Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 10:47:12

Mnoho neužitečného šumu kolem koronaviru. Podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika

Didier Sornette působí jako profesor na Vysoké škole technické v Curychu. Zabývá se především studiem rizika a patří v této oblasti mezi nejznámější vědce. Tematicky studuje rizika při zemětřeseních a jejich vlivu na jaderné elektrárny, ale zabývá se také diagnózami krizových jevů na finančních trzích. Na rozdíl od teorie o „černých labutích“ Nassima Taleba, považuje finanční krize principiálně za předvídatelné.     Pane profesore, už jste si koupil roušku proti koronaviru? Ne. Většina těchto roušek stejně proti ničemu nechrání. A vy roušku máte?   Ne. Ale to téma lidi znepokojuje. Oprávněně? Je třeba to relativizovat. Každý rok zemře v Číně zhruba 10 miliónů lidí, z toho zhruba 150 000 na normální chřipku. Ve Spojených státech ročně zemře na chřipku zhruba 30 tisíc lidí, celosvětově je toto číslo mezi 600 tisíci a jedním miliónem. U nejnovějšího koronaviru se jedná řádově o tisíce lidí. Novináři jako vy ale jejich význam zveličují: Jste součástí problému.   Tak to se omlouváme. Jako statistik nyní slyším mnoho hluku, mnoho neužitečného šumu. Když se podíváme na čísla, jedná se o masivní přehánění. Jako ekonom si ale současně uvědomuji význam pozornosti. Co vzbuzuje pozornost, toho je třeba využít. O jednom miliónu mrtvých, kteří zemřou ročně na chřipku, ale nečteme nic.    Je to tedy jen jedno velké přehánění? Ne, existují také další čísla. Třeba úmrtnost. U normální chřipky je mezi 0,1 a 0,01 procenta. U nejnovějšího koronaviru je zhruba dvě procenta, což je výrazně výše. To je znepokojující, ale není to ještě důvod k panice. Například u epidemie SARS byla tato kvóta kolem 10 procent a u španělské chřipky kolem 30 procent. Navíc oběťmi koronaviru byli lidé starší a nemocní. U zdravých osob, které se nakazily koronavirem byla úmrtnost hluboko pod dvěma procenty.   Lidé tedy podle vás přeceňují nově se objevivší rizika a podceňují ta existující? Ano. Počty úmrtí na tisíc obyvatel sice od roku 1960 klesají, ale svět je stále více propojen. Díky novým komunikačním formám vědí lidé okamžitě, když se někde stane něco špatného. Navíc k tomu přistupuje iluze o společnosti s nulovým rizikem.   Co tím máte na mysli? Život je riziko a riziko je život. Situace bez rizika se ve fyzice nazývá termodynamickou rovnováhou – a to znamená smrt. Člověk je ale trvale v nerovnováze a produkuje entropii. To je riskantní. Přesto podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika. Kdo chce ale odstranit všechna rizika, omezuje tím nejenom svobodu, ale znemožňuje také hledání nového. Bádat znamená vzít na sebe riziko hledat neznámé. Společnost, která chce stále více kontrolovat rizika, míří k záhubě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Není racionální u nových rizik přehánět? Jejich vývoj není koneckonců jasný. Co znamená racionální? Po teroristických útocích z 11. září 2001 se mnoho Američanů zřeklo létání. Přitom je létání nejbezpečnější formou dopravy, na rozdíl od automobilismu, který si žádá mnoho obětí. Je racionální, když reakce na nové riziko vede k tisícovkám obětí, které by jinak nezemřely?    Mohlo ale dojít k dalším atentátům… Racionální je, když vylezeme na strom, protože v houští něco chrastí. Nechceme riskovat, že na nás vyskočí lev. Je to sice dost nepravděpodobné, ale důsledky by byly fatální. Proto dojde k reakci, která je nadnesená. Ve světě lovců a sběračů funguje nejlépe princip předběžné opatrnosti. Problémem je, že dnes žijeme v komplexním vysoce technizovaném světě, lidský „software“ je ale stejný jako ve světě lovců a sběračů.   Dnes žijí lidé zdravěji, bohatěji a bezpečněji než kdykoliv předtím. Přesto často vzniká dojem, jako bychom žili ve strašlivém světě. V čem spočívá tento rozdíl mezi realitou a jejím chápáním?  Náš imunitní systém pracuje nejlépe, když podněty, které způsobují stres a vyžadují reakci, jsou vypnuté. Pak dosahujeme pokroku a jsme odolnější. Potřebujeme konstantní stres, abychom přežili. Když naproti tomu žijeme v nějaké bublině, hrozí nebezpečí.   Můžete uvést příklad takové bubliny? Vždycky mne překvapí, když pozoruji lidi při přecházení ulice. Dívají se na svůj smartphone a cítí se bezpečně jenom proto, že přecházejí přes vyznačený přechod. Pak jsou zcela překvapeni, že dochází k nehodám. Auta jsou to, co byly dříve šelmy. Je třeba být vždy připraven. Když přecházím přes ulici, běžím co nejrychleji, abych se dostal pryč z nebezpečné zóny.    Proč taková nepozornost? Lidé mají stále větší strach, že je zabije žralok nebo tygr, než že je přejede auto. Před našimi domy sice už tygři neběhají, ale strach v našem mozku zůstal. Evolučně nebyl nahrazen srovnatelným strachem z aut. Když si uvědomíme, že náš „software“ není aktuální, musíme tvrdě pracovat na naší převýchově. To je ale těžké.   Nedalo by se argumentovat tím, že přehnané vnímání rizika nás pohání kupředu, tím každé takové téma přesně pochopíme a promyslíme si protiopatření?  