Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-09 15:10:00

Jihočeské nebe: I v roce 2025 bychom měli z našeho území vidět polární záři. Kdy se objeví, ale nikdo předem neví

V roce 2025 se bude opět zvyšovat sluneční činnost, což by podle jihočeské astronomky Jany Tiché mělo přinést příležitost pozorovat i z našeho území polární záři. „Polární záře je ale tak slabá, že pokud ji chcete vidět pouhým okem, musíte jít opravdu do tmy. To, co dneska vidíte v médiích, je polární záře zachycená elektronickými kamerami,“ připomíná.

Čas načtení: 2024-11-01 18:27:17

Modifikace počasí ve Španělsku zachycena v přímém přenosu?

ŠPANĚLSKO – Modifikace počasí zachycena v přímém přenosu během tiskové konference? (Foto: X) Uživatelé sociální sítě X se ptají, zda se jedná o změnu... Článek Modifikace počasí ve Španělsku zachycena v přímém přenosu? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-26 10:54:22

Podivná modrá záře zachycena nad New Yorkem

NEW YORK, USA – Podivná modrá záře na obloze v New Yorku. Lidé spekulují, co může být příčinou tohoto jevu. (Foto: X) Chtějí vyděsit... Článek Podivná modrá záře zachycena nad New Yorkem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-22 11:18:05

Příprava na přeshraniční invazi? Ruská technika zachycena

Ruské vojenské vlaky míří do ukrajinské Sumské oblasti. Příprava na přeshraniční invazi jako v Charkově? (Foto: X) Mají stejné taktické označení jako v Charkově.... Článek Příprava na přeshraniční invazi? Ruská technika zachycena se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-24 16:12:22

Tajná nacistická antigravitační superzbraň zachycena na videu

Die Glocke (Zvon) byla údajná nacistická Wunderwaffe – superzbraň, která jim měla zajistit světovou nadvládu. (Foto: Youtube) Poprvé tuto zbraň popsal polský novinář a... Článek Tajná nacistická antigravitační superzbraň zachycena na videu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-29 17:44:35

Démonická tvář zachycena v průběhu bouřky v Turecku

Během nedávné bouřky v Turecku místní obyvatele vyděsil zvláštní pohled na oblohu: něco, co vypadalo jako obličej vytvořený mraky. (Foto: X) Tento neobvyklý jev... Článek Démonická tvář zachycena v průběhu bouřky v Turecku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-02-01 07:56:28

„Jako řízená střela.“ Další havárie letadla zachycená na videu

FIladelfie, USA – Dopravní letadlo určené k přepravě pacientů se v pátek 31. ledna asi 30 sekund po startu zřítilo do čtvrti Filadelfie a... Článek „Jako řízená střela.“ Další havárie letadla zachycená na videu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2023-04-01 08:05:55

Nezvyklá supernova AT2018cow měla zřejmě překvapivě plochý tvar

Nová analýza polarizace světla ukazuje, že supernova AT2018cow zachycená před pěti lety byla tak plochá, že vyzývá k přehodnocení našeho současného chápání vesmíru. Jde o další ze zvláštností této události, u které bylo už dříve zjištěno, že byla 10-100x silnější než běžné supernovy.

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-04-07 10:17:55

Zemřel přední teoretik a kurátor české výtvarné scény Jiří Ševčík

Jiří Ševčík, který byl významnou osobností české kulturní scény, zemřel ve věku 82 let. Svými aktivitami ovlivnil několik generací a zasáhl do mnoha oborů. V 60. letech 20. století působil jako redaktor časopisu Architektura a poté (až do roku 1989) jako vědecký pracovník Fakulty architektury ČVUT. V té době byl autorem řady překladů a samizdatů. V 80. letech pak společně s manželkou Janou Ševčíkovou věnovali svůj zájem také soudobé malbě; v roce 1983 připravili v Chebu výstavu sestrám Válovým, a tím započali svoji kurátorskou dráhu. Dále podporovali například umělce z okruhu skupiny Tvrdohlavých; od počátku 80. let publikovali manželé Ševčíkovi řadu textů, které českému publiku představily termín postmoderny. Po roce 1989 se Jiří Ševčík zasloužil o internacionalizaci českého umění, v tomto období se také manželé Ševčíkovi stávají známou kurátorskou a teoretickou dvojicí; propagovali české umění i v zahraničí uspořádáním mnoha výstav českých umělců v Německu nebo Francii.  Ševčík byl od roku 1990 hlavním kurátorem Galerie Hlavního města Prahy, od roku 1991 spolupracoval s první soukromou výstavní institucí, Galerií MXM. Do roku 2013 působil na Akademii výtvarných umění v Praze jako prorektor, pedagog, a především jako vedoucí Vědecko-výzkumného pracoviště AVU (VVP AVU), které v roce 1997 založil. Spolu se svou ženou patří ke klíčovým osobnostem českého kurátorství. Za přínos k rozvoji české kultury v roce 2018 získali Cenu Ministerstva kultury. Rozsáhla činnost manželů Ševčíkových je zachycena v knize sestavené Terezií Nekvindovou Jana Ševčíková – Jiří Ševčík. Texty. (tranzit.cz – VVP APU, Praha 2010), kde jsou publikovány také nejdůležitější stati o architektuře.

