Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 11:13:43

Literární vyhlídky (6. až 12. ledna)

První literární akce nového roku na sebe nenechaly dlouho čekat, zatím se však povýtce jedná o nabídku české metropole. Vedle představování nových knih se bude i bilancovat (loňská severská literatura z Arga, rok 2019 v tuzemské literatuře vůbec) a vzpomínat (na Josefa Škvoreckého nebo Evu Stehlíkovou). Nakonec jako obvykle připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 6. 1. Praha / V 17 hodin budou ve Werichově vile představeny dvě nové básnické sbírky Aleny Vávrové. Knihy Tři čtvrtě na smrt / Viertel vor Tod a Vnitřní úsměv uvede předseda Českého centra PEN klubu Jiří Dědeček, role moderátora se zhostí Petr Jančařík. Přítomen bude mj. ilustrátor první jmenované sbírky Jiří Slíva, majitel nakladatelství Paper Jam Milan Hodek a Miroslav Marek, prezident agentury Dobrý den. V rámci programu přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky i Milena Fucimanová, k vidění bude též dadaistický balet v podání Patrika Linharta. Praha / Od 19 hodin v Knihovně Václava Havla představí básník, spisovatel, rozhlasový dramatik, publicista BBC a Rádia Svoboda Igor Pomerancev obrazovou knihu pěti autorů s názvem Amputace, věnovanou tragédii války na východní Ukrajině. Amputace je víceúčelová metafora pro odříznuté části těla, pro území státu i lidské vědomí. Hrdiny básnické sbírky Igora Pomeranceva Amputace je dvanáct vojáků-dobrovolníků, kteří šli bránit svou vlast a vrátili se z války bez končetin. Součástí večera bude i promítání záběrů z filmového dokumentu Igora Pomeranceva a Lýdie Starodubcevové Amputace (2017). Svou tvorbu představí také další autoři antologie, Boris Chersonskij a Ljudmila Chersonskaja. Básnická sbírka spisovatele Borise Chersonského Mše za časů války (2014) byla bezprostřední básnickou reakcí na šok z „amputace“ Krymu a nevyhlášené války v Donbasu. Tématu rusko-ukrajinské války se věnuje i ukrajinská básnířka Ljudmila Chersonskaja. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s její tvorbou z výběru básní sbírky Přeskočit příkop (2018). Svými dojmy z cesty na východní Ukrajinu v roce 2014 přispěje i překladatelka a psychiatrička Džamila Stehlíková. Uvádí ředitel KVH Michael Žantovský. Praha / V 19.30 zavítá do prostoru39 Josef Šebek, odborný asistent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK, aby zde představil svou novou knihu Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. O knize bude s autorem diskutovat student komparatistiky Martin Šplíchal.     7. 1. Praha / Od 18.30 proběhne v Knihovně Václava Havla čtení z korespondence manželů Škvoreckých, které spolu s KVH pořádá Společnost Josefa Škvoreckého a české centrum Mezinárodního PEN klubu. V rámci večera bude vytvořen prostor i pro hudbu, která nerozlučně k oběma Škvoreckým patří. Součástí akce je rovněž výstava Prima sezóny Josefa Škvoreckého, jejímž autorem je Václav Krištof a kterou zapůjčila Městská část Praha 4. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Josefa Straky, vystudovaného psychologa, organizátora a moderátora literárních akcí a autora dvou básnických sbírek z devadesátých let (a… jiné časy, Proč) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008). V roce mu vyšla kniha Malé exily a roku 2018 pak Cizí země – kniha fragmentárních básnivých próz. Uvádí Robert Wudy.   8. 1. Praha / Od 18 hodin se v Domě čtení uskuteční beseda na téma „Česká beletrie v roce 2019“. Dramaturg programu Domu čtení a spisovatel Josef Straka pohovoří o tom, čím žila česká literatura v minulém roce, připomene proběhlé literární události, festivaly a knižní veletrhy a upozorní též na to, co se chystá v roce 2020.   9. 1. Praha / V 19 hodin proběhne v kavárně Liberál literární večer nazvaný Argo na severu, který za účasti překladatelů a překladatelek Marty Bartoškové, Jany Holé, Zdeňka Lyčky a Anežky Melounové Křístkové představí čtyři severské tituly vydané v nedávné době nakladatelstvím Argo: norský fragmentární román Gunsteina Bakkeho V očekávání, emotivní příběh ze Švédska To jsme byli my Golnaz Hashemzadeh Bonde, odvážnou grónskou zpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen a drsný román z prostředí laponského podsvětí Mikka-Pekky Heikkinena Sobí mafie. Moderuje Hana Zahradníková, redaktorka nakladatelství Argo, ukázky přečte Michal Švec ze Skandinávského domu. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol čtení Bronislavy Volkové z její nové dvojjazyčné sbírky Vítr na kolenou / Вiтер на колiнах, která přináší česko-ukrajinské vydání reprezentativnho výboru z autorčiny lyrické tvorby, v níž se existenciální bezpodmínečnost propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností. Bronislava Volková prožila většinu svého aktivního života v americkém exilu jako profesorka bohemistiky a slavistiky na Indiana University, je autorkou více než třiceti knih, členkou českého a amerického PEN klubu, kolážistkou, sémiotičkou a překladatelkou. Pořadem bude provázet překladatel a vydavatel knihy Mykola Martynjuk. Praha / V 19.30 se bude v kavárně Potrvá vzpomínat na loni zesnulou Evu Stehlíkovou, největší českou znalkyni antického dramatu a divadla, světově známou teatroložku a klasickou filoložku, inspirativní pedagožku a kritičku s pronikavě bystrým úsudkem a velkým smyslem pro humor. Připomenuty budou její postřehy o současném i dávném divadle, břitké glosy i vynikající překlady, se zvláštním zřetelem na její dílo poslední: Dramatické spisy Senekovy, jež postupně vydává nakladatelství Větrné mlýny. Provázejí Michal Zahálka, teatrolog a (zejména divadelní) překladatel z francouzštiny a angličtiny, a Pavel Drábek, anglista, teatrolog, profesor na University of Hull, editor Senekova dramatického díla. Účinkují Hana Kofránková, Josef Somr, Pavel Drábek, Markéta Potužáková ad., hudba Přemysl Rut.   11. 1. Praha / Od 20 hodin proběhne v Balbínce křest nových vydání knih Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Básně z Jirousovy sbírky Magorova mystická růže zarecituje Sbor břežanských kastrátů, Jáchym Topol pak přečte ukázku z knížky Filipa Topola Mně 13 a zároveň se stane jedním z kmotrů. Druhým bude Sváťa Karásek. Účast přislíbili také Františka Jirousová a ilustrátor Jirousovy knížky Libor Krejcar. Večer zakončí svými písněmi opět Sbor břežanských kastrátů.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (přeložili Marvin Lee Beck a Martin Švehlík, Malvern 2019) Román z roku 1992 je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázských židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.   Alexandr Grin: Nachové plachty (přeložila Zdeňka Psůtková, Dauphin 2019) Nachové plachty jsou příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem, nyní vychází v novém hávu tak, aby činila radost a libost duchu, oku i duši, a sice v grafické úpravě a s ilustracemi Františka Štorma.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhé vydání Šindelkova románu přináší novou, kompletně přepracovanou verzi stejnojmenné prózy z roku 2008. Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Zrodila se móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi.   Petra Dvořáková: Dědina (čtou P. Tomicová, D. Kaplanová, J. Vyorálek, J. Dulava, J. Tesařová, R. Hájek a I. Uhlířová, OneHotBook 2019) Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti.   Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (čte Otakar Brousek ml., Audiotéka 2019) Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat – ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-23 19:16:17

Začal další ročník Knihománie, součástí nabídky je i první román režiséra Jana Svěráka

Ve středu 23. října začal už 9. ročník Knihománie, která je již tradičně vrcholem podzimní knižní sezóny. Jejím hlavním cílem je nabídnout čtenářům to nejlepší, co přináší podzimní knižní trh, a také podpořit knihkupce v kamenných prodejnách. Letošní nabídka 9. ročníku Knihománie přináší 27 bestsellerů od 18 nakladatelů. Z nich si mohou čtenáři vybírat do 24. listopadu v téměř 300 knihkupectvích po celé České republice. V nabídce jsou tituly různých žánrů – thrillery, čtení pro ženy, historické romány, světová literatura, životní osudy, encyklopedie, kuchařky, populárně naučná literatura i knihy pro děti. A stejně jako i ve všech předcházejících ročnících dostanou čtenáři ke každé zakoupené knize navíc ještě dárek – Knihu švédských křížovek. Mezi vybrané tituly patří například knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě na šťastné dětství, ve které popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Nechybějí v ní ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Dále pak i kniha fotografií Herberta Slavíka Poslední revoluce: Jak jsme žili (1985–1992) s texty Martina Komárka. Herbert Slavík na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury, mnohé z nich jsou nyní publikovány poprvé. Komentátor Martin Komárek měl jakožto syn významného protagonisty listopadových událostí Valtra Komárka přístup k mnoha zákulisním informacím, které zde poprvé využívá. Součástí Knihománie je i první román režiséra Jana Svěráka Bohemia. „Začíná nové milénium a nadějný český režisér Ivan se srdcem floutka, rodinou na krku a hlavou v oblacích sní o tom natočit film v Hollywoodu. Náhoda mu přihraje do cesty o pár let starší britskou producentku, a protože si padnou do oka, začíná jeho sen dostávat reálné obrysy. Stačí překonat manželčin nesouhlas a pár nečekaných kulturních rozdílů a může dobýt celý svět. Anebo se v něm ztratit...,“ píše se v anotaci. Seznam všech knih a zúčastněných knihkupectví najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-21 13:34:59

Literární vyhlídky (21. až 27. října)

