Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-17 12:56:26

Mozilla Thunderbird: Jak nastavit, aby u příchozích e-mailů byly přiložené soubory ihned vidět?

Poštovní klient Mozilla Thunderbird ve výchozím nastavení soubory v příloze skrývá. Musíte proto pokaždé kliknout na šipku v dolní liště pod tělem e-mailu, aby se přiložené soubory zobrazily. V nastavení můžete toto výchozí chování změnit. Při každém otevření e-mailu tak přiložené soubory okamžitě uvidíte. Bez zbytečného klikání. Změnu zobrazování proveďte v Editoru nastavení: Otevřete Nastavení […] The post Mozilla Thunderbird: Jak nastavit, aby u příchozích e-mailů byly přiložené soubory ihned vidět? first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2024-03-26 14:06:00

E-mailový klient eM Client přichází s mobilní aplikací

Praha 26. března 2024 (PROTEXT/BusinessWire) - eM Client je e-mailový klient, který za 18 let své existence dospěl do podoby oblíbeného a efektivního nástroje pro správu (nejen) e-mailové komunikace pro Windows a macOS. Nyní přichází s mobilní verzí pro iOS a Android, která slibuje možnosti, které nebyly v tomto rozsahu v mobilních aplikacích doposud k dispozici. Mobilní aplikace totiž v oblasti e-mailové komunikace nabízí srovnatelnou funkcionalitu a podporu služeb se svým desktopovým bratříčkem. Mobilní eM Client je tak možné použít prakticky s jakýmkoliv poskytovatelem e-mailových služeb a jakoukoliv běžně používanou technologií (IMAP, POP3, Exchange).Tato tisková zpráva obsahuje multimediální prvky. Celou zprávu najdete zde: https://www.businesswire.com/news/home/20240326896563/cs/V aplikaci naleznete pokročilé funkce jako štítky, šablony, podpisy, funkci rychlý text pro vkládání předdefinovaných krátkých textů, dále pak funkci odložení zprávy na později nebo sledování odpovědí. Samozřejmostí je podpora konverzací, globálních a oblíbených složek a pokročilé vyhledávání. Mezi oblíbené funkce také patří okamžitý překlad příchozích zpráv. Mobilní eM Client plně podporuje push notifikace, takže uživatelé se o nově příchozích zprávách vždy dozvědí okamžitě. eM Client pro iOS a Android se také velmi soustředí na bezpečnost a ochranu soukromí. Mimo kompletní podpory nejnovějších bezpečnostních mechanismů nabízí pokročilou ochranu před phishingem a sledováním pomocí sledovacích pixelů. Mobilní eM Client také nabízí nejširší podporu šifrování e-mailů mezi mobilními aplikacemi. Jako jediný na trhu zvládá PGP i S/MIME šifrování, včetně služeb pro stažení certifikátů a veřejných klíčů z online adresářů jako eM Keybook, keys.openPGP.com nebo Proton. Šifrování lze velmi snadno nastavit přímo v aplikaci.To vše je zabaleno v uživatelském rozhraní, které je snadno pochopitelné a vizuálně i funkčně konzistentní s desktopovou aplikací. Stejně jako na desktopu je možné si aplikaci přizpůsobit do nejmenších podrobností. Třešničkou na dortu je pak ultrarychlá migrace veškerých účtů a nastavení pomocí QR kódu.První vydání obsahuje podporu e-mailů, v nejbližších týdnech po vydání pak do aplikace přibude podpora správy kalendářů, kontaktů, úkolů a poznámek, tedy funkcí, na které jsou uživatelé zvyklí z desktopové aplikace.O společnosti eM ClienteM Client (www.emclient.com) byl založen v roce 2006 s jasným cílem: vývoj moderního e-mailového klienta, který bude vždy kompatibilní s nejnovějšími technologiemi a bude podporovat všechny významné e-mailové poskytovatele. eM Client v sobě kombinuje širokou funkcionalitu s moderním a intuitivním rozhraním. Jeho kvality, včetně profesionální podpory, oceňuje více než 1,500.000 uživatelů a společností po celém světě.Zdrojovou verzi najdete na businesswire.com: https://www.businesswire.com/news/home/20240326896563/cs/ Kontakt:emclient@schwartzpr.de Zdroj: eM Client 

Čas načtení: 2024-06-15 08:01:31

5 novinek, které dorazí do CarPlay v iOS 18

Fotky kontaktů ve Zprávách V CarPlay verzi aplikace Zprávy se začnou konečně objevovat fotky kontaktů, díky čemuž tak nebudete muset spoléhat při kontrole notifikace jen na to, že koutkem oka z displeje vašeho vozu přečtete jméno toho, kdo vám píše, ale dokážete jej identifikovat právě i pomocí fotky. Ty jsou zobrazeny jak při otevření aplikace Zprávy v seznamu příchozích zpráv, tak samozřejmě v příchozích notifikacích vedle jména. 

Čas načtení: 2024-08-23 10:00:00

Británie: Labourističtí ministři vyloučili připojení k programu mobility mládeže s EU

Komické je, že labouristé ubližují svým vlastním voličům, aby se zavděčili lidem, kteří je nenávidí. What is so ridiculous is that Labour is hurting its own voters to please people who hate its guts https://t.co/ZJUdiYVH3T— Nick Cohen (@NickCohen4) August 22, 2024 Pozn JČ: Zdá se, že se nová labouristická vláda hodlá chovat jako šílenci stejně jako předchozí vláda konzervativní. Drtivá většina Britů chce dnes návrat Británie do EU. Labouristé to ignorují. Nechtějí umožnit ani mladým lidem, aby studovali či pracovali v EU třeba jen ubohé tři roky. Britové se dnes nemohou přestěhovat nikam. Zároveň vláda zakázala příchozím studentům a zahraničním pracovníkům přivést si do Británie rodinu, takže počet příchozích platících zahraničních studentů radikálně poklesl (univerzity krachují), stejně jako počet příchozích sociálních pracovníků starající se o nemocní a přestárlé Brity (sociální služby krachují). Ale Angličané holt "nechtějí imigranty". Labourističtí ministři nové britské vlády zopakovali svůj nesouhlas s jakoukoli dohodou s Bruselem, která by umožnila mladým Britům žít a pracovat v zemích EU.

