Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-21 16:46:24

Jak zvládnout vysokoškolský život bez stresu a s úspěchem

Vysokoškolské studium je jedinečné období v životě každého studenta. Přináší nejen nové znalosti a dovednosti, ale také výzvy spojené s organizací času, zvládáním stresu a přípravou na závěrečné práce. Pro mnoho studentů může být tlak tak vysoký, že začnou pociťovat úzkost nebo vyhoření. Jak se tedy vypořádat se všemi povinnostmi, užít si studentská léta a […] The post Jak zvládnout vysokoškolský život bez stresu a s úspěchem appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2025-03-28 16:02:47

Kvíz všeobecného vzdělání. Víte přesně, co znamenají tato cizí slova? 6/6 nedá ani vysokoškolský profesor

Ve společnosti se často stává, že slýcháme slova, jejichž významu ne úplně rozumíme. I tak ale cítíme tlak lidí kolem nás a na jejich skutečný význam se nezeptáme. Dokážete uhodnout, jaký je význam těchto slov? S odpovědí se často sekne i vysokoškolský profesor.  Některá ze slov mají velmi zajímavý původ. Schválně si následující informace zkuste […] The post Kvíz všeobecného vzdělání. Víte přesně, co znamenají tato cizí slova? 6/6 nedá ani vysokoškolský profesor first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2025-03-21 16:46:24

Jak zvládnout vysokoškolský život bez stresu a s úspěchem

Vysokoškolské studium je jedinečné období v životě každého studenta. Přináší nejen nové znalosti a dovednosti, ale také výzvy spojené s organizací času, zvládáním stresu a přípravou na závěrečné práce. Pro mnoho studentů může být tlak tak vysoký, že začnou pociťovat úzkost nebo vyhoření. Jak se tedy vypořádat se všemi povinnostmi, užít si studentská léta a […] The post Jak zvládnout vysokoškolský život bez stresu a s úspěchem appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2025-03-27 10:34:49

Kvíz všeobecného vzdělání. Víte přesně, co znamenají tato cizí slova? 10/10 nedá ani vysokoškolský profesor

V češtině najdeme velkou spoustu slov, která jsou převzatá z cizích jazyků. Řada z nich je známá většině Čechů a nad jejich významem nemusíme dlouho přemýšlet. Existují ale i taková slova, která příliš často nepoužíváme. Vlivem toho nám může jejich pravý význam unikat. The post Kvíz všeobecného vzdělání. Víte přesně, co znamenají tato cizí slova? 10/10 nedá ani vysokoškolský profesor first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-01-12 17:02:00

ArtCafé: Pozorovat všednosti – uvnitř svojí hlavy i lednice

Kateřina Přidalová, publicistika, lektorka a zakladatelka platformy Designéři dětem napsala knihu Toto není jenom kniha (2023). Zastavuje se v ní u otázek vizuální gramotnosti, obrací se k dětem, mladému čtenářstvu i vyučujícím. Kunsthistorik, badatel a vysokoškolský pedagog Václav Hájek napsal sbírku esejí Na hraně všednosti (2022), v abecedním pořádku směřuje svou pozornost k banalitám jako je sokl nebo lednička.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení:

Zemřel Lumír Pivovarský

Dne 11. října 2014 zemřel významný český sbormistr - profesor Lumír Pivovarský, který úspěšně vedl Vysokoškolský sbor Ostravské univerzity, Mužský pěvecký sbor Vítkovice a v posledních letech také smíšený sbor Chorus Ostrava. Za svůj přínos české hudební kultuře byl oceněn Cenou ministra kultury, Cenou Ferdinanda Vacha a nejvyšším oceněním Unie českých pěveckých sborů Cenou Bedřicha Smetany.

Čas načtení: 2011-07-14 00:00:00

Navštívili jsme: Unikátní výstava Monika a Ľubo Stacho: Současná slovenská architektura

Kabinet architektury ostravského Domu umění hostí od poloviny června po všech stránkách výjimečnou výstavu Současné slovenské architektury Tu připravil fotograf a vysokoškolský profesor Ľubo Stacho společně se svou manželkou Monikou, kteří společně založili Studio Stacho. Expozice mapuje aktuální ob ...

Čas načtení: 2024-02-15 05:00:00

Prahu děsí tsunami dopravních přestupků. Nevymůžeme pokuty, obávají se městské části

Městské části v Praze čeká náročný úkol. Od července totiž budou nově řešit veškeré dopravní přestupky, nejen špatné parkování jako doposud. Zatím má tuto agendu na starosti magistrát hlavního města. Ten – stejně jako jednotlivé radnice – se obává „totálního kolapsu“, který může se změnou vypuknout a způsobit špatnou vymahatelnost pokut. Vlna vyšších stovek tisíc řízení, která ročně zahlcuje magistrát, se totiž nově povalí na městské části. Na odbavení agendy budou potřebovat přes tři sta kvalifikovaných a vysokoškolsky vzdělaných osob, které už nyní nedokážou z trhu práce přilákat.

Čas načtení: 2020-01-21 12:51:14

Studium ve Velké Británii. Jak se ucházet o studium na britských univerzitách?

Vysokoškolský vzdělávací systém ve Velké Británii je úplně jiný než český – klade se zde důraz na rozvíjení individuálních předpokladů, a proto patří ke špičce v rámci celého světa. Co obnáší studium ve Velké Británii a jak se dostat na prestižní britské univerzity? Studium VŠ ve Velké Británii – jaké jsou možnosti? Vysokoškoláci, kteří si...

