Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-06 13:47:16

Boj o generálské sochy: Koněva ven a Vlasova dovnitř?

Stalo se to velké téma, i když 2. světová válka, díky Bohu, už dávno skončila. My jsme však submisivní vůči vůdcům a vládcům, a tak se jim snažíme zalíbit i po smrti. Je v tom však zas ta bídná politika, která ráda hodnotí dějiny zpětně. A po bitvě je každý generál, že? Jak u nás, tak i ve světě. Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému. Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. A každý z těch velkých vládců, vojevůdců, veličin vždy byl nějaký. Nikdy nikdo nebyl zcela absolutně nevinný. Každý něco v životě provedl. Jsme lid hříšný a božský jedinec prostě neexistuje. A tak se proto vždy na kohokoliv něco najde, buď se na něj pomník postaví, nebo se ten jeho zase za čas zbourá. Vždy si vzpomínám, jak jsem v 4. třídě obecné zamalovával nebo vytrhával listy učebnic, kde na prvních stránkách byly naše novodobé komunistické ikony: Stalin a Gottwald. My jsme vytrhávali listy a jiní byli zatím věšeni. Co s tím? Koněv, nebo Vlasov? Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. Kdybychom stavěli pomníky zvířatům, rostlinám či mrakům nebo hvězdám, tak by se to určitě nestalo. Ty by nemohly nikomu vadit ani po deseti politických převratech po několik století. Indiáni to vyřešili. Indiáni totiž svým vůdcům nestavěli pomníky. Stavěli jiné pomníky, které se nestále zasluhují o naše lidstvo, o naše přežití. A nikdy se neomrzí. Indiáni stavěli ve svých sídlech a městech pomníky penisům. Falus byl totiž pro ně symbol plodnosti a vlastně byl zárukou naší existence. Falus byl uctíván víc než jakýkoliv jejich vojevůdce a válečný hrdina. Velký třímetrový penis byl například vztyčen na hlavním náměstí slavného mayského města Uxmal na Yucatánu přímo před vládní budovou Dům guvernérů, kde sídlili autoritářští vládci. A vůbec jim nevadilo, že tam není vztyčen pomník třeba jejich slavného předka či zakladatele jejich vládnoucího rodu. Ne, penis byl ten správný pomník, správný symbol, který jim připomínal a zaručoval existenci. Oni to viděli jasně a podobně i ostatní indiánské národy. Jmenujme třeba Muisky z dnešní Kolumbie, tvůrce další významné předkolumbovské kultury. Tam vztyčovali penisy na všech stranách. Ve městě Tunja, v hlavním sídle vládce „zaqueho“, v severní říši Muisků, byly dokonce až osmimetrové. Ale taky tam vztyčili sochu „jen“ jednometrovému penisu, mrňousovi, protože i on je tvůrce nových generací a lepší malý než žádný, že milé dámy? Tomu se říká kultura. Jenže my jsme prudérní, zaprdění a skutečnost decentně zakrýváme, jako by falus neexistoval. Když Španělé dorazili do Uxmalu, tak tamější penis rozbili, což dodnes mohou „obdivovat“ všichni turisté jako naše barbarství. Nicméně Španělům nevadilo, že přivedli do jiného stavu všechny indiánky v širém okolí a stvořili mestickou rasu. Díky asi čemu? Hádejte třikrát. Jsme zastydlí puritáni a raději stavíme pomníky lidem, a pak máme nebetyčné problémy. Maršála Radeckého jsme si postavili a pak odstavili na žádost Itálie, generalissima Stalina jsme si postavili na žádost strany a pak zbourali také na žádost strany a nyní je na řadě jakási rošáda. Kdo byl hrdina pro náš národ a zloduch pro jiné? Koho za koho, aneb zač je toho loket. Jaká by to byla radost, kdybychom místo nich měly dvě krásné sochy penisů? Nikdo by se nezlobil a bylo by nám všem nad slunce jasnější, hlavně mladé generaci, čemu že je třeba se věnovat. Budování mamonu kariéry nebo rozkvětu rodiny, rodu a národa? Nikdo by penisy neboural a všichni v celé Evropě a Asii by byli spokojeni. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2025-03-26 13:29:37

Jak jsme pomocí obsahového marketingu zvýšili návštěvnost a přivedli nové klienty [B2B případová studie]

Jak systematická práce s obsahem změnila výsledky B2B firmy Obsahový marketing je často vnímán jako ... klikněte zde

Čas načtení: 2024-07-05 19:00:00

Komentář: Lži o brexitu přivodily konzervativcům zkázu

„Britští konzervativci si za hrozný volební výsledek mohou sami. Přivedli sami sebe na mizinu, neboť tam přivedli i svoji zemi,“ píše v komentáři Teodor Marjanovič.

Čas načtení: 2019-11-10 08:44:24

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-02-18 11:30:00

11:30 Žraloci dlouhoploutví - z lovců lovenými

Přestože pověstného zabijáka přivedli na pokraj vyhynutí právě lidé, víme o něm překvapivě málo. Německý dokument z cyklu Boj o přežití[online]