Nadcházející týden nabídne celou řadu literárních akcí (křtů, čtení i diskusí) a také několik setkání se zajímavými zahraničními autory – kupříkladu s letošním laureátem Ceny Franze Kafky Pierrem Michonem. Ochuzeni nebudete ani o tipy na nové (audio)knihy, z nichž si dovolím vyzdvihnout dvojici memoárů, jejichž autorky – překladatelka Vlasta Dvořáková a již zesnulá Olga Housková – prožily takřka celé dvacáté století ve společnosti předních osobností české kultury a rozhodně tak mají o čem vyprávět.   POZVÁNKY 21. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Knihovna Václava Havla setkání s francouzským spisovatelem Pierrem Michonem, letošním laureátem Ceny Franze Kafky. Večerem bude provázet Jovanka Šotolová, překladatelka, šéfredaktorka internetového časopisu iLiteratura.cz, přednášející na Ústavu translatologie FF UK. Setkání bude simultánně tlumočeno z/do francouzštiny a češtiny.   22. 10. Praha / Od 14 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Den s Máchovým Májem, kde bude představeno nové vědecké a čtenářské vydání jednoho z klíčových básnických textů novější české literatury, Máje Karla Hynka Máchy, a doprovodná monografie M. Charypara Prameny Máchova Máje. Vědecká edice Máje je výsledkem nového výzkumu všech pramenů básně i okolností jejího vzniku, v tomto rozsahu provedeného vůbec poprvé. Vědecká digitální edice, zahrnující mimo jiné faksimile textových pramenů včetně unikátního rukopisu Máje a aktualizovanou databázi českých a zahraničních vydání básně, je postavena na výrazně inovované digitální platformě. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaička a překladatelka Pavla Horáková, mimo jiné autorka trilogie knih pro děti o Hrobařících a držitelka ocenění Magnesia Litera 2019 v kategorii próza za svůj první román pro dospělé Teorie podivnosti. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Šorm s přednáškou na téma Artušovský cyklus (Chrétien de Troyes). Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Flaoting Gallery uskuteční křest nové knihy Davida Böhma A jako ANTARKTIDA / Pohled z druhé strany (Labyrint 2019). Unikátní ilustrovanou knihu pro malé i velké čtenáře pokřtí Daniel Nývlt, šéf českého antarktického výzkumu. Na programu je beseda s autorem, promítání i autogramiáda. Recenzi dotyčné knihy přineseme v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. Praha / V 18 hodin představí v kinosále Francouzského institutu filozofka, spisovatelka a rabínka Delphine Horvilleurová svou knihu Jak rabíni dělají děti z roku 2015, jež nedávno vyšla česky v nakladatelství Garamond a která se zabývá pohledem reformního judaismu na mnohá témata současného světa, jakými jsou předávání dědictví, vztah rodičů a dětí a sexualita. Debatu moderují předseda Federace židovských obcí Tomáš Kraus a nakladatel Petr Himmel. Tlumočení zajištěno. Brno / Od 18 hodin proběhne v Místogalerii Na Skleněné louce autorské čtení ze sbírky Kde končí tvoje jméno, začíná moje AMEN (Weles 2019), kterou sestavil z básnické pozůstalosti Tomáše Mazáče (1962–2017) Zdeněk Volf. Praha / V 18.30 se při příležitosti vydání českého překladu románu Vlast (Akropolis 2019) zúčastní jeho autor, spisovatel Fernando Aramburu, spolu s překladatelem Vítem Kazmarem a s redaktorkou českého vydání Annou Tkáčovou besedy v Institutu Cervantes v Praze. Román vyšel v roce 2016 a získal řadu ocenění, včetně Státní ceny za literaturu. Simultánní tlumočení zajištěno. Praha / Od 19 hodin se U Lužického semináře odehraje společné čtení lužickosrbských, německých a českých literátů. Svou tvorbu zde představí Simone Trieder, Agnieszka Lessman, Harald Gröhler, Benedikt Dyrlich, Milan Hrabal, Jiří Dědeček, Petr Kukal, Hana Linhartová, Milena Fucimanová, Ivo Harák a další. Praha / V 19.30 představí v Božské Lahvici překladatel Martin Palouš nová vydání svých překladů dvou knih jedné z nejvýznamnějších myslitelek 20. století, Hannah Arendtové. Eichmann v Jeruzalémě, filozofická reportáž z procesu s Adolfem Eichmannem, je dnes již klasické dílo politického myšlení, které vyvolalo ve své době skandál a dodnes je některými považováno za pamflet, zejména kvůli kritickému hodnocení účasti židovských rad během holokaustu a kvůli autorčinu pojetí „banality zla“. Mezi minulostí a budoucností je sbírka krásných a vysoce aktuálních esejů, v nichž se Arendtová táže po povaze svobody, autority a dějin. Pojí je motiv osudového přeryvu: přerušení západní filozofické tradice, jež nám tak nadále nemůže osvětlovat cestu. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční autorské čtení Kateřiny Kováčové z jejího románu Největší tma (Dybbuk 2018), v němž se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Moderuje Markéta Kittlová.   23. 10. Praha / V 18 hodin proběhne v sídle Společnosti Franze Kafky literární večer s Pierrem Michonem, zaměřený na tvorbu tohoto čerstvého laureáta Ceny Franze Kafky. Autorovo dílo představí spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová. Z českého překladu knihy Opati bude číst herečka Veronika Lazorčáková. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení Patronský večer básníka Kamila Boušky a jeho hosta S.d.Ch – autora prozaických a dramatických textů, kolážisty, lídra kapely Ruce naší Dory a kmenového autora diverzní umělecké platformy Divus, který spolupracuje také s nakladatelstvím Rubato a labelem Polí5. Má dvě ceny Alfréda Radoka za původní drama a cenu Muriel za kolážový komix Varlén. Bude se číst z knihy Sekundární trilogie, a to z třetího oddílu nazvaného Funerální sen o životě, textu vycházejícího z dlouhodobých zápisů snů s funerální tématikou, které se autorovi zdály v souvislosti s jeho civilním povoláním. Praha / V 19 hodin bude Kampus Hybernská hostit debatu na téma Komiks od holek pro holky, nebo o holkách? Genderové otázky na domácí komiksové scéně. – O ženách v komiksu (ne coby postavách) ale autorkách je slyšet víc a víc. V posledních letech se jim opakovaně podařilo získat jednu z nejcennějších trofejí Cenu Willa Eisnera i narušit maskulinní nadvládu v hlavní kategorii nejvýznamnější evropské komiksové přehlídky v Angoulême. Také na domácí scéně začíná autorek přibývat a kromě talentovaných solitérek je tu jasně přítomná i snaha o sounáležitost a vzájemnou podporu. Je to ještě potřeba? Jaké překážky musejí autorky překonávat? A především co ženy komiksu přinesly? Diskuse se zúčastní etablovaná komiksová tvůrkyně Lucie Lomová a o generaci mladší autorka Štěpánka Jislová, moderování se ujme komiksová a literární kritička Kateřina Čopjaková. Brno / Od 19 hodin se v redakci nakladatelství Host uskuteční brněnský křest nového románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Jako o Knize měsíce se o něm dočtete v listopadovém Bibliu, příloze Literárních novin 11/2019, které vycházejí již příští čtvrtek. A ve stejném čísle Literárek najdete i rozhovor s autorem. Praha / V 19 hodin proběhne v Božské Lahvici polsko-český literární večer, kde budou představeni dva spisovatelé – básník a publicista Wojciech Bonowicz a básník a překladatel Milan Děžinský – a jejich nové texty. Diskutovat se bude také o poetické scéně na obou stranách hranice. Praha / Od 19 hodin bude Knihovna Václava Havla hostit další z kulatých stolů pořádaných ve spolupráci s Obcí překladatelů, tentokrát na téma: Vliv angličtiny v češtině: kde končí obohacení a začíná zaneřádění? Diskuse se zaměří na přejímání jazykových prvků z angličtiny – nejde už jen o slova, ale často i o prvky gramatické. Bude zvažovat přínos tohoto vlivu, ale také jeho invazní až parazitickou podobu, ve snaze alespoň přibližně určit hranici, za níž se z obohacení stává zaneřádění mateřského jazyka. V neposlední řadě se budeme zamýšlet i nad tím, co s anglicismy v literárních textech, a tedy i v překladech. Pozvání přijali Daniela Iwashita, bohemistka a recenzentka z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, anglista a překladatel Viktor Janiš a anglista a redaktor nakladatelství Argo Vít Penkala. Večerem bude provázet Václav Jamek. Ostrava / Ve 20 hodin nabídne Absintový klub les další večer Na posedu – literární pořad Jakuba Chrobáka s pozvanými hosty. Kromě čtení z díla Jakuba Arbesa nabídne setkání se spisovatelem, překladatelem a redaktorem Milošem Urbanem. Řeč bude o čtení i překládání, o adaptacích autorových románů do filmové podoby, i o smyslu toho všeho spisování.   24. 10. Do českých kin vstoupí snímek Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka, filmová adaptace stejnojmenné humoristické prózy Evžena Bočka z roku 2012, která se posléze stala prvním dílem celé knižní série. Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) v něm získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo – zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Dyková) na velký návrat do Čech. Praha / Od 9 hodin bude FAMU hostit konferenci Stankovič (poezie – kritika – společnost). V rámci celodenního programu vystoupí se svými příspěvky mimo jiné Robert Krumphanzl, Michal Kosák, Michael Špirit, Petr Rezek, Terezie Pokorná, Marek Vajchr, Petr Kotyk, Tereza Šnellerová či Adam Drda. Večer Revolver Revue v Klubu FAMU pak od 19 hodin nabídne básně Andreje Stankoviče v podání a s komentářem Jaromíra Typlta. Praha / V 17 hodin představí v Národní knihovně svou tvorbu básník, prozaik, publicista a překladatel s kořeny v pražském undergroundu Vít Kremlička. Držitel Ceny Jiřího Ortena a laureát Ceny Revolver Revue vydal čtrnáct především básnických, ale i prozaických titulů. Vějíř půlnočních povídek zahrnuje autorovu prozaickou tvorbu od roku 1985 do současnosti. Povídky dílem z přítmí samizdatu, dílem půlnocí literárních nekomerčních fanzinů zachycují literární roztržitost současnosti. Praha / Od 17 hodin se v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí uskuteční křest knihy Natálie Kocábové Nepatrně smutná žena (Listen 2019), knižního vydání sloupků, kterými přes dva roky přispívala do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. Kmotrou knihy se stane herečka Vanda Hybnerová. Praha / V 18 hodin bude v Židovském muzeu v Praze představena kniha Židé, nebo Němci? (NLN 2019), která mapuje osudy německy mluvících Židů v Československu, Dolním Slezsku, Haliči a Německu v době po 2. světové válce. Německy mluvící Židé byli často rutinně považováni za Němce a mnohdy byli po válce vystaveni stejnému ponižování jako nežidovští Němci nejen ze strany občanů, ale i vládnoucích představitelů. Knihu, jež popisuje každodenní diskriminaci německy mluvících Židů v poválečném Československu a jejich snahu se ze země vystěhovat, představí spoluautorka knihy Kateřina Čapková společně s recenzentem knihy Chadem Bryantem. Večerem provede Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha / Od 18 hodin proběhne v sídle Nakladatelství Meander křest nejnovější sbírky básní Ivana Wernische s názvem He, he! (Meander 2019), kterou autor sestavil ze starých i nových textů a krásnými ilustracemi ji doprovodil malíř Viktor Pivovarov. Knihu pokřtí literární teoretik a editor knihy Radim Kopáč. Praha / V 18 hodin nabídne Café Amandine setkání s novinářkou Irenou Jirků u příležitosti vydání její knihy Na shledanou v Paříži. 26 rozhovorů (nejen) o francouzské literatuře (Argo 2019), na jejíchž stránkách se autorka ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena překladová edice Václav Havel Edition (Edice Václava Havla), která navazuje na intelektuální odkaz myslitele, dramatika, disidenta a prezidenta, jehož jméno nese. Její úlohou je prezentovat různorodé pohledy předních osobností na svět střední Evropy z hledisek současné filozofie, sociologie, politiky, umění, kultury, architektury či nejnovějších obecných dějin. Pozvání přijali Miroslav Petříček, Karel Hvížďala, Matěj Spurný a další, debatu povede moderátor Jakub Železný, o hudební doprovod se postará Jiří Stivín. České Budějovice / V 19 hodin do Měsíce ve dne zavítají v rámci pořadu Literární šleh dva výrazné hlasy české soudobé prózy. Spisovatel Marek Toman představí svůj historický román Oko žraloka (Novela bohemica 2018), Pavla Horáková pak svou knihu Teorie podivnosti (Argo 2018), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera za prózu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  NOVÉ (AUDIO)KNIHY V knize nazvané Co si pamatuju (Triáda 2019) vzpomíná překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková (*1927) na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj. Její paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí. Autorka knihy Rodinné album (Paper Jam 2019), již zesnulá Olga Housková (1919–2015), strávila život mezi knihami a fotografiemi, v prostředí kulturních osobností, k nimž patřili její rodiče Staša a Rudolf Jílovští i její sestra-dvojče Staša Fleischmannová-Jílovská, která nedávno oslavila sté narozeniny. Autorčiny vzpomínky mají formu epizod s jemnou pointou a vzájemně se doplňují s mnohdy unikátními fotografiemi, vybranými ze čtyřiačtyřiceti alb z let 1919–2015. Zachycují každodenní život i osobnosti jako Milena Jesenská a její dcera Honza Krejcarová, Ferdinand Peroutka, Soňa Červená, Jiří Voskovec, Vítězslav Nezval, Jaromír Funke, Josef Florian, či Vlastimil Brodský a připomínají také židovské přátele zahynuvší v koncentračních táborech. Jádro knihy Veroniky Košnarové Variance na hlásku m (Torst 2019), pojednávající o díle spisovatelky Věry Linhartové, není orientováno diachronicky a není poplatné schématu „život a dílo“. Jednotlivé kapitoly podrobně analyzují klíčová témata a „referenční rámce“ jejího psaní. Biografický základ zde ovšem nechybí: autorka ho nabízí v kapitole Cesta. Všechny inspirace Věry Linhartové a jimi ovlivněné postoje jsou minuciózně pojednány v následujících kapitolách, v nichž autorka osvědčila detailní znalost díla Věry Linhartové a schopnost nahlédnout je v širokých souvislostech. Velká pozornost je věnována proměně autorčiny motiviky pod vlivem zejména orientální inspirace a velmi obsažně je komentován též vztah textů Věry Linhartové k výtvarným projevům. Po titulech Chodit po provaze je snadné (2011) a Plop! (2015), které vyšly s ilustracemi Jiřího Stacha, vydal nakladatelství Meander další Wernischovu sbírku básní s názvem He, he!, kterou autor sestavil ze starých i nových textů a ilustracemi ji tentokrát doprovodil malíř Viktor Pivovarov. A o čem píše Ivan Wernisch dětem, potažmo mládeži? Kudy vede cesta do Ašchabadu? Kudy plují kominické lodě? Co povídá hlava na stole? Anebo o něčem úplně jiném. Anebo o něčem úplně stejném. Básník Wernischova formátu zvládne psát svá poselství o čemkoli komukoli, kdykoli a kdekoli. První den na univerzitě potkává Albert u automatu na kávu dívku Eirin. Po třiceti sedmi letech spokojeného společného života obdrží Albert neblahou zprávu, se kterou se musí vyrovnat. Eirin zrovna není doma, a tak Albert impulzivně odjede na chatu u jezírka, kde se během 24 hodin pokusí sepsat příběh svého života. Je spousta věcí, které musí pochopit. A je jedno důležité rozhodnutí, které během toho jednoho dne musí učinit. Útlou prózu Tak akorát z pera známého norského spisovatele a filozofa Josteina Gardeera vydává v překladu Jarky Vrbové nakladatelství Kniha Zlín. Píše se rok 1988 a devatenáctiletý Karl Ove přijíždí po prázdninovém putování Evropou s velkým očekáváním do deštivého Bergenu. Je jedním z hrstky studentů přijatých na Akademii tvůrčího psaní a zdá se, že je tedy i krůček od svého snu stát se spisovatelem. Záhy ovšem zjišťuje, že realita vůbec neodpovídá jeho představám, ani pokud jde o bouřlivý život ve „velkoměstě“, ani pokud jde o studium a start literární kariéry. Atmosféru univerzitního města, vlastní pocity společenské vyloučenosti, alkoholické excesy, sexuální zkušenosti, partnerské vztahy a soužití, každodenní rutinu studia i zaměstnání, to vše Karl Ove Knausgård nahlíží v pátém dílu své autobiografie Můj boj s podtitulem Někdy prostě nezaprší (přeložila Klára Dvořáková Winklerová, Odeon 2019) očima devatenáctiletého mladíka nanejvýš autenticky, upřímně a s nemilosrdnou otevřeností. Audioknižního zpracování se nedlouho po svém knižním vydání dočkal nový román Petry Dvořákové Chirurg (rozhovor s autorkou přineslo Biblio 10/2019 – část z něho si můžete přečíst ZDE). Vypráví v něm příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí. Knihu pro vydavatelství OneHotBook načetl pod režijním dohledem Jitky Škápíkové herec Pavel Batěk, délka nahrávky činí 9 hodin a 52 minut. Zároveň s knižním vydáním pokračování Prašiny Vojtěcha Matochy s podtitulem Černý merkurit se objevila i audiokniha, kterou pro vydavatelství Tympanum načetl stejně jako první díl – ověnčený cenou pro Nejlepší audioknihu pro děti a mládež – herec Matouš Ruml. Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid.

