Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-21 16:40:07

Obývák jako místo k setkávání

Setkávání s přáteli, relax s knížkou nebo u televize, odpoledne nad deskovou hrou, nebo jen tak, nohy nahoře. Kde jinde se tohle všechno může uskutečnit než v obývacím pokoji? Právě tady se odehrává nejlepší část dne, tady si celý prostor můžeme maximálně zútulnit. Jak na to, aby místo působilo příjemně na vás i vaše hosty? [...] Příspěvek Obývák jako místo k setkávání pochází z Její svět

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2021-07-21 16:53:23

Svět knihy Praha 2021 se zaměří na Milana Kunderu a ukáže literární rozmanitost Francie

Zářijový Svět knihy Praha 2021 hostí jako hlavní zemi Francii. 26. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu přiblíží tvůrčí rozmanitost francouzské literatury: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. Osobně o svém díle promluví Laurent Binet či Muriel Barbery. Speciální pozornost bude věnována zásadní osobnosti české i francouzské literatury Milanu Kunderovi. Programová témata ale zavedou čtenáře také do Polska a hlas bude dán i Bělorusku. Opominuty nemohou být ani otázky vlivu pandemie na knižní trh, jak a zda se proměnil. Letošní Svět knihy Praha je příležitostí poznat zevrubně současnou francouzskou literaturu. „Umožní nám obsáhnout hlavní individuální i kolektivní, intimní i politická témata, která se prolínají díly pozvaných autorů: otázky identity, psaní o exilu a cestování, vztah literatury a historie, otázky feminismu,” říká o účasti na veletrhu za organizátory prezentace čestného hosta Florence Salanouve, atašé pro spolupráci v literární oblasti a názorové debaty a ředitelka Mediatéky. Skloňovat se bude zejména jméno Milana Kundery, který se narodil v Brně, ale již několik desetiletí žije ve Francii. Jeho dílo bude v programu nahlédnuto jak v literárním, tak filozofickém i politickém kontextu. O Kunderovi přijde do Prahy pohovořit například nakladatel Antoine Gallimard, který se se spisovatelem seznámil nedlouho po jeho příjezdu do Paříže v 70. letech. Osobní přátelství ke Kunderovi váže také dalšího letošního hosta – Benoît Duteurtre poukáže na propojení Kunderovy literární tvorby s hudbou. Uskuteční se také debata s Jeanem-Dominiquem Brierrem, autorem biografie Milan Kundera – Život spisovatele. Dojde i na čtení z díla Milana Kundery, jak v češtině, tak ve francouzštině. Osobní účast na veletrhu přislíbila řada dalších osobností francouzského literárního světa. Českým čtenářům je už dobře známé jméno Laurenta Bineta. Autor knihy HHhH, k němuž ho inspiroval atentát na Reinharda Heydricha, tentokrát představí novinku Civilizace, v níž se pustil do konstruování alternativních dějin. Zároveň se s tuzemskou spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která podobně fabuluje v bestselleru Listopád, setkají u debaty na téma Spisovatel a historická fikce. S českým prostředím je propojena Lenka Horňáková-Civade, původem Češka, která žije a píše ve Francii. V literárním pořadu uvede svůj poslední román Symfonie o novém světě, v němž částečně vychází z osudů bývalé československého konzula v Marseille Vladimíra Vochoče. Do minulosti míří i Victoria Mas svou prvotinou Bál šílených žen, odehrávající se na konci 19. století v nemocnici