Druhá světová válka byla extrémně hroznou dobou a současně katalyzátorem inovací. Bylo možné přijít o všechno, proto jsme se pokoušeli tomu zabránit. Vzpomeňte si jen na závod kolem atomové bomby. Boom po válce se proto nedá vysvětlit jen znovuvýstavbou zničeného. Mnoho inovací se přelilo z vojenského do soukromého sektoru. Evropa z toho profitovala po desetiletí. Problémem je, že od sedmdesátých let se už žádný takový inovační boom neuskutečnil.    Cynicky řečeno: Potřebujeme válku, abychom byli opět inovativní?  Potřebujeme inovační úsilí a ochotu k převzetí rizika, jako bychom stáli před třetí světovou válkou, ale bez války. A v tom je dilema, bez války to nefunguje. Bylo by potřeba investovat do inovací zhruba 10 procent hrubého domácího produktu. Problém je, jak toho dosáhnout v mírových dobách bez pocitu neodkladnosti.   Možná k tomu přispěje změna klimatu… To je dost dobře možné. Žertem vždycky říkám, že by bylo potřeba útoku Marťanů, aby se lidstvo opět sjednotilo. Potřebujeme globálního společného nepřítele. Může to být změna klimatu nebo chybějící udržitelnost.   Existují regionální rozdíly v kultuře rizika? Vnímají se rizika jinak v Asii a jinak v Evropě?  Kulturní rozdíly jsou velké. Například v Číně se po tisíciletí přírodní katastrofy chápaly jako trest od císaře. Císař a elity platily za ochránce lidu. Pokud zklamaly, byly bohy nebo přírodou potrestány. Přírodní katastrofy proto často znamenaly konec jedné dynastie. Rizika ovlivňovala v Číně sociální dohodu mezi elitou a lidem. Takové spojení na Západě neexistuje.   Bojí se Evropané rizika? Není vůbec špatné bát se rizika. Já jsem také takový.   Zkoumáte také tzv. finanční bubliny? Podle všeobecného mínění se tyto bubliny dají poznat teprve tehdy, když prasknou. Vy říkáte, že se dají předpovědět. Dobrým příkladem pro takovou bublinu je nyní americký výrobce elektromobilů Tesla. Elon Musk je geniální v tom, jak dokáže řídit očekávání. Mnohé takové bubliny začínají s novou technologií, ale pak přijde okamžik, kdy všechno přestane fungovat. Bylo to tak například u internetové bubliny v roce 2000, kdy se očekávaly krátkodobě obrovské zisky. Na trzích a v hospodářství probíhá růst rychleji než exponenciálně. Když se ale míra růstu zrychlí superexponenciálně, nemůže to dlouho vydržet. Dojde ke změně režimu, ke krachu.    Nyní jsou akciové kurzy rekordně vysoko. Jsme v takové bublině? Musíte se ptát přesněji.   Mají se tedy akcie nyní prodávat? Ne. Může trvat dlouho, než taková bublina praskne. Alan Greenspan, bývalý šéf americké Federální banky, mluvil již v roce 1996 o iracionálním převisu na akciových trzích. Ale tato bublina praskla teprve v roce 2000. Doporučuji tedy surfovat na kurzové vlně, ale neseskočit z ní příliš pozdě. To ale vyžaduje metodu, disciplínu a odvahu.   Nassim Taleb formuloval koncept tzv. černé labutě. Vy jste ale přesvědčen, že se i zřídkavé jevy dají předpovídat. Mluvíte o dračích králích, statistických výjimečnostech s velkým vlivem. Nevzbuzujete tím iluzi úplné kontroly? Považuji teorii mého přítele Taleba za falešnou. Pro politiky je pohodlné, když mohou říkat, že se nedá nic předvídat. Tak se mohou zbavovat odpovědnosti. Elitám chybí odvaha a odpovědnost. Politici se přitom chovají zcela racionálně, když se krátkodobě soustředí na znovuzvolení a ne na dlouhodobé optimum pro společnost.    Jak posuzujete rozhodnutí opustit jaderné elektrárny? Německo se stalo rozhodnutím opustit jadernou energetiku největším znečišťovatelem v Evropě. Proč? Protože se budou znovu stavět uhelné elektrárny. Atomová energie je z pohledu CO2 nejčistější energií.   Ale jaderná energie má také svoje rizika. Analyzovali jsme více než tisíc případů, abychom mohli posoudit rizika. Při srovnání nákladů a výnosů jednotlivých zdrojů energie je uhlí nejhorší, jaderná energie patří k nejlepším. Ve Fukušimě zemřel kvůli ozáření jeden jediný člověk a bylo to ve všech médiích. Nic jsme ale neslyšeli o lidech, kteří při montáži solárních panelů na střechy spadli a zabili se.    Přesto se Švýcarsko a Německo rozhodly, že svoje atomové elektrárny uzavřou. Je to smutné, protože tyto země patří mezi nejdůvěryhodnější a jsou na vysoké technické úrovni. Jiné země – například Saúdská Arábie, Vietnam, Rusko a USA – ve využívání atomové energie pokračují, a je to tak dobře. Technologie atomových elektráren se vyvíjejí a rizika se zmenšují. Jsme v 21. století, ale naše rozhodnutí vycházejí ze stavu technologií sedmdesátých let minulého století. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Didier Sornette (*25. června 1957, Paříž) vystudoval v letech 1977-1981 francouzskou Ecole Normale Supérieure a v letech 1980-1985 univerzitu v Nice. Specializuje se na predikci krizí a extrémních událostí ve složitých systémech, na fyzikální modelování zemětřesení, fyziku komplexních systémů a tvorbu vzorů v časoprostorových strukturách. Je držitelem řady vědeckých ocenění a autorem a spoluautorem mnoha knih.

Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16

Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával

Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál.    Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě.   Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí.   Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít.   Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích)   A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima.   Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“  Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho.   A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak.    Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál.   A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit.   Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti.   Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem.   A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme.   To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu.   Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte?   Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne.   Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení…  Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena.   Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké.   Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva.   A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl…   …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám.   A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni.  Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče.  Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem.   Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci.   O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já.  Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli.   Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho.   Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný…   …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše.    Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem?   Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých.   Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou.   Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší.   Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“   A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“   Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno.  Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction}  Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).

Čas načtení: 2021-09-28 20:30:52

Pavel Smutný: Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn

Pavel Smutný, český právník, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění poskytl rozhovor u příležitosti premiéry oratoria Nádech věčnosti zkomponovaného českým skladatelem Janem Zástěrou. Uvedení tohoto díla podpořil Bohemia Heritage Fund, fond sloužící podpoře českého umění, který Pavel Smutný založil.   Než se dotkneme otázek souvisejících s českou historií, dalšímu směřování a odpovědi na otázku jací jsme a jací bychom měli být, pojďme se nejprve vrátit k nedávnému výročí 1100 let od násilné smrti svaté Ludmily. U této příležitosti proběhla světová premiéra oratoria Nádech věčnosti, zkomponovaného mladým autorem Janem Zástěrou, který je autorem jak hudby, tak libreta a zároveň i dílo dirigoval. Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice nejvyšší a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. Jsem nesmírně rád, že u této příležitosti zazněla tak krásná, výpravná, optimistická a povzbudivá hudba. Libreto odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jedinečný český humor. Moc děkuji za podporu a záštitu prezidenta Miloše Zemana, protože samotné provedení díla ve Vladislavském sále Pražského hradu zásadně přispělo k symbolice a státnosti. V hlavní postavě Ludmily, kněžny a světice, zazářila Soňa Červená. Málokdo ví, že nové oratorium je po Janáčkově Osudu v Národním divadle a inscenaci 1914 ve Stavovském divadle již třetím dílem, kterým se tato naše velká umělkyně inspirovala.      Během slavnostního večera jste řekl, že jsou časy, kdy se daří a jsou časy, kdy se nedaří. Mám pocit, že navzdory loňskému těžkému covidovému roku se nám celkově daří dobře, jen si to neuvědomujeme. V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují businessu či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí a padlo a zemřelo. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?   Jste Čech, ale nikoliv nacionalista. A vždy dodáváte, že jste přesvědčeným Evropanem.  A vaším třetím rysem je věčný optimismus. Jsem přesvědčen, že český národ má stále co říct. Potřebujeme dějiny, potřebujeme je znát a potřebujeme se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pohled do minulosti nestačí. Česká minulost nedává jednoznačnou odpověď na to, co bychom měli být. Doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár odkazů tedy najdeme, ale není jich dost. Zároveň se ovšem profilovaly významné rysy českého národa, na kterých můžeme stavět. Jmenoval bych zejména technické nadání a schopnosti, kreativitu, specifický humor. Pojďme stavět moderní identitu na těchto unikátních pozitivních vlastnostech. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Talentovaný umělec a autor oratoria Nádech věčnosti, Jan Zástěra, je pouze jedním z nich. Myslím, že dobrá doba opět přichází.   Jak tedy vnímáte současné přelomové období v globálním kontextu? Přicházíme do období, kdy budeme muset sami definovat české téma. Vliv supervelmocí na každodenní dění v naší zemi oslabuje. Posledních 30 let se debata často redukovala na názory prezentované dvěma nesmiřitelnými tábory, „proamerickým“ a „proruským“. A dále jsme se upnuli k myšlence, že řešení naší otázky lze redukovat na rovnici Evropská unie plus kapitalismus. K těmto dvěma cílům jsme primárně směřovali. Nyní shledáváme, že problémy má jak EU, tak kapitalismus samotný. Teorie o konci dějin či vítězství liberalismu jsou dávno překonané. Tato situace může být nazírána jako ohrožení, já a mnozí ostatní v ní vidíme příležitost, jak přemýšlet o moderním českém údělu. Není to o tupém nacionalismu či o izolacionismu a uzavírání v české kotlině. Stále opakuji, že Česká republika má světu co nabídnout. Z Izraele si můžeme vzít příklad, jak lépe naše dovednosti a schopnosti světu nabízet. Vždyť dnes už se mluví s velkým respektem o České republice jako evropském lídrovi v oblasti AI (umělé inteligence), v budoucnu se s námi počítá jako líhní pro špičkové IT odborníky. Naše různá řešení v oblasti technologií patří k nejlepším na světě. Pojďme tedy stavět novodobou českou identitu na vlastnostech, které chceme podporovat.    Jakými Čechy tedy máme být? Pojďme si zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Pojďme využít našich znalostí a svést se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. A inspirujme se od Izraele a využijeme všech příležitostí, které nám tento vzájemný blízký vztah nabízí. Vždyť židovský národ byl součástí české kultury od samého prvopočátku české státnosti a nyní díky úzkému spojení s Izraelem stále zůstává naší součástí. Opravdu máme na čem stavět.   Autorka je členkou výkonné rady Česko-izraelské smíšené obchodní komory, kde vede sekci Věda, výzkum a inovace. Působí jako koučka a lektorka. Je rovněž členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy. Již více než 10 let se věnuje podpoře žen a propojování akademické sféry a businessu. Jejím nejnovějším koníčkem šíření izraelského konceptu Sebevědomé sebeobrany v České republice.