Čas načtení: 2020-07-02 22:59:14

Kolektivní vina a kolektivní odpovědnost a norimberské souzení

Druhá světová válka je historií kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny. Mezi oběma termíny je třeba rozlišovat. Kolektivní odpovědnost je o míře angažovanosti. Lidé (Němci) jsou odpovědni za určitý trend ve svém konání čili jsou odpovědni za to, že podporovali nacisty (v Československu) a přivedli nacisty k moci (v Německu) parlamentní cestou a nebyli schopni zastavit jeho agresivní uchopení moci. Viník nebyl jen jeden Ale v případě druhé světové války vzniká velký (metodologický) problém. Do kolektivní zodpovědnosti za rozpoutání druhé světové války je třeba zahrnout všechny evropské mocnosti, nejen hitlerovské Německo a falangu italského Mussoliniho. Nacistický režim se stal plně zodpovědný za rozhoření válečného ohně až v druhé polovině roku 1939. Tedy když Německu prošla anexe Rakouska, odtržení tzv. Sudet z Československa a obsazení zbytkového Československa a vytvoření protektorátu. Evropské mocnosti jsou spolupachateli. Svou nečinností kombinovanou se vstřícnými kroky (Mnichov) k tomu dali pachateli prostor. Nacistické rozhodování jako samostatně směřující k válce začalo až při německo-sovětské invazi do Polska. Tehdy byli viníci již jenom dva. V roce 1940, při útoku na západ a sever Evropy, již jenom jeden – Německo. Proto do kolektivní zodpovědnosti je třeba počítat i vítězné mocnosti. Z vnitroněmeckého hlediska za politiku Němců byli spoluodpovědni i tzv. prostí občané bez výkonné moci svým členstvím v nátlakových organizacích podporujících nacismus – čili členové SdP, NSDAP, SA, SS apod. Kolektivní zodpovědnost se nevztahovala na německou brannou moc, tedy na příslušníky pozemního vojska, letectva a námořnictva. Příslušnost k armádě nebyla dobrovolná. Role člověka ve válce je vynucená. Mnohý čin je nevyhnutelný (zastřelení člověka v boji), nutný (vystřelení granátu z děla v rámci obranných bojů nebo ofenzívy) nebo možný (pokud nebudu střílet, mohu být ohrožen na životě střelbou nepřítele). Omezená osobní odpovědnost Otázkou přesahující téma statě je otázka svobodného rozhodování armádních velitelů a státních úředníků. V drtivé většině neměli na výběr. Museli jednat podle oficiálních instrukcí. Zajímavým příkladem ne kolektivní, ale osobní odpovědnosti, je příběh jednoho chlapce z Ústí nad Labem a maršála Pauluse. Předkládám svědectví Ústečana Josefa Heinricha o zodpovědnosti vojáka, pokud má možnost se svobodně rozhodnout. Jako český chlapec žijící v Krásném Březně byl Heinrich šikanován a zastal se ho generál Paulus. Jde o generála, který byl u Stalingradu v obklíčení povýšen na generála – polního maršála. Místo aby se zastřelil, jak Hitler čekal, nechal se zajmout. Nakonec vyučoval na sovětské vojenské akademii a dožil ve východním Německu. Kdo si myslí, že asi měl Paulu přes svou hodnost a vyznamenání Hitlera plné zuby, jako mnoho dalších německých generálů a vysokých důstojníků, není asi daleko od pravdy. Pepi, jak Heinrichovi říkala jeho matka, se o tom přesvědčil. Byl generálovi vděčný. Heinrich uvedl: Vše začalo jeho babičkou. Protože byla zapsána jako žena německé národnosti, její čtyři synové museli jako Němci na frontu. Mezi nimi i otec Pepiho – Josefa Heinricha. Než otec odešel na frontu, z kotce vytáhl králíka. Pepi musel králíka zabít, stáhnout a vyvrhnout. „Ode dneška to budeš dělat ty, protože já musím na frontu,“ řekl mu otec. A tak tomu i bylo. Pepi chodil před válkou do české školy, měl českou výchovu, ale česky smýšlející otec musel přesto k wehrmachtu. Pepi neměl z počátku nic proti Němcům, ale jak šikana ve škole vzrůstala a byl i násilím nucen vstoupit do Hitlerjugend, jeho odpor proti Němcům vzrůstal. „Mě táta vychoval česky a poslal do české školy,“ bránil se Pepi, když byl nucen ke vstupu do Hitlerjugend. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, kde sídlilo vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jeho matka se ani neodvážila se tam dojít zeptat, proč syn nepřišel domů. Jindy byl zmlácený na krásnobřezenské policejní stanici, protože si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Mimo jiné tam nosil potají brambory, pro které jezdil za dědečkem do Lhotky u Lovosic. V dopise zaslaném na frontu si postěžoval otci na šikanování. V té době byl jeho otec se svou divizí na stalingradském směru, ale o něco později jeho jednotku odsunuli do oblasti Kurska. Ale v době, kdy od syna dostal dopis, byla jeho divize v podřízenosti Pauluse. Jednoho dne se otec dostal do blízkosti generála Pauluse, který přijel k jeho jednotce na inspekci. Požádal o přijetí, bylo to nezvyklé až troufalé, ale snad právě proto účinné. Otec se Pauluse zeptal, jak má bojovat za Říši, když v zázemí šikanují jeho syna, generál napsal do Ústí dopis. Pepi sice neví, co v něm bylo, „ale od té doby si mě nikdo nevšiml. Mohli jsme chodit za zajatci, jak jsem chtěl, o Hitlerjugend nepadla ani zmínka, ale nacisti z Krásného Března, když mě potkali, kdyby mohli, propíchli by mě očima,“ vzpomínal Pepi na pomoc generála, pozdějšího polního maršála Pauluse. To byl příklad osobní odpovědnosti jedince v rámci jeho možností. Do podobné kategorie patří i různé, byť i drobné, formy odbojové činnosti Němců. Kolektivní vina Ačkoliv válečné zákony zakazují vojenské akce vůči civilnímu obyvatelstvu, žádná ze stran konfliktu to nerespektovala. Násilí se během druhé světové války stupňovalo. Na konci války obě strany měly za sebou plošná bombardování měst bez ohledu na civilní obyvatelstvo a různé formy krutosti, zvláště na východní frontě. Všechny strany konfliktu přijaly v praxi princip kolektivní viny. Například plošné bombardování německých měst mělo podlomit schopnost Němců v brzké době po válce rekonstruovat svou zemi. V roce 1942 přijal britské válečný kabinet rozhodnutí zničit všechna německá města s počtem obyvatel přesahujícím 100 tisíc (A. C. Grayling, Obklopeni mrtvými městy, nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 32). Dekrety prezidenta Československé republiky ve vztahu k občanům německé národnosti v této linii kolektivní viny pokračovaly. Vytyčovaly hranice zodpovědnosti nejen na základě příslušnosti k nacistickým organizacím, ale i toho, zda se lidé přihlásili po okupaci Čech a Moravy k české nebo německé národnosti. Kdo zůstal i nadále Čechem, odolal tlaku germanizace, získal poválečnou vstupenkou mezi příslušníky obnoveného československého státu. Hodnocení člověka žijícího na území Československa během druhé světové války na základě kolektivní odpovědnosti není totéž jako uplatnění kolektivní viny při plošném bombardování měst nebo při odsunu Němců ze střední Evropy. Pokud někteří kritici odsunu upozorňují, že řada politiků USA nebyla nadšená z odsunu Němců ze střední a východní Evropy, jsou takové reakce pochopitelné, protože se Severoameričanů německé agenda netýkala. Jejich úhlavním nepřítelem byli Japonci. Vstup do války v Evropě byl jenom „internacionální pomocí“ Velké Británii a Francii. Ale k Japoncům se Severoameričané chovali jako Evropané k Němcům. Po svržení atomovou bomb na Japonsko „…všeobecné postoje Američanů byly nadšené, triumfální. Výzkumy veřejného mínění ukázaly, že 85 % lidí s použitím atomové bomby souhlasí…“ (A. C. Grayling, str. 120). „Generál Haywood Hansell řekl, že mezi americkými letci a vojáky existoval „všeobecný pocit“, že Japonci jsou „podlidé“ (A. C. Grayling, str.130). Takový byl válečný rámec kolektivní viny, která se promítla také do odsunu Němců. Norimberský proces jako karikatura Pokud jsou v posledních několika desetiletích v módě různé mezinárodní soudní kauzy, a jsou vztahovány k norimberskému procesu jako k právní a společenské inspiraci, jde o komedii. Norimberský proces není vzorem. Byl jednostranně účelový, byť postihoval primárního viníka – nacisty. Nezabýval se ale otázkou spolupachatelství západních států a SSSR. Norimberský proces byl pohledem roku 1945, účelovým aktem směřujícím proti nacistickým zločinům. O tomto problému velmi kvalifikovaně pojednává kniha Tokijský proces (B. V. A. Roling a Antonio Cassese, Mladá fronta, Praha 1995), která ukazuje, že vady norimberského procesu se ještě ve větší míře ukázaly u tzv. tokijském procesu. Roling jako soudce tokijského tribunálu vyjádřil nesouhlas s rozsudkem, který byl v řadě faktů vadný. Poznamenává: „Vazba mezi mezinárodním právem a politikou je daleko těsnější než na vnitrostátní úrovni.“ Norimberský proces s nadhledem mnoha desítek let od konce války zůstal jen iluzí řádného procesu, který by zodpověděl základní otázky viny týkající se druhé světové války. Pro pochopení kolektivní viny jako všeobecné normy proti Německu v roce 1945, a tedy i pro realizaci odsunu sudetských (českých) Němců, je důležité vědět, proč Norimberský proces nelze považovat za reálné vyrovnání se s vinou vedoucí k násilí ve druhé světové válce: Válku zahájilo Německo. Pomohlo mu k tomu mezinárodní ignorování již probíhajícího pronásledování Židů v Německu. K válce pomohl i souhlas s okleštěním Československa (Mnichovská dohoda) mezinárodním společenstvím – tehdejšími velmocemi Francií a Velkou Británií. Německo mohlo válku rozvinout s pomoci armády Sovětského svazu při přepadení Polska v roce 1939 a dohodlo se se SSSR na rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě. Při Norimberském procesu tedy byla zcela potlačena spoluvina západních států na obsazení Rakouska a Československa tím, že proti agresi nezasáhly hroznou vojenského zásahu, a byla potlačena i vina Sovětského svazu na zahájení války a ignorováno obsazení části Rumunska a pobaltských států sovětskou mocí po dohodě s Německem. Jednostranná orientace na nacistickou mašinérii jako zdroj válečného násilí umožnila v Norimberku pohodlné politické vyřešení právní otázky, proč došlo ke druhé světové válce. Nahrály tomu dobře zdokumentované (či spíše nepřehlédnutelné) hrůzy holokaustu, násilí jednotek SS a nacistické policejní mašinérie v okupovaných zemích. Na diplomatické frontě došlo k odsouhlasení plošného odsunu německého obyvatelstva z ČSR, Maďarska a Polska. Proto pokud Karel Schwarzenberg uvedl, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu, jde o nejkomediálnější charakteristiku odsunu Němců od listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-06 13:47:16

Boj o generálské sochy: Koněva ven a Vlasova dovnitř?

