Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-13 17:30:01

Peníze nesmrdí: Čínští komunisté uplácí influencery, aby zemi českým dětem vykreslovali jako ráj na zemi

„Wow, to je krásný podzim. Zlatý strom na ulicích. Vidíte? Tady je Peking, jak se máte," ptá se svých diváků na TikToku lámanou češtinou čínský influencer Pepa Zhang. On sám vypadá, že se mu daří dobře. Má skoro tři sta tisíc followerů a jeho profil zdobí mnoho lajků a obdivných komentářů od sledujících. Jenže vše není, jak se zdá. Pepa je totiž produkt čínského režimu geniálně zacílený na diváky z Číny. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Na videích je cosi zvláštního Na první pohled nedělá Pepa Zhang nic špatného. Na jeho videích ale běžnému sledujícímu po chvilce začíná být cosi trochu divné. Všechno je pozitivní, Pepovi se všude daří, chvilkami se chová jako naprosto profesionální bavič. Ale hlavně: Středobodem všech sdělení je to, že Čína je nádherná, bohatá a moderní země, která nemá sebemenší problémy. Nikde.  Ano, hádáte správně, Pepa Zhang je čirý produkt čínské propagandy, který má zakrýt obrovské problémy země, o kterých se veřejně mluví. Přebít to má hromadou pozlátka a falešné pozitivní energie, kterou vysílá. Ale není to jen o Pepovi. Ujguři jsou v pohodě! „Jsem na kazašském stanu," mává do kamery atraktivní asijská dívka, jejíž čeština je taktéž obdivuhodná. Svým sledujícím se rozhodla ukázat, jak skvěle se žije v Ujgurské autonomní oblasti. Že vám název Ujguři něco říká? Ano, to je menšina, na které čínská komunistická diktatura páchá systematickou genocidu. Nic o tom se ale z videí Lady Wang, jak si influencerka říká, nedozvíte. Oba dva „travel bloggeři," jak sami sebe nazývají, jsou ve skutečnosti čínští propagandisté. Obří peníze v propagandě Komunistický režim je využívá k upozadění negativních informací, které o Číně ve světě kolují  a k celkovému vylepšení pověsti nejlidnatější země na světě, kde vládnou komunisté pevnou rukou. Čínský režim tak investuje nejen v Česku, ale prakticky v každé zemi, ze které by mohl mít obchodní zisk. Nejde o nic nového, taková síť funguje několik let, popisuje ji třeba CBS. Ostatně ani v Česku nejsou pokusy Číny ovlivnit veřejný život nic neobvyklého. Stačí si vzpomenout na ústupky Miloše Zemana, když do Pekingu vyvážel Krtečka, nebo když se poradce rektora Univerzity Karlovy ochotně scházel se zástupcem čínské komunistické strany. Bylo to jen pár dní poté, co univerzita uzavřela kontroverzní smlouvu s částečně čínským Home Creditem, která jí mimo jiné ukládala nemluvit ošklivě o Čínské lidové republice. Čína platí i české hvězdy TikToku Komunistický režim ale svoje nástroje propagandy pravidelně inovuje. Úplnou novinkou jsou tedy Čeští influenceři, kteří si nechávají za nekritickou propagaci Číny platit. Snem tamního komunistického režimu může být třeba influencer, který si říká Honzi Michálek a kterého na TikToku sleduje milion převážně dětí. Ten začal tak, že za peníze sdílel videa výše zmíněného Pepy, hrál u nich zájem, úžas a těšil se na každé další video. Figurka Honzi Michálek Později ho ale Čínský rozhlas pro zahraničí, který tuhle propagandu tvoří, oslovil přímo. „Vůbec nechápu, jak se mi to stalo. Přišel mi čínský e-mail, tak jsem na to odpověděl a letěl jsem normálně do Číny, měl jsem vše zaplacené a ještě jsem za to dostal peníze. Oni prostě točí pro čínskou televizi to, jak já poznávám Čínu," svěřil se v pořadu Hypecast. Naivita, se kterou to říká, donutí člověka uvažovat, zda byť jen na chvilku zauvažoval nad skutečnou motivací Číňanů, se kterými spolupracoval. Výsledná videa, která s ním Číňani zpracovali, jej samozřejmě nezajímají. Michálek tak posloužil jako dokonalá figurka čínské propagandy. Jednak zemi dělá skvělou reklamu u nás, jednak jej bude moci použít propaganda doma, jako cizince, který je exotickou zemí doslova uchvácen. Propaganda v kultovních československých filmech. Ustoupit musel i legendární režisér Vávra Číst více Nenápadné očkování dětí Čínským propagandistům, že influencera nezajímá nic víc, než peníze a bez okolků propagandu předá svým fanouškům, kterými jsou z obrovské většiny děti, které v něm vidí nezpochybnitelnou autoritu. Podezření nemusí pojmout ani rodiče. Pokud totiž podrobně nezkoumají, co jejich dítě sleduje, snadno se spokojí s tím, že na obrazovce mobilu běží cestovatelská videa a ne na TikToku všudypřítomný brakový obsah. Ve skutečnosti je to však skvěle zacílená komunistická propaganda, kterou své děti nechávají očkovat.      

