Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-05 13:53:02

A studio Rubín zdramatizovalo román Smrtholka Lucie Faulerové

Pražské divadlo A studio Rubín představilo 30. září první premiéru 54. sezony. Na divadelním zpracování románu Smrtholka Lucie Faulerové, který se věnuje problematickému vztahování se ke smrti a sebevraždě, spolupracovalo s divadelním spolkem Kolonie. Druhý román Lucie Faulerové na sebe strhl pozornost literární scény v roce 2020. Spisovatelka za něj obdržela nominaci na cenu Magnesia Litera a získala Cenu Evropské unie za literaturu. V té době jej objevila i autorka dramaturgického nápadu herečka a členka spolku Kolonie Anita Krausová. „Bezmála před rokem a půl se mi do rukou dostala Smrtholka. Je to příběh sester, příběh ztráty, je to velká lovestory, ale i příběh velký touhy po životě a velký snahy to všechno zvládnout přežít a prožít,“ říká Krausová, která hraje jednu z hlavních rolí. Samotná autorka literární předlohy Lucie Faulerová s divadelním zpracováním souhlasila, přestože neměla ani s jedním z divadel osobní zkušenost. Samotné zpracování viděla poprvé až na premiéře a vyjádřila se následovně: „Nějak pořád nedokážu přijít na to, co bych k tomu všechno řekla, protože se mi na to žádný slova nějak nehoděj.... Tak mám jen to, že mi to přišlo skvělý (i když jsem se trošku bála) a že jsem moc ráda, že podle reakcí publika to nepřišlo skvělý jen mně.“ Inscenace Smrtholka vznikla opětovnou spoluprací A studia Rubín se spolkem Kolonie, který se dlouhodobě věnuje společensky angažovaným tématům. Jejich nynějším cílem je citlivě a s nadhledem komunikovat téma sebevraždy, a skrze divadelní inscenaci nechat vyznít i emotivní stránky problému, podnítit společenskou debatu a vytvořit platformu pro sdílení. K danému tématu chystají divadla díky spolupráci s psychosociální poradnou pro pozůstalé Luctus a SOS centrem Diakonie Českobratrské církve evangelické odborné diskuse a minimalistickou kampaň na vlastních sociálních sítích. „Pracujeme s motivy knihy, ale od její formy a literárnosti se odpoutáváme, čímž vzniká svébytné scénické dílo. Stejně jako kniha je i náš scénář několikavrstevnatý. Najdeme v něm cestu do minulosti, do dospívání dvou sester na maloměstě, do statistik sebevražd i příběh o hledání smyslu života. Stejně jako kniha je naše inscenace prošpikována tématikou umírání, sebevraždy a smrti, ale je to i o vůli k životu,“ popisuje scénář režisérka Lucie Ferenzová a dodává: „Nejvíc je ovšem naše inscenace o svobodě: o svobodě rozhodnout se vzít si život, ale právě i o svobodě rozhodnout se žít – překonat naše pocity a uvědomit si, že to, co se mi děje, je jen a jen moje volba, žádný osud či předurčení.“ Scénografie Jany Hauskrechtové spolu s živou hudbou (autorkou je Markéta Ptáčníková z kapely LO/VE či Zdivočelí koně) vytváří prostor magického realismu, kde se dá volně přecházet z minulosti do přítomnosti a komentovat děj. Výrazná část imaginace zůstává ovšem na divácích, kteří s herci mají možnost aktivně spolupracovat. V průběhu děje se tak ocitnou v holčičím pokoji, na ezokurzech v sokolovně, ale i v temném nočním lese, v němž hrdinka hledá utopenou Moranu. Inscenace též pracuje s výrazným vizuálním prostředkem – maskou a využívá hudebních a pěveckých schopností hereckého obsazení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-04 14:53:12

Profesor Harvardské univerzity Steven Pinker ke koronavirové epidemii: Máme ztráty, ale zvítězíme!

