Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-27 13:56:41

Vchodové dveře jako vizitka domu: Trendy v designu pro rok 2025

První dojem je rozhodující – a to platí i pro náš domov. Vchodové dveře jsou tím prvním, co návštěvníci vidí, když přijdou k vašemu domu či bytu. Jsou vizitkou, která reprezentuje váš vkus i hodnoty vašeho domova. Jaké trendy přinese rok 2025 a jak vybrat ty správné dveře, které budou nejen krásné, ale i praktické a bezpečné? […] The post Vchodové dveře jako vizitka domu: Trendy v designu pro rok 2025 appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2013-06-07 05:30:00

Drevené vchodové dvere, ktoré urobia dojem

Vchodové dvere sú často podceňované, nie je im prikladaná taká váha, akú si zaslúžia. Veď sú tým prvým, čo prichádzajúci z nášho domu vidí, tým prvým, čo ho u nás doma víta. Prečo im teda nevenovať väčšiu pozornosť? Vchodové dvere z rôznych materiálov Vchodové dvere sú na trhu k dostaniu v tisícka ...

Čas načtení: 2025-03-27 13:56:41

Vchodové dveře jako vizitka domu: Trendy v designu pro rok 2025

První dojem je rozhodující – a to platí i pro náš domov. Vchodové dveře jsou tím prvním, co návštěvníci vidí, když přijdou k vašemu domu či bytu. Jsou vizitkou, která reprezentuje váš vkus i hodnoty vašeho domova. Jaké trendy přinese rok 2025 a jak vybrat ty správné dveře, které budou nejen krásné, ale i praktické a bezpečné? […] The post Vchodové dveře jako vizitka domu: Trendy v designu pro rok 2025 appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2013-08-15 15:30:00

Moderní vchodové stříšky

O estetickou a funkční hodnotu celého vchodu se postarají vchodové stříšky. Právě ony dokonale ochrání vchod od vašeho domu před nepříznivým počasím. Déšť, sníh nebo krupobití, s vchodovým přístřeškem zůstanete v suchu. Vchodové stříšky Existuje celá řada vchodových stříšek, ať už velké, malé, výr ...

Čas načtení: 2021-12-22 15:11:32

Proč si pořídit vchodové dveře z plastu? Jsou kvalitní a designově neodolatelné

Výběr vchodových dveří je pro mnohé majitele domů náročná disciplína. Věřte, že by to tak nemuselo být, kdyby se rozhodli pro specializovanou firmu se zkušenostmi. Pokud si koupíte vchodové dveře Číst více...

Čas načtení: 2024-11-18 08:19:57

Vchodové dveře na zimu: Ochrana proti průvanu a ztrátě tepla

S příchodem zimy je čas zaměřit se na izolaci domu, a to zejména na vstupní dveře, kterými může unikat značné množství tepla. Netěsnící dveře nejenže zvyšují spotřebu energie, ale mohou […] Příspěvek Vchodové dveře na zimu: Ochrana proti průvanu a ztrátě tepla pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2010-12-21 00:00:00

Dřevěné dveře: Račte vstoupit / Vstupní dveře

Vstupní dveře jsou vizitkou každého domu a hodně toho napovídají o svých majitelích. Vchodové dveře jsou branou do našeho obydlí, tudíž by ho měly řádně reprezentovat a dodávat mu určitý styl. Dřevo, jako přírodní materiál, disponuje téměř samými přednostmi, čímž se liší od dveří z konkurenčních ma ...

Čas načtení: 2013-02-01 00:00:00

Hliníkové dveře

V dnešní době se vrací do módy mnoho trendů z minulých let, ovšem dnes si představíme záležitost, která je spíše hudbou budoucnosti a to hned z několika důvodů. Podíváme se totiž detailně na hliníkové dveře, které používá snad každý z nás denně, ovšem málokdo je má jako své vlastní vchodové dveře do ...

