Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-30 17:32:13

U knihovny s Petrem Bílkem: O poťouchlé radosti ze šťavnatosti pozemského života a neřešitelném blízkovýchodním problému

Od monografie akademického malíře Petra Chalabalyse neodtrhnete, na Chaucerem se sami sebe ptáte, kde se ve chladné Anglii vzal, a v knize Jeruzalém stře(d)t světa se dozvíte, proč si na Jeruzalém činí nárok tři velká náboženství.   Pavel Hejduk: Petr Chalabala (Stylizace nakladatelský servis 2020) Monografie akademického malíře Petra Chalabaly (1946–1999), to je vizuální lahůdkářství. První dotek je drsný, jako bývá setkání s pravdou. Opakovaná procházka knihařsky precizně zpracovanou publikací rozčeří váš dosavadní kapitál obrazů a potřetí zjistíte, že se bez Chalabalovy nabídky jak vidět svět už nemůžete odtrhnout. Hejduk monografii textově nepřetěžuje, a přesto skicuje umělcův charakter pevnou rukou s využitím dobových mediálních ohlasů i názorů kolegů a ctitelů Chalabalova díla. Logické členění obsahu kráčí od studií k prvnímu cyklu obrazů z dělnických ubytoven, pokračuje tématy agrese a nemoci, přes účast na pařížském salonu přechází k litografiím, nezapomene ani na filmové plakáty, zdůrazní ženy ve všech podobách, předvede kresby, krajiny i realizace v architektuře. Předčasně zesnulý Chalabala patřil do novátorské generace, kterou tvořili mezi jinými třeba Rudolf Riedlbauch, Michael Rittstein, Jan Grim, Jiří Sopko, Jarmila Janůjová, Ivan Bukovský nebo Petr Šmaha. Hejduk přistupuje k jeho dílu s velikou úctou a monografii prodýchl volně na stránkách rozmístěnými verši Evy Válkové. Dynamičnost Chalabalových obrazů je třeskutá a jejich sytá barevnost nedopřává klidu. Rozprsknuté vlasy žen, stromy ve větru… svatba s větrnou nevěstou upomene na Oskara Kokoschku, těla někdy hoří a nebývají krásná. Dejte se inspirovat.   Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky (e-kniha z Městské knihovny v Praze z roku 2019, text převzat z vydání v Odeonu roku 1970/ překlad František Vrba) Kdy jindy se podívat na zoubek klasice, když ne o Vánocích? V závěru roku se také vnucuje téma času a k ponoru do jeho hloubek vyzývá i zákaz vycházení. Aspoň nějaká procházka. Chaucer (1343–1400) byl renesanční muž se vším, co k tomuto pojmu patří. Zajímavý osud, nepřehledná šíře zájmů a znalostí, literární obratnost a poťouchlá radost ze šťavnatosti pozemského života. Veršování jednotlivých povídek je encyklopedií rýmových konfigurací a přehlídkou ustálených žánrových zvyklostí. S postupující četbou smekáte klobouk stále níž a níž před překladatelem Františkem Vrbou, jeho vynalézavost je nekonečná. Povídka odpustkáře začíná: „Když kážu, páni, v chrámu z kazatelny,/ chci, aby můj hlas všem byl slyšitelný,/ i hlaholím a jako zvon chci znět/ a to, co kážu, znám už nazpaměť./ Mám jedno téma, vždy zas a zas:/ Radix malorum est cupiditas.“ A jsme u chtíče (cupiditas) a jsme v renesanci, jak ji známe od Boccaccia. Člověk má chuť se ptát, kde se to v té chladné Anglii vzalo.   Gil Yaron: Jeruzalém stře(d)t světa. Historicko-politický průvodce (Vyšehrad 2016/ překlad Ruth J. Weininger) Pastuškové putovali do Betléma a Jeruzalém je hned vedle. Tuto knihu jsem četl, hned jak vyšla. Po čtyřech letech jsem si z ní nepamatoval nic. Stává se to. Když něco čtete v nevhodnou chvíli, když jste povrchní, když se necháváte rozptylovat, paměť to pozná a pomstí se vám. Snad mé nové úsilí vezme mozek jako omluvu. Byla by totiž škoda neuchovat si ve vědomí, že tzv. blízkovýchodní problém je neřešitelný. Politický folklór stále znovu zahajovaných jednání a vždy znovu troskotajících mírových dohod je školním příkladem lidské nepoučitelnosti. Gil Yaron (1973) je izraelský lékař a novinář. Velmi přehledně zdůvodnil, proč si na Jeruzalém a zejména na Chrámovou horu činí nárok židovství, křesťanství a islám. Ve všech třech případech jde o základ identity, kde jakýkoli kompromis znamená zradu. Nezbývá než smířit se s tím, že některé věci na světě jsou nezměnitelné. Kniha poučná i praktická pro poutníky do Svatého města. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-25 11:20:00

