Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-24 18:44:21

Trik pro spisovatele, kteří se chtějí zbavit strachu z nedokonalosti

Tři podstatné kroky v životě spisovatele: začít psát, dokončit celou první verzi rukopisu; následně vše zrevidovat a dopsat. Abyste se posunuli z prvního bodu (začít psát) do druhého bodu (první verze rukopisu), musíte absolvovat dlouhou a trnitou cestu. Jestliže jste se někdy zasekli na jednom místě a nemohli se posunout dál, mám pro vás skvělý ... Pokračovat » Článek Trik pro spisovatele, kteří se chtějí zbavit strachu z nedokonalosti se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2025-03-24 18:44:21

Trik pro spisovatele, kteří se chtějí zbavit strachu z nedokonalosti

Tři podstatné kroky v životě spisovatele: začít psát, dokončit celou první verzi rukopisu; následně vše zrevidovat a dopsat. Abyste se posunuli z prvního bodu (začít psát) do druhého bodu (první verze rukopisu), musíte absolvovat dlouhou a trnitou cestu. Jestliže jste se někdy zasekli na jednom místě a nemohli se posunout dál, mám pro vás skvělý ... Pokračovat » Článek Trik pro spisovatele, kteří se chtějí zbavit strachu z nedokonalosti se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-03-12 07:02:00

Podívejte se na fotografie vylepšené umělou inteligencí. Nadchla i Google

I nejlepší fotomobil může trpět řadou nedokonalostí, které se projeví na výsledných fotografiích. Jde například o neostrost, barevné vady či zkreslení. Společnost Glass Imaging umí tyto nedokonalosti odstranit, s využitím umělé inteligence dokáže uplatnit plný potenciál fotoaparátu smartphonu. Vylepšené snímky zapůsobily i na Google.

Čas načtení: 2024-08-02 21:33:38

Rovnováha mezi dokonalostí a nedokonalostí

Každý může chybovat i umělá inteligence, dokonalost je tam kde se nic nemění milardu let. Máš pravdu, že i umělá inteligence může dělat chyby. A ano, idea dokonalosti, kde se nic nemění, může znít lákavě, ale ve skutečnosti je svět neustále v pohybu. Změna a adaptace jsou často klíčové pro pokrok a zlepšování. I když… Číst dále »Rovnováha mezi dokonalostí a nedokonalostí

Čas načtení: 2024-10-30 08:00:00

Pomoc, je mi 14 let, ale vůbec nejsem jako ostatní holky!

Ahoj Mourrisone, potřebovala bych s něčím pomoct. Je mi 14 let, ale vůbec nejsem jako ostatní holky, no, celkově vidím svět asi jinýma očima než holky v mém věku. Například plno holek se maluje, ale já o to nestojím. Přijde mi, že člověk je nejhezčí takový, jaký je od narození, bez ohledu na to, jestli má nějaké nedokonalosti, nebo tak. Říkám si, proč se asi malují, že by se chtěly líbit lidem, klukům? Však všichni, kteří je mají skutečně rádi je budou mít rádi tak jak tak. Nebo je to tím, že už tak je společnost nastavená a berou to jako samozřejmost? Možná mají nižší sebevědomí, že chtějí skrýt všechny nedokonalosti? Ale to jsem teď odbočila. Dále to je třeba nošení podpatků, přijde jim to hezké a slušné, ale z mého pohledu to škodí zdraví a dá se najít hromada krásných bot i bez podpatků, (a je to i mnohem pohodlnější ;-)). Ale asi nejvíc vnímám nošení podprsenky. Nosím je jen tehdy, když máme tělocvik – kvůli převlékání, a navíc jen sportovní. Jinak běžně chodím bez a nosím trička která nejsou průsvitná, nebo jakkoli jinak nevhodná, ani to není poznat, že podprsenku nemám. Moje otázka zní, jak to vysvětlit mamce, protože i když ví, jaká jsem, přijde mi, že pořád vnitřně tak jako počítá s tím, že budu jako ostatní. Zimní boty mi ukazuje s podpatkem atd. Předem moc děkuji za odpověď a jakékoli rady, Verča, 14 let.

Čas načtení: 2024-01-12 07:30:00

Historie Amigy: Cesta k legendám Commodore Amiga 500 a Amiga 2000

Minule jsme si vyprávěli, jak Commodore sice s velkou slávou zakoupil firmu Amiga a choval se velkopansky jako bohatý ženich, aby následně vyšlo najevo, že spíš připomíná chudého sňatkového podvodníka. Rok 1985 znamenal pro firmu krizi, při níž byl krach nebezpečně blízko. Amigy se to, naštěstí, dotklo relativně minimálně, takže se ji podařilo dokončit včas, i když za cenu některých nedokonalostí. Bohužel, Amiga 1000 byla drahá a nešla příliš na odbyt. Bylo třeba přijít s něčím, co platformu na trhu prosadí.