Západní společnosti byly na koronavirus špatně připravené, z hlediska zdravotní politiky i mentálně. Jsme teď konfrontováni s mnoha dilematy: Profitují starší lidé na úkor mladších? A jakou hodnotu má lidský život? Steven Pinker, profesor a psycholog z Harvardské univerzity, se pokouší na tyto otázky odpovědět.    Pane Pinkere, jaký je život v karanténě? Můj život je v pořádku, nehledě na můj věk – je mi 65. Život mnoha jiných lidí na této planetě ovšem v pořádku není, to si uvědomuji.   Roky jsme měli strach z atomových bomb, inteligentních superstrojů a bioterorismu. Teď se potkáváme s primitivním virem a zdá se, jako bychom na to opravdu nebyli připraveni. Je to ironie přírody nebo lidské historie? Pandemie nám připomíná, že bychom naše strachy měli čas od času kalibrovat – nic nepřijde tak, jak bychom to rádi měli, nebo jak bychom si to představovali. Nemoci – epidemie – jsou součástí života od doby, kdy existují lidé. Víme, že parazité a původci nemocí se mohou bleskově rozšířit. Současně jsme ale dokázali s nemocemi úspěšně bojovat, například s neštovicemi. Vlastně bychom na to měli být připraveni.   Mluvíte maximálně střízlivě, jako ostatně vždy. Měli bychom se tedy přes všechno utrpení na pandemii dívat s určitým nadhledem? To nemůžeme. Protože virus je z biotechnologického pohledu náš nepřítel. Z hlediska viru jsme vynikající perníček, svůdná hostina. To si nenechá virus ujít. My naproti tomu disponujeme inteligencí a můžeme rychle reprodukovat myšlenky. Virus zaútočil a my udeříme proti němu – hygienickými opatřeními, očkováním, léky. Máme ztráty, ale nakonec zvítězíme.   Jsou slyšet vědecké hlasy, že jsme ten virus vyvolali sami. Argumentace je následující: Tím, že ničíme přírodu, ničíme také životní prostor mnohých živočichů, kteří se tím přibližují lidskému světu. A tím pak někdy dojde k přenosu původců nemocí mezi zvířaty a lidmi. S tímto hodnocením nesouhlasím. Nejedná se tady o pomstu netopýrů. Lidé žijí od okamžiku vzniku zemědělství na nejužším prostoru spolu se zvířaty, a ta byla vždy původci nemocí. Tisíce let jsme již náchylní na původce nemocí, kteří nemohou nic způsobit zvířatům, ale mohou přeskočit na člověka.   Promluvme si teď o lidské inteligenci. Zatím stále toho ještě o viru Covid-19 mnoho nevíme. Je to tato nevědomost, která náš lidský mozek z kamenného věku přivádí k šílenství? (Směje se.) Nebezpečí, která nás ohrožují a kterým ne úplně rozumíme, vedou k trvalým stavům strachu. Anglicky se tomu říká „dread risks“ – rizika, která přesně neznáme, která mohou mít katastrofické důsledky a jsou nová. K tomu určitě patří také nový virus, který nás ohrožuje. Náš mozek je potom ve výjimečném stavu.    K jakým zkreslením lidského vnímání nebezpečí potom dochází? Nejsilnější je v případě koronaviru určitě „exponential groth bias“ – exponenciální růstové zkreslení. Nemůžeme se spolehnout na náš pocit a také ne na to, co počítá náš mozek – čísla o nakaženosti probíhají nikoliv lineárně, nýbrž exponenciálně. Na takovou intuici není náš organizmus stavěn. Potřebujeme modelové příklady a matematiku, abychom porozuměli, co se v takových případech děje. Znáte kognitivní reflexní test, což je nejkratší test inteligence na světě?   Ne, ale napjatě poslouchám. Dejte se do toho. Jedna z těch zkušebních otázek zní: Když se počet leknínů každý den zdvojnásobí a jezero je za 48 dní plně lekníny pokryto, jak dlouho to trvalo, než bylo zakryto do poloviny?   O jeden den méně, tedy 47 dní. Přesně. Ale intuitivně by mnoho lidí řeklo: 24 dní. A pokud bychom to použili na současnou situaci, tak to znamená následující: Nákaza koronavirem probíhá tak rychle, že můžeme mít v nejkratším čase milióny nakažených a statisíce mrtvých – pokud bychom proti tomu nic nedělali. A to vyvolává u občanů a těch, kteří musejí rozhodovat, extrémní stres. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohou potom vůbec klidně a rozvážně přijímat rozhodnutí? Pouze jedno správné rozhodnutí neexistuje – vždy se jedná o zvažování hodnot. Co můžeme pozorovat na celém světě, to jsou mechanizmy dalšího zkreslování – takzvané „myside bias“ – vlastně trvání na důvěryhodných větách, které sdílí společenská nebo politická koalice, a odmítání těch, které přicházejí z kuchyně protivníka. Ve Spojených státech to můžeme pozorovat v téměř laboratorních podmínkách: Míra důvěry v závažnost pandemie a v nezbytnost přijetí silných zdravotně politických opatření koreluje s umístěním na pravo-levém spektru. Trump dlouho zpochybňoval nebezpečí vycházející z koronaviru – konzervativci jsou tedy proti násilným zdravotně politickým zásahům, zatímco demokraté je vítají. Je to udivující, protože normálně jsou konzervativci velmi citliví, když jde o nečistotu. Přikládají důležitost hygieně a zdraví. V tomto případě je to ale přesně naopak, protože se jedná o „myside bias“ – moji zaujatost.    Žijeme v bláznivých časech… To můžete klidně říkat nahlas.   Jakou roli hrají v tomto příběhu média? Podle vašeho názoru strach spíše podněcovala, když obsáhle informovala o každém novém vývoji koronaviru a počítala všechny mrtvé, anebo nebezpečí činily uchopitelným a přispívaly tak k vysvětlení?  Tendence je taková, že média malé problémy nafukují a o velkých pozitivních pokrocích téměř neinformují. V případě koronaviru je to tak, že velikost problému zpočátku vůbec nerozeznaly. Spíše vše podceňovaly, k čemuž dochází opravdu zřídkakdy. To ničemu nepomáhalo. Později přispívaly k tomu, že vše bylo zmenšováno a strach byl kontrolován.   Rozumím vám dobře, že politická opatření podle vašeho názoru přišla v západních společnostech příliš pozdě?  Ano, a to platí jak pro Evropu, tak pro Spojené státy. Jednak byly západní státy špatně připravené, protože neměly dostatek vybavení pro pandemii, například ochranné masky a plicní ventilátory. A za druhé dlouho podceňovaly nebezpečí, protože nebyly na výši ani mentálně. Zcela jinak reagovala například Jižní Korea, která má zkušenosti s epidemiemi. Byly dobře připraveni a reagovali rychle.   Dalo by se říci, že jsme žili v idylické stavu post-historické doby? Ano, ale to je lidské. Když se nám dobře daří, domníváme se, že budoucnost je prodloužením přítomnosti. Ukazuje se to na mnoha příkladech. Málo spoříme na naše stáří. Nacpáváme se nezdravými potravinami a dlouhodobě ruinujeme svoje zdraví, i když bychom to mohli vědět. Politici myslí nejdříve na příští volby, místo na společnost za deset až dvacet let. A nepřipravujeme se na pandemie, protože nechceme vidět, že nás může virus kdykoliv napadnout.   Ale politici stejně budou myslet jen na svoje znovuzvolení. Takový je náš politický systém. Můžeme volit politiky, kteří budou uvažovat dlouhodobě. Musíme ale být potom připraveni k obětem a k odříkání, protože to krátkodobě vede k nákladům. V tom mají, myslím si, média důležitou funkci. Mohou občanům a politikům připomínat, že bychom se měli zabývat přinejmenším střednědobou perspektivou, místo zpráv o skandálech a různých faux pas. Když fyzik Carl Sagan v čase studené války senátory varoval před nebezpečím nukleární zimy, řekl mu jeden známý stratég: „Pokud si opravdu myslíš, že nebezpečí konce světa může změnit myšlení politiků ve Washingtonu a Moskvě, tak jsi na těchto dvou místech pobyl příliš krátký čas.“   V současnosti dominuje vůle k přežití – na náklady dobrého života. Reagovaly západní společnosti poté, co jejich prvotní reakce byly spíše zpomalené, nyní přehnaně? Řekl bych, že bez přežití nebude žádný dobrý život.   Jste znalec a zastánce vzdělávání. Jak by mělo nyní vypadat vzdělané stanovisko? Každý lidský život, nebo lépe řečeno každý rok lidského života je k nezaplacení, nebo se zaměřit na štěstí pro ten největší počet? Dobrá otázka. Obě pozice – ta humanistická i utilitární – souvisejí se vzděláním. Tu první spojujeme se jmény, jako byl Immanuel Kant, představiteli té druhé jsou například Jeremy Bentham nebo Stuart Mill. Obě pozice jsou vysvětlitelné.   K jaké se kloníte vy? K té druhé. Měli bychom vždy brát v úvahu všechny náklady, ty přímé lidské i ty nepřímé ekonomické. Myslím si ale, že v případě dnešní pandemie, by mohlo její neohraničené rozšíření způsobit vyšší náklady než ekonomická deprese.    V teorii to zní dobře, v praxi jsou ovšem takové propočty přirozeně zatížené chybami. Konec konců to vždy je politické rozhodnutí, jestli společnost zvolí humanistickou, nebo utilitární cestu. Ano, tak to je.   Sklouzáváme možná do generačního konfliktu – mladší lidé zaplatí ekonomickou cenu, zatímco starší budou z politických opatření profitovat? Mám vynikající vnoučata a velmi doufám, že přejí svému dědečkovi dlouhý a dobrý život a jsou také připraveni zvládnout ekonomické náklady. A já mám matku, které je osmaosmdesát let, kterou také nevysadím někam na ledovec a budu čekat, až umře.    Ale to ukazuje, že takové propočty děláme, ať už chceme, či nikoliv.  Naše společnosti jsou právem založené na předpokladu, že všichni lidé – jedno jaké barvy pleti, jakého stáří, jakého pohlaví – disponují stejnou hodnotou. V krizových situacích jsme ale donuceni ptát se, jakou má který život hodnotu. Tím prolamujeme tabu a cítíme to.   Náš vztah k životu je tedy založen na dvojí morálce, kterou si nechceme přiznat. Nemůžeme si to přiznat, protože by nás to dehumanizovalo. Proto se těmito otázkami nezabýváme explicitně, ale implicitně tak konáme. Lidský život je tragický a musíme se s tím vyrovnat, každý svým způsobem.   Ale vy zůstáváte racionálním optimistou? Jasně. Z této krize se poučíme. Pracujeme dále na našem rozumu, vyvineme nové technické nástroje. Optimismus se domnívá: Minimalizujeme tragiku lidského života. Všichni, kteří přijdou po nás, z toho budou profitovat.   Jaké dlouhodobé důsledky bude pandemie mít – společensky a politicky? Na to mám jasnou odpověď: Všechno, co se teď říká a píše, se ukáže jako falešné. Uvidíme. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel. Steven Pinker (*18.9. 1954, Montréal) je kanadsko-americký experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardské univerzitě. Specializuje se na vizuální vnímání a psycholingvistiku. V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze 100 nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě a v roce 2005 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček 100 nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění.

Čas načtení: 2019-08-06 08:28:04

Ve sbírce skla Národního muzea se nachází kalamář Boženy Němcové či korbel její dcery Dory

