Aktuální Zprávy

...

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2010-09-15 15:00:00

F&F Blue vás s kolekcí Bedouin v zimě nejen moderně oblékne, ale i pořádně zahřeje

Zimu si většina z nás spojí nejen s lyžováním a výlety do hor, ale také s představou pořádně teplého oblečení, které v šatníku nesmí chybět. Ocení ho každý, jakmile se začnou teploty dostávat stupínek za stupínkem pod nulu. Finální look kolekce Bedouin anglické módní značky F&F Blue byl inspirován k ...

Čas načtení: 2024-01-19 13:09:07

Skutečný příběh o životě v Severní Koreji

Kniha Můj život v Severní Koreji (nakladatelství 65. pole) vypráví příběh Čihjon Pak, jež byla zprvu silně zanícenou dívkou do dodržování všech pevně daných nařízení, aby byla co nejlepší Severokorejkou a mohli tak na ni být všichni právem hrdí, jak její rodina, tak pochopitelně vlast a vůdce Kim Ilsong. Stejně i její sestra se houževnatě učila, aby se dostala na vysněnou školu. Obě věděly, s kým je dobré se přátelit, a naopak s kým nebylo vhodné se stýkat. V zemi, jejíž ideologie mluví o rovnosti, žádná rovnost neexistuje. Třídní rozdělení bylo od narození dané a stejně tak snadno mohl režim kohokoliv sesadit o stupínek níž a tuto potupu by celá rodina mohla nést i po tři generace.

Čas načtení: 2020-08-11 11:56:58

Jan Cimický: psaní mi někdy kompenzuje pocit bezmoci, který jako lékař občas zažívám