Čas načtení: 2024-10-03 18:01:01

Rakušanova „stalkerka“ Turková neumí číst grafy. Třináct procent není většina

Expertka píše ministru vnitra Rakušanovi a děkuje ministerstvu za přehledný graf. Graf, ze kterého pochopila, že 13 procent je většina. Tedy když si člověk nevšimne zbylých 87 procent. „Děkuji Ministerstvu vnitra za velice přehledný graf, z kterého je patrné, že většina příchozích z Ukrajiny zneužívá naší pohostinnosti, neboť se nejedná o válečné uprchlíky, nýbrž o ekonomické migranty,“ bije na poplach Ivana Turková. „Není se tedy co divit Maďarsku, které změnilo podmínky podpory ukrajinským uprchlíkům, a nově se bude podpora týkat pouze 13 regionů, které jsou přímo zasažené touto válkou,“ píše politička a oslovuje ministra vnitra Rakušana. Tomio Okamura chrání české ryby před ukrajinskými pytláky, rybáři jeho slova vyvracejí Číst více Jezdila s Rakušanem jako „fanynka“ „Tak Rakušane, když už jste to takhle hezky zpracovali, tak co si vzít příklad z Maďarska?“ píše politička. U Víta Rakušana se chvilku zdržme – Turkovou totiž k němu pojí jakási přitažlivost. Autor článku si toho všiml na debatách „Bez cenzury“, které ministr vnitra pořádal v regionech, jež nebyly nakloněné současné vládě. Ivana Turková byla pravidelnou návštěvnicí podobných debat, potkali jsme ji minimálně na třech z nich. Pokaždé se pokoušela mermomocí dostat ke slovu a Rakušana oslnit svými znalostmi, zároveň ale papouškovala bludy, které hlásá její strana, tehdy hlavně týkající se Ukrajiny. Od počátku roku, kdy debaty probíhaly, se toho mnoho nezměnilo. Ekonomický expert Turková: 13 % je většina. Klasická dezinformace A co zbývajících 87 %, to je menšina? Myšlenkové pochody samozvané expertky mají několik zásadních problémů, které si v následujících odstavcích postupně rozebereme. Když tvrdí, že většina příchozích „zneužívá naší pohostinnosti“, vychází zřejmě z toho, že graf ukazuje nejvyšší hodnotu (procento uprchlíků) ze Zakarpatské oblasti. Tedy zmíněných 13 % a nazývá je většinou. To, že přišli ze Zakarpatí, neznamená, že na začátku války či separatistických akcí ruských agentů nežili na východě. Navíc dalších 87 %, tedy skutečná většina v grafu zmíněných migrantů, k nám mířila z oblastí, kde místní poznali válku doslova na vlastní kůži. Bezpečno není nikde na Ukrajině Pokud si však Turková myslí, že oblasti na západě Ukrajiny jsou bezpečné, bylo by možná dobré více sledovat zprávy. Lvov, který leží 70 kilometrů od polských hranic, se stal nesčetněkrát cílem ruských raketových útoků a při těch posledních, kdy rakety dopadly do blízkosti vlakového nádraží, zemřelo ve městě šest lidí a desítky z nich byly zraněny. Pokud to Turková považuje za oblast, kde vládne mír, jsou její představy poněkud pokroucené. Autor článku uvedená místa navštívil naposledy letos v březnu a to samé by doporučil i někomu, kdo šíří podobné rozumy. Její teorie nesedí Je také velká škoda, že Turková zřejmě z celé zprávy Ministerstva vnitra viděla jen onen jeden graf. Jinak by totiž musela tušit, že její teorie o ekonomických migrantech je celá postavená na hlavu. Čtyřicet šest procent lidí jsou vysokoškoláci a skoro devadesát procent jich má práci na plný úvazek. Zapadnout by také neměla nedávná zpráva, že Ukrajinci, včetně těch, kteří jsou zaregistrovaní jako uprchlíci, Česku za uplynulý půlrok vydělali 4,4 miliardy korun po odečtení nákladů, které s nimi naše země má. O tom jsme psali zde.  Rajchlův kandidát tvrdí, že nejsou peníze na hasiče. Ti ho ale usvědčili ze lži Číst více K Rajchlovi od Okamury Turková přešla do strany PRO z Okamurovy SPD – na starosti tu má poměrně rozsáhlé portfolio. Je údajně odbornicí na daně, důchodovou, sociální a rodinnou politiku. Měla by tedy rozumět tomu, že kvůli slabé porodnosti je naše ekonomika na imigraci závislá. Ukrajinci nás nic nestojí, obsadí tisíce pracovních míst, které Češi z různých důvodů neobsadili, a ještě do státu přinesou miliardy na daních a odvodech, které pak můžeme využít pro rozvoj přesně těch oblastí, které má Turková na starosti. To však zřejmě političce v zápalu boje proti současné vládě uniká.

Čas načtení: 2025-03-17 12:56:26

Mozilla Thunderbird: Jak nastavit, aby u příchozích e-mailů byly přiložené soubory ihned vidět?

Poštovní klient Mozilla Thunderbird ve výchozím nastavení soubory v příloze skrývá. Musíte proto pokaždé kliknout na šipku v dolní liště pod tělem e-mailu, aby se přiložené soubory zobrazily. V nastavení můžete toto výchozí chování změnit. Při každém otevření e-mailu tak přiložené soubory okamžitě uvidíte. Bez zbytečného klikání. Změnu zobrazování proveďte v Editoru nastavení: Otevřete Nastavení […] The post Mozilla Thunderbird: Jak nastavit, aby u příchozích e-mailů byly přiložené soubory ihned vidět? first appeared on Zdeněk Večeřa.

Čas načtení: 2023-06-23 13:36:11

Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková

Čas načtení: 2024-02-13 06:00:00

Jaro v dohledu: 50 kousků z nových kolekcí budete milovat i nenávidět!

První vlna příchozích jarních novinek, které pomalu zaplňují e-shopy i regály obchodů, předurčuje pořádně nabitý program, ve kterém si přijdou na své minimalistky i maximalistky toužící po extravagantních, zraky poutajících modelech. Při zhlédnutí nejnovějších kousků ale dost možná budete zažívat módní déjà vu. Značná část trendů se totiž navrátila jako bumerang z devadesátých let a nultých let nového tisíciletí. O kterých tu vedeme řeč?