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2024-07-30 13:15:28

Vládnou nám závislosti na tom co potřebujeme

Všude kde je to co potřebujme získat tam je i konkurence nebo boj, není to jenom u lidí je to i v přírodě nebo na internetu. Tam kde není možnost získat to co potřebujme tam není konkurence ani boj, je to o závislostech na tom co potřebujeme. Nevládne nám vláda nebo prezident ale vládnou nám… Číst dále »Vládnou nám závislosti na tom co potřebujeme

Čas načtení: 2024-07-31 09:30:00

Příliš mnoho reality. Umělkyni Bénu inspiruje dětství u putovního divadla

„Máme příliš mnoho reality. Potřebujeme fantazii, potřebujeme divadlo, potřebujeme se na skutečnost podívat jinýma očima.“ Ostravská městská galerie současného umění PLATO vystavuje francouzsko-českou umělkyni Julii Bénu.

Čas načtení: 2024-09-21 17:18:00

Štáb ANO: „Karel je bůh,“ radoval se Babiš, šil do vlády kvůli devastaci země a chválil Kubu

S cílem uspět v krajích a získat víc senátorů šel do voleb 2024 Andrej Babiš, který míní, že jeho hnutí potřebuje jakýsi restart. Babiš při příchodu do štábu vyzdvihl zisk ANO ve Středočeském kraji. Místopředseda ANO Karel Havlíček tam odvedl neuvěřitelnou práci, řekl. „Potřebujeme naklonovat Havlíčka, aby objel hospody ve všech krajích a potřebujeme přesvědčit podnikatele a potřebujeme přesvědčit ty lidi, kteří ještě volí SPOLU. Já to nechápu, kdo je ještě může volit,“ říkal Babiš. Co dalšího Babiš vzkázal?

Čas načtení: 2024-10-28 20:25:00

Prezident Pavel přednesl projev. Je tu ale ještě jeden. Zcela jiný

Jako stát potřebujeme odvahu, vlastní vizi a směr, abychom si udrželi nezávislost a suverenitu. Potřebujeme odpovědné politiky, kteří vědí, že služba veřejnosti je nejvyšším posláním. Ne politiky, které někdo vybrousí jako diamant. Potřebujeme občany, kteří se nebojí postavit za svá práva a hodnoty. Kteří budou energickými a obětavými spolutvůrci naší společné české budoucnosti. Jana Bobošíková z Aby bylo jasno představila, co by mělo v Den vzniku samostatného československého státu 28. října zaznít od politiků i v projevu prezidenta Petra Pavla.