Salpêtrière. Osobně českým čtenářům přestaví překladovou novinku svého titulu rovněž Muriel Barbery. Po knize S elegancí ježka přiváží román Růže sama, k němuž jí inspiroval dvouletý pobyt v Japonsku. Komiks zastupuje autorka a ilustrátorka Pénélope Bagieu. Představí svá alba Nebojsy, tedy třicet portrétů žen, které navzdory překážkám bojovaly za svůj cíl. Program poodhalí také divadelní „šamanství“ Pendy Diouf. Francouzská dramatička se senegalskými kořeny píše, o čem se nemluví. Napsala ekofeministickou hru i odhalila tabu genocidy africkým národů Hererů a Namů. Podstatný prostor je věnován francouzské literatuře pro děti. V tematicky zaměřené diskusi se probere, jaké knihy jsou vhodné pro malé i větší čtenáře. Překladatelské klání porovná překlady úryvků z knihy Nowhere Girl od Magali Le Huche, která je rovněž jedním z hostů festivalu. V autobiografickém komiksu bylo zpracováno téma fobie ze školy. Dojde i na divadlo, uvedena bude hra Můj bratr, má princezna od Catherine Zambon, určena je pro děti od pěti let. Tématem souvisí s debatou Dětská literatura proti předsudkům. Ta přiblíží nezávislé nakladatelství Talents Hauts, jež vydávanými tituly usiluje o rovnoprávnost a dešifrování stereotypů, zejména sexistických. Prostřednictvím motta „Můj domov je v jazyce“ prozkoumá program veletrhu otázky identity, jazyka a rozmanitosti nejen v české literatuře a literatuře čestného hosta, dále se bude zabývat i problémem, jak definovat střední Evropu, a rozebírat vztah mezi spisovatelem a jazykem. Speciální pozornost si vysloužilo Polsko, jehož prezentace se loni vzhledem k pandemii odehrála pouze omezeně a online. „Téma podpory svobody, demokracie a lidských práv ve světě mělo na Světě knihy vždy své místo. Rozhodli jsme se vytvořit stálou sekci Literatura jako hlas svobody. Zaměří se na zemi, kde se literatura musí vyrovnat s politickým tlakem. Letos je vybráno Bělorusko,“ nastiňuje programovou novinku dramaturg Guillaume Basset. Vliv pandemie na knižní trh se letos stal jedním z aktuálních témat, k němuž se vážou chystané debaty. Podle ředitele veletrhu Radovana Auera situace uplynulých měsíců posílila některé trendy: „S covidem rostly audioknihy a oživil se zájem o elektronické knihy. Ty několik let stagnovaly, jejich podíl na celkových tržbách nerostl, teď zase zamířil vzhůru,“ upozorňuje. Více se podle něho rozevírají nůžky mezi mainstreamem a artem, jako ohrožená vnímá malá knihkupectví. Svět knihy Praha 2021 chce připomenout důležitost setkávání se. „Ten dvouletý distanc nám jednoznačně potvrdil, že hlavní devizou naší akce jsou osobní setkání. A to jak v rámci oboru – nakladatelé mezi sebou, autoři, agenti, překladatelé atd. –, tak jejich setkávání se čtenáři. Všechno již dnes vyřídíte online, ale rukou si nepotřesete. Takže si od toho slibuji především, že se lidé od knih setkají. A třeba si také vyříkají některé věci. A že se Svět knihy zase vrátí k roli iniciátora a akcelerátora různých literárních i mimoliterárních aktivit. Nejeden projekt se uskutečnil, nejedna kniha vyšla a nejedno přátelství vzniklo právě díky Světu knihy,“ říká Radovan Auer. Svět knihy Praha 2021, provázený mottem se návštěvníkům otevře od 23. do 26. září na Výstavišti v Holešovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-22 08:36:31