Čas načtení: 2021-09-22 10:28:09

Národní technické muzeum otevřelo výstavu o podnikateli Jindřichovi Waldesovi, sběrateli a mecenáši kultury

Národní technické muzeum (NZTM) otevřelo výstavu Jindřich Waldes. Podnikatel, sběratel, mecenáš, kterou uspořádalo ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Praze (SOA). Výstava vznikla při příležitosti 80. výročí úmrtí Jindřicha Waldese a na základě výzkumu rozsáhlého archivního materiálu poprvé prezentuje osobnost Jindřicha Waldese a historii jeho firmy v uceleném obrazu. Návštěvník výstavy se seznámí se životními osudy Jindřicha Waldese a s rozvojem jeho firmy, která se z malé dílny vyvinula ve světově proslulou firmu se řadou výrobních filiálek v zahraničí. „Historii a činnost firmy dokládá bohatý obrazový materiál, například fotografie továrny, výrobků, reklam či plánů budov, dosud nepublikovaných, které se nám podařilo nashromáždit. Výběr letošního roku pro uspořádání výstavy nebyl náhodný, neboť v červenci tomu bylo právě 80. let, co Jindřich Waldes zemřel, a v příštím roce uplyne 120 let od založení firmy, která funguje pod změněným názvem do dnešních dnů,“ říká autorka výstavy Hana Králová z NTM. Jedná se o první z větších výstupů dlouhodobého projektu Národního technického muzea a Státního oblastního archivu v Praze, na jehož konci je plánováno vydání odborné monografie o osobě Jindřicha Waldese a jeho firmě „Waldes a spol.“ Na třiceti panelech se návštěvníci seznámí s původem rodiny Waldes a životními osudy Jindřicha Waldese zahrnujícími nejen první pracovní zkušenosti, ale i dlouhou podnikatelskou dráhu zakončenou bohužel smutným koncem. Ve světle pozornosti stojí také jeho bohatá sběratelská a mecenášská činnost. Neopomíjí ani rozsáhlou kolekci uměleckých děl českých autorů, které Jindřich Waldes za svůj život nashromáždil či Muzeum knoflíků, u jehož zrodu stál, nicméně cílem bylo upozornit na jiné méně známé aspekty jeho života. „Poprvé se zde prezentuje činnost sportovního klubu Waldes, zasahujícího do řady sportovních odvětví, který byl ve svých počátcích spjatý s klubem Bohemians. Členy klubu A. F. K. Waldes byla řada tehdejších československých reprezentantů, včetně Josefa Herdy, stříbrného medailisty z olympijských her v Berlíně. Zcela unikátní a ve světě jedinečný počin pak představoval První pražský pánský pletací klub Waldes, založený za účelem propagace waldesových aerodynamických jehlic, kde bylo možné potkat muže pletoucí šály, čepice či svetry,“ podotýká za autory výstavy Martin Sovák ze SOA. Jedním z ústředních motivů výstavy je vybudování Waldesova hospodářského koncernu. Historie firmy „Waldes a spol.“ je zachycena na výstavních panelech ve všech přelomových období 20. století, tedy v době založení firmy na sklonku habsburské monarchie, v období první světové války, po vzniku nové Československé republiky, ale i v době okupace a v poválečném vývoji. Celý výzkum, tedy i výstava, je postavena na rozsáhlém archivním studiu velkého množství nezpracovaných archiválií.  „Národní technické muzeum se dlouhodobě věnuje vědeckému výzkumu historie průmyslových firem a významných podnikatelských rodin u nás. Řada našich firem dosáhla v minulosti evropského či dokonce světového věhlasu a mnohé jsou v nprovozu až do dnešních dnů. Odborných prací o jejich historii či o podnikatelích, kteří stáli za jejich zrodem, je však velmi poskrovnu. Muzeum proto uspořádalo mezinárodní konference věnované osobě Josepha Hardtmutha či podnikatelské rodině Ringhofferů, připomnělo rozsáhlým projektem Made in Czechoslovakia úspěchy československého průmyslu v jubilejním roce 2018 a nyní otevřelo výstavu věnovanou osobnosti a podnikatelským úspěchům Jindřicha Waldese,“ dodává generální ředitel NTM Karel Ksandr. Výstava je pro návštěvníky přístupná ve 2. foyer Národního technického muzea do 31. ledna 2022.

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-18 18:34:39

Zaplať svou libru masa aneb Co všechno musíme řešit kromě svobody slova ve vztahu k Facebooku a spol.