Kolekce sklářských výrobků uchovávaná v největší muzejní instituci u nás byla postupně budována již v 19. století. Ukrývá předměty, jejichž pojistná hodnota se šplhá do sedmiciferných čísel či artefakty vyprávějící svůj vlastní příběh. V depozitáři Národního muzea v Terezíně jsou tak uchované jak středověké vitráže, barokní dvojstěnné sklo či předměty užitého umění, jež patřily nejedné významné osobnosti českých zemí. Mezi vůbec nejcennější exponáty se řadí Pohár pro Josefa Jungmanna, vyrobený v harrachovské sklárně Nový Svět v roce 1836. Povšimnout si lze zejména náročně provedeného brusu na víku, které má tvar panovnické koruny s odnímatelným křížkem. Tento historický artefakt zároveň obsahuje nápisy „Vlasti miláčku, Mladoni drahý, ctí Tebe vroucně Čechie vděčná“. Mladoň je počeštělý výraz pro jméno našeho národního buditele a celý text tedy oslavuje J. Jungmanna především jako autora velkého česko-německého slovníku. Tento unikátní pohár bylo možné spatřit na výstavě 2 x 100 a jeho znovu vystavení se chystá v nové expozici Národního muzea, jejíž slavnostní otevření proběhne příští rok v létě. Ze sklárny hrabat Harrachů pochází více podobných předmětů, jež jsou cenné nejen pro své umělecké kvality, ale i svojí historií, kterou nepochybně mají. Dalším neopominutelným artefaktem je luxusní pohár na vysoké noze z křišťálového skla, zhotovený roku 1890 jako osobní dar od Otty hraběte Harracha třeboňskému archiváři a historikovi Františku Marešovi. Ten pracoval pro rod Harrachů při genealogických průzkumech a je i známý svou publikací České sklo, jež vyšla roku 1893. Celý pohár s víkem se vyznačuje náročným brusem, jenž je navíc doplněn rytým harrachovským znakem s trojicí pštrosích per ve štítu. Ve sbírce skla lze také dohledat dva předměty spojené s naší největší spisovatelkou – Boženou Němcovou. Prvním z nich je její kalamář, který byl vystaven ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice a nyní je zapůjčen pro výstavní projekt Vlastním hlasem, představující emancipované ženy včera a dnes, konající se v Náprstkově muzeu. Psací souprava Boženy Němcové demonstruje to, co bylo pro naši osobnost 19. století tak klíčové. Spisování pro ni nepředstavovalo jen vyplnění volného času, ale především způsob obživy. Životní situace ji nutila zvládnout finanční starosti, jelikož peníze zasílané manželem, který s rodinou nežil, nepokryly ani základní výdaje. Rozmělňování striktně daných společenských konvencí mělo za následek, že byla někdy svými vrstevníky a nejen současníky hodnocena jako „velká česká spisovatelka, ale špatná ženská“. Kalamář byl do sbírek Národního muzea zakoupen spolu s dalšími několika desítkami předmětů od Antonína Kneysla, účetního záložny v Novém Bydžově, jenž ho patrně získal z pozůstalosti Dory Němcové (1841–1920), dcery Boženy Němcové. Právě s ní je spojen druhý artefakt, a to sice její holba. Silnostěnný korbel patřil Doře Němcové, která byla svobodná a žila téměř celý svůj dospělý život v Jičíně a živila se jako učitelka. V dobovém tisku její tehdejší soused Jaroslav Hlaváček, jenž v dětství bydlel ve stejné ulici, vzpomínal, jak ji občas chodil pro pivo za tři krejcary. Právě občasná konzumace opojného nápoje činila patrně její život snesitelnějším. V dětství si dcera slavné spisovatelky hodně vytrpěla. Nejenom že onemocněla a v důsledku toho měla na tváři i těle po celý život viditelné jizvy, ale také musela neustále čelit bídě a ústrkům. Se svou matkou byla vždy srovnávána. V Jičíně obdržela nabídku k sňatku od kupce Antonína Soumara, jenž by jí jistě zajistil pohodlný život bez útrap. Toho však odmítla a nadále vykonávala povolání učitelky a začala si s ženatým tesařským mistrem Václavem Fejfarem. Učitelky byly nuceny až do první republiky žít v celibátu, pokud se svého povolání vzdaly, mohly se vdát a žít „normální“ rodinný život. Ze vztahu s V. Fejfarem vzešel syn, kterého odjela tajně porodit do Prahy a jemuž osud nadělil velmi krátký život. Dožil se pouhých 12 let. Bolest ze ztráty dítěte, i nemožnost se o něj starat (syna dala na výchovu do Slaného) se na ní jistě podepsala. Zatrpkla a i její žačky ji považovaly za nesnesitelnou. Na stáří si nechala postavit vilu od věhlasného architekta Dušana Jurkoviče, na níž velice lpěla – jako by všem chtěla dokázat, že i ona stejně jako její matka něco vytvořila. Kvůli stavbě domu se však velmi zadlužila a po její smrti ho dědicové prodali. Předmětů, které pomáhají vyprávět životní příběh té či oné významné osobnosti, se v depozitářích Národního muzea nachází mnoho. Za pozornost stojí například i konvice s miskou na mléko z pozůstalosti hudebního skladatele Václava Jana Tomáška, který pracoval pro Jiřího Františka hraběte Buquoye na jeho jihočeském panství, kde také zmíněný artefakt vznikl. Nelze opominout ani pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše – šlechtice, botanika, lékaře a především jednatele společnosti Musea království českého, jenž se do sbírek dostal z jeho pozůstalosti. Příběhy jiných exponátů, a to nejen z oblasti sklářských výrobků, se aktuálně mohou „historie milovní“ návštěvníci dozvědět na výstavě Tajný život sbírek ve zrekonstruované budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstavní projekt představuje „osud“ toho či onoho exponátu, jeho cestu do Národního muzea a následnou péči o něj. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-13 19:10:00

Friis: Priske mi chyběl. Birmančevič je klíčový pro klima v kabině

Zápas na Bohemians musela Sparta bezpodmínečně zvládnout. A byla velká otázka, jak se to Letenským podaří poté, co byli psychicky dole ze ztráty s Mladou Boleslaví. Navíc kouč Brian Priske kvůli karetnímu trestu seděl jen na tribuně a podle regulí nesměl komunikovat s asistentem Larsem Friisem ani na dálku. I díky výbornému Birmančevičovi to ale Sparta zvládla. A právě jeho přístup vypíchl Friis po vítězství 3:1 především. 

Čas načtení: 2024-09-04 08:41:12

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat?