Čas načtení: 2019-11-10 08:57:10

Pokračování: Na památku z minulosti do budoucnosti

Čtení na pokračování, díl osmý Předchozí díl zde „Teda, Markét, ty válíš!“ plácla mě Alča po zádech. V tu chvíli jsem si vzpomněla. „Marku, pojď stranou. Ještě něco mám.“ „Co máš?“ „Důkaz!“ Vzpomněla jsem si, že mi zbyla v kapse jedna koruna, co jsem dostala zpátky, když jsem ve škole platila za kino. Položila jsem ji Markovi na dlaň. Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna. „Ta moje je o kousíček větší!“ poznamenal Marek. „A je hezčí! Ta tvoje … je opravdu pravá?“ Přikývla jsem. „Můžeš si ji nechat. Ale schovej si ji do pokladničky. Nikomu ji neukazuj.“ „Dobře. Tak jaké to bude v budoucnosti? Pojedu k moři?“ Usmála jsem se. „To já nevím, doufám, že jo. Protože teď se to dá. Teda v mé době.“ „A to i do Itálie? Do Francie nebo do Ameriky?“ Přikývla jsem. „A vezmete mě tam k vám?“ „To nepůjde.“ „Proč to nepůjde?“ „Slíbili jsme to. A navíc myslím, že i my už budeme muset jít. Opravdu.“ Marek smutně sklopil oči. „Tak dobře, asi to opravdu nejde. Ale chtěl bych vám dát něco na památku, aby až se vrátíte k sobě do budoucnosti, jste na mě nezapomněli.“ Vytáhl z plátěné placaté tašky, co celou dobu nesl přes rameno, malý dřevěný meč, který se tak akorát vešel do dlaně. „Vyřezal jsem ho sám. Z takového špalíčku, co se loni odřízl od vánočního stromku, protože se už nevešel do stojánku.“ Byl trochu šišatý se zakřivenou špičkou, ale hladký bez třísek a omalovaný barvičkami, aby vypadal jako opravdový. „A počkej!“ ještě vyndal z tašky sešit, co si nosil na kroužek radioamatérů, vytrhl z něho papír a napsal na něj celé jméno a adresu. „Kdyby jste se přeci jenom zase vrátili do minulosti, ale zbloudili třeba na jiné místo, abyste mě snadněji našli. Nebo mi pošlete dopis!“ Už byla docela tma. Na podzim a v zimě slunce zapadá mnohem dříve. Zděsila jsem se. „Alčo, domů se dostaneme zase jen přes ty kouzelné stopy. Jenže se bojím, aby byla škola vůbec ještě otevřená.“ „Je tma! To jsme nedomyslely, Markét. Co si teď počneme? Nemáme tu ani kde přespat.“ Alča vypadala docela vystrašeně. Není divu. Pro samou záchranu psího tuláka málem nezachrání sebe! Marek byl dost zvědavý, kam máme namířeno. A popravdě si to představoval jako z nějakého slavného filmu, že já a Alča máme někde zaparkovaný stroj času, nebo nás pohltí obrovský kámen z vesmíru a černou dírou se přesuneme k sobě domů. Jenže přes všechnu zvědavost je nemohl sledovat. Už bylo opravdu pozdě. Seděl za stolem, večeřel a věděl, že si pak musí dělat úkoly. Jeho mamka viděla, že je jako tělo bez duše, a i když na něho mluvila, byl myšlenkami někde jinde. Možná jí to bude jednou vyprávět. Kdo ví, snad za pár let. Nebo si to nechá všechno pro sebe. Navždycky. Já s Alčou jsme zatím přiběhly ke škole. Už z dálky bylo vidět, že se v některých učebnách svítí. Štěstí nám opravdu přálo. Ve škole se konala nějaká schůze. Všechno se teď točí kolem revoluce a lidé se scházejí, kde se jen nejlépe dá. A proto byly i vchodové dveře odemčené. Proklouzly jsme rychle do budovy; i po chodbách se svítilo. Cestu do tělocvičny jsme si pamatovaly. Tam ale už byla černočerná tma. Jen skrz okna se táhly proužky světel z rozsvícených pouličních lamp. Dalo nám to docela práci najít, kde je ukrytý teleportační kanál. Jedna druhé na záda, chvíli stát nehnutě. A… Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2012-02-02 00:00:00

