Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-14 08:15:15

Jak připravit tělo a mysl na příchod jara

Jak připravit tělo a mysl na příchod jara redakce St, 02/14/2024 - 08:15 Výživa a Dieta Klíčová slova: očistná kúra výživový poradce jarní domov detoxikace organismu výživové poradenství Tipy Na závěr si shrneme 7 kroků, které může udělat každý pro lepší jarní probuzení: Začněte vstávat o půl hodiny dřív a užívejte si ranního slunce. Zařaďte do jídelníčku lokální životabudiče – červenou řepu, zelí, černý rybíz. Omezte na minimum alespoň na měsíc pití alkoholu. Každý den si dejte bylinkový čaj pro očistu organismu. Vytřiďte staré oblečení a darujte ho na charitu nebo ho vyhoďte. Ukliďte si doma, pořiďte si nové povlečení, květiny nebo přestavte nábytek. Objevte více tipů pro jarní domov. Vyzdobte si domov trochou přírodních dekorací v jarních barvách. Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Detox organismu je prospěšný, ale neměli bychom to s ním přehánět To, jak se stravujeme, jakou dodržujeme životosprávu, má na naše tělo i mysl velký vliv. Pokud chcete vzít změnu opravdu z gruntu, je dobré spojit se s odborníky na výživové poradenství a nechat si sestavit jídelníček na míru. Samozřejmě ale také lze dohledat si informace a „naordinovat si“ některé změny sám. Můžeme postupovat i dle „selského rozumu“ a inspirovat se našimi praprababičkami a prapradědečky. Ti např. pili alkohol jen střídmě, nekouřili, pokud nepatřili k vyšší třídě, jedli to, co se jim urodilo na poli a v sadě, měli své hospodářství, takže věděli, že to, co vypěstují a vyroste jim ve chlévě, je zaléváno a krmeno kvalitně. To odpovídá i aktuálním trendům udržitelnosti a využívání lokálních surovin. K ozdravení jídelníčku není potřeba shánět exotické superpotraviny, naše pole a zahrady jich skrývají dost – zařaďte do stravy pravidelně červenou řepu, kysané zelí, černý rybíz a ovesné vločky. K detoxikaci organismu mohou pomoci i bylinky – naordinujte si očistnou kúru pomocí bylinných čajů, pomohou vám z těla vyplavit škodlivé látky. Od věci není ani vyzkoušet čas od času půst. Ukliďte a ozdobte si domov K jaru se váže i úklid domácnosti. Máte ve skříních věci, které nepoužíváte, ať už je to oblečení, staré knížky, hračky po dětech, které už je nebaví nebo třeba přehršel doplňků? Přeberte je a prodejte, věnujte, vyhoďte. Získáte ve skříních místo, domov bude vzdušnější, čistější, budete se v něm cítit lépe. Také je načase zaměřit se na jarní výzdobu. Můžete si koupit hotovou v podobě jarních věnců na dveře, ikebany na stůl a podobně, nebo si ji můžete vyrobit svépomocí, a navíc si užít trochu relaxační rukodělné práce. Do truhlíků brzy přijdou první jarní květiny, ty vám mohou zdobit i interiér. Stačí k nim zapíchnout motýlky na špejli, květináč omotat organzou v jarní barvě a pestrost jara bude i u vás doma. Jaro je plné energie a života. Detox organismu, zdravá strava, oblečení ve veselých barvách i úklid domova rozproudí jistě krev i ve vašich žilách. Přidat komentář Byť je stále zima, březen se rychle blíží a my se tak už brzy budeme moci radovat z prvních jarních dnů. Mnozí se už nemůžeme dočkat jara, a je proto přirozené, že s blížícím se koncem studených měsíců máme potřebu své tělo „očistit“, a to nejen po fyzické, ale i psychické stránce. Možná jste s tímto krokem začali už s příchodem nového roku nebo se k tomu zatím teprve chystáte. Co vše můžeme udělat, než přijde 20. březen a s ním i 1. jarní den?

Čas načtení: 2024-05-12 09:57:10

Žena radí, jak pomocí tohoto receptu shodit přebytečná kila. Zkuste i vy vyčistit svůj organismus

Je to ideální nápoj pro detoxikaci organismu a pomáhá posilovat imunitní systém. Rovněž podporuje metabolismus a reguluje přirozené procesy v těle. Je také ideální pro rychlé odstranění přebytečného tuku; je 100% přírodní a vyrobený z oblíbených surovin. Ingredience Paraziti z těla mizí rychlostí blesku. S tímto receptem si na vás už nikdy nepřijdou Pokračování na […]

Čas načtení: 2025-04-12 01:57:46

Odšťavňovač šnekový Hurom: Revoluce ve světě čerstvých šťáv

Chcete si dopřávat čerstvé ovocné a zeleninové šťávy plné vitamínů a přírodní chuti? Pak je pro vás odšťavňovač šnekový Hurom ideální volbou. Tento moderní přístroj vyniká inovativní technologií pomalého lisování, která zajistí maximální zachování živin a chutí. S každou skleničkou šťávy si tak můžete být jisti, že dopřáváte svému tělu jen to nejlepší. Jednou z hlavních výhod tohoto odšťavňovače je šnekový mechanismus, který pracuje pomalu a šetrně. Na rozdíl od odstředivých modelů, které vysokou rychlostí narušují buněčnou strukturu ovoce a zeleniny, šnekový odšťavňovač Hurom lisuje suroviny s minimálním zahříváním a oxidací. Díky tomu zůstanou ve šťávě zachovány důležité vitamíny, enzymy a antioxidanty. Hurom je oprávněně označován za nejlepší odšťavňovač ve své třídě. Nabízí nejen vynikající výsledky při odšťavňování různých druhů ovoce a zeleniny, ale také snadnou obsluhu a jednoduchou údržbu. Díky intuitivnímu designu jej snadno rozložíte a vyčistíte, což oceníte při každodenním používání. Vyzkoušejte náš recept na osvěžující ovocný nápoj, který dodá vašemu tělu energii a potěší vaše chuťové pohárky. Potřebujete: Všechny suroviny pečlivě omyjte, oloupejte pomeranče a mrkev a vše vložte do odšťavňovače Hurom. Vznikne lahodný, přirozeně sladký nápoj plný vitamínu C a antioxidantů. Pokud dáváte přednost zeleninovým šťávám, zkuste kombinaci řepy, mrkve a celeru. Odšťavněte jednu středně velkou řepu, dvě mrkve a jednu řapíkatou celerovou nať. Tato šťáva je bohatá na železo, vlákninu a antioxidanty, skvěle podporuje detoxikaci organismu a zlepšuje krevní oběh. Pokud hledáte kvalitní přístroj, který vám umožní připravit zdravé a chutné šťávy doma, odšťavňovač šnekový Hurom je skvělou volbou. Investujte do svého zdraví a objevte novou úroveň odšťavňování! Příspěvek Odšťavňovač šnekový Hurom: Revoluce ve světě čerstvých šťáv pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2023-06-01 06:55:00