Jak na ztrátu zaměstnání: Co mám dělat? redakce St, 09/04/2024 - 08:41 Práce a Kariéra Klíčová slova: nárok na odstupné od zaměstnavatele Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce osoby bez zdanitelných příjmů ukončili sami výpovědí výpověď avizo.cz inzertních serverech s nabídkou pracovních míst psychoterapie přes videohovor stres hedepy.cz finanční rozpočet Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nárok na odstupné nevzniká vždy Nárok na odstupné od zaměstnavatele je jakousi „finanční náplastí“ v náročné situaci. Pokud však skončil váš pracovní poměr na dobu určitou, nebo pokud vás zaměstnavatel propustil ve zkušební době, odstupné se vás netýká. A nemáte na něj nárok ani tehdy, pokud jste dostali výpověď pro porušení pracovní kázně. Naopak nárok na odstupné máte, pokud jste dostali výpověď z organizačních důvodů, a byl vám tak ukončen pracovní poměr dohodou pro nadbytečnost, z důvodu rušení pobočky nebo stěhování zaměstnavatele. Stejně tak vám nárok na odstupné náleží i tehdy, kdy už nemůžete svou pozici vykonávat z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Minimální výši odstupného určuje Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce. Podle něj přísluší zaměstnanci při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně: jednonásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok, dvojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky, trojnásobku jeho průměrného výdělku, pokud pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Toto odstupné je vyplaceno v následujícím výplatním termínu po skončení pracovního poměru.     Úhrady zdravotního pojištění končí v den ukončení pracovního poměru Pokud nenastoupíte ihned na novou pozici, musíte počítat s tím, že za vás stávající zaměstnavatel již nebude po ukončení pracovního poměru platit zdravotní a sociální pojištění. Ze zákona jste však povinni hradit zdravotní pojištění – na výběr máte dvě možnosti: nejpozději do tří dnů po skončení pracovního poměru se přihlásíte jako žadatel o zaměstnání u Úřadu práce ČR, a zdravotní a sociální pojištění za vás bude hradit stát; na Úřad práce ČR se nepřihlásíte a budete si hradit zdravotní pojištění sami (v roce 2024 se pro osoby bez zdanitelných příjmů jedná o částku 2 552 Kč). Kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti Nárok na podporu v nezaměstnanosti náleží každému, kdo v uplynulých 2 letech odpracoval minimálně 12 měsíců a zároveň za něj zaměstnavatel odváděl důchodové pojištění (započítává se i péče o dítě mladší 4 let či osobu blízkou). Doba vyplácení i její výše závisí na výši příjmu a na věku uchazeče o zaměstnání. Uchazeči do věku 50 let mají nárok na podporu v nezaměstnanosti max. po dobu 5 měsíců, ve věku 50–55 let po 8 měsíců, pro uchazeče starší 55 let je maximální doba evidence na úřadu práce 11 měsíců. Výše podpory se počítá z průměrné měsíční mzdy dané osoby za předchozí kalendářní čtvrtletí, a je poskytována ve výši: 65 % během prvních dvou měsíců nezaměstnanosti; 50 % během 3. a 4. měsíce nezaměstnanosti; 45 % od 5. měsíce nezaměstnanosti po zbytek podpůrčí doby. Pozor! Pokud byste pracovní poměr ukončili sami výpovědí či dohodou, náleží vám po celou dobu podpora ve výši 45 % průměrné čisté měsíční mzdy. Na podporu v nezaměstnanosti nemáte nárok, pokud jste během posledních 6 měsíců dostali výpověď z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní nebo jiné povinnosti zaměstnance. Dávky v nezaměstnanosti nesmí přesáhnout 0,58násobek průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předchozího roku (v roce 2024 tak můžete získat podporu max. 24 608 Kč měsíčně).       Jak podat žádost o podporu v nezaměstnanosti Registrace na Úřadu práce ČR musí proběhnout do tří pracovních dnů po ukončení pracovního poměru. Pro přihlášení na Úřadu práce ČR budete potřebovat občanský průkaz, vyplněnou žádost o zprostředkování zaměstnání a žádost o podporu v nezaměstnanosti a doklady vystavené zaměstnavatelem (zápočtový list, potvrzení o výši průměrného výdělku, evidenční list důchodového pojištění), příp. doklad o výkonu jiné výdělečné činnosti, pokud máte doplňující příjem. Žádost můžete podat osobně na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR (není nutno v místě trvalého bydliště), nebo i poštou, datovou schránkou či e-mailem s elektronickým podpisem. Jak si najít práci? Nespoléhejte jen na pracovní úřad S hledáním nové práce byste měli začít co nejdříve. Nespoléhejte však pouze na nabídky od Úřadu práce ČR, ale hledejte i sami. Poptat se můžete známých, největší nabídku volných pracovních míst však najdete na internetu. Vyhledávat můžete na nejrůznějších inzertních serverech s nabídkou pracovních míst, jako je například avizo.cz, navštívit můžete i weby firem ve vašem okolí a prohlédnout si jejich nabídku volných pozic. Využít lze také sociální sítě, zejm. Facebook (různé skupiny s nabídkami práce) či LinkedIn. Praktický tip Nezapomeňte si sepsat či aktualizovat strukturovaný životopis se svými znalostmi a zkušenostmi. Inspiraci, jak napsat životopis, najdete na internetu. Splácení úvěru v případě ztráty zaměstnání Ztráta zaměstnání zasáhne i váš finanční rozpočet, a tak může být problematické splácet finanční závazky. Pokud máte sjednáno pojištění schopnosti splácet, může namísto vás uhradit až 12 splátek pojišťovna. Stejně tak můžete k pokrytí finančních závazků využít životní pojištění, pokud máte v rámci něj pojištěnu ztrátu zaměstnání. Možnosti řešení mohou nabídnout i společnosti, u kterých máte nebankovní půjčky – zásadní je kontaktovat je co nejdříve a domluvit se s nimi na možnostech řešení. Ztráta zaměstnání vám zároveň ztíží možnost získat novou půjčku a bude problémem i pro refinancování hypotéky, pokud vám zrovna končí fixace. Jediným řešením pak bývá refixace, která je ale často spojena s vyšším úrokem. Praktický tip Nikdy nenechávejte zajít neschopnost splácet půjčky až do krajních mezí a snažte se najít co nejschůdnější řešení přímo s poskytovatelem úvěru. Předejdete tak riziku exekuce. Ztráta zaměstnání a její dopad na psychiku Na závěr je třeba ještě zmínit, že je naprosto běžné, že se ztráta práce odrazí i na psychice. Je proto třeba uvědomit si, že se nejedná o ostudu či selhání, ale o problém, který se může stát každému. Pomoci může rodina či přátelé, v případě, že se u vás po výpovědi ale začne projevovat vyčerpanost, nadměrný stres, přepadají vás depresivní myšlenky, máte problémy se spánkem či pociťujete jiné projevy, jako jsou zažívací potíže, bolesti hlavy, zvýšení krevního tlaku atd., je vhodné obrátit se na odbornou pomoc. Využít můžete návštěvu terapeuta či psychologa. Velmi dostupným a praktickým řešením je také možnost psychoterapie přes videohovor, tedy online z vašeho domova, kterou vám zprostředkuje například web hedepy.cz. Důležité také je nevzdávat se po prvním neúspěchu – oslovte více firem a rozešlete více životopisů. A pokud se vám nedaří sehnat práci ve vašem oboru delší dobu, informujte se o možnosti rekvalifikace – tu vám může uhradit i Úřad práce ČR, a vám se tak zvýší šance na získání nové práce. Přidat komentář ZDROJE:   https://pruvodce.gov.cz/ztrata-zamestnani/evidence-uchazecu https://www.prace.cz/poradna/aktuality/detail/article/propousti-vas-kdy-mate-narok-na-odstupne/ https://www.mpsv.cz/-/evidence-uchazecu-o-zamestnani-a-podpora-v-nezamestnanosti https://www.mpsv.cz/-/zadost-o-zprostredkovani-zamestnani https://do5minut.cz/ztrata-zamestnani/ www.e-sbirka.cz/sb/2006/262/2024-01-01 Zdroje obrázky: pixabay.com Ztráta zaměstnání představuje zásadní zlom. Obzvláště, pokud je nečekaná a my nemáme žádnou náhradu. Pak se rychle odrazí jak na psychické, tak finanční stránce. A samozřejmě s sebou nese i spoustu nejistot. Co dělat, když přijdete o práci? Máte nárok na odstupné? Jak to funguje na pracovním úřadě a kdo má nárok na podporu v nezaměstnanosti? Jak si najít novou práci či jak zvládnout splácení úvěrů během období nezaměstnanosti? Pojďme se nejen na tyto otázky podívat podrobněji. Přijít o práci může kdokoliv z nás. Abychom toto období překlenuli, je třeba vědět, co je třeba zařídit a na co máme v nezaměstnanosti nárok.

Čas načtení: 2024-09-29 23:02:00

Teď máme výhodu a uděláme všechno, abychom ji udrželi, říká Provod

Demolice Bohemians překvapila i záložníka Slavie Lukáše Provoda. Podle sedmadvacetiletého fotbalisty lídrovi tabulky pomohla nejen současná forma, ale i ztráty největších rivalů Sparty a Plzně. "Chtěli jsme to tady za každou cenu zvládnout. Byla to pro nás dodatečná motivace. Na Bohemce je vždy nejdůležitější dobře začít," řekl Provod po výhře 4:0.

Čas načtení: 2024-11-05 15:49:00

Až 90 % firem věří ve své IT, ale jen 39 % je připraveno na budoucí rizika. Vyplývá to z Kyndryl Readiness Report