Čas načtení: 2025-02-08 17:24:52

2025 - Boj o vteřiny

Autor: Admin Datum: 08.02.2025 17:24:52 Kolegové a kamarádi, po čase se k vám obracím s příspěvkem ohledně směřování války.cz, respektive způsobu práce na fóru. Berte tento (dlouhý, předem se omlouvám) příspěvek, prosím, jako poděkování, zamyšlení, vysvětlení, ale též jako radu, prosbu a vodítko.PODĚKOVÁNÍV první řadě DĚKUJI za práci, kterou zde odvádíte. Někteří zde trávíte velké množství času a udržujete tento ekosystém v chodu nebo ho dennodenně vylepšujete. A to vše bez nároku na finanční odměnu, jen za dobrý pocit. Takže ještě jednou děkuji.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ OBECNĚV druhé řadě si dovolím malé vysvětlení. Pohybujeme se v digitálním prostoru, který má některé rysy společné s běžným sociálním prostorem kolem nás, ale i svá specifika. Pokud chceme uspět, tj. mít čtenáře a získávat nové kolegy, musíme se tomu aspoň do nějaké míry přizpůsobit a určitě nemůžeme jít zcela proti proudu. Bylo by proto dobré, kdybychom dokázali přizpůsobit styl a směr naší práce válce.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ALGORITMYAlgoritmy jsou jakousi skupinou božstev, která řídí digitální svět. Božstva, která nyní reprezentují nadnárodní korporace a monopoly. Přesné nastavení algoritmů Googlu nebo dalších není veřejné a je v čase nestálé, mění se měsíc po měsíci, rok po roce. Co platilo před deseti lety neplatí dnes. Pro nás je každopádně důležité, že umístění ve vyhledávačích, a tím i dosah naší práce, se odvíjí od toho, jak se jim dokážeme přizpůsobit. Pokud „nevyhovíme“, platíme za to snížením dosahu (tedy odkazy na valka.cz se budou zobrazovat méně často, na horších pozicích níže na stránce, a tak dále). Roztáčí to onu nemilou "inflační" spirálu – málo zobrazení=málo prokliků k nám. Málo prokliků k nám=málo čtenářů. Málo čtenářů=málo nových přispěvatelů. Málo přispěvatelů=málo nového a kvalitního obsahu= málo zobrazení.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ SOCIÁLNÍ SÍTĚStále větší vliv získávají sociální sítě, které na jednu stranu zrychlují a usnadňují komunikaci a propojují svět a na druhou stranu jsou pro naši společnost jak neštovice severoamerické pro indiány. Sociální sítě můžeme a měli bychom využít pro náš dosah, ale nemá smysl s nimi soupeřit v oblastech, kde nemůžeme vyhrát.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ FINANCOVÁNÍPříjmy z reklamy se stávají čím dále více nejistým zdrojem. Snahy získat nové stálé inzerenty z oboru skončil víceméně fiaskem. Zajistit příjem z reklamních systému také není jednoduché vzhledem k našemu zaměření i vývoji v oblasti legislativy, GDPR, a opět monopolního chování některých hráčů, kteří si zisky ukrajují pro sebe. Můžeme si o tom myslet svoje, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláme. Musíme se proto snažit získávat nové předplatitele, pokud chceme mít prostředky na další rozvoj.PROBLÉMY - OBECNĚNáš server už obsahuje docela hodně informací, často jde o jedinečný obsah minimálně v rámci českého a slovenského internetu, ale i s výrazným přesahem do anglicky psaného. V rámci českého a slovenského internetu máme pěkná čísla návštěvnosti, dobrou reputaci a řadu pravidelných čtenářů. Takže nejsme ve stavu, abychom museli sepisovat poučení z krizového vývoje.Nicméně vše není růžové, trend je zřejmý a je na čase si do toho kyselého jablka kousnout. Pojďme si teď říci, co zlepšit, abychom byli lepší a měli z naší práce lepší pocit. O řadě aspektů už jsem mluvil s některými z vás a nyní přišel čas, abychom to probrali veřejně.Stále se nám moc nedaří získávat další a další přispěvatele, zatímco někteří postupně odpadají. Ve vyhledávačích se ne vždy dobře umisťujeme, což omezuje příliv nových čtenářů, z nichž by se v nějakém zlomku rekrutovali noví přispěvatelé. To nám zároveň zmenšuje šance na získávání nových předplatitelů. Nevyužíváme plně potenciál sociálních sítí, ale paradoxně jsme si je trochu moc nechali proniknout do našeho prostoru. Naše práce je často roztříštěná, neucelená a ne vždy dostatečně kvalitní. Máme tu hodně témat a sekcí v nedodělaném stavu, často mnoho let, zatímco se začínají otevírat další. Potýkáme se s gramatickými i faktickými chybami. To pak nejen snižuje naši reputaci a ochotu platit za náš obsah, ale hlavně to zkracuje dobu, kterou uživatelé tráví na našem serveru. A to je jedna z věcí, kterou algoritmy hodně sledují a vyhodnocují. Každá vteřina se počítá. Boj o zrno a o každou odlitou tunu oceli nahradil boj o vteřiny.Propad průměrné doby, kterou čtenář stráví na naší stránce. 16% pokles - leden 2025 ve srovnání s lednem 2024Pokles počtu zobrazení v google vyhledávání a přímá korelace se snížením počtu prokliků. Čím méně se zobrazujeme, tím méně lidí kliká.Můžeme si říkat, že jsme lepší než česká a slovenská konkurence, můžeme si říkat, že máme pořád lepší čísla než ostatní. Můžeme si říkat, že jsme rozsáhlejší než oni. Ale byl by to asi trochu sebeklam. Stále platí ono latinské tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my se měníme s nimi. A pokud ne, riskujeme stagnaci a pokles.