Stát koupí Reynkův zámeček v Petrkově, vznikne v něm Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění

Vláda na návrh ministerstva kultury schválila 22. prosince záměr vykoupit usedlosti v Petrkově na Vysočině, kde společně žili a tvořili významný český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek a jeho žena, francouzská básnířka Suzanne Renaud. Ze zámečku se stane Česko-francouzské centrum literatury a výtvarného umění a bude samostatným pracovištěm Památníku národního písemnictví. „V České republice není tolik významných míst, která by tak silně ovlivnila českou kulturu a umění 20. století jako je právě Petrkov. Dílo Bohuslava Reynka a jeho ženy neodmyslitelně patří ke kulturnímu dědictví nejen Kraje Vysočina a České republiky a je důkazem výborných česko-francouzských kulturních vztahů. Naším cílem je, aby se z Petrkova stalo místo setkávání umělců, aby se zde konaly workshopy, konference jak pro výtvarníky, tak i spisovatele, překladatele a další. Jsem přesvědčen, že Památník národního písemnictví bude dobrým správcem nejen samotného domu a jeho okolí, ale bude systematicky pečovat o kulturní odkaz rodiny Reynkovy,“ řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek.   Soubor nemovitostí, které stát prostřednictvím Památníku národního písemnictví vykoupí, tvoří objekt zámečku, hospodářské budovy a pozemky, včetně mobiliáře a osobních věcí rodiny Reynkových. Cílem odkupu je záchrana tohoto kulturního dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Památník národního písemnictví byl k výkupu a provozování zámečku jako Česko-francouzského centra literatury a výtvarného umění vybrán mimo jiné i proto, že disponuje rozsáhlou sbírkou Reynkova díla, zejména grafik a písemností a dokáže široké kulturní aktivity v Petrkově rozvíjet. Projekt Petrkov by se měl stát místem kulturního setkávání nejen návštěvníků, ale současných umělců, studentů či vysokoškolských pedagogů. Budou se zde pořádat výstavy, vzdělávací kurzy či konference. Stát zaplatí za nemovitost 18 miliónů korun. Projekt bude rozdělen do tří etap, nicméně již v prvním čtvrtletí 2021 se může zahájit jeho činnost přípravou projektů a náborem zaměstnanců (5,5 úvazku). První etapa (2020–2021) je spojena s výkupem nemovitostí a jejich nezbytným technickým zabezpečením. Druhá etapa (2021–2023) zahrnuje obnovu areálu a vybudování Česko-francouzského centra. Třetí etapa (od roku 2024) bude zaměřena na dokončení expozic tak, aby byl umožněn již plný návštěvnický provoz a činnost centra v plném rozsahu.   Bohuslav Reynek (1892–1971) byl jedním z nejvýznamnějších českých umělců 20. století. Básník, grafik, překladatel z francouzštiny a němčiny byl neodmyslitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, kde žil až do své smrti, je přítomen v jeho tvorbě již od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v jeho básních.  Suzanne Renaud (1889–1964) byla francouzskou básnířkou a překladatelkou a manželkou B. Reynka. Od druhé poloviny 30. let až do svého úmrtí žila a tvořila v tehdejším Československu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-07 16:03:00

V Rychlebských horách chtějí moderní kulturní centrum, zakládají sbírku

Dům setkávání v Travné v Rychlebských horách na Jesenicku, který od roku 1968 slouží jako bezpečný přístav pro lidi napříč generacemi a vyznáními nejen z Česka, se má stát novým kulturním centrem. Provozovatel, spolek Setkávání Travná, založil veřejnou sbírku na jeho záchranu. Novinky o tom informovala ředitelka spolku Veronika Jurečková.

Čas načtení: 2024-02-16 19:45:00

Sousedé: V Chebu otevřeli výstavu významných osobností regionu. Nechybí Mattoni nebo Metternich

V chebském centru setkávání, v domě Balthasara Neumanna, otevřel chebský svaz Němců výstavu věnovanou osobnostem Chebska. Návštěvníkům představuje osobnosti od 12. století do dnešních časů, především těch, kteří se řadí k německé menšině nebo k ní mají nějaký vztah.

Čas načtení: 2012-07-30 23:00:00

Kuchyň na míru už není zbytečným luxusem

Kuchyň je dnes stále důležitější součástí bydlení. Už to není jen funkční prostor pro přípravu jídla, ale bývá často prostorově spojena s obytnou částí domu či bytu. Přestala být malou úzkou místností sloužící pouze k vaření, ale stala se i jídelnou či místem pro setkávání s návštěvami. Určitě je dů ...

Čas načtení: 2016-12-16 00:00:00

Vzhůru na vánoční večírek! Máte ty správné šaty?

Předvánoční čas je dobou vánočních příprav, časem adventu, ale i časem setkávání a tak trochu slavnostního veselí. K němu určitě patří i vánoční večírky. Jste na ně dobře připraveny dámy? Je někdy hodně složité si správně vybrat. Je těžké zvážit, co si obléci na vánoční párty, večírek či formálnějš ...