Petice Stop cenzuře se pěkně rozběhla a už máme od veřejnosti tolik zpětné vazby, že se jí musíme pozvolna prokousávat. Přicházejí zajímavé a promyšlené reakce, které nahlížejí problém z jiných úhlů. Takových, kterým jsem třeba já osobně zprvu nevěnoval moc pozornosti. Osobně mi jde hodně o svobodu slova, protože je to jedna ze svobod, které si ve svém životě cením zdaleka nejvíce. Ale ono to chování velkých platforem zdaleka nezasahuje jen do svobody slova. Jak mi k tomu řekl jeden právník: „Málokdy se stává, že by něčí podivná činnost narušovala jen jeden právní princip. Většinou je těch principů pošlapáno hned několik naráz.“ Dnes bych se tedy chtěl věnovat těm jiným principům, které vidím jako narušené – ochraně spotřebitele a tomu, co všechno je možné dělat ve smlouvách. Jedna strana je mamut, druhá myš Zcela základní námitka, kterou potkávám neustále znova, zní: „Jejich prostor – jejich pravidla. Pokud se ti to nelíbí, vypadni jinam.“ Velkou slabinou téhle námitky je, že v sobě obsahuje – ne přímo explicitně vyslovenou, ale zřetelně jasnou – myšlenku, že přítomnost na sociální síti je jakýsi jednosměrný až parazitární vztah, kdy uživatel prostě přijde, nic nezaplatí a využívá veškerou infrastrukturu, jak se mu zachce. A chudák Facebook či Twitter mu slouží. To by bylo kruté, kdybychom takové altruisty ještě svázali nějakými omezeními, co si smějí dělat u sebe doma? Nebylo. Nejsou to altruisti a to, že registrace k příslušné službě je zdarma, poněkud zakrývá skutečnost, že jejím užíváním vzniká smluvní vztah. Ten uživatel poskytuje síti práva ke svému vlastnímu obsahu (fotky, texty) a dává svolení k tomu, aby firma používala jeho osobní data k cílené reklamě. Na tom druhém firma vydělává a na tom prvním zase rekrutuje další uživatele. Ani jedno není zrovna banalita – naopak, jak vidíme v praxi, dá se na tom postavit velice úspěšný obchodní model. Běžný uživatel není něco jako “trpěná veš v kožichu”, ale nedílná součást systému, bez které by celý model nefungoval. No, a v současné době je problém s tímto smluvním vztahem zhruba tento: Jedna strana je mamut a druhá je myš, čehož ten mamut využívá k tomu, aby si napsal smluvní podmínky ve stylu „já můžu všechno, můžu to dokonce kdykoliv jednostranně změnit, a ty nic“. Tenhle druh velmi nevýhodného vztahu přitom civilizované země v jiných oblastech lidského života neumožňují. A není to vůbec nový problém. Nová je jen jeho digitální podoba. Úplná smluvní volnost neexistuje Úvodní obrázek tohoto článku je fotografie z 19. století, na které je zachycena scéna z Kupce benátského. To je hra, kterou William Shakespeare napsal už koncem století šestnáctého, tedy v raném novověku. Součástí její zápletky je dluh, který má hlavní hrdina Antonio u lichváře Shylocka, a který je zaručen librou jeho vlastního živého masa. Nakonec Antonio o svoji libru masa nepřijde, čímž je jeho život zachráněn (v oné době by takový zákrok skoro jistě znamenal gangrénu a smrt), i když jej z toho vysekají takříkajíc na technikálii. Ale je zjevné, že téma toho, co si může jedna strana smlouvy dovolit požadovat vůči té druhé, zajímalo lidi už v renesanci. Krutý Shylockův požadavek rozhodně ostatní neberou jako „normálku“ ve stylu „jeho peníze, jeho pravidla“, naopak se na scéně řeší velmi dlouho. Podíváme-li se do jiných oblastí práva, obsah dojednaných smluv je skoro vždycky nějak omezen zákonem, aby se tam nemohly dostávat úplné šílenosti. * Majitel bytu nemůže po nájemnících požadovat, aby nájemné platili sexem. Míněno „nutit“ soudně – dva lidé se určitě můžou neformálně dohodnout, že si budou platit sexem, ale pokud by to napsali do smlouvy a jeden pak druhého žaloval, že to neplní, u soudu s tím neuspěje. Rozhodně nepřijde exekutor za účelem zajištění řádně nasmlouvané soulože. * Zaměstnavatel nemůže do pracovní smlouvy zakotvit, že pozdní příchod se trestá (v případě BDSM salónů odměňuje) bičováním. * Bytové družstvo vám nemůže za to, že jste ve svém týdnu nevytřeli schody, vyklopit na balkón obsah fekální cisterny. * Telefonní společnost nemůže podmiňovat další poskytování služeb tím, že do telefonu budete mluvit o panu prezidentovi uctivým tónem. (To by bylo odpojených čísel! V Americe i u nás.) * Věřitel vám nemůže předepsat úplně libovolnou výši úroků. * Nemůžete sebe sama prodat do otroctví. * Z vlaku vás nemůžou vyhodit proto, že máte fialové tričko – a to ani tehdy, když splňujete smluvní podmínky pro přepravu zdarma (například malé dítě). * Banka vám nemůže jen tak napsat, že jste se jí znelíbili, tak že vám zavírá účet a peníze si při té příležitosti už nechá. Atd. atd. Dalších příkladů si asi vymyslí každý dost. Je jasné, že ta hrana, kde končí volnost smluvního vztahu a začíná zákon, je bytostně politické téma. Levice obecně chce regulovat víc, liberální pravice míň, konzervativní pravice jak kdy, ale nevybavuji si v posledních staletích žádnou funkční zemi, kde by panovala úplná smluvní volnost. Libovůle druhé strany Nevím, jak se k této věci přesně staví anarchokapitalisté, ale mimo ně panuje napříč politickým spektrem shoda, že nějaká míra omezení smluvní svobody zákonem je potřeba a řeší se jenom otázka, jak daleko ta hranice zákona bude sahat. A je to opravdu staré téma, například dluhy a úroky řešili politici už v antickém Řecku. Obecně je tendence ponechávat smluvní volnost ve vztazích, kde ani jedné straně nehrozí závažná škoda. Půjčím-li si od Franty nebo Zuzky zapalovač výměnou za pusu na líčko, nejspíš to ani jednomu z nás nezničí život. (Teď začínají někteří čtenáři určitě konstruovat možné výjimky.) Není tedy důvod takovou transakci právně řešit – a právo ji také moc neřeší. Něco jiného ale je, když někomu, jako je Bratříček, smažou profil s deseti tisíci odběrateli. To už přece je velká škoda, která by se dala i přepočítat na peníze. Tam najednou „zahučelo do černé díry“ velké penzum jeho práce a námahy, které on tam v dobré víře několik let “investoval”. Místo toho mohl dělat něco jiného, zpětně vzato užitečnějšího. A kdyby tam měl místo těžce vystavěného profilu uložené peníze z té jiné činnosti, rozhodně by mu je jen tak ze dne na den sebrat nemohli. Ani ten velký Facebook by si to nedovolil. Ale tohle si dovolit může? Nezaspalo tady náhodou právo současný technický vývoj? Pokud smazáním účtu na Facebooku způsobíte nějakému živnostníkovi škodu ve statisících a možná zlikvidujete jeho firmu, měla by taková akce podléhat – jako de facto podléhá teď – naprosté libovůli druhé smluvní strany? (A to jsme se ani nepustili do politických manipulací, ovlivňování voleb atd.) Nepřátelský lichvář Shylock ze Shakespearovy hry byl vlastně proti firmám provozujícím sociální sítě úplný žabař. Nevepsal si do smlouvy o Antoniově dluhu ani „při porušení některé z těchto vágních zásad si od dlužníka vyberu libru něčeho“, ani ji po jejím podepsání už nemohl jednostranně změnit. Bilionové firmy, přes které dnes teče nezanedbatelné procento veškeré mezilidské komunikace a významné procento celého reklamního trhu, tak činit mohou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-02-13 20:03:11