Jak číst a zažít Jeruzalém? Dozvíte se z kulturně historického průvodce Svatým městem i z tohoto článku

Představujeme vám, prostřednictvím eseje Jakuba Šofara, knihu Jeruzalém. Příručka a kulturně historický průvodce Svatým městem od emeritního profesora novozákonní biblistiky na univerzitě ve švýcarském Fribourgu Maxe Küchlera. V aktuálním tištěném Reflexu pak najdete recenzi publikace s názvem Co skrývá Jeruzalém Andrewa Lawlera (z pera Jana Lukavce). Zbláznili jsme se do toho města; čtěte dále!

Čas načtení: 2024-05-22 10:00:00

Izrael by měl dostat zbraně, které potřebuje k vítězství

Prezident Biden tlačí na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby nenapadal Rafáh, poslední baštu Hamásu, zatímco ministr zahraničí Antony Blinken v posledních dnech kritizoval Jeruzalém za to, že postrádá plán na ochranu civilistů v Gaze. Washington dokonce nabídl Izraeli pomoc při shromažďování zpravodajských informací, které by určily místo pobytu představitelů Hamásu, pokud by Jeruzalém upustil od svých plánů na invazi, upozorňuje Lawrence Haas.

Čas načtení: 2025-01-03 09:00:00

Co říkáte na tolik zabitých dětí v Gaze? "Je mi to u prdele."

Obyčejné, každodenní, mírumilovné izraelské ženy byly dotázány, zda znají počet dětí zabitých v Gaze. Reportér: Kolik civilistů bylo usmrceno v Gaze, z toho, co víte?Miriam, Jeruzalém: Je mi to u prdele. Reportér: Dobře, ale nemyslíte, že například děti?Miriam, Jeruzalém: Z dětí vyrostou Arabové.  Reportér: Víte kolik lidí zemřelo, v bojích  v Gaze? Vy na to nechcete odpovědět? Iris, Rishon Lezion: Ne.Reportér: Můžu se zeptat proč?Iris, Rishon Lezion: Protože si nemyslím, že byl někdo zastřelen. Je mi líto. Reportér: Víte, kolik civilistů bylo usmrceno v Gaze?Varda, Gan Yavne: Ne a mě to nezajímá. Reportér: Ne? Proč?Varda, Gan Yavne:  Proč mě to nezajímá? Je mi to jedno. Regular, everyday, peace-loving Israeli women were asked if they knew the number of children killed in Gaza. pic.twitter.com/VXQAk0pctM— John P (@Johnpatrick500) January 2, 2025

Čas načtení: 2024-02-16 03:15:00

Netanjahu: Izrael se nenechá přinutit k uznání palestinského státu

Jeruzalém - Izrael se nenechá přinutit k uznání palestinského státu, uvedl dnes izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jeho vyjádření přichází den poté, co americký list The Washington Post (WP) napsal,...

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35

Na nejkrásnější českou knihu jsou mimo jiné nominovány Možnosti milostného románu či To je metro, čéče!

Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy   Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)   Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab)   Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška)   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress)   Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)   Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)   Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot)   Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2024-02-21 21:57:00

Člen izraelského válečného kabinetu hovoří o pokroku v jednáních o rukojmích

Jeruzalém - Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc dnes prohlásil, že se objevily slibné první známky pokroku ohledně nové dohody o propuštění rukojmích z Pásma Gazy, píše agentura Reuters....

Čas načtení: 2024-02-21 15:48:00

Kneset se vyslovil proti jednostrannému vytvoření palestinského státu

Jeruzalém - Izraelský parlament se dnes vyslovil proti jednostrannému vytvoření palestinského státu. Návrh premiéra Benjamina Netanjahua podpořilo 99 ze 120 poslanců. Informuje o tom zpravodajský web...

Čas načtení: 2024-02-21 21:57:00

Člen izraelského válečného kabinetu hovoří o pokroku v jednáních o rukojmích

Jeruzalém - Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc dnes prohlásil, že se objevily slibné první známky pokroku ohledně nové dohody o propuštění rukojmích z Pásma Gazy, píše agentura Reuters....

Čas načtení: 2024-02-21 15:48:00

Kneset se vyslovil proti jednostrannému vytvoření palestinského státu

Jeruzalém - Izraelský parlament se dnes vyslovil proti jednostrannému vytvoření palestinského státu. Návrh premiéra Benjamina Netanjahua podpořilo 99 ze 120 poslanců. Informuje o tom zpravodajský web...

Čas načtení: 2024-02-22 07:22:00

Při střelbě u Jeruzaléma bylo zraněno osm lidí, několik vážně

Jeruzalém - Při střelbě na dálnici u Jeruzaléma bylo dnes zraněno osm lidí, několik z nich vážně. Informoval o tom server The Times of Israel s odvoláním na místní záchranáře. Policie uvedla, že šlo...

Čas načtení: 2024-02-22 07:22:00

Při střelbě u Jeruzaléma bylo zraněno osm lidí, několik vážně

Jeruzalém - Při střelbě na dálnici u Jeruzaléma bylo dnes zraněno osm lidí, několik z nich vážně. Informoval o tom server The Times of Israel s odvoláním na místní záchranáře. Policie uvedla, že šlo...

Čas načtení: 2024-02-22 07:22:00

Palestinští útočníci u Jeruzaléma zabili jednoho člověka, dalších osm zranili

Jeruzalém - Při střelbě na dálnici u Jeruzaléma dnes zemřel jeden člověk a několik dalších utrpělo zranění. Dvě osoby jsou ve vážném stavu, informoval server The Times of Israel s odvoláním na místní...

Čas načtení: 2024-02-22 07:22:00

Palestinští útočníci u Jeruzaléma zabili jednoho člověka, dalších osm zranili

Jeruzalém - Při střelbě na dálnici u Jeruzaléma dnes zemřel jeden člověk a několik dalších utrpělo zranění. Dvě osoby jsou ve vážném stavu, informoval server The Times of Israel s odvoláním na místní...

Čas načtení: 2024-02-23 13:58:00

Netanjahu předložil první oficiální plán poválečného uspořádání v Gaze

Jeruzalém - Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předložil první oficiální plán na poválečné uspořádání v Pásmu Gazy, který počítá s izraelskou bezpečnostní kontrolou nad tímto palestinským územím,...

Čas načtení: 2024-02-23 13:58:00

Netanjahu předložil první oficiální plán poválečného uspořádání v Gaze

Jeruzalém - Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předložil první oficiální plán na poválečné uspořádání v Pásmu Gazy, který počítá s izraelskou bezpečnostní kontrolou nad tímto palestinským územím,...

Čas načtení: 2024-02-29 17:17:56

Hroutící se impérium: Jak USA rozbily Kosovo

„Osvobození“ Kosovských Albánců a vytvoření „nezávislého“ státu v této provincii – dlouho považované za „kolébku Srbské civilizace“ a „Srbský Jeruzalém“ – začalo jako hluboce osobní projekt Billa a Hillary Clintonových. Jako mimořádné svědectví o tempu a rozsahu rozpadu Amerického impéria… The post Hroutící se impérium: Jak USA rozbily Kosovo first appeared on Akta X.