Čas načtení: 2024-12-30 09:47:25

Propaganda a reklama je špatné zboží

Život je o obchodě, pokud obchod správně nefunguje tak následkem je nemoc nebo smrt, někdo prodává dobré zboží a jiný prodává špatné zboží, propaganda a reklama je špatné zboží. Váš pohled na život jako na obchod je zajímavý a lze ho chápat metaforicky vyjadřuje myšlenku, že naše interakce, rozhodnutí a volby mají hodnotu a důsledky,… Číst dále »Propaganda a reklama je špatné zboží

Čas načtení: 2022-03-15 10:13:58

Opotřebování čili „attrition“

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí. (Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.) Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste). V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom „porazit na hlavu“, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom „opotřebovává” a není přitom zároveň „opotřebováván”. Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží. Opotřebovat vůli protivníka Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí. Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové. Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá. Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji. Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno. Zabít co nejvíce vojáků Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků. (Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.) K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou. (Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.) To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy. Zničit vojenskou techniku Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní. Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou zhruba na 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než sedm miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost. To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní. Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní. Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20 až 30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod. Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo. V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa. Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo? Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-22 14:04:14

Beneš by jim Twitter sebral

Nedávno se mne kdosi ptal, co je to cenzura a jak ji poznat a jestli by nějaká vlastně neměla být. Třeba na sociálních sítích. Když jsem vysvětloval, jak to bylo s cenzurou u nás za první republiky, napadla mne nepěkná lumpárna. Ve třicátých letech začala platit řada novel zákonů o opatřeních v případě ohrožení republiky. Jak by to vypadalo dneska, v době nouzového stavu kvůli covidu-19 a v době, kdy se stále více mluví o tom, jak regulovat obsahy šířené na sociálních sítích a že jsme se ocitli v době konce liberálního konceptu médií jako pilíře demokracie a tedy v chaosu? Vnesla by regulace do toho zase pořádek? Předem ale trochu kontextu — novely zákonů na ochranu republiky byly přijaty parlamentem v červenci 1933. V lednu se v Německu stal kancléřem Hitler. Náš stát tedy připravoval nouzovou strategii od první chvíle, a když za pět let přišla naostro, měl mnohé potřebné po ruce. Nehledal plány a strategie na poslední chvíli a netahal je jako králíky z klobouku. Všichni interesovaní měli dost času se připravit. A druhý bod — dnes v souvislosti s covidem často mluvíme a píšeme válečnickým slovníkem. Boj s covidem, válka o zdraví lidí, zápas o vakcíny, první linie v nemocnicích, prohráli boj s covidem, oběti, padlí. Máme nouzový stav. Jsme tedy v ohrožení, a soudě podle novinových titulků jsme ve válce. Takže je čas aktivovat potřebná opatření. Proti Adolfovým trollům Teď už tedy k té lumpárně a předem říkám, že je to nadsázka. Co ony novely z roku 1933 nařizovaly? Už na konci dubna 1933 zakázala například vláda vyhláškou č. 72/1933 dovoz zahraničních periodik, která nebyla v souladu s naší politikou a mohla ohrožovat demokratické zřízení. Zákaz tak dostalo 98 říšskoněmeckých časopisů, které agitovaly pro Hitlera. Když se takový časopis přesto do republiky dostal, měl být podle zákona odevzdán celní správě a nesměl se dál šířit. Naše noviny se nad tímto většinou radovaly a mluvilo se dokonce o „novinářské válce“. Zákonem 108/1933 se zpřísnila nařízení na ochranu cti, takže urážet kohokoli bezdůvodně a nepravdivě v médiích bylo o poznání těžší a hrozily také vyšší tresty a dokonce se zavedla kumulace trestů, pokud se obvinění prokázalo opakovaně. V červenci pak parlament přijal zákon č. 124/1933, kterým se zostřily podmínky pro zastavení novin, takže pokud noviny psaly nepravdy nebo porušovaly jinak zákony, mohly být zastaveny až na tři měsíce, což se opakovaně stávalo například komunistickému tisku. Hanobit se ale také třeba nesměl prezident a vláda. Zákon č. 125/1933 zavedl zákaz vydávání pro tiskoviny, které ohrožovaly demokratické zřízení státu, celistvost republiky nebo hrubě urážejí stud a dobré mravy. Zavedl také povinnost předkládat noviny k předběžné cenzuře, tedy ke kontrole, zda obsahy, které mají vyjít, zákon neporušují. Pokud ano, mohl být zabaven buď kus článku, celý článek nebo na čas zastaveny celé noviny. Soukromým osobám pak mohl stát zakázat držet a používat rozmnožovací techniku, tiskařské stroje, kromě psacích strojů, aby se závadné a ohrožující obsahy nemohly šířit. Zákon č. 126/1933 vyhlásil heslo „svoboda tisku nesmí být nevázaností tisku“ a tedy mocí úřední vymáhal odpovědnost vydavatelů a autorů. Upravoval podmínky, za jakých mohou být tiskoviny kolportovány a určil, kdo má posuzovat, zda rozšiřovaný tisk neporušuje nařízení proti podvracení samostatnosti a demokratického zřízení. Upravoval