Čas načtení: 2019-09-22 21:15:00

Pro úspěšné budování kariéry dnes nestačí jen odborné znalosti. Důležitý je vysokoškolský titul

V dnešní době je kladen velký důraz na vzdělávání. Soustavné studium a rozšiřování kvalifikace tak většinu z nás provází po celý život. Technologický pokrok a bouřlivý nárůst nových poznatků ve všech oborech nás nutí na sobě pracovat. Jakmile se zastavíme, přestaneme být schopni orientovat se v rozv ...

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-08 13:59:08

Kryptu katedrály sv. Václava ozařují světelné objekty Jana Pamuły

Světelné obrazy, digitální animace a grafické listy zaplnili sakrální prostor dómu sv. Václava v Olomouci. V rámci TRIENÁLE | SEFO | 2021 zde vystavuje až do konce října výtvarník Jan Pamuła, jeden z otců počítačového umění v Polsku. Jedinečné prostředí dómské krypty umožní návštěvníkovi pomyslně vstoupit do dialogu mezi sakrálním a abstraktním uměním. „Rozhodujícím obdobím pro Pamułův tvůrčí vývoj byla sedmdesátá léta, kdy se začal zabývat geometrickou abstrakcí, do které promítal svůj zájem o filozofii. Od té doby hledá systém, který by vizuálně zrcadlil univerzální zákony přírody. Tyto harmonicky působící obrazy, založené na matematických výpočtech, zároveň vykazují nezaměnitelné koloristické kvality,“ vysvětluje Ladislav Daněk, jeden z kurátorů výstavy z pořádajícího Muzea umění Olomouc. Dnes sedmasedmdesátiletý umělec se ale nevyhýbá využití nových technologií v umění, které mu pomáhají jeho barevné a tvarové kompozice posunout na další úroveň. „V posledních letech se ve své práci stále více věnuje také využití aktuálních světelných technologií, které mu v kombinaci digitálního zpracování s LED světlem nabízejí nové možnosti vyjádření“, dodává Štěpánka Bieleszová, spolukurátorka výstavy. „Zatím poslední etapa, která v Pamułovi budí největší emoce, je tvorba light boxů a digitálních animací,“ doplňuje její kolegyně Helena Zápalková. Jan Pamuła (*1944) je polský malíř, grafik, autor objektů, vysokoškolský pedagog žijící v Krakově, průkopník počítačového umění v Polsku. V roce 1980 během pobytu v Paříži vytvořil ve spolupráci s programátorem Philippem Kellerem první sérii počítačových grafik, jejichž principy dodnes rozvíjí v ručně malovaných obrazech. Tyto harmonicky působící obrazy, založené na matematických výpočtech, zároveň vykazují nezaměnitelné koloristické kvality. Souběžně s malířskou tvorbou experimentuje v oblasti objektové tvorby a počítačové grafiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-06 20:25:00

Darwin versus Newton aneb Proč si při přemýšlení nad politikou osvojit uvažování evolučního biologa

