Rap má za sebou kulatý půl století a víc. Ten dodal hlas, ten výraz, ten lyriku, ten sociálně politickou kritiku… A ve zcela zásadních devadesátkách to vono dostalo i sound. Co tomu chybělo? Buben. DJ Muggs. Producent Cypress Hill. Prezident Soul Assassins, kliky, do který vedle jeho domovské kapely patří i House Of Pain nebo […]
--=0=--
---===---Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04
Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice
Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce. Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926 1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.
Čas načtení: 2024-02-12 14:00:00
Alex a host: Zpěvák Jakub Hübner: Ples upírů je pro mě srdcovka. Upíří zuby jsme museli nosit i doma
Na kontě má účinkování v muzikálech Fantom opery, Ples upírů nebo Čarodějky. Vydal se také na sólovou dráhu a jeho snem je vyprodaná Lucerna.
Čas načtení: 2024-02-03 12:05:00
Její sólovou kariéru naplno odstartovala účast v Česko Slovenské SuperStar. Zpěvačka Elizabeth Kopecká si písně také sama skládá, ráda by se přiblížila domácímu publiku a představila texty v češtině. S Lenkou Vahalovou mluvila nejen o hudebních plánech pro rok 2024, ale také o nepochopení nadsázky nebo zablokovaném Tinderu.
Čas načtení: 2024-02-17 18:03:00
Tak vzornou dceru, jako má Suchoš, by si přál každý: Berenika Suchánková (27) se nikdy ani neopila
Jednou z kolegyň, které vedle nejznámější Evy Burešové excelují v hudebním představení Sopranistky na Malé scéně karlínského divadla, je také Berenika Suchánková. Z dcery všestranně talentovaného Michala Suchánka se stala skvělá herečka a také zpěvačka, která už začala i se sólovou dráhou.
Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16
Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu
Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy. Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken. Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity. Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks. Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit. Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin. Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu. Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction} Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.
Čas načtení: 2024-02-22 00:00:00
Za hradbami tvrze [Vítězslav Štefl / Notovna.cz]
Autorské skladby Vitězslava Štefla na motivy středověkých melodií pro sólovou kytaru. Díky originálnímu stylu autora se můžete ponořit do doby plné rytířů, soubojů i hradních bálů.
Čas načtení: 2024-02-25 13:00:01
Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál
Karel Plíhal osvěžil folkovou scénu osmdesátých let minulého století. Jeho kytarový um využili nejprve muzikanti country kapely Falešní hráči a později založil vlastní skupinu Plíharmonyje. Nakonec se dal na úspěšnou sólovou dráhu. Všestranný muzikant stále koncertuje a v blízké době chystá řadu dalších vystoupení. Fanoušci se mají určitě opět na co těšit a snad má připravené i nějaké překvapení. Začínal jako divadelní topič Ačkoliv vystudoval strojní průmyslovku, záhy jej oslnila světla koncertních jevišť a vstoupil do světa folkové hudby. Zpočátku se živil jako topič v olomouckém divadle a nejspíš právě styk s divadelním uměním rozhodl o jeho dalším životě. Jako samouk neznalý not bravurně zvládl hru na kytaru a tím to všechno začalo. Sláva, víno, ženy a zpěv… Nohavicovi jeblo. Populární zpěvák se nekompromisně opřel do aktuální situace písničkou Číst více Slavná skladba o topičovi Plíhalova profese topiče jej přivedla k napsání krátké a svižné písně Sedí topič u piana. V písni topič rozezní klapky piana. Z libreta však není patrné, zdali topí, nebo jen hraje. Fanoušky vždy rozesměje úryvek z písně „... hraje svoje pec nám spadla stále více fortelně“. Fakt, že při topičově hraní „bílé klapky černají“, vyloudí úsměv snad i na tváři hudebníků z této písně, klábosících u kávy. Ke konci písně lze polemizovat, jestli už je jaro ohlášené rozesmátým slavíkem, kdy se hlásí „konec topné sezóny“ doprovázený na tóny rozloženým kysličníkem uhelnatým. Zuzaně Navarové osud vyměřil jen 45 let života. Před patnácti lety prohrála boj s rakovinou Číst více Nevzdává se i přes svůj hendikep Náš folkový génius byl a je perfekcionista se zálibou v jazzu. Dělat jazzovou hudbu je náročné a vyžaduje od muzikanta velký um a nasazení. Plíhal trénoval těžké akordy denně několik hodin, až si přivodil fokální dystonii (poruchu svalového napětí). Tento