také povinnost vydávat prohlášení vlády a prezidenta — média tedy dostala za úkol publikovat doslovně, co vláda vydala, aby se její nařízení v případě ohrožení státu dostala v co nejvíce autentické podobě k většině populace. Dopad to mělo především na kolportáž fašistického a komunistického tisku. V dalším roce pak následovaly zákony zostřující dohled nad vydávanými obsahy s ohledem na hospodářskou situaci státu, kdy se vláda snažila účinně bránit panice způsobené nástupem hospodářské krize. V roce 1936 se navíc dál zostřily zákony o obraně státu a byla zavedena cenzura a jiná mimořádná opatření k ochraně veřejných zájmů. Například se zapovídalo nejen zpochybňování demokratického řádu státu, ale také napadání spojenců — bohužel se po čase do této definice vešly i ohledy naší diplomacie na německou říši, takže na konci třicátých let se už bez cenzury nedalo otevřeně kritizovat ani nacistické Německo, aby tím nedošlo k provokaci nebezpečného souseda. Smutný paradox. Poslanci bez mobilů a sociální sítě leda s pejsky Shrnuto podtrženo — první republika ve chvíli, kdy byla ohrožena mocensky agresivní politickou silnějšího souseda a navíc oslabena hospodářskou krizí, s dostatečným předstihem přijímala opatření, která měla zamezit jednak šíření zahraniční propagandy, jednak rozvratu zevnitř a jednak rozkolísání veřejného mínění jako takového. Jakmile se situace vyostřila, měla se k veřejnosti v co možná největší míře dostávat jednotná rétorika vlády a prezidenta, jasně formulovaná opatření, případně rozkazy a nařízení. Ve válce už to pak bývá jednoduché, vše, co vychází tiskem, je válečná propaganda řízená cenzurou. Žádný jiný hlas nedostane prostor, vznikl by chaos. Takže pokud jsme v ohrožení a dokonce mnozí říkají a píší, že jsme ve válce, je na čase aktivovat příslušná opatření. A protože žádné aktuální zákony na ochranu republiky naše vláda nemá, sáhneme po těch předválečných a trochu je aktualizujeme. Zakážeme rozšiřování cizí propagandy u nás. Sbohem, milé servery papouškující kremelskou velmocenskou politiku a nabízející pomoc, o jejíž výhodnosti jsme se už tolikrát mohli v minulosti přesvědčit. Kdyby se tu chtěl snad někdo teď zaradovat, že stejně tak se utne tipec propagování politiky EU nebo NATO, pak jen drobné upozornění, že na propagaci zájmů spojenců se nařízení nevztahovala. Zakážeme urážení hlavy státu a vlády, a pokud se jej kdokoli dopustí opakovaně, zakáže mu příslušný úřad (který bude třeba vůbec zřídit) publikování, včetně sociálních sítích. To bude na Hradě a ve Strakovce radosti. Až tedy na to, že i hradní trubač bude muset držet linii a nechat si své tweety předem schvalovat cenzurou a ověřit co do pravdivosti a jestli slouží zájmům tohoto neb jiného státu. Zakážeme šíření obsahů, které by mohly ohrozit pravdivé a relevantní informování občanů. A nejen vydavatelům, ale všem, dokonce i politikům. Takže i páni ministři a poslanci si pod pohrůžkou sankce vypnou sociální sítě a přestanou komentovat, co chtěli, ale neprosadili, co mysleli, ale neřekli, co by rádi, ale nejde to. Jenom se tím občané matou. Vláda řekne, že se obchody otvírat nebudou. To je zásadní. Že ministr průmyslu to chtěl jinak, je sice pravda, ale neprosadil to, takže nic. A kdyby to nepomohlo, zabavit takovému tiskařský stroj, tedy mobil. Ministr zpochybňující rozhodnutí vlády s tím, že jeho strana věc vidí jinak, by asi mohl rovnou přejít na pevnou linku. Zakážeme šíření obsahů podrývajících boj s nepřítelem — napříště už si může Václav Klaus řečnit proti rouškám leda na zámečku svého institutu a Daniel Landa může láteřit proto zavíraní hospod akorát tak na Vyšehradě, ale ne v médiích. Stát vyhlásil nějakou strategii, tak se jí holt musíme řídit, a ne o ní mudrovat, je krize. Sice nás to nikoho netěší a nebaví, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Počítejme ale i s tím, že pod tuto formulaci se vejde i to, že bychom se nedozvěděli o noční návštěvě Romana Prymuly v Riu nebo na Slávii, protože to je také informace podrývající boj s covidem. Jo, cenzura není žádný med. Zakážeme šíření obsahů lživých, nepodložených a matoucích — konec nedělního Čau, lidi, konec rozhovorů s lékaři, kteří sice mají bílý plášť, ale ne atestaci z epidemiologie, kardinál si své teze o viru jako čínské zbrani hromadného ničení bude muset nechat předem taky zkontrolovat atd. atp. Zavedeme předběžnou cenzuru (další úřad), která dostane k nahlédnutí každý obsah, který má v plánu kdokoli publikovat. U novin, televize a rozhlasu to nebude těžké, prostě si tam zase sedne skupinka cenzorů (další úředníci). Ale co sociální sítě, zpravodajské a názorové servery, blogy? Cokoli jde ven, musí někdo nejdřív schválit. Nebo budeme benevolentnější a zavedeme cenzuru následnou, tedy až někdo na závadný obsah upozorní, pak úřad posoudí, zda se má tento stáhnout? Rapidně přibude hlášek „čtěte, než to smažou“. Bez shody se nepohneme Jistě, je to legrace a nemístná historická paralela přivedená ad absurdum. Co šlo ve světě moderním, nejde v postmoderním, natož postfaktickém. A jistě ďáblovo kopýtko je v tom, že i před válkou to všechno bylo nakonec pro kočku. Společnost se stejně rozštěpila, nejpozději po Mnichovu, cizí propaganda k nám stejně pronikla, a to v míře dosud nevídané, komunisté i fašisté si postupně stejně přišli na své… Demokracii žádná restrikce neuhájí, pokud demokraté nejsou ve většině, a ani tak se to nemusí povést. Dodržování pravidel a ochota k němu má být v demokracii nicméně dávno vydiskutovaná shoda, a ne výsledek restrikcí a nařízení. Kde ale není demokratů, není dohody, není demokracie. A sobectví žádné nařízení stejně nezkrotí.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-29 14:00:19

