Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-02-22 17:55:00

Pornoherec si při natáčení zlomil penis: Jeho chlouba mu zčernala!

Australský pornoherec Liam Ellis utrpěl při natáčení jedné z lechtivých scén šílené zranění. Při erotických hrátkách si zlomil penis. Jak popsal, jeho chlouba dokonce zčernala! Nejenže musel na operaci, ale s natáčením si bude muset dát na měsíce pauzu. 

Čas načtení: 2013-06-05 00:00:00

Jak jsem zkoušel Nikona 1

Jak jistě víte, téměř přesně před rokem se mi podařilo v jedné severské řece řádně vykoupat svou zrcadlovku. Kupodivu se z dvoutýdenního kómatu probrala a dále spolehlivě sloužila. Drobnou vadou byl flek na snímači a čistit snímač, to není jen tak. A tak jsem se rozhoupal k tomu, že svého drahouška prodám a pořídím si něco jiného. Nikon D7000 mi poměrně vyhovoval. Nebyl to úplně nejlevnější nákup, ale vyplatil se. Přesto by se na něm nalezlo pár nedostatků - většina z nich není chybou, pouze vlastností: pořádný foťák něco váží. Ale co, alespoň jsem posiloval ruce. Přesto tahat se s ním po horách nebylo nejpohodlnější. přemýšlel jsem o tom, že bych ve velkém začal fotit časosběrná videa. Ale na druhou stranu mi bylo líto ničit si na nich závěrku. poměrně rychle ztrácel na ceně. Jak kdosi prohlásil, tělo zrcadlovky je jenom spotřební zboží. Než pořizovat "dělo" je možná lepší pořídit postačující typ a častěji inovovat výbavu. Co pořídit? S přihlédnutím k výše uvedeným nedostatkům jsem přemýšlel nad tím, co pořídit. Chtěl jsem zůstat u Nikonu - přece jen mi zůstal poměrně slušný objektiv a na fungování této společnosti jsem za ony dva roky nenašel vážnější chyby - servis funguje dobře, ovládání přístrojů mi vyhovuje, ceny objektivů i těl jsou rozumné. Snad jen ceny doplňků - pořizovat originální mikrofon nebo GPS modul je slušné plácnutí přes kapsu. Naštěstí jsou i jiné varianty. Více a více jsem přemýšlel nad bezzrcadlovkou Nikonem 1, konkrétně nad modelem V1. Sliboval jsem si od toho slušný kompromis mezi velkou a těžkou zrcadlovkou a kompaktem s omezenými možnostmi. Výhodami bylo slušné video, výměnné objektivy, kvalita snímače i cena, která se po pár letech od vydání dostala na přijatelnou hladinu. A tak jsem objednal. Bílou variantu. Protože byla levnější (šlo o vystavovaný kus). První dojmy Rozbalování krabice je vždycky nejlepší. Zvlášť když jsou velké. Ale tahle moc velká nebyla - jen spousta papírů, kabelů a pak taky ten foťák. Samotný přístroj mne překvapil svou hmotností. Je sice o dost lehčí než zrcadlovka, ale také o dost těžší než kompakt. A protože postrádá ergonomii zrcadlovky, nedrží se nic moc - nemůžete s ním mávat v jedné ruce a být si jistí, že ho nezahodíte. Také vás budou pěkně bolet prsty, pokud se ho budete snažit ovládat jednou rukou. Co se týče kvality fotek, je pravda to, co se dočtete kdekoli - je to takový slušnější kompakt. A protože se tomu "jak to fotí" věnují všude, zaměřím se trochu víc na to, jak se to ovládá. A abych pravdu řekl, byl jsem zhýčkaný svou sedmitisícovkou. Přeci jen když máte kolečka na nastavování času i clony a vůbec všeho hned po ruce, je to příjemnější, než když musíte v nastavení hledat přepnutí na poloautomatiku a pak točit kruhovým voličem, který je šíleně citlivý. Časem by mne to asi dovedlo k převážnému používání automatiky, která funguje poměrně dobře. Přístroj nabízí dva typy závěrek - mechanickou a elektronickou. Nejsem si úplně jistý, jak mechanická funguje - cosi vevnitř cvakne. Význam neznám. Pak se najdou drobnější nedostatky - třeba krytka na blesk, která snadno vypadává a hrozí, že ji jednou nenajdete. Sáňky na blesk jsou atypické a přístroj zabudovaný blesk nemá. To je vlastnost, se kterou je třeba počítat. Dalším nedostatkem je, že intervalové snímání funguje až od pěti vteřin výše. Což je dost dlouhý interval. Skoro těžko uvěřit, co všechno se za těch dlouhých pět vteřin změní. Záleží, co přesně chcete časosběrným videem natočit. Ale i na mraky je to příliš pomalé. Velkým zklamáním je kvalita mikrofonu. Množství šumu je obrovské a zvuk je hodně plechový. Ve srovnání s D7000 to je nebe a dudy, spíš by se to dalo přirovnat k průměrnému mobilu. Přístroj má elektronický hledáček - rozdíl mezi ním a skutečným hledáčkem poznáte na první pohled, nicméně je celkem využitelný, zvláště z přímého slunce. Výhodou je, že si v něm můžete prohlížet to, co jste nafotili a vůbec funguje jako kopie displeje. Hledáček se sám zapíná a vypíná pomocí detektoru vzdálenosti, který je podle mne nastaven zbytečně na velkou vzdálenost - do hledáčku se přístroj z displeje přepne už od vzdálenosti šesti centimetrů. Při usilovnějším používání se přístroj relativně dost zahřívá. Alespoň není zima na ruce. Další vychytávky Fotoaparát nabízí kromě klasických videí ještě speciální režim s natáčením videa s 400 snímky za sekundu a pak ještě tuším s 1200. Problém je, že se podstatně sníží rozlišení a tak si nedovedu představit vážnější využití. Ale vypadá to efektně. .Úplně nepochopitelnou funkcí je režim živých momentek. V podstatě jde o krátká zpomalená videa, ke kterým vám foťák přidá lacinou muziku. Z tohoto videa to umí vybrat ten nejlepší snímek, ale i tak nevím… Závěrečné hodnocení? Přístroj má i řadu kladů. Fotí pěkně. Skvěle funguje zaostřování, zvláště pokud natáčíte video. Není ani slyšet. Je rychlý, ve srovnání s běžnými kompakty velmi rychlý. Baterie zdá se vydrží poměrně dlouho. Umí fotit do RAWu. Jenže zrcadlovka to není a je chyba to čekat. Pokud tedy potřebujete foťák na rodinné momentky a nemáte příliš požadavků, snad jen kvalitní výsledek, asi budete spokojení. Ale pokud jste už přičichli světu zrcadlovek, jako úplná náhrada za pořádný přístroj vám to stačit nebude.