ŘEŠENÍ – CO DĚLAT (A CO NE)Když vyjdeme z vlastností digitálního prostoru, našich silných a slabých stránek, tak můžeme vidět několik základních přístupu a postupů, kterými lze dosáhnout výrazného zlepšení:Kvalita nad kvantituPokud by ve vás z tohoto textu měla zůstat jen jediná důležitá věc, je to tento bod. Raději menší počet kvalitních příspěvků než velký počet příspěvků s malým informačním potenciálem. Příspěvek, který obsahuje kvalitně a kompletně vyplněnou tabulku s aktuálními daty a pod tím kvalitní text s odkazy na další témata, má pozitivní dopad na reputaci a na udržení čtenáře na stránce. Článek je král! Ať už je to formálně článek nebo textový příspěvek pod tabulkou. To je to, čeho se chytí algoritmy a co sem přivede lidi a co je tady udrží. Článek obsahuje mnohem více klíčových slov, které mají šanci na algoritmy zapůsobit, a mnohem více, pokud ta slova a slovní spojení jsou zároveň odkazy na náš další obsah. Navíc správný článek ve správnou chvíli mé tendence rezonovat v digitálním prostoru a najít si cestu do diskusí a komentářů. Krásným příkladem takového článku je Jankův text Římský pozdrav. Ve správnou chvíli reagoval na aktuální situaci kolem Elona Muska a kontroverze jeho zdvižené pravice. Máme tu bezpočet výročí, na každý den, máme je v kronice, máme je v tabulkách.Oproti tomu třebas i dvacet příspěvků vložených během pár minut, které obsahují gramatické či věcné chyby, jsou poloprázdné, věčně rozdělané či neaktualizované, nám kazí reputaci a zrychluje odchod čtenáře. Nic nás nenutí vkládat hromady příspěvků, naše novinky nemusí být každý den jak tapeta z IKEY, ale chceme, aby každý jednotlivý příspěvek měl co říct, dnes, stejně jako za deset let, až si ho někdo (náhodou či úmyslně) otevře. Vnímejte to prosím touto optikou, stejně jako optikou čtenáře, konzumenta naší služby. A položme si vždy otázku, zdali to, že to zajímá mě znamená, že to bude zajímat ještě někoho dalšího, a zdali to, co mu sděluji, je pro uspokojení jeho (mé) zvědavosti dostatečné.Moderní doba nám přinesla překladače, které jsou sice na stále lepší úrovni, ale zatím to není zdaleka dostatečné, aby stačilo text na jedné straně hodit do překladače a na druhé straně ho rovnou hodit na válku. Na výsledku je to pak znát a bojujeme s tím v poslední době až příliš často. Je tedy výrazně lepší psát o věcech, které jsou pro vás jazykově dostupné. Je stále dost témat v češtině a slovenštině, která nejsou zpracovaná, takže i ten, kdo nezná žádný cizí jazyk, nebude mít problém, že by nebylo o čem psát. Není nutné znát jen angličtinu. Je řada témat, kde jsou zdroje takřka jen v ruštině, němčině či francouzštině, takže i tady je spousta prostoru.Kdo nemá buňky na psaní a chtěl by se realizovat spíše v rutinnější práci, tak může vytahovat data z tweetů a jiných zdrojů, aktualizovat a doplňovat stávající tabulky jednotek a zbraní, uživatelské státy, výzbroj u jednotek, dislokace. Aktualizovat životopisy. Dohledávat obrázky a fotky s volnou licencí.Je možno zakládat města a obce - stínovat kolegy, kteří zakládají životopisy nebo jednotky a pomáhat jim zakládat zmíněné obce, které zatím nemáme. De facto každý tak může zakládat třeba města a obce, aby v článcích o bitvách první či druhé světové, bylo na co linkovat, potažmo coby rodiště či dislokace jednotek. Polská geosekce doslova zeje prázdnotou, přitom polských jednotek tu máme relativně hodně (vzpomínám tím na Petra / Staryho). Zde je průnik s potřebou zakládat pruská města a obce, aby bylo na co linkovat při zakládání německých generálů, což navazuje na zakládání německých jednotek, a ze své historické povahy přesahuje hranice moderního Německa a Polska.PropojenostCož nás přivádí k bodu jménem propojenost mezi tématy. Když budeme dělat na oblastech se vzájemným překryvem, bude to mít pozitivní vliv v boji o vteřiny i na naši vlastní spokojenost. Když jeden zakládá osoby v nějakém státě, druhý jednotky z daného státu, třetí města a obce, čtvrtý bitvy relevantní pro daný stát a pátý jednotky pro daný stát, tak se to dříve či později potká a propojí. Všem zúčastněným to přináší dobrý pocit, čtenář se může snadno a rychle proklikat z jednoho tématu do několika dalších, získáváme reputaci a vteřiny. Dáváme čtenáři přidanou hodnotu všeho na jednom místě, v lepší kvalitě, než mu může nabídnout de facto jediný podobný konkurent, a to je wikipedie, byť z ní čerpáme. Naše transformace dat je unikátní, a propojenost a provázanost nám umožňuje více automatizovat některé přehledy, provádět kontroly, identifikovat místa, kde zdroje nesedí atd.PahýlyAsi každý z nás, včetně mě, tu za ta drahná léta založil jednotky, desítky či stovky témat, která jsou pahýlovitá. Často s poznámkou, že je to rozpracováno a bude to brzy doplněno. Bohužel se tak ale zatím