Čas načtení: 2021-08-21 00:00:00

K létu patří plavky, co letos frčí?

Co by to bylo za léto, kdybychom si alespoň jednou nešli někam zaplavat? Nezáleží na tom, zda-li preferujete přírodní koupaliště, bazén na své vlastní zahradě či aquaparky v exotických zábavních parcích – všichni toužíme po plavkách, které nám dokonale padnou, zakryjí naše nedokonalosti a naopak zvý ...

Čas načtení: 2016-11-26 10:15:00

Dámskému spodnímu prádlu vládnou korzety a krajky

Vybírat si spodní prádlo podle toho, co je zrovna trendy, je trochu ošemetná strategie. Ne každému totiž sluší všechno a tady to platí obzvlášť. Třeba podprsenku je potřeba vybírat tak, aby byla pohodlná, upozorňovala na přednosti a skrývala nedokonalosti. Před tisíci lety sloužilo dámám spodní prá ...

Čas načtení: 2010-09-23 00:00:00

Grily Weber – pohodlné grilování

Tvůrcem kotlových grilů se roku 1952 stal George Stephen, americký nadšenec grilování. Jeho neustálá boj s nepříznivým počasím a nedokonalosti opečeného pokrmu z ohně, ho donutily, aby nad danou věcí trochu zapřemýšlel. Netrvalo dlouho a kotlový gril spatřil světlo světa. Prvním modelem George Step ...

Čas načtení: 2010-08-25 00:00:00

Dámské šaty: Vždy dokonale

Téměř každá žena touží po dokonalé postavě bez chyb. Ovšem pokud patříte k ženám se silnějšími stehny, větším bříškem či zadečkem, pak nezoufejte. Je na čase umět Vaše nedokonalosti skrýt. Začít můžete výběrem správných dámských šatů. Horké letní dny jsou tu a není žádný důvod schovávat se v jeanse ...

Čas načtení: 2010-08-02 00:00:00

Dámské halenky: Sexy i v nadměrné velikosti

Patříte k ženám, které nejsou zrovna modelový typ? Máte větší bříško, zadeček nebo stehna? Chcete se líbit a být za sexy elegantní dámu? Pak si jistě pořiďte takové oblečení nadměrných velikostí, které dokáže nedokonalosti skrýt. Jak je známo i baculky se chtějí líbit a chtějí být obdivovány. Obleč ...

Čas načtení: 2020-11-03 07:00:00

Rozhodli ste sa doma vymaľovať?

Vďaka tomu, že trávime viac času v našich domovoch, či už vďaka karanténe, homeoffice, či sme na ošetrovni doma s deťmi a k dispozícii nemáme dostatok vyžitia, mnohí z nás sa pustili do zveľaďovania našich domácností, pretože až teraz vidíme všetky nedokonalosti. Navyše sa už pomaly, ale isto blížia ...

Čas načtení: 2011-10-09 21:30:00

Pleťové krémy – zbavte se nežádoucích nedokonalostí

Pleť je poetičtěji řečeno odrazem našeho životního stylu. Budete-li se dennodenně vystavovat nebezpečných UV paprskům v soláriích, vaše pokožka rapidně zestárne a po pár letech pravděpodobně přibude pár pigmentových skvrn. Pokud holdujete cigaretám a potrpíte si na bujaré večírky, slovo akné je vám ...