Čas načtení: 2016-03-01 11:56:35

Ken Block a Gymkhana 8 – Exotické hrátky v Dubaji

Osmé pokračování nekonečného seriálu Gymkhana zavedlo Kena Blocka do exotického a luxusem přetékajícího prostředí města Dubaj. Jeho Fiestě s výkonem 650 koní dělají společnost supersporty v barvách dubajské policie a své "koblihy" předvádí i pod jedoucím letadlem.

Čas načtení: 2015-11-18 18:18:42

Ken Block má v Rumunsku vážného konkurenta

Rumunský závod automobilky Ford ve městě Craiova se rozhodl oslavit milník 400 tisíc vyrobených motorů EcoBoost natočením videa ve stylu Gymkhany Kena Blocka.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2020-12-21 10:15:04

Kverulant podal trestní oznámení na úředníky za to, že nezastavili úročení v kauze Diag Human

Česká republika prohrává v kauze Diag Human jeden spor za druhým. V únoru 2020 Rakousko a Německo uznaly exekuční rozsudek na 14,5 miliardy Kč proti ČR. Další porážku stát zaznamenal poté, co lucemburský soud potvrdil, že Diag Human může začít exekuční právo uplatňovat kdekoliv na území celé EU kromě Dánska. Stát se však stále tváří, že se nic neděje, a nepodniká nic, co by alespoň zastavilo růst úroků z prodlení. Ty tak rostou tempem 1,3 milionu Kč denně. Cílem Kverulanta je tento stav změnit. Proto 21. prosince podal na liknavé politiky a jejich úředníky trestní oznámení za to, že ani nezastavili úročení dluhu.  V únoru 2020 uznal soud ve Vídni nároky společnosti Diag Human na exekuci majetku ČR až do výše 14,5 miliardy korun na území Rakouska. Rakouský soud tak rozhodl o vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu v Lucemburku ze 7. června 2019. Stejné rozhodnutí již bylo počátkem roku vydáno i ve Spolkové republice Německo. V listopadu 2019 tak učinila i Belgie. Firma Diag Human se s Českem pře řadu let kvůli zmařenému obchodu s krevní plazmou. To, že má Diag Human na peníze (více než osm miliard korun jako výsledek arbitráže z roku 2008 plus úroky, celkem zhruba 14,5 miliardy Kč) nárok, potvrdil počátkem června 2019 právě lucemburský Nejvyšší soud. Stvrdil tím svůj dřívější nález, kterým také povolil exekuci majetku České republiky. Firma Josefa Šťávy si tak může vzít peníze českých daňových poplatníků, pokud se nacházejí v lucemburských, belgických a nově i rakouských a německých bankách. Spletitá kauza kolem společnosti Diag Human se táhne roky. Její počátek leží v roce 1992 u tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara a jeho nepodložených vyjádření, kvůli kterým byl zastaven obchod Diagu s krevní plazmou. Arbitráž z roku 2008 přiznala Diagu náhradu škody ve výši 8,9 miliardy korun, a protože stát tyto peníze Diagu zatím nedal, částka denně narůstá o úroky ve výši 1,3 milionu. Celkem to i s úroky dělá více než 14,5 miliardy korun. Přes to všechno se zástupci státu už roky tváří, že se naprosto nic neděje a daňový poplatník už nikdy žádné peníze Diagu nebude muset platit, i když Česká republika prohrává jeden soud za druhým. Odpovědné osoby za vedení sporu ujišťují veřejnost, že stát se úspěšně brání. Zamlčuje však, že se již jen brání exekucím. Meritorní spor je podle všeho již dávno a zcela prohrán. Kverulant se s liknavostí a alibismem státu neodmítá smířit a koncem roku 2020 podal na liknavé politiky a jejich úředníky trestní oznámení porušování povinnosti při správě cizího majetku. Neudělali nic, aby alespoň zastavili úročení ve výši 1,3 milionů denně. Nejpozději od pravomocného uznání nálezu v Lucembursku v květen 2017 byl stát jako dlužník povinen hledat cesty, jak prohře čelit a jak nezvyšovat dluh státu. Neudělal nic, přitom principiálně měl stát několik možností. První z nich bylo zahájení jednání s Diagem. Ten opakovaně tvrdí, že v tomto případě zastavil úročení.  Druhým možným řešením bylo složení dlužné částky do soudní úschovy. Jde o tak zvanou soluční úschovu, která ze zákona zastavuje úročení z prodlení. Koncem léta 2019 požádal Kverulant o rozhovor obě strany sporu. Právní zástupce společnosti Diag Human Jan Kalvoda s natáčením souhlasil. Zástupci ministerstva zdravotnictví mluvit na kameru odmítli, ale slíbili odpovědět na písemné dotazy. Svůj slib však ani po urgencích nedodrželi. Více ve videu. Autor je zakladatel a ředitel neziskové společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 17:25:33

