Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-20 23:01:06

Boreč vrch – aktivní sopka v Českém středohoří?

Vrch Boreč se vypíná v CHKO České středohoří na levém břehu řeky Labe, jihozápadně od vyššího Lovoše. Stejně jako ostatní kopce ve Středohoří má jako výsledek sopečné činnosti typický kuželovitý, nahoře zaoblený, tvar. Dosahuje výšky 449 m. n. m. a řadí se tak spíše k nižším českým sopkám. Zajímavost, jež každoročně táhne na vrchol stovky ... Celý článek > Příspěvek Boreč vrch – aktivní sopka v Českém středohoří? pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2025-03-20 23:01:06

Boreč vrch – aktivní sopka v Českém středohoří?

Vrch Boreč se vypíná v CHKO České středohoří na levém břehu řeky Labe, jihozápadně od vyššího Lovoše. Stejně jako ostatní kopce ve Středohoří má jako výsledek sopečné činnosti typický kuželovitý, nahoře zaoblený, tvar. Dosahuje výšky 449 m. n. m. a řadí se tak spíše k nižším českým sopkám. Zajímavost, jež každoročně táhne na vrchol stovky ... Celý článek > Příspěvek Boreč vrch – aktivní sopka v Českém středohoří? pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2024-04-26 19:01:00

Svahy Lovoše v Českém středohoří pokryly opuncie, kaktusy původem z Ameriky

Svahy kopce Lovoš v Českém středohoří pokryly opuncie, kaktusy původem z Ameriky. Botanici z přítomnosti rostliny v unikátní stepi velkou radost nemají, chová se invazně, bere prostor chráněným druhům, proto proti ní zasahují. ČTK to řekla botanička z Chráněné krajinné oblasti České středohoří Kateřina Tremlová.

Čas načtení: 2024-05-27 09:00:06

Děti Země znovu uspěly, ŘSD musí zveřejnit informace o výstavbě D8

Nejvyšší správní soud (NSS) potvrdil, že Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) musí ekologické organizaci Děti Země předat informace o stavu schvalování a výstavbě dálnice D8 přes České středohoří. Děti Země o tom v pondělí informovaly a poskytly také text rozsudku. Ekologové očekávají, že informace budou muset vymáhat exekučně. Úsek D8 mezi Lovosicemi a Řehlovicemi, který prochází chráněnou krajinnou oblastí České středohoří, nebyl podle dřívějšího vyjádření ŘSD ještě loni v říjnu zkolaudovaný. Motoristům se v takzvaném předčasném užívání otevřel v prosinci 2016.

Čas načtení: 2024-05-27 10:47:15

ŘSD musí Dětem Země předat informace o výstavbě D8, potvrdil soud

Nejvyšší správní soud potvrdil, že Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) musí ekologické organizaci Děti Země předat informace o stavu schvalování a výstavbě dálnice D8 přes České středohoří. Informovaly o tom Děti Země a poskytly také text rozsudku. Ekologové očekávají, že informace budou muset vymáhat exekučně. Úsek D8 mezi Lovosicemi a Řehlovicemi, který prochází Chráněnou krajinnou oblastí České středohoří, nebyl podle dřívějšího vyjádření ŘSD ještě loni v říjnu zkolaudovaný. Motoristům se v předčasném užívání otevřel v prosinci 2016. ŘSD na dotaz ČTK neuvedlo, zda požadované informace poskytne.

Čas načtení: 2024-05-27 10:24:00

Soud potvrdil, že ŘSD musí Dětem Země předat informace o výstavbě D8

Nejvyšší správní soud (NSS) potvrdil, že Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) musí ekologické organizaci Děti Země předat informace o stavu schvalování a výstavbě dálnice D8 přes České středohoří. Děti Země o tom dnes informovaly ČTK a poskytly také text rozsudku. Ekologičtí aktivisté očekávají, že informace budou muset vymáhat exekučně. Úsek D8 mezi Lovosicemi a Řehlovicemi, který prochází Chráněnou krajinnou oblastí České středohoří, nebyl podle dřívějšího vyjádření ŘSD ještě loni v říjnu zkolaudovaný. Motoristům se v předčasném užívání otevřel v prosinci 2016. ŘSD na dotaz ČTK neuvedlo, zda požadované informace poskytne.