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2019-07-13 22:20:21

Vary, den pátý: Filmová přehlídka průměrnosti

Nejhorší na festivalu v Karlových Varech je fakt, že zhlédnete mnoho průměrných filmů. Přitom u mnoha z nich vás velmi mrzí, že jim od výjimečnosti schází jen pár kroků. Ve Varech snad nepromítají jiný film, který by byl tak svázán s literaturou, jako je snímek Děti mrtvých (režie Kelly Copper a Pavol Liška, Rakousko, 2018). Vychází ze stejnojmenné knihy rakouské autorky Elfriede Jelinekové, v níž účtuje s rakouskou historií. Cituji ze staršího článku Zuzany Augustové v Reflexu (kniha nevyšla česky a autor těchto řádek ji nečetl): "Autorka v něm zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Na 666 stranách ožívají oběti holocaustu jako nemrtví – upíři a strašidla - a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli." Film je stylizovaný do němé grotesky a připomíná záběry z domácích kamer ještě před nástupem videa. Psané komentáře zřejmě vycházejí z knihy (ovšem když se objeví motiv syrských uprchlíků, tak se zdá, že některé motivy v ní nebudou) a je na nich třeba ocenit zejména Jelinekové smysl pro suchou a někdy hodně cynickou ironii. Film si bere na paškál Štýrsko (které je prostě nade všechno), které krutě zesměšňuje (Jelineková v nenávisti vůči Rakousku svým způsobem navazuje na Thomase Bernharda). Děti mrtvých je mnohdy opravdu velmi vtipný, tedy pokud na tento způsob humoru přistoupíte, ovšem mnohem více je hluchých míst (nebo je možná nechápeme, neb neznáme rakouský kontext). Trochu tím připomíná filmové zpracování Váchalova Krvavého románu: k tomu, aby nás oslovil, mu nakonec schází menší lpění na formě. Nebo by stačilo zkrátit film o třetinu. Ale kdo by se chtěl prsit před publikem šedesát minut místo devadesáti, když chce ukázat, co všechno umí. Na komedii Patrick (režie Tim Mielants, Belgie, 2019), se autor těchto řádek velmi těšil. Mielants je režisérem některých dílů zajímavých a úspěšných seriálů Peaky Blinders - Gangy z Birgminghamu a The Terror. Film Patrick ale vzbuzuje rozpaky: Mielants jej sice režisérky zvládl, ale jeho snahu shazujene úplně povedený scénář, jehož je spoluautorem. Patrick je příběhem čtyřicetiletého (vlastně je mu 38, raději mu roky nepřidávat, jak si poněkud pozdě uvědomí jedna z postav, která má poznat jeho fyzickou sílu), který bydlí s rodiči provozujícími nudistický kamp. A když otec najednou umírá, musí se hlavní hrdina, který nepatří k nejbystřejším, vyrovnat s tím, že se musí osamostatnit a případně pokračovat v díle rodičů. A to není nic snadného, zvláště pokud vám někdo ve stejné chvíli ukradne kladivo... Film se pokouší ukázat povahu lidí doslova v celé její nahotě. Záměrně se drží stylizace nedokonalosti duševní a tělesné (není náhodou, že dva opravdu pohlední lidé zůstanou - což část diváků jistě rozesmutní - oblečeni). Bohužel se Mielants nikdy nepustí na nejistou plochu - jako by nakonec tělesná nahota měla být tím neodvážnějším počinem, který si dovolí udělat. Pokusí se sice vznikající konflikty stupňovat, ale vždy jde o bezpečnou půdu, která je pro diváky "skousnutelná". Prostě: čím více penisů, tím více různých klišé. Když totiž postavy svléknete, neznamená to ještě, že je opravdu obnažíte. Snímek Vazba (režie Andrei Cohn, Rumunsko, 2019) patří těm drsnějším. Prakticky celý se odehrává v jedné cele a děj stojí na pouhých dvou postavách: architektovi Dinovi zatčenému za protistátní činnost (děj se odehrává v 80. letech za vlády komunistického diktátora Ceaušesca) a kriminálníkovi Valjovi, který spolupracuje s policií a snaží se z Dina dostat co nejvíce informací Sledovat dvě hodiny, jak jeden člověk psychicky a fyzicky terorizuje druhého, který tomu nemůže ani na minutu uniknout, není pro slabší povahy. Zvláště když nejde o soustavný teror, ale o hru kočky s myší: Valja chvílemi vystupuje přátelsky, chvílemi dává najevo svou fyzickou sílu. Pokud si připustíte, že byste mohli být na místě Dina (jehož největší provinění spočívá v tom, že se scházel s přáteli a poslouchali Svobodnou Evropu), může se vám udělat opravdu špatně Na druhou stranu není účinek filmu takový, jaký by mohl být. Vlastně se při některých pasážích - a v tomto kontextu to můžete cítit skoro jako svatokrádež - trochu nudíte. Možná je to tím, že se postavy nijak moc nerozvíjejí: Dinu prakticky ihned zaujme prosebnou a poníženou pozici, Valja je - přes střídání masek - od počátku do konce nemilosrdný. Navíc úplně nelze věřit, že Valja je skutečný člověk, nikoliv jen produkt scénáristické snahy vytvořit zajímavou zápornou postavu. Má totiž znalosti, které by člověk od obyčejného kriminálníka nečekal (a fascinující je, že ve špinavé cele nosí celou dobu běloskvoucí slipy) a Dinu - přestože jde o mnohem vzdělanějšího člověka - mu ani na chvíli není protihráčem. Nelze ani mluvit o nějakém stupňujícím se teroru - kdyby se jednotlivé scény libovolně proházely, divák to nepozná. Trochu je to jako s Gibsonovým filmem Umučení Krista: když nastavíte příliš drsné zážitky hned na začátku, může vám připadat další mučení jako banalita. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Film Tohle je láska (režie Claire Burger, Francie, 2018) získal cenu za režii v sekci Giornate degli Autori na MFF v Benátkách, ale spíše to bude dáno "kvalitou" soutěžních filmů než výkonem režisérky. Tedy: část filmu je opravdu působivá, jenže to by většiniu nesměl ukazovat úplné banality. Maria opustí žena a on se musí postarat o dvě dcery: čtrnáctiletou Fridu a sedmnáctiletou Niki. Cítí se osaměle a péči o dcery příliš nezvládá. A zasáhnou vás právě pasáže, kdy je Mario drcen tíhou okolností, které neumí vyřešit. Jedna z nejsilnějších scén se přitom dotýká jeho zranitelnosti: když k němu na nočním parkovišti přijde žena a on se domnívá, že poskytuje sexuální služby a slušně ji odmítne, dočká agresivního útoku, protože ona žena je ve skutečnosti řidička kamionu a ruší ji, že Mario pouští v autě nahlas hudbu. A my vidíme muže, který se snaží chovat spořádaně a neumí se ubránit po celkem banální chybě. Působivé jsou i scény, kdy se Mario snaží být dobrým otcem a musí čelit agresi zvláště mladší dcery, která jej považuje za viníka rodinných trablů. Režisérka zdařile evokuje pocity citlivého muže, jemuž se v rukách všechno v prach obrací. Jenže tohle všechno musíme lovit mezi pasážemi o problémech v práci, o vztahu starší dcery, o hraní v divadelním projektu, do kterého se Mario přihlásil... Jako by režisérka nevěřila, že vyprávění o citlivosti jednoho muže unese celý film. Kdyby se nebála, možná by natočila příběh, že ve kterém citlivý muž unese celý svět...