Přirozené pohybové aktivity jako důležitá součást zdraví

Pohyb a fyzická aktivita obecně jsou naprosto přirozené a základní činnosti člověka, kterým by se měl věnovat na každodenní bázi. Bohužel na tento aspekt trochu zapomínáme a všelijakými nástroji si ulehčujeme život tak, abychom se museli hýbat co nejméně. Je to však správně? Jak se více hýbat? Sport v pravém slova smyslu nemusí být vždy […] The post Přirozené pohybové aktivity jako důležitá součást zdraví first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2023-12-11 15:00:11

Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit

Proto pokud se nám často a dlouhodobě hodnoty našeho tlaku drží ve vyšších hodnotách, tak je vhodné hledat příčinu. Krevní tlak a jeho změny nás totiž z dlouhodobějšího hlediska může upozorňovat na závažnější problémy ve fungování našeho [...] The post Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2021-09-09 12:41:14

Be2Can začíná již za měsíc. Přinese 11 filmů z festivalů v Berlíně, Benátkách a Cannes

Přehlídka filmů z největších festivalů se od 6. do 12. října vrací do kin po celé České republice. Berlín, Benátky a Cannes po roce okleštěných festivalů otevřely své brány naplno a Be2Can se tak v osmém ročníku přehlídky uvede 11 filmů. To nejlepší z Cannes Zahajovacím filmem Be2Can 2021 se stane snímek francouzské režisérky Julie Ducournau Titan. Jde o film, který přepsal historii Cannes. Jen podruhé za celou existenci prestižního filmového festivalu získal nejvyšší ocenění – Zlatou palmu – film, který režírovala žena. Po úspěchu kanibalistického snímku Raw se vrátila do Cannes s ještě více šokujícím filmem Titan. Některá média jej dokonce označila za nejdivočejší snímek, který kdy na festivalu byl. Druhým oceněným filmem z Cannes, který osmý ročník Be2Can přinese, bude Nitram od australského režiséra Justina Kurzela. Herec Caleb Landry Jones získal za ztvárnění masového vraha, který v roce 1996 zavraždil v Tasmánii 35 lidí, cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Film sleduje události vedoucí k masakru ve městě Port Arthur ve snaze pochopit, proč a jak k této tragédii došlo. Z Cannes přichází také nejnovější film Ildikó Enyedi Miloval jsem svou ženu. Maďarská režisérka v minulosti natočila snímek O těle a duši, který vyhrál Zlatého medvěda a byl nominovaný na Oscara. Na stříbrná plátna se vrací s historickým romantickým dramatem natočeným podle stejnojmenného románu maďarského spisovatele Milána Füsta. Jde o milostný příběh kapitána lodi, který se jednoho dne s přítelem vsadí, že si vezme první ženu, která vstoupí do kavárny. Ve filmu exceluje Léa Seydoux a po jejím boku sekundují herci Gijs Naber a Louis Garrel. Ruský režisér Kirill Serebrennikov, který donedávna čelil pokusům ruské vlády zdiskreditovat jeho kariéru a během natáčení posledních dvou snímků nemohl ani opustit svou rodnou zemi, se do Cannes po filmu Léto vrátil se snímkem natočeným podle stejnojmenného románu U Petrovových řádí chřipka. Sleduje v něm rodinu v postsovětském Rusku, která zápasí o přežití v městě zasáhnutém chřipkovou epidemií. Ve druhé sekci oficiálního výběru Cannes Un Certain Regard zvítězil film ruské režisérky Kiry Kovalenko Uvolnit pěsti. Režisérka byla žačkou Alexandra Sokurova, který dal šanci několika talentům na filmové vzdělání v rodném městečku. Snímek vypráví příběh mladé ženy, která se zoufale snaží uniknout z dusivého sevření rodiny v bývalém hornickém městě v Severním Osetsku. Film produkoval Alexander Rodnyanskij, který stojí ta snímky Leviatan nebo Nemilovaní. Další zajímavou novinkou z Cannes je film Začátek, který Gruzie vybrala jako adepta na Oscary. Režisérka Dea Kulumbegashvili se zaměřila na komunitu Svědků Jehovových, kteří jsou v ospalé vesničce napadeni extrémistickou skupinou. To nejlepší z Berlinale Německá herečka, scenáristka a režisérka Maria Schrader je u nás známá především díky minisérii Neortodoxní. Její nejnovější film Miluj svého robota se ocitnul v soutěžní sekci na Berlinale, odkud si odnesl cenu za nejlepší herecký výkon, která byla udělena herečce Maren Eggert. Film vypráví tragikomický příběh ženy, introvertní intelektuálky, a humanoidního robota nejnovější generace vytvořeného tak, aby své partnerce splnil jakékoli přání. Z Berlinale přichází i maďarský válečný snímek Přirozené světlo, jehož režisér Dénes Nagy získal na festivalu cenu za nejlepší režii. Porota na filmu ocenila hlavně inovativní formální přístup, jakým zobrazil pochod vojáků během 2. světové války. Sám je primárně režisérem dokumentárních filmů a Přirozené světlo je jeho první hraný film. Snímek posouvá hranice válečného žánru a navazuje na současnou maďarskou vlnu v čele s Kornélem Mundruczem, Ildikó Enyedi a Lászlem Nemesem. To nejlepší z Benátek Z hlavní soutěže v Benátkách přináší přehlídka film polské režisérky Małgorzaty Szumowské Sněžit už nikdy nebude, ve kterém do života uzavřené zámožné komunity vstupuje mysteriózní muž, masér z východu se zvláštním darem. Szumowská se představila již svými předešlými, oceňovanými snímky Tvář nebo Tělo. Ruský režisér Andrej Končalovskij získal v Benátkách speciální cenu poroty. Ta mu byla udělena za černobílý snímek Drazí soudruzi!, který zachycuje nešťastné události ze stávky pracovníků z Novočerkassku v době tvrdého komunismu. Gia Coppola, vnučka legendárního režiséra Francise Forda Coppoly, vstoupila do sekce Horizonty v Benátkách s filmem Mainstream. Ten si bere na paškál současnou antisociální dobu sociálních sítí a pranýřuje chování novodobých influencerů. Ve filmu vystupují herci Andrew Garfield a Maya Hawke. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2020-01-13 11:49:03

Literární vyhlídky (13. až 19. ledna)