Čas načtení: 2024-05-30 12:26:00

Středohoř chrání České středohoří, fiktivní postava má nově i sochu

Málo kdo ví, že České středohoří má svého ochránce a vládce v podobě fiktivní postavy Středohoře. Nově má i pískovcovou sochu v obci Hlinná na Litoměřicku. Její autor Libor Pisklák si figuru zhruba před dvaceti lety vymyslel. Mrzelo ho, že zatímco Krkonoše mají Krakonoše nebo Beskydy Radegasta, České středohoří podobného patrona postrádá.

Čas načtení: 2024-10-26 11:04:00

Svět zvířat: Víte, kolik druhů hmyzu žije v Českém Středohoří?

Jen motýlů je tady zhruba 2. 300 druhů. A proč se jeden brouk jmenuje páchník, i když nepáchne? Čemu se věnuje evropský projekt LIFE České Středohoří? A jak rogalisté na Rané zachránili motýla okáče skalního? O tom všem si s pracovníkem Správy Chráněné krajinné oblasti České Středohoří Pavlem Moravcem povídala Slávka Brádlová.

Čas načtení: 2024-02-17 08:00:00

Vzhledem k neobvykle vysokým teplotám vzduchu začalo fenologické předjaří. Sněženky (ikoničtí poslové jara) kvetou již i ve středních polohách (např. v Českém Středohoří či v Chřibské)

Vzhledem k neobvykle vysokým teplotám vzduchu začalo fenologické předjaří! Sněženky (ikoničtí poslové jara) kvetou již i ve středních polohách (např. v Českém Středohoří či v Chřibské). Rozkvetly už také lísky - a pylová sezóna...

Čas načtení: 2023-11-16 13:57:07

AOPK: Zvonovec liliolistý se vrací do národní přírodní rezervace Karlštejn

(beroundnes.cz) Je jedním z velmi vzácných druhů nejen naší květeny, ale i celé Evropy. V Česku aktuálně roste okolo pouhých pěti stovek rostlin na šesti místech - například v Českém krasu a Českém středohoří. ...

Čas načtení: 2024-02-21 14:22:00

Zprávy ze Severu: Dopravní policisté se častěji zaměřují na kontroly předjíždění kamionů na dálnici D8

Dopravní policisté v Ústeckém kraji se častěji zaměřují na předjíždění kamionů. Hlavně na dálnici D8 řeší často nedodržování zákazů předjíždění ve stoupání kolem tunelových úseků v Českém středohoří nebo v Krušných horách. O případném rozšíření omezení předjíždění kamionů ale ministerstvo dopravy v tuto chvíli neuvažuje.

Čas načtení: 2024-03-05 09:00:01

Obrovské poklady stále někde čekají, některé možná v Česku. Najít je nemusí být až tak složité