Čas načtení: 2008-09-30 00:00:00

Dřevěná brigáda 2008

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách, a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh. Naše brigáda měla začít už v pátek a díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři - já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený tranzit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách. Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových hitů, co se nedají poslouchat, teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek do sluchátek. Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu přibyl do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem. První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá. Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana Jelínka raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi. Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet. Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela přes potok a se kterou bychom nepohnuli ani za rok. A tak jsme ji tam nechali ležet. Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu rychle odjeli, protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů. Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto se hned množily narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic, pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu. Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením". To už tu ale byl autobus a tím byla naše parta konečně celá a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. U Kůrovce jsme nahodili batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru. Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že většina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat. Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber. Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesákům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Večer se zpívalo, jedli jsme sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá. Druhý den bylo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme zostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo. Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těchto věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci, které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení. Pak přišly na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapomněli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám. Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, protože probuzeni tím z lahve od pana Jelínka, spát se nám nechtělo. Na spaní toho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který spal už u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči, ho neprobral. Vzbudil se, až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo. Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí. Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda. Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka. Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal." Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět. "Pane profesore, vyprávějte." A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám. ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně. Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí. Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit. To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek. Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí. To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a se skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof - kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen. Po obědě se uklízelo, pročišťovala se studánka a pak už nastal konečný sestup dolů. Ještě jsem si vzpomněl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku ‘61. Dovedete si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to, co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou. Z mnou přečtených článků - nedostaly se ke mně totiž všechny, putovaly do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak probíhal Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdybychom tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc naše jak se zdálo. Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání se do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy. Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká. Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě (a velmi neslavně). Tak třeba to teď bude lepší. Ani nebudu psát, že mne dneska zase chytala tulácká nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci. Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Čas načtení: 2021-11-26 11:30:18

Pomník a pomníčky umučeným

Už předcházející kniha Františka R. Krause Povídky ze srabové čtvrti, zmizelý svět židovské Prahy, vyvolala velký čtenářský zájem. Ediční projekt přinesl navzdory trvale nepříznivým finančním podmínkám, zejména v nakladatelské sféře, malému nakladateli Cattacan, kde kniha loni vyšla, rovněž nezanedbatelný úspěch. Následujícího roku 2021 vychází u stejného nakladatele další kniha téhož autora A přiveď zpět naše roztroušené…, název odkazuje k modlitbě, k proroctví Izaiáše, a jak ve své předmluvě píše Tomáš Kraus, který k vydání dílo svého otce připravil, není jen modlitba, je to především pomník umučeným, vlastně několik desítek pomníčků. A pokud v té modlitbě a výzvě slyšíme ozvěny raného sionismu, není to jistě náhoda. František R. Kraus (1903–1967) byl novinář židovského původu i účastník protinacistického odboje, obě jeho knihy vyšly s velkým časovým zpožděním, původně měly vyjít hned krátce po válce, ale k tomu z nejrůznějších důvodů, především politických, nedošlo. Možná si některý z českých čtenářů vybaví i jeho povídku Profesor Robert Guttmann, malíř z Prahy, která už vyšla v Židovské ročence 1965/1966 a v reedici ve sbírce časopiseckých šoa povídek z let 1945–1989 s názvem Tobě zahynouti nedám… (Akropolis, 2017). Geťák a berušky Zatímco první kniha Povídky ze srabové čtvrti jsou půvabné toulky zmizelou židovskou Prahou, připomenutí jejích obyvatel, míst, kudy vedly jejich cesty i osudy, následující dílo Přiveď zpět naše roztroušené… je dílo jiné, zachycuje v krátkých příbězích tragický osud Židů, jejich každodenní život v Auchwitzu. Pro úplnost připomínám, že jde o dobu, kdy i české fašistické gardy ve svých jezdeckých pumpkách, bílých košilích a černých vázankách pochodovaly pražskými i mimopražskými ulicemi a hlasitě vyřvávaly svůj nenávistný antisemitismus; neblaze vynikali zvláště mladí vlajkaři, Gajda a nedostudovaný medik Jan Rys-Rozsévač. Ale zpět k poslední vydané knize Františka R. Krause, která je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Praha, Terezín, Osvětim a Domů. Zároveň je doplněna slovníčkem, výrazy koncentráčnického žargonu, uvádím jen namátkou, berušky jsou německé pracovnice v ghettu, které třídily zavazadla nově příchozích, geťák znamenal člen táborové hlídky a ghettoinsás v této mluvě byl zase obyvatel ghetta. V závěrečné části knihy je také uveden výklad k plánu terezínského ghetta. Texty, psané věcně ve stylu krátkých reportáží hluboce zasahují, cituji ze čtvrté kapitoly, z povídky Zpověď z 99 hříchů: Děti jsem vždy miloval. (…) Dnes? Na ulici mne vždy již nechávají chladným. Nevšímám si jich. Viděl jsem jich příliš mnoho batolit se do plynu. (…) Osvětimské děti! Nikdy na vás nezapomenu. (…) V Praze bylo do roku 1938 patnáct tisíc židovských dětí. Vrátilo se jich 28. (…) A poté prosba, Všemohoucí: A přiveď zpět naše roztroušené! O kousek dál píše Kraus také o malíři Adolfu Liebscherovi, který měl v ulici V Kolkovně, kde tehdy autor bydlel, svůj ateliér a který byl první, kdo mu dal do duše začátky jeho ideálů. Bylo mi šest, a již jsem celý den seděl u starého, trošku pokřiveného pána… a… maloval jsem.  Hříchy začínají: umění, hudba, zpěv, divadlo, sport, příroda… a Bůh!  Ilustrace zesilují čtenářský prožitek První i druhou knihu doprovázejí působivé ilustrace Ivana Bukovského, absolventa prestižní střední výtvarné školy na Hollarově náměstí v Praze, později Akademie výtvarných umění. Černobílé celostránkové ilustrace tvoří svébytnou součást obou knih a silně zesilují čtenářský prožitek; ilustrace jsou jakousi vlastní legendou doprovázející zmíněná literární díla. Není pochyb o tom, že Kraus a Bukovský mají k sobě blízko. Bukovský objevil svého autora sice až po jeho smrti, ale to na věci nic nemění. Jejich umělecká souhra připomíná, jak kdysi Max Jacob vydal svoji první básnickou sbírkou Kalíšek na kostky a jeho přítel Pablo Picasso ji ilustroval. Max Jacob umírá v březnu roku 1944 v koncentráku Drançy u Paříže jako oběť antisemitského běsnění. František R. Kraus a rodiče Ivana Bukovského měli více štěstí, spřátelili se v terezínském ghettu. A zázrakem přežili i Auschwitz. A jak připomíná Tomáš Kraus, editor knihy svého otce: jejich přátelství pokračuje v osobách jejich synů.   František R. Kraus, A přiveď zpět naše roztroušené…, Cattacan, 2021

Čas načtení: 2020-12-02 19:21:37

Fotografií roku 2020 se v soutěži Czech Press Photo stal snímek muže v dezinfekční bráně