Dětský pokoj aneb zařizujeme pokojíček

Dětský pokojíček je pro děti doslova celý svět. Nejen že v něm spí, ale také si zde hrají a uvědomují si, co je pro ně domov! Malé děti Už roční dítě po procházce pozná, do jakého domu se vrací. Je mu známa jak samotná budova, tak i vchodové dveře. I takto malí špunti poznají, kde tráví s rodiči s ...

Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)

Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…   Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.             Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.             Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.             Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.             Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.   TŘICET DEVĚT   Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.             V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.             Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.             Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.             Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.   ČTYŘICET JEDNA   Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.             Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.             „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“             Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.             „Něco pro tebe mám.“             Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.             „Podívej se ven.“             Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.             „Podívej se znovu.“             Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.             Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.             „Podívej se líp,“ doráží Matthias.             Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.             „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.             Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.             „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“   ČTYŘICET DVA   Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.             Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.             Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.             Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.             Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.             Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.   ČTYŘICET DVA   Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.             Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.             Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.             Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.             Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.             Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.             Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.             Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.             Ale nikdy netrvají dlouho.             Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.   ČTYŘICET DVA   Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.             Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.             Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.             Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.             „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.             Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.             „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.             Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.             „To by šlo.“             Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.             „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“   Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

Pozor na zloděje! Ochrání vás bezpečnostní dveře

Nalijme si čistého vína. Cítit se doma bezpečně by chtěla každá z nás, ale s neustálým čtením o zlodějích a různých násilnících je najít svůj vnitřní klid čím dál tím těžší. Nejste v tom ale samy, spousta žen se rozhodla pro své bezpečí udělat maximum a vyměnila staré vchodové dveře za nové bezpečnostní dveře. Proč?

Čas načtení: 2024-03-27 00:01:31

SWAT zmátla jedna z nejužitečnějších funkcí Apple produktů, omylem kvůli ní zdevastoval dům

Pokud bychom chtěli parafrázovat legendární Monthy Python, dalo by se říci, že nikdo nečeká policejní razii u sebe doma – obzvlášť, když nic neprovedl. I přesto ale k takto nepříjemné a překvapivé situaci může čas od času dojít. Jeden takový případ se odehrál loni v Saint Louis, a na vině byla jablečná aplikace Najít. Obyčejný pár bezdrátových sluchátek AirPods vyhozený z ukradeného auta přiměl zásahovou jednotku okresu Saint Louis vyrazit beranidlem vchodové dveře do […]

Čas načtení: 2024-04-24 12:23:45

Muž na Havlíčkobrodsku vnikl do cizího bytu, napustil si vanu a nahý v ní usnul

Kuriózní zážitek z tohoto týdne zřejmě propříště donutí majitele domu z Havlíčkobrodska zamykat vchodové dveře i v době osobní přítomnosti. Jak se totiž přesvědčil, i za takových podmínek se totiž dokáže nezvaný návštěvník nejen nastěhovat, ale i rychle zabydlet.

Čas načtení: 2024-05-23 09:00:02

Nemluvně se ztratilo z domu svých rodičů, policie podezírá matku: Udělala žena v opilosti něco strašlivého?

