Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-08 20:56:49

Na silnici I. třídy u Hostomic se řeší havárie svahu, na místě je omezení

Při cestování mezi Teplicemi a Bílinou dbejte zvýšené opatrnosti u Hostomic. Je zde zúžená vozovka, a to z důvodu havárie svahu. K sesuvu došlo pravděpodobně z důvodu historické důlní činnosti. V roce 2022 došlo k monitoringu, který ovšem přítomnost důlního díla neprokázal. „Původně vybudovaný monitoring dle ČGS dostatečně neprokázal příčinu sesuvu z důvodu existence starého […]

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-05 15:57:53

Hlavní budovu Muzea hlavního města Prahy čeká rekonstrukce, Langweilův model ji přečká v "sarkofágu"

Muzeum hlavního města Prahy uzavírá od 15. června hlavní budovu na Florenci kvůli rekonstrukci interiérů, díky níž se výstavní sály připraví na instalaci nových expozic a výstav. Zmodernizováno bude i zázemí pro návštěvníky. Hlavní budova Muzea hlavního města Prahy byla postavena v letech 1896–1898 podle návrhu architekta Antonína Balšánka, pro veřejnost pak byla společně s expozicemi slavnostně otevřena 27. září 1900. Za 120 let své existence neprošla žádnou větší/generální rekonstrukcí. Probíhaly v ní pouze dílčí úpravy především technického charakteru. Její celková generální rekonstrukce byla připravována již od roku 2004. V roce 2012 byla dokončena celková obnova fasády, včetně zrestaurovaných plastických prvků. Po 120 letech je podle vedení muzea nezbytné komplexně obnovit interiéry, a to i s technickým a bezpečnostním zařízením, které je již na hranici životnosti. Součástí rekonstrukce interiérů bude i vybudování výtahu, čímž se celá budova stane plně bezbariérovou. Nově bude dislokováno a upraveno zázemí pro návštěvníky – pokladna, šatna, muzejní obchod a toalety. Zaměstnanci muzea postupně zabalí 578 sbírkových předmětů z historických sbírek muzea a 744 archeologických exponátů, které se přestěhují do depozitářů. Zajímavostí je, že budovu neopustí Langweilův model Prahy. Bude pro něj zhotoven speciální obal, jakýsi sarkofág tak, aby nedošlo k jeho poškození. Při rekonstrukci budou také ochráněny umělecké a umělecko-řemeslné prvky, které jsou součástí muzejní budovy, jako například malované stropy z domů U Císařských na Václavském náměstí nebo z Vaječného trhu (dnešní Rytířská ulice) či z kláštera cyriaků na Starém Městě. Rekonstrukce bude zahájena 1. září, hlavní budova by se měla znovu otevřít pro veřejnost na podzim v roce 2022. Zrekonstruovanou budovu otevře velká výstava rozloženého Langweilova modelu Prahy s využitím moderních audiovizuálních technologií a interaktivních prvků. Model je světovým unikátem a zároveň nejznámějším exponátem hlavní budovy, příležitost vidět ho v rozložené podobě se vyskytne jednou za několik desítek let. Na výstavě budou navíc k vidění další modely Prahy – od historických až po ty současné. „Rekonstrukce interiérů hlavní budovy bude nepochybně náročná. Věřím ale, že se nám díky ní podaří této krásné novorenesanční stavbě vrátit její původní lesk, který léty postupně ztrácela. A osobně mě bude těšit, že se zařadíme mezi v posledních několika letech zrekonstruované historické pražské muzejní budovy,“ dodává ředitelka Muzea hlavního města Prahy Zuzana Strnadová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-05 08:05:00

Architekt Peter Požár rozumí duši starých domů. Jsem takový architekt rekonstrukcí, říká

Rád dělá rekonstrukce starých činžovních domů. Zná jejich příběhy, má je v úctě, přistupuje k nim citlivě, je precizní a neváhá jít až k prameni. Tedy najít originály, nechat vyrobit historické kopie a decentně je kombinovat s moderními architektonickými prvky. „Přijde mi, že rekonstrukce jsou vlastně ekologické. Domy se recyklují, opravují, udržují a adaptují na současné bydlení. Takový má být přístup i k věcem, životu. Obecně nemám rád, když se staré, ale krásné věci boří,“ říká architekt Peter Požár.