Čas načtení:

Přednáškový cyklus Setkávání v muzeu

Přednášky, 2024 | Muzeum Českého krasu pořádá v roce 2024 s podporou města Berouna cyklus přednášek s názvem Setkávání muzeu. Bude zaměřen na historii, politickou geografii, literaturu a ekonomii. K zajištění jednotlivých přednášek jsou i pro letošek přizýváni odborníci z akademických institucí Prahy či dalších univerzitních měst. Dramaturgický...

Čas načtení: 2019-12-03 15:07:52

O chlup zdravější Vánoce

Vánoce jsou čas hodování a setkávání se s blízkými i přáteli. Nechte se inspirovat a obměňte letos svůj tác s cukrovím. Připravte rodině i návštěvám originální, a především zdravější cukroví. Můžete své hosty nechat hádat, z čeho jsou lahodné kuličky i zdánlivé linecké cukroví připraveno. Uvidíte, že budou překvapeni. Celozrnné linecké bez cukru Linecké, je typický druh cukroví, který se v Čechách těší obrovské oblibě. A to až v takové míře, že nechybí na stole téměř žádné domácnosti. Vyzkoušejte letos zdravější variantu. Cukr nahraďte mrkví a klasickou mouku tou celozrnnou. V rámci úspory času použijte již nastrouhanou mrkev z řady Bonduelle Vapeur. Uvidíte, že se po těchto lineckých mrkváncích jen zapráší. Linecké mrkvánky Ingredience: 250 g Bonduelle Vapeur strouhaná mrkev 400 g hladké celozrnné mouky 250 g másla 1 čajová lžička prášku do pečení špetka soli vanilka marmeláda nebo povidla Postup: Mrkev, mouku, máslo, prášek do pečení, špetku soli a vanilku vložte do mísy a dobře promíchejte. Vzniklé těsto rozválejte na pomoučeném válu na zhruba 2 mm tenký plát. Z něj pak vykrajovátkem tvořte kolečka či jiné libovolné tvary. Kolečka vyskládejte na plech a pečte v předehřáté troubě na 170 °C do růžova. Poté vyjměte a nechte vychladnout. Dvojice mrkvánku spojte marmeládou nebo povidly a podávejte. Tajemné kuličky Kuličky se dělají na nespočet způsobů. Rumové, čokoládové, kokosové, raw a mnoho dalších. Zkuste letos připravit originální – cizrnové, slazené datlemi. Jsou zdravé, a přitom tak lahodné, že ani vaši nejbližší neuhodnou základní surovinu. Cizrnové kuličky Ingredience: 1 balení Bonduelle Vapeur cizrna (425 ml) 1 polévková lžíce datlové pasty nebo hrst přes noc namočených datlí 4 polévkové lžíce ořechového másla 1/2 čajové lžičky skořice kokos a kakao podle chuti Postup: Cizrnu smíchejte s datlovou pastou či drobně pokrájenými datlemi, skořicí, ořechovým máslem a vše společně rozmixujte.   Ze vzniklé hmoty vytvarujte kuličky, které pak obalte dle chuti v kokosu či kakau a podávejte. TIP: Jak na ořechové máslo? Oblíbené ořechy upražte v troubě, stačí 8-10 minut. Vychladlé je smíchejte s javorovým sirupem, vanilkovým extraktem a několika lžičkami rumu. Krásné Vánoce přeje Bonduelle. TZ

Čas načtení: 2022-07-10 17:01:15

Léto je přírodní terapie. Dodá vám novou energii i vnitřní klid

V právě nadcházejícím období plném koupání, pohody, dobrého jídla a setkávání s přáteli si můžeme udělat mnohem více času sami na sebe a své koníčky. Slunce nám dokáže dodat novou chuť do života, láká nás to mnohem víc ven, jsme ke svému okolí vstřícnější a snažíme se užít si každou minutu krásného počasí. Léto se ale dá využít i ke zlepšení psychické pohody a sblížení s přírodou.

Čas načtení: 2021-12-22 09:00:00

Jak přežít silvestrovskou kocovinu

Vánoční svátky jsou dobou, kdy má většina z nás alespoň trochu volna na setkávání s rodinou a přáteli. Pojídání cukroví a chlebíčků na návštěvách vrcholí o silvestrovské noci, kdy je velká pravděpodobnost, že příchod nového roku oslavíte více, než je zdrávo. Bujaré oslavy Silvestra Na to, že jste ...