Čas načtení: 2021-06-09 15:04:15

Vítězové cen Magnesia Litera – kompletní přehled

Přinášíme kompletní přehled vítězů letošních cen Magnesia Litera i s charakteristikami vítězných knih a projektů.   Vítěz Magnesia Litera Kniha roku Martin Hilský: Shakespearova Anglie. Portrét doby (Academia) Monografie Martina Hilského prezentuje alžbětinskou společnost ve všech jejích nuancích. Ve třech rozsáhlých celcích Lidé a společnost, Každodenní život, Imaginace, mentalita a řeč úspěšně vnáší řád do chaosu doby. Dějiny každodennosti i sociokulturní fenomény, které se podílely na proměnách epochy, jsou zaznamenány vždy poutavě a v překvapivých detailech: jak lidé jedli, bydleli, milovali a umírali. Jak žili herci, žebráci či prostitutky, jak rozuměli sobě samým a proč plakali. Anglie není v knize pouze zkoumaným předmětem, ale vystupuje před očima čtenáře ve své plasticitě a barevnosti. Přehledně prezentovaný celostní vhled do Shakespearovy doby, do intimních životů obyvatel a proměn jejich mentality je vrcholem Hilského celoživotního zájmu o dílo Williama Shakespeara a významným přínosem pro naši znalost alžbětinské kultury.     Vítěz Palmknihy Litera za prózu Daniel Hradecký: Tři kapitoly (Listen) Hlavní postavu své prozaické trilogie (Dumdum – Výlety s otcem – Vikštejn) sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize složené ze tří prozaických textů ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty. Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.   Moleskine Litera za poezii Pavel Novotný: Zápisky z garsonky (Trigon) Miniaturní garsonka s malou koupelnou a ještě menší kuchyní… To jsou prostorové souřadnice, do kterých umístil středobod svého bilančního básnického cyklu Pavel Novotný. Skrze lyrického hrdinu neskrývaně promlouvá sám autor, který čtenáři představuje křehké útočiště, v němž vyrůstal v osmdesátých a devadesátých letech společně s matkou. Energickou řečí zároveň s obdivuhodnou přesvědčivostí vyvolává básník svět pozdní normalizace s hustě zalidněným babylónem panelákového sídliště. Dospívání v nepříliš funkční domácnosti s sebou nese nejen tragiku, ale také nostalgickou komedii, ve které se poezie potkává s prózou a osobitým způsobem komentuje svět sice zmizelý, ale stále podmanivý a životný. Významnou roli v hrdinově příběhu hraje také dědek, protagonista stejnojmenné knihy, jež na nominované Zápisky z garsonky bezprostředně navazuje a ke které přihlížíme jako k důležitému prvku, jenž nominovanou sbírku dopovídá.   Litera za knihu pro děti a mládež Bogdan Trojak: Safíroví ledňáčci a Glutaman. Ilustroval Jindřich Janíček (Baobab) Nápaditá dobrodružná fantasy o neohrožené pražské partě Safírových ledňáčků, identifikujících se nožíkem ve tvaru tohoto nádherného ptáčka, se rodila dlouho. Básníka, překladatele, pěstitele a propagátora autentických vín Bogdana Trojaka inspirovala k psaní otcovská role, dvě z pěti postav, obdařených zvláštními schopnostmi, nesou jména jeho dětí. Bojují proti všepožírajícímu zlu v osobě s příznačným jménem Glutaman. V Glutamanovi se snoubí současné neduhy – šílený vědec, jenž se zpronevěřil humánnosti, ve svém obřím supermarketu a podzemní fabrice pod Řípem vyrábí umělohmotné potraviny měnící konzumenty v otupělé stádo. Román skrývá historické a jazykové špílce, které pobaví i náležitě poučí. Na Říp se totiž Glutaman se svou cháskou zmutovaných lidí dostává podivnou raketou ve tvaru jedné z románských rotund. Knihu v měkké vazbě se zářivě modrým ledňáčkem vypravil Jindřich Janíček bohatým ilustračním doprovodem, každé čtyři strany kreseb jsou uvedeny úryvky z románu ve verneovském stylu.   Litera za naučnou literaturu Jaroslav Petr: Desatero smyslů. Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět (Argo / Dokořán) Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií a kuriozit, nad kterými zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely po tisíciletí, způsobují násilné zásahy člověka do přírody. Čtivá kniha potvrzuje pověst autora jako výborného vypravěče s vynikajícími znalostmi o přírodě kolem nás. Kniha zaujme, bude čtenáře bavit a jedinou nevýhodou může být, že ji nebude mít neustále k dispozici, protože jakmile ji na chvíli odloží, vezme si ji jiný člen rodiny.   Litera za nakladatelský čin Edice Česká poezie a Česká prózaa pořady literárních čtení (fra) Edice Česká poezie a Česká próza nakladatelství fra představily v posledních patnácti letech více než sedm desítek titulů, a to jak básnířek a prozaiček, básníků a prozaiků v prostoru české literatury dávno zavedených, tak zcela nových. Mnozí debutanti, kteří v nich dostali poprvé prostor, se mezitím sami stali zavedenými a tituly těchto edic a jejich autoři posbírali úctyhodné množství literárních cen. V pozadí za tím stojí nenápadná, přesto nepominutelná a soustavná práce redakčního kruhu. Podoba těchto edic je důkazem toho, že v neokázalosti je velká krása i síla. Grafické řešení na sebe nestrhává pozornost, dává vyniknout individualizující invenci obálek s obrazy a fotografiemi, které stojí v citlivém a imaginativním vztahu k textům. Nejen tato střídmá a zároveň kvalitní typografie, ale rovněž udržení nastavené laťky u všech vydaných titulů jsou na našem trhu mimořádným zjevem. Kolem obou edic se rovněž podařilo vybudovat prostředí, v němž je literatura skutečně živým organismem a jež představuje neokázalou cestu ke čtenářům: pravidelná literární čtení, cykly hovorů s autory a moderovaných diskusí, knižních klubů nebo i otevřených formátů, které přinášejí nové impulzy pro literární život. V roce 2020, kdy se přímé setkávání autorů se čtenáři zásadně zkomplikovalo a žití s literaturou přesunulo jen do soukromého nebo virtuálního světa, dramaturgií těchto programů nic neotřáslo. Lehkost jejich přepnutí do YouTube kanálu je oslňující a hodná zvláštního ocenění.   Litera za publicistiku Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR (NLN) Sedm příběhů, sepsaných ve formě rozhovorů, které pořídila mladá koreanistka Nina Špitálníková s těmi, kdo utekli ze Severní Koreje do té Jižní. Jde o lidi různého věku a také různého postavení. Autorce se však podařilo, zejména díky znalosti prostředí a tazatelské empatii, získat mnoho drobných svědectví zejména o běžném životě v KLDR. Kniha zcela jistě zaujme otřesností severokorejské totality, před níž bledne i Orwellova fikce, mimořádná je však především osobně-lidská rovina toho, co jednotliví utečenci vypovídají o svém vnímání tamější reality. Silnou stránkou knihy je brutalita každodenního detailu týkající se sexuality, života v armádě, hladu, nepropustného kastovního systému či permanentního fízlování. Je zde i několik věcí, jimiž kniha pokud přímo nerozbíjí, potom tedy aspoň problematizuje naše ideologicky schematizované představy o Severní Koreji.   Litera za debut roku Lenka Elbe: Uranova (Argo) Prvotina Lenky Elbe je velmi sympatickým a ambiciózním pokusem, jak sdělit závažné poselství populární formou, která může oslovit široké vrstvy zejména mladých čtenářů. Příběh začíná jako víceméně realistická próza s detektivními prvky. Angličan Henry se vypraví do Jáchymova, kde v roce 1968 záhadně zmizela jeho přítelkyně Angela, jejíž otec pocházel z Čech. Text se však brzy mění v oslnivý ohňostroj nápadů, příběhů a žánrů. Osciluje mezi thrillerem, fantasy, sci-fi, dystopií, romancí, běžné každodenní situace se průběžně a nečekaně střídají s nadpřirozenými scénami. V popředí však stále zůstává idea věčného boje mezi dobrem a zlem. Zlo je koncentrované právě v Jáchymově, městě uranových dolů, v nichž je pohřbeno utrpení tisíců politických vězňů z padesátých let dvacátého století, jimž autorka tímto pozoruhodným dílem staví pomník.   Litera za překladovou knihu Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky. Přeložil Jiří Holub (Rubato) Portrét pěkné Andalusanky vyšel poprvé v roce 1530, poté upadl do zapomnění. Znovu se vynořil teprve v polovině devatenáctého století a plně doceněn byl až ve století dvacátém. Literární vědci v něm odhalili mnohé, čím autor předběhl svou dobu, například metafikční postupy či celkové vyznění tohoto životního příběhu prostitutky. Zdá se, že kniha v sobě neskrývá žádné jednoznačné poselství, čímž by se dala označit až za postmoderní text. Překladatel Jiří Holub se nejen suverénně vypořádal s komplikovanou jazykovou stránkou věci: španělština šestnáctého století, v některých pasážích originálu dále i katalánština, latina či italština, zní v českém překladu svěže a nikoli archaicky, přičemž zůstal zachovaný ironický, někdy až sarkastický nadhled autora). Dokázal se vyrovnat i s nenásilným střídáním různých vrstev spisovného a nespisovného až vulgárního jazyka, odpovídajícím převodem mnoha přísloví, rčení a slovních hříček, jimiž je text prošpikován. Velkou práci jistě obnášelo také studium dalších pramenů při odhalování mnoha skrytých narážek a smyslů (zejména erotického charakteru), a dále historických i soudobých souvislostí, které čtenář nalezne v rozsáhlém poznámkovém aparátu.   Kosmas cena čtenářů Václav Dvořák: Já, Finis Ze Země se ztrácí kluci. Přesně v den svých osmých narozenin beze stopy zmizí a nikdo tomu nedokáže zabránit. Lidé ztratili veškerou naději, dokonce si už ani nekladou otázky kdo, kam a hlavně proč chlapce unáší. Dvanáctiletý Petr však nezmizel. Možná za to mohou jeho extrémně citlivé oči chráněné silnými černými brýlemi, které mu umožňují vidět i ve tmě. Díky nim spatří podivné přízraky kradoucí jeho brášku. Petr vymyslí šílený plán a jsou to právě jeho oči, které mu umožní nalézt cestu do temného světa nestvůr a monster. To, o čem si někteří dosud jen ve strachu šeptali, začíná mít jasné obrysy – nejsme tu sami. Kdo je všemocný Nepřítel, odkud pochází, co chystá a proč to všechno dělá? Rozhodující bitva se blíží, zánik světa tak, jak ho známe, je blíž, než si dovedeme představit.   Magnesia blog roku Městská policie Přerov, Miroslav Komínek Městská policie Přerov sídlí nedaleko Bezručovy ulice. A jako by duch básníka přeskočil Bečvu a usídlil se na místní policejní služebně. Zpravodajství mnoha jiných městských policií v Česku oplývá pozoruhodným jazykem a půvabem nechtěného; v Přerově se však skutečně snaží o tvorbu poezie všedního dne, navíc na místě, kde by to člověk nečekal. Tradice předválečných humorných soudniček tu ožívá při líčení vesměs drobných prohřešků našich spoluobčanů a poskytuje čtenáři hned dvojí útěchu: napnuté nervy při líčení popisovaných zlotřilostí a úlevu poté, co se ukáže, že se vesměs nejednalo o závažný čin a náprava hříšníka byla zjednána obratem. Anonymní pisatel (či snad autorský kolektiv?) chrlí zprávy z oboru bezpečnosti závratnou kadencí a jednotlivé příspěvky běžně získávají kolem tisícovky „lajků“, oněch instantních mikrorecenzí vyjádřených jedním klikem. Z hlediska žánrového bychom mohli zprávy řadit jak do humoristické literatury, tak k noirovému detektivnímu žánru. V neposlední řadě oceňujeme, že tyto texty přispívají k polidštění stigmatizované profese.