Dokument Postiženi muzikou představuje kapelu z Jedličkova ústavu The Tap Tap

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti ze života také celoživotní zdravotní handicap? Hrdinové filmu Postiženi muzikou, členové kapely z Jedličkova ústavu The Tap Tap, v tom mají jasno. Film Radovana Síbrta o tom, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd, bude mít premiéru 24. září. Skupina The Tap Tap je složená ze studentů s postižením. V celovečerním dokumentu Postiženi muzikou její členové zpívají, hrají, milují, cestují a baví se. Temperamentní a vtipný mluvčí kapely Láďa kromě zpívání v kapele randí s přítelkyní a koketuje s politikou, citlivá a starostlivá zpěvačka Jana nezkazí žádnou zábavu, Jiří si ve filmu odbyde svou svatbu a klávesista Petr přes své nemalé zdravotní problémy usilovně pracuje na svém zdokonalení. Všechny spojuje vášeň pro vystupování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. A také pořádná dávka černého humoru, který jim pomáhá vyhnout se litování. „Od první chvíle, co jsem viděl vystupovat The Tap Tap, mě chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané ‚ležáky‘, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená,“ říká režisér Radovan Síbrt. Ten se s duchovním otcem kapely Šimonem Ornestem zná od dospívání ze společného účinkování v Tanečním orchestru Kamila Jasmína. Šimon Ornest, známý jako přísný a důsledný kapelník, založil The Tap Tap přímo v Jedličkově ústavu jako hudební kroužek. Během více než dvaceti let existence si kapela vydobyla své pevné místo na české hudební scéně a mnohokrát úspěšně koncertovala v zahraničí. Skupina je známá svými melodickými rytmickými skladbami s vtipnými a trefnými texty, pravidelnou spoluprací se známými osobnostmi českého rocku a popu a také silnou fanouškovskou základnou. Například hudební klip k songu Řiditel autobusu dosáhl na YouTube přes 15 miliónů zhlédnutí. Hudba a text jsou dílem Xindla X a coby řidiči autobusu se zde vystřídají Vojtěch Dyk nebo Dan Bárta. Klip režíroval autor dokumentu Postiženi muzikou Radovan Síbrt. Členové The Tap Tap v Síbrtově filmu dokazují, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd. Dokument získal v loňském roce Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, například Hot Docs Festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji.    Režisér Radovan Síbrt: Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“  Hrdinové vašeho filmu Postiženi muzikou jsou členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením.  Na plátně však působí, že jedou doslova naplno. Je tomu opravdu tak? Když jsem viděl poprvé Tap Tapy zhruba před patnácti roky, neuměli v té době ještě ani pořádně hrát. Od první chvíle mě ale chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané „ležáky“, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená.    Proč jste se rozhodl natočit film, který je i přes všechny zdravotní handicapy zúčastněných paradoxně hlavně o radosti ze života? Jednoduše – nemám totiž rád dokumentární filmy o postižených a o trpících lidech, natočených z pozice „my se máme dobře, oni mizerně“, kde má divák cítit lítost, a tak trochu pocit viny. To mě nezajímá. Mě zajímal jejich přístup k životu hnaný obrovskou energií a černým humorem, kde nic není svaté, neexistuje žádná hranice, dokonce si i dělají si mezi sebou legraci z různých forem postižení. A člověka u toho dost mrazí.  Čím víc jsem The Tap Tap poznával, tím míň jsem vnímal jejich omezení a místo odlišností jsem je začínal vnímat jako samostatné osobnosti. To postižení postupně ustoupilo do pozadí.    Humor členů The Tap Tap ve filmu je mnohdy překvapivě hodně černý… Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“, jak říká jejich zpěvák Jirka Holzmann. Řada z nich totiž dostala při narození naloženo dost šíleným způsobem. A humor je hezká cesta, jak se vyhnout litovaní.    Jak se vám podařilo naladit se na tuto specifickou vlnu? Nebylo z pozice „zdravého“ režiséra přece jen těžké točit s lidmi s postižením a vzbudit u nich respekt? S nadsázkou se dá říct, že každý žijeme s nějakým postižením, i když není vždy patrné na první pohled (smích). Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopný s nimi začít žertovat ve stejném duchu jako oni. Taky jsem musel překonat celou řadu svých vlastních předsudků. Nebyl jsem do té doby zvyklý mluvit například s člověkem, kterému se od pusy táhne dlouhá slina a stěží mu jde rozumět. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázal upřímně a bez pocitu viny říct: Hele, promiň, já ti vůbec nerozumím. Teprve, když jsem získal pocit určité rovnosti, mohl jsem začít točit.    Kapela The Tap Tap má patnáct členů, podle jakého klíče jste si vybral postavy do filmu?  Miluji inteligentní humor Ládi Angeloviče, mluvčího kapely, který umí svět kolem sebe přesně okomentovat bez obalu, často i bolestivě. Proto jsem ho chtěl mít ve filmu. Stejně tak jsem tam chtěl mít zpěvačku Janu, která je velmi citlivá a starostlivá. Chtěl jsem, aby vytvářela protipól kapelníkovi The Tap Tap Šimonovi Ornestovi, který je často vnímán jako tyran (smích).    Šéfa kapely Tap Tap Šimona Ornesta znáte z devadesátých let z kapely Taneční́ orchestr Kamila Jasmína, kde jste hrál na trumpetu. Ve vašem filmu je coby kapelník velmi náročný, precizní a přísný. Proč myslíte, že tomu tak je? Šimon mi byl vždy velice blízký, známe se od dospívaní. Libí se mi na něm, že dokáže být tvrdý a jít si za svou vizí, že se nebojí dělat chyby, kvůli čemuž nemusí být vždy milován.  Šimon byl vždy náročný. V době, kdy nám dělal kapelníka, ale ještě nebyl soustředěný jako dnes a neměl vizi. Obojí přišlo až později. Ostatně asistentem v Jedličkově ústavu, kde kapela začala, se stal spíše z pragmatických důvodů, chtěl se vyhnout vojenské službě a pochvaloval si, že tam může většinu dne cvičit na saxofon. Všiml si ale zároveň, že tam bezcílně bloumají lidé na vozíčcích a řekl si, že by bylo zajímavé s nimi něco podniknout. Díky tomu rozvinul právě projekt kapely The Tap Tap, jenž stojí na přesvědčení, že postižení lidé nejsou břemenem pro společnost, ale její rovnocennou součástí.    Myslíte si i vzhledem k vašim vlastním hudebním zkušenostem, že tato metoda rovnocenného přístupu může fungovat v hudební kapele složené z handicapovaných hudebníků?  Je to do jisté míry problematická metoda. Jenže aby takové těleso fungovalo, je tvrdá ruka zapotřebí. Souvisí to zřejmě i s tím, že když The Tap Tap začínali, byly to děti a Šimon možná někdy zapomíná, že už to nejsou děti, ale dospělí lidé (smích). Coby kapelník The Tap Tap má nicméně jasnou vizi, a tou je, aby lidi s postižením nežili v ostrůvcích a ghettech, ale byli součástí naší společnosti a byli bráni jako její plnohodnotná součást.    Váš snímek ukazuje lidi s postižením bez zbytečného sentimentu… Hrdinové jedou naplno a užívají si každou minutu, až by mohlo někoho napadnout, jestli je to vůči nim korektní? Osobně nemám nic proti korektnosti, je to způsob, jak spolu komunikovat, abychom se neuráželi. Ten pocit, který by film mohl u někoho vyvolávat, podle mě vychází z toho, jak nejsme připraveni lidi s postižením vnímat jako rovnocenné.  Pro mě je podstatné, že film viděli členové The Tap Tap a dobře se bavili. Rozhodně se necítili nijak uraženi. A pokud mi bude vyčítáno, že je to nekorektní film, tak budu vlastně rád. Třeba to vyvolá diskusi o tom, jak máme komunikovat o lidech s postižením. A jak je máme vnímat. A to by bylo skvělé.    Co vám osobně zkušenost s natáčením filmu o kapele The Tap Tap dala?  Myslím, že členové této kapely jsou úplně stejní jako jiní lidé. Postižení ani prožité utrpení z nikoho neudělá automaticky lepšího nebo horšího člověka. To je velké nedorozumění. A týká se nejen lidí s postižením.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 14:37:54