Česká republika ještě nedávno žila hledáním tak zvaného štěchovického pokladu, který měl být součástí nakradeného bohatství třetí říše. Obrovská spousta zlata a drahých kamenů se na konci druhé světové války údajně přesunula nejprve z Berlína do Španělska, následně do Argentiny a nakonec poklad skončil na území našeho státu. Měl být zakopán kdesi v oblasti Štěchovic. Jeden z hlavních propagátorů a hledačů pokladu Helmut Gaensel však relativně nedávno přiznal, že si vše vymyslel. To ale neznamená, že se v Česku nedá najít nic, co by z vás udělalo boháče. Hrad Hazmburk v Českém středohoří je prý doslova protkán tajnými chodbami a v podstatě podkopán mnoha cestami. A někde tam má ležet Napoleonovo zlato. Vlastně by tedy mělo být celkem snadné ho najít, když víte, kde je. Nebo ne? Každopádně podívejme se teď na největší poklady, které jsou stále ukryté všude po světě. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Ukradený aztécký poklad Aztécká říše vzkvétala v Mexiku na počátku 16. století. Její vládce Montezuma padl, když Hernán Cortés a jeho další španělští dobyvatelé dorazili v roce 1519. Udělali z Montezumy loutkového vládce a ten v roce 1520 za nejasných okolností zemřel. Tváří v tvář aztéckému povstání se Cortés a jeho síly pokusili 30. června 1520 proklouznout z aztéckého hlavního města Tenochtitlánu v přítmí noci s obrovským množstvím aztéckého zlata. Jedno z jejich plavidel se však potopilo v nyní vyschlém kanálu, který se vléval do jezera Texcoco. Událost je známá jako La Noche Triste neboli Noc smutku. Španělé se vrátili o několik měsíců později, odvezli však jen část zlata. Další díl byl nedávno nalezen, když stavební dělník objevil staletý zlatý slitek v Mexico City. Část pokladu však stále chybí. Jantarová komnata Byla postavena v Kateřinském paláci v 18. století nedaleko Petrohradu. Místnost obsahovala pozlacené mozaiky, zrcadla a řezby spolu s panely vyrobenými asi z 1 000 liber (450 kilogramů) jantaru. Carskoje Selo bylo obsazeno Německem v roce 1941 a cennosti byly odvezeny do Německa. Od té doby o nich nikdo neví a je možné, že jsou nenávratně zničeny. Sarkofág faraona Menkaureho Pyramida tohoto egyptského vládce je nejmenší ze tří pyramid postavených v Gíze asi před 4 500 lety. Ve 30. letech 19. století zkoumal anglický důstojník Howard Vyse pyramidy občas pomocí destruktivních technik (nejznámější je použití výbušnin), aby se dostal skrz zdi. Vyse učinil řadu objevů, našel i zdobený sarkofág v Menkaureově pyramidě. Vyse se ho pokusil poslat do Anglie v roce 1838 na palubě obchodní lodi Beatrice, ale ta se během plavby potopila a odnesla s sebou do hlubin i zdobený poklad. Pokud se vrak Beatrice někdy najde, možná bude možné získat i cenný sarkofág. Archa úmluvy Podle Bible byla archa úmluvy truhla, která obsahovala tabulky s vyrytým desaterem. Truhla byla uložena v chrámu v Jeruzalémě ve starověkém Izraeli, který byl údajně postaven králem Šalomounem. Tento chrám, někdy nazývaný První chrám, byl pro židovský národ nejposvátnějším místem na Zemi, ale byl zničen v roce 587 př. n. l., když vojsko ze starověkého Babylóna v čele s králem Nabukadnesarem II. dobylo Jeruzalém a město vyplenilo. Co se s archou úmluvy stalo, není jasné, ovšem spekulace o místě jejího uložení se vedou dodnes. Meč Honjo Masamune Tuto zbraň údajně vytvořil Gorō Nyūdō Masamune, který žil v letech 1264 až 1343 a je mnohými považován za největšího výrobce mečů v japonské historii. Meč je pojmenován po jednom z jeho majitelů, Honjovi Shigenagovi, který si jej vzal jako trofej po bitvě v 16. století. Meč se později dostal do držení prvního japonského šóguna Tokugawy Iejasua, který vyhrál několik válek v 16. století. Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou Číst více Meč se předával v rodině Tokugawa z generace na generaci až do konce druhé světové války, kdy padl do rukou amerických úřadů během americké okupace Japonska. Američané se totiž obávali, že by meč a další podobné artefakty mohly být použity proti nim. Meč se už nikdy neobjevil, je možné, že ho vojáci zničili spolu s dalšími zbraněmi Japonců. Ztracená knihovna moskevských carů Údajně obsahovala rozsáhlou sbírku starověkých řeckých textů, stejně jako texty psané v řadě dalších jazyků. Kníže Andrej Kurbskij v 16. století psal o setkání filozofa Maxima (1475–1556) a moskevského velkoknížete Vasilije III. (1479–1533), který Maximovi ukázal obrovské množství řeckých knih, jež napsal učenec David Arans. Existují tvrzení, že Ivan IV., více známý jako Ivan Hrozný, který žil v letech 1530 až 1584, texty z knihovny ukryl. V průběhu staletí se odehrálo mnoho pokusů cenné knihy najít, ale zatím nikdo neuspěl. Bez ohledu na to, zda tato skrytá knihovna existovala, či nikoli, se řada starověkých textů psaných v řečtině a dalších jazycích nachází v archivech v Moskvě a Petrohradu. Zdroje: livescience.com, britannica.com, jewishvirtuallibrary.org, discoveryuk.com KAM DÁL: Muž ze Svitavska při procházce našel úžasný poklad. Po letech se dozvěděl, kolik za něj dostane.