Praha/New York 5. listopadu 2024 (PROTEXT) - První globální studie, s exkluzivními daty z platformy Kyndryl Bridge poháněné umělou inteligencí, odhaluje, jak manažeři a lídři firem hodnotí rizika, určují investiční priority a vyvažují technologie a dovednosti IT pracovníků.Bezpečnost a regulace patří mezi hlavní obavy manažerů,Návratnost investic do umělé inteligence je omezena nedostatkem dovedností, dodržováním předpisů a kompatibilitou,Zastaralé technologie jsou klíčovou výzvou pro generální ředitele,Talentovaní IT pracovníci pohánějí celkovou připravenost firem.Kyndryl zveřejnil výsledky zprávy Kyndryl Readiness Report 2024, která zkoumá paradox, proč si až 90 % vedoucích pracovníků myslí, že jejich IT infrastruktura je špičková, ale pouze 39 % věří, že je připravena zvládat budoucí rizika. Studie také ukazuje, jak modernizace IT pomáhá firmám získat konkurenční výhodu, i když jen 42 % firem nyní zaznamenává pozitivní návratnost investic do umělé inteligence.V digitální ekonomice se lídři podniků spoléhají na IT při zmírňování rizik, ve specializaci talentovaných pracovníků a využívání nových nástrojů. Přestože 94 % manažerů označuje modernizaci technologií jako vysokou prioritu, data z Kyndryl ukazují, že 44 % klíčové IT infrastruktury je na konci životního cyklu nebo se k němu blíží. To zvyšuje zranitelnost a komplikuje modernizaci. Proto firmy uvádějí, že potřebují podporu při rozhodování a rozvoji talentů. „Systémová digitalizace je naprosto klíčová pro dlouhodobou konkurenceschopnost České republiky. Takový systémový přístup vyžaduje digitální znalosti a schopnosti strategického řízení inovací ve veřejném i soukromém sektoru. Proto se Kyndryl zavázal k rozvoji špičkových místních IT schopností a talentů. Jsme přesvědčeni, že tyto investice v konečném důsledku posílí i konkurenceschopnost a úspěch našich zákazníků v jejich podnikání.“ uvádí generální ředitel společnosti Kyndryl Česká republika Jiří Batěk.Zpráva Kyndryl Readiness Report čerpá ze zpětné vazby 3200 manažerů a z dat platformy Kyndryl Bridge, digitálního nástroje využívajícího umělou inteligenci, aby ukázala globální výzvy a příležitosti napříč světovými trhy a průmysly.Další klíčové body:Návratnost investic do AI je nejasná: Ačkoli 76 % firem investuje do umělé inteligence a strojového učení, pouze 42 % z nich vidí pozitivní návratnost. Největšími překážkami při využívání AI jsou obavy o ochranu dat (31 %), nejasná návratnost (30 %) a problémy s dodržováním předpisů (26 %). Problematika zastaralých technologií: Téměř všechny moderní firmy čelí problému s aktualizací svých systémů. Až 64 % generálních ředitelů má obavy ze zastaralých technologií a platforma Kyndryl Bridge ukazuje, že 44 % klíčové IT infrastruktury se blíží nebo je již na konci svého životního cyklu. Technologie předbíhá dovednosti: Více než 40 % lídrů zažívá nedostatky v technologických dovednostech, což brzdí pokrok v modernizaci. Bezpečnost je stále hlavní prioritou: Až 65 % manažerů se obává kybernetických útoků, ale jen 30 % uvádí, že jsou firmy připraveny je zvládnout. Spolupráce mezi obchodními a technologickými lídry: Firmy, které jsou pokročilejší v digitální transformaci, vykazují lepší spolupráci mezi lídry sektoru obchodu a technologií a zaznamenávají vyšší návratnost z technologických projektů.„Práce, kterou ve společnosti Kyndryl děláme, abychom provozovali a transformovali složité IT infrastruktury pro tisíce zákazníků, nám poskytla hluboký pohled na to, jak mohou společnosti identifikovat příležitosti k překonání výzev,“ řekl Martin Schroeter, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Kyndryl. „Připravenost na další rizika je trvalou výzvou a jde o posílení specializace IT specialistů, sladění nástrojů s kulturou a přijetí komplexní cesty digitální transformace v celé organizaci,“ doplňuje.Zpráva mapuje rizika a přínosyKybernetická bezpečnost je na vrcholu žebříčku obav jednotlivých firem: Až 65 % lídrů má obavy z kyberútoků, ale jen 30 % se cítí připraveno je zvládnout. Podobně 59 % se obává klimatických a environmentálních změn, přičemž jen 25 % věří, že jejich IT systémy dokáží účinně reagovat.Rostoucí počet regulací je také důležitým tématem, protože přicházejí neustále nové legislativní opatření. Zatímco 48 % manažerů se obává, že tempo regulací je příliš rychlé, 66 % z nich považuje regulace za celkově přínosné.Navzdory těmto výzvám firmy, které modernizují své technologie, zaznamenávají jasné přínosy. Za uplynulý rok vedoucí pracovníci uvedli, že zaznamenali zlepšení efektivity (85 %), vyšší stupeň inovace (71 %) a lepší zkušenosti zaměstnanců nebo zákazníků (60 %). Nicméně, stále je prostor pro zlepšení v oblasti zabezpečení dat a dodržování předpisů (34 %) a v ekologických přínosech, jako je snížení spotřeby energie nebo emisí (27 %).Firmy, které již zavedly pokročilé IT nástroje, jako jsou automatizační programy monitorující a řešící problémy napříč IT infrastrukturou, mají stále prostor pro další zlepšení. Data z platformy Kyndryl Bridge ukazují, že v průměru 8 % IT problémů je vyřešeno automatizací bez lidského zásahu. Kyndryl vidí potenciál, že až 30 % IT problémů může být vyřešeno automatizací, což by firmám mohlo ročně ušetřit miliardy dolarů na jejich údržbě.Jak se mohou firmy připravit na budoucnost?Zpráva ukazuje, že firmy čelí těžkým rozhodnutím na své cestě čelit novým technologickým výzvám. Plán nabízí mapu slepých míst a obtížných rozhodnutí v rychle se měnícím obchodním prostředí.Být připravený efektivně vést talentované pracovníky je stejně důležité jako být připravený na technologie: IT je totiž záležitostí celé firmy. Organizace, které jsou dále na své cestě modernizace technologií, hlásí lepší spolupráci mezi obchodními a technologickými lídry. CIO a CTO, kteří úzce spolupracují s vedením firmy, jsou lépe připraveni zaměstnance adaptovat na technologické inovace. Nové versus známé: Aby bylo možné chytře investovat, musí manažeři a lídři rozumět tomu, jak nové nástroje zapadají nejen do technologického prostředí, ale i do kultury firmy a jejích cílů. Rovnováha mezi okamžitými potřebami a dlouhodobými investicemi pomůže firmám zvládnout složité výzvy modernizace. Přerámujte diskuzi o technologickém dluhu: V rychle se měnícím prostředí, kde téměř všichni čelí problémům se zastaralou infrastrukturou, nejsou firmy samy. Snižování technologického dluhu odstraňuje provozní neefektivity a otevírá potenciál pro rychlejší růst – jde o investici do budoucí agility a inovací. Metodologie Zpráva Kyndryl Readiness Report 2024 vychází z komplexního průzkumu provedeného společností Edelman DXI, který shromáždil názory 3200 vedoucích pracovníků z různých odvětví, včetně zdravotnictví, výroby, energetiky a financí. Průzkum, uskutečněný mezi 1. červencem a 12. srpnem 2024, zachytil perspektivy vedoucích představitelů na úrovni C-suite (generálních ředitelů, finančních ředitelů, IT ředitelů a technických ředitelů) a vyšších manažerů z firem s ročním obratem alespoň 1 miliardy dolarů na 15 globálních trzích, včetně Spojených států, Brazílie, Číny, Německa a Velké Británie.O společnosti Kyndryl Kyndryl (NYSE: KD) je největším poskytovatelem IT infrastruktury na světě, obsluhuje tisíce zákazníků ve více než 60 zemích. Společnost navrhuje, buduje, spravuje a modernizuje komplexní informační systémy kritické pro každodenní fungování světa. Pro více informací navštivte www.kyndryl.com. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-12-18 17:00:01