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-08-31 21:11:30

Magnesia Litera 2020: Kompletní přehled ocenění

Knihou roku 2020 a zároveň vítězem kategorie Naučná kniha ceny Magnesia Litera se stala publikace od historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Literu za prózu získal Jiří Kratochvil za román Liška v dámu a za poezii Ewald Murrer za sbírku Noční četba. Přehled všech cen najdete v článku.   Kniha roku a Naučná literatura Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka Paseka, Praha / 844 stran V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Próza Jiří Kratochvil: Liška v dámu Druhé město, Brno / 200 stran Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Poezie Ewald Murrer: Noční četba Aula, Praha / 326 stran V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Kniha pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida. Pohled z druhé strany Raketa/Labyrint, Praha / 80 stran Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se syny putoval, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Nakladatelský čin Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce Práh, Praha / 286 stran Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Publicistika Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy Prostor, Praha / 400 stran Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   Překladová kniha Patrick Melrose I: Edward St Aubyn Přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha / 432 stran Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Cena čtenářů Filip Rožek: Gump: Pes, který naučil lidi žít Kontrast Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí,o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší. Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu Gump – protože to nevzdám, do kterého se zapojily české celebrity, mimo jiné Olga Lounová, jež pro projekt složila píseň, a Marta Kubišová, která ji nazpívala. Partnery projektu jsou Český rozhlas, Mall ad. Honorář autora poputuje na záchranu opuštěných psů v útulcích.   Magnesia blog roku Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život na ruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá – Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-03-26 07:12:16

Zvláštnosti doby infekční aneb O Praze bez turistů a o literatuře v potížích

S prudkým utlumením turistického ruchu se uprázdnilo ohromné množství bytů v širším centru Prahy a aktuálně se jich nabízí více než tisíc k pronájmu za velmi nízké ceny. Upozornil na to Janek Rubeš ve svém článku na Seznamu. Vypravil jsem se ze zvědavosti na SReality.cz a vyhledal si pronájmy v širším centru … a faktžejó, mapa je neuvěřitelná: 3+kk v Nerudovce za 20 tisíc, to spíš připomíná Černý Most. Ceny na periferii mimochodem nijak zvlášť neklesly, je to záležitost širšího centra. Ta číslíčka v červených kroužcích znamenají počet volných bytů v daném místě, abyste si náhodou nemysleli, že jedna šipka = jeden byt. Kdepááák! Tady si to můžete proklikat sami.) Víme tedy díky této nečekané krizi aspoň zhruba, jaký je rozsah fenoménu AirBnB v centru matičky stověžaté. To má svoje výhody; hlavně to, že jakákoliv další debata o této službě bude založena na konkrétních číslech, ne na nějakém teoretickém modelu, který by byl nejspíš nepřesný. Toto je vůbec zajímavé a podle mého názoru legitimní politické téma, i když teď – se zavřenými hranicemi a bez turistů – stojí samozřejmě stranou. Na spoustě míst světa řešily v posledních letech místní radnice a vlády otázku, kolik turistů už je příliš – v Amsterdamu, Barceloně, na Machu Picchu i na Bali. Chorvatský Dubrovník, ke své smůle zároveň mimořádně malebný a mimořádně prostorově stísněný, už zavedl nějaké horní limity. Praha je přirozenou součástí této množiny turistických atrakcí, však je krásná a světově známá. Počet turistů navštěvujících naše hlavní město se taky od roku 2000 skoro ztrojnásobil. Mezi mými čtenáři jsou také libertariáni, kteří zastávají názor, že svoboda pohybu je velmi důležitá a úřady do ní nemají co kecat. A totéž že platí o svobodě pronajímat si byt dle libosti. Řekl bych, že tento názor rezonuje s většinou lidí až do chvíle, než začnou být davy takhle vzniklé příliš početné. Pak začnou mít místní lidi námitky a svoboda druhých je přestane zajímat. Instinktivně totiž většina lidí vnímá nějaké území jako svoje, „právem kmene“, i když katastr nemovitostí třeba říká něco jiného. Jádro problému je přitom čistě matematického rázu. Během posledních desetiletí nemalá část dříve chudého světa zbohatla a zároveň výrazně zlevnilo cestování. Tak se stalo, že počet světově aktivních turistů neustále roste, za poslední generaci se zněkolikanásobil. Jenže těch skutečně proslulých a atraktivních míst jako je Praha, Barcelona, Bali, Santorini nebo Mount Everest zas tolik není a na rozdíl od té rostoucí množiny lidí, která by je chtěla aspoň jednou v životě navštívit, zůstávají stále stejně velké. Tím pádem přetlak v ohniscích tohoto pohybu zákonitě už léta rostl a proti konceptu nezadatelných svobod se vynořila jiná myšlenka, podstatně méně liberální, že každá komunita má právo si určit, kolik těch lidí zvenčí chce přivítat a za jakých podmínek. Což nutně znamená říct někomu „ne“ a pak už je jen otázka, podle jakých kritérií to omezovat a jakými prostředky. V Praze dnes máme paradoxní situaci, že tohle téma naťukl zcela nekonzervativní pirátský primátor Zdeněk Hřib, a navíc do něj šlápl vysloveně neelegantně, „obě nohy levé“. I v Barceloně se toho chytá progresivní levice. Ale ony ty úvahy jsou v podstatě konzervativního rázu, což člověk dobře vidí v jiných částech světa, kde třeba žádná progresivní levice ani není. (Například stížnosti indiánů či jiných domorodců, že jim návštěvníci lezou do posvátných území.) A nemají až tak daleko ke snaze omezovat imigraci trvalou, včetně té azylové, i když můžeme pochybovat, že by se zrovna k téhle myšlenkové příbuznosti páně Hřibův magistrát hlásil. No nic, jak řečeno, teď to nemusíme řešit. Ale ona se ta otázka zase vynoří, až se světová ekonomika otřepe a letiště znovu ožijí pohybem milionů. AirBnB je fenomén sám o sobě, vedl k těsnému prostorovému zkřížení ubytovacího průmyslu s běžnými rezidenčními byty, což bylo ve velkých městech už dávno papírově i fyzicky odděleno, právě proto, aby na sebe pocestní a měšťané nenaráželi příliš těsně. (Zájezdní krčmy byly středobodem konfliktů už někdy za Gilgameše.) Sám jsem AirBnB několikrát využil, hlavně z cenových důvodů, navíc je skutečně příjemné mít k dispozici kuchyňku apod., což hotely neposkytují. Ale naprosto chápu, co na něm místní obyvatele dráždí – v Budapešti, Barceloně i Praze. A nebudu jim moci vyčítat, pokud budou chtít, aby to fungovalo podle nějakých regulí respektujících starý princip oddělení soukromého bydlení od hotelových služeb. Úplně cokoliv může totiž lidem jednoho dne jaksi přerůst přes hlavu, i kdyby z toho zároveň byly peníze. Další nečekaný následek koronaviru. Do literárního světa dopadlo jako bomba prohlášení velkého knižního distributora Euromedia, že pozastavují platby a peníze budou přednostně vyplácet svým vlastním zaměstnancům. (Později to trochu zmírnili.) Mezi autory, ilustrátory, nakladateli, vydavateli, tiskaři a dalšími lidmi, kteří se starají o písemnou kulturu, zavládla naprostá panika. Ono už se na jejich živobytí dost projevilo zrušení květnového Světa knihy a zavření knihkupectví. Toto je další vážná komplikace. U turistického průmyslu by člověk kolaps aspoň čekal. U literárního je to novinka. Snad tahle věc bude aspoň k něčemu dobrá – autoři a vydavatelé by si mohli navyknout prodávat knihy přímo čtenářům. Velcí distributoři se už dříve k ostatním chovali s nonšalancí alkoholem posílených hrochů. Bylo to samozřejmě dáno jejich faktickým monopolem pro přístup do knihkupectví, který jim dával možnost jednat s menšími smrtelníky adekvátně spatra. Ale tahle rána by snad mohla zbytek literárního světa přesvědčit k tomu, aby vztahy s nimi poněkud zredukoval. Asi podobně, jako když teď bude zbytek světa uvažovat o tom, jaké druhy výroby vrátit z Číny raději zpátky domů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-22 13:19:48

Jakub Šofar: Azyl pro zamilované aneb Chemical Trails (ukázka z knihy)

Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu? A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově? To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.   Ukázka z knihy 211 A co sis tam teď zapsal?      Jak jsi říkala, že se musím najíst, abych zahnal mdlobu.      Jo, to je od bábičky, a po ní to začala používat matka. Ale až bábi umřela. A taky po ní říkala, že hladoví lidi jsou zlí. To je pravda, spousta hnusných věcí by se nestalo, kdyby se lidi předtím nadlábli.      A co třeba ještě? Když ji někdo fakt naštval, tak si jakoby odfrkla: Nasrat bábě na hrob. Ale potichu. Aby to nikdo neslyšel. Ale já jsem to vždycky slyšela… To si takhle píšeš pořád?      Někdy. Jsou dny, kdy to lidem padá od huby od rána do večera. To nejde jen o tu historku, to je jen takový náměstí, centrum, to je jen rynek té řeči, ale taky jde o to, jak jsou ty slova řazený. Jaká cesta z toho prostředku vede někam za stodolu, za kapličku. Jak je to celý poskládaný.      Já si nikdy nic nepamatuju. Hned to zapomenu. Ani nevím, jestli bych to chtěla umět… A co máš teď tak nejdivnějšího zapsanýho? Jak šel Melda za svou matkou, ona si místo oběda jen tak řezala chleba na kostky a k tomu sejra, a on kouká, že si to řeže tím nožem, kterým se jeho táta podřízl.      Jo, o tom jsem slyšela, že už ho nebavilo jezdit na ozařování každej druhej den a že ji poslal k sousedům, ale oni nebyli doma, a když se proto hned vrátila, tak seděl v koupelně u vany a z krku mu stříkala krev. A on ji rukou vyháněl ven. Tak šla okamžitě zavolat rychlou.      Jo, jenže přijeli pozdě. Když mně to Melda říkal, tak jsem měl husinu po celým těle. A ještě navíc to jeho táta udělal nějakým tupým nožem, o kterým se pořád dohadovali. Ona ho chtěla vyhodit, a on že ne. No a teď si tím samým nožem porcuje jídlo.      No a co? Já jsem taky za život vystřídala pár postelí, v nichž musel někdy někdo umřít. Statisticky řečeno. Akorát že to nevím.      Akorát že to nevíš.   212 Vážené holky a kluci, protože je mi 60+, nebudu se snažit aspirovat na šohaje, co má pořád prst na tepu doby, a budu tu Věc nazývat úplně obyčejně internet. I když je to všechno asi mnohem složitější.      Pravdou je, že mě vždycky zajímala experimentální literatura, a na rozdíl od hudby, kde ticho je taky melodií, a malířství, kde i našepsované plátno je obrazem, v literatuře musí zůstat ve hře aspoň jedno písmenko (a tahle varianta moc nikoho nebaví, ani s třemi písmenky). Tím chci říct, že tento druh umění má menší „technické“ možnosti než ty ostatní. Nicméně právě český experiment od Koláře, Hiršala a Burdy počínaje, konče Honysem, Barborkou a Nebeským v poezii, či třeba Linhartovou, Jedličkou či Eichlerem v próze, byl do začátku 70. let velice bohatý a světově ojedinělý.      Proto mně objevení internetu připadalo jako možnost posunout se dál, zvlášť když doba normalizace nastavila všemu experimentování stopku a ani polistopadová literárněvědná věrchuška k němu neměla žádný vztah, protože šlo podle ní o vyčerpanou oblast. První cosi se objevilo v roce 1997: www.magazlin.cz, s poezií Jiřího Dynky. Začalo mě to bavit a o pár let později jsem se v příloze Práva Salon (od č. 183/2000), ve stálé rubrice LITERNETUR@, začal věnovat popisu (literatura + internet + inventura) literatury na internetu. Hned v prvním čísle jsem se jako správný prognostik vyslovil k hvězdným zítřkům této nové oblasti a sliboval jsem čtenářům hodokvas, až všem budou nuly a jedničky odpadat od úst jako okuje. Celkem jsem nasekal 402 sloupků — a postupem doby se z nich staly pouhé informace, kde co najdete. Žádná objevitelská mise se ale nekonala, nic, z čeho bych si utrhl límec.      Abych to vysvětlil: naprostá většina výkonů odpovídala tomu novému médiu a bylo to jen a pouze jeho přirozené využití. Všechny ty blogy, literární servery, příběhy na 50 slov, esemeskové romány atd. mohly klidně fungovat i na papíře, tady to bylo jen efektivnější. Myslel jsem si naivně, že bude využit potenciál internetu, třeba hypertext, a vzniknou „nekonečné“ sendvičové romány, kde bude moci čtenář propadat z oblasti fiction do non-fiction, do hudebních, filmových či výtvarných archivů, aby zase vyjel romantickým výtahem zpět do děje. Že vzniknou absolutní postmoderní díla. Že vznikne internetová literatura. Místo toho tu je dvacet let poté pořád jen literatura na internetu. Snad jediná věc, která má u mě bod, je Město Markéty Baňkové. A pak několik málo půlbodíků.      Udivující na tom, že jsou tu stromy ověšené spisovateli a básníky a k tomu každý druhý obyvatel ČR je hračička, který dostal při křtu do povijanu předplatné časopisu Urob si sám [dneska se to překládá: Udělej se sám]. Akorát že v tomhle výseku kreativity to nějak nefunguje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Mám na to takovou sobeckou „terorii“, že přece jen každý chce vidět svoje Slovo materializované, o čemž mě přesvědčuje fakt, že i důležití bukanýři internetových moří nakonec vydávají svoje sdělení na papíře, minimálně ve vazbě V2. Mohou si to osahat, protože literatura, která se nedá osahat, tak to není literatura. Tak je nakonec to sobectví zachráncem tištěné knihy.      Internet je dobrý sluha, ale špatný pán. Ale ono to vyřeší pár potměšilých blackoutů… Sami se vyautujeme. váš starý konzervativní ňouma   Jakub Šofar je knižní a časopisecký redaktor a spisovatel. Spolupracoval s Novými knihami, Českým rozhlasem — Vltava, internetovým Portálem české literatury. Po čtyřech semestrech studia na Vysoké škole ekonomické v Praze absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1985–1998 pracoval v nakladatelství Horizont, od roku 1999 v edičním oddělení veřejně výzkumné instituce.   Nakladatelství Dybbuk, 2019, brožovaná, 224 stran.