Psát začal velice brzy. Publikoval nejdříve v časopisech. Okouzlilo ho také divadlo. Přesto se rozhodl pro medicínu a nyní je Jan Cimický nejen uznávaným psychiatrem, ale také úspěšný autor detektivních příběhů, které mu vynesly tři Ceny Jiřího Marka. V současné době pracuje na další detektivce. Své první básně jste začal publikovat časopisecky již ve třinácti letech. A na střední škole jste hrál ochotnicky divadlo. Přesto jste se vydal na dráhu lékaře, ve vašem případě psychiatra. Proč jste si nevybral uměleckou školu? Jako kluk jsem měl spoustu zájmů, bavila mě historie, botanika a pak přišla literatura a já přečetl kde co. Knihy jsem si půjčoval i v pojízdné knihovně, která jezdila k nám na Hanspaulku a kde knihy půjčoval velice kultivovaný knihovník a také básník – Petr Skarlant. Někdy od sedmé třídy mě chytilo divadlo a ani to mě docela nepustilo. Když nastal čas skutečného rozhodování, rozhodl jsem se pro medicínu. Naivně jsem si myslel, že aby autor mohl dobře psát, musí znát člověka dopodrobna, a tím pádem je nejlepší průprava medicína. A u toho nápadu jsem setrval. A proč jsem si nakonec vybral jako specializaci psychiatrii? I to má svůj důvod zcela racionální: v psychiatrii zůstalo ještě mnoho z původní „netechnické“ medicíny, kde podstatou byl kontakt lékaře a pacienta, pozorování, zkušenost a empatie. Myslím, že to byla správná volba. Vedle medicíny mi literární zázemí zůstalo a s profesí se dobře doplňuje. Působil jste na Psychiatrické klinice v Bohnicích a od roku 1996 vedete Centrum duševní pohody Modrá laguna. Psaní jste zůstal věrný. Napsal jste nejen řadu odborných úvah a publikací, ale také řadu detektivek. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Když jsem objevil detektivní příběh jako žánr, zaujalo mě napětí a tempo, s nímž jde příběh kupředu a jak dovede spoutat a zaujmout: abych znal všechno až do konce, čítal jsem s baterkou pod peřinou a do školy chodil s opuchlýma očima – ale věděl jsem, jak to dopadne. A protože měla detektivka takovou moc, ať to byl Gardner a jeho Mason, Agatha Christie nebo Georges Simenon a komisař Maigret, vždycky mne zaujal příběh a vedle toho i lidskost detektiva (především Maigreta). Už od počátečního čtení jsem si přál napsat takový detektivní příběh, kde by třeba nějaký jiný kluk, jako jsem byl já, musel číst takový příběh až do noci… A protože, jak říkám, muž nikdy nedospěje a zůstává věčně puerilní, chlapecký, věřím, že se mi jednou takový příběh podaří napsat. Pořád to zkouším. Vaše první detektivní novely vycházely na pokračování v časopisech. Dnes jich máte na svém kontě hezkou řádku a letos vyšla vaše další detektivka Paroháč. Hodně čerpáte ze své lékařské praxe a stvořil jste dvojici – doktora Dvořáka a kriminalisty Hladíka, která řeší řadu zapeklitých případů a budou řešit nějaký nový případ? Co vás baví na psaní detektivek? Detektivka je pohádka pro dospělé, dobro má tedy zvítězit a zlo být po zásluze potrestáno. Dříve u nás hrála detektivka roli zástupnou, za dobrodružství, která jsme nemohli prožívat přímo, dnes má již svou přirozenou roli regulativní, protože po ní sáhne čtenář, když je v klidu, třeba o dovolené a může si dopřát trochu napětí a vzrušení. Stěžejní postavy jsou v některých mých knížkách kriminalista a doktor, psychiatr. Jmenuje se Dvořák a jeho předobrazem byl skutečný doktor Dvořák, který byl ovšem onkolog a byl to synovec Jarmily Glazarové. Před časem jsem si vymyslel ještě jednoho protagonistu a je to „mladý Maigret“. Nemá s literární postavou společného nic víc než jméno. Ale protože se tak jmenuje, vezme si do hlavy, že musí být kriminalista. A okolí se smyslem pro humor, mu v tom fandí. Tak se mladý kluk jménem Maigret dostane na skutečnou PJ do Paříže. Budou ho brát vážně? Pomyslí si, že je to nějaký protekční spratek? Anebo si ho budou plést s literární postavou? Jak vidíte, možností při psaní detektivek je hodně… Mimochodem jednu jsem začal teď v létě psát, předběžně se jmenuje Opuštěné nádraží. Třikrát jste obdržel literární Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Jste čestným předsedou