Fotografií roku se v 26. ročníku Czech Press Photo stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. „Fotografie roku má zobrazovat nejdůležitější téma uplynulého roku. Tou byla a stále je jednoznačně pandemie koronaviru. Asi každý očekával fotografii chodce s rouškou v prázdné Praze. Vítězný snímek však upozorňuje na současnou situaci trochu jinak a ve zkratce popisuje život, který nyní prožíváme. Účastník Národního průmyslového summitu 2020 konaného v Betlémské kapli prochází dezinfekční bránou. Výtvarně čistý obraz vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky: Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?“ shrnuje předseda poroty Joe Klamar. „Fotografii jsem pořídil 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze, kdy účastníci Národního průmyslového summitu museli projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. Už při příchodu ke vstupu do Betlémské kaple mě tato scéna zaujala. Začal jsem rychle fotografovat příchozí, protože do začátku konference zbývalo pouze pár minut a většina účastníků již byla v sále. Dvě dezinfekční brány stály těsně za dveřmi a zrovna v tu chvíli do nich pronikal i sluneční svit, který v kombinaci s proudící dezinfekcí dotvořil zajímavou světelnou atmosféru. Měl jsem štěstí, že muž zachycený na snímku, jako jeden z mála příchozích, neměl nasazenu roušku a v jeho tváři se značily jakési odevzdané emoce a únava z této nelehké doby, kterou všichni procházíme,“ popisuje vznik fotografie Roman Vondrouš. V letošním ročníku bylo vypsáno sedm fotografických kategorií. Soutěžilo 288 fotografů, kteří přihlásili přes pět tisíc fotografií. Příspěvky byly přihlašovány elektronicky v průběhu celého měsíce září. Odborná mezinárodní porota pracovala ve dnech 14. až 15. října v galerii Czech Photo Centre ve složení Joe Klamar z Agence France-Presse, reportážní fotografka z USA Nicole Tung, australský fotograf Chris McGrath z Getty Images, český fotograf Herbert Slavík a šéf fotobanky ČTK Petr Mlch. Součástí soutěže je od počátku Grant Prahy – roční tvůrčí stipendium pražského magistrátu na fotografování proměn hlavního města. Postupně tak vzniká obsáhlá sbírka souborů fotografií, které dokumentují Prahu a její vývoj. Grant Prahy vybral osobně pražský primátor Zdeněk Hřib. Letošním držitelem se stal Amos Chapple, který získal Grant Prahy se svým projektem Střešní strážci Prahy. „Fotografický cyklus Střešní strážci Prahy je jedinečný v tom, že sice zobrazuje poměrně neměnné téma, jako je pohled na město a jeho panorama, zároveň ale rozehrává příběhy postav, soch, které na okolní prostor reagují. Hrdě se nad ním tyčí, hlídají ho a vzdávají mu hold. Zpřístupňuje také podmanivost našeho města z perspektivy, která je běžně lidem nepřístupná, zapovězená. Symbolicky nám tak tento svět otevírá,“ popisuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Výstava vítězných a dalších vybraných fotografií 26. ročníku soutěže Czech Press Photo se uskuteční v prostorách Národního muzea. Výstava začne až následující rok.   VÝSLEDKY CZECH PRESS PHOTO 2020 AKTUALITA 1. místo: Lukáš Kaboň / Deník / Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) Dvaačtyřicetiletý muž postřelil brzy ráno v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) celkem devět lidí, 10. prosince 2019 v Ostravě. Čtyři pacienti přišli na místě o život, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. 2. místo: Tomáš Benedikovič / Denník N / Kočner Marian Kočner obklopený zakuklenci u specializovaného soudu v Pezinku. 27. února 2020. 3. místo: Jaroslav Novák / TASR / Loučení s koronou Lidé se baví během hostiny za přibližně půlkilometrovým stolem na pražském Karlově mostě 30. června 2020. Velkolepá hostina měla být podle organizátorů jakýmsi symbolickým rozloučením s koronavirovou krizí.   REPORTÁŽ 1. místo: Roman Vondrouš / ČTK / Dezinfekce Účastníci Národního průmyslového summitu 2020 museli 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / JIP během pandemie koronaviru Zdravotníci a lékaři ošetřují pacienty nakažené covidem-19 na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 29. března 2020. 3. místo: Jarmila Štuková / Váleční koně v Sýrii Podle Světové organizace arabských koní (WAHO) se z 8500 registrovaných arabských koní na 3000 ztratilo v syrské občanské válce.   KAŽDODENNÍ ŽIVOT 1. místo: Martin Divíšek / EPA / Praha za dob koronaviru Praha se vylidnila, lidé zpomalili, na Karlově mostě byla slyšet hučící Vltava. Celá země si musela zvykat na život v rouškách. 2. místo: Irena Zlámalová / Jeden rok v životě jedné holky Anně Julii Slováčkové byla diagnostikována rakovina prsu. Je jí 24 let. Fotografie zachycují devět měsíců jejího života s touto zákeřnou nemocí. 3. místo: Kevin V. Ton / Jízda historickou tramvají Povinnost používat roušky se vrátila. Česká republika, Praha, 12. září 2020.   UMĚNÍ A KULTURA 1. místo: David W Černý / Reuters / Cirk La Putyka během omezeného vycházení Členové umělecké skupiny Cirk La Putyka vystupují v ulicích Prahy, aby pobavili obyvatele, kterým vláda České republiky omezila pohyb z důvodu zpomalení rozšíření koronaviru. 2. místo: Matej Kalina / News and Media Holding / V první linii Slovenské Divadlo Andreje Bagara v Nitře po první vlně pandemie covidu-19 odehrálo představení pro personál z první linie, který se staral o lidi zasažené nákazou. Na představení se tak přišli podívat zdravotníci a záchranáři z Nitranského kraje. 3. místo: Zdeněk Dvořák / Humberto pod rouškou Cirkus Humberto je jediný cirkus, který čekal měsíc na štaci a doufal, že se situace změní. Ostatní cirkusy jsou od začátku zpět ve svých zimovištích. Nouzový stav je potkal těsně poté, co se cirkus v Brně postavil a bez jediného odehraného představení.   SPORT 1. místo: Richard Dömös / Sluneční hodiny Spojení času a pohybu. Noční fotka z Bratislavy u slunečních hodin zachycuje Michala Kovačoviče, jednoho z předních BMX jezdců Slovenska. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / Diváci sledují fotbal v autokině po obnovení nejvyšší fotbalové soutěže Fanoušci sledují zápas FC Viktoria Plzeň proti AC Sparta Praha v autokině v Plzni, 27. května 2020. 3. místo: Barbora Reichová / ČOV/ Nezlomní olympionici Série zachycující trénink a přípravu nejlepších českých sportovců během nouzového stavu způsobeného epidemií nemoci covid-19, díky čemuž byla plošně uzavřena veškerá sportoviště.   PORTRÉT 1. místo: Jano Stovka / Herci Genius loci Státního divadla Košice. Portréty herců. 2. místo: David Neff / MAFRA, a.s./ Sestřičky po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce Zdravotní sestry po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce. Zdravotníci bojují o životy pacientů ve dvanáctihodinových směnách ve speciálních ochranných skafandrech a jejich tváře devastují respirátory. 3. místo: Richard Dömös / Karanténa Tato série zprostředkovává pocity fotografa během návštěv svých nejbližších v období karantény.   ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 1. místo: Petr Toman / Projekt Hydronaut Třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. V srpnu 2020 se stanice nazvaná DeepLab H03 poprvé ponořila. Dvojice potápěčů v ní strávila rekordních sedm dnů vyplněných vědeckými pozorováními. 2. místo: Tomáš Predajňa / Zlomený velikán V 16. století popsal kartograf Sebastian Münster ledovec Rhône jako děsivě obrovskou ledovou masu. 21. století je svědkem jeho zániku i pokusů o oddálení jeho konce. 3. místo: Martin Veselý / MAFRA, a.s. / Uzavřená zoo Koronavirová epidemie si vyžádala sérii přísných opatření i v Safari Parku Dvůr Králové, který byl od poloviny března pro návštěvníky uzavřený. Na snímku jde ošetřovatel krmit mládě marabu, proti mému fotoaparátu letí volavka obrovská.   PARTNERSKÉ CENY Canon Junior Award pro mladého autora získala Monika Řeháková za portrét s názvem Skrze. Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal Milan Bureš z týdeníku Respekt za sérii Medici na ulici. Cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) získala Lenka Klicperová se sérií Turecká invaze. V rámci hodnocení letošního ročníku soutěže Czech Press Photo zároveň zasedala online pětičlenná dětská porota složená z členů Dismanova rozhlasového dětského souboru. Ta společně s mezinárodní porotou vybrala jako nejlepší snímek fotografii Matka borovic od Aleše Bílého. Speciální stipendium ČTK pro mladého autora nebo autorku do 26 let, které bude probíhat přímo v této agentuře, získal David Stejskal se sérií Medici na ulici. Nově soutěž Czech Press Photo začala spolupracovat se společností Samsung, která udělila cenu Davidu W Černému za sérii ze zrušeného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Čtenáři časopisu Lidé a Země vybrali prostřednictvím online hlasování snímek Jaroslava Nováka Loučení s koronou. Nominované fotografie naleznete ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 12:49:24