Stalo se to velké téma, i když 2. světová válka, díky Bohu, už dávno skončila. My jsme však submisivní vůči vůdcům a vládcům, a tak se jim snažíme zalíbit i po smrti. Je v tom však zas ta bídná politika, která ráda hodnotí dějiny zpětně. A po bitvě je každý generál, že? Jak u nás, tak i ve světě. Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému. Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. A každý z těch velkých vládců, vojevůdců, veličin vždy byl nějaký. Nikdy nikdo nebyl zcela absolutně nevinný. Každý něco v životě provedl. Jsme lid hříšný a božský jedinec prostě neexistuje. A tak se proto vždy na kohokoliv něco najde, buď se na něj pomník postaví, nebo se ten jeho zase za čas zbourá. Vždy si vzpomínám, jak jsem v 4. třídě obecné zamalovával nebo vytrhával listy učebnic, kde na prvních stránkách byly naše novodobé komunistické ikony: Stalin a Gottwald. My jsme vytrhávali listy a jiní byli zatím věšeni. Co s tím? Koněv, nebo Vlasov? Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. Kdybychom stavěli pomníky zvířatům, rostlinám či mrakům nebo hvězdám, tak by se to určitě nestalo. Ty by nemohly nikomu vadit ani po deseti politických převratech po několik století. Indiáni to vyřešili. Indiáni totiž svým vůdcům nestavěli pomníky. Stavěli jiné pomníky, které se nestále zasluhují o naše lidstvo, o naše přežití. A nikdy se neomrzí. Indiáni stavěli ve svých sídlech a městech pomníky penisům. Falus byl totiž pro ně symbol plodnosti a vlastně byl zárukou naší existence. Falus byl uctíván víc než jakýkoliv jejich vojevůdce a válečný hrdina. Velký třímetrový penis byl například vztyčen na hlavním náměstí slavného mayského města Uxmal na Yucatánu přímo před vládní budovou Dům guvernérů, kde sídlili autoritářští vládci. A vůbec jim nevadilo, že tam není vztyčen pomník třeba jejich slavného předka či zakladatele jejich vládnoucího rodu. Ne, penis byl ten správný pomník, správný symbol, který jim připomínal a zaručoval existenci. Oni to viděli jasně a podobně i ostatní indiánské národy. Jmenujme třeba Muisky z dnešní Kolumbie, tvůrce další významné předkolumbovské kultury. Tam vztyčovali penisy na všech stranách. Ve městě Tunja, v hlavním sídle vládce „zaqueho“, v severní říši Muisků, byly dokonce až osmimetrové. Ale taky tam vztyčili sochu „jen“ jednometrovému penisu, mrňousovi, protože i on je tvůrce nových generací a lepší malý než žádný, že milé dámy? Tomu se říká kultura. Jenže my jsme prudérní, zaprdění a skutečnost decentně zakrýváme, jako by falus neexistoval. Když Španělé dorazili do Uxmalu, tak tamější penis rozbili, což dodnes mohou „obdivovat“ všichni turisté jako naše barbarství. Nicméně Španělům nevadilo, že přivedli do jiného stavu všechny indiánky v širém okolí a stvořili mestickou rasu. Díky asi čemu? Hádejte třikrát. Jsme zastydlí puritáni a raději stavíme pomníky lidem, a pak máme nebetyčné problémy. Maršála Radeckého jsme si postavili a pak odstavili na žádost Itálie, generalissima Stalina jsme si postavili na žádost strany a pak zbourali také na žádost strany a nyní je na řadě jakási rošáda. Kdo byl hrdina pro náš národ a zloduch pro jiné? Koho za koho, aneb zač je toho loket. Jaká by to byla radost, kdybychom místo nich měly dvě krásné sochy penisů? Nikdo by se nezlobil a bylo by nám všem nad slunce jasnější, hlavně mladé generaci, čemu že je třeba se věnovat. Budování mamonu kariéry nebo rozkvětu rodiny, rodu a národa? Nikdo by penisy neboural a všichni v celé Evropě a Asii by byli spokojeni. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-07-25 08:06:28

Frederik Willem de Klerk: Když zkrachuje Jižní Afrika, padne Afrika celá

Ze všech stran je dnes slyšet, že světové politice chybějí skutečné osobnosti s vizí. Vyplatí se proto připomínat ty osobnosti, které formovaly pozitivně tvář světa v minulém století. Švýcarský deník případně zvolil jednoho z hrobařů apartheidu.   Pane de Klerku, když Africký národní kongres převzal v roce 1994 po konci apartheidu v Jižní Africe moc, slibovala tato strana „lepší život pro všechny“. Byl tento slib z dnešního pohledu splněn? Bohužel odpověď zní ne. Propast mezi bohatými a chudými je větší. Jistě, mnohým se daří lépe, černá střední třída vyrostla, podíl těch nejchudších se snížil. Ale podstatná část Jihoafričanů žije nadále pod existenčním minimem. Na přelomu století jsme ještě zaznamenali hospodářský růst až k pěti procentům. Dnes je hospodářství ve špatném stavu. Dluhy stouply, hrozí recese. Důvodem je špatné vládnutí v posledních deseti letech.   To jsou ty roky, v nichž byl u moci Jacob Zuma. Je tento neblahý vývoj bezprostředním následkem jeho prezidentování?  Zuma zemi velmi škodil. Korupce, která se pod ním velmi silně rozvinula, nás stála miliardy. Pod Zumou byla Jižní Afrika vyrabována úzkou kriminální elitou.    Není stále ještě pro jižní Afriku typická nerovnost důsledkem apartheidu? Africký národní kongres se občas pokouší to takto prezentovat. Ale po 25 letech u moci není příliš důvěryhodné přisuzovat všechnu vinu apartheidu. Skutečností je, že se nedostavily investice, které země potřebuje. Příčinou toho je politická nestabilita, špatný management a korupce. Náš nový prezident Cyril Ramaphosa se to snaží napravit. Bojuje s korupcí, usiluje o stabilizaci měny, vytváří prostředí příznivé pro obchod a zlepšuje kooperaci mezi veřejným a soukromým sektorem. Ramaphosa se drží hodnot, které byly ve středu pozornosti už za Mandely. Jeho postup je správný. Jeho jediným slabým místem je vnitřní rozpolcenost Afrického národního kongresu. V této straně jsou někteří, kteří pracují proti prezidentovi.   Očekávání spojená s prezidentem Ramaphosou jsou veliká. Může být jednotlivec řešením pro všechny problémy jižní Afriky? Ne, jedna osoba nemůže sama vyřešit všechny problémy – ani v Jižní Africe, ani v jiných částech světa. Ale dobrý lídr je velký rozdíl. Bez vůdčí síly Mandely, a při vší skromnosti i mojí, skončila by Jižní Afrika s největší pravděpodobností v občanské válce. Prezident Ramaphosa není sám. Má rozumný tým a silnou vládu, disponuje velkou podporou uvnitř i mimo svoji politickou stranu. Navíc nezná jen politiku, ale i hospodářství. Stal se – čistou cestou – jedním z nejúspěšnějších hospodářských šéfů země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S Ramaphosou jste se poprvé setkal v devadesátých létech, když byl vedoucím Mandelova vyjednávacího týmu a generálním tajemníkem Afrického národního kongresu. Jaký jste z něj měl první dojem? Byl tvrdým vyjednavačem, přísný, ale férový, chytrý a čestný.   A Mandela? Setkali jsme se poprvé v prosinci 1989. Přivedli ho přímo z vězení do mé kanceláře, která pak později byla jeho. Při tomto setkání nešlo o to, hovořit o nějakých zásadních otázkách, potřebovali jsme se navzájem poznat, vcítit se jeden do druhého. Po tomto setkání jsem byl přesvědčen, že s tímto mužem je možné udělat obchod. Zapůsobila na mne jeho důstojnost a schopnost naslouchat. Výhodou určitě bylo, že jsme oba dříve působili jako právníci. A k povolání právníka také patří schopnost nedělat předčasné závěry a přemýšlet analyticky.   V devadesátých létech bylo částečně kritizováno, že jste se sice omluvil za škodlivé důsledky apartheidu, ale samotný apartheid jste jako takový neodmítl jako zavrženíhodný. To není pravda. Řekl jsem, že apartheid je špatný. A vždy jsem opakoval, když jsem se stal prezidentem, že jsme v pozici, která je morálně neudržitelná.   Zpět k hospodářství. Politika ekonomické podpory černého obyvatelstva, kterou zastává Jižní Afrika, se stále setkává s kritikou. Mnozí říkají, že tento program, který byl určen pro podporu černého obyvatelstva, pomáhá jen některým. Souhlasíte s tím? Skutečně se tento program realizoval tak, že se obohatili jen někteří jednotlivci, a většina vyšla naprázdno. Za prezidenta Zumy z toho profitovali především ti, kteří byli blízko vládě. To se musí změnit.    V Jižní Africe se vede kontroverzní debata o možném vyvlastňování půdy bez náhrady. Vláda připravuje odpovídající změnu ústavy.  Prezident Ramaphosa oznámil, že taková změna ústavy musí být svázána se dvěma podmínkami: Nesmí poškodit hospodářství, a nesmí ohrozit potravinovou bezpečnost země. Pokud to bude splněno, může dojít k jemné změně ústavy, která se bude především týkat pozemků, které nejsou využívány. Nevěřím, že existuje riziko vyvlastnění pozemků, které jsou zemědělsky využívány. Především by se mělo jednat o pozemky ve městech, které jsou v majetku vlády. Nejde v tomto případě ani tak o zemědělské pozemky, jako o stavební plochy. Lidé nežijí většinou tam, kde pracují. Urbanizace Jižní Afriky rychle pokračuje a tady může být pozemková reforma určitou šancí.   Historická aureola Afrického národního kongresu se rozpadá. Před posledními volbami argumentovali mnozí v Jižní Africe, že by pro demokracii v zemi bylo prospěšné, kdyby Africký národní kongres nezískal absolutní většinu. Vidíte to také tak?  S tím ne úplně souhlasím. Nejsem žádný přívrženec Afrického národního kongresu, nikdy jsem tuto stranu nevolil. Domnívám se, že silná opozice je důležitá. A měl jsem obavy, když jsem viděl, jak pod vedením prezidenta Zumy uvnitř Afrického národního kongresu získává sílu rasismus. Pokud by ovšem Africký národní kongres ve volbách klesl pod 50 procent, objevila by se otázka po koaličním partnerovi. Pokud by se takovým partnerem stali socialističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu, došlo by pravděpodobně k radikalizaci Afrického národního kongresu – k politování pro celou Jižní Afriku. Pokud ale Africký národní kongres poněkud ztratí na síle, bude to zdravý vývoj. A také silné poselství pro tuto stranu: Když se nezměníte, ztratíte svoji většinu.   Při volbách bylo také nápadné, že mnozí Jihoafričané, především ti mladí, vůbec k volbám nešli. Co to znamená? Vidím to jako projev normalizace. V ostatních zemích je podíl takových voličů srovnatelný. V devadesátých letech jsme měli situaci, kdy mnozí Jihoafričané mohli vůbec poprvé volit. To vedlo k vysoké volební účasti. Mezitím se ale volby v naší zemi staly „normální“ záležitostí   Jednou jste řekl, že jedním z klíčových faktorů pro úspěch vašich jednání s Mandelou byla schopnost vcítit se do druhé strany. To je schopnost, která ve světové politice v poslední době mizí. Co by bylo potřeba, aby se to změnilo? Jsem hluboce znepokojen tím, jak se ve světě stále více rozšiřuje populismus, také v silných demokraciích. Zdá se, jako by se síly v centru nedokázaly prosadit, jako by radikální elementy přebíraly kontrolu. To je nebezpečí pro budoucnost, pro Evropu, pro Ameriku, pro všechny demokratické státy. Rychlé řešení pro to neexistuje. Základní problém je, že pověst politiků je na mnoha místech tak špatná jako nikdy předtím. To se musí změnit, vždyť šéfové států a vlád mají odpovědnost. Vždy v historii, když se populisté a extremisté dostali k moci, neřešili problémy, spíše způsobovali značné škody.   Jsou politici dnes jiní než před třiceti lety? Pozoroval jsem v posledních letech tendenci, že mnozí jdou bezprostředně po skončení univerzity do politiky. Je mnoho politiků, kteří nikdy nebyli v reálném světě. Když jsem byl mladý, řekl mi otec, který byl sám politikem: Nechoď teď do politiky, napřed vykonávej tu profesi, kterou sis zvolil. Politikem jsem se pak stal v sedmatřiceti letech, a vyplatilo se to. Díky profesním zkušenostem jsem znal potřeby obyvatelstva.   Americký prezident Trump se stal politikem také poměrně pozdě. Tím by vaše kritérium splnil. Jak ho hodnotíte? Trumpovi skutečně není možné předhazovat, že je klasickým profesionálním politikem. Ale ne každý obchodník je také výjimečným prezidentem. Vnímám ho velmi kriticky. Integrita je důležitým předpokladem pro řízení. U Trumpa tuto integritu nevidím.   Ve vaší nadaci (Global Leadership Foundation) radí bývalí šéfové států a vlád prezidentům po celém světě. Poradil byste i Trumpovi? Jsme zaměřeni na rozvojové země, a tam se pokoušíme diskrétně radit. Zda bych radil Trumpovi? Vždyť neposlouchá ani svoje vlastní poradce. Proč by měl poslouchat nás?   Mohla by pro něj být zajímavá zkušenost s apartheidem, proti kterému byly vyhlášeny mezinárodní sankce. Trump také rád používá sankce, aby dosáhl svých cílů. Co si o tom myslíte?  Nevěřím na sankce. Měly by se používat jen ve zcela specifických případech. A mělo by se jednat o účinné sankce. V případě Jižní Afriky sankce dokonce potřebné reformy zbrzdily. Mnozí běloši si tehdy říkali: Kdo jsou, aby nám říkali, co máme dělat? S kampaní proti sankcím bylo vždycky možné vyhrát volby. Navíc sankce zpomalovaly hospodářský růst. Když hospodářství rostlo, bylo potřeba více pracovních sil. A rasová segregace se stala překážkou.   Jižní Afrika je hospodářsky stále ještě vedoucí zemí kontinentu. Do jaké míry je země modelem pro celý kontinent? Když zkrachuje Jižní Afrika, zkrachuje celá Afrika. Země je určena k tomu hrát významnou roli na celém kontinentu, zejména v subsaharské Africe.   Nebude to jednoduché. Výzvy pro Afriku jsou veliké.  Afrika je probouzející se obr. Disponuje obrovskými prostory, které se mohou zemědělsky využívat. Má mladé obyvatelstvo. Afrika je trhem se stovkami miliónů spotřebitelů. Mnoho afrických států se pohybuje správným směrem, směrem k demokracii, právnímu státu a rozumné hospodářské politice. Přirozeně je zde stále ještě dost problémových zemí. Celkově ale Afrika hledí vstříc velmi pozitivní budoucnosti. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Frederik Willem de Klerk (* 18. 3. 1936 v Johannesburgu) je bývalý prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Původně advokát byl v roce 1969 zvolen do parlamentu. V roce 1978 se stal členem jihoafrické vlády, ve které byl na různých pozicích celkem 11 let. Prezidentem JAR byl zvolen 15. září 1989. Po svém nástupu do funkce odsoudil apartheid a nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu. Umožnil obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu.