nestalo. Občas to tam visí pár týdnů či měsíců, ale někdy taky třeba 19 let. Když chcete lidem přiblížit, jaký je svět pokud máte vadu zraku, například šedý zákal nebo některé formy slepoty, používají se speciální brýle. Pokud se chceme podívat na valka.cz očima čtenáře nebo Google, tedy těch, pro které toto všechno děláme, stačí udělat jednu jedinou věc. Představit si, jak vypadá to konkrétní téma, pokud odebereme navigaci nahoře a po stranách. Editor a patičku. Nadpis a různé naše editační funkce. Zredukujeme úvodní tabulku tak, aby tam zůstaly jen hodnoty. A pak si položíme otázku – co jsem se tu vlastně dozvěděl nového, a co jsem pro to všechno musel udělat?Několik příkladů toho, co považuji vysloveně za zbytečné příspěvky či části příspěvků. Z hlediska čtenáře je přidaná hodnota nulová, jen to ztěžuje orientaci a čtení. I forma našich příspěvků je důležitá, nejen obsah samotný.Kolik tweetu a obrázků jsem musel proskenovat očima, než jsem se dostal k nějakému shrnutí? Kolik řádků tabulky nebylo vyplněno vůbec nebo je jen s otazníky? Jaký je poměr textu, vs. toho obalu okolo, včetně odkazů na zdroje?Jedna věta, 4 zdroje. Opravdu se nedalo napsat víc, resp. na sepsání jedné věty bylo potřeba 4 uvedených stránek? Nestačí uvést jeden, či pro ověření dva, důvěryhodné zdroje?Foto vlastní, 4 zdroje, nulová informační hodnotaPokud je příspěvkem jedna věta, která má hromadu odkazů, pak je to pahýl. Pokud je i po x letech tabulka plná otazníků, je to pahýl. Pokud i po letech máme uvedeno, že ty a ty informace nevíme, je to pahýl, a nerozumím tomu, jakou hodnotu by z toho čtenář mohl načerpat, když mu sdělíme, že my to nevíme.Než začnete zakládat nová témata a potenciální nové pahýly, zkuste se pověnovat těmto sirotkům a dotáhnout je do konce. A pokud možno, nezakládejte nové. Raději v klidu udělejte jedno téma kvalitně a kompletně, než abyste založili dvacet pahýlů. Tyto pahýly nám kazí pověst u čtenářů a zbytečně provokují algoritmy – pokud uživatel přijde, koukne, a za pět vteřin odejde, protože „na první dobrou“ u nás nenašel tu přidanou hodnotu, tu informaci, kterou hledal, nebo potenciál, že by se něco zajímavého dozvěděl. A to opět roztáčí onu spirálu zmíněnou výše. Nejsme rozcestník pro všechny možné weby, chceme aby čtenář informace čerpal u nás, to je logické.Vyhovět poptávceNěkterá témata jsou obecně velmi populární a jiná moc ne. To sami úplně nezměníme. Určitě má smysl snažit se nabídnout čtenářům i méně známá témata, zkusit je nasměrovat pozitivním směrem, aby všechny nezajímal jen Hitler a spol., ale celospolečenské trendy nezvrátíme. Proto je potřeba mít v první řadě mít plně a kvalitně zpracovaná témata, která jsou z hlediska návštěvnosti nejdůležitější. A to je druhá světová válka, pak dlouho nic, pak první světová válka, pak dlouho nic, některá témata studené války nebo napoleoniky, pak dlouho nic a pak zbytek. Do toho s občasným a dočasným průnikem aktuálních témat. Potřebujeme tedy mít primárně zpracované věci z obou světových válek a současnost. To ostatní není k ničemu, není to zbytečné, jen to nemá zdaleka takový dopad.Proto by bylo například fajn, abychom třeba u vyznamenání měli hotové metály, které byly udělovány za druhé světové a za první světové, všechny jejich stupně a případně nové metály. A to primárně z Ruska/SSSR, Německa, USA, UK, Francie, ČR/SR, RAK-UH, UA, IZR. Mongolské řády práce nebo zimbabwské metály za dojivost krav jsou zajímavé pikošky, nic proti, když to tu bude, bude-li to dobře udělané a bude k tomu opět napsaný text, který přiblíží, proč je to vlastně zajímavé, např. ze sběratelského hlediska. Ale primárně potřebujeme mít ty nejhledanější, nejpoužívanější a nejvíce potenciálně linkované metály. Což jsou ty, kteří dostávali generálové či jiné často vyznamenávané osoby z WWII, WWI a současnosti. Aneb jedno dobře udělané Pour le Mérite s kompletní tabulkou, textem a ilustračním obrázkem vydá za sto brazilských vyznamenání za úspěšně vypálený deštný prales.Nemá velký přínos vytvořit téma o tom, že nějaký mužik s autogenem někde ve stepi navařil autogenem na starej náklaďák plechy, starej maxim a vytvořil další z mnoha strojů, které se označují jako technicals, nebo chcete-li, polní přestavby. To je marginálie, která nepřinese skoro žádnou sledovanost a nic moc do boje o vteřiny. Nic víc o nich nikdy nezjistíme a opět si zkusme říct, koho by taková informace měla zajímat a na jak dlouho, případně jak to člověka, který na takové téma k nám přijde (a jak ho vůbec najde), udrží na našich stránkách … Mnohem lepší by bylo, kdyby se ten čas a energie věnovali například tomu, abychom tu měli založené a popsané všechny verze tanku T-72. Včetně těch nejnovějších á la T-72 B3M obr. 2022 a tak podobně pro další techniku, od ručních zbraní, přes pozemní až po leteckou. Řadu věcí sice založenou máme, ale už 10 let to nikdo neprošel a nedoplnil o nové informace – nové varianty, nové uživatele atp. To bude