Toho dne byla malá Lisa Irwin doma jen s matkou Deborah a svými staršími bratry, které měla matka se svým předchozím partnerem. S ním ostatně tehdy ještě ani nebyla rozvedená, jak píše Daily Mail. Otec Jeremy odešel na směnu do práce v kavárně a domů se vracel až druhého dne ve čtyři hodiny ráno. A právě v té době si už před svým domem na předměstí Kansas City uvědomil, že spousta věcí není v pořádku. Únosci chovali dívku na zahradě jako zvíře. Po mnoha letech přišel gigantický trest i odškodné Číst více Všechno bylo divné V domě se svítilo a vchodové dveře nebyly zamčené. Jeho podezření, že se děje něco nekalého, stoupalo každou vteřinou. Jako první se tedy vydal zkontrolovat dceru. K jeho hrůze se ale vyplnilo jeho černé podezření a postýlka byla prázdná, jak uvádí například web Tuko. Jedinou nadějí, kterou se mohl ještě několik sekund těšit, byla domněnka, že si dítě vzala manželka k sobě do postele. Ani v ložnici ale maličká Lisa nebyla. Rodiče proto okamžitě zalarmovali policii. Bylo 4. října roku 2011 a celý příběh byl teprve na samém začátku.  Sousedé viděli muže s dítětem Vyšetřovatelé byli na místě během krátké chvíle, a tak se brzy dozvěděli od sousedů, že na ulici v té době viděli muže, který nesl na ruce dítě. Divné jim to sice bylo, ale nikdo se o zvláštní dvojici dál nezajímal. Policie podle přibližného popisu domnělého únosce rychle vypátrala, ale stopa se ukázala jako falešná, či lépe řečeno neověřitelná. Strážníci se tedy vrátili do domu manželů Irwinových, tentokrát i s vycvičeným psem, který měl zachytit podezřelé pachy a vydat se po stopě dítěte.  Stopy vedly k matčině posteli Jaké ale bylo překvapení všech zúčastněných, když čtyřnohý policista neomylně zamířil do ložnice matky, kde signalizoval předchozí přítomnost mrtvého těla. Jak to tedy bylo? Zdálo se, že je všechno jasné. Dítě buď zemřelo, nebo jej matka sprovodila ze světa a pak dceru odnesla z domu neznámo kam. Hrůza matky ze ztráty dítěte a navíc obvinění, že je vším vinna, musely být neuvěřitelným traumatem. Pod vlivem všech posledních událostí navíc Deborah tehdy podstoupila test na detektoru lži, kterým sice prošla, ale policisté jí v naději, že spíše promluví, zalhali a tvrdili jí, že test dopadl špatně. Deborah ale zjevně stejně neměla, co by k případu řekla dalšího. Své máslo na hlavě ale přesto měla.  Alkoholový dýchánek a pak tragédie Večer předtím, než se malá Lisa ztratila, totiž její matka popíjela se sousedkami na terase alkohol – a zjevně nijak střídmě. Když si tedy později šla lehnout, její schopnost zaslechnout případný šramot v domě byla jen pramalá. Únosce tak měl doslova volné pole působnosti, čehož také využil. Nabízela se tedy teorie, že mohlo jít o někoho z blízkých známých Lisiných rodičů. Bohužel se tuto teorii nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.  Pátrání v televizi i vysoká odměna Lisini rodiče mezitím v televizi i na sítích zoufale prosili každého, kdo by o jejich dceři cokoliv věděl, aby pomohl vrátit dítě domů. Kdosi neznámý dokonce za její nalezení nabídl odměnu ve výši sta tisíc dolarů. Nic nepomohlo, zbývalo jen zoufalství. K výslechu měli být povoláni i Lisini starší bratři, ale rodiče na poslední chvíli jejich účast v této kauze odmítli. Údajní svědci navíc vypovídali každý něco jiného, popis muže, kterého údajně té noci ve čtvrti viděli, byl také pokaždé jiný. Co mohli policisté dělat?  Po dlouhém hledání našla policie tělíčko měsíčního chlapce. Matka z jeho smrti obvinila média Číst více Čekání na zázrak Čas letěl, od únosu uběhly už dva roky, když rodičům svitla jiskřička naděje. V řeckém romském táboře se objevilo dítě, které by věkem a částečně i podobou mohlo odpovídat ztracené Lise. Genetika byla ale neúprosná a všechny myšlenky na návrat dítěte domů okamžitě zhatila. Po chvilce napjatého očekávání bylo všechno zase při starém, a tak to vlastně zůstává až dodnes. Ani po třinácti letech se policii přes veškeré úsilí nepodařilo dívku najít. Je ještě vůbec možné, že by se někde objevila a vrátila se domů? Případy z minulosti ukazují, že je to možné i po desítkách let.  Co by se stalo, kdyby bylo všechno jinak?  Může za celé neštěstí matčina opilost? Udělala Deborah něco, co si nepamatuje nebo raději pamatovat nechce? Stalo se něco, co matčina mysl vytěsnila, nebo nešťastná žena dobře ví, jak to všechno bylo, jen to zkrátka nemůže a nechce přiznat? A co když do domu opravdu vnikl únosce, třeba Lisa žije nedaleko, možná na druhém konci světa. Nejistota, hrůza i naděje se dodnes mísí v mysli dívčiných blízkých a nikdo kromě jednoho jediného člověka pravděpodobně netuší, co se tehdy doopravdy stalo, a mohou jen stále jen doufat, že se jednoho dne přece jen stane zázrak…  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit.