Čas načtení: 2023-12-28 01:00:00

Proč byste měli používat betonové zahradní prvky?

Každý majitel rodinného domu si hýčká svou zahradu. Tento vlastní kousek přírody nám totiž zajišťuje pořádný relax, stává se středobodem setkávání s rodinou i přáteli a umožňuje nám pěstovat chutné plodiny. Jak vyřešit veškeré důležité prvky, jakou jsou zídky, chodníky, dlažba a podobně?

Čas načtení: 2021-11-13 14:28:18

Papež František osobně požehnal ve Vatikánu zástupcům spolku Svatá Ludmila 1100 let

Papež František se 10. listopadu v rámci své generální audience ve Vatikánu osobně setkal se zástupci spolku Svatá Ludmila 1100 let. Při krátkém přijetí jim Svatý Otec požehnal a převzal kopii ikony sv. Ludmily, první doložené české ženy, babičky, učitelky a světice. Důvodem přijetí byla především pozitivní komunikace osobnosti matky českého národa a jejího příběhu směrem k věřícím i široké veřejnosti. Práce spolku navíc nekončí. Organizace začne pracovat na projektu České nebe, který představí další tuzemské světce stojící v počátcích příběhu českého státu. Cílem je pomocí historie posílit ve společnosti hodnoty jako je křesťanství, rodina, tradice a národní hrdost. Silný ženský příběh na počátku našich dějin odstartoval zájem o českou historii. Práci zástupců spolku na popularizaci sv. Ludmily ocenil 10. listopadu krátkou audiencí také papež František. „Chápu to jako velkou poctu pro Českou republiku i pro nás pro všechny, kteří jsme se se Svatým Otcem setkali. Osobně požehnal mě i předsedovi spolku a předala jsem mu kopii ikony sv. Ludmily, která putuje po celý letošní rok po České republice. Cítím obrovskou hrdost, dojetí a také pokoru, že jsem se mohla s papežem Františkem alespoň takto krátce setkat,“ říká Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila 1100 let. Do Vatikánu byli pozvaní zástupci spolku spolu s českými řemeslníky díky diplomatické intervenci velvyslance při svatém stolci, Václavu Kolajovi, který chtěl tímto gestem ocenit práci v připomínání sv. Ludmily a také úspěšně zakončený Rok sv. Ludmily. Představitelé spolku otevřeli současně ve Vatikánu výstavu Kněžna sv. Ludmila, kterou mohou shlédnout jako putovní obyvatelé několika regionů Itálie. Vernisáž se uskutečnila přímo ve Vatikánu v úterý 9. listopadu. Současně tato výstava putuje již v těchto dnech po Ukrajině. Projekt České nebe Projekt České nebe chce postupně představit světce v historických souvislostech tak, aby se tato témata v české společnosti diskutovala a rozvíjela. Díky silným příběhům jako je sv. Ludmila – matka, učitelka a babička, si klade za cíl rozvíjet hodnoty v oblasti školství, výchovy i mezigeneračních vztahů. „Povedlo se nám částečně probudit zájem o naši historii, počátky křesťanství a s tím spjaté hodnoty, a to díky realizaci 1100. výročí smrti sv. Ludmily. Současně jsme si vědomi, že téma je sice nosné, ale přes svou důležitost potřebuje v této snaze posílit, a to čerpáním z potenciálu dalších našich světců. Rádi bychom vytvořili galerii českých světců, projekt České nebe, které se stane inspirativním pilířem naší národní identity. Ukazuje se totiž, že jde o symboly a témata, které jsou pro společnost srozumitelné,“ upřesňuje Janičatová. Národní kořeny a hodnoty i praktické cíle Cíle projektu České nebe u vzdělávání rozhodně neskončí. V plánu je rozšířit a udržovat poutní turistiku, seznamovat veřejnost s místy spojenými s českými světci, ale také díky moderním technologiím – například rekonstrukci obličejů světců, přibližovat jejich život široké veřejnosti. Chybět nebude vytváření programů pro školy, nebo pořádání mezigeneračních setkávání. K tomu může do budoucna sloužit například organizování hudebního festivalu, s koncerty na místech spojených se sv. Ludmilou a další aktivity.