Čas načtení: 2020-09-17 14:03:09

Velký knižní čtvrtek se uskuteční 15. října, soustředí se především na tuzemské autory

Domácí a světová beletrie, pokračování úspěšných sérií, krimi, populárně-naučná literatura i literatura faktu, poutavé vzpomínky, inspirativní knížky pro děti a mládež… V TOP šestnácti titulech vybraných na podzimní Velký knižní čtvrtek tentokrát převažují knihy tuzemských autorů. Součástí kolekce podzimního Velkého knižního čtvrtku je pátý díl nejúspěšnější humoristické série posledních let o „poslední aristokratce“ Aristokratka u královského dvora. Evžen Boček tentokrát své hrdiny zavede až na audienci u skutečné královny a nechá je prožívat mnohá veselá dobrodružství. Podstatně vážnější témata nastoluje geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek. V knize Jak přejít řeku shrnuje své úvahy o společnosti, přírodě a nás samých. Další český autor, Josef Formánek, přichází s románem Kniha o tichu, v němž píše o svých nejbližších, o pádech i vzletech, o zvláštních náhodách, které se stávají, o věcech mezi nebem a zemí, o tichu a klidu, o tajemství nalezeném v údolí volavek. Ostřílený reportér Jakub Szántó se ve své druhé knize Z Izrastiny s láskou. Reportérem mezi dvěma zeměmi vyznává z náklonnosti k Izraeli, Palestině a jejich obyvatelům. Nechybí jeho osobitý sarkastický a sebeironizující tón ani bohatá příloha snímků, které nashromáždil. Romány bývají nejen úspěšné, ale také hojně diskutované. V novince Republika vychází David Zábranský z nedávných společenských a politických otřesů na Slovensku vyvolaných vraždou mladého novináře. Vztahy mezi jednotlivými postavami, inspirovanými skutečnými aktéry událostí, se odehrávají na pozadí obecnějších aktuálních jevů, jako je role médií, klimatická krize, mezigenerační konflikt a rostoucí síla ženského hnutí. Petr Sagitarius, Čech s polskými kořeny, autor akčních krimi novel z „divokého“ východu Česka, ve své kriminální trilogii Trujkunt zavede čtenáře až na nejvýchodnější cíp naší země, trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Major ostravské kriminálky Roman Saran tam řeší spletité případy, které provázejí velmi neobvyklé okolnosti. Pro fanoušky sportu a fotbalu je určena kniha Zdeňka Zikmunda Bican proti Hitlerovi. Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava nabízející podrobný pohled na nejpopulárnější sport u nás v tomto období, včetně dosud neznámých informací a řady dokumentárních dobových fotografií. Český typograf, grafik a též hudebník František Štorm stvořil ilustrovaný stavební deník – Stavitelé. Knížka je volnou kompilací všedních zápisků a vnitřních pocitů zažívaných během rekonstrukce starého domu, její součástí je 36 kreseb tesařskou, zednickou a truhlářskou tužkou čtvercového formátu; geometricky univerzální dlaždicová kukátka otevírají čtenáři poněkud patafyzický pohled na průběh stavby. Michaela Hošková v knize Matěj maluje mapy otevřeně, přitom ale s nadhledem, popisuje život s autistickým synem. Vypráví příhody plné odsudků a odmítnutí, stejně jako pochopení, lidsky zásadních setkání a dílčích pokroků a radostí. Světová literatura Americký spisovatel, scenárista, novinář, držitel Pulitzerovy ceny Lawrence Wright ve svém prorockém thrilleru Na konci října, který se odehrává v indonéském internačním táboře Kongoli, varuje před arogancí moci a křehkostí civilizace. Román irské autorky Sally Rooneyové Normální lidi nominovaný na Booker Prize, vypráví o vzájemné fascinaci, přátelství a lásce. Stejně jako ve své prvotině Rozhovory s přáteli autorka opět kombinuje otevřený vhled do složitostí lidského života s břitkým vtipem a sarkastickým nadhledem. Literatura faktu V knize Labyrint z ledu. Triumf i tragédie polární výpravy A. W. Greelyho Buddy Levy na základě podrobného výzkumu přibližuje strastiplnou cestu výzkumné polární expedice, která s optimismem vyplula v roce 1881, aby nakonec skončila nejstrašlivější tragédií v dějinách dobývání Arktidy. Výprava do zálivu Lady Franklinové chtěla probádat na mapě dosud nevyznačená místa v Arktidě. Gad Šimron, izraelský novinář, spisovatel a bývalý agent Mosadu, v dramatu Exodus podle Mosadu píše o tajné akci, které se sám zúčastnil a která v 80. letech zachránila tisíce etiopských Židů. Čtenáři se také dostane do rukou Reniin deník. Renia je mladá dívka, která sní o tom, že se stane básnířkou. Jenže Renia je Židovka, žije v Polsku a je rok 1939... Autorka Renia Spiegel je označována za „polskou Annu Frankovou“. Literatura pro děti a mládež Dan Brown si odskočil od dobrodružství profesora Langdona a vydává svou první dětskou knížku Divoká symfonie! Bohatě ilustrovaná kniha je složena z půvabných, hravých básniček, v nichž maestro Myšák se svou věrnou taktovkou seznamuje čtenáře se zvířecími kamarády, od gepardů a klokanů až po slony a velryby. Ilustrace Susan Batoriové dodávají knize humor a interaktivní aplikace pro chytré telefony umožňuje knížku číst i s doprovodem autorových orchestrálních skladeb věnovaných jednotlivým zvířátkům. Originálně ilustrovanou knihu Archistorie. Vyprávění o architektuře napsala varšavská architekta a teoretička architektury Magdalena Jeleńska pro své čtyři děti a původní vydání získalo titul Nejkrásnější kniha roku. Archistorie srozumitelně vysvětlí na desítkách příkladů z dávné historie i současnosti základní architektonické formy, typy budov a seznámí se stavebními materiály. Informace o Velkém knižním čtvrtku a jednotlivých titulech najdete ZDE.

Čas načtení: 2019-12-16 13:45:13

Literární vyhlídky (16. až 22. prosince)

Poslední předvánoční týden nabídne kromě několika literárních akcí i pár vánočních večírků, počínaje čtvrtkem se však i spisovatelé a redaktoři začnou věnovat horečnatým přípravám na nadcházející svátky. Odmlčíme se na čas také my s našimi Literárními vyhlídkami. Tak tedy šťastné a veselé Vánoce, bohatou knižní nadílku a všechno nejlepší do nového roku!  POZVÁNKY 16. 12. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven publicista a spisovatel Aleš Palán, autor či spoluautor více než dvou desítek knih. Jeho kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině byla loni vyhlášena Knihou roku v Lidových novinách (ukázku z pokračování nazvaného Návrat do divočiny najdete ZDE), letos mu mimo jiné vyšel nový román Miss exitus. Praha / Od 18 hodin bude v Jan Čejka Gallery představena kniha Josefa Šebka Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Autor se v ní zaměřil na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. Praha / V 19 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla prezentace knihy Olgy Houskové Rodinné album (Paper Jam 2019), která v krátkých textech, fotografických portrétech a rodinných momentkách osobitým způsobem zachycuje dvacáté století z pohledu fotografky Olgy Houskové (1919–2015), která spolu se sestrou dvojčetem vyrostla v prostředí avantgardy první republiky, dospívala v kruzích kolem časopisu Mladá kultura a během války provozovala se sestrou fotoateliér, kde se vedle dětské a portrétní fotografie věnovaly odbojové činnosti a pomoci židovským přátelům, z nichž mnozí zahynuli v koncentračních táborech; později působila řadu let jako fotografka Divadla na Vinohradech. – O vzpomínkách, paměti, fotografii, fenoménu rodinného alba a o rodinné a „velké“ historii promluví Vlasta Dufková, Anna Housková, Mariana Machová a Josef Moucha. Úryvky z knihy přečte Táňa Fischerová, večer uvede Jan Šulc. Praha / Od 19 hodin se v redakci A2 (Na Květnici 700/1a, Nuselská sokolovna, Praha 4) uskuteční Čtenářský klub A2: Vlast a terorismus. Co stojí za přitažlivostí a mezinárodním úspěchem čerstvě přeloženého španělského románu Vlast (přeložil Vít Kazmar, Akropolis 2019), který zpracovává téma baskického separatismu a terorismu? Daří se Fernandovi Aramburu (rozhovor s autorem ZDE) v příběhu dvou rodin zprostředkovat perspektivu obou stran konfliktu? A měli bychom od románu očekávat i přiblížení kořenů nedávno zaniklé organizace ETA? Která z rovin knihy je skutečně „univerzální“, a která především „baskická“? Je důležitější pravda, nebo usmíření? – V posledním letošním Čtenářském klubu budou diskutovat překladatel Vít Kazmar, redaktorka Anna Tkáčová a kritik Jan Bělíček, moderovat bude Michal Špína. Praha / V 19 hodin zavítají do Kavárny Liberál německý galerista, filmař a filmový producent, nakladatel a spisovatel Michael J. Wewerka a český malíř, grafik, spisovatel, básník a muzikant David Cajthaml.   17. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR prezentace knihy Petra Hrušky Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019). Autor ve své monografii interpretuje mnohovrstevnaté a na mystifikaci založené Wernischovo dílo. Sleduje nejen veškerou básníkovu činnost předkladatelskou, publicistikou či ediční, ale též umělecký a historický kontext, ve kterém dílo vznikalo. Publikace zachycuje Wernischovo dílo také jako inspiraci pro další umělce (divadelníky, výtvarníky i hudebníky) a obsahuje též ohlasovou bibliografii Wernischova díla. Praha / V 17 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena kniha Tomáš G. Masaryk: Hilsneriáda. Texty z let 1898–1900 (Masarykův ústav AV ČR 2019). 24. díl Spisů TGM zahrnuje ve dvou svazcích Masarykovy tištěné práce z let 1898–1900, zaměřené především na témata sociologická, osvětová a politická. Řada více než třiceti prací v tomto rámci dokumentuje autorovo vystoupení proti rituální pověře a antisemitismu a jeho statečný polemický postoj v rámci tzv. hilsneriády. Jeho úběžníkem byla otázka vzdělávání davu, vztahu mezi žurnalistikou, inteligencí a charakterem národního celku, potřeba orientace veřejnosti, každého „jen poněkud myslícího člověka“, snaha o proměnu českého veřejného prostoru. – Večer uvedou Marie Bahenská a Jan Zouhar, promluví vedoucí redaktor Spisů TGM Jiří Brabec a editor publikace Luboš Merhaut. V rámci programu zazní ukázky z Masarykových textů, které přečte Petr Nárožný. Brno / V 18 hodin přijde do Moravské zemské knihovny podpořit charitativní antikvariát pro Nadační fond onkologie spisovatel, novinář a scenárista Jan Němec. Držitel Ceny Evropské unie za literaturu 2014 (za román Dějiny světla) vydal letos na podzim novou knihu Možnosti milostného románu – „román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ (recenzi si můžete přečíst ZDE, rozhovor s autorem ZDE). Besedu bude moderovat Jana Glózová z nakladatelství Host. Po besedě bude následovat autogramiáda. Brno / Od 19 hodin začne u Tří ocásků autorské čtení poezie. Přijede Magdalena Šipka teoložka a aktivistka, která představí svou aktuální sbírku Města hráze (Malvern 2019). Svou aktuální tvorbu i loňskou sbírku Peníze poté připomene básník Pavel Zajíc. Praha / V 19.30 vypukne v kavárně Fra vánoční večírek v latinskoamerickém duchu s hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou, která představí básně, prózy a nové překlady dané provenience.   18. 12. České Budějovice / Od 18 hodin nabídne literární kavárna Měsíc ve dne Literární šleh s Lidmilou Kábrtovou – čtení a besedu s autorkou knih Koho vypijí lišky a Místa ve tmě. Ostrava / V 18 hodin začne v Mirror Pubu kurtoazní vánoční večírek Protimluvu. Na programu večera bude již tradiční neformální setkání s redaktory revue a jejich autorské čtení, uvedení nového čísla Protimluvu 4/2019 či knižní bazar. Součástí večera bude také literární čtení autorů nejnovějšího čísla revue (Kristýna Svidroňová a další). Praha / Od 19.30 proběhne v karlínské kavárně Bazén další z Večerů Tvaru, tentokrát na téma Ozvěny surrealismu. Na programu bude scénické čtení veršů Zdeny Tominové, Joyce Mansourové a Zuzany Lazarové v podání Anny Luňákové a Ondřeje Macla. Moderuje Lukáš Senft. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anna Maria Ortesová: Žalostící stehlík (přeložil Jiří Pelán, RUBATO 2019) Román je příběhem tří mužů ze Severu — knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.   Olga Stehlíková: O čem mluví Matka, když mlčí (Dobrý důvod 2019) Básnířka, redaktorka a literární publicistka Olga Stehlíková, která za svůj debut Týdny získala cenu Magnesia Litera za poezii, přichází v roce 2019 s provokativní básnickou skladbou, která je osobitým příspěvkem k diskusím týkajícím se tématu celosvětové environmentální krize, kolapsu biodiverzity a klimatické změny. Slovo si jejím prostřednictvím bere sama Matka, planeta Země.   Petra Soukupová: Klub divných dětí (čtou Patricie Solaříková Pagáčová, Matyáš Valenta, Kristýna Podzimková a Robert Hájek, OneHotBook 2019) Mila a má ráda pavouky, vlastně všeobecně hmyz, nebo spíš všechna zvířata; umí se „ztratit ze světa“, stačí se na něco soustředit, a vše kolem přestane existovat. Petr chodí už do čtvrté třídy, ale vypadá jako prvňák; hezky maluje a v noci… nemůže spát, bojí se totiž tmy, nebo spíš toho, co se v ní může skrývat, a když konečně usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá mnoho přátel, možná proto, že je ošklivá a… tlustá; s lidmi se do hovoru moc nepouští, raději si čte, tak je nejšťastnější. Franta je mrzák, teda postižený, jak se to říká, má nemocné nohy a bez berlí se neobejde; chcete vědět, co ho baví? koukněte se na jeho YouTube profil. Tito čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná.   Terry Pratchett: Nohy z jílu (čte Jan Zadražil, OneHotBook 2019) Do Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy, vtrhl sychravý Prvopodzim. Sir Samuel Elánius i jeho Městská hlídka jsou už zase v pohotovosti, neboť v mlhavých uličkách se vrší tajemství, která je záhodno rozluštit. Stihnou to strážníci s vrchním velitelem dřív, než to odskáče další bezbranný stařík? A komu ti kmeti vlastně tolik vadí? Ke všemu ve městě přibývá sebevražd golemů a kdosi se pokusil o vraždu patricije. Hlídka se pouští do pátrání, ačkoli zpočátku nemá nejmenší tušení, jak vysoká hra se tu hraje. Do spiknutí je zřejmě zapleten i jeden z jejích členů – a aby toho nebylo málo, potíže uvnitř jednotky se stupňují…