Opožděné recenze (VIII): Hemingwayové a Barva mléka

Platilo pro rodinu Hemingwayů rčení „Jaký otec, takový syn“? A co potkalo patnáctiletou Mary, která byla v Anglii předminulého století poslána do služby k místnímu vikáři? Ernesta Hemingwaye zná dnes každý – velký spisovatel a skutečný chlap. Kde však končí mýtus a začíná pravda? A co další nositelé tohoto slavného příjmení? Odpovědi nabízí kniha vnuka této ikony americké literatury, nazvaná Hemingwayové a nesoucí výmluvný podtitul „skrytá tvář jedné rodiny“. Být autorem kdokoliv jiný, skončil by možná před soudem, kdo by však upíral člověku právo vyprávět příběh své vlastní rodiny? Četba je to pro nezasvěceného čtenáře poměrně překvapivá, ba místy až šokující, rozhodně však poutavá a navzdory takřka bulvárnímu námětu psaná očividně z upřímných pohnutek. John Hemingway dokázal na dvoustech stranách shrnout nevšední osud takřka pěti generací své rodiny, hlavními protagonisty jsou ovšem jeho otec Greg a Johnem osobně nepoznaný slavný děd. Bez ohledu na konkrétní povahu vylíčených pikantérií lze konstatovat, že citlivě, avšak barvitě zachycená anamnéza obou jmenovaných i jejich vzájemného vztahu vysvětluje do jisté míry existenci pověstí o rodovém prokletí Hemingwayů. V centru nevšedního příběhu přitom leží téma překvapivě všední – vztah otce se synem, jenž ovšem v případě této rodiny nabývá mnohdy vlastností antické tragédie. John Hemingway: Hemingwayové. Přeložil Šimon Daníček, nakladatelství Paseka, Praha, 2014, 1. vydání, brož., 232 stran.   *   Ke stěžejním tématům britské prozaičky a dramatičky Nell Leyshonové patří nefunkční vztahy uvnitř rodiny. Podobný úděl nachystala v románu Barva mléka i své patnáctileté hrdince Mary, jejíž příběh zasadila do historických kulis anglického venkova 19. století. Autorka využila neotřelého způsobu zápisu textu, který příhodně ilustruje stylizaci celé knihy coby neumělého výtvoru samotné Mary a svou moderností zajímavě kontrastuje se žánrem historického románu. Nezvyklá forma prózy přitom neumenšuje její čtivost a koresponduje s hovorovým jazykem a úsečným stylem vyprávění. Příběh dívky se zmrzačenou nohou a s vlasy barvy mléka, která je poslána do služby k místnímu vikáři, může zavánět červenou knihovnou, svým naturalistickým laděním a umně stupňovaným napětím se však tomuto druhu literatury vymyká. A přestože Leyshonová svůj příběh vystavěla na půdorysu pygmalionského mýtu, Barva mléka je románem zcela svébytným, formálně nápaditým a nadmíru čtivým. Nell Leyshonová: Barva mléka. Přeložila Tereza Límanová, nakladatelství Plus, Praha, 2013, 1. vydání, váz., 184 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 09:37:33