České sekce mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, člen Obce spisovatelů. Máte nějaké spisovatelské vzory? Nemám doslova vzory, ale mám oblíbené autory, kteří jsou mi duší blízcí. V detektivních příbězích je mi nejbližší Simenon, protože jeho příběhy jsou lidské. Ani tolik nezáleží na potrestání pachatele, může se stát, že všechno dopadne jinak. Jeho příběhy nejsou tvrdé ani agresivní, mají v sobě jistou noblesu a chápavost i k činům, které společnost chápe jako zločin. Poznal jsem i řadu kriminalistů, kteří opravdu takoví byli. V celé šíři literatury bych ovšem těžko vybíral a upřednostňoval nějaké jméno, je jich hodně. V poezii je to třeba Prévert anebo Miroslav Holub. Věnujete se také překladům z francouzštiny, které jste plně podlehl na střední škole a překládáte jak francouzské dramatiky, tak i básníky. Proč právě francouzština a koho rád překládáte? Ano, francouzština je mi blízká, přivedla mě k ní spisovatelka, která žila nějakou dobu v Paříži a uměla o ní sugestivně vyprávět. Možná i kvůli tomu jsem chtěl tehdy poznat Paříž a Francii vůbec. Naučit se francouzsky byl takový nesmělý před stupínek. Jenže to byl v té době jen nedostižný sen! Dnes si při překládání člověk mimoděk udržuje dynamiku jazyka, který se také vyvíjí. Proto rád překládám divadelní hry třeba Thomase, Giudicelliho či Barbiera, Anouilhe, mám jejich typický situační humor. U poezie je zase třeba prožívat podobně jako autor, nejde jen o otrocké a přesné převedení textu, ale je třeba pochopit nuance, to je ovšem mnohem těžší. Proto se mi lépe překládají autoři, které jsem měl možnost poznat osobně. Ale hlavně jste lékař – psychiatr. Jak se tato vaše profese odráží ve vaší literární tvorbě? Ty dvě aktivity si vzájemně pomáhají! Opravdu! V té občanské profesi, v medicíně, jste neustále konfrontování s bolestí, strachem, úzkostí, mnohdy jste jen svědky a nemůžete účinně zasáhnout. Nemůžete vrátit někomu milovanou bytost, aby nebyl smutný! Ale jako autor člověk může všechno, může oživit mrtvé, může dělat zázraky. To mne baví a kompenzuje to někdy pocit bezmoci, který občas lékař zažívá. Takže se psaní a medicína vzájemně doplňují. A já si ordinuji psaní za odměnu. Působíte také jako rozhlasový moderátor v ČRo, kde rozmlouváte s hosty v pátečním Nočním Mikrofóru. Na koho nejraději vzpomínáte a podle čeho si hosty vybíráte? Moderuji Mikrofórum už jedenáctý rok, a jestli dobře počítám, za tu dobu jsem si povídat více než se třemi stovkami hostů! Stále ještě jsou to lidé, které znám, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí a výhodou je, že si je mohu vybírat sám. Někteří hosté už bohužel znovu ani přijít nemohou, třeba Jarmila Šuláková, Zdeněk Mahler nebo Rajko Doleček. Moji hosté jsou ze všech možných kategorií, od vědců, přes lékaře, spisovatele, malíře, básníky, zkrátka osoby, které jsou mi blízké. Proto se mi s nimi také snadno povídá. Jste velice plodný spisovatel, a jaký jste čtenář? Čtenář jsem býval velký, s věkem jsou oči nejen unavené, ale i slábnou, a to člověka hodně limituje. Ale některé knížky si vždycky s chutí přečtu, třeba Evu Kantůrkovou nebo Jirku Žáčka. A bylo by jich samozřejmě víc! A co čas na odpočinek? Taky s knížkou v ruce? Knížky mám všude, doma je nemám kam dávat, mám je tedy i kolem sebe v ordinaci a na chalupě. A sáhnu občas po některé, kterou jsem četl už dávno. Třeba to jsou momentálně Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta a Bubáci pro všední den Karla Michala. To jsou knihy, které umějí duši pohladit. MUDr. Jan Cimický, CSc., se narodil se 23. února 1948 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializoval se na psychiatrii. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. Vydal několik sbírek poesie, detektivní příběhy, odborné publikace, knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak nebo cestopis Nefritový drak. Věnuje se překladům francouzské dramatiky a poezie. Za romány Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past obdržel Ceny Jiřího Marka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-24 18:21:49