Kdo je nepřítel Evropy?

Podle všeho, co nám předkládají mainstreamová média, jsou nepřáteli Evropy nepochybně Čína a Rusko. Čína zlovolně rozšířila po světě covid-19, lhala o počtech nakažených i mrtvých, Rusko pak svou propagandou oslabovalo víru Evropanů v jejich zdravotnický systém. Jenže skutečné nebezpečí hrozí ze strany Turecka. O tom, jak a proč se covid-19 rozšířil zrovna z Číny, se bude spekulovat ještě dlouho. A každý bude tvrdit to své. Nepochybně tam, kde žijí lidé našlapáni na sebe, je riziko vzniku epidemie velké. Jestli vir vznikl v laboratoři či se přenesl ze zvířat, jestli byl rozšířen omylem nebo záměrně – pochybuji, že se to kdy dozvíme. O tom, že k pochybám Evropanů a Američanů ohledně zdravotnického systému jejich zemí byla nutná ruská propaganda, lze pak s úspěchem pochybovat. Zažili to na vlastní kůži – zvládnuté situace a bohužel i ty nezvládnuté. Podotýkám, že všechny údaje jsou dosavadní a týkají se, jak předvídají mnozí virologové a imunologové, pouze první vlny pandemie. K zemím, které to zatím zvládají dobře, patříme nepochybně i my. Až se zdá, že to některé politiky z opozice mrzí. Dále země v našem prostoru – Rakousko, Německo. Ty ovšem mají daleko vyšší kapacity v nemocnicích, než máme my. Na druhém konci škály jsou země jako Belgie, Švédsko, Velká Británie, USA. Belgie a Švédsko podle některých zvládají dobře, pouze s takovým drobným posteskem, že mezi oběťmi, kterých mají při srovnatelném počtu obyvatel násobně více než my, jsou převážně staří a nemocní. Tomu neříkám zvládnutí situace, ale obětování části populace, aby se nemusela uzavřít ekonomika. V USA pak se takový průběh epidemie – desetitisíce mrtvých – dal při stavu jejich zdravotnictví, mimochodem nejdražším na světě, čekat. Na 30 milionů lidí tam nemá vůbec žádné zdravotní pojištění a i ti, co mají, musí při ošetření a pobytu v nemocnici stejně doplácet. Je jasné, že mnozí obyvatelé New Yorku, kde je stav nejděsivější, se při prvních příznacích k lékaři zrovna nehrnuli – a roznášeli nákazu dál. Ruská propaganda ovlivňuje po prezidentských volbách i víru ve zdravotnický systém? Opravdu tomu někdo věří? Všechny tyto mediální hry mají zřejmě zastřít jedno skutečné nebezpečí, hrozící Evropě ze strany váženého spojence v NATO, tedy Turecka. To rozjelo nepřátelskou kampaň proti Evropě naplno na konci února, kdy otevřelo své hranice vůči Řecku a zároveň začalo vysílat lodě s migranty přímo na řecké ostrovy. Po odmlce, draze zaplacené, shromažďuje migranty, mezi nimiž jsou i propuštění kriminální vězni a zasloužilí džihádisté, na západním pobřeží Malé Asie, dokonce si dováží další ze Somálska, kde má své výcvikové tábory. Narušování řeckých pobřežních vod a řeckého vzdušného prostoru ze strany tureckých válečných lodí a stíhaček F-16 je pak každodenní rutinou. Turecko také ve velkém pašuje zbraně a syrské džihádisty „oficiálně uznané“ vládě Libye v Tripolisu na podporu proti armádě maršála Chalífy Haftara. To vše za situace, kdy je na dovoz zbraní do Libye vyhlášeno embargo Rady bezpečnosti OSN. Lodě EU, které ve Středozemním moři z tohoto důvodu hlídkují, jsou však vždy na turecké oko slepé. Podobně jako celá EU. Z oblastí pod tureckým „protektorátem“ v Libyi pak už také vyplouvají čluny s migranty směr Itálie. Turecko má také dohodu s Albánií, podle které tam usadí minimálně 30 tisíc „syrských uprchlíků“. Albánii dodává Turecko i zbraně. Další útok na Řecko už tedy může být vedený ze tří stran – z moře, přes hraniční řeku Evros a ze severní hranice s Albánií, kde zatím žije převážně řecká menšina a kam se nyní svážejí uprchlíci. Turecko je ovšem člen NATO a pro téměř všechny evropské státy významný obchodní partner. Velké evropské koncerny tam mají své pobočky, často větší než továrny na vlastním území. Turecku prochází všechno – podpora ISIS, okupování kurdských území v severní Sýrii, bombardování pozic kurdských milic v severním Iráku, vměšování v Libyi, represe vůči domácí opozici, věznění novinářů a opozičních politiků, spisovatelů, umělců a vědců, sesazování zvolených starostů kurdských měst – a nyní i přímé útoky na Evropu. Za naprostého mlčení médií. Až to vypadá, jako by Evropa už s Řeckem ani s demokracií nepočítala. Koneckonců, na obranu evropských hranic přidělila EU Řecku dvanáctinu sumy, kterou každoročně dává tureckému prezidentu Recepu Erdoganovi na „uprchlickou politiku“. Uprchlíky před branami Evropy si tak do slova a do písmene financujeme sami. Kdo je nepřítel Evropy, je nejen podle mě dost zjevné. Nevypadá to však, že by tato skutečnost evropské vlády až na výjimky nějak znepokojovala. Mohlo by to však znepokojovat ty, kterým vládnou, proto máme denně na talíři „ruské šváby“. Agentů turecké služby MIT si ale média nevšímají vůbec… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-24 14:12:24

Smrt Alexeje Navalného a zajímavé dobře načasované náhody

Existuje propaganda z pověření a propaganda z opomenutí, přičemž ta první často slouží k zakrytí té druhé. Zásadní je načasování. Je zřejmé, že Americký prezident Joseph Biden, jeho Britští spojenci z NATO a Izraele a jejich korporátní mediální mluvčí potřebují… The post Smrt Alexeje Navalného a zajímavé dobře načasované náhody first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-03-10 14:30:25