Čas načtení: 2025-03-19 15:45:00

Vzkříšení skoků: rekonstrukce můstků, repasování medailí, Světový pohár. Kdo je mladá naděje?

Dlít ve vzpomínkách jim nestačí. Čeští skokané rozjeli projekt Návrat na vrchol, který má českou tradiční disciplínu nejenom zachránit v době historické krize, ale posunout ji zpět mezi nejlepší. Páteří je rekonstrukce klíčových areálů v Harrachově, víc peněz na trenéry a péče o znovu se vzmáhající mládež. „Já mám pocit, že se po mnoha letech povídání a malování nějaké budoucnosti, začíná konečně něco opravdu dělat,“ říká Jaroslav Sakala, mistr světa v letech na lyžích.

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2019-09-10 05:43:59

Výročí: Jak to bylo s rusínskou identitou

Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel?  „‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“  Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země. Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích. V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu.  Kulturní a politický dualismus V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kromě toho byly sepsány v těžce srozumitelném „jasyčie“, tedy jazyce složeném z ruštiny, církevní slovanštiny a místních rusínských nářečí. Po připojení k Československu se z úředníků, učitelů a studentů stávali spisovatelé, jejich tvorba měla světskou povahu, tematizovány byly národní a sociální problémy, autoři rozšiřovali dosavadní žánrové spektrum. Oproti předcházejícímu období, kdy se prakticky veškerá literární tvorba soustředila v několika časopisech a lidových kalendářích, se začala rozvíjet knižní kultura.  Na tomto pozadí začala intenzivní rekonstrukce kulturní paměti a „budování literatury“, činnost úzce propojená s hledáním rusínské identity. Rusínská komunita byla ovšem v jazykových, náboženských a politických otázkách rozpolcena. Její vůdčí představitelé, k nimž patřili Hryhorij Žatkovyč, Augustin Vološyn či Jevhenij Sabov, prosazovali rozdílné představy o národní identitě. Zjednodušeně se dá konstatovat kulturní a politický dualismus s rusofilským a ukrajinofilským pólem. Na kontinuu mezi nimi se pohybuje místní rusínská identita. Na ukrajinské straně existovaly navíc dva modely: halicko-ukrajinský a sovětsko-ukrajinský. Díky liberální migrační politice ČSR vůči emigrantům z carské říše (tzv. ruská pomocná akce) mohla nemalá část těchto ukrajinských emigrantů pracovat v administrativním, ekonomickém a kulturním sektoru Podkarpatské Rusi, kde zpravidla prosazovali ukrajinskou národní orientaci. Polarizace mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vedla k rozmachu nacionalismu, který místnímu kulturnímu životu období první republiky vtiskl jeho specifický charakter přetrvávající do jisté míry až do současnosti. Po celé meziválečné období oba tábory opakovaně otevíraly otázky jazyka, historie a identity a vedly o nich jízlivé polemiky. Antonín Hartl, vynikající znalec kulturních poměrů na Podkarpatské Rusi dvacátých a třicátých let, si všímá, že „oba proudy jsou vedle sebe bez styku a nedovolují účelnou organisaci a centralisaci kulturních sil a výchovné práce“. Situace byla kontraproduktivní a v konečném důsledku bránila rozvoji rusínské kultury a jazyka. Vznikající kulturní spolky a organizace si navzájem konkurovaly. „Ukrajinofilové“ založili v Užhorodě v roce 1920 Tovarystvo Prosvita Podkarpatská Rus (Prosvita = Společnost pro osvětu a vzdělávání). Cílem spolku podle jeho statutu bylo podpořit kulturní a ekonomický rozvoj rusínského národa a publikační činnost v