Nadcházející týden nabídne nejen v Praze celou řadu zajímavých literárních akcí – kromě autorských čtení a představování (převážně ještě loňských) knižních novinek mezi nimi nechybí uvedení nové knižní edice (Hry Václava Havla do kapsy) nebo křest básnické antologie Nejlepší české básně 2019 na vrcholu hory Říp. Nezapomínáme ani na knižní tipy, které jsou tentokrát z velké části věnovány novým vydáním starších textů předních českých autorů (Kainar, Gruša, Hanč).   POZVÁNKY 13. 1. Šumperk / Od 17 hodin proběhne u Společenského střediska Sever demonstrace proti uzavření Knihovny Sever. Z rozhodnutí vedení šumperské radnice by měla na konci ledna kvůli úspoře několika set tisíc zaniknout pobočka s dvaceti tisíci svazky, která pořádala více než 200 akcí ročně a představovala přirozené centrum kultury, vzdělávání a především mezigeneračního setkávání. Praha / V 17 hodin se v Literární kavárně Academia na Václavském náměstí uskuteční křest nové knihy Diany Míčkové a Dorotey Wollnerové s názvem Poslyš vyprávění z časů tvých otců: Příběhy ze starého Egypta (Academia 2019), která představuje čtyři nejznámější texty zapsané v tzv. klasické egyptštině: vyprávění O trosečníkovi, příběhy z papyru Westcar, příběh O výmluvném rolníkovi a vyprávění O Sinuhetovi. Nové české překlady jsou opatřené vysvětlivkami staroegyptských reálií a jazyka, uvedeny informacemi o historii jejich nálezu a zasazeny do historického a kulturního kontextu. Kmotry knihy budou prof. Miroslav Bárta a dr. Renata Langráfová, Ph.D. Praha / Od 18 hodin zavítá do sídla Společnosti přátel Lužice (U Lužického semináře 13) lužickosrbský básník, novinář a politik Benedikt Dyrlich, který vydal v posledních dvou letech ve dvou svazcích své paměti a články nazvané souhrnně Doma we wućekach. První díl zpracoval období let 1964 až 1989, druhý díl se zabývá popřevratovým obdobím, kdy Dyrlich stihl být poslancem Saského zemského sněmu za sociální demokracii, šéfredaktorem jediného lužickosrbského deníku Serbske Nowiny a mnohým dalším. Samozřejmostí Dyrlichova záběru je silný vztah k Česku od literatury po historii a současnou politiku. Jelikož se potkával a stále potkává s mnohými našinci, je o nich řeč také v knize – a právě s jedním z nich, básníkem a překladatelem Milanem Hrabalem, Dyrlich vystoupí v Lužickém semináři. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie Olgy Stehlíkové a Ondřeje Lipára. Olga Stehlíková působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. V roce 2014 debutovala sbírkou Týdny, za kterou získala cenu Magnesia Litera za poezii. Sbírka Vejce/Eggs vyšla v listopadu 2017 spolu se stejnojmennou LP deskou s hudbou Tomáše Brauna, napsanou na vybraná dvojverší z této sbírky. S básníkem Milanem Ohniskem napsala pod pseudonymem Jaroslava Oválská sbírku společných básní Za lyrický subjekt (2018) a v témže roce publikovala svou druhou řadovou sbírku Vykřičník jak stožár. Loni se dočkala vydání její kniha pro děti Kluci netančej!, pohádkový příběh Kařut a Řabach a také básnická skladba O čem mluví Matka, když mlčí. Ondřej Lipár vydal dvě sbírky básní, Skořápky (2004) a Komponent (2014). Pracuje jako novinář, působí také jako fotograf. Od prosince 2018 je předsedou Asociace spisovatelů. Uvádí Robert Wudy.   14. 1. Chomutov / V 17 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven prozaik, esejista a filozof Michal Ajvaz. První básnickou sbírku (Vražda v hotelu Intercontinental) mohl vydat až v roce 1989. Mezi jeho další díla patří knihy Zlatý věk (2001), Druhé město (2005), Cesta na jih (2008) či Lucemburská zahrada (2011). V současnosti působí v Centru pro teoretická studia Akademie věd ČR. Na podzim loňského roku mu vyšel nový román Města. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar v rámci dalšího z literárních večerů setkání se Sylvou Fischerovou, která působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní, následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013), Sestra duše (2015) a Světový orloj (2017). Je také autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózy Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012) a Bizom aneb Služba a mise (2016). Píše rovněž knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filozofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva (Milostný slabiky, 2013; Průvan v hlavě, 2017). V listopadu 2018 se stala první básnířkou města Prahy, v prosinci 2019 vydala česko-anglický výbor ze svých veršů inspirovaných Prahou s názvem Kostel pro kuřáky. Pražské básně / A Church for Smokers. Prague Poems. Praha / V 19.30 proběhne v Božské Lahvici večer na téma Poezie včera, dnes a zítra. Jak se poezie na české scéně proměnila za poslední rok a kam zamíří v roce následujícím? Diskutovat přijdou přední čeští básníci, kritici a spisovatelé. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční večer v režii spisovatele Ondřeje Macla.   15. 1. Brno / V 18 hodin připomene v Knihovně Jiřího Mahena nedávné 130. výročí narození Karla Čapka přednáška literárního historika a také člena Společnosti bratří Čapků doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc., který se v ní zaměří na Čapkovu novinářskou činnost. Připomene jeho působení v Národních listech a Lidových novinách, podá obecnou charakteristiku jeho žurnalistiky a článků o novinách. Poté probere jednotlivé žánry jeho novinářské tvorby včetně sloupku, úvodníku, cestopisného fejetonu, eseje, causerie, recenze či nekrologu. Přiblíží také knižní soubory této publicistiky a přečte z nich několik ukázek. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka MKP) autorský večer básníka Zbyňka Ludvíka Gordona, který bude číst ze svých sbírek, především pak z té poslední, která vyšla pod názvem Trochu jiné nic na podzim minulého roku v Krásném nakladatelství. Praha / V 19.30 bude v Kampusu Hybernská uvedena nová básnická sbírka Marie Šťastné Štěstí jistě přijde (Host 2019). Po téměř deseti letech vyšel nový soubor veršů básnířky, která se v ozvucích své poslední sbírky ještě zčásti vrací ke svým starým „interiérovým“ tématům. Rodina, ženská rodová linie, vztahy. V poločase života se ale vyrovnává především s novou zkušeností mateřství. Je to svědectví autentické, často jde o jakési záznamy, kterým však nechybí jedinečná intenzita. Autorka si jako hosty pozvala scenáristku, spisovatelku a režisérku Beatu Parkanovou, která bude číst spolu s hercem Martinem Fingerem z dopisů, které slouží jako podklad k připravovanému filmu, a spisovatelku Ivanu Myškovou, která přečte ukázku ze své povídkové tvorby. Večer moderuje básník Vít Janota.   16. 1. České Budějovice / Od 16.30 nabídne Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích setkání se spisovatelkou Biankou Bellovou, která zde představí svou nejnovější knihu Mona (Host 2019). Přední česká prozaička získala v roce 2017 za knihu Jezero cenu Magnesia Litera v hlavní kategorii Kniha roku a Evropskou cenu za literaturu. Praha / V 18 hodin proběhne v Café Kampus debata s Anne Delaflotte Mehdevi a Lenkou Horňákovou-Civade, autorkami společné knihy Praha-Paříž: do vlastních rukou, která se loni dočkala druhého vydání. Lenka žije ve Francii a Anne v Čechách. Lenka je Češka a Anne Francouzka. Ačkoliv by se zdálo, že si tyto dvě evropské kultury musí být blízké a život v jedné či druhé zemi dost podobný, každodenní potýkání se s realitou svědčí o naprostém opaku. Překvapení, pobavení i naštvání jsou málem na denním pořádku, rozdílné vnímání toho, co je nebo není správné, co je nebo není normální a co je nebo není přijatelné, může život pořádně zamotat. Přítelkyně, která prožívá více méně to samé, ale v „mé“ vlasti, je tedy ta pravá osoba, která může leccos vysvětlit, ale hlavně všechno pochopit. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla slavnostně uvedena nová edice Hry VH do kapsy. První svazek edice nese název Já nejsem smutný a obsahuje Audienci a Vernisáž, tedy první dvě hry, v nichž vystupuje dnes již legendární postava Ferdinanda Vaňka. Knihu spolu s celou edicí uvede Bohdan Holomíček svými vzpomínkami nad fotografiemi z doby, kdy Václav Havel své „vaňkovky“ psal. Praha / V 19.30 se v Klubu Letka uskuteční další beseda z cyklu Knižní kavárna – tentokrát s nakladatelstvím Albatros. Pozvání přijali ilustrátorka a spisovatelka Renáta Fučíková, redaktor a překladatel Ondřej Muller, redaktorka Lucie Hášová a šéfredaktor nakladatelství Albatros Petr Eliáš.   17. 1. Plzeň / Od 19 hodin bude kulturní prostor Moving Station hostit plzeňské uvedení knihy Bohorovné horory, které jsou uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení. Účinkují Robert Janda, Martin Mulač a Bohuslav Vaněk-Úvalský.   18. 1. Hora Říp / Ve 13 hodin proběhne na hoře Říp křest nejnovějšího svazku ročenky Nejlepší české básně (Host 2019) za účasti jeho editorů Dana Jedličky a Radka Fridricha a iniciátora antologie na české scéně Milana Děžinského.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Josef Kainar – Lenka Jungmannová (ed.): Ubu se vrací a jiné hry (Akropolis 2019) V knize Josefa Kainara nazvané Ubu se vrací a jiné hry jsou sebrány všechny původní a úplné divadelní či rozhlasové hry, včetně libret a synopsí, které byly publikovány, nebo se dochovaly jako rukopis či strojopis, respektive, u nichž se podařilo prokázat, že je napsal Kainar. Celkem je zde přetištěno jedenatřicet literárních děl. Soubor obsahuje dramata inscenovaná a známá, jako například revui Cirkus Plechový, jejímž byl Kainar spoluautorem, či již samostatně vytvořené celovečerní hry Ubu se vrací, Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, vedle textů veřejnosti naprosto neznámých (uvést lze především další zpracování ubuovského námětu pojmenované Ubu pokračuje… nebo hříčky Mraky, básník a moucha, Rozhovor po koncertě, Zničený odkaz aneb zánik nihilistického klubu, Zpožděný vlak, Sen Jákobův či třeba výstup s postavami Spejbla a Hurvínka Rozhovor o poezii). Josef Kainar se v knize ukazuje jako dramatik širokého talentu, který dokáže tkát básnicky košaté obrazy i být ostře kriticky sžíravý, leč také ho na základě jeho dramat lze zahlédnout jako autora, který pod vlivem historických okolností měnil své společenské postoje.   Jiří Gruša, Karel Kraus, Josef Balvín: Překlady a adaptace /Dílo Jiřího Gruši, sv. VII/ (Barrister & Principal 2020) Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.   Jan Hanč – Michael Špirit (ed.): Zanechané listy (Torst 2019) Literární dílo Jana Hanče vyšlo v posledních letech v nakladatelství Torst ve dvou svazcích – Události a Dodatečné události. Ty ale nezahrnuly Hančovo literární dílo celé. Stranou zůstaly drobné příležitostné texty, značný počet dopisů a též Hančovy fotografie a koláže – a právě těmto textům a reprodukcím děl je věnován přítomný, závěrečný svazek třídílného vydání Hančova díla, který nemá zdaleka jen význam doplňující či dokumentární. Zejména dopisy ukazují hlubokou Hančovu osobnost, skutečného tvůrce a spisovatele, který se v nelehkém období padesátých let skrýval pod nenápadnou maskou trenéra lehké atletiky.   Arthur Machen: Temnota nepomíjí (přeložil Patrik Linhart, Malvern 2019) Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“   Toy_Box: Komiksová učebnice komiksu. Od prvních nápadů po komiksovou knihu (Paseka 2019) Punk a disciplína. V tvorbě žádného jiného českého autora či autorky komiksů se tak přirozeně neprolínají tyto dva póly jako u Toy_Box. Inspirovaná graffiti a street artem, poučená DIY estetikou techno scény stejně jako znalostí literární, filmové i umělecké historie se prakticky okamžitě stala klíčovou osobností komiksu nového tisíciletí. Nyní přichází s neotřelou učebnicí určenou všem zájemcům o komiks bez ohledu na věk, odbornost či zkušenosti. Odpovídá v ní na řadu otázek, od těch týkajících se volby kresebného stylu přes rozvíjení příběhu až třeba po to, jak si najít na tvorbu čas. Její kniha není pouhou příručkou, je to zároveň originální komiksový autoportrét.   Radek Fridrich, Dan Jedlička (eds.): Nejlepší české básně 2019 (Host 2019) Projekt Nejlepších českých básní v loňském roce dospěl k prvním kulatinám a vzhledem k jeho arbitrovi, undergroundové legendě J. H. Krchovskému, se na básnické scéně objevilo podezření, zda za ročenkou nevyzvání umíráček. Nakonec měl pravdu publicista Karel Škrabal, který konstatoval: „Pokud budou Nejlepší české básně umírat tak dlouho, jak o umírání píše ve svých básních J. H. Krchovský, nemusíme se o ně bát!“ Milovaná i nenáviděná antologie tedy znovu stojí na startovní čáře. Snad není bez ceny, že projekt se v průběhu let nedrží zcela rigidně pravidel, která byla v roce 2009 přijata jako východisko. A přítomná dvojice editorů slibuje další inovace. Deklaruje, že „jedenáctá reinkarnace svazku se již tradičně pokusí zapředstírat výběr z toho nejzajímavějšího, co se v naší poezii v uplynulém roce objevilo ve sbírkách, časopisech i na internetu; oba editoři si bolestně uvědomují, že dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího; ke svěřenému úkolu tedy přistupují se zdravou praktičností a uměřeným optimismem“.   Salman Rushdie: Zlatý dům (čte Lukáš Hlavica, Audiotéka 2019) Do luxusní newyorské čtvrti SoHo se stěhuje Nero Golden, bohatý a mocný magnát s tajemnou minulostí. S hrdostí sobě vlastní si přivlastnil jméno šíleného římského císaře a všechno na jeho zjevu je majestátní, od oblečení, aut až po výběr whiskey. Přítomnost jeho rodiny budí v okolí přirozeně mnoho otázek – kdo je Nero Golden a odkud přišel? Vypravěč příběhu, mladý filmař, se chce o Goldenovi dozvědět víc. A především, natočit o něm a jeho rodině dokumentární film. Audiokniha Zlatý dům časově rámuje období vlády Baracka Obamy a reflektuje volbu nového prezidenta. Proto je v Americe označována za „první velký román trumpovské éry“, případně za „Velkého Gatsbyho nové doby“.   Niccolo Machiavelli: Vladař (čte Igor Bareš, OneHotBook 2020) Klíčové dílo kancléře florentské republiky obsahuje politické úvahy o mechanismech fungování moci. Definuje zásady pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů autorovy doby. Za ideál Machiavelli považoval jednotný stát spravovaný moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl označován za cynika, šlo mu však spíš o zlom v pojetí vlády: panovník už není služebníkem Božím, nýbrž služebníkem státu, což je nutný předpoklad pro rozvoj západní demokracie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2023-03-30 07:25:00