Bizarní německá válečná propaganda na dětském kanálu

V současné době probíhá v Německu ostrá debata o tom, zda by země měla Ukrajině dodat rakety dlouhého doletu Taurus, a do debaty se... Článek Bizarní německá válečná propaganda na dětském kanálu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-24 05:16:44

Objektivním zdrojem informací je objektiv fotoaparátu

Jak je možné že se produkuje to co je k ničemu, například se produkuje propaganda a rekalma která je lidem k ničemu. Produkce věcí, které mohou být vnímány jako nepotřebné, jako je propaganda nebo reklama, je výsledkem různých ekonomických, sociálních a psychologických faktorů. Společnosti a organizace produkují reklamu, aby zvýšily povědomí o svých produktech a službách… Číst dále »Objektivním zdrojem informací je objektiv fotoaparátu

Čas načtení: 2024-06-26 18:52:35

Propaganda a reklama škodí psychickému zdraví

Obtěžující reklama není stejná jako znásilnění ženy. Zatímco obtěžující reklama může být nepříjemná a rušivá, znásilnění je velmi závažný zločin, který zahrnuje násilí a hrubé porušení osobní svobody a integrity oběti. Srovnávání těchto dvou věcí zlehčuje závažnost a dopad sexuálního násilí na oběti. Znásilnění má hluboké fyzické a psychické následky pro oběť a je trestným činem, …Pokračovat ve čtení Propaganda a reklama škodí psychickému zdraví

Čas načtení: 2024-08-10 16:00:00

Korejská propaganda: 15 nejzábavnějších snímků Kim Čong-una. Víte, proč se „dívá na věci“?

Možná znáte satirický fenomén Kim looking at things – sérii fotografií, kde se Kim Čong-un svým znalým okem dívá na nejrůznější předměty a jeho nohsledi si o tom dělají poznámky. Vůdce je už jen svým vzezřením ideální ke karikaturám a i fotografie v galerii takovou karikaturou jsou. Víte však, jak skutečně funguje propaganda v KLDR a k čemu jsou všechny ty fotografie, kde se Kim „dívá na věci“?

Čas načtení: 2024-10-07 17:30:01

Putin má narozeniny. Neměl charisma, tak se fotil na koni a získal krásnou Kabajevovou. Dnes se osamělý vůdce uzavírá před světem