Kniha měsíce podle Literárních novin – Alois Jirásek: Staré pověsti české

Sveřepice, brť, varyto, čechle, krzno, hace. To jsou prý důvody, proč dnešní česká mládež odmítá číst Staré pověsti české tak, jak je Jirásek napsal, protože jim nerozumí a dává přednost nesčetným převyprávěním v moderní češtině. Jirásek přitom psal texty pro sešitová vydání u Vilímka v devadesátých letech 19. století a záměrně svůj styl archaizoval vzhledem k jazykové hladině své doby, protože usiloval o zdůraznění monumentálnosti a vznešenosti starých dějů. Starobylost patří k vlastnostem všech fundujících ság a Staré pověsti české nejsou nic jiného. Národ z nás nedělá jazyk, ale stejné příběhy, které si společně vyprávíme a na které vzpomínáme. Současné komunikační technologie způsobují, že navzdory všeobecnému sdílení je skutečně sdílené narace stále méně, což citelně rozkolísává sebeidentifikaci české populace, jež se v identitární panice na jedné straně ježí proti migrantům, na straně druhé by se ráda uchýlila pod vlasteneckou lípu, jenže vůbec neví, co by si tam sama se sebou počala. V prestižní České knižnici vyšly Staré pověsti české už jednou v roce 2001. Letošní reedice v Nakladatelství host je upravená, za ediční přípravu převzal odpovědnost Karel Komárek, který je spolu s Jaroslavou Janáčkovou také autorem komentáře, a vědeckým redaktorem byl Mojmír Otruba. Kanonizační rituál připomíná poslední věta komentáře: „Naše vydání nabízí text věkovité přitažlivosti, nikým nezkomolený, k tichému osobnímu čtení.“ Z textologického hlediska stojí za připomenutí, jak s Pověstmi zacházel Zdeněk Nejedlý. V ediční poznámce čteme, že při jiráskovské akci, kterou po roce 1948 inicioval Klement Gottwald, se Nejedlý ujal redakce a jeho zásahy byly dvojího druhu. „Jednak jde o úpravu časových údajů vzhledem k době vydání (…), jednak – a to je mnohem nápadnější – byly přepracovány historické reálie týkající se pobytu německého obyvatelstva na českém území.“ Letitá a generace obepínající přítomnost některých textů Pověstí v našich školách posunula vnímání tohoto Jiráskova díla o onen pedagogický stupínek výš nad běžnou historickou beletrii. A týká se to nejen celku díla samotného Jiráska, například Vančurovy Obrazy z dějin národa českého se s popularitou Starých pověstí českých nemohou měřit, i když jejich básnická hodnota je průkaznější. Popularita Pověstí však bohužel nemá mnoho společného s jejich skutečným čtením. Do jakého kulturního kontextu nové vydání vlastně vstupuje? Není možné nepostřehnout, že ortodoxní textová příprava díla už sama o sobě kontrastuje s obecně klesající citlivostí k jazykovému projevu. Kromě toho se formují stále výrazněji kritické pohledy historiků na české 19. století, které dějinnou produktivitu obrození znatelně zeslabují a které se soumračnou přísností přehodnocují kvalitu české kultury. Projevuje se to například akcentací její tehdejší závislosti na kultuře německé vedoucí až k epigonství, v zeslabování významu Boženy Němcové nebo téměř totálním mlčení o Jaroslavu Vrchlickém. Hospodské ironizování Jiráska v tomto kontextu už ani nezabolí, protože z něj čpí až příliš nápadně naprostá neznalost. Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Staré pověsti české, a to 25. 9. od 18 hodin v Klubovně Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-21 14:05:43