Přirozené složení potravy kapra obecného

Jak přirozené složení potravy kapra ovlivňuje typ vody; řeka, rybník, přehrada, jezero, poměrové složení rostlinné a živočišné potravy, jaký druh potravy kapr obecný primárně vyhledává, jaký druh potravy kapr přijímá, když není nic vhodnějšího. The post Přirozené složení potravy kapra obecného appeared first on Rybo.cz.

Čas načtení: 2023-12-11 15:00:11

Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit

Proto pokud se nám často a dlouhodobě hodnoty našeho tlaku drží ve vyšších hodnotách, tak je vhodné hledat příčinu. Krevní tlak a jeho změny nás totiž z dlouhodobějšího hlediska může upozorňovat na závažnější problémy ve fungování našeho [...] The post Vysoký krevní tlak se dá přirozeně snížit appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-09-23 18:46:37

Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy

Ve světě módy a kosmetiky se neustále opakují trendy. Nejinak tomu je i letos na podzim. Proč by ve vaší kosmetické taštičce neměla chybět berry blush tvářenka? Kosmetické trendy udávají sociální sítě Pokud máte účet na TikToku a Instagramu, určitě jste si všimli, že většina nových módních trendů se rodí právě na těchto platformách. Sociální sítě jsou zkrátka trendy místem, kde můžete načerpat inspiraci při vybírání oblečení i kosmetických produktů. Co je berry blush girl trend? Právě na sociálních sítích se zrodil také trend berry blush girl, který znamená červenající se dívka. Populární byl již letos na jaře a nyní se opět vrátil do centra dění. A o co se vlastně jedná? Jak je vám určitě jasné, červených líček nedocíllíte štípáním do tváří, ale s pomocí tvářenky. Jakou barvu si ale vybrat? Ideálně takovou, jež je v tónech bobulovitého ovoce. Proto se v názvu trendu vyskytuje také slovo berry, které je souhrnným pojmenováním pro všechny bobulovité plody. Kombinací té správné tvářenky, rtěnky a očních stínů dodáte svému obličeji barvu, živost a také budete vypadat zdravě. Na co si dát při výběru tvářenky pozor Než si během své ranní kosmetické rutiny nanesete na tváře rudou tvářenku, ujistěte se o tom, že jste sáhli po té správné barvě. Barvu tvářenky musíte totiž volit opatrně a snažit se co nejvíce přiblížit své přirozené barvě. Tvářenka by neměla vypadat nepřirozeně a na první pohled by skutečně měla připomínat přirozené zčervenání tváří studem, případně zimou. Je libo třpytky nebo minimalistické zvýraznění lícních kostí? Kromě výběru té správné barvy tvářenky na vás v drogerii čeká další zásadní volba. Zvolíte raději matnou tvářenku, která bude vypadat přirozeně, nebo dáte přednost té, která má v sobě třpytky a vaše tváře doslova rozzáří? Jestli vás během podzimu a zimy čekají společenské události, na které plánujete dorazit s výrazným líčením,... Čtěte více Příspěvek Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-01-06 21:12:37

Stojí tělový olej s feromony pro ženy Afrodita za koupi? RECENZE

Zdravím svá čtenářská koťata a zároveň přeju všechno dobré do nového roku. Ať se vám splní vaše nejtajuplnější přání, zvládnete svoje předsevzetí a budete mít více orgasmů, než jste měli v roce předešlém. Dneska si povíme o něčem, co jsem držela v ruce poprvé, a penis to opravdu nebude:D Popovídáme si o afrodiziaku, které jsem […] Článek Stojí tělový olej s feromony pro ženy Afrodita za koupi? RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Přirozeně hambatý díky zázvoru – stimulující sprej Naturally Naughty z Berlína v RECENZI Zmáčkni balonek a dostaň mě do nebe – vakuová pumpa Black Treasure v RECENZI Postroj, který z vás udělá bezmocnou a hříšnou oběť? RECENZE Bad Kitty Sinner

Čas načtení: 2023-04-26 07:00:00

Vlnité vlasy jsou krásné, přináší však svým nositelkám spoustu starostí

Pokud máte to štěstí, že máte přirozeně vlnité vlasy, pravděpodobně vám všichni kolem vás závidí. Přirozeně vlnité vlasy mají krásný objem a texturu – dvě věci, po kterých majitelky jemných vlasů touží. Ostatní vám vlasy chválí, závidí vám je, nevidí ovšem, kolik stojí úsilí udržet vlnité vlasy v ...

Čas načtení: 2014-11-07 17:00:00

Skrytý lepek v potravinách

Bezlepkové potraviny můžeme rozdělit na přirozeně bezlepkové a takové, ze kterých byl lepek odstraněn během výrobního procesu. Většina lidí automaticky předpokládá, že přirozeně bezlepkové potraviny lepek nemůžou obsahovat. To ovšem nemusí být nutně pravda. U většiny produktů, které jsou samy o sob ...