František Novotný nově adaptoval slavnou robinsonádu Kormidelník Vlnovský. Poprvé vychází s ilustracemi Zdeňka Buriana

Tvůrce science fiction, pilný překladatel, zručný modelář a jachtař, námořní kapitán, spoluautor slovníku i spisovatel non fiction, tím vším je František Novotný (*1944), autor knih Bradburyho stín (1991), Křižník Thor (2012) anebo Valhala (2014). Výsledkem jeho poutí ve stopách klasických románů Arthura Ransoma se stal průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). Ale nejprodávanější jeho prací zůstává adaptace Robinsona (2005) a není tedy divu, že se na něj nakladatelství Albatros obrátilo, když se rozhodlo pro zadaptování Kormidelníka Vlnovského, další slavné robinsonády. Tu napsal (a již roku 1841 poprvé vydal) kapitán Frederick Marryat (1792–1847). Přinejmenším v našich končinách jde o jeho nejznámější dílo a poprvé v Čechách vyšlo již roku 1846, byť jenom jako překlad německé adaptace. A tento převod nepořídil žádný Jára Cimrman, nýbrž Josef Václav Zimmermann. Už ten taky vymyslel od té doby přebíraný název Kormidelník Vlnovský, respektive nazval své dílo Miloslaw Wlnovský, brémský kormidelník. Kniha byla populární v celé Evropě, a protože zohledňuje osudy rodiny a nikoli jen jedince (jako je Crusoe), mnozí čtenáři ji milovali víc než dílo Defoeovo. I z toho důvodu je překvapivé, že doposud ani jedinkrát nevyšla s ilustracemi „krále dobrodružství“ Zdeňka Buriana (1905–1981). Stalo se tak až nyní. Frederick Marryat psal někdy poněkud kostrbatě a jeho takřka třicet knih navíc už poněkud zastaralo. A když Albatros získal práva na ilustrace, vyvstala otázka, nakolik je únosné reeditovat román v původním tvaru. Nezdálo se už nutné počešťovat dál jména objevujících se zde lodí a vystupujících tu postav. Kniha s originálním titulem Masterman Ready by ale nejspíše zapadla, proto byl vymyšlen název, který lépe evokuje vztah mezi starým a zkušeným námořníkem (hrdinou napoleonských válek) a odkázanou naň rodinou Seagraveových: Strýček námořník. Hlavou rodiny Williamem Seagravem učinil Marryat až překvapivě manuálně neobratného farmáře, kterého je v jeho pojetí spíše „bílý límeček“, neschopný mnoho vykonat. Veškeré práce proto řídí a z valné části je připraven udělat „strýček“ Ready. A pokud mu kdokoli asistuje, bývá to nejstarší Seagravův syn. „Vnucuje se myšlenka,“ vyvozuje Novotný, „že Marryaat si australského farmáře představoval jako majitele panství v Anglii.“ V naší verzi je proto Seagrave burzovním makléřem, navíc podvodným. Jak se totiž posléze vyjeví, do Austrálie byl vypovězen bohatými příbuznými své ženy, aby ututlali skandál. „Jeho manuální neobratnost je pak logická,“ je si Novotný jist. „Též je zdůvodněno, proč by se takový nepraktický člověk, natož s rodinou, vypravil na opačný konec světa, kam se ještě nedávno museli deportovat trestanci, neboť z pohledu tehdejších Angličanů by se do Austrálie dobrovolně vydal jen šílenec.“ S tím byl provázán problém s nepřekročitelnými propastmi mezi třídami raně viktoriánské Anglie. Nepřicházelo tenkrát, jak je doloženo, vůbec v úvahu, aby se vzdělaný člověk vyšší kasty přátelil s chudým námořníkem. Také v Marryatově verzi to je víc než patrné. Paní Seagravová se chová jako dáma z lepší společnosti a autor románu sice byl původně kapitánem, ale také synem poslance. František Novotný váhal, nakonec však vznešené vystupování dámy zdůraznil. Její zaslepenost i opovrhování Readym vnášejí do textu další vrstvu napětí. Může tím pádem dojít ke zvratu, když si „lady“ počne uvědomovat lidské kvality „ordinérního“ námořníka; a protože angličtina umí velice přesně odstupňovat společenské postavení, je kormidelník v Novotného knize zprvu Ready, ale posléze „pan Ready“. Proto také starý námořník