hendikep mu znemožnil hrát na kytaru, a proto jej dodnes kytarově doprovází Petr Fiala. Plíhal kytaru oželel a oblíbil si jednodušší mandolu. Je mu bližší sólová dráha V dobách své největší slávy na chvíli opustil kotelnu a plnými doušky muzicíroval. Již nešlo topit a dělat hudbu zároveň. Nabídky na koncerty se jen hrnuly a Plíhal nevěděl, kam dřív skočit. Po čase nastal jistý syndrom vyhoření, zpívání s kytarou jej přestalo naplňovat a bavit. Nastala tvůrčí krize, jež ho přiměla k vážnému návratu k profesi topiče. Jeho nejslavnější píseň „Akordy“ jej ovšem kromě dalších songů nadále věrně doprovázela. „Od A dur je jenom kousek k A maj, proto všem těm, co se v lásce zklamaj': vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní, každá holka pro někoho má sluch absolutní.“ Ačkoliv Plíhal už netopí a věnuje se pilně koncertování a rodině, na práci topiče nezapomněl. Stále z něj nevymizela pokora a zkušenost z tvrdé manuální práce. Nic ze sebe nedělá a nepřišel o smysl pro humor a všudypřítomnou veselou náladu pod slupkou uzavřeného komika. Plachý a skromný člověk V rozhovorech s médii i v běžném životě vystupoval vždy jako plachý a skromný člověk. Když se jej novináři zeptali, jakým člověkem je, často odpovídal: „Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní.“ Když šlo o něj samého, nebál se sám ze sebe udělat šaška. A hlavně, sláva mu nestoupla do hlavy jako jiným výkonným umělcům. Hudba ho zmrzačila, ale on se nevzdal. I s chromou rukou dokáže hrát na mandolu a jeho písně mají co říct i dnešní generaci. Každý koncert Karla Plíhala je pro diváky nezapomenutelným zážitkem. V listopadu minulého roku měl téměř vyprodaný sál v Ústřední městské knihovně v Praze. Nejbližší koncerty jeho fanoušky čekají v květnu v Brně, Aši, Strážnici a opět v Praze. Plíhalovi příznivci jistě dobře vědí, že vtipné i vážnější písně prokládá verši a vtipnými historkami. Z jeho koncertu si lidé odnášejí dobrou náladu a úsměv na tváři. Zdroje: Česká folková píseň (J. Prokeš), karelplihal.cz, lekarske.slovniky.cz KAM DÁL: Do starého železa nepatří! Tito muzikanti vládnou hudbě už padesát let. Kde se to v nich bere?
Čas načtení: 2024-04-08 14:00:00
S Muzikály Naruby vyprodal Lucernu a plánuje také halu O2 universum. Josef Vágner zvládá i vlastní sólovou dráhu. V posledním klipu spálil piano.
Čas načtení: 2024-04-09 13:42:00
Jana Kirschner po deseti letech vydává novou sólovou desku. (video)
Jana Kirschner po deseti letech vydává novou sólovou desku. Jmenuje se Obyčajnosti a zpívá na ní o všedních věcech, které začala citlivěji vnímat během pandemie covidu. S albem vyrazila na turné. V neděli a pondělí odehrála vystoupení v Praze,
Čas načtení: 2024-04-10 12:49:59
Během pandemie měla Jana Kirschner čas na „obyčajnosti“, napsala o nich album
Jana Kirschner po deseti letech vydala novou sólovou desku. Jmenuje se Obyčajnosti a zpívá na ní o všedních věcech, které začala citlivěji vnímat během pandemie covidu. S albem vyrazila na turné, zastavila se i v Česku.
Čas načtení: 2024-04-12 16:17:17
Když chlap svléká tmu [Igor Orozovič / SUPRAPHON]
Před dvěma lety herec a muzikant Igor Orozovič odstartoval svoji sólovou hudební dráhu koncerty, které se těší velkému zájmu a často bývají vyprodané napříč Českem i Moravou.
Čas načtení: 2024-04-14 20:00:29
Wanted, Poslední hra o zlato a další novinky na HBO Max, které stojí za pozornost
Alex Edelman: Jenom pro vás Komik Alex Edelman přichází na HBO se svou sólovou show „Jen pro nás“, která se dočkala velkého ohlasu na Broadwayi.
Čas načtení: 2024-04-20 06:39:00
Herec Igor Orozovič: Nesmím se sám před sebou stydět
Před dvěma lety odstartoval herec Igor Orozovič svou sólovou hudební dráhu vyprodanými koncerty v pražské La Fabrice. Od té doby se jeho vystoupení těší diváckému zájmu a bývají vyprodaná. V pátek vyšla jeho debutová deska Když chlap svléká tmu. Jejím producentem je Filip Jelínek a mezi hosty jsou Aneta Langerová, Barbora Poláková, Kateřina Marie Tichá, Markéta Foukalová či Iva Janžurová. Album pokřtí 26. a 27. dubna v pražské La Fabrice.
Čas načtení: 2024-04-23 07:30:00
Mozaika: Pracovna: V ateliéru muzikanta, písničkáře, textaře, výtvarníka a blogera Jakuba Königa
Jakub König (1978) se narodil v České Lípě. Studoval scenáristiku na FAMU a později zakončil obor text a scénář na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Od roku 1994 je frontmanem kapely Obří broskev, se kterou vydal tři alba. Od roku 2011 se vydal na sólovou dráhu a vystupoval pod pseudonymem Kittchen v černě zbarvené masce kuchaře.