Čas načtení: 2024-02-05 17:03:00

Společnost Dyson představila inovativní žehličku Dyson Airstrait™

Praha 5. února 2024 (PROTEXT) - Narovnávání suchých i mokrých vlasů pouze za pomoci vzduchu. Bez horkých destiček, bez tepelného poškození[1]Společnost Dyson přichází s revolučním způsobem, jak narovnat různé typy vlasů za mokra, aniž by byly použity horké destičky jako u klasických žehliček, které mohou prameny poškodit extrémním teplem. Novinka Dyson Airstrait využívá silný proud vzduchu, který hřívu současně vysouší a mokré vlasy narovnává. Zjednodušte si rutinu a dosáhněte rychle přirozeného rovného účesu s hladkým lesklým lookem.Britský vizionář a vynálezce James Dyson je celý život poháněný touhou zdokonalovat každodenní technologie. Nyní představil další ze svých převratných novinek: žehličku Dyson Airstrait™, která dokáže narovnat vlasy od mokrých až po suché za pomoci vzduchu. Už žádné horké destičky a poškození vlasů extrémními teplotami.[1]Přístroj byl navržen pro různé typy vlasů a umožňuje nejen profesionálům, ale i každé ženě při použití v pohodlí domova dosáhnout přirozeně rovného účesu. Přitom zachovává zdravý vzhled vlasů[2] a jejich pevnost. Pramen vlasů je umístěn mezi dvě ramena, kde přesně nakloněný vysokotlaký proud vhání vzduch směrem dolů. Míří přímo do vlasů, čímž dochází k současnému vysoušení i vytváření rovného stylingu, a to pouze díky jednomu přístroji.„Pro výkonnost žehličky Dyson Airstrait™ je zásadní dobře pochopit, jak manipulovat se silným proudem vzduchu a využít jeho potenciál. Právě tyto zkušenosti, které jsme získali za posledních 25 let, nám umožnily přinést na trh první žehličku na rovnání od mokrých vlasů po suché, a to bez horkých destiček a bez poškození teplem. Přístroj má snadné použití, které lidé na žehličkách milují, ale díky vysokorychlostnímu vzduchovému proudu navíc šetří čas, udržuje pevnost vlasů a umožňuje dosáhnout každodenního přirozeného rovného, hladkého účesu." James Dyson, zakladatel společnosti a hlavní inženýr.Proudění vzduchu díky přesné vzduchové tryscePodél ramen přístroje jsou dva otvory o velikosti 1,5 mm. Foukání vzduchu je těmito malými otvory urychleno a vznikají tak dva vysokorychlostní proudy vzduchu, které se sbíhají pod úhlem 45°. Vytvářejí tak jeden výkonný proud vzduchu, jenž směřuje dolů a je natolik silný, že dokáže kontrolovaně rovnat vlasy během jejich vysoušení. Toto směrové proudění vzduchu pomáhá uhladit prameny vlasů a zajistit jejich hladký a lesklý povrch.Vědecké poznatky týkající se vlasového stylinguSpolečnost Dyson se již více než deset let zabývá vědeckým studiem vlasů a stylingů. Investuje půl miliardy liber do rozšíření a urychlení výzkumu a vývoje technologií v oblasti krásy. Inženýři ve společnosti Dyson podrobně studovali vše od struktury vlasů, přes dynamiku proudění vzduchu až po tepelné, mechanické a chemické poškození – a následné účinky na zdraví vlasů.Abyste mohli změnit tvar vlasu, musí být vodíkové vazby v každém vlasovém vláknu přerušeny a obnoveny. Díky tomu vznikne nový účes. To lze provést pomocí tepla nebo vlhkosti. Styling z mokrých vlasů s využitím výkonného proudění vzduchu vede k menší potřebě vysokého tepla. Vytváří tedy méně krepatění[3] a poletování a chrání přirozený lesk.[4]Když jsou vlasy mokré, voda tyto vazby přirozeně oslabuje. V tomto stavu jsou vazby pružnější a lze je obnovit při vysychání vlasů bez použití extrémních teplot. Použitím optimální úrovně tepla a řízeného proudění vzduchu našli vědci ze společnosti Dyson způsob, jak upravovat vlasy s menším poškozením. Styling pomocí vzduchu umožňuje vytvářet rovné účesy při zachování objemu a přirozeného pohybu. Jakmile jsou vlasy suché a narovnané, dochází k obnovení vazeb, čímž se nový účes zafixuje.Vysoce výkonný motor Dyson Hyperdymium™Žehlička na vlasy Dyson Airstrait™ je poháněna speciálně zkonstruovaným motorem Hyperdymium™, který se stal srdcem technologií Dyson pro péči o vlasy. Je malý, lehký a dostatečně výkonný, aby vytvářel proud vzduchu potřebný k vysoušení a narovnávání vlasů během jediného kroku, a to již od mokrých vlasů. Oběžné kolo se 13 lopatkami se otáčí rychlostí až 106 000 otáček za minutu a pohání přes 11,9 litrů vzduchu za sekundu. Tento proces vytváří tlak vzduchu až 3,5 kPa, který je dostatečný k narovnání vlasů při jejich sušení. Motor o průměru 27 mm je navíc natolik malý, že se vejde do rukojeti přístroje, a přitom si zachovává svůj silný výkon.Inteligentní regulace teplaStejně jako ostatní produkty Dyson pro péči o vlasy je i žehlička Dyson AirstraitTM vybavena inteligentní regulací tepla. Termistory se skleněnými kuličkami měří teplotu proudícího vzduchu 16krát za sekundu, aby se zabránilo poškození vlasů teplem a chránil se jejich přirozený lesk. Tyto údaje jsou odesílány mikroprocesoru, který reguluje topné těleso a zajišťuje, aby proud vzduchu nepřekročil požadovanou teplotu.Dva režimy stylinguŽehlička na vlasy Dyson Airstrait™ má režimy stylingu „Wet“ a „Dry“ i režim „Cool“ pro nastavení účesu. Režimy „Wet“ a „Dry“ jsou přednastaveny s konkrétní kombinací tepla a proudu vzduchu pro dosažení nejlepších výsledků. V režimu „Wet“ pro úpravu mokrých vlasů si můžete vybrat ze tří nastavení teploty: 80 °C, 110 °C a 140 °C. V režimu „Dry“ pro úpravu suchých vlasů si můžete vybrat mezi 120 °C a 140 °C nebo doplňkovým „boostem“. Pro regulaci průtoku vzduchu jsou k dispozici dvě nastavení rychlosti, nízký a vysoký průtok, a také režim „cold shot“ pro zafixování účesu studeným vzduchem a mód pro sušení kořínků.Žehlička Dyson Airstrait™ je dostupná v České republice, můžete ji zakoupit v Dyson POP UP store v Praze na Zličíně nebo na Smíchově a na www.dyson.cz[1] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy[2] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy oproti neupraveným, neošetřeným vlasům[3] Oproti neupraveným vlasům[4] Při použití v režimu od mokrých po suché vlasy ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-07-21 12:32:56