Bylo nebylo, v rámci surfení při podzimním lockdownu jsem narazil na blog popularizátora ekonomie jménem Morgan Housel a na něm na článek, který mě inspiroval k dnešnímu příspěvku. Začíná velmi starou a přitom naprosto relevantní citací Woodrowa Wilsona, který byl prezidentem USA za první světové války. „Potíž s touto teorií je, že vláda není stroj, ale živá bytost. Nespadá tak pod vesmírné teorie, ale teorie organického života. Zodpovídá se Darwinovi, a ne Newtonovi. Přizpůsobuje se svému prostředí, svým nezbytným úkolům, je formována masivním tlakem života,” napsal Woodrow Wilson v roce 1908. Bingo. Tohle je velice hezky vyjádřená myšlenka, sahající na jádro spousty problémů, které jsem za uplynulá léta viděl. Značné množství lidí, včetně vysokoškolsky vzdělaných (a tím myslím „tvrdé“ tituly, ne nějakou lesbickou teorii tance), má sklon k tomu, vnímat politický svět ohromně mechanisticky, jako nějaké modelové kolejiště, kde si ponastavujete výhybky, jak chcete, a ony vám ty vláčky podle toho jezdí. Takže: Darwin, nikoliv Newton. Tři příklady situací z běžné politické diskuse, kde se na Darwina neprávem zapomíná. Nic nezůstane při starém Příklad první – americké prezidentské volby. V roce 2016 jsem slyšel spoustu úvah a nářků, že Trump se stal prezidentem i přesto, že Clintonová obdržela podstatně více hlasů (skoro o tři miliony). Často doprovázené myšlenkou „kdyby ten volební systém byl spravedlivý, teď máme madame president“. Pomiňme skutečnost, že pojmy jako spravedlivý jsou u federálního státu, který zabírá podstatnou část severoamerického kontinentu, poněkud diskutabilní. Základní chyba té zkratovité úvahy je v představě, že v případě tak zásadní změny volebního systému by vše ostatní zůstalo při starém. Kdyby se při amerických prezidentských volbách hlasovalo čistě většinově (ať už jednokolovým či dvoukolovým způsobem), změnilo by se všechno. Hlavní politické strany by vypadaly jinak, měly by jiný elektorát. Zcela jinak by se vedla volební kampaň, současné swing states jako Ohio by ztratily na významu. Začaly by převažovat jiné zájmové skupiny, k volbám by chodili jiní voliči. S pravděpodobností hraničící s jistotou by tento systém generoval úplně jiné typy kandidátů. Stručně řečeno, stav věcí by určoval Darwin, nikoliv Newton. V tak komplexním systému, jako je politika, nemůžete změnit jen jeden parametr, aniž by se chování hráčů nezačalo vyvíjet někam zcela jinam. (Osobně si myslím, že takový většinový systém by vedl k rozpadu USA stejně, jako se kdysi na dvacítku samostatných států rozpadlo španělské koloniální impérium na jih od Rio Grande. USA je bytostně neunitární entita a vnitřek země by se nechtěl podřídit oběma pobřežím, kde je vysoká koncentrace obyvatelstva. Ale to je těžko testovatelná hypotéza.) Vysoké zdanění nefunguje Příklad druhý – daně a dávky. Zavedeme nějakou daň a lidé nám na ní odvedou X. Zavedeme nějakou dávku a problém Y se nám vyřeší. Extrémně mechanistický postoj vídám zejména u advokátů univerzálního nepodmíněného příjmu. „Dejme každému člověku deset tisíc měsíčně a o všechny bude postaráno.“ Jo? Postaráno? Co se například v průběhu následujících měsíců a let stane s cenami nájmů, když každá rodina bude mít v kapse o X tisíc více a bytů v žádaných lokalitách je chronický nedostatek? Nepožerou náhodou veškerý rozdíl? Toto není snadné nějak modelovat. Co se stane s pracovním trhem, nebudou některé důležité pracovní pozice naprosto neobsaditelné? (Třeba popeláři.) A co vliv na mezinárodní migraci? Podle stávajících smluv má ten, kdo dostane azyl nebo doplňkovou ochranu, nárok na všechny sociální dávky jako domácí občan; že by to někde v Africe nepůsobilo jako přitažlivý prvek? U daní funguje opačný princip. Lidi jsou od jisté míry výše motivováni je obcházet, seč to jde. V roce 2012 zavedl socialistický prezident Francois Hollande ve Francii daň 75 procent vůči „superbohatým“. Nevynesla ani zdaleka tolik, kolik se očekávalo. Jaké překvapení – zrovna milionáři většinou mají k dispozici nějaký ten aparát, jak ulít své zisky mimo dosah té či oné jurisdikce. V roce 2014 byla milionářská daň zase zrušena; otázka je, kolik těch „daňových utečenců“ se vrátilo zpátky do Francie, když už mezitím našli lepší daňový domicil. Ale stejně každou chvíli potkáte někoho, kdo horuje pro vysoké, až trestu podobné zdanění bohatých, aniž by bral podobné zkušenosti v úvahu. Reálně vám ti lidé buď utečou, nebo si prosadí do zákoníku tolik různých výjimek a speciálních ustanovení, že ta vysoká daň zůstane jenom na papíře. Toto je evoluční proces a ekvilibrium, kterého systém nakonec dosáhne, se nedá vypočítat předem. Rozhoduje Darwin, nikoliv Newton. Neexistuje jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem Příklad třetí – ty slavné uprchlické kvóty. Kolikrát jste slyšeli argumentaci ve stylu „Moria je ostuda Evropy, stačilo by rozdělit si ty lidi mezi jednotlivé státy a Česká republika by nějakou tu stovku určitě zvládla!“ (V nedávném prohlášení Pirátů k věci migrace je znát uvažování podobným směrem. I když se v něm hovoří o dobrovolném rozdělování, ani slovem tam není zmíněna myšlenka, že stávající přítok lidí do Evropy by tím rozdělováním mohl být posílen.) No dobře! Co se stane, až se ta Morie naplní znovu? A znovu? A znovu? Demografie rozvojového světa je šílená a v nejbližších desetiletích bude počet mladých Afričanů či Afghánců v ekonomicky slabých zemích ještě nadále významně růst; pokud se novorozeňata z roku 2020 dožijí roku 2040, budou některé země vysloveně přelidněné. Modelujeme vývoj covidu, demografické tlaky se přece dají taky modelovat. Ale ne, pořád máte určitou skupinu lidí, která není ochotna hledět na to, jaký vliv bude takové rozdělování, ať už dobrovolné či povinné, mít na rozhodování mezi dalšími zájemci o přestěhování do Evropy, kterých jsou přilehlé regiony plné. Abych nebyl úplně nespravedlivý. Zrovna v tom výše zmíněném prohlášení je aspoň jedna částečně „darwinisticky”“ působící věta, totiž Válečným konfliktům, pronásledování, suchu, hladu a dalším příčinám nucené migrace lze předcházet prevencí v místě jejich vzniku. Potíž je hlavně v tom neurčitém „lze“, jehož reálnou implementaci bych rád viděl. Ona ta citovaná věta zní hrozně moudře a humanisticky, ale výsledky mezinárodních zásahů v Iráku, Afghánistánu, Libyi či Sýrii nijak zvlášť povzbudivé nejsou, takže dokonce i ochota Američanů (natož Evropanů) si někde pálit prsty se značně snížila. A soft power je ve světě, kde velmoci hrají složitou vlivovou hru a žádné embargo se nedá globálně vynutit, prostředkem se značně limitovanou účinností. Tak například v Etiopii, zemi se silným přírůstkem obyvatelstva, vlastní vláda bombarduje separatistický tigrajský region. Jak tomu chcete z pozice ČR nebo i EU jako celku předcházet prevencí, když Etiopie je spřátelená s Čínou, která jí v případě potřeby poskytne svoje zdroje? Jak? Stavbou škol a studní z rozvojového rozpočtu? Neexistuje žádná jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem. Nejdestruktivnější války v moderní historii vedly právě bohaté a rozvinuté státy, které si teprve můžou dovolit drahé zbraňové vybavení a mobilizaci celé ekonomiky pro válečné úsilí. Takové císařské Německo roku 1914 nepřepadlo sousední Francouze a Rusy proto, že by řadoví Němci trpěli suchem a hladem. Právě naopak, mohli si takovou kampaň na dvou frontách dovolit. Tím nechci říci, že stavět studně v poušti je z principu špatná věc. Ale namlouvat si, že investicí do rozvojové pomoci děláte něco jako prevenci války, není v souladu s tím, co známe z dějin. Ozbrojené konflikty samy o sobě jsou oblast, kterou řídí Darwin a jednoduché mechanice „více peněz = lepší vztahy mezi státy a etnickými skupinami“ nepodléhají. Darwin. Nikdy nezapomínejme na Darwina. On na nás totiž rozhodně zapomínat nebude.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:56:34