zprvu chlapci Willymu vyká a oslovuje jej „pane Williame“, zatímco na konci knihy je tomu naopak. Už v Robinsonovi (rovněž ilustrovaném Burianem) udělal Novotný podstatné změny. I v přítomné knize nově promyslel především „příběh v příběhu“, vložené životopisné vyprávění „Mastermana Readyho“, sestávající hlavně z popisu překvapivě suchozemského putování Afrikou. Snad autor využil nepoužitý náčrt k jinému, nikdy nerealizovanému dílu, ale Ready přece je člověk moře. Takže Novotný ho udělal mimo jiné účastníkem bitvy u Trafalgaru. Scény jsou sice zpřeházeny, ba vynechávány (postihlo to celou první kapitolu), ale nevadí to. Děj je teď přehlednější a příběh má výraznější logiku. Navíc Novotný přizpůsobil text Burianovým ilustracím. Ne vždy jej „kopírovaly“ a jakkoli byl legendární malíř pečlivý, pracovitý i odpovědný, příběhem se jednoduše spoutat nedal. Novotný také mimo jiné přepracoval líčení obrany srubu, na který útočí „divoši“. Jde o sekvence, jimiž se inspiroval už Stevenson, když pro nevlastního syna vymýšlel Poklad na ostrově, ale také on musel boj zvěrohodnit. Jak František Novotný zdůrazňuje, trosečníci by byli pobiti hned při prvním náporu, kdyby se vše odehrálo, jak to líčí naivní kapitán Marryat. A tak... „Místo toho, aby stříleli střílnami v kolové hradbě, což je při obvodu šedesáti metrů a počtu tří střelců nesmysl, zaujímají centrální postavení v opevněném srubu uprostřed a pálí na divochy v okamžiku, kdy jsou nejzranitelnější. Když přelézají palisádu. Tento princip je de facto převzat z Ostrova pokladů, avšak vylepšen použitím ručních granátů. Ty se během 18. století rozšířily natolik, že se staly speciální výzbrojí gardových pluků a tzv. granátníků, a je to zbraň, kterou by za dané situace mohly použít ženy i děti.“ Některé nesrovnalosti nicméně v románu – starém takřka 180 let – ponechal i František Novotný. „Ošetřit“ je ani nebylo možné, musel by knihu celou psát znovu. Přesunout příběh i zeměpisně. Loď totiž u Marryata ztroskotá mezi Kapským Městem a Austrálií, což je o oblast, kde ostrovy nikdy nebyly. I kdybychom však jeden takový autorovi odpustili (a proč ne?), určitě by nemohlo jít o korálový atol. Ale Marryat to tvrdí. Nejblíž fiktivní trasy leží Kokosové ostrovy, ale i ty nejméně dva tisíce mil severněji. Autor navíc při popisech kombinuje atol s bývalou sopkou a divochy předvádí (spolu s Burianem) jako Polynésany. Ve skutečnosti by muselo jít například o domorodce z Malediv. František Novotný se závěrem se zamýšlí, proč kniha přetrvala. Jediné vysvětlení vidí v charakteru titulní postavy, která je už v původním textu zachycena živě a věrohodně. Ready sice v mládí chyboval, jak se přizná tváří v tvář děcku, ale nyní si to uvědomuje. Kromě toho má smysl pro povinnost a vnímá závazky vůči lidem ve svém okolí. Má i vřelý a přitom velmi normální vztah k chlapci, kterého vlastně celou dobu nenásilně učí. A jemuž neplánovaně imponuje. Podobně snad bude imponovat i některým dnešním dětem, byť se kniha tak dobře jako Robinson prodávat nebude. V mnohém je přitom lepší. A František Novotný nám s jistotou říká, že Ready v sobě má právě onu mravní sílu, která „v dnešní západní civilizaci tak žalostně chybí“. A ctí hodnoty, které se dokonce dnes ostouzejí. Originály mistrných Burianových kreseb i kvašů jsou uloženy v Památníku národního písemnictví a v knize jsou zveřejněny poprvé.   Frederick Marryat: Strýček námořník. Podle románu Fredericka Marryata Kormidelník Vlnovský vypráví – s přihlédnutím k anglickému vydání Masterman Ready (2014) – František Novotný. Doslov František Novotný. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2018. 364 stran. Pro čtenáře od devíti let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-03 10:13:16