Jana Benková: Inspiruje mě všechno, kam jdu, co vidím, co zažiju

„Psaní miluji, protože mi připadá nádherné vytvářet příběhy,“ přiznává Jana Benková, úspěšná slovenská autorka, která vydala již 43 knížek a řada z nich vyšla také v češtině. A letos jí u nás vychází tituly Slabost jako výhoda a Zrádkyně.   Pocházíte ze slovenských Topolčan, kde jste vyrůstala se sestrou Soňou a bratrem Borisem. Váš tatínek, ale pochází z Prahy a v jednom rozhovoru jste řekla, že slovenština a čeština jsou oba vaše rodné jazyky. Jaké bylo, vyrůstal v česko-slovenském prostředí? Jaká jste byla holčička? Moje dětství bylo opravdu nádherné. Maminka je Slovenka, táta je křtěný Vltavou, ale když jsem se narodila já i sourozenci, už žil na Slovensku. Na dálku studoval pražskou Univerzitu Karlovu i pak si po doktorátu práv dodělával kandidaturu věd na současné brněnské Masarykově univerzitě. V Česku máme mnoho rodin, takže severní Moravu i Prahu jsme navštěvovali přirozeně a velice často. Díky tomu znám celkem dobře i Šumavu a Krkonoše, Jizerské hory – tam jsme strávili spoustu prázdnin, když jsme právě neoddechovali u babičky a dědečka ve vesničce nedaleko Topolčan. To byly prázdniny jako z pohádky! Byla jsem holka jako každá jiná, ale možná trochu víc ulítlá ke knížkám. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku – noviny, časopisy, romány z domácí knihovny… Vedla mě k tomu maminka. Takže i díky českým kořenům tatínka se v Česku cítím odjakživa jako doma, možná i líp jako na Slovensku. Mentálně jsou mi Češi blíž, i profesionálně mám tady mnohem víc možností.   Již na základní škole vás bavilo psaní a v tom vás podporovala paní učitelka Godálová, která vás učila slovenský jazyk a která jak jste jednou přiznala, má velký podíl na tom, že se psaní věnujete dodnes. První básničku jste napsala v devíti letech a první články jste v novinách a časopisech začala publikovat v patnácti letech. Pamatujete si na ten pocit, když vám v novinách vyšel první článek? Již tehdy jste se rozhodla, že budete novinářka? Moje milovaná teta Charlotta, tatínkova sestra, která už, žel, není mezi námi, mi jednou řekla, že ze mne bude spisovatelka. Bylo mi tehdy asi devět. Urazila jsem se. (smích) Já si tehdy představila spisovatelku jako starou paní v osiřelé chaloupce a nebyla to pro mě právě lákavá představa. No ale moje tetička měla pravdu, přešlo 17 let a já chystala svou první knížku. Ráda jsem četla, ráda psala, měla jsem výbornou paní učitelku Godálovou, která mě moc naučila, a pak to už šlo jakoby přirozeně, psala jsem do školního časopisu, pak jsem zkusila napsat do redakcí novin a časopisů – a ono se to povedlo! Dodnes si doma schovávám své články pro Holky, bacha!, Dívku, ale i mnohé slovenské časopisy nebo deníky. Mimochodem, moje teta byla vždycky jednou z prvních čtenářek každé mojí knihy.   Coby novinářka jste působila například v časopisech Plus 7 dní, Eva nebo Slovenka a dělala rozhovory s umělci, sportovci, politiky a ke tvorbě knih vás přivedlo právě vaše novinářské povolání. První kniha Rozhovory na tělo vám vyšla v roce 1996 a byla úspěšná, a tak na světě bylo pokračování. Napsala jste také encyklopedii Slovenské hviezdy v NHL. Co vás přivedlo napsat tuto encyklopedii a na koho ráda vzpomínáte s osobností, s nimiž jste dělala rozhovor a je někdo, koho byste ještě ráda vyzpovídala?   Moje první knížka byla pro mě životní zážitek i zkušenost, dělat rozhovory se slavnými osobnostmi tehdy nebylo takovou samozřejmostí jako je to dnes – dnes už je dělá kdekdo, bez zkušeností, talentu… A s kdekým, podívejme se, čemu a komu se věnují mnohé časopisy. Já měla moc štěstí, že si bylo z čeho vybírat – zažila jsem ještě zlatou éru českých a slovenských herců, zpěváků. Jsou to nezapomenutelné setkání a skrývám si je v srdci jako velký dar. Od božských umělců i lidí jako Karel Gott, Helena Vondráčková, manželé Hudečkovi až po Zdenku Studénkovou nebo Evu Krížikovou či Štefana Kvietika. Stihla jsem ještě období, když si vychutnávali období své největší slávy a úspěchu. Ráda jsem informována všestranně, takže kromě kultury jsem už tehdy velice podrobně sledovala i politiku, ekonomiku, sport… Na trhu chyběla knižní pocta našim tehdejším hvězdám v proslulé NHL, tak jsem to zkusila já a vytvořila jsem lidské portréty těch našich největších hvězd. Moc krásná práce. Nemám sny, koho bych ještě ráda vyzpovídala. Všechny se mi splnily, potkala jsem spoustu zajímavých a hodnotných lidí. (úsměv) Měla jsem tu čest dělat rozhovor a setkat se s Robertem Redfordem, Hughem Granten, Ricky Martinem. Ze všeho čerpám pozitivní energii dodnes, jsou to prima lidi, i když světové hvězdy.   Od roku 2010 píšete hlavně romány. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Připravujete nový příběh? Jo, připravuji pořád něco. Píši pořád. (úsměv) Inspiruje mě všechno, kam jdu, co vidím, co zažiju, nebo co zažijí moji čtenáři. Na svých besedách a setkáních s nimi se jich aktivně ptám, čím žijí, co je trápí, co jim naopak dělá radost. To je pak moje inspirace, aby se v mých knížkách našli. Nové příběhy chystám, letos mi vyjde na Slovensku první speciální vánoční příběh Všude samé zázraky. Ale tady v Česku chystáme s mým panem vydavatelem do konce roku ještě dva projekty – román Zrádkyně, který by měl vyjít na vánoční trh, a v létě vychází český román Slabost jako výhoda o tom, jak je náročné končit kariéru vrcholové sportovkyně a zařadit se do normálního života. Inspirovaly mě k tomu mnohé reálné příběhy sportovců. Moc se těším a jsem zvědavá, jak se bude líbit. Budou to už moje sedmnáctá a osmnáctá knížka, vydaná v České republice.   Spisovatelkou, jak jste jednou řekla, se necítíte, raději máte ráda označení autorka knih. Dnes působíte jako mediální poradkyně. Co je vaší pracovní náplní? Radím manažerům nebo politikům v mediální komunikaci, ale taky v politických strategiích a protokolu. Učím politiky, ale sama se na tom taky pořád učím něco nového.   Na Slovensku patříte mezi úspěšné autorky a vydala jste 43 knih. Také v Čechách vám vychází překlady vašich knih. Jak jste spokojená s překlady, nebo překládáte své knihy sama? Jsem spokojená s překlady, spoléhám na své vydavatele, ale taky jsem přeložila několik českých knih do slovenského jazyka, když jsem dostala zajímavou nabídku.   „Psaní miluji, protože mi připadá nádherné vytvářet příběhy,“ jsou vaše slova. Platí to stále? Jasně! Psaní miluji, tu svobodu, snění… Tedy, jenom kapku snění v příběhu, snažím se do románů napěchovat hlavně realitu, ať jsou mé romány o životě a ze života.   Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že máte ráda životopisy. Objevila jste nějakou knížku, která vás tak zaujala, že byste ji doporučila k přečtení? Jsem žhavá čtenářka, když třeba v Praze navštívím pražský Palác knih – Luxor, odcházím s náručí plnou knih. Třeba biografií slavných herců česko-slovenské černobílé éry jako Vlasta Burian, Adina Mandlová… To období miluji! Ráda čtu knihy válečného i meziválečného období, ale i současné životopisy. Mohu doporučit knížku Michelle Obama: Můj život, ale třeba i megaknihu Karla Gotta Má cesta za štěstím, je to nádherný projekt. Kdo vládne světu od Chomského je moc zajímavé dílo, ve své knihovně mám knihy od Kissingera, Baracka Obamy, Billa Clintona a mnoha dalších. Jsem informační maniak a spořádám toho celkem dost, abych měla dokonalý přehled a pořád se učila něco nového. (smích) Všechny zpravodajské weby – slovenské i zahraniční jsou pro mne každodenní samozřejmostí a sleduju je od rána do večera, taky čtu noviny a většinu časopisů.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám velmi striktní režim, abych toho stíhala hodně a měla čas i na relax. Moc ráda spím, já snad ani nikdy neponocovala…. Cestuju. Čtu. Všechno a moc. Sportuju. Ráda běhám a hrám tenis.   Jana Benková pochází ze slovenských Topolčan a narodila se v roce 1970. Pracovala jako novinářka v časopise Plus 7 dnů, Eva nebo Slovenka. Dnes píše knihy a působí jako mediální poradkyně. Je autorkou encyklopedie Slovenské hviezdy v NHL, knihy rozhovorů Rozhovory na tělo I a II a biografii Alena Heribanová – Vždy s úsmevom. Napsala romány Lekcia od princeznej, Až po uši, Blafuj jako celebrita, Pralinky s chilli, Slečna nebezpečná, Máš, čo si chcel, miláčik, Čistá láska, Až po uši, Ben a Maxová I a II, Zlatíčko, Dievča s mačacím menom, Slnečnica, Večernica, Ten bozk, Malinový sen, Chcem takého ako ty, Už sa mi aj snívaš, Šťastná žena, Jedna noc nestačí, Agátová alej č. 25, Nájdem ťa, Oliver, Bláznivé pokušenie, Uličnica, Slabosť … Své knihy vydává také v Čechách, kde jí vyšlo 16 románů (například Máš, cos chtěl, miláčku!, Zaměstnání: Máma nebo Volavka) a další se chystají. V čtenářské anketě největšího internetového knihkupectví Martinus se stala TOP autorkou roku 2012 na Slovensku a zatím jí zde vyšlo 43 knih. Žije na Slovensku v Bratislavě.