O nadprodukci elit

Peter Turchin je vysokoškolský učitel z New Yorku, který se zabývá evoluční biologií, matematikou a matematickým modelováním historie. Až donedávna neznámý se dostal roku 2020 do větší pozornosti internetu, protože se ukázalo, že už v letech 2010–2012 předpovídal další „špičku“ násilností a nestability v USA na letošní rok. (Článek s matematickým modelem, PDF.) Zhruba řečeno, z jeho modelů vychází dost jednoduché pravidlo, že v Americe funguje přibližně padesátiletý cyklus, ve kterém země propadá chaosu. Může to být náhoda, nakonec předpovídají-li tisíce a tisíce intelektuálů budoucí vývoj, jeden z nich se musí zákonitě trefit. I když nutno přiznat, že ten padesátiletý cyklus vypadá logicky. Je to přesně doba, za kterou – vzhledem k průměrné délce lidského života – společnost jaksi institucionálně zapomene, jak vypadal ten předešlý Velký Bordel, a že nebylo zas tak moc o co stát. A v případě USA, izolovaných od dalších velkých mocností širokými oceány, do toho cyklu nevstupují vnější faktory v podobě cizích invazí, které by narušovaly jeho pravidelnost. Něco je špatně Nicméně tento model, i když zajímavý – trochu to připomíná Asimovovu Nadaci – by mě asi k psaní článku nepřivedl. To, co mě k němu přivedlo, je jiná Turchinova myšlenka, a tou je nadprodukce elit (elite overproduction). Pojem „elita” je poslední dobou trochu politicky zprofanovaný, používá se i urážlivě ve smyslu „lidi, kteří už nevědí, která bije, ale rádi by se dál drželi u koryta”. Pro účely tohoto článku a této úvahy na takové konotace prosím zapomeňme a berme to slovo neutrálně – jako popis skupiny lidí, která usiluje o nějaká vyšší místa na společenském žebříčku. Na tenhle fenomén jsem poprvé narazil asi před dvaceti lety, a to nepřímo, ve vyprávění kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který strávil část svého studia ve Francii. Říkal mi, že jednoho dne se na jisté provinční univerzitě v nepříliš velkém městě konal konkurz na odborného asistenta, který měl učit matematiku. Nešlo o žádné elitní vysoké učení, ale opravdu místní vysokou školu. Na konkurz prý dorazily celé zástupy zájemců s požadovanou kvalifikací. Bohužel už si nepamatuji přesné číslo, už je to přeci jen dávno, ale byly to stovky. Menší armáda odborných matematiků, kteří všichni toužili po teplém státním fleku s jistotou zaměstnání až do smrti. Hergot, to je divné, že? Teoreticky by zrovna tak centralizovaný stát jako Francie měl mít aspoň zhruba přehled, kolik je těch matematiků potřeba na univerzitách, kolik jich přibližně vstřebá soukromý sektor, a přizpůsobit tomu kapacity vysokých škol. Něco bylo špatně. Turchinova myšlenka o nadprodukci elit by vysvětlovala „co“, a podle mého názoru se týká i běžné střední třídy, nejen těch, kdo usilují o nejvyšší křesla. Inflace titulů „Kdybyste mě nechal domluvit…“ Ford sklesle přikývl. „Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“ Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky. „Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“ Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil. „Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“ Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim. Douglas Adams: Restaurant na konci vesmíru, PŘEVZATO Z KULTURNÍCH NOVIN. Na stránkách Trexima.cz jsem narazil na čtyři roky starou statistiku, že Česká republika má ve věkové kategorii 30–34 let pouze třetinu (32,8 procenta) lidí s vysokou nebo vyšší odbornou školou, a že je to na poměry EU málo; první byla Litva (58,7 procenta). Bavím-li se o inflaci titulů s příslušníky generace „nad čtyřicet“, většinou se obávají snížení kvality vzdělání a toho, že novopečený magistr nebude ani vědět, kde psát měkké a kde tvrdé I/Y. To je samozřejmě legitimní obava, zejména u oborů, kde nekvalitní práce může ohrozit lidské životy. Frustrace narůstá Na co ale nepřichází řeč, je opačný pohled. Jak vypadá jejich perspektiva, těch mladých absolventů? To je otázka, kterou klade právě Turchin. Představte si situaci čerstvého absolventa vysoké školy někde v USA. Poslechl jste společenskou normu, která vám říká, že vysokoškolské vzdělání je důležitou podmínkou pro budoucí úspěchy v životě. Jelikož jsou to USA, zaplatil jste za toto privilegium nějaké školné a nejspíš jste si musel i půjčit, přičemž toho dluhu se je těžké se zbavit, ani osobní bankrot nemusí zabrat. A protože školné v posledních desetiletích brutálně