Fejeton Ivo Fencla: Líné útěky

Představte si, že je léto. Máte dovolenou. Jinak chodíte do práce, kde vás to moc nebaví, ale náhle nemusíte. Teď je konečně volno a máte možnost žít. Život samo sebou není jednoznačně definován a jistěže jindy žijete i prací, nicméně život přece není jen chozením do zaměstnání, takže ha, nastává příležitost se takříkajíc vyřádit. Ale jak je definováno řádění pro mne? Když se nad tím zamyslíte, vybaví se vám dávné dni, kdy jste ještě byli svobodní a teprve běhali za manželkou. Ta vás zezačátku buď nechtěla, nebo dělala fóry: utíkala před vámi. Doháněli jste ji, co to jen bylo možné, a dokonce skrze různé literární výtvory. I méně literární, ale psané; a jak si vzpomínáte, nakonec se jí to zamlouvalo. Nebo to alespoň řekla. Ještě ty dopisy pravděpodobně máte schované. Hm, ale kde? „Zuzano!“ Tu si uvědomíte, že vám s tím manželka nepomůže a neporadí, protože se odjela kamsi zotavovat. I děti nedávno odrostly, takže jste doma chvíli sami. Takže se rovnou seberete a jedete k rodičům (nebo k milence), když tu to do vás vjede. A co? Stará chuť psát. Jako když jste byli zamilovaní. Rádi byste ty dny vrátili, tudíž se vrátíte domů, zatáhnete roletu před sluncem, usednete k laptopu, začnete tvořit, ale brzy skončíte. Hledíte na výsledek. Říkáte si, že jste tohle málo mohli vykonat cestou. Nebylo nutné se vracet mezi čtyři stěny a zrovna tak nechápete, jak to dělají spisovatelé, že u psaní vždy vydrží tak dlouho, až je hotová celá kniha. I představujete si, jak na to asi jdou. Vstanou brzy ráno, píší, skončí dejme tomu ve dvě, tak to aspoň praktikoval Charles Dickens, a věnují se rodině. Nebo píší jen pár hodin odpoledne, tak to zas dělá jistý jihoamerický autor bestsellerů. Nebo píší v noci - a ve dne spí. Anebo nepíší. A co spisovatel dělá, když nepíše a třeba ani nemá rodinu? Pochopitelně čte. Samozřejmě odpočívá, druhý den znovu vstane a pokračuje v psaní přesně tam, kde přestal, přičemž Charles Dickens prý práci klidně přerušoval i vprostřed slova. Ale dál psal zaručeně. Zručně. Den co den. Až to „dal“. Dokázali byste to také? Nyní už pochybujete a jste si naopak jisti, že byste to nedali. Řezali byste raději už třetí den tužky, zalévali květiny, chodili sem tam, zvali si domů milenku a zkrátka a dobře byste prováděli cokoli, jen abyste nemuseli pokračovat v románu. Existuje totiž cosi jako démon zvrácenosti, který nutí lidi místo života psát, a je i druhý démon zvrácenosti, který je nutí nepokračovat s psaním ve chvíli, kdy by měli. Nepíšete, protože ani okolo vás nikdo jiný nepíše, a místo toho si náhle čtete. Po útěku číslo jedna od života k psaní došlo zkrátka k útěku číslo dvě od náročného psaní k lehčí četbě. Počkat. Lehčí? Číst je svým způsobem namáhavější výkon než psát, a i kdyby ne, určitou energii to pořád chce. Co tedy s tím? Samozřejmě! Vždy se ještě dá utéci ke sledování filmů, nu, a další stupínek do propasti představuje útěk od filmů ke sledování televize. Následuje... Již jen spánek, poté smrt. Hu! Vyskočíte, otřepete se. Přece ještě nechci zajít. K laptopu! Mám přece rozepsaný román. Do toho. I když... Nakonec bylo průchodnější opět napsat jen (tuto) krátkou úvahu. Jako každý den.

Čas načtení: 2024-03-02 08:40:00

ŽIVĚ: MSJ biatlonistů v Otepää. Mužská štafeta skončilá pátá, zvítězili Norové

V estonském Otepää vrcholí juniorské MS v biatlonu. Po mužských štafetách přichází na řadu závod žen. V závodě mužů na nejvyšší stupínek vystoupila favorizovaná norská štafeta, která druhé Ukrajině nadělila téměř minutu. Čeští junioři skončili na pátém místě se ztrátou dvou minut na vítězné Nory. Přímý přenos závodu ženských štafet sledujte na programu ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-03-02 08:40:00

Němky zvítězily ve štafetovém závodě, Češky skončily deváté. Mezi muži zvítězili Norové

V estonském Otepää vrcholí juniorské MS v biatlonu. Ženský štafetový závod zvládly nejlépe Němky, které si poradily i s favorizovanými Norkami, kterým nadělily téměř půl minuty. Česká štafeta závod dokončila na devátém místě. V závodě mužů na nejvyšší stupínek vystoupila favorizovaná norská štafeta, která druhé Ukrajině nadělila téměř minutu. Čeští junioři skončili na pátém místě se ztrátou dvou minut na vítězné Nory. Připravujeme podrobnosti.