Čas načtení: 2019-07-18 09:50:12

Do kin brzy půjde film Národní třída podle knihy Jaroslava Rudiše

Před pěti lety získal spisovatel Jaroslav Rudiš za svou novelu Národní třída nominaci na cenu Magnesia Litera, nyní byl dokončen podle této knihy celovečerní film. Národní třída v hlavní roli s Hynkem Čermákem kombinuje dramatický příběh s černým humorem. Scénář k filmu napsal Rudiš společně s režisérem snímku Štěpánem Altrichterem, který před pěti lety debutoval filmem Schmitke, za nějž byl oceněn Cenou české filmové kritiky pro objev roku. Snímek Národní třída, jehož nový trailer byl právě zveřejněn, uvidí diváci v českých kinech od 26. září. „Moje kniha je temná, ale má i hodně černého humoru. A právě to jsme se snažili ve filmu posílit. Jde to spolu ruku v ruce. Když někdo zajde s Vandamem na pivo, poučí se o životě, ale zároveň se taky myslím hodně zasměje,“ říká Jaroslav Rudiš o filmu Národní třída (ukázku z knihy najdete ZDE, rozsáhlý rozhovor s Rudišem mimo jiné i o filmu ZDE). Hlavní hrdina Vandam v podání Hynka Čermáka má nevybíravý slovník, rád se porve a ve filmu se vůbec dějí různé věci na hraně zákona. Filmaři tak pro kina museli vyrobit dvě verze traileru, cenzurovanou verzi budou kina promítat před filmy, které mají omezenou přístupnost věkem. Vandam, chlápek z panelákového sídliště, žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Kromě toho, že se rád porve, je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak posiluje, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A také k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu 89 na Národní třídě jednou ranou dějiny do pohybu. Obsazení Hynka Čermáka, který byl oceněn i jako nejlepší interpret za namluvení audioknihy Národní třída, napadlo filmové tvůrce hned na začátku. „Hynek Čermák je absolutně výborný herec, chlap sympaťák. Napřed jsem se však jeho obsazení bránil. Vadila mi jeho známost. Zkoušeli jsme tedy asi rok jiné herce. Ale musel jsem uznat, že jsem v Čechách lepšího herce pro roli Vandama nenašel. Nakonec jsme měli co dělat, aby nám ten nevychovaný egoista až moc nepřirostl k srdci. Zahrál to tak bravurně, že vám ani sám neřeknu, jestli je tento jeho Vandam sympaťák nebo nebezpečný rváč – možná je obojí, ale to ať asi divák posoudí sám,“ říká režisér Štěpán Altrichter. {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Na začátku filmu nám Vandam řekne: ‚Já vím, co chceš říct, ale neříkej nic. Chvilku drž hubu a poslouchej.' Na Rudišově knize mě zaujal právě dar naslouchat, porozumět myšlení člověka, který je nýmand, proniknout do jeho duše a s humorem jemu vlastním se snažit Vandama pochopit,“ popisuje vztah k hrdinovi svého nového filmu. V po boku Hynka Čermáka se v roli Psycha představí Jan Cina, Lucku ztvárnila Kateřina Janečková. V Národní třídě dále hrají Václav Neužil, Jiří Langmajer, Jiří Šoch, Martin Sobotka, Erika Stárková, Lubor Šplíchal, Andrej Polák nebo Martin Siničák. Snímek se natáčel v české metropoli, především na pražských sídlištích Opatov a Háje, a také v centru Prahy na Národní třídě. Rudišova novela Národní třída byla vydána v mnoha jazycích, loni mělo premiéru její třetí německé divadelní uvedení, hra se stále hraje ve státním divadle v Drážďanech. A právě v Německu Jaroslav Rudiš nedávno zaznamenal úspěch, když se ocitl se svým prvním německy psaným románem Winterbergova poslední cesta mezi pěticí nominovaných na letošní cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii beletrie.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 07:41:34

Nadčasový Karel Čapek a nenahraditelný Václav Jamek (ohlédnutí za Cenou Karla Čapka 2020)

Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 se stal spisovatel, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek (*1949), který v listopadu oslavil sedmdesátiny. Ocenění udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu si převzal ve čtvrtek 13. února v důstojných kulisách primátorské rezidence, která se nachází v budově ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. „Tato cena se uděluje každý sudý rok a jejími kritérii jsou v souladu s posláním a historií toho, co nám Čapek zanechal, hodnoty humanismu a... ehm, čeho tak ještě to může být... a demokracie! Vidíte, to je slovo, které jsem skoro zapomněl,“ zažertoval hned v úvodu předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a kritický tón ve vztahu k současným poměrům v české společnosti zazněl toho večera vícekrát.   Do svého projevu jej vložil i Martin Churavý, který zastoupil nepřítomného primátora a svou pečlivě připravenou řeč věnoval odkazu Karla Čapka. „Ačkoliv se doba změnila, i prezident se změnil, tak to dílo je dobré si připomínat, možná o to víc právě dnes,“ řekl na adresu jeho Hovorů s TGM, z nichž posléze takřka bezchybně ocitoval jednu pasáž. O něco méně kultivované a přínosné byly proslovy dvou zástupců sponzorů, bez jejichž podpory by se podle Dědečka český PEN klub neobešel: „PEN klub by nemohl fungovat sám od sebe, z členských příspěvků – a neberte to, prosím vás, vy, kteří neplatíte, jako nějakou výčitku – nezvládli bychom to, ani kdybyste platili.“ Nebránil se ani otřepanému označení spisovatelů za svědomí národa, které ve své řeči použil představitel generálního sponzoringu českého PEN klubu Lukáš Sekyra, vyzdvihující na Čapkovi kupříkladu „nadčasovost věcí jako R.U.R., robot a otázka umělé inteligence“. Překvapením se pro přítomné publikum stalo udělení medaile Karla Čapka Kristině Váňové, kterou se výbor českého PEN klubu rozhodl ocenit za dlouholetou úspěšnou činnost ve funkci ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži (respektive ve Staré Huti u Dobříše). Její předčasný odchod se stal sledovanou kauzou, která nakonec měla (snad) šťastný konec v podobě zvolení jejího nástupce, kterým se stal dlouholetý propagátor Čapkova života a díla Zdeněk Vacek (více ZDE). Poté již došlo na předání Ceny Karla Čapka jejímu novému laureátovi Václavu Jamkovi, o jehož ocenění rozhodla jednomyslně pětičlenná porota ve složení: literární historik a kritik Vladimír Karfík (předseda), ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, literární historik a archivář Petr Kotyk (sám držitel ceny českého PEN klubu s názvem Vlastní cestou), publicistka a bývalá ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová a editor Jan Šulc. Laudatio, které pronesl Pavel Janáček „Pokud mám dostát tomu příkladu intelektuální poctivosti, který vnáší do českého literárního prostředí Václav Jamek už desítky let, tak mohu promluvit jen o důvodech, které mě vedly k tomu, abych jméno Václava Jamka do jednání letošní poroty nabídl. V krátkosti mi šlo o dvě věci. Zaprvé, abychom se jako literární obec přihlásili k té jiné možnosti literatury, se kterou Václav Jamek českou literaturu už léta konfrontuje a kterou bychom vlastně měli brát jako výzvu a neměli bychom ji zamlčet. Nemusíme se jí řídit, ale měli bychom jí složit hold. Takže zaprvé přihlásit se k té výzvě jiné možnosti literatury – a zadruhé jsem chtěl, abychom se nejenom jako literární společenství, ale také jako občanská společnost přihlásili k pojetí společenské role spisovatele, kterou Jamek zastává podobně vytrvale jako onu jinou možnost literárnosti. V čem tedy podle mě spočívá ta provokativní výzva jamkovské možnosti literatury? Určitě tady nepodám nějaký celistvý portrét, ale zmíním dva aspekty, které pro mě osobně při četbě Jamkových textů vystupují do popředí a které se – snad by se dalo říct – týkají jednak stylu a jednak žánru. První je psanost. Z nedostatku lepšího výrazu myslím touto psaností vlastnost písemnictví v pravém slova smyslu, jakousi opozici orality. My víme, že pro českou literaturu je už možná dvě stě let významným zdrojem napětí, zdrojem hodnot mluvnost, proud vyprávění, hovor lidí, anekdota, zkrátka orální kultura jako taková. A mohli bychom jmenovat řadu jmen, která by sahala od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška, zčásti Karla Čapka, v jehož jméně se zde scházíme, k Bohumilu Hrabalovi a přes něj k mnoha současným spisovatelům, které tady jmenovat nebudu. Určitě k nám z dějin české literatury přitékají i jiné praménky, ale přesto – a když vzpomeneme na jméno Milana Kundery, tak je to zjevné – si nemyslím, že bychom měli přinejmenším v současnosti druhého tak písemného spisovatele, jako je Václav Jamek. Objeví-li se v jeho textech ta lidová řeč, která je, zdá se, údělem české literatury, tak myslím jenom proto, aby nepřišla vniveč žádná šance na nějakou významovou diferenci, na další a další zpřesnění toho, co autor vyjadřuje rafinovaným jazykem, který je jen obtížně myslitelný mimo vytištěnou stránku. Jestliže ta lidová řeč v české literatuře často kolonizuje řeč knihy – a to není v principu špatně, ale je toho hodně –, tak myslím, že nám Václav Jamek stále staví před oči jinou stylovou možnost a to, že hodnoty vznikají i tam, kde se děje pravý opak, kde řeč knihy kolonizuje tu lidovou řeč. Slyším vaši námitku, protože jste se tady sešli jako znalci Jamkova díla, že také Václav Jamek má své patafyzické dvojče, českého básníka Hauptbahnhofa, který ve sbírkách svých básní i ve vpiscích do Jamkových jiných knih nebo v tom kuriózně ztroskotavším pokusu o lidový kalendář dokázal znectít veškerou rafinovanost, umnost, vytříbenost, zkrátka onu dikci vysokého písemnictví. Ale já myslím, že Hauptbahnhof není Švejk, není to Pepin, je to pořád spíše rub téže mince, který převrácením perzifláže potvrzuje ten dlouhý hlas knihy, který zní texty Václava Jamka. K žánrovému aspektu... Od Václava Jamka jsme nikdy nečetli – nebo já jsem nečetl – dějový román a vlastně ani povídku. Je to banální konstatování, ale není to samozřejmost, zvláště dnes, kdy se dějový román stal pro českou literaturu jakousi záchranu, která slibuje vysvobodit české písemnictví z prekérnosti jeho společenského postavení. Slyšíme kolem sebe, že román a jeho odezva u takzvaného mainstreamového publika samy o sobě dají české literatuře a tvorbě v českém jazyce opodstatnění, jako kdybychom slyšeli: „Ještě tě někdo chce, vyprávěj, buď jako Šeherezáda, hlavně se nezastavuj, jestli se nechceš probudit o hlavu kratší.“ Na to zní Jamkova odpověď stručně a jednoduše: „No, dějové vyprávění není první, poslední, jediná, hlavní a z dlouhodobého hlediska možná ani ta nejzábavnější možnost, k níž se může naše literární kultura upínat.“ Literatura – tohle myslím parafrázuje slova, která stojí v Jamkově próze Krkavčí múza – je tu od toho, aby prohlubovala otázky, to znamená, ne aby nás jenom nesla svým hlasem, aby nás bavila, nebo aby oddalovala svou popravu. Věkovitá instituce literatury, tak jak se k ní vztahuje Václav Jamek, od nás chce něco jiného, zachytit namáhavou práci lidského vědomí, a za to nám zase něco nabízí – jazyk pro naše sebevzdělávání, sebeutváření, jako jedincům i jako společnosti. Ve středu té jiné možnosti literatury, se kterou nás Václav Jamek konfrontuje namísto toho románu s velkým R stojí úvahová próza. Když tady padlo v souvislosti s dílem Václava Jamka slovo esej, tak je třeba dodat, že to slovo není myšleno jako označení nějakého striktně ohraničeného útvaru, ale jak poukaz k celému širokému poli myšlení skrze literární formu, ať už půjde potom v konkrétnosti na straně bližší žurnalismu o sloupek, pamflet nebo fejeton, na straně stýkající se s humanitními vědami o literárněkritický esej nebo literárněkritickou stať a na straně beletrie o – řeklo by se – vněsyžetovou prózu s autobiografickou páteří. Václav Jamek je překladatel, dokonce jeden z nejuznávanějších, je editor moderní a současné francouzské literatury a jen jeho portréty, doslovy, kritiky zabírají ve výboru Duch v plné práci snad sedm stovek stran. Léta psal do novin sloupky o české jazykové kultuře, které vydal knižně, tak jako své fejetony o politickém dění. Je pozoruhodné, jak málo – mohu-li mluvit za sebe – čteme tyto různé výkony odděleně, jako výsledek specializovaných literárních činností, které vypovídají především o svých předmětech, a jak moc se nám – alespoň mně – za všemi rýsuje sám autor, jako by všechny ty jednotlivé texty a žánry byly epizodami téhož zápasu o uvědomělou existenci, vedeného prostředky reflexivní literatury. Dobře se to myslím ukazuje na poslední – nebo dosud poslední – Jamkově knize, souboru politických fejetonů z Listů nazvaném Na onom světě se tomu budeme smát. Tam totiž mezi časopiseckým a knižním vydáním byl ten text rozšířen o celou vrstvu komentářů, v nichž se jako součást najednou čte i nejdrastičtější výpověď o sobě. Takže to byly dvě pozvánky k tomu, proč je podle mě třeba docenit – a touto cenou to pro tuto chvíli děláme – onu jinou možnost literatury, kterou nám Václav Jamek nabízí. A na závěr mi dovolte říci ještě pár slov o té roli spisovatele, jak ji Václav Jamek zastává. Václav Jamek byl angažovaným spisovatelem dříve, než to v Čechách – v Česku, pardon – znovu přišlo do módy. Spílal kormidelníkům našeho veřejného života dávno předtím, než se do něj začal strefovat každý. Jako vyzyvatel postmoderny nikdy nepřijal její dělení na čistou literaturu bez úkolů a na takzvaný život, včetně toho občanského. Literatura, politika, náš intelekt i naše těla – z jamkovského hlediska jde o jednu a tu samou lidskou existenci, která je neustále v sázce. Proto ostatně může být ona žurnalistika plnoprávnou součástí jeho literárního díla, podobně jako jsou jí i jeho verše, básně v próze nebo jeho reflexivní próza. V pozadí té Jamkovy angažovanosti pro otázky veřejného zájmu, ať už je to jazyk, nebo je to vláda, je přesvědčení, že nic nemáme nechat jen tak být, ponechat to jakémusi samopohybu. Neviditelná ruka trhu nás nikam nedovede, jazyk bez naší neustálé péče zplaní, společnost se bez našeho kultivujícího úsilí propadne do barbarství, literatura přijde o velikost, když se k ní přestaneme vztahovat, a ideologie si nás podmaní, pokud jim dovolíme beztrestně lhát. Kolik máme, prosím vás, v naší zemi kolem sebe intelektuálních osobností, které o sobě mohou říct, že v éře od demokratické revoluce ani na chvilku nepodlehly hegemonii neoliberálního řádu, a které veřejně pranýřovaly jeho rozpory, omyly, zločiny, které se nebály říkat, že císař je nahý, a které to přitom říkaly v zájmu ideálu svobody, ke kterému se ten řád sám hlásí a hlásil, a ne proti tomu ideálu. Takových osobností nemáme mnoho a Václav Jamek k nim patří. Je zbytečné zastírat, že Václav Jamek není Karel Čapek a že v určitých ohledech vidění světa a literárního vyjádření k němu může mít i daleko. Ale když obrátíme perspektivu a nebudeme hledat to, co je odlišuje, ale to, v čem se jejich úsilí stýká, uvidíme řadu bodů – a uvádění francouzské literatury jako podnětu pro českou literaturu k nim určitě bude patřit –, z nichž ten nejpodstatnější styčný bod, který já vidím, je právě to nasazení v péči o společný svět a ta víra v moc literárního jazyka, který jako lučavka je schopen rozleptat, rozložit, pohltit a přepodstatnit i ten mocný jazyk ideologií. Takže tohle byly důvody, pro které jsem jméno Václava Jamka do jednání naší poroty vnesl, a jsem rád – jak už tady zaznělo –, že to vítězství nebylo, abych tak řekl, nějakou těsnou většinou, ale že to bylo přesvědčivých 5:0.“ Děkovná řeč Václava Jamka „Vážení přítomní, já děkuji porotě, že na mě takto pomyslela, a děkuji i za tu chvalořeč, nenapadá mě vůbec žádná námitka, kterou bych proti ní v této chvíli měl. (smích publika) Něco tak důkladného o sobě jsem za celý život ještě neslyšel. Možná bych vzhledem k tomu, o jakou cenu jde, měl říci něco ke cti Karla Čapka a k tomu, co si myslím, že nás možná trochu spojuje. Já jsem před časem, k osmdesátému výročí Čapkova úmrtí, připravoval pro Český rozhlas – pro stanici Vltava – pořad z jeho básnických překladů francouzské poezie s vlastními komentáři. A zjistil jsem jednu pro mě nesmírně důležitou věc, na kterou mezi všemi důvody, které vypočítává poměrně správně Vítězslav Nezval, nepomyslel, ale kterou Čapek sám vyslovuje v jednom ze svých esejů. A sice jak velice mu záleželo na tom, aby – na rozdíl od té generace, nebo od toho způsobu překládání poezie, který se tradoval od lumírovců a zejména Vrchlického – každý ten básník našel v češtině svůj specifický jazyk. Znamená to, aby ten básník měl v českém jazyce svůj hlas, který by byl jenom jeho. Asi víte, že mám za sebou určité překladatelské dílo, a pro mě byl tohle úplně nejpodstatnější princip, kterého jsem se při překládání držel, zejména při překládání poezie, ale i při jakémkoliv jiném překladu. Protože si myslím, že spisovatel má skutečně cenu především jako hlas, jako zvláštní hlas. A já sám jsem nechtěl být vůbec ničím jiným, chci být hlasem. A pro mě literatura je dobrodružství – jediné, kterého jsem schopen –, a tudíž mi ani tolik nesešlo na žánru, člověk vlastně píše jakoby stále stejnou knihu, ale zároveň mi vždycky šlo o to, aby se každá moje další kniha nepodobala té další. Když jsem zjistil, že umím psát dobře verše, tak jsem přestal psát verše, říkal jsem si, teď nebudu sekat verše až do konce života, zkusím něco jiného. Ono to je takové tápání, není to nějaký metodický záměr. A když se zamyslím na tím, v čem dalším by se za mě Karel Čapek nemusel stydět, tak bych řekl, že to je právě v tom, jak jsem se pokusil v té poslední knize, kterou jsem napsal, pozvednout žánr, nebo spíše typ literární či textový, který Čapek pěstoval, to jest novinařinu, pozvednout skutečně na literární úroveň, dělat z toho, co původně ke mně přišlo jako návrh, pro který jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké nadání, to znamená psát pravidelné fejetony do časopisu Listy, využít to jako záminku k určitému skutečně literárnímu úsilí a vytvořit na základě takovýchto textů dílo, které by se mohlo jako literární označovat. A troufám se domnívat, že mi to vyšlo a že i to je do jisté míry určitá pocta Karlu Čapkovi z mé strany. Kromě toho mě tento žánr naučil pohybovat se mezi vysokým stylem jazykovým a zároveň i stylem nízkým a využívat to poměrně rafinovaným způsobem, to se člověk naučí praxí, ale i to si myslím, že mám nakonec naučeno od Čapka." A Karel Čapek figuroval také v závěrečných slovech Jiřího Dědečka, který přítomné pozval nejen na aktuální výstavu k 95. výročí založení českého PEN klubu v pražském Klementinu, ale i na projekt připravovaný s Divadlem Archa na leden 2021 v souvislosti se 100. výročím premiéry již zmíněné Čapkovy hry R.U.R., který má zahrnovat divadelní představení, konferenci i další akce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35

Na nejkrásnější českou knihu jsou mimo jiné nominovány Možnosti milostného románu či To je metro, čéče!

Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy   Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)   Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab)   Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška)   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress)   Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)   Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)   Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot)   Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2021-09-08 11:49:25

Svět knihy Praha 2021 podrobněji přiblíží literaturu Francie, Polska a Běloruska, hvězdnými hosty jsou Mitchell, Adichie a Binet

Na Výstavišti v Holešovicích se od 23. do 26. září opět dostane ke slovu literatura. Celkem 288 vystavovatelů a 607 účinkujících z 27 zemí a regionů propojil mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2021. Jeho 26. ročník vyjadřuje mottem „Můj domov je v jazyce“ záměr prozkoumat otázky vztahu děl a jejich autorů k jazyku, geografické i mentální příslušnosti k dané zemi. Návštěvníci se opět mohou těšit na rozmanitost současné literární tvorby. Čestným hostem je Francie, mluvit se bude mimo jiné o „společném“ autorovi Milanu Kunderovi. Čtenáři s očekáváním vyhlížejí spisovatelské hvězdy Davida Mitchella, Laurenta Bineta a Chimamandu Ngozi Adichie. Představí se ale i laureáti Ceny Evropské unie za literaturu. Dvě země si vysloužily samostatný prostor: Polsko mimo jiné připomene svou pověstnou reportážní školu, Bělorusku je věnována sekce Literatura jako hlas svobody.  Jako čestného hosta pozvali letos organizátoři Světa knihy Praha literárně atraktivní Francii. Tamní tvorbu přiblíží v celé její šíři: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. „U příležitosti tohoto čestného pozvání jsme chtěli poskytnout vhled do tvorby a literatury vytvářené ve francouzském jazyce v celé její rozmanitosti, jakožto i poukázat na evropské stvrzení naší podpory překladu. Jsou to překladatelé a editoři, kteří iniciují překlady a přispívají k tomu, že se texty a myšlenky dostanou do oběhu. Skrze svůj výběr určují, co budou číst čtenáři a čtenářky zítřků,“ říká velvyslanec Francie v České republice Alexis Dutertre. Dialog prostřednictvím literatury vnímá jako silné pouto spřátelených zemí. Z Francie pochází také jedna z letošních spisovatelských hvězd, které své dílo osobně představí českým čtenářům. Laurent Binet si porotu prestižní Goncourtovy ceny získal osobitým pohledem na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v románu HHhH. Na Svět knihy Praha 2021 doprovází překlad své novinky Civilizace postavené na alternativních dějinách. O historické fikci bude také debatovat s českou autorkou Alenou Mornštajnovou, která „co by kdyby“ řeší v bestselleru Listopád. Pestrý svět francouzské literatury prezentují ovšem i další autoři, mnozí českým čtenářům známí z překladů: Muriel Barbery představí novinku Růže sama, Victoria Mas svou prvotinu Bál šílených žen, Pénélope Bagieu doveze komiksové portréty odvážných žen Nebojsy, Pendy Diouf poodhalí divadelní „šamanství“ a s francouzskou literaturou pro děti seznámí Magali Le Huche i zástupci nakladatelství Talents Hauts. Další velká literární osobnost, která navíc má uznání jak v Česku, tak ve Francii, nepřijede sice osobně, ale i tak se o ní bude mluvit. Řeč je o Milanu Kunderovi. O brněnském rodákovi, jehož druhým domovem se v exilu stala Francie, pohovoří mimo jiné autor jeho biografie Jean-Dominique Brierrer. Francie jako čestný host je v popředí zájmu letošního ročníku, literární program se ale dotýká celkem 27 zemí a regionů. Velkou pozornost už při ohlášení jejich jmen jako hostů Světa knihy Praha 2021 vzbudili David Mitchell a Chimamanda Ngozi Adichie. Anglický prozaik, scenárista i operní libretista David Mitchell kritiky i čtenáře nadchl především románovým opusem Atlas mraků. Mimo jiné je ale také spoluscenáristou čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Na Světě knihy Praha 2021 bude diskutovat o své práci, smyslu literatury i roli příběhů a mýtů v každodenních životech.  Chimamanda Ngozi Adichie si pozornost literární obce získala autobiografickým románem Amerikána. Původem nigerijská spisovatelka, která žije střídavěve Spojených státech, je výrazným hlasem současných afrických autorek. V beletrii i esejích se vyjadřuje k problematice rasy či genderu. Na Světě knihy Praha 2021 se mimo jiné setká s českou prozaičkou Viktorií Hanišovou při debatě o otázkách identity v literatuře.  Speciální pozornost si zaslouží Polsko, které mělo být čestným hostem minulého ročníku, do jeho festivalové prezentace ale zasáhla pandemie. Náhradou je letošní bohatý program zaměřený na polskou literaturu. Slovo dostane například proslulá polská reportážní škola. Zastupuje ji zkušený Witold Szabłowski, který bude na veletrhu podepisovat knihu Jak nakrmit diktátora, i nadějná prozaička Martyna Bunda a její novinka Modrá kočka ze svébytného regionu Kašubska. K ní se v debatě o „bezcitných dějinách“ připojí Karin Lednická, která v románu Šikmý kostel zprostředkovala tvrdou historii Slezska z pohledu žen.  K polskému programu se přidá rovněž britský reportér Jack Fairweather. Držitel Costa Book Award totiž sepsal biografii „polského superhrdiny“ z Auschwitzu Witolda Pileckého. Ke slovu se v polském programu dostanou navíc ilustrace pro děti či sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema. Podpora svobody, demokracie a lidských práv jsou témata, která byla Světu knihy Praha vždy blízká. Počínaje 26. ročníkem se jimi inspiruje ve speciální sekci Literatura jako hlas svobody. Tentokrát se zaměří na Bělorusko. Na Výstavišti otevře dočasnou Ambasádu nezávislé běloruské kultury, ta zastřešuje autorská čtení, setkání s autory, debaty či noc poezie a hudby. Náhled na Bělorusko poskytnou mimo jiné dva přední básníci: Andrej Chadanovič a Dmitrij Strocev. Setkají se například v debatě moderované Jáchymem Topolem. Cílem Světa knihy Praha je přinést do časem i rozlohou omezeného prostoru co nejvíce současné literatury z různých zemí a regionů. Speciální sekci vymezil veletrh proto letos také titulům pyšnícím se Cenou Evropské unie za literaturu. V Praze se potkají při debatě o evropských hodnotách laureáti Gunstein Bakke (Norsko), Edina Szvoren (Maďarsko), Irene Solà (Katalánsko) a Lucie Faulerová (Česko). Vrací se už tradiční literární řada Das Buch, připravovaná ve spolupráci s Německem, Rakouskem a Švýcarskem. Pozvání rozšířit povědomí českých čtenářů o současném literární dění v německojazyčných zemích přijali jak spisovatelé, tak překladatelé či nakladatelé.  Téměř pět set bodů programu Světa knihy Praha 2021 zahrnuje i výstavy, akce pro děti, osvětové programy pro školy či představení vítězných titulů literárních cen, ale především plejádu zvučných jmen českých autorů. Aktuální ročník se nemůže nedotknout pandemie COVID-19, která ovlivnila v uplynulém roce téměř všechno, včetně knižního trhu. Profesní fórum se proto zaměří na (post)pandemické proměny v této oblasti nejen v Česku, ale I v dalších zemích.