jazyce srozumitelném všem podkarpatským Rusínům. Zatímco podkarpatoruští „ukrajinofilové“ užívali označení Rusín ve smyslu „příslušník ukrajinského národa“, „rusofilové“ předpokládali, že Rusíni patří k velkému ruskému národu, jehož součástí jsou i Malorusové, tj. Ukrajinci. Tuto svou kulturní orientaci prosazovali prostřednictvím kulturního a vzdělávacího spolku s názvem Russkoe Kulturno-Prosvetitelnoe Obščestvo imeni Aleksandra Duchnovyča (Ruská kulturně-osvětová společnost Alexandra Duchnovyče), který založili roku 1923 rovněž v Užhorodě. Cílem spolku bylo podporovat kulturní rozvoj ruských (tj. rusínských) obyvatel a vzdělávat je v ruském morálním a vlasteneckém duchu. V těchto aktivitách ho podporovali ruští, převážně monarchisticky či antibolševicky orientovaní emigranti žijící v Československu. Četné brožurky a příručky, jež vydávala Narodnaja biblioteka, byly psány rovněž v ruštině (se stopami lokálních nářečí), navíc však obsahovaly vysvětlivky v rusínských dialektech, aby se zajistilo porozumění obsahu. Podobně jako ukrajinská Prosvita i Duchnovyčova společnost zřizovala čítárny, kde mj. přednášeli učenci Pražské ruské a ukrajinské univerzity. O čem se psalo Bez ohledu na svá ideologická stanoviska přijímali podkarpatští autoři literární postupy romantismu a realismu dominující 19. století. Mezi tématy převažovalo budování rusínské identity a státu. Pro poezii byla typická oslava vlasti a mateřského jazyka, pro prózu pak historické hrdinské vyprávění. Od konce dvacátých let se do tvorby autorů obou proudů promítá zhoršující se sociální situace. Poezie mladších rusky píšících autorů, např. Vasyla Doboše, Emelijana Baleckého a Andreie Patrus-Karpatského, intenzivně tematizuje sociální osvobození a očekávání nevyhnutelné změny. Ukrajinsky píšící autoři pojednávali o sociálních otázkách již dříve. Kombinace romantizovaného hrdinského příběhu se sociálním tématem a psychologizujícími prvky najdeme v románu Rozbijnyk Il‘ko Lepej (Lupič Ilko Lepej, 1936) Vasyla Grendžy-Donského. Významný levicový autor se kromě tvorby ukrajinských spisovatelů ze Sovětského svazu inspiroval i českými levicovými intelektuály. V návaznosti na Ivana Olbrachta zpracoval motiv karpatských loupežníků; narativ rusínského románu je stejně jako příběh Nikoly Šuhaje literární adaptací příběhu jeho kamaráda z dětství. V románu Grendža-Donskyj pak rozvíjí téma negativních dopadů bohatství na morálku, korupce v místní samosprávě a huculské touhy po svobodě. V úvodu jsme svědky rodinného konfliktu – otec hlavního hrdinu vydědí, protože se oženil s chudou dívkou. S nastalou situací se Ilko těžko vyrovnává, začíná pít a končí ve vězení za napadení a krádež. Když ho po útěku odvrhne i jeho žena, dá se na zbojničení. Román nejlépe vystihuje Ilkovo příznačné zvolání: „Nikdy se nevzdám své svobody jen tak – zachráním ji v životě a v smrti!“ Podobně jako jeho literární předchůdce Nikola Šuhaj vystupuje i Ilko coby karpatský Robin Hood. Když je kvůli zradě nakonec zastřelen, vystaví četníci (analogicky k Šuhajovu případu) jeho mrtvé tělo jako exotickou loveckou trofej před četnickou stanicí. Identita regionu oscilující mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vtiskla rusínské literatuře její svérázný charakter; výsledné dílo, „jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají.“ (Antonín Hartl). Pozice území v rámci Československa měla vliv na koloniální postavení regionu a promítla se do kulturní hybridity jeho obyvatel a sociálních problémů. {/mprestriction}  Autor je slavista.