Čas načtení: 2024-03-22 13:00:15

Nový OnePlus. Láká na svěží design, poctivou výbavu a jedno světové prvenství

Společnost OnePlus představila nový telefon Novinka s označením Ace 3V míří do vyšší střední třídy Nabízí nový procesor a velmi slibné specifikace Nový OnePlus Ace 3V zdánlivě navazuje na původní model Ace 3, jež společnost OnePlus představila počátkem roku, ale v několika oblastech sedí o stupínek níž. Celkově ale nabízí parádní výbavu v čele s…

Čas načtení: 2024-04-07 07:12:00

ONLINE: Velká cena Japonska F1 byla po havárii zastavena. Končí i Ricciardo

Minule mu to nevyšlo, Max Verstappen doplatil na technickou závadu monopostu red bull. Ale v japonské Suzuce ovládl kvalifikaci F1 a chce se vrátit na nejvyšší stupínek. Náročný okruh a nejistým počasím už však vytrestal mnohé mistry světa.

Čas načtení: 2024-04-09 13:50:00

Další medaile. Čech (19) nadějí na UFC? Táta ikonou boxu, sestra ve Slavii

Zlato a teď bronz. Velký tuzemský MMA talent Patrik Kutil by si pomalu mohl otevřít klenotnictví. Během minulého týdne v rámci juniorského mistrovství Evropy znovu zapsal obdivuhodný výsledek, čímž potvrdil, že má před sebou v bojových disciplínách nadějnou budoucnost. „Jsem rád, že medaili máme, ale určitě na příštím turnaji potřebuji zlato,“ nezdráhá se honosných met. Třetí místo si ze srbského Bělehradu odvezl navzdory několika poraněním a nevolnosti. Šanci bojovat o nejvyšší stupínek ztratil v duelu s Oleksijem Bohaslavským z Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-04-14 12:30:00

ONLINE + VIDEO: Zlín - Pardubice. Záchranářský souboj, kdo ho ovládne?

Do Zlína přijedou k utkání 28. kola FORTUNA:LIGY Pardubice. Pro oba týmy se jedná o velmi důležité utkání, v tabulce je totiž dělí jen čtyři body. Třinácté Pardubice v minulém zápase remizovaly doma s Českými Budějovicemi, o stupínek horší Zlín naopak zvládl porazit Sigmu. Lepší aktuální formu tedy mají domácí, bude to ale stačit? Sledujte ONLINE přenos duelu od 15:00 a VIDEA z klíčových okamžiků utkání.

Čas načtení: 2024-04-14 16:05:00

ONLINE + VIDEO: Zlín - Pardubice 1:1. Hlavatý hned po pauze srovnal

Čas načtení: 2024-04-27 09:18:56

Konec padesátiletého čekání, první zlatá Češka. Jsem nadšená, chtěla jsem se prát, hlásila

Prázdné místo ve výkladní skříní českého juda zaplněno! Přesně padesát let od prvního mistrovství Evropy, kde ženy bojovaly o medaile, trvalo, než na nejvyšší stupínek vystoupí Češka. Parádní jízda turnajem v Záhřebu třiadvacetileté Renaty Zachové vygradovala vítězným finále. „Jsem nadšená, krásný pocit,“ rozplývala se.

Čas načtení: 2024-05-01 18:12:00

Medailové žně českých paraatletů. Mezi světovou špičkou zazářilo šest zlatých

Velmi povedené závody za sebou má výprava českých handicapovaných atletů. Na další ze seriálu Grand Prix, tentokrát v marocké Marakéši se během třídenního závodního programu probojovali na nejvyšší stupínek hned šestkrát. A tím nebyl úspěchům zdaleka konec.