Kverulant.org: Nejvyšší kontrolní úřad by měl prošetřit postup státu v kauze Diag Human. Zbytečně přicházíme o 1,3 milionu korun denně

Česká republika prohrává v kauze Diag Human jeden spor za druhým. V únoru 2020 už i Rakousko a Německo uznaly exekuční rozsudek na 14,5 miliardy korun proti ČR. Firma Josefa Šťávy si tak může vzít peníze českých daňových poplatníků, pokud se nacházejí v lucemburských, belgických a nově i rakouských a německých bankách. Stát se však stále tváří, že se nic neděje, a nepodniká nic, co by alespoň zastavilo růst úroků z prodlení, které tak rostou tempem 1,3 milionu Kč denně. Proto se obecně prospěšná společnost Kverulant.org obrátil 27. února na Nejvyšší kontrolní úřad, aby přezkoumal, zda stát v této kauze postupuje s péčí dobrého hospodáře.  V únoru 2020 uznal soud ve Vídni nároky společnosti Diag Human na exekuci majetku ČR až do výše 14,5 miliardy korun na území Rakouska. Rakouský soud tak rozhodl o vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu v Lucemburku ze 7. červa 2019. Stejné rozhodnutí již bylo počátkem roku vydáno i ve Spolkové republice Německo. V listopadu minulého roku tak učinila Belgie. Firma Diag Human se s Českem pře řadu let kvůli zmařenému obchodu s krevní plazmou. To, že má Diag Human na peníze (více než osm miliard korun jako výsledek arbitráže z roku 2008 plus úroky, celkem zhruba 14,5 miliardy Kč) nárok, potvrdil počátkem června 2019 právě lucemburský Nejvyšší soud. Stvrdil tím svůj dřívější nález, kterým také povolil exekuci majetku České republiky. Firma Josefa Šťávy si tak může vzít peníze českých daňových poplatníků, pokud se nacházejí v lucemburských, belgických a nově i rakouských a německých bankách. Spletitá kauza kolem společnosti Diag Human se táhne roky. Její počátek leží v roce 1992 u tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara a jeho nepodložených vyjádření, kvůli kterým byl zastaven obchod Diagu s krevní plazmou. Arbitráž z roku 2008 přiznala Diagu náhradu škody ve výši 8,9 miliardy korun, a protože stát tyto peníze Diagu zatím nedal, částka denně narůstá o úroky ve výši 1,3 milionu. Celkem to i s úroky dělá 14,5 miliardy korun. Přes to všechno se zástupci státu už roky tváří, že se naprosto nic neděje a daňový poplatník už nikdy žádné peníze Diagu nebude muset platit. Přesto však Česká republika prohrává jeden soud za druhým. Proto se Kverulant.org 27. února obrátil otevřeným dopisem na Nejvyšší kontrolní úřad, aby přezkoumal, zda stát v této kauze postupuje s péčí dobrého hospodáře. Koncem loňského léta požádal Kverulant o rozhovor obě strany sporu. Právní zástupce společnosti Diag Human Jan Kalvoda s natáčením souhlasil. Zástupci Ministerstva zdravotnictví mluvit na kameru odmítli, ale slíbili odpovědět na písemné dotazy. Svůj slib však ani po urgencích nedodrželi. Více ve videu ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-05 18:09:52