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary

Čas načtení: 2024-03-06 08:40:51

Jak se odlišuje 3D vánoční stromek od klasického umělého stromečku?

Jak se odlišuje 3D vánoční stromek od klasického umělého stromečku? redakce St, 03/06/2024 - 08:40 Design a Dekorace Klíčová slova: umělý vánoční stromek mojvianocnystromcek.sk umělý vánoční stromeček Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Pod nablýskaným zevnějškem se však častokrát ukrývá jen shluk povislých větviček a další větší či menší nedokonalosti. Nebaví vás už tyto nedostatky maskovat? Nahraďte starý stromeček, který už má nejlepší časy za sebou, modernější variantou. Není stromek jako stromek Umělých vánočních stromků různých druhů a velikostí najdete na trhu nejen v předvánočním období tolik, že si z nich vyberete bez ohledu na to, jaké máte požadavky. Při výběru byste měli věnovat pozornost nejen jejich vzhledu, ale i kvalitě zpracování. Pokud je pro vás důležitá cenová dostupnost, bude pro vás skvělou volbou tradiční umělý stromeček z PVC. Tento materiál je vysoce odolný, a tak ploché 2D jehličí během svátků ze stromku neopadá.   Záleží vám především na elegantním a přirozeném vzhledu stromečku? V tom případě zvolte jako hlavní dominantu vaší vánoční výzdoby 3D vánoční stromek. Jeho svěžest, ideální tvar, barva i pichlavé jehličí působí tak realisticky, že jen stěží uvěříte, že se nejedná o živý stromek. Zatímco jeho vnější větvičky jsou třírozměrné, ty uvnitř, které jej opticky zahušťují, mají klasický plochý dvourozměrný tvar. Proč zvolit 3D vánoční stromek Kromě věrného vzezření na 3D stromečcích oceníte i jejich nenáročnou údržbu, odolnost a dlouhou životnost. 3D jehličí je vyrobené z polyetylénu a neopadává ani při neustálém skládání a rozkládání, a tak se z krásy tohoto stromečku budete těšit několik desetiletí.  I když je nádherný i jednoduchý 3D stromek, můžete zvolit i variantu se zabudovanými LED světýlky. Další možností je stromeček se zasněženými větvičkami. Jeho bílá barva je úžasným podkladem pro jakoukoliv barevnou kombinaci, a tak při zdobení můžete klidně popustit uzdu své fantazii.    Přidat komentář Zdroj: Text i obrázky mojvianocnystromcek.sk. Ozdobený vánoční stromeček k sobě přitahuje obdiv a nadšenou pozornost. Není divu – vhodně zvolené dekorace dělají zázraky, i z nehezkého stromku dokážou vytvořit umělecké dílo, na které můžete být hrdí.

Čas načtení: 2024-03-14 20:00:55

5 věcí, které chceme vidět u Galaxy S25

Nejnovější vlajkové modely Samsungu Galaxy S24, S24+ a S24 Ultry jsou jedněmi z nejlepších androidových smartphonů, které si dnes můžete koupit. Jsou výkonné, mají skvělé displeje, pořizují krásné fotografie ve dne i v noci a chlubí se také funkcemi umělé inteligence. V žádném případě však nejsou dokonalé. Některé dílčí nedokonalosti, pokud to tak máme říci, by mohla napravit příští vlajková řada Galaxy S25. Zde je pět funkcí […]