Čas načtení: 2024-02-18 18:30:00

Skončila rekonstrukce kina Central. Po téměř 20 letech olomoucké historické kino Central opět přivítá návštěvníky. (video)

Skončila rekonstrukce kina Central. Po téměř 20 letech olomoucké historické kino Central opět přivítá návštěvníky. Muzeum umění jej za 96 milionů korun opravilo - Nová scéna Centralu bude součástí plánové středoevropské galerie moderního umění....

Čas načtení: 2024-03-11 11:56:07

Vstup do liberecké radnice obsadí dělníci, opraví i schod s Havlovým citátem

Kamenné schodiště před budovou historické radnice v Liberci se dočká rekonstrukce. Vyřešit by se tak měl mimo jiné i „problematický“ schod, na němž je vytesaný citát bývalého prezidenta Václava Havla.

Čas načtení: 2024-03-11 12:10:46

Vstup do liberecké radnice obsadí dělníci, opraví i schod s Havlovým citátem

Kamenné schodiště před budovou historické radnice v Liberci se dočká rekonstrukce. Vyřešit by se tak měl mimo jiné i „problematický“ schod, na němž je vytesaný citát bývalého prezidenta Václava Havla.

Čas načtení: 2024-05-28 18:19:04

Rekonstrukce mostu v České Lípě si vyžádala omezení. Řidiči se potýkají s komplikacemi

V sobotu 27. dubna začala plánovaná rekonstrukce mostu v Děčínské ulici v České Lípě. Vyžádala si částečnou uzavírku na frekventovaném úseku silnice II/262. Práce potrvají pravděpodobně do konce září. Od začátku dubna je uzavřená také silnice pod mostem, a to pro vozidla i pro pěší. „Měli jsme obavu z ranních a odpoledních špiček, kdy je […]

Čas načtení: 2024-06-23 19:29:07

V České Skalici probíhá rekonstrukce silnice III/3049. Komplikace tu budou až do října

V těchto dnech naplno běží rekonstrukce silnice třetí třídy č. 3049 v České Skalici. Ta patří mezi jednu z nejvytíženějších v kraji, zejména přes letní měsíce, a to kvůli nedalekému turistickému cíli – Babiččině údolí. Stavební práce na novém úseku za téměř 50 milionů korun jdou zatím podle plánu. „My jsme se před časem rozhodli, […]

Čas načtení: 2024-04-12 11:04:57

Správa silnic MSK opravuje ulici Borovského v Karviné, přibude tady nově i kruhový objezd

Správa silnic Moravskoslezského kraje začala opravovat ulici Borovského. Rekonstrukce by měla přispět k výraznému zlepšení bezpečnosti silnice. Oprava začala v pondělí 8. dubna uzavřením první části silnice, od Slezské univerzity po křižovatku na ulici Kosmonautů. „Celková stavba je rozdělena na čtyři etapy s ohledem i na technologii výstavby a s ohledem na uzavírky a dopravní […]

Čas načtení: 2024-04-16 11:12:34

V Třeboni se kompletně vyměňují dva mosty. Úplné uzavírky potrvají do srpna

Půlroční uzavírka v Třeboni se týká dvou mostů nad železniční tratí. Rekonstrukce je úplná, řidiči si musí na opětovné otevření silnic počkat až do léta. „Třeboň je rozdělená přeložkou silnice je I/34 a ta přeložka má pochopitelně také nájezdy a sjezdy a v podstatě dva mosty, které se tohoto týkají, se v dané chvíli opravují, […]

Čas načtení: 2024-05-17 15:16:37

Most u Lokte na Karlovarsku šel k zemi, na místě je jednosměrný provoz

Most nad dálnicí D6 mezi Loktem a Novým Sedlem na Karlovarsku. Tak, jak ho řidiči znají, už neexistuje. Dělníci ho museli celý zbořit. Jiří Šlachta, ředitel Krajské správy a údržby silnic Karlovarského kraje k opravám mostu říká: „2. dubna byla zahájena rekonstrukce mostu Nové Sedlo Loket s tím, že 6. a 7. v noci byla […]

Čas načtení: 2024-02-15 15:15:34

Nájezdová rampa na Most Barikádníků v Praze 7 se opravuje, ve špičkách počítejte se zdržením

Na nájezdové rampě z ulice Povltavská, která se napojuje na most Barikádníků, aktuálně probíhá kompletní přestavba. První práce zde přitom probíhaly už v loňském roce a pokračují i letos. Momentálně se na místě bourá a poté proběhne kompletní rekonstrukce rampy a části mostu Barikádníků, ale pouze napojení. Barbora Lišková, tisková mluvčí TSK hl. m. Prahy … Nájezdová rampa na Most Barikádníků v Praze 7 se opravuje, ve špičkách počítejte se zdržením Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-05-26 16:45:36

Silnice na Košťálov se rekonstruuje, pozor na uzavírky

Silnice II/286 z Lomnice nad Popelkou směrem na Košťálov prochází náročnou rekonstrukcí. Její stav je dlouhodobě nevyhovující, je plná děr, které ohrožují silniční provoz. Příprava projektu trvala několik měsíců, stavba se nakonec rozběhla před pár týdny. „Stavba je rozdělena do tří etap, dojde ke kompletní rekonstrukci více jak pětikilometrového úseku. Dojde také k vybudování nového […]