Z historie koronaviru: Problém chřipkové mlhy

Výbuch epidemie covid-19 v Číně je provázen otazníky. Zatím víme, že první viditelné případy nastaly v čínské aglomeraci Wu-chan. Ale nevíme, kde se vyskytl nový koronavirus historicky poprvé. Koronavirus přišel v nejméně vhodnou dobu roku 2019: 1) Nástup koronaviru byl zamlžen nástupem sezónní chřipky. 2) Nemoc covid-19 se začala šířit v době, kdy se zhruba půl miliardy lidí v Číně vydává na novoroční svátky domů za rodinou. 3) Nechtěný počáteční zmatek způsobil i třetí faktor – příběh hojně navštěvované wuchanské tržnice s prodejem mrtvých i živých zvířat. Ideální místo pro přenos typu zvíře – člověk. Jenže je vysoce pravděpodobné, že covid-19 byl tehdy již v čínské populaci rozšířen, ale nedosáhl publicity, protože nedošlo k epidemii. Byl skryt za mlhou chřipkových příznaků v době začínající sezónní chřipky. Jisté je, že velká koncentrace osob na tržnici v ohromném městě, kde žije (i s předměstími) více lidí než v celé České republice, působila jako velmi výživné kultivační prostředí pro přenos koronaviru. Přichází chřipka V době, kdy se lidstvu představil koronavirus, se nejen v Asii, objevila sezónní chřipka. Například 8. ledna 2020, krátce poté, co Čína zveřejnila informaci, že se mezi pacienty začal objevovat nový virus, v Hongkongu člen tamní vlády, který měl na starosti výživu a zdraví obyvatelstva, ve vládní tiskové informaci uvedl, že dochází k nárůstu chřipky, „což signalizuje, že Hongkong brzy vstoupí do zimní chřipkové sezóny.“ Vzhledem k tomu, že chřipková sezóna obvykle trvá několik měsíců, apeloval dr. Chui Tak-yi na ty, kteří se dosud nenechali očkovat, aby tak učinili okamžitě, protože chřipka může u vysoce rizikových jedinců, a dokonce zdravých osob způsobit vážné choroby. Chui Tak-yi uvedl: „Zimní chřipková sezóna v řadě turistických destinací již začala. Ti, kteří plánují cestovat během novoročních svátků, by měli dodržovat přísnou osobní hygienu a být očkováni. Pokud trpíte horečkou nebo jinými příznaky, po návratu do Hongkongu se neprodleně poraďte s lékařem. Informujte lékaře o své nedávné cestovatelské historii a používejte chirurgickou masku, která pomůže zabránit šíření nemoci.“ V té době již začalo vedení Hongkongu provádět první opatření proti nebezpečí zanesení nové infekce z Číny do Hongkongu. Tamní úřady oficiálně oznámily, že v reakci na případy zápalu plic ve Wu-chanu 4. ledna 2020 aktivují preventivní opatření, včetně přípravy prostor k přijetí infikovaných nemocných, kteří přicestují z tohoto města. Kromě toho byla již několik měsíců v běhu příprava na chřipkovou sezónu. Obecně v Asii se v té době koronavirus mohl skrýt za chřipkou. Příznaky byly na první pohled podobné. Proto jistě unikla řada infekcí koronavirem pozornosti zdravotníků. Pokud se člověk léčil na nějakou virózu nebo chřipku, a přežil nemoc bez velkých komplikací, zvláště ve venkovských oblastech, mávli lékaři rukou. Zjišťování, jakým typem chřipky se člověk nakazil, byla již nadstavba. Obavy v Hongkongu Ale nadstavbou nebyly laboratorní testy v Hongkongu, kde je prakticky největší koncentrace obyvatel v městské oblasti na kilometr čtvereční nejen v Asii, ale ve světě. Lékaři zde potřebovali podchytit všechny případy co nejpečlivěji. O opatřeních detailně informovala profesorka Sophie Chanové legislativní radu Hongkongu 8. ledna. Uvedla, že vláda vybízí veřejnost, aby se co nejdříve očkovala proti sezónní chřipce. Úřady se na její epidemii začaly připravovat již v červenci 2009, nemocnice předem dostaly zhruba 730 milionů dolarů na včasnou přípravu pracovníků v první linii. Nově bylo v letech 2019–2020 otevřeno 506 nových lůžek a dalších 900 dočasných lůžek bylo připraveno pro zimní epidemii. Lékařům byla nabídnuta vyšší mzdu během zimního nárůstu nemocí. Od prosince 2019 byl nábor zdravotníků rozšířen také na pracovníky RTG, fyzioterapeuty, zdravotnické laboratoře atp. Sophie Chanová dále informovala, že ve veřejných nemocnicích jsou uplatňována přísnější opatření ke kontrole infekcí, včetně omezení týkajících se návštěv (návštěvníci si museli před návštěvou pacienta obléknout chirurgické masky a umýt si ruce). Dodala, že pokud jde o osobní ochranné prostředky, jako jsou chirurgické masky a masky N95, má Hong Kong dostatečné zásoby na tři měsíce a úřady budou udržovat úzké vztahy s dodavateli, aby zajistily udržitelné dodávky ochranných prostředků. Jejich zásoba byla vypočtena s ohledem na pandemii prasečí chřipky v roce 2009. Problémem bylo, že v té době kašlaly a měly horečku statisíce lidí. Například profesor Benjamin Cowling, vedoucí oddělení epidemiologie a biostatistiky na School of Public Health University of Hong Kong upozornil, že pro odhalení podezřelých případů existují v Číně praktické potíže: „Ve Wu-chanu a blízkém okolí je v současné době vrchol chřipkové sezóny a v důsledku infekce virem chřipky budou mít horečku desítky tisíc lidí, kteří toto město nedávno navštívili.“ Profesor připomněl, že vzhledem k tomu, že se u většiny případů pravděpodobně ukázalo, že s novým virem nesouvisejí, by bylo praktičtější, kdyby vláda zveřejnila pouze potvrzené případy, aby vyhnula zbytečné panice veřejnosti. Chřipka přitom byla obecným strašákem i bez koronaviru, například v USA se za zimní sezónu 2019–2020 podle tamních kvalifikovaných odhadů objevilo 13 milionů případů spojených s úmrtím deseti tisíc lidí. Hongkong vydal 16. ledna 2020 další informaci, ve které například uvedl upozornění od profesorky Sophie Chan: „Během lunárního nového roku – jarních svátků je očekáván (v Hongkongu) velký počet příchozích a odchozích návštěvníků. Navíc jsme nyní v chřipkové sezóně. To zvyšuje riziko importu a šíření nemoci v komunitě.“ Na svých webových stránkách vláda Hongkongu o den později uvedla, že se chřipková aktivita v mírném pásmu severní polokoule zvyšuje. Zimní sezóna chřipky probíhala ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě, Velké Británii, Japonsku, pevninské Číně, Macau a Tchaj-wanu. Přitom ani očkování nemuselo být zárukou, že se člověk chřipce vyhne. Hlavní kmen chřipky začátkem roku 2020 v USA neodpovídal typu, proti kterému byla vyvinuta vakcína pro očkování. Šlo o blízký kmen, ale není úplně stejný. Chřipkový leden Na začátku roku 2020 vyvolával chřipku v USA vir ze skupiny typu B. To je nezvyklé, protože viry tohoto typu chřipky se objevují spíše až později v průběhu sezóny. V USA již do poloviny ledna 2020 zemřelo kvůli chřipce 32 dětí. V polovině ledna 2020 Velká Británie a Lotyšsko hlásila střední aktivitu, Izrael vysokou. U mnoha infikovaných v Číně, včetně lékařů, přešly během několika dní příznaky chřipky do těžké pneumonie. Zpočátku se tyto případy mohly „schovat“ za chřipku. Ale servítky si nebrala ani klasická chřipka. V Hongkongu se 24. dubna ve dvou nemocnicích léčilo několik velmi těžkých případů chřipky, 81letá pacientka zemřela kvůli základnímu onemocnění, které se zhoršilo kvůli oslabení organismu chřipkou. A chřipka řádila i u nás. Prachatický deník 25. ledna napsal, že v jižních Čechách vypukla její epidemie: „Nemocnost v kraji v mezitýdenním srovnání vzrostla o 36,5 % na 1785 případů na sto tisíc obyvatel. Těžkému průběhu chřipky podlehlo na jihu Čech dítě ve věkové kategorii nula až pět roků.“ Pokud jde o koronavirus v Evropě, byl ještě klid. V Čechách vyšel článek Odborníci nevědí, jak pravděpodobný je přenos koronaviru do Evropy. Tehdejší hlavní hygienička ČR Eva Gottvaldová uvedla, že „není k dispozici dostatek dat o jeho šíření.“ Podle ní nebylo nutné vydávat doporučení, aby Češi do Číny necestovali. Z tohoto mlžného oparu se teprve zvedal hrozivý stín nového koronaviru.

Čas načtení: 2020-07-10 13:31:21

Zemřel jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu Miloš Povondra-Bondy, autor vzpomínek Co odvál dým

Ve věku 96 let zemřel 27. června ve švýcarském Magdenu pražský rodák Miloš Povondra, původním jménem Bondy, jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu a autor osobního svědectví Co odvál dým. Ve čtvrtek o tom informovala nakladatelství Prostor dokumentaristka Olga Sommerová, přítelkyně manželů Povondrových.   Miloš Bondy pocházel z pražské židovské rodiny, společně s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Příjmení Bondy si změnil na Povondru. K výběru nového příjmení ho inspiroval Čapkův román Válka s mloky, kde je postava Povondry, vrátného pana Bondyho. Miloš Povondra pracoval jako lékař v různých nemocnicích, a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvovali. Před třemi lety vydal Prostor Povondrovy paměti Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust. Kniha vyšla pod původním příjmením autora. Vzpomínky začínají popisem transportu Miloše do Terezína spolu s jeho rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. V knize popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-25 12:36:31