Čas načtení: 2021-07-21 16:53:23

Svět knihy Praha 2021 se zaměří na Milana Kunderu a ukáže literární rozmanitost Francie

Zářijový Svět knihy Praha 2021 hostí jako hlavní zemi Francii. 26. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu přiblíží tvůrčí rozmanitost francouzské literatury: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. Osobně o svém díle promluví Laurent Binet či Muriel Barbery. Speciální pozornost bude věnována zásadní osobnosti české i francouzské literatury Milanu Kunderovi. Programová témata ale zavedou čtenáře také do Polska a hlas bude dán i Bělorusku. Opominuty nemohou být ani otázky vlivu pandemie na knižní trh, jak a zda se proměnil. Letošní Svět knihy Praha je příležitostí poznat zevrubně současnou francouzskou literaturu. „Umožní nám obsáhnout hlavní individuální i kolektivní, intimní i politická témata, která se prolínají díly pozvaných autorů: otázky identity, psaní o exilu a cestování, vztah literatury a historie, otázky feminismu,” říká o účasti na veletrhu za organizátory prezentace čestného hosta Florence Salanouve, atašé pro spolupráci v literární oblasti a názorové debaty a ředitelka Mediatéky. Skloňovat se bude zejména jméno Milana Kundery, který se narodil v Brně, ale již několik desetiletí žije ve Francii. Jeho dílo bude v programu nahlédnuto jak v literárním, tak filozofickém i politickém kontextu. O Kunderovi přijde do Prahy pohovořit například nakladatel Antoine Gallimard, který se se spisovatelem seznámil nedlouho po jeho příjezdu do Paříže v 70. letech. Osobní přátelství ke Kunderovi váže také dalšího letošního hosta – Benoît Duteurtre poukáže na propojení Kunderovy literární tvorby s hudbou. Uskuteční se také debata s Jeanem-Dominiquem Brierrem, autorem biografie Milan Kundera – Život spisovatele. Dojde i na čtení z díla Milana Kundery, jak v češtině, tak ve francouzštině. Osobní účast na veletrhu přislíbila řada dalších osobností francouzského literárního světa. Českým čtenářům je už dobře známé jméno Laurenta Bineta. Autor knihy HHhH, k němuž ho inspiroval atentát na Reinharda Heydricha, tentokrát představí novinku Civilizace, v níž se pustil do konstruování alternativních dějin. Zároveň se s tuzemskou spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která podobně fabuluje v bestselleru Listopád, setkají u debaty na téma Spisovatel a historická fikce. S českým prostředím je propojena Lenka Horňáková-Civade, původem Češka, která žije a píše ve Francii. V literárním pořadu uvede svůj poslední román Symfonie o novém světě, v němž částečně vychází z osudů bývalé československého konzula v Marseille Vladimíra Vochoče. Do minulosti míří i Victoria Mas svou prvotinou Bál šílených žen, odehrávající se na konci 19. století v nemocnici Salpêtrière. Osobně českým čtenářům přestaví překladovou novinku svého titulu rovněž Muriel Barbery. Po knize S elegancí ježka přiváží román Růže sama, k němuž jí inspiroval dvouletý pobyt v Japonsku. Komiks zastupuje autorka a ilustrátorka Pénélope Bagieu. Představí svá alba Nebojsy, tedy třicet portrétů žen, které navzdory překážkám bojovaly za svůj cíl. Program poodhalí také divadelní „šamanství“ Pendy Diouf. Francouzská dramatička se senegalskými kořeny píše, o čem se nemluví. Napsala ekofeministickou hru i odhalila tabu genocidy africkým národů Hererů a Namů. Podstatný prostor je věnován francouzské literatuře pro děti. V tematicky zaměřené diskusi se probere, jaké knihy jsou vhodné pro malé i větší čtenáře. Překladatelské klání porovná překlady úryvků z knihy Nowhere Girl od Magali Le Huche, která je rovněž jedním z hostů festivalu. V autobiografickém komiksu bylo zpracováno téma fobie ze školy. Dojde i na divadlo, uvedena bude hra Můj bratr, má princezna od Catherine Zambon, určena je pro děti od pěti let. Tématem souvisí s debatou Dětská literatura proti předsudkům. Ta přiblíží nezávislé nakladatelství Talents Hauts, jež vydávanými tituly usiluje o rovnoprávnost a dešifrování stereotypů, zejména sexistických. Prostřednictvím motta „Můj domov je v jazyce“ prozkoumá program veletrhu otázky identity, jazyka a rozmanitosti nejen v české literatuře a literatuře čestného hosta, dále se bude zabývat i problémem, jak definovat střední Evropu, a rozebírat vztah mezi spisovatelem a jazykem. Speciální pozornost si vysloužilo Polsko, jehož prezentace se loni vzhledem k pandemii odehrála pouze omezeně a online. „Téma podpory svobody, demokracie a lidských práv ve světě mělo na Světě knihy vždy své místo. Rozhodli jsme se vytvořit stálou sekci Literatura jako hlas svobody. Zaměří se na zemi, kde se literatura musí vyrovnat s politickým tlakem. Letos je vybráno Bělorusko,“ nastiňuje programovou novinku dramaturg Guillaume Basset. Vliv pandemie na knižní trh se letos stal jedním z aktuálních témat, k němuž se vážou chystané debaty. Podle ředitele veletrhu Radovana Auera situace uplynulých měsíců posílila některé trendy: „S covidem rostly audioknihy a oživil se zájem o elektronické knihy. Ty několik let stagnovaly, jejich podíl na celkových tržbách nerostl, teď zase zamířil vzhůru,“ upozorňuje. Více se podle něho rozevírají nůžky mezi mainstreamem a artem, jako ohrožená vnímá malá knihkupectví. Svět knihy Praha 2021 chce připomenout důležitost setkávání se. „Ten dvouletý distanc nám jednoznačně potvrdil, že hlavní devizou naší akce jsou osobní setkání. A to jak v rámci oboru – nakladatelé mezi sebou, autoři, agenti, překladatelé atd. –, tak jejich setkávání se čtenáři. Všechno již dnes vyřídíte online, ale rukou si nepotřesete. Takže si od toho slibuji především, že se lidé od knih setkají. A třeba si také vyříkají některé věci. A že se Svět knihy zase vrátí k roli iniciátora a akcelerátora různých literárních i mimoliterárních aktivit. Nejeden projekt se uskutečnil, nejedna kniha vyšla a nejedno přátelství vzniklo právě díky Světu knihy,“ říká Radovan Auer. Svět knihy Praha 2021, provázený mottem se návštěvníkům otevře od 23. do 26. září na Výstavišti v Holešovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-18 16:21:10

Česká literatura se opět představí na knižním veletrhu v Lipsku

Na letošním Lipském knižním veletrhu, který se koná 12. až 15. března, chce Česká republika navázat na svůj loňský úspěch. Díky němu mají německojazyční čtenáři na výběr více než 80 aktuálních překladů a letos na jaře k nim přibude dalších 16 titulů. „Představíme zejména překlady z druhé poloviny loňského roku. Rozhodli jsme se tentokrát nepřivážet nic jiného než literaturu, protože jsme 14 měsíců Lipsko a Sasko, kam se vracíme, českou kulturou doslova zahltili, takže povědomí o nás i naše přítomnost jsou zde velmi silné,“ říká programový koordinátor prezentací ČR na knižních veletrzích Martin Krafl. Na veletrhu bude Česko reprezentovat 11 autorů. Někteří představí svoji aktuální tvorbu: Michal Ajvaz Města (překlad ukázek Veronika Siska), David Böhm A jako Antarktida (překlad Lena Dorn), Jan Němec Možnosti milostného románu (překlad ukázek Martin Mutschler), Markéta Pilátová S Baťou v džungli (překlad Sophia Marzolff), Vít Slíva Bubnování na sudy (překlad Kathrin Janka), Viktorie Hanišová Houbařku (překlad ukázek Raija Hauck) a Kateřina Tučková Bílou vodu (překlad ukázek Eva Profousová a Iris Milde). Jiní připomenou již svá dříve vyšlá díla: Tereza Semotamová Ve skříni (přeložil Martina Lisa), Marek Toman Mého Golema (přeložila Julia Miesenböck) a Marek Šindelka Svatou Barboru. Mezi autory nebude chybět ani laureát Státní ceny za literaturu 2019, vrchní zemský rabín Karol Sidon s knihou Sen o mém otci (překlad Elmar Tannert). Prezentace na českém stánku se soustředí jak na 16 nových titulů v německém překladu, tak na potenciální zajímavé české tituly například z nominací na Magnesia Litera. Čtení budou probíhat na národním stánku i na mezinárodních fórech. Někteří literáti své knihy představí sami, někteří se svými překladateli, někteří budou mít k dispozici profesionální herečku Steffi Böttger. Moderátoři jsou vesměs znalci české kultury, někdy i samotní překladatelé, mimo jiné Veronika Siska a Raija Hauck. „Jsem rád, že česká literatura opět našla své německé čtenáře. Vycházejí zde nové tituly, které jsou pravidelně recenzovány a čeští autoři i autorky jsou součástí literárních festivalů a nabídky programů literárních domů. Neměli bychom však zapomenout, že za tímto úspěchem stojí i práce překladatelů. Bez nich by tento úspěch byl nemyslitelný. To, že se na ně může česká literatura spolehnout, bylo nejenom podmínkou tohoto úspěchu, ale je i zárukou další stabilizace jejího postavení v německém literárním životě,“ dodává ředitel Moravské zemské knihovny v Brně Tomáš Kubíček. Prezentaci odstartuje už v pondělí 9. března Marek Toman s Markétou Pilátovou v Literárním domě v Lipsku v „Haus des Buches“, což je symbolické – na tomto místě se v listopadu loňského roku odehrála poslední akce v rámci celého Českého roku kultury v Lipsku. V Drážďanech na hlavním nádraží vystoupí 11. března Markéta Pilátová v rámci akce Mezizastávka/Zwischenstopp, a to společně s autory z Německa a z Polska. Kromě toho mimo veletrh v rámci festivalu Lipsko čte (Leipzig liest) se uskuteční speciální česko-portugalský večer 13. března v Schaubühne Lindenfels, během kterého dojde k symbolickému předání štafety hostování mezi Českou a Portugalskou republikou. Tato speciální slavnostní akce proběhne v Lipsku vůbec poprvé v historii veletrhu. Každá země při té příležitosti představí dva současné autory, Česko budou zastupovat Viktorie Hanišová a Vít Slíva. V sobotu 14. března večer přizve novinář a moderátor Mirko Schwanitz čtyři autory do lipské kavárny Kowalski v tzv. Hudební čtvrti a bude s nimi hledat odpověď na otázku, jaká je současná česká literatura a role spisovatelů v ní. A ve spolupráci se slovenským Literárně informačním centrem se připravují dva česko-slovenské večery, jak v pátek, tak v sobotu ve veletržním týdnu v Galeriii KUB. {loadmodule mod_tags_similar,Související}