narostlo, představuje vzniklý dluh docela výraznou „kouli na noze“ přesně v okamžiku, kdy máte startovat do života, zakládat rodinu apod. No jo, jenže tu radu poslechly další stovky tisíc lidí ve vašem věku, takže je vás na tom trhu práce hodně a navzájem si konkurujete. Navíc jste v USA, kde vám konkurují nejen vaši krajané, ale i kvalifikovaní zájemci o imigraci z ciziny (a že zájem je ve světě velký). To obvykle znamená zvýšený tlak na úroveň mezd. Ale školné není jediná věc, která v USA za poslední generaci disproporčně zdražila. Mnohem dražší než dříve je také zdravotní péče nebo třeba školky. Zdroj. A co bydlení? Nepřekvapivě vzhledem k příjmům běžné domácnosti taky dost zdražilo. Zdroj. Regionálně dokonce ještě více. A netýká se to jen „pseudooborů“. Dokonce ani velmi dobře placení programátoři v Silicon Valley mnohdy nedosáhnou na bydlení v okolí své práce. Vysoké příjmy, které vypadají tak dobře v hospodářských statistikách, jsou okamžitě negovány vysokými výdaji a z člověka se stává průtokový ohřívač na peníze. Takže ve výsledku jste takzvaně udělali všechno správně, jak to po vás společnost chtěla, a přesto postrádáte základní atributy zajištěné střední třídy, třeba vlastní bydlení. Protože na ně nemáte. Kvůli tomu taky někteří lidé budou odkládat založení rodiny, i když by ji třeba chtěli. Taková frustrace se přeci jednoho dne musí vyzuřit. Že by zrovna teď? Dokonce i to zuřivé vzájemné udávání se na Twitteru by v tomhle kontextu dávalo určitý racionální smysl. Učiníte-li svého kolegu nezaměstnatelným, máte do budoucna o jednoho konkurenta míň. Zlevnit bydlení pro mladé rodiny Dvě věci, které stojí za povšimnutí. Za prvé, mnoho mých přátel na pravici soudí, že zavedení školného by vedlo k samoregulaci, protože si přeci každý rozmyslí, než zaplatí za studium nedobře placeného oboru. Řekl bych, že aktuální situace v USA či Velké Británii (kromě Skotska, kde se školné ve většině případů neplatí) téhle pěkné teorii dává na frak. Nastal tam spíš pravý opak a situace se ještě přiostřila. Pokud je něco vnímáno jako prestižní statek, jsou na jeho pořízení lidi často ochotní i prodělat, nebo minimálně riskovat, že prodělají. Asi každý známe někoho, kdo se sotva potácí pod tíhou splátek na luxusní auto. Lidská psychika se nedá modelovat zase tak snadno podle schématu má dáti / dal, navíc u osmnáctiletých, jejichž životní zkušenosti jsou nevelké a najednou se mají rozhodovat o investici v řádu 100 tisíc dolarů, když předtím tahali po kapsách pár stovek (jestli vůbec). Za druhé, jestliže v USA je mladá střední třída drcena svěrákem hned z několika stran (školné, zdravotní pojištění, cena nemovitostí), u nás jsou to hlavně ty nemovitosti, a to zase zejména v Praze a Brně, městech s vysokou koncentrací vysokoškoláků. Setkáte-li se s mladšími lidmi těsně po škole, překvapivě často slyšíte stížnost, že mají problém zaplatit ze dvou platů 2+kk někde v Čimicích. To pak ale zase znamená odsouvání potomků až někdy do pětatřiceti let věku, kdy už ale výrazně klesá biologická plodnost. Pokud by měl Turchin ve své teorii pravdu, mohli bychom předejít podobným problémům v ČR aspoň tím, že bychom se opravdu systematicky snažili o zlevnění bydlení pro mladé rodiny. To by dalo té mladší věkové skupině pocit, že dosáhla nějakého stabilního společenského statutu, a také možnost zabývat se něčím konstruktivnějším než pouličními nepokoji – třeba právě přiváděním dětí na svět, což by zase pomohlo celkové demografii státu. Tady někde je skulinka pro úspěšnou „populisticko-konzervativní“ politiku. Takovou tu, o kterou se teď snaží Boris Johnson ve Velké Británii, aby u toryů udržel i netradiční voliče. Zainteresujte lidi na tom, aby byl klid a pořádek, a hnutí, která se snaží svrhnout systém, nebudou mít odkud verbovat členskou základnu. A naopak, čím větší prekariát vznikne, tím větší množství paliva čeká na budoucí požár. Přičemž zrovna ty nemovitosti a jejich cenová dostupnost jsou v ČR hodně závislé na míře byrokracie spojené s povolováním staveb, takže toho zlevnění by se dalo dosáhnout i uplatněním klasicky pravicových prostředků (deregulace). Jsem upřímně zvědavý, zda to některá z těch konzervativnějších stran aspoň zkusí realizovat. První politik, kterému se tohle povede, si pojistí několik volebních vítězství za sebou. Samozřejmě je možné i to, že se to nepovede nikomu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 11:27:31