Příliš mnoho trpělivosti aneb Jak funguje institut „strpění“ cizinců v Německu

V České republice se nyní mluví o novele azylového zákona, která by upravovala status „strpění“. Stojí za to se podívat na německé zkušenosti. Spory kolem novely azylového zákona, které odstartoval článek na České justici („ČR musí zavést institut strpění cizince„), neberou konce a stává se z nich klasické politikum. Například článek z iRozhlasu říká, že nepřítelem ministerstva vnitra se v této věci staly dezinformační weby a přináší taková útěšná tvrzení, jako že půjde o jednotky případů. K tomu moje námitka: třeba se aktuálně se jedná o jednotky případů – klidně tomu věřím. Ale ve věcech azylové a migrační politiky bychom měli uvažovat i do budoucna, stejně jako je vhodné uvažovat do budoucna při hospodaření s vodou nebo při vytváření dluhů. Počet příchozích migrantů není konstantní a zákony by měly počítat s možností, že zase poskočí. Podívejte se třeba na to, jak významnou „špici“ udělal v počtu žádostí o azyl rok 2015 v Německu. Nyní si třeba představme nějakou závažnější krizi v Turecku nebo v Egyptě a hned bychom měli o další špici postaráno. Nikdo samozřejmě nedokáže odhadnout takové události přesně. Ale něco přeci jen víme: že v rozvojovém světě stále ještě roste počet obyvatel, že myšlenka přestěhovat se do Evropy je tam všudypřítomná, že světové hospodářství prochází různými cykly a žádná konjunktura netrvá věčně – pak už je jen otázka, jak hluboké to ochlazení bude, zda půjde o banální stagnaci, nebo další propad srovnatelný s rokem 2008. Tyto faktory, které se trochu předvídat dají, budou zajisté mít nějaký vliv na další pohyby lidí po planetě. Proto bych si přál, aby ministerstvo vnitra nepřistupovalo ke změnám zákona v duchu myšlenky „týká se to pár jedinců“. Během pár let můžou být poměry zcela jiné a v rámci principu předběžné opatrnosti by se s tím mělo počítat. A nemusíme přitom vařit „z vody“ a vymýšlet zákony naslepo. Jedna z věcí, kterou vždycky dělám, když se chystám pustit do něčeho složitějšího, je zjistit, zda už někdy někdo něco podobného řešil – a pokud ano, na jaké problémy narazil a zda by se jim dalo vyhnout. V tomto případě máme takovou zemi hned „za rohem“. Status strpění čili Duldungu požívá v sousedním Německu skoro dvě stě tisíc lidí. Statistika BAMF ke 31. prosinci 2018 říká, že jich je 180 124, tedy podobně jako obyvatel Plzně. Je možné, že kdysi byl Duldung zamýšlen jako výjimečné opatření. Dnes je to zcela běžný stav. Člověk, který dostane od úřadů Duldung, se nachází v nepříliš jistém právním postavení, protože správně by měl SRN opustit (důvody k udělení mezinárodní ochrany nebyly shledány), ale zároveň je mu slíbeno, že jej úřady nedeportují nuceně. Pokud vyjede ze SRN sám, nemá už právo se do ní zase vrátit, ale v schengenském prostoru, kde byly odbourány regulérní hraniční kontroly, to těžko nějak uhlídáte. Leda by si dotyčný udělal výlet mimo něj. Jedním z běžných důvodů pro udělení Duldungu je nevyjasněná identita cizince, laicky řečeno, „zahozené papíry“. Bez těch je obvykle nemožné někoho odsunout, protože cílové země rozvojového světa vesměs mají dost pudu sebezáchovy, aby se přísunu neznámých osob bránily. To se nestává jen v Německu. Chcete-li vidět konkrétní příklad takové nevyjasněné identity přímo z Prahy, nabízím vám šestnáctiletého mladíka, který měl v Afghánistánu tak těžký život, že zestárl dvakrát rychleji než běžní smrtelníci. (Mimochodem, nemýlím-li se, Rassol Mohamad znamená „Prorok Mohamed“, takže je možné, že tento mladík ve své juvenilní neposednosti naše úřady pěkně vytrollil.) Zpátky do Německa. Tento stav, kdy nejasná totožnost odmítnutého žadatele vedla k možnosti zůstat na území SRN, natolik zjevně vybízel ke zneužití, že i pomalá kola německé politické byrokracie se začala hýbat. Poté, co bylo shledáno, že zhruba tři čtvrtiny odmítnutých žadatelů o azyl sabotují proces zjištění vlastní identity, začaly ze strany ministra vnitra Seehofera pokusy o zpřísnění zákona. Zatím to skončilo zavedením nového statutu „Duldung für Personen mit ungeklärter Identität“ (kolik jich asi ještě bude?). Příslušný zákon platí od letošního léta a dotyčné trestá tím, že musejí pobývat na jednom určeném místě a nesmějí pracovat. Hrozí jim rovněž pokuty, i když nevím, jakým způsobem je budou úřady vymáhat. Německá policie má také právo pátrat po celém území SRN po lidech, kteří se vyhýbají deportaci a vstupovat přitom do bytů. I tato