Čas načtení: 2021-08-05 14:54:53

Be2Can: První várka filmů z letošního filmového festivalu

Od 6. do 12. října se v České republice bude konat v pořadí osmý ročník přehlídky filmů ze tří nejprestižnějších festivalů – Benátek, Berlinale a Cannes – filmový festival Be2Can. Festival nyní zveřejnil první filmů, na které se mohou letošní návštěvníci těšit. Titan Ozdobou programu je hlavní snímek letošního Cannes, tedy vítěz Zlaté palmy. Titan je druhým filmem francouzské režisérky Julie Ducournau, která již svým debutem Raw šokovala a zapsala se do paměti kritiky i diváků. A u Titanu tomu není jinak. Film plný zvratů, nečekaných událostí a překvapení si tak budou moci užít i diváci v České republice. Nitram Film Nitram si odnesl cenu pro nejlepšího herce díky výkonu Caleba Landry Jonese, jenž ztvárnil postavu masového zabijáka. Film zachycuje události z města Port Arthur v Tasmánii a nabízí nečekaný pohled na minulost nechvalně známého muže. Režie se ujal Justin Kurzel, kterého diváci mohou znát díky filmům Macbeth nebo Snowton. Mainstream Z Benátek připutuje film Gii Copoly Mainstream, který se objevil v sekci Horizonty. V hlavních rolích excelují Andrew Garfield a Maya Hawke. Film, který se inspiroval dnešní dobou, zprostředkovává pohled na influencery a přibližuje, co se může stát, když sláva zastře pohled na svět. Sněžit už nikdy nebude Z hlavní soutěže MFF Benátky bude k vidění mysteriózní drama polské režisérky Malgorzaty Szumowské, jejíž filmy Tvář a Další jehňátko byly také uvedeny v českých kinech. Nyní Szumowská vytvořila příběh ruského maséra, který se přestěhoval do polského městečka a tamní zámožní komunitě nabízí léčbu těla i duše. Miluj svého robota Romantická komedie z Berlinale Miluj svého robota potěší hereckými výkony Dana Stevense a Marren Eggert, která si z festivalu odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon. Co když se vědkyně rozhodne zúčastnit se experimentu, kdy je pro ni vytvořen ideální muž? Ale má to háček – ten velice dobře vypadající muž je robot. Inteligentní humor, milá romance a skvělé herecké výkony ve filmu Miluj svého robota. Přirozené světlo Posledním zveřejněným filmem je Přirozené světlo, za které Dénes Nagy získal cenu za nejlepší režii. Snímek z doby 2. světové války přináší pohled farmáře, kterého okolnosti donutily převzít velení nad jednotkou. Nejde tak pouze o válečný film, ale o dílo, které se zabývá morálními dilematy. Filmy v rámci festivalu Be2Can budou uvedeny v jednosálovém kině Edison Filmhub v Praze. Kino s kavárnou se nachází ve stylové funkcionalistické budově, kterou postavil pražský architekt F. A. Libra v letech 1926–1930 a po přelomu tisíciletí ji citlivě zrekonstruoval ateliér architekta Ladislava Lábuse. {loadmodule mod_tags_similar,Související}