Čas načtení: 2024-05-03 13:00:01

Češka, která urazila Brežněva: Věra Čáslavská si nebrala servítky a soudruhům ukázala, co si myslí

Letní olympiáda se nezadržitelně blíží a stejně jako v minulých letech i tentokrát se bude ke sportovním oválům, stadionům, hřištím, bazénům i tratím v přírodě či na moři upínat pozornost většiny světa. Bylo tomu tak i v říjnu roku 1968, tedy v roce, který byl pro naši zemi doslova tragický. Tehdy se na olympiádu vydala i Věra Čáslavská. Pro Hanku Maškovou, kterou obdivoval svět, si smrt přišla příliš brzy. Tlak okolí a dřina ji dohnaly k pokusu o sebevraždu Číst více Olympiáda v Mexiku Po zdánlivém chvilkovém uvolnění utažených komunistických poměrů přišla ledová sprcha v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy. V takové atmosféře odjížděla na olympijské hry do Mexico City československá výprava, včetně gymnastky Věry Čáslavské, která za svůj život podle webu českého olympijského týmu nasbírala celkem 140 medailí. Ta zatím jistě neplánovala, že se domů vrátí pro jedny jako hrdinka, pro druhé jako vyvrhel – a navíc jako čerstvě vdaná paní. Vítězka nad všemi V době zmiňované olympiády bylo gymnastce šestadvacet let a její kariéra byla na samém vrcholu. To ostatně potvrdila i svými výkony pod pěti kruhy, kde zvítězila hned ve třech disciplínách, jednou brala stříbro individuální a jednou týmové. To všechno by bylo jen k pochvale jak od jejích fanoušků, tak i od strany a vlády. Jenomže Věra Čáslavská měla (jak můžeme vidět i na záběrech v dokumentu z Archivu Z České televize) svůj jasný názor na „bratrskou pomoc“, kterou nám přijeli poskytnout s tanky a obrněnými transportéry jen pár týdnů před olympiádou naši sousedé. A podle toho se Věra Čáslavská také zachovala. Osudová (a poslední) prostná Jedna z jejích zlatých medailí, ta, kterou vybojovala v prostných, měla dostat již navždy zvláštní vůni odvahy, odporu a také obdivu. Co se tehdy stalo? Zatímco i v téhle disciplíně Věra Čáslavská nemohla najít přemožitelku, zdálo se už nemožné, aby sovětská sportovkyně opět zůstala až za Československem. A tak se tehdy podle všech zpráv porota hodně snažila, aby našla dost bodů, které by mohly zástupkyni našich tehdejších okupantů postavit alespoň vedle Čáslavské na nejvyšší stupínek. Stalo se, obě byly zlaté. Nešťastný krok ve špatné době V jiné době by to patrně nevyvolalo takové pozdvižení jako právě tehdy, ve chvíli pro náš národ tak bolavé. A tak v momentě, kdy začala hrát sovětská hymna, sklonila a mírně odvrátila Věra Čáslavská hlavu od své soupeřky. Jindy by si toho snad ani nikdo nevšiml nebo by tomu nevěnoval pozornost, ale tentokrát šlo o velké gesto. Gymnastce tahle jemná demonstrace vlastního názoru vynesla na jednu stranu obrovský obdiv značné části národa, ale na stranu druhou také zavržení nejen od sovětských, ale i našich představitelů. Dana a Emil Zátopkovi: pár, který pojilo mnohem víc než datum narození. Medaile, rekordy, ale i životní trápení Číst více Urazila i Sověty Gesto Věry Čáslavské se muselo dotknout i samotného Leonida Iljiče Brežněva, tehdejšího nejvyššího sovětského představitele. Byl to totiž před olympiádou právě on, s nímž Čechoslováci konzultovali vhodnost účasti našich sportovců na mexické olympiádě. V zájmu zachování zdání posledních zbytků suverenity nakonec odjeli, ale sovětští atleti z toho radost neměli. I kvůli Věře Čáslavské se stali jen jakýmsi doprovodem té nejlepší. A to pro ně nebylo dobré vysvědčení. Navíc ono výmluvné gesto vše jen umocnilo. Konec kariéry přišel rychle Věra Čáslavská se tedy ani příliš nedivila, když po návratu domů zjistila, že komunisté rozhodně nepovažují za vhodné, aby pokračovala ve své hvězdné sportovní kariéře, natož aby vyjížděla do zahraničí. Mexická olympiáda tak ukončila její aktivní kariéru, ale národ na její výkon a odvahu nezapomněl. Právě dnes 3. května by gymnastka oslavila 84. narozeniny. Zemřela ale již v roce 2016 ve svých čtyřiasedmdesáti letech. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem.