relativně mírná zpřísnění se setkala s křikem organizací jako je Pro Asyl, které se vesměs snaží o to, aby nikdo odsunut nebyl. Co se s tímto zákonem stane, pokud se do spolkové vlády dostanou Zelení – kdo ví. Asi nic kladného. Dalším důvodem pro Duldung čili strpění bývá hrozící nebezpečí, že by s dotyčným mohlo v jeho vlasti být zacházeno špatně. To je důsledek mezinárodních smluv, které zakazují vracet běžence do pro ně nebezpečných zón (non-refoulement). Tento šlechetný princip bohužel vede k podstatně méně ušlechtilým situacím, kdy si například Afghánci vymýšlejí, že sloužili v Talibanu, i když to třeba není pravda. Je snazší deportovat běžného Ahmeda, který šel hledat do Evropy lepší život a bezelstně to úřadům přiznal, než jeho kolegu Mahmúda, který je dost chytrý na to, aby se prohlásil za teroristu, kterému doma hrozí těžký trest. Takový Mahmúd nemůže být legálně odsunut a dostane tedy Duldung minimálně do doby, než afghánské úřady potvrdí, že je to pohádkář. Což se taky nemusí stát nikdy. (Tenhle rozpor, kdy zákony a smlouvy inspirované kdysi utrpením Židů vedou k přednostní ochraně dnešních „esesáků“, jako by vůbec nedorážel do některých myslí… Jeden ze čtenářů mi psal, že azylové zákony a smlouvy jsou nástrojem boje proti Zlu a tudíž se jich musíme držet. To, že dnes je výhodnější se hlásit k Talibanu než přiznat se, že jsem obyčejný civilista, je snad Dobro, nebo co?!) Přesně v tomto případě bych byl extra opatrný. Podobných těžko ověřitelných pohádek vám může kdekdo napovídat tuny. Jak se říkalo v tom filmu o bílé paní Perchtě: „Věř, ale komu věříš, měř.“ I tahle nepříjemná skutečnost našla postupně cestu do německých zákonů, ač to trvalo několik let. Nový zákon o Duldungu pro zaměstnané a studující osoby, který vstupuje v platnost 1. ledna 2020, výslovně vylučuje z výhodného režimu ty, kdo mají vazby na extremistické a teroristické organizace. Stále je ještě není možno odsunout, ale aspoň nepožívají určitých výhod, které mají ti lépe se chovající jedinci. Poslední téma: sociální dávky. Němečtí „strpění“ mají nárok na přístup k nějaké formě sociální podpory, ale v prvních patnácti měsících jde o Sachleistungen, jinými slovy konzervy, oblečení, hygienické potřeby a lůžko v ubytovně, k tomu zhruba 40 eur kapesného v hotovosti měsíčně. To má odrazovat lidi, kteří se vypravili do Evropy za sociálními dávkami. Je to ovšem zase částečně vykleštěno tím, že kdo těch patnáct měsíců na německém území ve statusu strpěného vydrží, má zase větší práva (viz tamtéž). Nejsem si tedy jist, jak velký smysl to celé má. Podívám-li se na srovnatelnou situaci v českém zákoně o azylu, vidím, že lze strpěnému cizinci udělit na jeho žádost finanční pomoc, s určitými redukcemi pro osoby ubytované v uprchlických zařízeních. Výše této pomoci je odvozena od životního minima, troufám si tedy odhadovat, že to bude více než 40 eur. Zde si myslím, že bychom od Němců mohli převzít princip Sachleistungen a místo peněz důsledně dávat jen konzervy, mýdlo atd. Jenom bychom to neměli stropovat patnácti měsíci pobytu, ale pokud možno na dobu neurčitou. Samozřejmě já bych nejradši viděl daleko větší zpřísnění, ale realisticky vzato je nutno postupovat po politicky zvládnutelných krocích a krůčcích. Právě přechod z peněžních na věcná plnění je něco, co by pan ministr Hamáček na vládě i ve sněmovně snadno prosadil, kdyby chtěl. A nedošlo by tím k žádnému rozporu s evropským právem. Dělají-li to Němci, můžeme i my. Můžeme se jen domýšlet, proč tak naše ministerstvo vnitra nečiní… {loadmodule mod_tags_similar,Související}  V azylové a migrační politice velmi záleží na detailech. I v rámci současných evropských zákonů lze postupovat tak, aby naše forma „strpění“ byla celosvětově absolutně nepřitažlivá a neposkytovala lidem motivaci překročit sedmero hranic a sedm tisíc kilometrů jen proto, aby se dostali do kotlinky. Kdybych byl ministrem vnitra či jeho poradcem (to první se nechystám dělat a o tom druhém pochybuji, že by mi došla pozvánka), postupoval bych tak, aby pašeráci lidí a jejich zákazníci měli maximální důvod se území ČR vyhýbat. Tresty pro převaděče zvýšit na úroveň vraždy (však jde o aktivitu ohrožující životy), finančních prostředků rozdělovat jen naprosté minimum, pokud vůbec nějaké. To všechno se dá udělat. Otázka je: mají k tomu současné parlamentní strany politickou vůli? Zajímá je to? A zajímá to vůbec voliče?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-23 20:05:30