Konec íránského generála aneb Nejdříve létají tweety, pak rakety

Kásim Sulejmání, velitel íránských jednotek Kuds, byl zabit americkou raketou při své návštěvě v Iráku. Spolu s ním zahynuli i čtyři další lidé. Jedním z nich byl Abú Mahdí al-Muhandís, velitel irácké milice Kataim Hizballáh. To je ta, jejíž základnu Američané vybombardovali 29. prosince a jejíž příznivci následně zaútočili na americké velvyslanectví v Bagdádu. O téhle události se píše všude možně, i u nás, protože Sulejmání byl v íránské mocenské hierarchii považován za člověka číslo dva, hned po nejvyšším vůdci Chameneím, a rovněž za zdaleka nejschopnějšího z íránských generálů. Veškeré angažmá Íránu v Sýrii, Libanonu, Jemenu apod. byla jeho parketa. Povýšit někoho služebně mladšího na jeho místo není žádný problém. Nahradit jeho schopnosti ale pro Teherán problém bude. Jak Írán na jeho smrt zareaguje, těžko říci. Vztekem určitě, otevřenou válkou asi ne, uzavřením Hormuzského průlivu možná (to má přeci jen potenciál přeskočit až k té válce), další aktivizací svých spojenců v šíitských částech Blízkého východu proti americkým zájmům dost pravděpodobně. Ale toto je opravdu těžké předvídat. Některé atentáty vedou k velkým válkám, po jiných se nestane zhola nic. Jen pro pobavení P. T. ctěného publika doplňuji jednu skutečnost, na kterou jsem ve velkých novinách nenarazil. Krátce před celou událostí došlo na Twitteru k následující výměně názorů (červeně vyznačené části jsem zvýraznil já). Škoda, že tenhle vynález neexistoval ve čtyřicátých letech. Umíte si představit, jak by vypadala druhá světová válka zachycená na Twitteru? Update 3.1.2020 ve 13.00: Píšou mi lidi, a mají pravdu, že tenhle článek je moc krátký a postrádá analýzu. Ono je podle mého názoru ještě na pořádnou analýzu moc brzy. Ale chcete-li slyšet můj názor, válka z toho nebude. Hlavním způsobem, jakým Írán prosazuje své zájmy v nedaleké cizině, je budování, výcvik a podpora různých šíitských milicí, které pak slouží jako jeho páka na místní vlády. Takhle je to v Iráku, v Sýrii, v Libanonu, v Jemenu. Toto byla práce, kterou Sulejmání poslední léta dělal. Možná dokonce jeho životní projekt. (Well, další už mít nebude.) Jenže takové síti milic se nedá velet na dálku z Teheránu. S jejich veliteli a štábními důstojníky se musíte setkávat osobně a musíte znát poměry přímo na místě. Proto byl taky Sulejmání poslední dobou snad víc mimo Írán než v něm. Jeho nástupce bude muset dělat to samé, protože Írán se téhle sítě spřátelených milicí jen tak nevzdá. Jenže zároveň se dnes ukázalo, že tohle je pěkně nebezpečná funkce. Nejen formálně (jednotky al-Kuds jsou na americkém seznamu teroristických organizací, proto Trump nepotřeboval k Sulejmáního zabití souhlas Kongresu), ale i fakticky. Spadla-li tedy raketa na takového prominenta, snadno může při další služební cestě spadnout i na daleko méně známého oficíra, který po něm převezme jeho úkoly. Proto si myslím, že Sulejmáního nástupce bude teď vůči Američanům velmi, velmi opatrný. Má na tom osobní zájem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-01 17:31:18

Aukce na Žofíně: Kolorovaná kresba Josefa Lady se prodala za 1,3 milionu, obraz Karla Gotta za 1,7 milionu korun