Film Havel je dotočený. Landovského hraje Martin Hofman proslavený seriálem Most

Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“. „Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér. Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích. Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80. „Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák „Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“ Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“   Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“ S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“ Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“ V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška. Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem. „To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová. „Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:46:37

Literární vyhlídky (18. až 24. listopadu)

Nadcházející týden nabídne i díky pokračujícímu festivalu Den poezie dlouhou řadu autorský čtení, knižních křtů, besed a autogramiád, které v závěru týdne nasadí korunu takřka celodenní akce s názvem Česká vlna 2019 – pražské setkání s několika autory a autorkami ze stáje brněnského nakladatelství Host. Vybírat jsme mohli i z nemalého množství knižních a audioknižních novinek – naše tipy jako obvykle najdete na konci příspěvku.   POZVÁNKY 18. 11. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor křest knihy Pavla Kosatíka 100 x Václav Havel (Universum 2019). „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít“ nebo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ – to jsou některé ze známých výroků našeho bývalého prezidenta, nad nimiž se autor zamýšlí v dobovém i současném kontextu. Myšlenkově živou a podnětnou knihu pokřtí senátor Marek Hilšer. Hradec Králové / Od 17 hodin nabídne Knihovna města Hradce Králové besedu a autogramiádu Michaely Klevisové, jedné z předních českých autorek detektivek, novinářky a dvojnásobné držitelky Ceny Jiřího Marka. Autorka osvětlí způsob své práce a možná poodhalí i zápletku nejnovější knihy s detektivem Bergmanem, nazvané Sněžný měsíc, která je tentokrát zasazena do idylické krajiny Beskyd. Praha / V 17 hodin se U Svobodných Zednářů uskuteční křest nové knihy fotografa, sochaře a spisovatele Emila Bratršovského Krásný svět (Fabrička ve dvoře 2019). Jak by mohl vypadat svět za 50, 100 nebo 200 let? Svazek antiutopických povídek pokřtí Eva Holubová. Praha / Od 19.30 nabídne A studio Rubín setkání s tzv. básníky měst – Sylvou Fischerovou, básnířkou města Prahy, a Michaelem Vandebrilem, který inicioval zrod městského básníka v Antverpách. Autoři budou diskutovat o poezii ve městě a svých aktivitách přibližující současnou poezii v různých částech města a pak také číst své texty. Moderuje Josef Straka. Praha / V 19.30 začne v Božské Lahvici večer věnovaný bajkám, žánru táhnoucímu se od Ezopa až k výrazným básníkům současnosti, na němž vystoupí Petr Borkovec, Vojtěch Vacek a Robert Wudy. Moderuje Matěj Senft.   19. 11. Praha / Od 15 hodin proběhne na piazze Florentina křest knihy pro děti H2O a pastýřové snů (Freytag & Berndt 2019) spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Galiny Miklínové, pojednávající o novém dobrodružství kamarádů Huberta, Huga a Ofélie, kteří tentokrát s pomocí zmenšovacího paprsku luští tajuplné poselství ukryté do snů, řeší záhadu lidí čučících do skříněk s kličkou a vydávají se na výpravy v létající dodávce Citroën typ H z vlnitého plechu, aby překazili pikle zlotřilého vědce Vulpese. Knihu pokřtí šéfkuchař Jan Punčochář a zpěvačka Tonya Graves. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil, který byl za svůj básnický debut Podolí (2013) nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Olomouc / Od 18 hodin nabídne kavárna Druhý domov další večer z cyklu Domácí Bá.snění, na němž se tentokrát představí Olga Stehlíková (například Týdny, Vejce/Eggs, Vykřičník jako stožár), Kateřina Kováčová (mimo jiné Hnízda, Soumračno, Sem cejtila les) a Ondřej Hrabal, který letos debutoval sbírkou Nezkoušej se usmát. Praha / V 18 hodin bude v Café Kampus uvedeno české vydání druhého románu irské spisovatelky Lisy McInerneyové Zázraky krve (Argo 2019) za účasti autorky a překladatelky knihy Terezy Markové Vláškové. Příběh zasazený do irského podsvětí by měli ocenit všichni příznivci Trainspottingu, seriálu Peaky Blinders, Guye Ritchieho nebo Quentina Tarantina. Praha / Od 19 hodin proběhne v Maďarském institutu v Praze maďarsko-český večer poezie, jehož hosty budou česká básnířka Marie Iljašenko a maďarský básník Renátó Fehér. Během večera zazní jejich básně v originálu i v překladech. Na večeru spoluúčinkuje violoncellistka a zpěvačka Dorota Barová. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice večer poezie v režii tří překladatelů české literatury do polštiny, angličtiny a francouzštiny. Každý překladatel či překladatelka představí svého oblíbeného básníka či básnířku a společně přečtou originál i překlad několika básní. Těšit se můžete na Jitku N. Srbovou a její básně v překladu Zofie Bałdygy, Milana Děžinského a jeho překladatele Nathana Fieldse a poezii J. H. Krchovského ve francouzském překladu Jeana-Gasparda Páleníčka. Básně J. H. Krchovského přečte Vojtěch Vondráček. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra číst a debatovat čtyři básníci nejmladší generace – Ondřej Krystyník, Anna Sedlmajerová, Marie Feryna a Klára Šmejkalová. Uvádí a moderuje Jonáš Hájek. Praha / V 19.30 se v prostoru Dominikánská 8 (foyer barokního refektáře dominikánského kláštera u Sv. Jiljí) uskuteční poetický večer za účasti básníka a redaktora Radka Štěpánka (mimo jiné Rám pro pavoučí síť, Hic sunt Homines, Eroze, Tání) a autora tří básnických sbírek Vojtěcha Kučery.   20. 11. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) pořad nazvaný Cesta na Sever – Dánsko. „Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny,“ popisuje Dánsko Karel Čapek ve své slavné knize Cesta na sever. Jak viděli Dánsko další čeští cestovatelé v první polovině 20. století? Která místa je okouzlila a čím na ně zapůsobili tamější obyvatelé? Vydejte se ve stopách Karla Čapka, Arnošta Krause, Václava Fialy a dalších a objevte s námi tu milou a vlídnou zem, jež se za ta léta vlastně moc nezměnila. Čtení ze starých českých cestopisů po Dánsku doprovodí promítání fotografií z dob minulých i ze současnosti. Praha / V 18.50 začne na palubě (A)VOID Floating Gallery Sudetennacht vol. 2, večer věnovaný spisovatelům, výtvarníkům a muzikantům, kteří žijí nebo se narodili v kraji sudetském. Letos na něm vystoupí Martin Tomášek (Teplitz), Karel Škrabal (Iglau, Brünn), Dagmar Plamperová (Kaaden) a Teodor Kravál (Pilsen, Erzgebirge), o hudební doprovod se postará Tomáš Braun (Tetschen). Praha / Od 19 hodin proběhne v Božské Lahvici křest nového čísla Plavu (6/2019), věnovaného tentokrát fototextům, které v sobě zahrnují dvě rovnocenné složky – slovo a obraz. Autoři se mimo jiné pokusí naznačit dějinný vývoj tohoto žánru, od jeho počátků na konci 19. století až po rok 1992, kdy vycházejí Vystěhovalci W. G. Sebalda, a představit jeho různé podoby: symbolistní román, autobiografickou esej, přírodní poezii nebo cestovní deník. Praha / Ve 20 hodin nabídne Činoherní kavárna repríza autorského čtení Básníka Ticho. Samorostlý básník a performer je mj. autorem básnického románu Obchodník s nocí, narcis a netopýr, Malé knihy Noci, kyberpunkového románu Neuroromance či básnické sbírky PLAY OFF.   21. 