Čas načtení: 2024-05-30 18:19:11

Dělnická a Vodní v Havířově dostanou nový asfalt. Řidiče čeká uzavírka

Dvě důležité dopravní tepny v Havířově projdou nutnou opravou asfaltového povrchu. Zatímco na Dělnické ulici bude doprava pouze omezena, na sousední Vodní ulici bude nutné zavést úplnou uzavírku. “V současné době se připravuje oprava silnic II/475, ulice Vodní a silnice III/4746, ulice Dělnická v Havířově. Připravuje se oprava, která začne asi od poloviny června, a […]

Čas načtení: 2024-06-11 15:06:07

V Pardubicích zhoustla doprava, řidičům komplikují život uzavírky

Pardubickým řidičům komplikují život uzavírky. Kraj začal s opravou Wonkova mostu a omezení neminulo ani Poděbradskou ulici, která spojuje město se silnicí první třídy číslo 36 mířící na Lázně Bohdaneč. Severní část Pardubic zažívá krušné měsíce. Na Wonkově mostě, přes který denně projede 33 tisíc aut, se nyní jezdí pouze ve dvou vnějších pruzích. „V […]

Čas načtení: 2024-06-30 06:00:32

V obci Zdiby zdrží řidiče kvůli opravám silnice semafory. Je třeba počítat s kolonami

V obci Zdiby v okrese Praha – východ ve Středočeském kraji probíhá oprava silniční komunikace II/608 od okružní křižovatky Zdiby směr Veltrusy, která v místě v následujících měsících omezí řidiče v dopravě. „Je to jedna z těch delších staveb nebo oprav, které momentálně provádíme. Týká se to úseku, který je delší než 3,5 kilometru, jedná […]