Čas načtení: 2024-08-07 15:32:53

Opilá 18letá dívka nabourala na Prachaticku autem do domu, zranila sebe i spolujezdce

Opilá osmnáctiletá dívka bez řidičského průkazu za volantem Škody Superb najela ve středu odpoledne do domu v Dubu na Prachaticku. Nezvládla řízení a zčásti zbourala vchodové dveře. Dívka i její spolujezdec utrpěli zranění a záchranáři je museli převézt do nemocnice.

Čas načtení: 2024-08-07 20:30:06

5 tipů pro Ovládací centrum v betaverzi iOS 18, které stojí za vyzkoušení

Nové skupiny ovládacích prvků Už žádné jednotné zobrazení všech funkcí na jedné obrazovce. V iOS 18 máte k dispozici hned několik panelů, mezi kterými můžete snadno přepínat. Jeden panel slouží pro vaše oblíbené ovládací prvky, další pro ovládání médií, chytré domácnosti a konektivity. Například v panelu chytré domácnosti můžete na dálku ovládat osvětlení nebo zamykat vchodové dveře.

Čas načtení: 2024-08-30 16:07:00

Jak si zlepšit život

Každý den přemýšlíme, jak si zlepšit život. Proto jsme pro vás sepsali tento článek, díky kterému budete vědět, jak si efektivně a levně vybělit zuby doma, kde hledat nezávislé uživatelské recenze na produkty různých kategorií, ale také kde pořídit unikátní starožitnosti nebo vchodové dveře.

Čas načtení: 2024-10-23 10:36:10

Špatně zvolené vchodové dveře jsou hrozbou pro vaše zdraví i majetek

Na první pohled se může zdát, že vchodové dveře do bytu nejsou tak zásadní věc, které bychom měli věnovat velkou pozornost. Slouží přece hlavně k tomu, aby oddělovaly náš byt od vnějšího světa. Skutečnost je však mnohem složitější.

Čas načtení: 2024-11-12 19:39:00

HZS ČR: Nejnebezpečnější problémy v únikových cestách jsou nenápadné

Únikové cesty jsou v případě, že v budově vypukne požár, mnohdy jedinou nadějí na záchranu. Zároveň představují ve většině případů zásahovou cestu pro hasiče. Proto pro ně platí poměrně přísná pravidla. Komunikační prostory, které jsou součástí únikových cest, musejí být trvale volně průchodné, značené, a nesmí v nich být nic, co by zvýšilo požární riziko. Zamčené vchodové dveře nebo botníky a obrazy na stěnách mohou být v některých případech obrovský problém.

Čas načtení: 2024-11-29 00:00:00

Vchodové dveře do domu. Ochrání vás, nebo nechají na holičkách?

Myslíte si, že vchodové dveře do domu jsou jen nudný kousek, kterým projdete každý den bez většího rozruchu? Omyl! Vstupní dveře se teď stávají hlavními aktéry v napínavém příběhu o bezpečnosti, vzhledu a dokonalém prvním dojmu! A právě teď vám odhalíme ty největší trháky mezi dveřmi, které vám dopřejí klidný spánek.