V neděli 1. prosince proběhla ve velkém sále paláce Žofín již 83. aukce Galerie Kodl. V záplavě tradičních a pro mnohé již trochu ohraných jmen české moderny jako jsou Špála, Muzika, Lhoták, Čapek, Zrzavý, zaujme i mistrovské dílo 16. století od neznámého autora či naivistický obraz Karla Gotta, jehož osobnost se možná začne na českých aukcích objevovat pravidelně. Aukční den začal, jak je u Kodla již obvyklé, charitativní dražbou – tentokrát ve prospěch Paměti národa, která má za cíl uchovat autentické vzpomínky pamětníků, již zažili hrůzy druhé světové války i komunistické diktatury. Z povahy věci byly tedy do aukce zvoleny velmi kvalitní dokumentární fotografie různých námětů, z nichž lze vypíchnout osobité ztvárnění Tel Avivu od Ilana Ben Yehuda, které bylo prodáno za 36 tisíc korun (všechny uváděné částky jsou bez aukční přirážky). Z velkých tvůrců českého 19. století byl několika díly zastoupen vynikající krajinář Julius Mařák. Jeho obraz Z Varny do Brixenu, na kterém je patrně zachycena jeho žena, taktéž malířka Ida Pfeffermann, odráží vyrovnanost autorovy osobnosti, jež se zračí i v harmonickém koloritu celého díla. Dílo se vyšplhalo z vyvolávací ceny 200 tisíc na 850 tisíc korun. Milovníky slováckého venkova obdobně potěší velmi tradiční plátno Joži Uprky Dívka v kroji, prodané za 550 tisíc Kč. To se řadí mezi impresionisticky laděné obrazy s důrazem na prosluněnost a pozitivní náboj kompozice s využitím barevné skvrny. Stejně jsou na tom i díla v nedávné době ještě opomíjeného českého impresionisty Václava Radimského, jehož Rozkvetlé máky v Normandii se vydražily za 2,9 milionu korun. Na aukci nemohla chybět ani osobnost Emila Filly. Obrazy tohoto umělce pravidelně překonávají aukční rekordy. Plátno Zátiší s mísou a dýmkou z roku 1930 reprezentuje autorovu meziválečnou tvorbu a vydražilo se za 5,4 milionu korun. Kontrastní barevné řešení spolu se stylizací tvarů a jednoduchostí motivu prezentují klidnou dobu počátku 30. let. Tato Fillova poloha však postupem času nabere jiný rozměr, aby na konci dekády vyvrcholila ve složitých figurálních dílech, reflektující ohrožení starého kontinentu nacistickým hegemonismem. Opomenout nelze ani vynikající plátno nekomfortní utlačované tvorby Mikuláše Medka, jež patří do širšího okruhu českého informelu. Zlatavý kolorit obrazu Žíznivý anděl II představuje iluzivní kompozici provedenou v monumentálních rozměrech kombinovanou technikou emailu a olejomalby. Dílo se z vyvolávací ceny 3,3 milionu korun dostalo až na 8,7 milionu korun. Skutečnou perličkou letošní aukce se jeví obraz od Karla Gotta „Mona Lisa“, jež svým osobitým naivismem vzbudil zájem sběratelů natolik, že se prodal za neuvěřitelných 1,7 milionu Kč. Úspěch dražby možná předznamenává docenění mistrovy výtvarné tvorby i v budoucnu. Nejstarším dílem 83. aukčního dne se stala desková malba Stigmatizace sv. Františka ze 16. století od neznámého, patrně nizozemského, malíře. Figurální kompozice tohoto obrazu nezapře vliv dřevořezu Albrechta Dürera stejného námětu, jehož grafické listy byly v 16. věku rozšířené po celé Evropě. Obraz upoutá i splývavostí a měkkostí malby či drobnopisným realismem krajiny v pozadí, který byl typický pro franko-vlámskou oblast. Prodán byl za vyvolávací cenu 250 tisíc korun. Tak trochu jiný svět reprezentuje obraz Kamila Lhotáka Ve Francii ráno na cvičišti, vydražený za 2,2 milionu Kč. Lhotákova zobrazení městských periferií nechybí již na žádné velké aukci posledních let. Dílo signováno autorovým celým jménem stylově zcela zapadá do tvorby tohoto uznávaného člena Skupiny 42 a je jistě dobrou investicí. Podobně je na tom i akvarelem a bělobou kolorovaná kresba ilustrátora Josefa Lady Slouhova koleda, jež se vydražila za 1,3 milionu Kč. Nejdražší malbou aukce se stal Ráj černochů od Toyen za vyvolávací cenu 18 milionů Kč, odrážející zálibu evropského kontinentu v umění civilizací odjinud a jakési okouzlení svobodou sexuálních radovánek. Primitivní kolorit a stylizované postavy reflektují autorčin zájem o estetické cítění černé Afriky. Vědomé odlehčení tématu, jež přichází po jejím kubistickém období, zastoupené na aukci jiným dílem – Nature morte cubiste (Zmrzlina), vydraženém za 8,1 milionu Kč, předznamenává její další vývoj v artificialismu či později přechod k trochu děsivému realismu. Již 83. aukční den Galerie Kodl přinesl 250 unikátních prací autorů různých období i žánrů. Charitativní aukce pro Paměť národa i letošní výročí 30 let od první aukce, pořádané tehdy Martinem Kodlem s přáteli pod hlavičkou Antikva Nova Praga, symbolizují navíc tři dekády svobody, a to nejen v obchodu s uměním, ale ve společnosti českých zemí obecně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-25 06:45:00

06:45 Mistři šifer

Zachycená německá depeše během 1. světové války. Jediný telegram změnil kurs, kterým se ubíraly moderní dějiny. Epizoda z britského dokumentárního cyklu[online]

Čas načtení: 2024-03-01 14:26:00

Bolestný moment z pohřbu Alexeje Navalného: Maminka hladila synovo tělo v rakvi

V pátek 1. dubna se v kostele Ikony Matky Boží v moskevské čtvrti Marjino konalo poslední rozloučení s Putinovým kritikem Alexejem Navalným (†47). Ten zemřel ve vězení na Sibiři 16. února. Bývalý ukrajinský náměstek ministra vnitra Anton Geraščenko na sociální síti sdílel dojemné a bolestné video, na němž je zachycena Navalného maminka, jak hladí mrtvého syna v rakvi.

Čas načtení: 2024-03-03 10:13:04

Podivná „nestvůra“ natočena z ponorky v Grónsku

Podivná „nestvůra“ zachycena na kameru v hloubce 3000 stop u pobřeží Grónska geologem, který pro ropnou společnost mapoval oblast sonarem. (Foto: Youtube) Klip pochází... Článek Podivná „nestvůra“ natočena z ponorky v Grónsku se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-06 11:33:44

TOGETHER: TREBLE WINNERS. Netflix zdokumentoval vítěznou sezónu Manchesteru City

Manchester City oznámil, že jejich historická sezóna, která vyústila v zisk treble, bude zachycena v novém dokumentárním sertiálnu s názvem "Společně: Vítězové Treblu". Tento poutavý příběh bude k dispozici všem fanouškům fotbalu na Netflixu od úterý 2. dubna.