Čas načtení: 2024-05-18 11:05:00

Galušková po postupu do Paříže slavila i bronz z hlídek, muži berou evropské zlato

Antonie Galušková si finálovou účastí na mistrovství Evropy kajakářů zajistila letenku do Paříže. Na famózní semifinálovou jízdu ve slovinské Lublani však nenavázala. Ve finále dojela sedmá, pátá skončila Tereza Fišerová i Vít Přindiš. Jiřího Prskavce o bronzovou medaili připravila padesátisekundová penalizace. Chuť si čeští reprzetnanti spravili ve hlídkách. Bronz si vyjela trojice Galušková, Beková a Fišerová. O stupínek nejvyšší se postarali Prskavec, Přindiš a Krejčí.

Čas načtení: 2024-05-26 08:00:00

ONLINE: Švédsko - Kanada. Souboj o bronz na mistrovství světa

Cílem obou byl nejvyšší stupínek, přesto se potkávají v souboji poražených semifinalistů. Kanada hraje se Švédskem o bronz z mistrovství světa v Praze a Ostravě. Zámořský výběr nestačil v nájezdech na Švýcarsko, reprezentaci Tre Kronor zase po výborném výkonu nepustil do finále český národní tým. Kdo zakončí turnaj vítězně? Sledujte ONLINE přenos zápasu od 16:20 na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2024-05-26 16:12:00

ONLINE: Švédsko - Kanada 1:1. Souboj o bronz, Cozens vrátil tým do hry

Čas načtení: 2024-05-30 12:00:00

Opatrnější nejsem, rozumnější ano. Vadlejch o stoupání i inspiraci Železným

Po Londýně, Riu a Tokiu vyhlíží už čtvrté olympijské hry, jeho pevné pouto k zápolení pod pěti kruhy ale začíná mnohem dřív. U sportovního svátku v Sydney v roce 2000. „Byl pro mě motivací, abych začal se sportem,“ vzpomíná oštěpař Jakub Vadlejch v dalším díle seriálu iDNES Premium Naděje pro Paříž. Před 24 lety totiž sledoval, jak jeho velký idol a současný trenér Jan Železný získává třetí olympijské zlato v řadě. Letos ho bude chtít napodobit, plánuje rovněž útok na nejvyšší stupínek.

Čas načtení: 2024-06-06 20:00:34

Galaxy A25 vs. Galaxy A35: Je to bitva kompromisů, který model ale vyhrává?

Aktuální řada Galaxy A Samsungu čítá modely Galaxy A05, A15, A25, A35 a A55. Odstupňovány jsou nejen výbavou ale samozřejmě také cenou. Přesně v půli tohoto portfolia střední třídy najdete model Galaxy A25, kdy je Galaxy A35 přece jen o stupínek výš. Vyplatí se ale připlatit si za něho, nebo spíše sáhnout po dostupnějším řešení? Samsung představil Galaxy A25 trochu v tichosti, a to ještě v prosinci […]