Román Stínozem je metafora lepší než mnohé novely autorova přítele Stephena Kinga

Bývá-li Stephen King (*1947) již tradičně zván „králem hororu“, přičemž není sporu, že jeho kariéru provází podivuhodné štěstí, jeho přítel Peter Straub (*1943) by klidně mohl být princ téhož žánru; a podobný slogan má i jistou eleganci, i když pravdivý není. Straubovy knihy jsou v některých případech zdařilejší než ty Kingovy, i když třeba neumí psát stejně průzračně a je horší stylista, takže vavříny mívá jeho kamarád. Ale jde o přátelství toho druhu, že hned dva objemné romány – Talisman (1984) a Černý dům (2001) – dokonce podepsali spolu. Určitě ovšem nejde o prvotřídní jejich díla, a jak se zdá, navíc zůstala víc Straubova než Kingova. V Talismanu se díky Kingovi a Straubovi ocitáme hned v řadě alternativních světů, podobných jednou Narnii, jindy zemi Oz, ale jednoznačně nejde o fantasy pro děti, nýbrž pro dospělé. Jednou z dimenzí je tu i matka Zem a působivě epické putování prostory na ní i „za ní“ trochu asociuje Kingovy eposy Svědectví či Temná věž. Kniha navíc odvážně zohledňuje literární díla některých prestižních spisovatelů a naváží se dokonce do politiky. Co z toho jsou přitom nápady Kingovy a co Straubovy, sotva už kdy odhalíme. A Černý dům? Zde je kadlubem tento náš svět a námětem kriminální „honička“ za sériovým vrahem Rybářem, vraždícím a pojídajícím děti. Ale tato zvrhlost nakonec není pozemské původu a text brilantně rozkrývá vlivy světa zohledněného již Talismanem. Figuruje tu také společný hrdina Jack Sawyer a teprve tady se dostává prvnímu z obou propletených románů dořečení. Jackovo příjmení rovněž není náhodné a Mark Twain postává rozpačitě v pozadí. Peter Francis Straub jednoduše není a nikdy nebyl ořezávátko. Slavným by se stal i bez spolupráce s Kingem – a svědčí o tom především mistrný (byť nevalně zfilmovaný) román Ghost story (1979). A vyloučeno dokonce není, že právě on přispěl ke spřátelení se obou mágů fantaskna. Peteru Straubovi česky vyšly i další knihy: Julie (1975), Koko (1988), Tajemství (1990) a nyní také Stínozem (1980). V ponurém osvětlení posledně jmenované knihy lze dobře vzpomenout i na Stevensonovu klasiku Dobrodružství Davida Balfoura (1886–1893). I to byl dvojdílný román, a navíc ještě mladík v roli hlavního hrdiny také chybně věří vlastní krvi a strýci, který jej chce svrhnout z věže a prodá jej do otroctví. Velmi podobného, leč daleko mocnějšího a čarodějným umem obdařeného „strýčínka“ má i Straubův mládeneček. Černý mág přitom kuje taky zradu, ba chystá cosi horšího než otroctví. Mládencova naivní, i když věrohodná snaha se zlepšovat co kouzelníkův učedník se tím stává zcela kontraproduktivní – a Peter Straub nás nato velice sofistikovaně vede i do úplně jiných časů a například společnosti skutečných pohádkářů, bratří Grimmů. A jestliže ve druhé části Stevensonova díla potká David Balfout svůdnou Katrionu, tady potkávají mladý a naivní Del a jeho věrný spolužák Tom kouzelně záhadnou a neméně svůdnou strýcovu pomocnici Rose. Zatímco první část Straubova románu nás nechala sžít se s oběma mladíky navštěvujícími typickou internátní britskou školu plnou šikany (které se umí bránit vtipnými triky a kouzly), druhý a třetí díl jsou děsuplným výletem obou mládenců do osamělého strýcova domu u jezera, přehluboko v lesích pustého Vermontu. Společně s Peterem Straubem stojí pak za to již jen ocitovat Charlese Dickense, který napsal: „To Červená Karkulka byla moje první láska. Měl jsem pocit, že kdybych se oženil s Červenou Karkulkou, poznal bych dokonalé štěstí.“ Nebývají ale podobná štěstí draze vykoupena? Někdy ano! A v tomto případě hned několikrát. „Stínozem? Děsivé od první stránky,“ dělá i Stephen King knize reklamu na obálce. Řekl bych, že nepřehání. Propracovaný, i když místy až intelektuálský Straubův epos je skutečně s to nás vtáhnout do báchorečných říší, z nichž mrazí a kde se svorně s oběma chlapci zamilujeme do dívky a odhalíme nenápadnou podstatu zla. Krutý mág totiž synovce skutečně neplánuje zaučit, ale ve výsledku hodlá ničit. Jeho duchovní otec Peter Straub, talentovaný, vysokoškolský vzdělaný Američan, se opakovaně vracel na léta do Irska i Británie. Jeho pomalu na stránky kladená a stupňující se hrůza tak čiší z té staré i z Nové Anglie. Nejen pro rafinovanou práci s literárními odkazy si Straub určitě zaslouží ne sice trůn prince, ale čestné místo mezi autory, kteří žánr strachu a úzkosti vytáhli z bažin a udělali jej skutečnou metaforickou literaturou. Ať je tomu jakkoli, už víckrát poroty Straubovi přiznali Cenu Brama Stokera a řadu dalších prestižních ocenění.   Peter Straub: Stínozem. Z originálu Shadowland přeložil Petr Kotrle. Vydal DOBROVSKÝ. Praha 2020. 488 stran.