Před dvěma lety Žeňa do školy v Česku nechtěl, teď už ukrajinský hoch zvládá češtinu bez problémů

Přes 40 tisíc uprchlíků žije dva roky po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu na území Jihomoravského kraje se statutem dočasné ochrany. Ve Zlínském kraji je to podle údajů ministerstva vnitra zhruba jedenáct a půl tisíce lidí. Větší část příchozích, kteří v obou krajích zůstali, tvoří ženy a děti. Právě ty si musely ve školách zvykat na nové kamarády a neznámý jazyk.

Čas načtení: 2024-02-24 00:00:00

Ukrajinští uprchlíci v datech: na 180 tisíc jich chce zůstat, bojují s češtinou

Od vypuknutí války přesně před dvěma lety našlo v Česku azyl skoro 600 tisíc Ukrajinců. Přijmout takové množství nově příchozích se pro zemi stalo jednou z největších výzev v novodobé historii. Dnes zde žije 380 tisíc Ukrajinců, z toho 180 tisíc tu plánuje zůstat další dva roky a déle. Vyplynulo to z nejnovějšího průzkumu společnosti PAQ Research.

Čas načtení: 2024-02-26 05:30:00

Ramajzlová: Na Ukrajinu se chce vrátit méně než polovina uprchlíků

Čím déle válka trvá, tím víc ukrajinských uprchlíků zvažuje, že již v Česku zůstane. V současnosti se chce do svého domova vrátit méně než polovina příchozích, řekla v rozhovoru pro Novinky Zuzana Ramajzlová z organizace Člověk v tísni. Zhruba 70 procent uprchlíků si našlo práci. Platí, že ti, co nepracují, obvykle pracovat nemohou.

Čas načtení: 2024-02-26 20:00:18

Znáte pivní test Steva Jobse?

Vítem proč lidi z HR oddělení automaticky mažou 50 % příchozích mailů? Kdo by chtěl pracovat s lidmi, kteří mají smůlu. Metody na to, jak získat do firmy kvalitní zaměstnance jsou různé a často dost neortodoxní. Steve Jobs měl svou vlastní a nutno podotknout hned na začátek, že v době, kdy Steve Jobs řídil Apple, nepřijímal do něj zaměstnance na běžné pozice, ale lidi, kterými se obklopoval v nejužším kruhu vedení společnosti. Právě ty […]

Čas načtení: 2024-02-28 08:37:00

Zprávy z jižních Čech: Doprovod na úřady, praktické rady a kurzy. Diecézní charita stále pomáhá mnoha uprchlíkům z Ukrajiny

Zhruba dva roky uplynuly od příjezdu prvních uprchlíků z Ukrajiny na jih Čech. Počty nově příchozích už nejsou zdaleka tak vysoké jako na počátku, stále ale do kraje míří kolem šedesáti uprchlíků týdně. Podle dat Jihočeského kraje jich za prvních osm týdnů letošního roku přijelo necelých pět stovek. Pomáhat se jim po celou dobu snaží diecézní charita. Do kontaktního centra v Českých Budějovicích každý týden přichází zhruba stovka nových i zabydlených rodin.

Čas načtení: 2024-02-28 20:00:54

Android Auto dostává další skvělou funkci, usnadní komunikaci za jízdy

Android Auto dostává další užitečnou funkci S využitím umělé inteligence dovede vytvořit souhrn informací z příchozích zpráv Taktéž vygeneruje relevantní reakce, abyste nemuseli ztrácet čas s jejich tvorbou Oblíbená služba Android Auto dostává další užitečnou vychytávku, která značně usnadní komunikaci za jízdy. Přece jenom, posílat si s přáteli, kolegy či příbuznými textovky za volantem není […] Celý článek si můžete přečíst na Android Auto dostává další skvělou funkci, usnadní komunikaci za jízdy