Jsou to cviky pro důchodkyně, říká o nových fyzických testech do armády trenérka

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Tohle rčení zřejmě v české armádě pomalu přestává platit. Od ledna už nečekají budoucí vojáky kliky, sedy lehy ani jízda na rotopedu. Armáda se rozhodla testy zjednodušit, aby odpovídaly kondici současné populace. Nad nároky, které na nové brance klade, však kroutí hlavou i profesionálové. Služba socialistické vlasti: Koně je třeba zapřahat hlavou ve směru jízdy, radili soudruzi Číst více Testy se zjednodušily Mužský uchazeč o vstup do armády musel dřív zvládnout kolem třiceti sedů lehů, šestnáct až devatenáct kliků, skočit z místa kolem 180 centimetrů a prokázat určitý výkon na rotopedu. Na podrobné rozpisy cviků se můžete podívat ve starším čísle Armádního zpravodaje. S tím je ale teď konec, armáda bude testovat pouze dva cviky. Dřepy se zátěží a odhození medicinbalu. A kolik budou muset muži do třiceti let udělat dřepů s pětikilovým závažím a dosedem na lavičku podle nových armádních materiálů tak, aby prošli? Pouhých devět. Profesionálka: je to výsměch Redakce Čtidoma.cz požádala o zhodnocení nových požadavků na armádní brance profesionální fitness trenérku Nikolu Mičkovou, která se věnuje trénování všech věkových kategorií. Ta neskrývala překvapení nad tím, jak nízké vstupní požadavky česká armáda má. „Absolutně se nedivím, kdyby se tomu lidi smáli. Já bych se smála asi taky. To je fakt výsměch. Člověk, který má nastupovat do vojenské služby, má projít zátěžovými testy, které by neměl zvládnout úplně každý,“ říká Nikola Mičková a dodává, že průměrně trénovaný člověk by měl takových dřepů zvládnout klidně padesát. S pětikilovým závažím podle ní rozhodně nejde o složitý cvik. „Pět kilo je směšná váha. U nás dělají dosed na lavičku lidi nad padesát, kteří mají problémy s koleny a nezvládnou klasický dřep. Dosedem na lavičku se vlastně ty dřepy učí,“ popisuje profesionálka, kterou vstupní testy do ozbrojených sil poměrně překvapily. „Já nechci působit, že se lidem v armádě posmívám, ale tyhle cviky u nás dělají hlavně seniorky se zdravotními problémy. U člověka s kondicí pro nástup do armády je to doslova výsměch,“ dodává. Dětská porce medicinbalu Podobně na tom je i druhý cvik, kdy v nejvyšší kategorii, tedy mužů do 30 let, vyžaduje armáda hodit tříkilovým medicinbalem více než 2,5 metru. I tady má trenérka o hranici, kdy uchazeč splní vstupní test, svoje pochybnosti. „U nás hází na vzpěračských trénincích děti medicinbalem a ty výkony jsou o mnoho větší,“ říká zkušená trenérka. Otázkou tak podle ní je, zda se při vstupních testech skutečně oddělí lidé, kteří nebudou v armádě pro ostudu. Služba vlasti za komunistů: Jak jsem musel lámat násady na koště Číst více Armáda: vstupní testy nejsou všechno Vojenské materiály zdůrazňují, že udělat maximálně devět dřepů stačí pouze pro vstup do armády. „Jedna věc je, kolik cviků a jaká fyzička vám budou stačit jako minimum ke vstupu do armády. A něco úplně jiného je, jakou fyzičku pak budete potřebovat při službě samotné,“ píše se ve výše odkazovaných armádních materiálech. Otázkou ale je, zda naprosto banální testy, které po chvilce tréninku zvládne úplně každý, zajistí alespoň uspokojivou fyzickou kondici našich vojáků. KAM DÁL: Musk je zase o něco bohatší. Peníze na charitu daruje sám sobě

Čas načtení: 2025-01-24 11:12:09

Zima za volantem: Největší nástrahy a tipy, jak je zvládnout

Zima dokáže na silnicích připravit nejedno nepříjemné překvapení. Bílá tma, ledovka nebo sněhové jazyky mohou potrápit i zkušeného řidiče. Zimní počasí bývá každoročně příčinou stovek vážných nehod. Jak zimu za volantem zvládnout s chladnou hlavou? Přečtěte si následující tipy. Snižte rychlost a soustřeďte se na řízení Řidiči by samozřejmě měli řízení věnovat pozornost v každé roční době, […]

Čas načtení: 2015-12-05 00:00:00

Vánoční úklid levou zadní

Advent je tu, a na záda mu dýchají vánoce. Chystáte se na vánoční úklid? Máme pro vás pár tipů jak jej zvládnout levou zadní – jednoduše a chytře! Na přelomu listopadu a prosince se mimo vánočního cukroví, kapra, dárků a stromečku, řeší i vánoční úklid. Máme pro vás tipy jak vánoční úklid zvládnout ...

Čas načtení: 2013-05-10 12:22:00

Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže. Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje. U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby. Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám. A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil. Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.

Čas načtení: 2008-09-17 10:00:00

Do mateřské školy s úsměvem (2. díl)

aneb série povídání pro rodiče, jak přechod dítěte do školky co nejlépe zvládnout Milí rodiče, slíbila jsem vám, že se v dalším našem „povídání“ podíváme na to, jak předcházet stresu a jak ho případně zvládnout v období, kdy začne vaše dítě navštěvovat mateřskou školu. Vezmeme to všechno popořádku ...

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39

Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum

Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici.   Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa.   Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti.    Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021.    Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli.    Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér.    Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy.    V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli.  Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa.    Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující.   Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů.  Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení.    Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá.  Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech.   Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze.    Jak budete oslovovat nové publikum?  Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí.   Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme.   Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení!   Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2019-07-09 08:41:08

Zesnulý Josef Koutecký: Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život