Čas načtení: 2020-05-08 16:47:41

Cenu za přínos dětské literatuře dostal Oldřich Jelínek, ilustrátor Knoflíkové války či Nikitova dětství

Cenu za významný přínos literatuře pro děti a mládež v rámci cen Zlatá stuha letos obdržel výtvarník Oldřich Jelínek. Malíř, grafik a ilustrátor Oldřich Jelínek (1930) vystudoval na AVU u profesora Antonína Pelce. Začínal ilustracemi pro časopisy ABC, Dikobraz, Pionýr a další. Dlouhá léta spolupracoval s Adolfem Bornem, s nímž ilustroval několik knih (například Dobrodružství kapitána Žvanilkina Andreje Sergejeviče Někrasova) i časopiseckých příspěvků. Často maloval ženy a nejrůznější stroje, zejména automobily jsou jeho celoživotní láska. Sám rád vzpomíná například na knihu Jaroslava Pacovského Vzduchoplavci, aviatici a piloti, za niž dostal hlavní cenu Premio Grafica na knižním veletrhu v Boloni. V roce 1981 Oldřich Jelínek emigroval do západního Německa, dodnes žije a pracuje v Mnichově. „Oldřich Jelínek oslavil letos v únoru devadesáté narozeniny ‒ a pořád maluje a hlavně kreslí; ještě nedávno se jeho karikatury pravidelně objevovaly v magazínu Computerwoche. Z obrovského množství práce, které má za sebou, patří jen poměrně malá část dětem a sám autor si jí necení tolik, jak by zasloužila. Větší váhu vždy přikládal svým obrazům a volné grafice. Možnost svobodně tvořit a komentovat politické události má určitě zásadní význam pro každého z nás; jen si myslím, že by byla škoda zapomínat proto na čtenářské zážitky z dětství, které mívaly (a doufám, že stále mají) zvláštní a nenahraditelné místo snad v každé osobní historii. Jelínkovy ilustrace, obrázkové seriály, komiksy a kreslené vtipy zanechaly v paměti celé generace čtenářů výrazné stopy, ačkoliv se většina originálů už dávno poztrácela. Jistě nejsem jediný, koho před lety oslovily a zasáhly Jelínkovy groteskní obrázky, v nichž rezonovaly tóny o poznání hlubší, než bývalo v optimisticky vyladěné knižní a časopisecké produkci obvyklé. Aniž by poučovaly, uměly ukázat, jak blízko je od směšného ke strašidelnému. Dokázaly oživit éru prvních aut a letadel stejně přesvědčivě jako zpřítomnit zapovězený a nedostupný svět za železnou oponou, i když byl fantastický a docela jiný než ten, v němž se Oldřich Jelínek začátkem osmdesátých let ztratil svým čtenářům z dohledu,“ říká k letošnímu ocenění Zlaté stuhy vysokoškolský pedagog a vizuální umělec Pavel Ryška. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 16:41:18