Čas načtení: 2024-02-26 15:31:49

7 tipů na rekonstrukci domu

Přestavba domu začíná inspirací Při plánování rekonstrukce domu je inspirace klíčová. Na trendy moderní doby natrefíte nejen na online platformách a v designových časopisech. Mnohem lepší je však navštívit například kuchyňské či koupelnové studio, ve kterém si můžete materiály osahat a udělat si lepší představu o tom, jak daný kousek zapadne do vašeho interiéru. V ideálním případě si nechejte poradit na místě od profesionálů, kteří dobře rozumí vašim požadavkům a ví, jakou variantu zvolit tak, aby nebyla krásná pouze na oko, ale aby vyhovovala i praktickým nárokům. Široký výběr a dostupnost poboček po celé republice je už třešnička na dortu, která vám usnadní mnohá rozhodování. Rekonstrukce domu svépomocí Pokud chcete snížit náklady za rekonstrukci, udělejte některé práce svépomocí. Například malování, jednoduché úpravy interiéru nebo zahradní práce můžete provést sami s minimálními náklady na pracovní sílu. Nicméně je důležité si uvědomit své schopnosti a hranice. Také vezměte v potaz fakt, že i menší rekonstrukce rodinného domu vyžaduje určité věci, bez kterých se zkrátka nehnete z místa. Pořiďte si kvalitní nářadí od českého dodavatele Elespo, pracovní oděv, a hlavně posbírejte informace a zkušenosti, které vám rekonstrukci značně usnadní. Jak si vybrat vzhled nové fasády? Pokud chcete obměnit vzhled fasády, zvažte několik faktorů, včetně estetických preferencí, trvanlivosti a údržby. Skvělou a nesmrtelnou volbou je například fasáda z lícových cihel, ze kterých si můžete udělat i bytelný plot. Jde o velice odolný materiál, který zvládne i třeskuté mrazy. Lícové cihly jsou vyráběny ražením hlíny do formy, přičemž každá je originál. Tato fasáda domu je oblíbená také proto, že svým vzhledem připomíná ručně vyráběné cihly, které ale nepotřebují téměř žádnou údržbu a vybrat si můžete z opravdu pestré škály barev a typů. Westbrick Proč vyměnit okna? Výměna starých oken za nová dramaticky zlepšuje energetickou účinnost budovy. To samozřejmě vede k úspoře nákladů za energie, vytápění a případné chlazení během léta. Moderní okna přispívají k odhlučnění, čímž zvyšují komfort vašeho domova. Investice do výměny oken během rekonstrukce se tak vyplatí v podobě nižších účtů za energie a většího pohodlí. Více si můžete přečíst zde: https://www.svet-oken.cz/plastova-okna/vymena-oken-a-stavebni-povoleni.html  Proč při rekonstrukci myslet na zachytávání dešťové vody? Zachytávání dešťové vody je ekologické a ekonomické řešení, které vám umožní zalévat zahradu, splachovat toaletu nebo mýt automobil za nulové náklady. Právě tento šetrný způsob pomáhá snižovat spotřebu pitné vody a zároveň přispívá k udržitelnosti životního prostředí. Pokud plánujete rekonstrukci, zvažte instalaci nádrže na zachytávání dešťové vody, která nejen ušetří přírodu, ale také pár tisíců ve vaší peněžence. Cenyprizemi.cz Barel na vodu Proč mít peníze do rezervy a kde si půjčit? Zejména během rekonstrukce starých domů se mohou objevit nečekané náklady, kdy bude potřeba sáhnout hlouběji do kapsy. Proto je dobré mít určitou částku peněz bokem jako rezervu, kterou budete moci v nenadálé situaci použít. Jestliže vám chybí finanční prostředky, pomůže vám půjčka na rekonstrukci domu, díky které budete moci bez problémů pokračovat a dotáhnout práci do zdárného konce. Doporučujeme srovnávač Poskytnuto.cz Oznámení o rekonstrukci Ještě, než se pustíte do rekonstrukce, zjistěte si, zda je k zapotřebí mít stavební povolení či ohlášení stavby. Pokud jste vlastníkem bytu, bohatě postačí, když oznámíte rekonstrukci společenství vlastníků jednotek. V případě, že chcete zmodernizovat družstevní byt, budete potřebovat „souhlas s přestavbou“. No a v posledním případě stavby pro bydlení a pro rodinnou rekreaci s jedním podzemním podlažím, které jsou hluboké maximálně tři metry a mají nanejvýše dvě nadzemní podlaží a podkroví, nepotřebují stavební povolení. Stačí jen ohlášení stavby a můžete se směle pustit do rekonstrukce.  Při rekonstrukci platí známé „dvakrát měř, jednou řež“ Usnadněte si práci a spoustu nervů – poslední radou, jak projít celým procesem bez většího stresu je udělat si plán a zorganizovat průběh na papír. Vytvořte si detailní plán, který bude zahrnovat veškeré práce, jež je potřeba udělat a stanovte si jasný časový rámec. Tento úkon vám pomůže udržet tempo s postupováním kupředu a minimalizovat zpoždění nebo předejít nepředvídaným komplikacím. Plánování také umožní efektivně nakládat s finančními prostředky – stanovení rozpočtu a sledování výdajů v průběhu rekonstrukce domu minimalizuje riziko překročení vašich finančních možností. Pokud si nejste jisti v kramflecích, nebojte se obrátit na profesionály, kteří se v oboru pohybují zcela běžně a mají nespočet zkušeností. I takto se dá ušetřit spousta práce, pokud nejste zrovna zdatný domácí kutil a rekonstrukce svépomocí by pro vás byla spíše za trest. Teď už vám nic nebrání pustit se s radostí do rekonstrukce a těšit se z dobře odvedené práce.

Čas načtení: 2024-06-08 20:56:49

Na silnici I. třídy u Hostomic se řeší havárie svahu, na místě je omezení

Při cestování mezi Teplicemi a Bílinou dbejte zvýšené opatrnosti u Hostomic. Je zde zúžená vozovka, a to z důvodu havárie svahu. K sesuvu došlo pravděpodobně z důvodu historické důlní činnosti. V roce 2022 došlo k monitoringu, který ovšem přítomnost důlního díla neprokázal. „Původně vybudovaný monitoring dle ČGS dostatečně neprokázal příčinu sesuvu z důvodu existence starého […]

Čas načtení: 2024-08-19 18:18:52

Začala 4. etapa rekonstrukce Barrandovského mostu. Rampa ze Strakonické ulice zůstává uzavřená