11. Praha / Od 17 hodin se v Národní knihovně ČR uskuteční autorské čtení Jany Štroblové, která zde představí své knihy Z Děravého testamentu a Do nikam. Děravý testament je útlá sbírka o loučení se životem, ale nikoli plačtivá. V lyricko-epické veršované skladbě Do nikam se vypravěčka navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Vsetín / V 17 hodin proběhne v Masarykově veřejné knihovně beseda s překladatelem z japonštiny Tomášem Jurkovičem o japonské literatuře, spisovateli Huraki Murakamim a o Japonsku v mnoha barvách a vůních. Praha / Od 19 hodin se ve Večerní kavárně Souterrain uskuteční křest českého vydání románu švédského spisovatele Andrzeje Tichého Mizérie (Argo 2019) za účasti autora a překladatelky knihy Marie Voslářové. Do románu se promítá autorovo dětství a dospívání na švédských předměstích – autor své zkušenosti přetavil ve zcela svébytný, naléhavý proud vyprávění o chudobě, násilí, závislostech, ale i pocitu sounáležitosti. Moderuje Hana Zahradníková.   22. 11. Praha / V 17 hodin nabídne Palác knih Luxor besedu a autogramiádu spisovatelky Aleny Mornštajnové, autorky próz Slepá mapa, Hotýlek či Hana, jejíž poslední román s názvem Tiché roky získal cenu Kniha roku 2019 v kategorii Společenský román a zároveň se stal absolutním vítězem prvního ročníku této čtenářské ankety.   23. 11. Praha / Od 14.00 do 21.30 bude DOX hostit akci s názvem Česká vlna 2019, jež nabídne autorská čtení, besedy a autogramiády známých i nových českých spisovatelek a spisovatelů, jejichž díla vydává nakladatelství Host. O svých letos vydaných knihách (a nejen o nich) budou vyprávět Bianca Bellová, Simona Bohatá, Jakub Dotlačil, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Martin Skořepa a Petra Soukupová. Odpolednem provází Adéla Elbel, mimořádné vystoupení připraví nejlepší čeští slameři Anatol Svahilec a Ondřej Hrabal. Jednotlivé besedy moderují Eva Klíčová, Miroslav Balaštík a Radek Štěpánek. Praha / V 16 hodin proběhne v Bio Oko beseda s polskou spisovatelkou a filmařkou Martou Dzido o její prozaické knize Slast, kterou právě vydalo v českém překladu Anny Plasové nakladatelství Dokořán. Po ní bude od 18 hodin následovat projekce dokumentárního snímku Silačky (2018) za účasti jeho režisérů Marty Dzido a Piotra Śliwowského. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorská čtení řady tuzemských i zahraničních básníků a básnířek. Svou tvorbu zde představí Michael O'Loughlin (Irsko), Judith Mok (Nizozemí), Anamaria Koeva (Bulharsko), Adams Sinarinzi (Burundi), Ramy Al Asheq (Sýrie), Anna Beata Háblová (ČR), Alžběta Luňáčková (ČR) a Jonáš Hájek (ČR). Praha / Ve 20.30 začne v Darkvelvetcafebaru křest básnické sbírky Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019), přinášející nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé.   24. 11. Praha / Od 19.30 proběhne v A studiu Rubín literárně hudební pořad Severní pes, který završí letošní ročník festivalu Den poezie. Účinkují Svatava Antošová, Radek Fridrich, Ondřej Hložek, Vojtěch Kinter a Martin David. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Mila, Petr, Katka a Franta jsou divní. Nebo si to o nich aspoň ostatní myslí. Desetiletá Mila má ráda zvířata — zvlášť hmyz a ze všeho nejvíc pavouky. Taky se umí „ztratit ze světa“. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr chodí do čtvrté třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvěle kreslit a v noci nemůže spát. Bojí se totiž tmy. Vlastně ne tmy, ale toho, co se v ní skrývá. A když už usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Bojí se mluvit s lidmi a šťastná je jenom tehdy, když si čte. Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích. Je naštvaný na své postižení a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, hlavně takových, v nichž provokuje ostatní. Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. To vše v nové knize Petry Soukupové s názvem Klub podivných dětí (Host 2019). Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Jihokorejská spisovatelka Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života. V překladu Petry Ben-Ari knihu vydalo stejně jako předešlé autorčiny tituly Vegetariánka a Kde kvete tráva nakladatelství Odeon. Že je dějepis nuda? S akční maminkou rozhodně ne. Maminka-reportérka zjistí, kde je uložený originál naší hymny, zachrání šaty prvorepublikové filmové hvězdy, s cínovými vojáčky probere obranu země v roce 1938, ve Zlíně se s ní převrátí výtah a rázem se ocitne v Gottwaldově, v rozhlasové budově sleduje příjezd vojáků v roce 1968, s televizní hlasatelkou zažije totalitu, připomene, proč lidé cinkali klíči v listopadu 1989, a ve vile Tugendhat zažije rozdělení Československa. V 11 pohádkách, které obsahuje kniha Jak maminka vyprávěla o Československu, představuje Michaela Vetešková dětem ty nejdůležitější milníky našich dějin 20. století, co se událo od vzniku samostatného Československa v roce 1918 po jeho rozdělení v roce 1992. Knihou prochází „vysvětlovníček“, v němž jsou stručně popsána fakta objevující se v pohádkách. Věnuje se osobnostem, například prezidentům Tomáši G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Klementu Gottwaldovi, Václavu Havlovi i událostem, jako je podepsání mnichovské dohody, nebo institucím, včetně Českého rozhlasu. Rozšířené vydání knížky Jak maminka vyprávěla o 20. století vychází v nakladatelství Verzone k třicátému výročí sametové revoluce. Českého vydání v překladu Roberta Svobody se dočkal Deník se sl. Inivkou (Dybbuk 2019), autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň – právě proto – i krutá. Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916, který vychází pod názvem Jak je to divně krásné, miláčku! (Pulchra 2019). Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. Prózu Vladimíra Körnera Adelheid, líčící drama podivné lásky příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického a dcery nacistického pohlavára Adelheid Heidenmannové, načetl pro vydavatelství Tympanum Igor Bareš. Bezprostředně po válce v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach – Černá Voda svede osud k sobě dva osamělé lidi. Čím více se však vnitřně nalomený Viktor snaží k uzavřené Adelheid přiblížit, tím více mu uniká. Rozporuplná doba nepřeje lásce, smíření sama se sebou ani mezi národy. Audiokniha Hanba přináší román Salmana Rushdieho z prostředí Pákistánu, který je složitou a fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů, Razy Hajdara a Iskandara Harappy, postav majících skutečný předobraz v pákistánských dějinách. Kniha je zároveň jakousi moderní orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobní výpovědí poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Text pro vydavatelství Radioservis načetl Ladislav Frej.