Vladimir Putin slaví dvaasedmdesáté narozeniny a už pětadvacet let vládne Rusku pevnou rukou. Zatímco před lety byly zprávy z Ruska jednou velkou reklamou na jeho osobu a nezadaly si třeba se zprávami ze Severní Koreje, v posledních letech takové zprávy úplně utichly. Má to dva hlavní důvody. Putin už zaprvé nepotřebuje Rusy přesvědčovat o svém univerzálním talentu na všechno, zadruhé už prostě není nejmladší, a ač se snaží stále vypadat jako fyzicky zdatný chlap, není to už, co dřív. Neměl žádné charisma Putinův největší problém v jeho začátcích byl, že neměl žádné charisma. Nevypadal příliš výrazně, mluvil potichu a málo a nic se o něm nevědělo – prostě typický špion z KGB, kterým původně byl. Nedostatek osobního kouzla Putin ze začátku příliš neřešil, ale moc mu zachutnala, a aby jí mohl mít co nejvíce, potřeboval k tomu mnohem silnější pozici. Lehká nadpoloviční většina v prvních volbách by k tomu rozhodně nestačila. Začala tedy masivní propagandistická kampaň, která ho měla vylíčit jako silného vůdce.  Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Dělali z něj superhrdinu Nejmarkantnější byla tahle snaha kolem roku 2010, kdy se Putin začal chystat rozšiřovat hranice Ruska násilím a potřeboval pro to podporu obyvatel. Kremlem ovládaná média tak začala Putina zobrazovat při nejrůznějších „mužných“ činnostech. Putin jezdil do půl těla svlečený na koni a ukazoval svalnatou postavu, jindy se zase v batyskafu potápěl na dno Bajkalu. Účastnil se sportovních turnajů, ale zajímala ho i věda. Líčili jej jako abstinenta, který vede velmi skromný život. Pak to ale i propagandisté z Kremlu začali přehánět. Propaganda přestřelila Putin porážel na turnajích profesionální judisty, na rogalu navigoval tažné ptáky, aby se neztratily, a vrchol nastal v momentě, kdy po prvním ponoru do Černého moře „zcela náhodou“ našel starověké amfory, které tam vědci hledali dlouhé měsíce. Z vody však vyšel s dokonale vyčištěnými muzejními exponáty, které rozhodně neležely tisíce let na dně moře. Celý svět se tomu naprosto evidentnímu divadlu smál, ale v Rusku to mělo dokonalý efekt, lidé Putina milovali. Nic na tom nezměnilo, že mluvčí Kremlu dokonce lži o starověkých amforách přiznal. Stáhl se do ústraní Za poslední roky ale taková propaganda utichla. Vladimir Putin si své soukromí úzkostlivě chrání a jeho fotografie z dovolených, sportovních aktivit nebo účasti na vědeckých projektech se už léta neobjevily. Prezident vystupuje na veřejnosti jen v rámci politických aktivit a ruského tématu číslo jedna – války na Ukrajině. Putin dokonce ani nepřiznal vztah s gymnastkou Alinou Kabajevovou, se kterou má žít od roku 2008. Kdyby nebylo nedávno zveřejněné rozsáhlé investigace organizace Dossier Center, která se týká dvou synů, jež s výše zmíněnou ženou má, veřejnost by o nich nevěděla téměř nic, žijí totiž v absolutní izolaci v jednom z Putinových paláců a téměř ho neopouští. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více Rusko čekají drsné časy Z výrazné světové osobnosti, již v roce 2007 vyhlásil časopis Time osobností roku, je osamělý stárnoucí muž, který se stále více izoluje od okolního světa. Své podřízené sleduje u stolu z několika metrů, přiblížit se k němu může málokdo. Z muže, který si podával ruce se světovými vůdci, je člověk, který už jezdí na státní návštěvy jen do Severní Koreje. Propagandu už nepotřebuje, ve své zemi drží téměř absolutní moc a v posledních volbách získal bezmála 90 procent hlasů. Drtivá většina Rusů za ním pevně stojí a zdá se, že Vladimira Putina vůbec netrápí, že až jeho vláda skončí, bude se Rusko zřejmě potýkat ještě s mnohem většími problémy, než má teď. KAM DÁL: Z Babišova stínu vlivnou influencerkou: Monika hraje na Instagramu první ligu

Čas načtení: 2024-10-09 01:30:06

Propaganda a reklama na nás parazituje

Je snadné amatérsky radit a je těžké profesionálně pracovat, mluvení je pro lenochy návykovou drogou. To, co říkáš, vystihuje rozdíl mezi povrchním raděním a skutečnou odbornou praxí. Amatérské rady mohou působit lákavě, protože jsou často jednodušší a méně odpovědné, zatímco profesionální práce vyžaduje hluboké znalosti, úsilí a přímou odpovědnost za výsledky. Mluvení bez skutečné činnosti… Číst dále »Propaganda a reklama na nás parazituje

Čas načtení: 2024-11-10 07:03:28

„Vše bylo zdarma, a ještě jsem dostal zaplaceno.“ Jak čínská propaganda vsadila na českého influencera

Zaplacená cesta influencera Jana Michálka do Číny je součástí mnohem větší hry. Vůbec si neuvědomuje následky, varují odborníci. Článek „Vše bylo zdarma, a ještě jsem dostal zaplaceno.“ Jak čínská propaganda vsadila na českého influencera se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-13 13:00:57

Ruská propaganda v ChatGPT. Kreml dokonale obelstil nástroje umělé inteligence

Velké chatovací nástroje ve velkém přebírají ruskou propagandu jako fakta Může za to mediální dům Pravda, který produkuje miliony článků ročně v různých jazycích Na ochranu a transparentnost zpracovaných informací upozorňuje i AI akt Evropské unie Největší chatovací nástroje, jako je ChatGPT, Meta AI, Gemini nebo Grok, mohou v některých případech papouškovat prokremelskou propagandu. Upozornila na to společnost NewsGuard ve své analýze ruských dezinformací ve veřejném prostoru. Jak je to ale možné? Na vině je ruská propagandistická mediální síť paradoxně nazvaná Pravda. Přečtěte si celý článek Ruská propaganda v ChatGPT. Kreml obelstil nástroje umělé inteligence

Čas načtení: 2025-03-16 09:00:00

Amerika špatná, Čína dobrá: Čínská propaganda je v zahraničí překvapivě účinná

Nová studie ukazuje, jak a kde má čínské poselství ohlas, píše The Economist „Odborníci chválí přednosti čínské demokracie,“ stálo loni v titulku jednoho z čínských státních deníků. „Západ závislý na válce musí přestat snít o globální nadvládě silou,“ stálo v jiném článku. Propaganda chrlená komunistickou stranou není příliš jemná - nebo přesná (Čína nepořádá mnoho voleb a tiše podporuje nevyprovokovanou invazi Ruska na Ukrajinu). Ale pokud je čínská propaganda zaměřena na cizince, je překvapivě účinná, naznačuje nová studie politologů z Harvardu, Yaleovy univerzity a univerzity v Groningenu (v Nizozemsku).