Od pondělí 19. srpna vstupuje rekonstrukce Barrandovského mostu do své čtvrté etapy. Řidiče čekají podobná dopravní omezení jako v předchozí etapě. Největším omezením zůstává úplné uzavření nájezdu na most od ulice Strakonická, který byl uzavřen i v 1. a 3. etapě. Na most tak nebude možné tímto směrem najet, ale variant náhradní trasy je hned […]

Čas načtení: 2025-04-14 11:33:13

Opravy na dálnici D1 v Ostravě: Silničáři odstraňují zvlněný povrch, omezení tu potrvají až do června

Na zvlněné dálnici D1 v Ostravě se právě nacházejí silničáři. Pracují tu na opravě povrchu v úseku od nájezdu v Přívoze až po sjezd v Hrušově. Aktuálně tady stroje frézují asfaltový povrch, následně budou provedeny některé další úpravy povrchu a nakonec tu bude položen nový asfaltový koberec. Motoristé mohou doufat, že po odstranění nerovností a […]

Čas načtení: 2024-08-15 17:18:51

Oprava Sokolovské ulice v Praze zpomalí řidiče až do konce srpna

Na křižovatce, kde se kříží komunikace Sokolovská a Českomoravská v Praze 8 a 9 aktuálně probíhá kompletní rekonstrukce vozovky. Zároveň se zde upravují chodníky a přechody pro chodce, které budou bezbariérové, a světelná signalizace. „Zahájili jsme tuto rekonstrukci již v květnu, kdy jsme opravovali mimo hlavní tahy, mimo hlavní úsek křižovatky. V letních prázdninách jsme […]

Čas načtení: 2024-09-11 13:14:48

Inflace, speciální beton ale i nečekaně špatný technický stav. Cena opravy Barrandovského mostu bude dvakrát vyšší

Od počátku byly plánované náklady na opravu Barrandovského mostu stanoveny na částku 594,5 milionu korun. Tato suma se může zdát vysoká, ale most nebyl v dobrém stavu a potřeboval důkladnou rekonstrukci. Právě velmi špatný technický stav mostu a také inflace jsou podle odborníků hlavními důvody, proč se konečná částka za opravu vyšplhá na dvojnásobek. Vysvětlil […]

Čas načtení: 2024-11-29 09:10:30

Průjezd stavbou má svá pravidla. Jde o bezpečnost řidičů, ale také dělníků

Silnice v Česku často připomínají jedno velké staveniště. Co zrovna není opravováno, to má technologickou přestávku nebo na opravu teprve čeká. I proto se policisté na Hodonínsku před nedávnem zaměřili na to, jak se řidiči v opravovaných úsecích chovají. A žádná velká sláva to tedy opravdu není. Dokazuje to i řada velmi vážných dopravních nehod, […]

Čas načtení: 2024-11-29 09:10:30

Průjezd stavbou má svá pravidla. Jde o bezpečnost řidičů, ale také dělníků

Silnice v Česku často připomínají jedno velké staveniště. Co zrovna není opravováno, to má technologickou přestávku nebo na opravu teprve čeká. I proto se policisté na Hodonínsku před nedávnem zaměřili na to, jak se řidiči v opravovaných úsecích chovají. A žádná velká sláva to tedy opravdu není. Dokazuje to i řada velmi vážných dopravních nehod, […]

Čas načtení: 2024-11-29 09:10:30

Průjezd stavbou má svá pravidla. Jde o bezpečnost řidičů, ale také dělníků

Silnice v Česku často připomínají jedno velké staveniště. Co zrovna není opravováno, to má technologickou přestávku nebo na opravu teprve čeká. I proto se policisté na Hodonínsku před nedávnem zaměřili na to, jak se řidiči v opravovaných úsecích chovají. A žádná velká sláva to tedy opravdu není. Dokazuje to i řada velmi vážných dopravních nehod, […]

Čas načtení: 2024-12-29 08:00:31

Je jedno, jak vypadá semafor, který projedete na červenou. Vždy je to velmi drahý přestupek

Jízda na červenou je dle policie, ale i zákona velmi závažný přestupek. Za semaforem už jsou v pohybu další auta a k nehodě tak je jen krůček. Zatímco u klasických semaforů si to řada motoristů uvědomuje, jakmile přijedou k malým přenosným semaforům u opravy silnice, tak na všechna pravidla zapomínají. Klasické velké semafory v křižovatkách řidiči sice také čas […]