V pátek 5. června zemřel v nedožitých 89 letech Josef Koutecký,  lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Kromě toho, že byl vynikajícím lékařem, se angažoval také v oblasti kultury: mimo jiné byl členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar. Chceme ho připomenout ukázkou z knižního rozhovoru Osm múz mého života, dialogu s novinářkou Martinou Riebauerovou (vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016).    Přemýšlel jste nad tím, proč je rakovina mezi všemi nemocemi takové tabu? Lidé se stále často bojí i jen vyslovit to slovo. Samozřejmě. Je to dáno dvěma okolnostmi. Tou první je, že nádory – a neříkejte prosím rakovina, nemám to rád – provázejí lidstvo od jeho vzniku a vesměs vždycky špatně skončily. Dostaly tudíž punc nevyléčitelného onemocnění, provázeného utrpením a bolestí. Tento mýtus vyvolává u lidí děs, kvůli němuž se někteří, když se dozvědí diagnózu, zhroutí, či dokonce zasebevraždí. Zažil jsem to i u rodičů nebo prarodičů, kterým jsme řekli, že dítě má nádor. Druhý důvod spočívá v biblické legendě o hadovi jako zvířeti slizkém, podlém, a nebezpečném, který svedl pramáti Evu, aby utrhla a jedla jablko z jediného zakázaného stromu Poznání, Eva pak svedla Adama – jak by ne? – a Pán Bůh je vykázal z ráje. Zmíněná a přetrvávající představa o hadech je ovšem úplný nesmysl, a já vím, co říkám, protože jsme jich měli doma i třiačtyřicet najednou. Hadi vůbec nejsou slizcí, a když jim nešlápnete na krk, tak vám nic neudělají. Samozřejmě jedovaté hady jsme nepěstovali. Ale v mysli mnoha lidí je nádor jako ten zlý had.   Proto také nesnášíte slovo rakovina? Přesně. To mi nesmí student říct, a já jsem jinak velmi hodný examinátor. Nádorů je několik set druhů. A každý má jiné biologické vlastnosti. Kožní karcinom je například v devětadevadesáti a půl procentu nezhoubného charakteru. Necháte jej vyříznout a pacient je vyléčený. Naopak zhoubný nádor mozkového kmene nebo slinivky břišní mívá často fatální prognózu. A teď řekněte slovo rakovina pacientovi, který má v podstatě nezhoubný nádor. Je-li jen trochu psychicky labilní, okamžitě propadne beznaději.   Jak to slovo vzniklo? Termín „karkinoma" použil poprvé slavný řecký lékař Hippokrates. Žil u Středozemního moře a všiml si, že na zvířata, která při odlivu nestačila utéci do moře a uvízla na písčině, se vrhli krabi a začali je svými klepety požírat. Jejich kusadla Hippokratovi připomněla klinický obraz, který je někdy patrný na povrchu ženského prsu stiženého nádorem. Na kůži jsou červené pruhy tvořené mízními cévami, naplněnými nádorovými buňkami. A protože tamní krab se jmenuje Carcines maenas, vyslovil Hippokrates poprvé ono řecké "karkinoma". Z něho se později stalo latinské "carcinoma". Ve staročeštině se začalo říkat rak a z raka se stala rakovina. Ale uvědomte si, že zoologicky je to absolutní nesmysl, protože krab a rak jsou úplně jiná zvířata. Takže pokud už bychom to tak chtěli nazývat, museli bychom říkat krabovina. Od Hippokratových dob je ostatně ikonografickým symbolem nádoru krab.   Já si ovšem ještě pamatuji, kdy se pacientům neříkalo vůbec nic. Moje babička diagnózu neznala, ale všichni okolo ano. Jak se na to zpětně díváte? Lékaři tak ono tabu vlastně spoluvytvářeli. Tehdy to tak prostě bylo. Dneska se pacientovi říká pravda a důvod je jednoduchý. Valná většina pacientů ví, že jde na onkologii, ví, co to je, protože kdyby nic jiného, tak si to najde na internetu. To, čemu jsme říkávali zbožná lež, už dnes není moderní. Používali jsme ji také proto, že jsme nádory neuměli vůbec léčit. Jak jsem řekl, když jsem začínal, přežívala tři procenta dětí.   Jak se sdělovala diagnóza dětem? Rodičům se říkala pravda vždycky, dětem ne. Samozřejmě to vyvolávalo velké problémy v dospívajícím věku, kdy dítě přestává být dítětem, ale zdaleka ještě není dospělým. Je mu patnáct, šestnáct, sedmnáct a je na oddělení, kde kamarádi umírají. Potkávali se, psali si a najednou konec. Přestali se setkávat, přestaly přicházet dopisy. Kde je? Umřel. A já mám stejné onemocnění, napadalo je. Mnohé děti cítily, že to s nimi jde z kopce. Postupně slábly a začaly tušit, že se z toho nedostanou. A tak se samozřejmě někdy zeptaly: „Pane profesore, umřu?"   Co jste na to odpovídal? Říkal jsem: "Je to vážné, ale děláme, co můžeme, a pokusíme se to všechno zvládnout." Je samozřejmě těžké takto mluvit s šestnáctiletou dívkou. A stále jsou pacienti, kteří – a teď mluvím o dospělých – to nechtějí vědět. My jim pravdu nevnucujeme. Pokud ji vědět chtějí, řekneme jim ji se vším, co je k dispozici. Máte nádor, ale nádorů je mnoho, některé jsou moc špatné a jiné lepší. My uděláme všechno, co budeme moct. Bude to provázeno tím či oním, musíte s námi spolupracovat, pokusíme se to zvládnout a máte šanci. Můžeme obecně říct i prognózu. Ale jak dopadnete vy, nikdy dopředu nevíme. Protože lékař, který dopředu někomu řekne, že mu zbývají dva, tři měsíce, je pro mne špatný doktor. Měl jsem pacienty, o nichž jsem si myslel, že přežijí rok, a oni umřeli za čtrnáct dní, a měl jsem takové, kde jsem byl přesvědčený, že umřou za krátkou dobu, a žijí dodnes. Každý jsme jedinečný.   Byl jste někdy svědkem zázraku? Něčeho, co jste si jinak než jako zázrak neuměl vysvětlit? Byl. Existují dva zázraky. Zázrak z hlediska církevního, ale teď nemám na mysli tyto zázraky.   Ani já se na ně neptám. A pak skutečně existují situace, kdy jsem si byl něčím skálopevně jist, a najednou to bylo úplně jinak. A já jsem žasnul a nepřestal žasnout. To se v medicíně opravdu stává. Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život.   Nějaký příklad? Měli jsme holčičku se zhoubným nádorem v malé pánvi. Operovali jsme ji, ozařovali, podávali chemoterapii. Tehdy se užívala a ještě dnes užívají cytostatika, která mají jednu svízelnou komplikaci. Může vzniknout těžký zánět sliznice močového měchýře, a ten zánět se projevuje těžkým krvácením. Takže pacient vlastně jako by močí krev. U té holčičky to trvalo už řadu dní, jen si představte to obrovské množství krve. To jsem měl ještě stanici na klinice profesora Kafky. Radil jsem se s ním a on řekl: "Nedá se nic dělat, močový měchýř musí pryč, jinak nám vykrvácí." Dnes už se to řeší jinak, ale tehdy se měchýř odstranil a močovody se svedly do tlustého střeva, takže časem děti stejně umíraly na vzestupnou infekci ledvin. Ale jiná varianta nebyla. Vypsali jsme tedy děvčátko k operaci. Byla středa, v 8,15 jsme měli začít. V šest ráno jsem byl na klinice, abych si holčičku ještě prohlédl. A sestra, která měla noční službu, mi hlásí: "Pane primáři, já nevím, jak je to možné, ale Mařenka, nebo jak se ta holčička jmenovala, od včerejška čurá úplně čistou moč." Skutečně, to dítě od té doby nemělo stopu krve v moči, aniž bychom cokoli udělali. Kdyby to přestalo krvácet o den později nebo kdyby byla vypsaná na operaci v úterý místo ve středu, tak by byla bez močového měchýře a dnes už dávno mrtvá. Nevím proč, nevím, jak se to stalo. Zkrátka jako když utne. Řekněte tomu jinak než zázrak.   Třeba velmi silná vůle žít a pevná víra, že prostě nemohu umřít? Věříte tomu? Pokud onou vírou myslíte schopnost nepodlehnout onemocnění a bojovat s ním, tak na takovou schopnost samozřejmě věřím. Vím také o případech nevyléčitelně nemocných lidí, kteří tu dávno neměli být, ale zemřeli až ve chvíli, kdy bylo splněno něco, co splněno být mělo. Pamatuji vdovu, která oproti všem předpokladům žila a starala se o svého syna, než odpromoval a stal se soběstačným. Zemřela několik dní po jeho promoci. Stejně tak bývá pravidlem, že takové ty zlobivé a neposedné děti se léčí snáze než děti, které sedí v koutku a naříkají. Malé děti samozřejmě nevědí, co je to nádor a že je na světě něco konečného. Znají mrtvou a živou vodu, vědí, že stačí pár kapek a mrtvý vstane. Že Šípková Růženka procitne po kouzelném polibku prince. Až s postupem věku dítě pozná, že když mamince natrhá na louce kytici, kvítka v teplé ručičce zvadnou a už se nikdy nenarovnají. Že pes, kterého přejelo auto, už nikdy nebude běhat. Pak mu umře dědeček, babička, děti se odstěhují od rodičů. Život není nic jiného než postupná izolace. První izolace je porod. Druhou izolací je odstavení od prsu. A takhle následuje jedna izolace za druhou. Naše charaktery a spolu s nimi i kvalita života se utvářejí tím, jak se s těmito izolacemi vyrovnáváme. To platí i pro nemoci. A vůbec nejhorší izolací je umírání v osamocení. To by nikdy neměl lékař nebo sestra dovolit zvláště u pacienta, který nikoho nemá nebo za nímž už nikdo nechodí. Víte ale, jak je to dneska se stářím. Člověk umírá, tak mu uděláme jen to nejnutnější, i návštěv je méně a méně. To je ta nejhorší izolace, jaká člověka může v životě potkat. Bohužel byli i rodiče, kteří, když jejich děti začaly umírat, jezdili na návštěvy méně a méně.   Protože to neunesli? Buď, nebo se rozhodli pro – psychologové tomu říkají takovým ošklivým slovem – reinvestici. Ještě, než dítě zemřelo, začali investovat do nového života a obracet svůj zájem k něčemu, co je povede dál. My pro to máme pojem předčasná izolace. Zažil jsem skutečně takové rodiče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Měl jste pro ně pochopení? Ne. Naprostá většina lidí chce svému blízkému, a dítěti tím spíš, dosloužit, jak se říká, do posledního dechu. Proto i tehdy, když jsme měli zakázány návštěvy kvůli obavám z infekce, jsme u umírajících dětí vždycky zařídili izolovaný pokoj, kam měli rodiče přístup. U malinkých dětí je to ještě o něco složitější. Ony nedávají vinu za to, že jsou vytrženy z domova a musí ležet v nemocnici, kde jsou podrobovány někdy i bolestivým vyšetřením a léčebným postupům, lékařům. Kladou ji rodičům, protože rodiče jsou tady přece od toho, aby je chránili. To rodiče je dali do nemocnice, rodiče je nechají, aby jim doktoři dělali to a ono. Zažil jsem maminku, která byla u umírajícího dítěte od rána do večera, ale večer musela domů za druhým potomkem. A když odcházela, tak ji dítě proklínalo. Představte si tu hrůzu. Odcházela a nevěděla, jestli ho ráno ještě uvidí, přesto odcházela s tím, že jí dítě nadávalo a obviňovalo ji z toho, že umírá.   Jak jste tohle zvládal vy? Špatně. Samozřejmě to ze mě nespadlo tím, že jsem zavřel dveře své pracovny. Často jsem s tím byl i doma. Jak víte, já miluju muziku. Chodili jsme na koncerty a já je v jednu dobu neprožíval tak, jak bych měl, protože mi hlavou stále běžela nějaká tragédie z kliniky. Pak jsem se toho zbavil, protože takhle doktor fungovat nemůže. To bych se musel rovnou zasebevraždit

Čas načtení: 2024-02-22 21:17:15

Jak zvládnout pracovní stres

Pokud se v práci cítíte zahlceni a máte pocit, že nic nestíháte, jste na tom stejně jako 40 % respondentů nedávného průzkumu. 25 % dotázaných dokonce uvedlo, že práce je v jejich životě největším spouštěčem stresu. Stres si na nás může vybrat krutou daň, a to jak po psychické, tak i fyzické stránce. Dobrou zprávou […] The post Jak zvládnout pracovní stres first appeared on NejInfografiky.cz.