Čas načtení: 2021-10-11 21:34:04

Tuvia Tenenbom, Andrej Zubov, Laurent Binet... Virtuální konference Meltingpot představí přes 100 řečníků

Mezinárodní fórum Meltingpot, které probíhá pravidelně v červenci po boku festivalu Colours of Ostrava v areálu ostravských Dolních Vítkovic, připravilo na 4. -až 7. listopadu první ročník stejnojmenné virtuální konference. Její podtitul – Konference s lidmi, kteří mění svět – prozrazuje, že nabídne během čtyř dnů na dvou scénách výjimečné příběhy téměř 100 osobností z celého světa – inovátorů, vizionářů, vědců či autorů bestsellerů. „Velmi nám chyběla možnost uspořádat živé Meltingpot fórum jako součást Colours of Ostrava. Uvědomili jsme si, že nám online prostředí umožňuje propojení hostů, jaké by bylo u normální akce nemožné. Rozhodli jsme se propojit nejen naše hvězdy minulých ročníků, ale také najít mnoho nových, které nám mají co říci,” vysvětluje Zlata Holušová, ředitelka Colours of Ostrava a kurátorka fóra Meltingpot. „Zaměřili jsme se na to, co cítíme, že je nejdůležitější – regenerace civilizace. Chceme hledat recepty, jak celou situaci zvládat lépe, jak se inspirovat a jak najít nové podnětné myšlenky pro každého z nás,” dodává. Formou původních moderovaných video rozhovorů na virtuální konferenci Meltingpotu vystoupí například spisovatelé Tuvia Tenenbom, Laurent Binet, Martyna Bunda a Matt Jardine, futurista Bruno Marion, ochránce přírody a fotograf divoké zvěře Karl Ammann, historik Andrej Zubov, ekonom Matthias Fifka, spisovatel a spoluzakladatel německé Strany zelených Clemens Kuby, dcera Nicholase Wintona Barbara Winton, světoznámá tlumočnice do znakového jazyka Amber Galloway Gallego, filozof Stefan Lorenz Sorgner, horolezec Jamie Andrew, skladatel Fil Eisler, pastor, spisovatel, průvodce spokojeným manželstvím Mark Gungor, psychoterapeutka Dhyani Maria Kovar, historik Igor Lukeš, filozof a spisovatel Sönke Ahrens, hudebník Girish, zakladatel charitativní organizace MiserArt Andrzej Ptak či taneční lektor a terapeut Erik Iversen. Z České republiky k nám promluví například Tomáš Sedláček, Anna Hogenová, Hynek Medřický, Vladimír Beneš, Miroslav Bárta, Daniel Prokop, Jakub Szántó, Tomáš Šebek, Michal Pěchouček, Zbigniew Czendlik, Jan Vlachynský, Tomáš Staněk, Jan Vojtko, František Šmehlík, Josef Rauvolf, Tereza Límanová a řada dalších. Čtyřdenní program proběhne na dvou virtuálních scénách Global stage a Personal stage. Global stage bude věnována hledání východisek a potenciálních odpovědí na globální otázky měnícího se světa mezinárodních vztahů, ekologie, politiky, ekonomie či vědy a technologií. Personal stage naopak nabídne nové pohledy na vztahy, terapii, meditaci, seberozvoj či zdravý životní styl a umění. „Rozdělili jsme si okruhy řečníků na dva světy – Já a My. Rozhlížíme se kolem sebe ve světě, ale také se snažíme nahlédnout dovnitř nás samých, hledat rezonující informace, hledat inspiraci v dnešním zmateném světě,” doplňuje Holušová. Rozhovory povedou zkušení moderátoři jako například Tomáš Etzler, Petr Vizina, Michael Rozsypal, Julliet Russell, Stuart Maister a další. Všechny rozhovory budou opatřeny českými a anglickými titulky. „Diváci by měli být okouzleni moudrostí mnohých, inspirováni myšlenkami s jedinečnostmi a nabití energií z virtuálního setkávání. Chceme vytvořit virtuální svět, kterým přiblížíme myšlenky, které byste jinak nenašli, osobní cesty, které můžete následovat, svět, který nás velmi bavilo tvořit,” uzavírá Holušová. Virtuální fórum bude v průběhu live streamu od 4. do 7. listopadu přístupné zdarma, po jeho skončení budou všechny debaty dostupné v archivu za poplatek 199 Kč. Pro držitele vstupenek na festival Colours of Ostrava zůstane i archiv přístupný zdarma. Pro návštěvu fóra, tedy přístup k live streamu, je třeba se registrovat předem na www.ColoursUniverse.cz.