Čas načtení: 2024-03-28 11:01:00

Zprávy ze Severu: 29. března zahajují v Ústeckém kraji provoz turistické linky. Mezi nimi i Opárenský expres

V Ústeckém kraji začne 29. března provoz turistických linek. Na Velky pátek tak začnou jezdit například lodní linky na Labi nebo turistické autobusy. V provozu bude i 11 turistických vlaků. Mezi nimi i Opárenský expres z Litoměřic do Chotiměře v Českém středohoří.

Čas načtení: 2024-04-03 12:22:00

Zprávy ze Severu: Koniklece v Českém středohoří přikryté pletivem? Jde o ochranu proti srnkám a daňkům

Na svazích Českého středohoří kvetou jarní byliny. Mezi nimi i chráněné druhy, například koniklece. Na několika málo místech pak zvlášť ohrožený koniklec otevřený.

Čas načtení: 2024-04-08 09:54:53

Extrémní počasí zatěžuje včely, mohou se upracovat k smrti

Brzký příchod jara, časté výkyvy teplot a letní počasí na začátku dubna. Klimatické extrémy posledních týdnů nemají dobrý vliv na život včel. V jejich důsledku čelí včelstva nástrahám, které mohou mít negativní vliv na výnos medu. Jeho kvalitu by to ale podle včelaře z Českého středohoří Aleše Pelikána ohrozit nemělo.

Čas načtení: 2024-04-17 09:36:00

Zprávy ze Severu: Na vrcholcích Českého středohoří přežívá kriticky ohrožený motýl okáč skalní

Kriticky ohrožený motýl okáč skalní dostává šanci přežít ve svém přirozeném prostředí. Ochránci přírody se ho pomocí umělého odchovu v Jaroměři snaží vrátit na poslední místa jeho výskytu v Českém středohoří. A daří se jim to. Navíc míst, kde se znovu začíná objevovat, na Lounsku přibývá, třeba na vrcholu Oblíku. Vypouštění housenek ale tentokrát komplikoval silný vítr.

Čas načtení: 2024-04-18 05:11:00

Jemná práce pinzetou. Ochránci přírody vypustili šest set housenek motýla okáče v Českém středohoří

Šest set housenek motýla okáče skalního našlo nový domov na kopcích Oblík a Vraníky v lounské části Českého středohoří. Housenky na ně doputovaly v krabičkách až z Královéhradecka, kde probíhá jejich specializovaný odchov Českým svazem ochránců přírody JARO Jaroměř. Okáč skalní dnes patří mezi kriticky ohrožené druhy a k jeho záchraně byl připraven regionální akční plán. Jeho součástí je i vypouštění housenek na vhodná místa.

Čas načtení: 2024-04-19 13:30:00

Zprávy ze Severu: Vodohospodáři mapují v Česku potoky a řeky. V Ústeckém kraji jde o 2400 kilometrů vodních toků

V Česku se naplno rozběhla pasportizace vybraných potoků a řek. Vodohospodáři spolu s ochránci přírody teď přímo v terénu mapují na 26 000 kilometrů vodních toků. Do mobilní aplikace se kromě stavu potoků, zapisují konkrétní překážky nebo výpusti, které by mohli být zdrojem znečištění přírody. Podobně jako při průzkumu v Českém středohoří na Litoměřicku.

Čas načtení: 2024-04-21 17:36:17

Z krabiček do trsů kostřav, okáči skalní se vracejí do Českého středohoří

Šest stovek housenek motýla okáče skalního našlo nový domov na kopcích Oblík a Vraníky v lounské části Českého středohoří. Housenky doputovaly v krabičkách z Královéhradecka, kde probíhá jejich specializovaný odchov. Okáč skalní patří mezi kriticky ohrožené druhy a k jeho záchraně byl připraven regionální akční plán. Součástí tohoto plánu je i vypouštění housenek na vhodná místa.

Čas načtení: 2024-04-26 11:02:00

Svahy Lovoše v Českém středohoří pokryly opuncie, kaktusy původem z Ameriky

Lovosice (Litoměřicko) - Svahy kopce Lovoš v Českém středohoří pokryly opuncie, kaktusy původem z Ameriky. Botanici z přítomnosti rostliny v unikátní stepi velkou radost nemají, chová se invazně, bere...