. Psí hrdinové Laury Greaves jsou plné mnoha dojemných opravdových příběhů, které se udály v různých částech světa a nejednou byly také medializované. Pes nejen jako společník, ale i ten, který se dokázal pro lidský život obětovat. Laura vypráví o jednom z nich, který vycítil blížící se epileptický záchvat své paničky, nebo o dalším, který svými zuby popadl malé dítě za plínku a odstrčil jej z cesty jen proto, že zavčasu zaregistroval blížícího se smrtelně jedovatého hada. Dítě zachránil bez úhony, had se však zakousl svými jedovatými zuby do psa. Měl na mále, ale nakonec byl zachráněn. Anebo jeden z opravdu silných příběhů fenky Kabang, který řada z nás před časem sledovala v médiích. Pouliční fena z Flipín, v zemi, kde kvůli chudobě často psí maso končí na lidském talíři, se díky záchraně dvou děvčátek na úkor vlastního zmrzačení, stala hrdinkou a inspirací pro řadu lidí na celém světě. Díky pomoci ze zahraničí Kabang absolvovala operace ve Spojených státech, aby dále mohla důstojně žít a vrátit se domů. Už předtím jsem viděla její fotografie a četla příběhy, ale toto emotivní video až teprve nyní (pozor, je zde zfilmovaná rekonstrukce, jak došlo k onomu ošklivému zranění psího čenichu!) V knížce si také přečtete o muži, který byl přiveden v nemocnici do umělého spánku a probudil ho z něho až štěkot jeho milovaného psa. „Ten, kdo právě seděl u Andyho postele – a vždycky tam někdo seděl – , přiložil svůj telefon k Andyho obličeji v naději, že jeho utlumený mozek zaregistruje Teddyho na druhé konci. Tyto „hovory“ sloužily spíš Teddymu než Andymu. Pejsek se na svého páníčka zlobil a Andyho rodina mu tímto způsobem chtěla ukázat, že Andy je tu stále pro něj, i když možná nevnímá. Nikdo netušil, zda Andy nějaké zvuky vůbec slyší, natož zda si uvědomuje, že oním štěkáním a ňafáním mu jeho pes sděluje: Mám tě rád! Vrať se ke mně domů! Ale Andy to slyšel. Po čtyřech dnech v umělém spánku, během jednoho z hovorů s Teddym, se Andy začal probouzet. O tři dny dříve, než plánovali lékaři. Během odstraňování hadiček a infuzí Andy udivil lékařský tým ještě víc, protože se dožadoval, aby mohl vidět svého psa.“ (160-161) Na jednu knížku by všechny krásné příběhy nestačily, ale Laura Greavesová jich nabízí v této publikaci alespoň šestnáct. Všechny jsou určeny k poctě našim němým přátelům. Udělali a dělají toho pro nás hodně. Někdy to bereme jako samozřejmost. Ale proč ne. Ano, buďme k nim také samozřejmě laskavými a dobrými páníčky tak, aby náš společný vztah a život byl maximálně harmonický. Pes žije kratší život než člověk, ale vždycky po sobě zanechá nesmazatelnou stopu. A jeho odchod u srdce vždy bolí, jako by odcházel rovnocenný člen lidské rodiny. Pamatuji si, jak mi jedna kamarádka vyprávěla o tom, že doma měli fenu; také rasy německého ovčáka. Byla nepřátelská vůči ostatním, žárlivá na svého páníčka. Vzhlížela k němu téměř jako k bohovi. Když byl její poslední den, ležela vyčerpaně, ale čekala, vytrvale čekala, až se páníček vrátí domů. Tehdy si prý k ní sedl, vzal ji k sobě do klína a hladil. A ona, jak ucítila, že je konečně se svým milovaným člověkem, podívala se mu do očí a naposledy vydechla. Nechtěla odejít, dokud se s ním nerozloučí. Pokud to máte jako já: psi pro vás hodně znamenají, věřím, že vás tato kniha stejným způsobem zaujme a díky ní si vybavíte spoustu hrdinských příběhů vašich čtyřnohých přátel. Bez nich by byl život podstatně chudší. O autorce: Laura Greavesová je úspěšná novinářka, držitelka mnohých žurnalistických ocenění, která se s hrdostí označuje za “bláznivou pejskařku”. Více než dvacet let přispívala do různých australských i světových novin a časopisů a pracovala jako editorka časopisu Dog’s Life (Psí život). V současné době působí jako spisovatelka na volné noze a pravidelně přispívá do tištěných i internetových médií věnovaných domácím mazlíčkům, zejména pak psům. Je autorkou sbírek příběhů s názvy Incredbile Dob Journeys (Neuvěřitelné psí příhody) a Dogs with Jobs (Psi s posláním) a tří romantických humoristických titulů Be My Baby (Buď mou), The Ex-Factor (X-factor) a Two Weeks Til’ Christmas (Dva týdny před Vánoci), v nichž hrají velmi důležitou roli kurážní psí hrdinové. Laura Greaves, Psí hrdinové. Skutečné příběhy psů, kteří zachránili život svým páníčkům. Grada Publishing, 2019. MB