Čas načtení: 2025-04-14 08:49:24

Propaganda tvrdí otrokům, že jsou svobodní

Vše je o svobodě, jakmile je svoboda násilně nahrazená otroctvím tak je ráj nahrazen peklem, je zcela jedno jestli je zde u moci kapitalismus nebo socialismus v obou ideologiích je člověk otrokem systému, dokonce i elity jsou otrokem systému. Vaše úvaha má hlubokou pravdu, zdá se, že svoboda je často vnímána jako klíč k opravdovému… Číst dále »Propaganda tvrdí otrokům, že jsou svobodní

Čas načtení: 2025-04-16 20:33:33

Největším paradoxem je víra v teorie

Všude je plno paradoxů, které nechápeme jako je; ideologie, ekonomika, propaganda, cenzura, pravda, láska atd. To je pravda svět je plný rozporů, které nás nutí přehodnocovat, analyzovat a hledat odpovědi. Ideologie, propaganda a cenzura jsou jako neviditelné síly, které formují naše vnímání reality. Ekonomika je plná paradoxů někde přebytek, jinde nouze. Pravda je často subjektivní… Číst dále »Největším paradoxem je víra v teorie

Čas načtení: 2020-06-11 19:15:00

2021: Konec papírových daňových přiznání

Finanční správa dlouhodobě plánuje umožnit snadné elektronické podávání přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Kdy bude realizováno, je ve hvězdách. Vzhledem k obrovským nákladům, které každoročně vznikají kvůli papírovým přiznáním pro občany i pro stát, bylo rozhodnuto, že dojde k maximalizaci úsilí, aby většina občanů používala elektronickou formu již od roku 2021. Bariéru představuje malá informovanost o možnostech, jak zřídit datovou schránku či elektronický podpis. Informace jsou navíc často podávány v takové formě, že spíše odrazují. Nemá-li občan elektronický podpis či datovou schránku, musí po vyplnění e-formuláře odeslat nikterak uživatelsky přívětivé papírové potvrzení s vlastnoručním podpisem poštou nebo zanést na úřad sám. Většina tudíž vyplní přiznání v elektronické formě, vytiskne, připne přílohy a dopraví na finanční úřad stejně, jako by tam museli dopravit výše zmíněné potvrzení. Jak dosáhnout rychlé změny beze změn legislativy a bez toho, aby byli občané k něčemu nuceni? Řešení je jednoduché: Každý, kdo letos podal papírově, dostane začátkem roku 2021 klasický dopis. Žádné úřední kecy. Ani politická propaganda. Jednoduché vysvětlení výhod elektronické formy. Prosba o zvážení této možnosti. Jednoduché vysvětlení s popsáním dalších výhod (snad jsou) zřízení elektronického podpisu nebo datové schránky. Vážený daňový poplatníku, nechcete-li si výše zmíněné opatřit, přikládáme obálku s adresou Vašeho finančního úřadu a papírové potvrzení Vašeho elektronického podání. Doplňte do něj, prosím, číslo podání, které uvidíte po vyplnění elektronického formuláře. A nezapomeňte na datum a vlastnoruční podpis. Obálku doručí Vašemu finančnímu úřadu Česká pošta zdarma. A v roce 2022 repete. S prosbou, ať si potvrzení příští rok poplatník opatří sám. Obálku na poště. Předpoklad? Příští rok bude většina přiznání k dani z příjmů fyzických osob podána elektronicky. Následně pak více než 70%. Česká pošta takovou dopisovou kampaň zrealizuje za dobrou cenu, nebavíme se o stamilionech. Úspory na straně občanů a státu budou mnohonásobně vyšší. Už se těšíte? Marně. Všechno jsem si vymyslel. Mělo být realizováno už v době, kdy jsem byl ještě jinochem bez závazků. Místo toho lidi v roce 2020 ťukají do kompu, tisknou, dodávají přílohy, cpou do velké obálky a za draho posílají. Nebo přinášejí na úřad osobně. A úředníci (jde o stovky hodin práce na hlavu ročně, spousta neplacených přesčasů) z papírů zadávají do PC tyto již jednou nacvakané cifry. ČR 2020.