Čas načtení: 2019-06-20 06:34:17

Peter Juščák: A nezapomeň na labutě! (ukázka z knihy)

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní. Už v roce 2001 vydal Peter Juščák knihu Odvlečení, v níž shromáždil autentické výpovědi a svědectví o osudů občanů unesených do sovětských gulagů. Je v ní zaznamenaný i příběh Ireny Kawaschové, která v strašlivých táborových podmínkách přivedla na svět dítě. Peter Juščák z ní posléze učinil hrdinku svého románu. Irena v něm stojí před krutou volbou připomínající tu Sophiinu z románu Williama Styrona: buď podepíše souhlas s adopcí, jež znamená jistou perspektivu pro dítě, ale nulovou šanci pro matku, či souhlas k adopci nedá a dítě pošlou do některého ze sovětských dětských domovů, v nichž nemusí přežít, ale matce zůstane jakási naděje, že ho jednou získá zpět. Jak se rozhodne?   Ukázka z knihy: Barák číslo dvě 1 V baráku číslo dvě, podobně jako ve všech ostatních, je dvě stě padesát míst. Není to žádná náhoda, že je jich právě tolik, ani o duši méně, ani více. Dvě stě padesát je magické číslo, je úředním pomocníkem, přímo až zaklínadlem. Pozoruhodné na něm je, že přestože se s ním pracuje, není nutné znát ho příliš důkladně, ba ani čísla, která mu předcházejí, dokonce není třeba ovládat žádné početní operace, jako je násobení a dělení. S číslem je zapotřebí umět pracovat, což platí zejména pro dozorce, jimž běžné počítání dvojciferných čísel zatím dělá problémy. Ještě víc to platí pro úplné začátečníky, kteří mají za sebou jen krátký kurz rozlišování nepřítele a počítání na jedné ruce, zkrátka, pokud jde o analfabety. Pro úplnost je nutné dodat, že magickou dvě stě padesátkou svět nekončí. Za ní následuje mnohem tajemnější číslo – rovná tisícovka. Často se říká tisíc sem, tisíc tam, ale opravdu pracovat s tímto obrovským číslem dokáže málokdo. Pokud v zóně nastane případ, že dozorci potřebují počítat do tisíce, zpravidla už přivolají někoho s ukončenou základní školou, nejčastěji Naďu či Olu, v nejhorším i posměvačnou Parasku.      Analfabetické počítání do dvě stě padesáti prý v revolučních dobách vymyslel sám Felix Dzeržinskij, zakladatel Čeky, aby ulehčil počítání zajatých buržoustů, kulaků a jiných nepřátel mladé sovětské moci. I velcí pedagogové by tu jednoduchost obdivovali. Celý fígl spočívá v rychlokurzu počítání do pěti – jeden, dva, tři, čtyři, pět. Kolik prstů, tolik čísel. Bystřejší voják si početní úkol osvojí rychle, jednu dlaň použije na počítání prstů, ukazováčkem druhé ťuká do jednotlivých prstů, aby se nezmýlil. Párkrát si to zopakuje a za chvilku je vyškolený, a hned může stavět zajaté nepřátele do řad – co voják, to prst. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět prstů – pět nepřátel.      Když voják nebo dozorce zvládl první lekci, nakreslil na papír pět čárek a postup zopakoval. Jeden, dva, tři, čtyři, pět – a prvních pět nepřátel přeškrtnul dalšími pěti. Obrázek s pěti svislými čárkami přeškrtnutý pěti vodorovnými se nazýval kastlík, dohromady jich tedy bylo deset. Pět kastlíků byla kopa a každý počtář už spočítal, že měla padesát členů. Pět kop představovalo hromadu, rovných dvě stě padesát duší.      Počítání do pěti zvládl každý poměrně rychle, dokonce i Paša, známý svým nepřátelstvím ke vzdělancům i ke vzdělávání. Takhle počítali vězně při nástupu do vlaku už v polském Samboru. Vinou drobných chyb při zápisech čárek museli vojáci počítání mnohokrát opakovat. Nervózně stavěli vězně po pěti, posouvali je dopředu, potom dozadu, jenomže se spletli a začali znovu. Kastlíkový systém se čerstvě vyškoleným dozorcům vzpíral, marně počítali čárky a přeškrtávali je novými, pokaždé nějaký čertík vystrčil růžky a jejich práci zmařil. Vystrašeným vězňům se zpočátku zdálo, že počítání podléhá neznámému utajení anebo šifrování, ale nikoho nenapadlo, že mladí pohůnci tisícovek lidí na východ neznají jiná čísla než ta, co jsou jasně deklarována na dlani jedné ruky. Po setmění se počtářské znalosti ozbrojeného doprovodu ještě zhoršily. Dva vězni nekonečné počítání nevydrželi, nejprve odpadl jeden Polák. Odtáhli ho po sněhu do baráku zostřeného režimu a místo něho přivedli čerstvého vězně, aby počty seděly bez jakýchkoli pochyb. Když odpadl druhý, už se jim to zdálo podezřelé, proto než ho odtáhli, párkrát do něho kopli, aby se přesvědčili, jestli nesabotuje jejich počítání. Nato se přihlásili dva Němci z Gelnice, nabídli své počtářské služby, a když dozorci usoudili, že v tom není utajený záměr, počítání povolili. Gelničané spočítali nastoupená transport za čtvrt hodiny a všichni mohli s úlevou nastoupit do dobytčích vagonů. 2 Baráky v zóně jsou navlas stejné. Poschoďové pryčny jsou rozmístněny do dvou řad. Jedna vpravo, jedna vlevo. Mezi stěnami a pryčnami je úzká ulička, středem baráku mezi pravou a levou řadou zase širší. Uprostřed trůní velká hliněná kamna s litinovou deskou, kolem nich jsou dřevěné stojany na sušení oděvů. Vzadu v rohu stojí paraša, sud od nafty plnící roli obrovského nočníku pro případ noční potřeby, nebo i denní, když venku zuří vichřice.      Irena se uchýlila na svou pryčnu a z hlavy vypustila Žeňu i její dnešní bláboly. Rukavice schovala do kouta, posadila se a šustící sláma v ní vyvolala pocit vytouženého soukromí. Teď si všimla sazí na rukou. Ze začouzených hrnců se zažraly tak hluboko, že umýt ruce nebude vůbec jednoduché. Marně je máčí celý den ve vodě, bez mýdla jsou dlaně sice čisté, ale zůstanou poseté černými vráskami. Na sobotní návštěvu by ráda přišla jako bývalá zdravotní sestra – čistá duše, čisté ruce, takhle si chce vzít syna do náruče. Před chvílí si otřela obličej mokrý od roztálých vloček a přitom vůbec nepomyslela na saze, rukáv blůzy je od nich celý černý.      Poprosí o zrcadlo, zlodějky se jí snad nevysmějí. Nemá nic na výměnu, u chleba byla krátce, potom musela k nádobí a kdo jí uvěří, že jde z kuchyně a nic neukradne? Zrcadlo se v baráku půjčuje, ale něco za něco. Potřebuje hlavně mýdlo, to svoje vymydlila a zbývající kousíček jí před týdnem někdo ukradl, když si ve studené vodě oplachovala obličej. Nové bude možná za měsíc, jestli ho přivezou. Teď by ale pomohlo trochu sádla, to zažrané saze rozpustí, zbytky utře do hadru a ruce si umyje horkou vodou z kuchyně. Jenže sádlo na ruce nezíská jen tak a s černými prsty nechce sahat pod matraci, má tam poklady, co vezme do Bujčanu. Dělá jednu hloupost za druhou, proč tak lacině prodala kuchařské velitelce zprávu, že Šota umí opravovat děravé hrnce? Mohla se udělat důležitou, vymyslet si průpovídku o drátování, potom do toho zamontovat výjimečného Šotu a požádat o odměnu. Mohla navrhnout chleba se sádlem, to je neškodný a pochopitelný požadavek.      Odhrnula slámu a zkontrolovala dary určené na sobotní cestu. Jsou tam, nezmizely, kriminálnice mají před ní jako před bývalou medsestrou jakýs takýs respekt. Opřela se o prkennou stěnu a sledovala čerstvě dokončenou výšivku na stěně u nohou. Je to kousek tmavohnědého silného plátna se stejně tmavou výšivkou letící labutě. Na první pohled vypadá výšivka jako pro slepce, všechno je v jedné barvě, podklad i nit, a přece má zajímavé kouzlo. Teď, když je stará pytlovina napnutá, působí labuť jako vytesaná do skály. Vyšívala ji po večerech celé týdny a pozítří ji vezme do Bujčanu, daruje ji Kátě.