Čas načtení: 2019-11-10 09:10:34

Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?

Čtení na pokračování, díl desátý a poslední Předchozí díl zde Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“ Nakonec ale po přemlouvání zapnul pan školník počítač a zkusil se podívat na stránky katastrálního úřadu. „Můžeme to zkusit, Markétko. Zjistíme, kdo na té adrese teď bydlí a třeba bude vědět, kam se Marek odstěhoval.“ Jaké ale bylo překvapení, že na té adrese pořád bydlel! „Nejspíš dostal byt po své mamince a teď tam bydlí buď sám nebo se svou rodinou.“ „Chtěla bych mu poslat dopis. To by snad šlo, co myslíte?“ „Tady máš papír, propisku a obálku. Mám to tady přichystaný pořád, když objednávám nějaké věci do školy. Já jdu teď obhlédnout šatny, jestli je všechno v pořádku, a ty můžeš v klidu psát.“ A tak jsem psala. Trochu rozpačitě, protože jsem si místy nevěděla rady, jak by měl takový dopis vypadat, ale snažila jsem se co nejlépe to šlo. Dneska už se dopisy tak moc nepíšou. Lidé si posílají maily nebo zprávy přes mobil. Hodně si volají. Ale aby si napsali psaní rukou a poslali poštou s opravdovou nalepenou známkou, to už se jen tak nevidí. Marek v té době asi psal dopisy normálně, přemýšlela jsem u toho. Když tehdy nebyly ani počítače, ani mobily. „Ahoj Marku, nevím, jestli si na mě budeš pamatovat. Já jsem Markéta, ta holka z budoucnosti. Spolu s Alčou jsme se viděli před pár minutami. Dal jsi nám tenhle meč a adresu a já jsem si pak uvědomila, když jsem se vrátila domů, že jsme si toho za tak krátkou dobu moc neřekli. Ani jsme si nezahráli žádnou hru, za to jsme ale zachránili toho pejska, a proto to bylo opravdu nejlepší odpoledne, co jsem zažila. Doufám, že se máš dobře a že jsi byl u moře, jak sis přál. S pozdravem Markéta.“ Nadepsala jsem ještě obálku, pak do ní dala přeložený list a meč. Líbil se mi, chtěla bych si ho nechat, ale napadlo mě: to bude Marek koukat, až ho uvidí! To si pak určitě musí vzpomenout! Na poštu jsme šla společně s Alčou, ale ne přímo ze školy. Nejprve jsme si zašly domů pro pár peněz a po pravdě: měly jsme příšerný hlad. Tolik hodin už jsme nejedly! Malá odměna v podobě čokolády nás vůbec nezasytila. A tak jsme jedly a jedly, jako bychom snad do břicha nedaly nic k snědku už několik dlouhých let! Na poště paní za přepážkou se zeptala, zdali si přejeme dopis poslat doporučeně. „Co to přesně znamená?“ zeptala jsem se. „Že si adresát vyzvedne dopis proti podpisu. Je to tvůj kamarád?“ Příkývla jsem a nechala jsme poslat dopis doporučeně. Pak byly ale následující dny jak na trní. S dopisy to teda vůbec není jako s mobilem. To je pěkná zkouška trpělivosti, dumala jsem. Přišlo psaní už Markovi? Jak se to může dozvědět? Přečetl si ho? Vzpomněl si? Viděl ten meč? „Markét, já ti nevím. Došel vůbec ten dopis?“ myslela Alča na to samé. „Jak dlouho budeme muset čekat?“ A to uběhly jen dva dny! „Pane školníku, to se nedá vydržet.“ Už jsem byla celá rozčílená. „Jak to lidi dříve dělali, když si mohli jen posílat dopisy?“ „Tak za dob Markova dětství přece už byly telefony.“ „Jo, já vím. S kabelem. Přišroubovaným do zdi. Co myslíte, pane školníku, odepíše mi? Kdybych tak dokázal myslet na něco jiného!“ Ono to není tak jednoduché: když se na něco čeká, jako by se ten čas strašně pomalu vlekl. Ale třeba takové prázdniny utečou strašně rychle! Kdepak je ta spravedlnost? Ale pak se to stalo. Trvalo to jenom týden, ale měly jsme pocit, jako by to byla celá věčnost. Nakonec byl ve schránce dopis v pěkně tlusté obálce. Našla jsem v ní i fotografii. Věděla jsem, že Marek už není žádný kluk, ale stejně mě to překvapilo, jak teď vypadá jako dospělý chlap. Má trochu prošedivělé vlasy a vousy a na fotce se společně usmíval s klukem, skoro stejně starým jako byl tehdy on. Byl Markovi docela podobný. Kdyby se dalo takhle skákat v čase, řekla bych, jako by to byli bratři. „Milá Markétko! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala ohromnou radost! Od té doby uběhlo už tolik vody. Často jsem si říkal, jestli se to všechno doopravdy stalo a já si vás jen nevymyslel. Tu korunu jsem si nechal na památku. I když jich je kolem už nespočet, tahle je stále jediná. Taky si pamatuji, jak jsi tenkrát mluvila o svobodě. Připadala jsi mi strašně odvážná. Dnes mi to přijde normální, ale dříve se hodně lidí bálo něco říct nahlas. A u moře jsme byli už několikrát. Chtěl bych ti také představit svého syna. Jmenuje se stejně jako já. Marek. Pokud dobře počítám, měl by být ve věku, jako tenkrát já, když jsme se potkali. Jako by se čas opakoval. Můj syn teď může prožívat dětství ve stejném světě, v jakém žiješ ty a v jakém jsem tě chtěl tehdy navštívit. Posílám ti zpátky meč. Vyvrtal jsem do něj dírku a protáhl provázek. Můžeš ho nosit na krku jako talisman. Zůstaň prosím tou správnou holkou, jakou si pamatuji. Pozdravuj taky Alču. Užili jsme si společně neuvěřitelné a sotva opakovatelné odpoledne. Jsi skutečně bohaté děvče, Markétko, když máš tak dobrou kamarádku. Každé dítě, každý člověk si zaslouží mít nejlepšího kamaráda, se kterým může sdílet ta nejúžasnější dobrodružství. Jsem opravdu rád, že jsem vás poznal. S pozdravem Marek.”