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2021-08-30 14:52:59

Nová sezona v Divadle Na zábradlí: Balzac, Freud či Adamec a Důvěrník pro vzkazy od diváků

Divadlo Na zábradlí vstoupí do nové sezony slavnostním přeplaváním Vltavy – v pátek 3. září v 15:00 přeplave herec Václav Vašák se svými kolegy ze Střeleckého ostrova na Smetanovo nábřeží. Hned následující den, 4. září, je na programu premiéra Balzacových Ztracených iluzí v režii kmenového režiséra Jana Mikuláška. Repertoár pražské scény obohatí také Freudovo pozdní odpoledne, divadelní zpracování životního příběhu Sigmunda Freuda, Handkeho hra o Zdeňku Adamcovi a další novinky. Divadelní adaptace proslulého díla Honoré de Balzaca Ztracené iluze zprostředkovává divákovi příběh mladého básníka Luciena Chardona (Vojtěch Vondráček), který ve snaze prorazit v Paříži naráží na fakt, že důležitější než talent jsou pro dráhu spisovatele společenské kontakty a peníze. „Velký Balzacův román uchopil režisér Jan Mikulášek neotřele, překvapivě a ryze současně. Výrazně redukovaný a současným jazykem tlumočený příběh rozehrává téměř celý herecký soubor Zábradlí v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Marek Cpin – autor scény a kostýmů – vytvořil pomocí neónů prostor naplněný večírky, intelektuálními salóny i novinářským světem,“ uvádí k inscenaci dramaturgyně Dora Viceníková. Premiéry inscenace budou jako obvykle dvě – podruhé budou Ztracené iluze v Divadle Na zábradlí uvedeny v pondělí 6. září. V den premiéry budou mít diváci zároveň první možnost spatřit nový přírůstek divadelního foyer, interaktivní sochu Důvěrník. Originální instalace Mikoláše Ziky a Václava Hrušky umožní návštěvníkům divadla svěřit se s čímkoliv od dojmů ze zhlédnutého představení až po nejhlubší tajemství. Jediným limitem každé zprávy je čas – divácké vzkazy bude Důvěrník nahrávat po dobu třiceti sekund od stisknutí červeného tlačítka. Premiéru Ztracených iluzí budou během nabité třiašedesáté sezony Divadla Na zábradlí následovat dvě inscenace, jejichž uvedení bylo několikrát odloženo kvůli koronavirové pandemii. První z nich bude operetní zpracování osobnosti Sigmunda Freuda v autorském díle Davida Jařaba Freudovo pozdní odpoledne. „S původními písněmi Jakuba Kudláče se diváci ponoří do blyštivého prostředí Vídně konce 19. století. Zakladatele psychoanalýzy ztvární Václav Vašák a na slavné pohovce se v různých rolích mimo jiné vystřídají Jana Plodková, Kateřina Císařová, Anna Fialová, Anežka Kubátová, Robert Mikluš či Jiří Černý. A do konce roku chystáme ještě českou premiéru textu nositele Nobelovy ceny Petera Handkeho Zdeněk Adamec v režii Dušana D. Pařízka, který se tak po letech vrací do Prahy. Handke napsal text spjatý s naší nedávnou minulostí, hru o Zdeňku Adamcovi, který se v březnu 2003 upálil u Národního muzea v Praze. Následovat budou další premiéry, doplňkové programy a setkávání u nás v divadle,“ dodává Viceníková. Divadlo Na zábradlí rovněž plánuje pokračovat v některých aktivitách, do kterých se pustilo během pandemie – posluchači se například mohou těšit na pokračování podcastových sérií Kulisa nebo Úrodná půda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}