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Prostou Káťu objevil před třemi lety Šota a stala se Ireninou spásou. Přijala jejího syna Ivana jako svého, přitiskla si ho na bílé prsy a zachránila ho před táborovým hladem. Kojila ho, houpala, s vlastními dětmi ho proháněla po kuchyni a neduživé dítě z lágru vyrostlo. Dobrosrdečná Káťa ani nepostřehla, jak Irenino zoufalství proměnila v naději. Jenomže tříleté děti se musí vrátit do zóny. Táborové děti jsou státní, ty tříleté rozdělují do dětských domovů na Pevnině... Po někdejším hladu se tedy ohlásila nová katastrofa.      Návštěvy má Irena povolené, přirozeně, jen za dobré výsledky a včera jí velitelka strážní služby Kiša Golubovová březnové povolení vystavila. Proto teď štrachá ve slámě a kontroluje drobnosti, má trochu cukru i tabák pro Kátina muže. Opět se cítí jako matka, uvidí svého syna. Když na něho pomyslí, pokaždé se jí vzrušením zrychlí dech, ale stačí, že se setmí, že usíná na své pryčně, a už se přemáhá, aby se žalem nezadusila. Proč dnes do ní Žeňa zaryla tak hrubým způsobem? Mají málo společného trápení? Anebo si se svým úsměvem chtěla zahrát na světici Xeňu? 3 – Tahle plavba skončí a bude lépe, – utěšovala Xeňa bezvládnou Irenu v dusivém podpalubí lodi. Plavily se z Vladivostoku do Magadanu, a když se Xeňa doslechla o Irenině nešťastném porodu ve vlaku, přisedla si k ní, držela ji za ruku, přikrývala ji spolu s Katalin, mezi ruskými ženami pro ni sháněla kousky chleba a počítala dny do příjezdu na pevnou zem.      – Ještě pět dnů, ještě čtyři, tři... a potom vyjdeme ven, bude svítit slunce, ucítíš čerstvý vítr a bude ti lépe. Jistě tam mají i nějakou ošetřovnu.      Irena dýchala zkažený vzduch podpalubí, dusila se, ne a ne se zmátořit po těžkých horečkách. Držela se podaných rukou, jednou to byla Katalin, jindy Xeňa, a cítila, jak jejich hojivé teplo putuje do jejích žil a vrací ji zpět mezi živé.      Ošuntělá loď Felix Dzeržinskij dorazila do Magadanu koncem srpna. V chladném sibiřském létě moře bouřilo, vzpínalo se a zas klesalo, dosahovalo až k obloze s temnými mraky. Vodní tříšť z hřebenů vln pronikala do vzduchu, do očí, do šatů, studený slaný vzduch byl všude, i hluboko v podpalubí. Zničený oděv ženám navlhnul a třásly se zimou. Spásonosná pevnina se na první pohled zdála vykoupením, všichni věřili, že na souši je už nemůže postihnout nic horšího, než bylo putování na konec světa.      Až později se Irena z útržků hovorů dozvěděla, že poslední večer se někde na lodi odehrál nepříjemný incident. V některé tmavé chodbě se strhnul křik následovaný voláním o pomoc. Xeňa tam vběhla, ale někdo ji zasáhl nožem a zahnal zpátky. Tři nebo čtyři příšery křičící ženě zacpaly ústa, marně se seběhly i další, muži je rozehnali kopanci a hrubými nadávkami. Xeňa si ovázala krvácející ruku hadrem a běžela pro pomoc. Dozorci se bavili na palubě, také oni měli nebezpečné plavby plné zuby. Xeňa se jim nezdála. Co chvíli tu vřískají nějaké ženštiny, kdesi vpředu prý rodí žena, hubatá bába se bezostyšně dožadovala teplé vody. Proč rodí právě teď? Neumí počkat do zítřka? Bábě museli zacpat pusu, a už je tu druhá, kdo to má poslouchat? Modrooký mládenec v uniformě se na vystrašenou Xeňu usmál, těžko říct, co si myslel o další neodbytné babizně, líně vstal a prosící Xeňu nečekaně kopl do břicha. Spadla zpátky ke schodům, jen taktak, že se chytla zábradlí a neskutálela se do podpalubí.      Znásilněné ženě se podařilo utéct až ráno. Vyběhla na palubu v potrhaných červených šatech a s rozcuchanými vlasy, jednou rukou si zakrývala odhalená prsa, druhou si pomáhala u železného zábradlí. Rozběhla se k okraji paluby, vyskočila k ramenu jeřábu na spouštění záchranného člunu, vyplašila hejno racků a vzápětí se vrhla mezi ně. Skřehotaví rackové se rozletěli na všechny strany, ženin křik se zaryl do vzduchu, na okamžik přehlušil skřehotání ptáků i hukot moře a spolu s ní zmizel ve vlnách.      Zpráva o incidentu se rychle rozšířila po celé lodi. Kam se to po úmorné cestě dostali? Zděšené ženy chodily za dozorci, ale oni jen máchli rukou, na co skákala přes palubu, hlupač- ka. Teď nastanou zbytečné starosti, osoba bude chybět v seznamech a jim přibude práce. Když nepochodily u dozorců, vyhlédly si námořníka u záchranných člunů. Dvě Rusky mu objímaly kolena, aby něco udělal aspoň on, mají přece záchranný člun! Starý mechanik v zaolejovaných montérkách se vymluvil na jiné povinnosti. Kdyby se měl starat o každého hlupáka na této lodi, nikdy by do cíle nedopluli. Lhostejně se opíral o rezavou stěnu strojovny a právě něco vykládal zvědavým vězňům v umouněných civilních oblecích. Nenechal se vyrušit křikem žen ani jejich škubáním za tlusté kalhoty. Stál s hořící cigaretou uprostřed prosících žen, vypouštěl kouř nad jejich rozcuchané hlavy a po chvíli, když mu došla trpělivost, setřásl je ze sebe jako otravný hmyz. Vyndal cigaretu z pusy a s úšklebkem recitoval:      – Kolyma, Kolyma, čudnaja planeta, dvenadsať mesjacev zima, ostalnoje leto...      Planeta! Ona byla cílem půlročního putování! Námořník svůj výklad doplnil zprávou, že Magadan není jen přístav, ale i město s úřady, distribučními tábory, sídlištěm a také s divadlem! To všechno slouží pro správu desítek, stovek táborů. Čudnaja planeta. Jinak tu není nic.      – Jenom ptáci a ryby, – smál se. – Potom ještě náš Felix Dzeržinskij a možná nějaké letadlo, pokud sem doletí, – ukázal prstem na šedou oblohu.      Jenomže ani ponurý Magadan ještě nepředstavoval konec ztraceného světa. Na severu, za hradbou hor, vážení cestující, tam pramení desítky řek a společně tvoří rozsáhlé povodí největší z nich, Kolymy. Je to země temných hor, nedostupných dolin, tisíců kilometrů meandrujících řek, nekonečných bažin se svou vzornou matkou Kolymou. Všechny vody se s pomalou a neodvolatelnou určitostí valí k polárnímu kruhu a potom dál na sever.      – Tam pojedete, – řekl a cigaretou ukázal směr budoucí cesty. – Tam vozíme všechny.      – Ale ona, ona...! – zuřivě křičela Xeňa a ovázanou rukou s krvavými fleky ukazovala na rozhněvané moře.      Muž přimhouřil šikmé oči a plivnul cigaretové sliny hned vedle ní.      – Jaká ona? – řekl. – To není ona. To jste vy! Všechny do jedné, – řekl bez jakéhokoli zveličování.      Planeta Kolyma... Skutečnost, že sem z pevniny nevedly žádné cesty a jediný přístup do prokletých končin znali jen stěhovaví ptáci a mořské ryby, dělala z tohoto města ostrov neuvěřitelné osamělosti. Lepší název než Planeta se mu nedal vymyslet...      V poskakujícím nákladním autě se pod plachtou ženy tiskly k sobě a ohřívaly se navzájem. Irena cítila teplo Xenina ramena, cítila v ní oporu a naději, že jejich sblížení ji může zachránit. Xeňa seděla bez pohnutí. Ovázané rány na ruce si nevšímala, pozorovala ustrašené ženy naproti a k velkému překvapení se usmívala. Nedůtklivý úsměv v tak velkém strachu zpočátku působil jako vítězství. I další dny v distribučním lágru dával jakousi naději, že Xeňa zná návod, jak nad surovostí divného světa zvítězit. Jenže Xeňa se svým úsměvem zkameněla. Už to nebyl úsměv, spíš úšklebek, a naznačoval něco znepokojivého, vždyť ani třetí, ani čtvrtý den nic nejedla. Ležela na pryčně, dívala se do stropu, a i před Irenou kroutila hlavou, jako by předem věděla, co jí chce pacientka z lodi říct. Nakonec Xeňa svůj záměr prozradila:      – Moje noha tuhle pekelnou bránu nepřekročí, – zašeptala a stiskla Ireninu dlaň. – A ty mi pomůžeš...      