Čas načtení: 2019-11-10 09:04:31

Pokračování: Nebyl to jen sen?

Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché (!), že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz

Čas načtení: 2019-11-10 08:44:24

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-02-06 20:12:01

Kolemjdoucí na Šumpersku našel zkrvaveného psa. Někdo se zvíře pokusil zastřelit a zahrabat

Vážně zraněného psa, kterého kdosi postřelil vzduchovkou a pokusil se ho zakopat, nalezli o víkendu lidé na Šumpersku. Veterináři z brněnské kliniky jej pak zachránili a ujali se ho dobrovolníci z Unie zvířat. Péči financují prostřednictvím sbírky. Týráním zvířete se zabývá policie.

Čas načtení: 2024-02-11 17:56:00

20. kolo: Bohemians zachránili v Hradci remízu, Slavia vydřela výhru nad Jabloncem

Praha - Fotbalisté Slavie brankou v sedmé minutě nastavení vydřeli v úvodu jarní části první ligy výhru 4:3 nad Jabloncem. Bohemians 1905 zachránili v utkání 20. kola v Hradci Králové remízu 2:2 díky...

Čas načtení: 2024-02-11 17:25:00

Bohemians díky dvěma gólům střídajícího Shejbala zachránili v Hradci remízu 2:2

Hradec Králové - Fotbalisté Bohemians 1905 v úvodu jarní části prvoligové sezony zachránili v Hradci Králové remízu 2:2 díky dvěma gólům střídajícího Jana Shejbala ze závěrečné desetiminutovky. Východočechům...