Ředitelem Památníku Lidice se stal vojenský historik Eduard Stehlík

Ministr kultury Lubomír Zaorálek jmenoval 24.února nového ředitele Památníku Lidice. Nový ředitel Eduard Stehlík vzešel z výběrového řízení, do něhož se přihlásilo pět kandidátů, které posuzovala sedmičlenná výběrová komise. „Klíčovým kritériem výběrového řízení byla schopnost řídit velmi specifickou paměťovou instituci, kterou Památník Lidice bezesporu je. Ředitel památníku musí být schopen kromě spravování Památníku, jeho expozic samozřejmě také dobře komunikovat s přeživšími a jejich rodinami, se zástupci obce Lidice, jejími obyvateli i s dalšími pamětníky,“ zdůraznil ministr kultury Lubomír Zaorálek. Výběrová komise byla složena ze zástupců ministerstva kultury (ředitel ekonomického odboru, ředitel kabinetu ministra, ředitel odboru příspěvkových organizací, ředitelka odboru muzeí), odboru kultury a památkové péče Středočeského kraje a zástupce obce Lidice. Komise na základě výsledků ústních pohovorů se všemi pěti uchazeči doporučila ministrovi dva kandidáty, přičemž nejvyšší hodnocení dostal od komise Eduard Stehlík. „Eduard Stehlík je schopen komunikovat v Lidicích se všemi a je schopen obnovit to, na čem mi záleží, tedy důvěru mezi Památníkem Lidice a samotnou obcí Lidice. Několikrát jsem zdůrazňoval, že Památník Lidice nemá smysl, pokud nebude sloužit a spolupracovat se všemi přeživšími. Pro mě je toto argument zásadní a jsem přesvědčen, že doktor Stehlík je schopen obnovit důvěru a vztahy,“ řekl ministr Lubomír Zaorálek. „Je zapotřebí co nejrychleji napravit napjatou situaci mezi obcí a památníkem Lidice, protože si nedovedu představit, že by existoval bez spolupráce s obcí. Udělám maximum pro to, aby se vztahy mezi památníkem a obcí daly do pořádku. Osobně nyní obejdu všechny přeživší,“ uvedl ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.   Plk. gšt. v záloze PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA  • Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. • Vystudoval krizový management (titul MBA) a úspěšně absolvoval nejvyšší vojenské vzdělání poskytované v České republice – Kurz generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně. • V letech 1992-2019 byl vojákem z povolání – naposledy v hodnosti plukovníka generálního štábu. • Původní profesí je vojenský historik (23 let působil ve Vojenském historickém ústavu). • V posledních 18 letech zastával nejrůznější manažerské pozice o zástupce ředitele Vojenského historického ústavu • V letech 2002–2012 byl prezidentem České komise pro vojenské dějiny, členky Mezinárodní komise pro vojenské dějiny (Commission Internationale d’Histoire Militaire – CIHM). • Byl prvním náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů o poradce několika ministrů obrany ČR • V Armádě ČR byl naposledy ředitelem Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. • Od června 2014 vykonává veřejnou funkci v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (nyní jako její předseda), do níž byl v loňském roce již podruhé zvolen Senátem jako kandidát Poslanecké sněmovny. • Od roku 1998 působí jako vysokoškolský pedagog na různých vysokých školách v České republice (Fakulta sociálních věd UK, Filozofická fakulta UK, CEVRO Institut, Univerzita obrany v Brně) a věnuje se i popularizační přednáškové činnosti. • Je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, několika desítek studií a článků, 35 výstav věnovaných především moderním českým dějinám. • Je spoluautorem řady televizních dokumentů včetně cyklů Heydrich – konečné řešení, Raport o Velké válce a Tajemství rodu. • V letech 2006–2008 připravoval a moderoval v České televizi pořad Historický magazín (předchůdce populární Historie.cs). • Byl hlavním odborným poradcem celovečerního filmu Lidice (režie Petr Nikolaev, 2011). • Je autorem knih Lidice – Příběh české vsi (oceněné v roce 2005 prvním místem v kategorii Muzejní publikace roku v národní soutěži Gloria Musealis) a Lidická vzpomínání (2007). • Spoluautor stálé expozice Památníku Lidice A nevinní byli vinni…, která obdržela v roce 2006 zvláštní cenu Asociace muzeí a galerií a v roce 2007 hlavní cenu v přehlídce Český interiér. • 27. října 2006 mu bylo uděleno čestné občanství obce Lidice (jako teprve šestému od roku 1945 a po ministru kultury Pavlu Dostálovi druhému Čechovi). • Je autorem 12 příležitostných výstav pro Památník Lidice. • Spoluzaložil dětskou mezinárodní vědomostní soutěž Lidice pro 21. století, které se za patnáct let existence ročník) zúčastnilo přes 30 tisíc dětí z celého světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-01 19:24:03

Případ Válkové pokračuje odvetou vůči nactiutrhačům

Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl. Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv. Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové. Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším. Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto. Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.  Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje. Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu. Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem. Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice. Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže. Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení. Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť. Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo. Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy. Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“. Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-20 21:03:54

Ve Švýcarsku zemřel olomoucký malíř Radoslav Kutra

Ve věku nedožitých 95 let zemřel v neděli 19. ledna ve svém druhém domově ve švýcarském Lucernu olomoucký malíř Radoslav Kutra. Oznámil to jeho syn Petr Kutra. Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby, teoretik a vysokoškolský pedagog Radoslav Kutra se narodil 13. března 1925 v Holici u Olomouce (dnes součást města). Po studiích na olomoucké České reálce zamířil na Akademii výtvarných umění v Praze (1945–1949, prof. Karel Minář a Vlastimil Rada), odkud byl v roce 1949 vyloučen (rehabilitován v roce 1968). V letech 1965–1968 externě vyučoval malbě a kresbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého, v roce 1968 začal učit na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Na začátku prosince téhož roku odešel do švýcarského exilu, kde v roce 1973 založil vlastní výtvarnou školu Kunstseminar Luzern, kterou vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Radoslav Kutra se začal zúčastňovat kolektivních výstav od roku 1945, samostatně vystavoval od roku 1957. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných sbírkách Muzea umění Olomouc, Galerie výtvarného umění v Ostravě, švýcarského města Solothurn i v soukromých sbírkách v Česku, Švýcarsku, Itálii a Německu. Byl členem Svazu československých výtvarných umělců (1958–1968), Skupiny Experiment (1959–1960, s Františkem Dvořákem, Milošem Jemelkou a Jaroslavem Uiberlayem), Tvůrčí skupiny MJ (1967–1969), Gesellschaft schweizerischer Maler, Bildhauer und Architekten (od 1971). Jako teoretik vydal knihy Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. – Viditelný čas. Praha, Arista 2003. – Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005. Muzeum umění Olomouc uspořádalo rozsáhlou retrospektivu díla Radoslava Kutry k jeho osmdesátinám v roce 2005. V roce 2013 pak připravilo ve spolupráci s Galerii Caesar v jejích prostorách výstavu jeho obrazů vytvořených v letech 2002–2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}