Mnohé obyvatelky magadanské distribučky s ní trávily nekonečné dny čekání a žádná ji nepřesvědčila, aby něco snědla. Xeňa mlčela, slábla a pomalu odcházela. Irena si zoufala. Ještě nedávno byla její oporou a nadějí, a jak rychle se jejich role vyměnily. Poprosila Danutu, aby ji povzbudila ona, je starší, zkušenější, třeba na ni Xeňa dá.      – Když se usmívá, asi je jí dobře, – ukončila Danuta deba- tu o Xenině záchraně. – A ty ještě budeš potřebovat hodně sil pro sebe, – řekla nakonec jako výčitku.      Xeňa už Irenu nevnímala. Občas otevřela oči, ujistila se, že je u ní, jemně pohnula dlaní a zase je zavřela. Neposlouchala křik, mumraj, hádky ani nářky žen, nic.      – Ukradli mi chlebááá...! – ozval se jednou vpodvečer zoufalý plačtivý hlas z kouta baráku. Ireně probleskl hlavou její nedávný hřích z vlaku, také ona tehdy snědla chleba, co jí nepatřil. Trhla sebou, pocit viny ji opět připravil o klid a hned nato pocítila křečovitý stisk ruky. Xeňa spala, svírala Ireninu dlaň a její svobodný úsměv se pomalu proměňoval v masku. Tak je Xeňa opustila. Tolikrát si o ní povídaly, tolikrát hledaly příčinu jejího zvláštního chování, na nic nepřišly, nemohly se shodnout, jestli její odchod byl vítězstvím nad vězniteli, anebo naopak prohrou na samém začátku. 4                                                                 Společné posezení je nejpříjemnější u velkých zděných kamen uprostřed baráku. Při bouřce jsou místa u kamen obsazená od rána do noci, jindy je všechno obložené promočenými a propocenými svršky a válenkami. Na dusivé výpary z vatovaných kabátů je třeba si zvyknout, jinak by se posezení u kamen stalo pekelným trestem. Fajnový nos zde nemá místo, kdo chce po večerech vyšívat, nemůže mudrovat nad tím, co všechno se vypařuje z upatlaných hadrů. Také březnový buran semkl několik žen kolem slabé žárovky. Seděly na nízkých špalcích, oči zabořené do svých pláten z pytloviny, jen Tinda měla v rukou jemnou šedou látku z pytle od mouky. Tinda je v zóně privilegovaná. Posedí si s ženami, ale každá cítí její odstup i obavy, které kolem sebe táboroví chráněnci šíří. U nich člověk nikdy neví, jak na tom je. Je to jako hra s divokou kočkou: přede ti, přede, a najednou ti zatne drápy do obličeje.      – Irena jde v sobotu do Bujčanu, – ohlásila prostořeká Saša všeobecně známou novinu. – A přímo na synovy narozeniny, pátého března mu byly tři roky!      Saša si nikdy nesedne, jen postává, pozorně poslouchá, dívá se ženám na zhrublé prsty, sleduje, jak zápasí s jemnými i silnými nitěmi, předvídá, jakým směrem se bude ubírat nový vzor, radí jim a vzápětí chválí jejich trpělivost a šikovnost. Dalo by se o ní říct, že je kibic mezi vyšívačkami. Má dobrou paměť, v hlavě udrží všelijaká data, důležitá i zbytečná, zapamatovala si jména a příběhy všech žen, i těch, které se v jejich zóně jen mihly a potom se ztratily v pavučině jiných zón. I po roce umí lidské osudy dopodrobna převyprávět, nic z nich neubere, a pokud přidá, tak jen proto, aby každé ženě, která si to zaslouží, vylepšila tvář.      Dlouhou chvíli při pozorování vyšívaček si krátí tím, že jim upravuje vlasy. Na nic se neptá, jen se ujme práce, natáčí ubohé chomáčky na dřívko, dřívko na konci rozštěpí a do mezírky zasune koneček vlasů. Potom nasliní prst, natře jím cívku a vyrobí lokýnky. Neodeženou ji, své zkrášlování každá snáší klidně a pro Sašu je to velká odměna.      Teď na ni Tinda vrhla nevrlý pohled, posunula si brýle na nose a gestem naznačila jejich důležitost. Brýle mají pro vyšívačky cenu zlata, kolují po baráku a jsou nerozlučně spjaté s dobrou vůlí jejich majitelky. Překvapeně se zeptala:      – A to ji pustili? – No a? – Děcku jsou tři roky, mělo by jít do domova! – prohlásila Tinda.      – Ale Káťa ho chce adoptovat, – oponovala Saša. – Podívejme se... rozdávat děti po vesnicích, – zahudrovala Tinda.      Ženy mlčí. Vědí, že Irena se musí rozhodnout. Buď syna nechá Kátě, anebo jí ho vezmou do domova. Nikdo teď nechce být v její kůži.      – V listopadu jí návštěvu zatrhli... – zmínila Saša jeden Tindin nevysvětlený čin a raději od ní odstoupila stranou, aby se pojistila proti nečekanému útoku.      Tinda nezapomíná. Stalo se, že jí Irena na podzim zkřížila cestu. Byla to taková aféra s chlebem. Irena společně s Pípačkou krájely chleba pro celý tábor. Když se této důležité funkce ujaly ony dvě, přestaly stížnosti na nestejné kousky a ve skladě najednou neměli starosti s chybějícími bochníky. I přesto jim Tinda důvěrně pošeptala, že chleba krájejí špatně. Ani závaží prý nemají v pořádku a měly by s tím něco dělat. Ženy převážily závaží, nic mu nechybělo. Počty chleba seděly, nakrájené kousky také, tak co od nich chce?      To se ukázalo za pár dnů, když jim ráno chybělo šest bochníků. Všechno sedělo na gram, nakrájené kousky i počet pecnů, kam se tedy poděl chybějící chléb? Tehdy jí za trest zakázali návštěvu a Pípačku přeřadili do kuchyně k nádobí. Pípačce to nedalo. Poradila Ireně, aby převážila pár bochníků večer při převzetí i ráno před krájením. Světe div se, opravdu, chleba se do rána odlehčil o pár gramů... no a chlebovou agendu v hlavním skladu měla na starosti právě Tinda. Jistě věděla o tom, jak ve skladu den předem namáčely chleby do vody a v kuchyni je potom uložily na police ke kamnům. Nějaký bochník si takhle ve skladu ušetřily a odnesla si to Irena s Pípačkou.      – Trestat děti by mělo být zakázané, – řekla rezolutně Irma. – Když vyhodili z nemocnice ji, budiž. Ale dítě? Proč trestat dítě? – Co to pleteš, katoličko? – obořila se na ni Tinda. – Koukni se na zlodějky! Rychle, rychle na plot a nadělat děti! Zlodějkám se nedivím, ale Irena?    – Nepustit matku k děcku! – urazila se Saša. – Co ty víš o dětech?  Peter Juščák (1953), slovenský prozaik, publicista a inženýr, vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Působil v různých technických povoláních, v Československém rozhlasu v Košicích, v denících Smena a SME. Ve svých reportážích se věnoval především společenské a sociální tematice. V roce 1994 načas opustil novinařinu a pracoval v Německu, mezi lety 2000–2003 působil v literární redakci Slovenského rozhlasu. Žije v Bratislavě. Napsal několik próz, rozhlasových her, reportáží, dokumentárních pásem a filmových námětů. Z prózy se jedná například o povídky Milovanie so sochou Miriam (1995) nebo o román Balkan blues (2018), dále napsal monografii Michal Kováč a jeho bremeno (2003) nebo dokumentární vyprávění Odvlečení (2001).Ze slovenského originálu … a nezabudni na labute!, vydaného nakladatelstvím Kalligram v Bratislavě roku 2014, přeložila Eva Josífková, 400 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první.  