Čas načtení: 2024-02-18 07:15:00

V pondělní Ulici zklame Evu vlastní neschopnost a Franta pomůže bezradné Lucii

Eva chce dát sociálním sítím ještě šanci. Ráda by jejich prostřednictvím získala více zákazníků, proto zkusí natočit promo video k doplňkům stravy. Ani navoněný kostýmek z ní ale profesionálku neudělá. S natáčením videa se bude potýkat i Lucie, které František ochotně pomůže.

Čas načtení: 2024-01-28 00:00:00

Zlatá labuť: Na jedné straně je dychtivé očekávání, na druhé smutek, že něco právě končí

Televizní diváci a příznivci dobového seriálu s napětím očekávají pokračování ze života svých oblíbených postav. Herci se naopak pomalu s natáčením, které se koncem ledna definitivně uzavírá, loučí. Je to smutné pro diváky i pro herce, ale možná je to pro seriál dobré rozhodnutí.

Čas načtení: 2024-02-17 15:49:17

Tereza Brodská odhalila zákulisí natáčení Smyslu pro tumor. Sama si v tu dobu procházela velmi těžkým obdobím, uvedla

Seriál Smysl pro tumor patří k povedeným televizním počinům a nabízí nejen emocemi nabitý příběh, ale i skvělé herecké obsazení. Maminku medika Filipa, který se dozví, že má rakovinu, hraje Tereza Brodská. Charismatická herečka sdílela na sociální síti Instagram sestřih záběrů ze zákulisí natáčení, kterým poděkovala režisérce Tereze Kopáčové i celému štábu. Sama Brodská si v době natáčení procházela těžším obdobím - trápily ji zdravotní komplikace, které ji pár měsíců před natáčením dohnaly až na operační sál, jak před časem uvedla pro ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-02-26 08:00:01

Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu

S příchodem herečky Šárky Krausové do dobového seriálu Zlatá labuť se mělo hodně změnit. Nejenže konečně odešel lstivý a nelítostný ředitel Bouchner, který dámy v obchodním domě právem děsil, také měla jako francouzská koketa zamotat hlavu hned několika přítomným. Jenže zatímco se zdálo, že v srdci Petra Kučery nahradí Toni Adamová útěkářku Báru, diváci teď přišli s jinou domněnkou. Zdá se jim, že Toni pokukuje po Alence, a tak prý její manželství skončilo, protože se jí líbí ženy. Diváci o tom hojně diskutují ve fanouškovských skupinách na Facebooku, kterých vzniklo nespočet a jsou velmi aktivní. Tereza Kostková v slzách, asi nezvládá. Jeden rozvod s režisérem už přitom zažila Číst více Irena s Alenou divákům chybí To by byla geniální zápletka hned z několika důvodů. Irena si totiž ve svém postavení momentálně lesbický románek dovolit nemůže, přitom právě vášeň s Alenkou byla to, co diváky drželo u televizních obrazovek. Zakázaná láska v době války byla pro mnohé fascinující – a také nevědomky upozorňovala na problematiku homosexuálních párů, které o své postavení ve společnosti bojovaly ještě nedávno. S Lukášem Maškem je jejich manželství sice tak trochu standardní vzhledem k době – nemilují se, jsou spolu z rodinných důvodů, rozvod nepřipadá v úvahu – ale pro diváky na tom nic zajímavého není. Do oka Grubera však padla v posledních dílech právě Alena, když ji donutil k milostným hrátkám navzdory tomu, že ví, že o muže nejeví zájem. To sice zatím nikomu neřekla, ale poznala to babi, kterou hraje Regina Rázlová. I proto si diváci myslí, že byla v minulosti také znásilněná a že to může mít spojitost s Gruberem. Nejspíš ale půjde o zážitek z první světové války, což se zdá pravděpodobnější.  Regina Rázlová ze Zlaté labuti zažila vězení i nemoc. Po revoluci místo hraní prodávala chlebíčky a vykládala karty Číst více Dokáže své sympatie skrývat? Podle bystrých diváků je to právě Toni, která nedokáže skrývat své sympatie k Aleně, již se snaží nevědomky chránit. Už padlo i několik narážek, které by tomu nasvědčovaly. Nová paní ředitelka se také v jednom z dílů svěřila, že její manželství nedopadlo zrovna dvakrát valně. „Ona je poznamenaná tou Francií, to znamená, že je v těchto vztahových otázkách dost otevřená. Ale to jsem v tuto chvíli prozradila možná až příliš,“ svěřila se ještě před natáčením Krausová, což by domněnky diváků jen potvrzovalo. „Kristýnka Ryška, Adam Vacula a Simča Lewandowska, to jsou teď takoví mí hlavní herečtí partneři. A hraje se nám spolu krásně,“ doplnila. Přitom právě Lewandowska, která hraje Alenu, neměla s Bouchnerem v předchozích dílech zas tolik společného.  Diváci chyby neodpouští  Už jednou se stalo, že diváci odhalili zápletku daleko dříve, než měli scenáristé v plánu. Bylo tomu tak s číšníkem Jakubem, který zabil klavíristku Martu. To mělo být šokující a nečekané, jenže pozorným to došlo mnohem dřív, což tehdy tvůrce tak trochu zklamalo. Ještě o několik dílů dříve prokoukli také viníka znásilnění Marty, kterým celý seriál vlastně začínal. To přiznala i kreativní producentka Klára Follová. „Poučný pro mě byl například moment, kdy diváci prokoukli viníka znásilnění dříve, než jsem si myslela, že se to stane. Je velmi užitečné vidět, jakých detailů si diváci všímají. V rámci autentické dobovosti nesmíme podcenit opravdu nic,“ zařekla se při uvedení druhé série. Ani teď se to ale možná nepovedlo.  Uvidíme, zda i tentokrát mají diváci pravdu a Toni Adamová se přišla do Zlaté labutě ukrýt, protože je lesba. Vše tomu zatím nasvědčuje, ačkoliv se na začátku zdálo, že už nás snad nic nového ani nečeká… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V seriálu Sedm schodů k moci došlo k nedorozumění. Od té doby už se svérázný Měcháček nestydí.

Čas načtení: 2024-02-29 05:00:00

Jaroslav Satoranský (84) ohlásil konec, ale… Krvavý návrat do televize!

Zapřísahal se, že už s natáčením navždy skončil. Nakonec se ale Jaroslav Satoranský (84) nechal zlanařit do seriálu Zlatá labuť. Major Koutný z Policie Modrava hraje dávného kamaráda nejstaršího Kučery v podání Petra Kostky (85). Nacisté ho při výslechu zmlátí do krve. Na place se tak vzácně sešli dva legendární herci.

Čas načtení: 2024-03-01 18:05:00

Hvězda Vyprávěj Růžičková (39): Herectví pověsila na hřebík!

Seriál Vyprávěl, kde hrála hlavní roli Evy, z ní udělal hvězdu. Po jeho odvysílání se Andrea Růžičková, rozená Kerestešová (39) objevila v Ordinaci v růžové zahradě 2. Ale po porodu dvou synů Tobiáše (6,5) a Jáchyma (4) se rozhodla s natáčením seknout.

Čas načtení: 2024-03-05 11:32:55

Dívka s modrou krví [Cynthia St. Aubinová / HarperCollins]

Životní příběh drsného spolumajitele palírny Remyho Renauda by mohl nastartovat kariéru osudem stíhané televizní producentky Cosimy. Zbývá jen jediné, podepsat smlouvu a začít s natáčením. Tak jednoduché to ale nebude.

Čas načtení: 2024-03-10 10:54:25

Dycky Most! V legendární Severce to platí i po pěti letech od uvedení seriálu

Dycky Most! A platí to i pět let poté, co legendární hláška z kultovního seriálu Most! předurčila neopadající zájem o návštěvu míst spojených s natáčením ve městě. Největší pozornost stále patří restauraci Severka, která byla pro seriálové postavy základnou.

Čas načtení: 2024-03-11 16:53:00

Místo ve filmu za posledních pět let v ČR navštívila polovina českých turistů

Praha - Místo spojené s natáčením filmu, pohádky nebo seriálu v tuzemsku za posledních pět let navštívila asi polovina českých turistů. Oblibě se těšily zejména zámky a hrady, například zámek Hluboká...