Čas načtení:

Asistentka – královna předpokoje

[skoleni-kurzy.eu] Každý šéf vyžaduje od své asistentky jiné povinnosti. Tento seminář vám pomůže zvládnout obvyklé i ty méně obvyklé náročné situace, které asistentská práce přináší – ať už jste asistentkou v nadnárodní korporaci, nebo „držíte stráž- například na recepci u několika lékařů s plnými čekárnami. * Aktivní komunikační dovednosti asistentky: • verbální komunikace: práce s hlasem, volba vhodných slov v různých situacích, • neverbální komunikace: mimika, gesta, ale i usazení u stolu, pohled očí…atd., • komunikace telefonická, písemná, osobní. Různé krizové situace v práci asistentky a jak je dobře vyřešit: • pravidla práce s vlastním nadřízeným, • jak elegantně zvládnout arogantní chování některých klientů, • nerespektování role asistentky – z pozice šéfa i klienta, • odlišné chování mužů a žen a možnosti reakcí na ně. Další: • vhodný dress code pro daný typ společnosti i typ cílového klienta, • etiketa – jak elegantně pomoci v různých situacích šéfovi i sobě. Nácviky řešení různých situací pod vedením zkušené lektorky. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-15 01:56:41

Jarní úklid je tu: Poradíme vám, jak ho zvládnout rychle!

S příchodem jara přichází i tradice jarního úklidu, kdy mnozí z nás chtějí osvěžit své domovy a zbavit se zimní stagnace. Jarní úklid není jen o fyzickém uklízení, ale i […] Příspěvek Jarní úklid je tu: Poradíme vám, jak ho zvládnout rychle! pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-04-17 10:21:00

Podle většiny lidí Česko přijmulo více ukrajinských uprchlíků, než je schopno zvládnout

Většina lidí si myslí, že Česká republika přijala více uprchlíků z Ukrajiny, než je schopna zvládnout, uvažuje tak 58 procent lidí. Podle zhruba třetiny je situace přiměřená a pět procent zastává názor, že Česko přijalo méně uprchlíků, než by mohlo zvládnout. Vyplývá to z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), jehož výsledky agentura tento týden zveřejnila. Ministerstvo vnitra na začátku dubna oznámilo, že v ČR je nyní kolem 339 000 běženců z Ukrajiny s dočasnou ochranou…

Čas načtení:

Asistentka – královna předpokoje

[skoleni-kurzy.eu] Zvládněte svoji práci s přehledem, profesionalitou i elegancí. Každý šéf vyžaduje od své asistentky jiné povinnosti. Tento seminář vám pomůže zvládnout obvyklé i ty méně obvyklé náročné situace, které asistentská práce přináší – ať už jste asistentkou v nadnárodní korporaci, nebo „držíte stráž- například na recepci u několika lékařů s plnými čekárnami. * Aktivní komunikační dovednosti asistentky: • verbální komunikace: práce s hlasem, volba vhodných slov v různých situacích, • neverbální komunikace: mimika, gesta, ale i usazení u stolu, pohled očí…atd., • komunikace telefonická, písemná, osobní. Různé krizové situace v práci asistentky a jak je dobře vyřešit: • pravidla práce s vlastním nadřízeným, • jak elegantně zvládnout arogantní chování některých klientů, • nerespektování role asistentky – z pozice šéfa i klienta, • odlišné chování mužů a žen a možnosti reakcí na ně. Další: • vhodný dress code pro daný typ společnosti i typ cílového klienta, • etiketa – jak elegantně pomoci v různých situacích šéfovi i sobě. Nácviky řešení různých situací pod vedením zkušené lektorky. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-05-28 21:25:42

Jak efektivně zvládnout úklid

Úklid je součástí našeho každodenního života. Nemusí se vždy nutně jednat o velký úklid celé domácnosti či firmy. Za běžný úklid považujeme mytí nádobí, opláchnutí umývadla či vany po koupeli, svršky oděvů, hračky a další. Zkrátka denně vykonáváme určitou činnost, abychom nežili v nepořádku. Pravdou je, že kolik času věnujeme běžnému uklízení, tolik času si pak […] The post Jak efektivně zvládnout úklid appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení:

Asistentka – královna předpokoje

[skoleni-kurzy.eu] Zvládněte svoji práci s přehledem, profesionalitou i elegancí. Každý šéf vyžaduje od své asistentky jiné povinnosti. Tento seminář vám pomůže zvládnout obvyklé i ty méně obvyklé náročné situace, které asistentská práce přináší – ať už jste asistentkou v nadnárodní korporaci, nebo „držíte stráž- například na recepci u několika lékařů s plnými čekárnami. * Aktivní komunikační dovednosti asistentky: • verbální komunikace: práce s hlasem, volba vhodných slov v různých situacích, • neverbální komunikace: mimika, gesta, ale i usazení u stolu, pohled očí…atd., • komunikace telefonická, písemná, osobní. Různé krizové situace v práci asistentky a jak je dobře vyřešit: • pravidla práce s vlastním nadřízeným, • jak elegantně zvládnout arogantní chování některých klientů, • nerespektování role asistentky – z pozice šéfa i klienta, • odlišné chování mužů a žen a možnosti reakcí na ně. Další: • vhodný dress code pro daný typ společnosti i typ cílového klienta, • etiketa – jak elegantně pomoci v různých situacích šéfovi i sobě. Nácviky řešení různých situací pod vedením zkušené lektorky. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Asistentka – královna předpokoje

[skoleni-kurzy.eu] Každý šéf vyžaduje od své asistentky jiné povinnosti. Tento seminář vám pomůže zvládnout obvyklé i ty méně obvyklé náročné situace, které asistentská práce přináší – ať už jste asistentkou v nadnárodní korporaci, nebo „držíte stráž- například na recepci u několika lékařů s plnými čekárnami. * Aktivní komunikační dovednosti asistentky: • verbální komunikace: práce s hlasem, volba vhodných slov v různých situacích, • neverbální komunikace: mimika, gesta, ale i usazení u stolu, pohled očí…atd., • komunikace telefonická, písemná, osobní. Různé krizové situace v práci asistentky a jak je dobře vyřešit: • pravidla práce s vlastním nadřízeným, • jak elegantně zvládnout arogantní chování některých klientů, • nerespektování role asistentky – z pozice šéfa i klienta, • odlišné chování mužů a žen a možnosti reakcí na ně. Další: • vhodný dress code pro daný typ společnosti i typ cílového klienta, • etiketa – jak elegantně pomoci v různých situacích šéfovi i sobě. Nácviky řešení různých situací pod vedením zkušené lektorky. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Asistentka – královna předpokoje

[skoleni-kurzy.eu] Zvládněte svoji práci s přehledem, profesionalitou i elegancí. Každý šéf vyžaduje od své asistentky jiné povinnosti. Tento seminář vám pomůže zvládnout obvyklé i ty méně obvyklé náročné situace, které asistentská práce přináší – ať už jste asistentkou v nadnárodní korporaci, nebo „držíte stráž- například na recepci u několika lékařů s plnými čekárnami. * Aktivní komunikační dovednosti asistentky: • verbální komunikace: práce s hlasem, volba vhodných slov v různých situacích, • neverbální komunikace: mimika, gesta, ale i usazení u stolu, pohled očí…atd., • komunikace telefonická, písemná, osobní. Různé krizové situace v práci asistentky a jak je dobře vyřešit: • pravidla práce s vlastním nadřízeným, • jak elegantně zvládnout arogantní chování některých klientů, • nerespektování role asistentky – z pozice šéfa i klienta, • odlišné chování mužů a žen a možnosti reakcí na ně. Další: • vhodný dress code pro daný typ společnosti i typ cílového klienta, • etiketa – jak elegantně pomoci v různých situacích šéfovi i sobě. Nácviky řešení různých situací pod vedením zkušené lektorky. ...1. VOX a.s.