Čas načtení: 2024-04-29 10:23:03
Susana Sánchez – flamenko z Granady
Jazz & World Music, Filharmonie Brno, Besední dům, pondělí 22.4.2024 Poslední jarní koncert jazzové abonentní řady brněnské Filharmonie přináší pravidelně ryzí, flamenkový zážitek. Španělská tanečnice Alba Heredia však musela svoje ohlášené představení Íntimo krátce před termínem koncertu kvůli nemoci zrušit. Původní kytarista plánovaného koncertu Luis Mariano zajistil obratem rovnocennou náhradu, flamenkovou tanečnici Susanu Sánchez, jejíž vystoupení kromě Luise Mariana povýšila vysoce expresivní zpěvačka Aroa Palomo. Představení začalo úvodní sólovou kytarovou improvizací Luise Mariana, která mne od začátku upoutala nejen vynikajícím […] The post Susana Sánchez – flamenko z Granady first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Susana Sánchez – flamenko z Granady
Čas načtení: 2024-05-06 10:15:00
Křížek vydal nahrávku III, Marpo nahrává v USA, Xindl X má singl a chystá album
Praha - Zpěvák a skladatel Honza Křížek natočil album s názvem III, rapper Marpo vyrazil nahrávat do USA a písničkář Xindl X vydal singl a chystá album. Svoji třetí sólovou nahrávku Křížek pokřtí 16....
Čas načtení: 2024-05-20 09:35:30
Oscarový skladatel Gustavo Santaolalla bude hlavní hvězdou podzimního festivalu Mladí ladí jazz
Festival Mladí ladí jazz zveřejnil svůj podzimní program. Největší hvězdou, jež do Česka zavítá, bude argentinský hudební skladatel Gustavo Santaolalla, člen jedinečné formace Bajofondo a renomovaný autor filmové hudby, za niž byl už dvakrát dekorován prestižním Oscarem. Dvaasedmdesátiletý hudebník vystoupí v pražském Obecním domě 7. října a představí zde svou sólovou desku Ronroco, remasterovanou edici alba z roku 1998 obsahujícího originální melodie inspirované tradiční argentinskou hudbou. Santaolalla se ve světě filmu poprvé výrazněji prosadil hudbou k dramatu Zkrocená hora, za […] The post Oscarový skladatel Gustavo Santaolalla bude hlavní hvězdou podzimního festivalu Mladí ladí jazz first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Oscarový skladatel Gustavo Santaolalla bude hlavní hvězdou podzimního festivalu Mladí ladí jazz
Čas načtení: 2024-05-25 04:30:00
Igor Orozovič: Řekl jsem si, že holubí muž by mohla být moje značka
Divadelní, filmový a televizní herec Igor Orozovič odstartoval před dvěma lety svoji sólovou hudební dráhu. Prostřednictvím koncertů, které se těší velkému zájmu, si tak na posluchačích otestoval písně, které před několika dny vydal na svém debutovém CD Když chlap svléká tmu. „Album je pro mě prostředek, jak písně zvěčnit. Radost pro mě ale pramení spíš z jevištní zkušenosti. Nějakou dobu jsme hledali i zvuk kapely, její vyzařování, protože moje tvorba je velký stylový mišmaš. Čekali jsme, kam se to všechno vyvine, jak budou písničky fungovat na lidi a taky na mě. Teprve potom jsme se rozhodli desku vydat. Kdybych vyplivl něco hned na začátku, bylo by to asi hodně zmatené,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Čas načtení: 2024-05-25 04:30:00
Igor Orozovič: Řekl jsem si, že holubí muž by mohla být moje značka
Divadelní, filmový a televizní herec Igor Orozovič odstartoval před dvěma lety svoji sólovou hudební dráhu. Prostřednictvím koncertů, které se těší velkému zájmu, si tak na posluchačích otestoval písně, které před několika dny vydal na svém debutovém CD Když chlap svléká tmu. „Album je pro mě prostředek, jak písně zvěčnit. Radost pro mě ale pramení spíš z jevištní zkušenosti. Nějakou dobu jsme hledali i zvuk kapely, její vyzařování, protože moje tvorba je velký stylový mišmaš. Čekali jsme, kam se to všechno vyvine, jak budou písničky fungovat na lidi a taky na mě. Teprve potom jsme se rozhodli desku vydat. Kdybych vyplivl něco hned na začátku, bylo by to asi hodně zmatené,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Čas načtení: 2024-06-03 05:12:00
Zpěvák Honza Křížek: V každé tmě je alespoň náznak světla
Honza Křížek na sebe v devadesátých letech upozornil jako zpěvák nápadité crossoverové skupiny Walk Choc Ice. Později hrál s Ivanem Králem a Kollerbandem, následně se stal zpěvákem a kytaristou skupiny Blue Effect. Ta zanikla po skonu kytaristy Radima Hladíka v roce 2016. Křížek se pak vydal na sólovou dráhu a před pár dny nabídl svou třetí desku III.