Čas načtení: 2024-02-20 18:20:00

Nejmladší matka na světě: Pohnutý životní příběh dívky, která porodila v 5 letech

Když pětiletou Linu Medinu přivedli rodiče poprvé do nemocnice, lékaři se domnívali, že za její neobvykle veliké břicho může obrovský nádor. K jejich překvapení ale testy ukázaly, že je holčička z peruánské vesničky Ticrapo v sedmém měsíci těhotenství. Doktor Gerardo Lozada, který tomu pravděpodobně nemohl uvěřit, odvezl dívku za specialisty až do hlavního města Peru. Jenomže i v Limě zjistili to samé. Dívka byla navzdory všem předpokladům těhotná.

Čas načtení: 2024-02-23 14:03:00

Karvinští přece jen posílili. Obranu doplní Černohorec Raspopovič

Celou zimní přestávku se šéfové fotbalistů MFK Karviná snažili získat kvalitní posilu do obrany. Nyní na poslední chvíli přivedli Černohorce Momčila Raspopoviče, který může hrát i defenzivního záložníka.

Čas načtení: 2024-02-23 14:03:00

Karvinští přece jen posílili. Obranu doplní Černohorec Raspopovič

Celou zimní přestávku se šéfové fotbalistů MFK Karviná snažili získat kvalitní posilu do obrany. Nyní na poslední chvíli přivedli Černohorce Momčila Raspopoviče, který může hrát i defenzivního záložníka.

Čas načtení: 2024-02-24 15:00:01

Komunistický prezident se zásluhami o stát

Pro život generála Ludvíka Svobody bylo typické podřízení se vyššímu zájmu. Je nutné však přiznat, že ten zájem byl často komunistický a generál jej zaměňoval nebo ztotožňoval se zájmem vlasti. Jeho vojenská kariéra začala nedobrovolně už v mládí.   Vojínem v první světové válce  Roku 1915 byl ve 20 letech poslán na ruskou frontu, jeho bratr na srbskou. Už se nikdy nesetkali, jeho bratr byl odsouzen k smrti za neposlušnost, a to krutou popravou oblíbenou v rakouské armádě, tzv. smrtí španglemi. Spočívala v tom, že voják byl pověšen za ruce spoutané za zády a takto byl ponechán na přímém slunci několik hodin.   Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu Číst více Velitel československých legií  V září roku 1915 přešel Ludvík Svoboda do ruského zajetí, o rok později se přihlásil do československých legií. Byl hodnocen velmi kladně a stal se poté velitelem čety, také přijal pravoslavnou víru. Účastnil se dvou důležitých a krutých bitev u Zborova a u Bachmače. Když se vrátil domů, čekal jej šok – krom umučeného bratra přišel o otčíma, který se o ně staral. Také další jeho příbuzní přišli ve válce o život. Svoboda na svou účast v první světové válce vzpomínal s hrůzou, například na to, když jeden muž jeho jednotky poznal mezi zastřelenými nepřáteli svého syna. Ve svých pamětech napsal, že války měl tehdy dost na celý život, ale osud chtěl vše nakonec jinak.   Než přišla další válka, stačil se oženit a zplodit dva potomky. Rád chodil do přírody a šplhal po skalách. Manželka mu tehdy říkávala: „Tatíčku, pamatuj, že máš dvě děti!“ Toto úsloví se u nich poté uchytilo a používali ho v kritických situacích, zejména v období politických procesů.   Sovětské období  Po okupaci nacisty se zapojil do odboje, ale nakonec se rozhodl pro odchod do ciziny a vybral si Sovětský svaz, kam se dostal přes Ostravu a polský Krakov. Po útoku nacistů na Sovětský svaz to byl právě Ludvík Svoboda a generál Heliodor Píka, kteří se podíleli na tvorbě československého legionu v SSSR.  Zde byl již nakloněn komunistům a vycházel jim vstříc. Přesto jej politruk Bedřich Reicin označoval v udáních jako agenta, který chce vrátit republiku zpět do rukou kapitalistů. Generál Svoboda se účastnil mnoha bitev, ta první, ve které náš legion figuroval, byla u Sokolova. Sověti si Svobodu tehdy oblíbili, i když nebyl členem KSČ. Vojáci na něj vzpomínali jako na otcovskou autoritu.   Politická ponorka  Návrat domů byl trpký, opět přišel o mnoho blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jistou satisfakcí mu bylo jmenování prvním poválečným ministrem obrany. V této době stále nebyl členem komunistické strany, avšak byl již plně podřízen Gottwaldovi. Těmto lidem říkali „politické ponorky“, byli buď nestraníci, nebo členové jiné strany, ale pracovali pro komunisty. Z těchto strategických důvodů odmítl tenkrát Klement Gottwald zapsat generála Svobodu jako člena strany. Později po uchopení moci komunisty měl plnohodnotné členství. Velmi intervenoval, aby generál Píka dostal nakonec milost. Gottwald mu na jedné recepci řekl: „Tak jsme toho generála nakonec nezachránili.“  Komunisté se po únoru 1948 chopili moci a začali čistit všechny úřady od domnělých nebo skutečných nepřátel. Ludvík Svoboda jim tehdy dost pomohl. Soukolí politických čistek nakonec málem semlelo i jej.  Krutá padesátá léta Vytýkali mu, že čistka v armádě neproběhla důsledně a že se obklopuje prvorepublikovými důstojníky nebo lidmi na ně navázanými. On sám nevěřil, že by se mu něco mohlo stát. Nakonec byl v roce 1950 odvolán z funkce ministra obrany, o dva roky později byl zatčen. Reicin, který sám tehdy seděl ve vazbě, na něj ještě před svým zatčením připravil materiály (detailně jejich vztah popsal historik Ladislav Kudrna). Svoboda měl být zařazen do procesu se Slánským. Jeho dcera, studující tou dobou v Moskvě, si posteskla spolužačce Galje, že tatínka zavřeli. Netušila, že její rodiče měli konexe na Stalina, který intervenoval za Svobodovo propuštění.   Unikl o vlásek politickému procesu a nejspíš i trestu smrti. Po propuštění pracoval jako řadový zaměstnanec JZD v rodném Hroznatíně. Prý byl dobrý pracovník, nikdy se nepovyšoval a nebyl zatrpklý. Později byl rehabilitován a také mu bylo obnoveno členství v KSČ.   Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Ze dna až do prezidentské pracovny  Jak už jste možná postřehli, osud generála Svobody byl plný nečekaných zvratů. Jeden se stal na X. sjezdu strany (1954), Svoboda se jej účastnil jako obyčejný řadový člen. Přijel na něj vůdce SSSR Nikita Chruščov a prvním, po kom se ptal, byl právě Svoboda. Političtí vůdci byli v rozpacích, již několik roků se Ludvík Svoboda neúčastnil veřejného života, slovy básníka „byl politická mrtvola“. Když jej na sjezdu potkali a přivedli ke Chruščovovi, byl to nový začátek jeho politického života. Naši podlézaví soudruzi si to vyložili jako jasné gesto, koho chce vidět Sovětský svaz v čele státu. A tak se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda prezidentem. Lidé v něm viděli naději na změnu, také vrátil tradici oslavování legionářů, kterou se minulí vůdci snažili vymýtit. Byl často ve styku s mládeží, chodil na přednášky do škol. Velkou nespravedlnost viděl v období politických procesů, snažil napravit chyby minulosti, život však už popraveným nikdo nevrátil. Snažil se také o rehabilitaci zmíněného generála Píky. Zemřel v září 1979 po řadě mozkových příhod v 83 letech.    Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník

Čas načtení: 2024-02-28 11:30:00

Velké usmíření s expartnerem?

Pohledná herečka ze seriálu ZOO Jana Bernášková (42) v minulosti žila s divadelním režisérem Davidem Drábkem (53). Společně pak přivedli na svět i půvabnou dceru Justýnu (17). Lásk... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-03-12 09:30:01

Vojna za komunistů: Na sovětská letadla jsme mířili kanony, MiGy na nás nalétávaly, vzpomíná pamětník

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 změnila životy mnoha lidem. Dne 21. srpna tohoto roku se na území suverénního státu nahrnuly desítky tisíc vojáků pěti komunistických armád. Převažovali Sověti, kteří samozřejmě toužili zabrat i strategická letiště. Jedno z nich bylo v Českých Budějovicích, kde zrovna sloužil i Ludvík Michálek. „Narukoval jsem 10. října 1966 do kasáren naproti hospodě U Kanonu do jedné z tamních protiletadlových baterií. Dne 1. května 1967 se ze mě stal po šestiměsíčním školení v kasárnách v Brně-Židenících mechanik elektronkových univerzálních zaměřovačů (počítačů) u protiletadlové baterie. A také svobodník,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz pamětník. Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník Číst více Dostali jsme ostré náboje a čekali Vzpomíná, že v roce 2018 měli s kamarády z vojny sraz v Českých Budějovicích, kam je pozvali ze státního vojenského archivu v Trenčíně. A že bylo o čem mluvit! „Zejména o roce 1968. Zhruba v červenci toho roku jsme z kasáren vytáhli na Švábův Hrádek u budějovického letiště, kde jsme se asi až do 24. srpna 1968 utábořili, postavili a řádně propojili naši protiletadlovou baterii a kde jsme měli za úkol toto letiště hlídat.“ Dnes samozřejmě víme, že nešlo o žádné cvičení. Vojenský konflikt byl blízko. Stačila nepozornost, chyba nebo třeba neudržení nervů na uzdě některého z vojáků jedné či druhé strany a mohlo dojít ke krveprolití. „V srpnu jsme dostali ke každému kanonu několik beden ostrých nábojů. Poté jsme vyfasovali plnou polní, včetně ostré munice do všech zásobníků, a samopal. Měli jsme zalehnout a poslouchat rádia. Důstojníci poté odjeli poslouchat do kasáren,“ popisuje události Ludvík Michálek. Zaměřovali jsme nepřátelská letadla Na místě tedy zůstali jen záklaďáci. „No, a když se ruské letectvo začalo zajímat o budějovické letiště, tak jsme si řekli, že jsme tam asi kvůli ostraze. Tak jsme protiletadlovou baterii přivedli k boji – nastartovali agregáty a radiolokátorem vyhledávali nepřátelská letadla vzdálená 40 kilometrů. Po zavedení meteozpráv do zaměřovače jsme na ně začali mířit kanony.“ Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Letouny naopak dávaly signál, že jsou přátelské – z Varšavské smlouvy. „Signály pro daný den znaly perfektně. Když jsme na ně mířili i nadále, tak začaly na nás nalétávat ve výšce padesáti metrů, přičemž na křídlech měly vždy alespoň jednu raketu červenou. Kdo ví, jak by to dopadlo. Každopádně náš velitel nám po telefonu důrazně rozkázal, abychom okamžitě vše zastavili, zakryli plachtami a poklusem (to bylo vícekrát zdůrazněno) se co nejdále od svého postavení vzdálili, což jsme poslechli.“ Také díky tomu nám mohl pan Michálek vyprávět svůj příběh. „Letiště v Českých Budějovicích bylo obsazeno jako vůbec poslední v republice, pár důstojníků bylo vyhozeno. My záklaďáci jsme po oplocení prostoru byli o cca 14 dní dříve urychleně odveleni do civilu. Já jako podporučík. Posléze po nějakých cvičeních jako kapitán,“ dodal pro Čtidoma.cz. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Baba Vanga věštila katastrofu. Generál Šedivý promluvil o jaderné hrozbě a ukázal na Trumpa.

Čas načtení: 2024-03-12 15:44:00

Odvážný hráč, kterému jde karta. Vegas sklízí chválu i za Hertla a rozděluje NHL

Někteří je uznávají, jiným vyloženě vadí. Ale na jednom se téměř všichni shodují: Vegas Golden Knights dělají NHL o poznání zajímavější. Loňští vítězové Stanley Cupu se nebojí velkých tahů. Jsou kreativní při shánění posil a nekompromisní při vyjednávání. Jdou si tvrdě za svým, což ukázali i během letošní uzávěrky přestupů, kdy přivedli českého hokejistu Tomáše Hertla.

Čas načtení: 2024-03-12 15:44:00

Odvážný hráč, kterému jde karta. Vegas sklízí chválu i za Hertla a rozděluje NHL

Někteří je uznávají, jiným vyloženě vadí. Ale na jednom se téměř všichni shodují: Vegas Golden Knights dělají NHL o poznání zajímavější. Loňští vítězové Stanley Cupu se nebojí velkých tahů. Jsou kreativní při shánění posil a nekompromisní při vyjednávání. Jdou si tvrdě za svým, což ukázali i během letošní uzávěrky přestupů, kdy přivedli českého hokejistu Tomáše Hertla.

Čas načtení: 2024-03-19 03:03:00

Součkův rok na houpačce. Saúdská Arábie? Radši Slavia. Vyhlíží novou repre i Haalanda

Už žádná děkovná zdravice přes mobil. Tomáš Souček převzal své třetí ocenění pro Fotbalistu roku konečně na pódiu před zraky svých parťáků, trenérů i manželky a rodičů, kteří ho kdysi v Havlíčkově Brodě přivedli fotbalu.

Čas načtení: 2024-03-19 03:03:00

Součkův rok na houpačce. Saúdská Arábie? Radši Slavia. Vyhlíží novou repre i Haalanda

Už žádná děkovná zdravice přes mobil. Tomáš Souček převzal své třetí ocenění pro Fotbalistu roku konečně na pódiu před zraky svých parťáků, trenérů i manželky a rodičů, kteří ho kdysi v Havlíčkově Brodě přivedli fotbalu.