mnohem užitečnější než kdejaká buchanka s navařenou sítí. K tomu se dají využít ty twitterové příspěvky, které se sem sice vloží, občas i přeloží, ale informace v nich obsažené se do našich tabulek nikdy nepromítnou, a to je škoda, protože tím ty tabulky obsahově i morálně zastarávají.Nebo třeba nákladní vozidla. Máme domluveno, že můžeme od jednoho nadšence použít jeho fotky. Stovky fotek náklaďáků moderních západních armád. Téma, které čtenáře zajímá. Nejen klasické militaristy jako jsme my, ale i lidi z dopravy, zemědělství atp. Ale tady na fóru máme pořádně akorát tatrovky. Ale náklaďáky americké, britském nizozemské, francouzské armády… to už taková hitparáda není. I tady je hodně prostoru pro realizaci. Podobně bych mohl sáhnout do libovolné sekce. Udělala se řada šablon, a stejně tak řada šablon nikdy nebyla pořádně použita a stále čeká na svůj okamžik...To není domněnka nebo osobní preference témat. To prostě dlouhodobě vyplývá ze statistik. Na základě statistik a sledování aktuálního dění bychom měli přistupovat k tomu, čemu se věnujeme. Jednak ad hoc. Pokud vidíme ve statistikách (či například ve zprávách), že je momentálně o nějaké téma zájem a téma není zrovna v nejlepší kondici, je to ideální chvíle, kdy to rychle napravit. Aby, než vlna zájmu opadne, to pokud možno co nejvíce lidí vidělo už vylepšené. A platí to i dlouhodobě. Pokud na tvrdých datech vidíme, že se věnuje hodně času něčemu, co pak nikdo nesleduje, je čas to přehodnotit.Nesoutěžit se sociálními sítěmi v rychlostiTo mě přivádí k oblasti sledování aktuálních konfliktů. Občas tady děláme témata k aktuálním konfliktům. Když jsme začínali před lety s izraelsko-arabskými konflikty, tak to bylo něco, co mainstreamová média zajímalo jen do určité omezené míry. Sociální sítě byly také někde jinde, pokud v té době vůbec existovaly. Takže tato naše aktivita tehdy měla ohlas a sledovanost. Doba se ale změnila. Informace z bojiště se často na sociálních sítích objevují dříve než v klasických médiích. Kdo chce mít rychlý a aktuální přehled o aktuální fázi války Ruska proti Ukrajině, sleduje sociální sítě sám. Komu stačí občasný přehled o hlavních událostech, najde je v klasických médiích. Zkoušet tedy závodit se sociálními sítěmi v rychlosti a kvantitě pro nás nedává žádný smysl. Je to vidět ve statistikách. Když se podíváte na návštěvnost jednotlivých dnů ruské agrese, tak se to pohybuje kolem 100+ zobrazení. Když odečte zobrazení, které děláme my sami a indexovací roboti, tak zjistíte, že to skoro nikdo "cizí" nečte. (Asi to i souvisí s tím, že ta válka má již delší dobu statický charakter. Není to manévrová válka, ale opotřebovávací. Jak západní fronta v roce 1917. Takže se tam tolik nedějí věci a pohyby, které by lidi víc zajímali.) Takže je to nyní do značné míry práce pro práci, a bez většího užitku. Spíše nám to škodí a konkurence na tom vydělává. Pokud se navíc jedná o věci formou spíše bulvární, nebo nekvalitní, kdy vícero lidí jde a opravuje / dopisuje / maže, je to vysloveně kontraproduktivní.Můžeme zkusit změnit formu denního zpravodajství, aby to bylo více o kvalitním textu a bylo tam méně grafiky v méně příspěvcích. A pokud se to neosvědčí, tak přejít jen na týdenní souhrny. Nemůžeme soutěžit v rychlosti ani rozsahu. Naše jediná šance je mít nějakou přidanou hodnotu a kvalitu. Tedy abychom měli texty v kvalitní podobě (bez faktických a gramatických chyb a špatných doslovných překladů), abychom měly v textech odkazy na témata k jednotkám, ke zbraním, k osobám, aby texty neobsahovaly spekulace a neověřené informace (na které se často velmi brzy upozorňuje v komentářích pod jednotlivými tweety), aby neobsahovaly pro celkový obraz o situaci nepodstatné marginálie, náhodné výbuchy, kdy najednou začneme vkládat detaily o ztrátách v jednom městě, abychom na to z den či dva opět rezignovali, aby se neopakovaly stejné informace, které už byly v předchozích dnech či dokonce ve stejném dni již jednou vložené. Pokud je to navíc vložené ne třeba ve třech příspěvcích, ale třeba ve dvaceti příspěvcích, tak nás to hrozně poškozuje u algoritmů a čtenářů. Každý nový příspěvek v tématu znamená další a další systémové odkazy a více a více skrolování a jak už bylo konstatováno, přidaná hodnota pro čtenáře zde není příliš velká. Měli bychom vyvracet mýty a nepřesné informace, shrnovat klíčové okamžiky toho dne na bojišti, a pokud nejsou, spokojit se s tím a nesnažit se za každou cenu přidávat další „pahýly“. Z tweetů a dalších internetových zdrojů vypsat vlastními slovy shrnutí, nekopírovat sem doslovně cizí texty, protože i to Google trestá, protože moc dobře ví a pozná, že tento text 1:1 už dávno vyšel někde jinde, a my nejsme nic než plagiátoři. Navíc často není snadné odlišit, co říká autor příspěvku tady z našeho týmu, a co je jen překlad tweetu, protože to mnohdy není ani nijak uvozené. Historicky jsme vytahovali klíčové body z tweetů proto, abychom přes ně mohli odkazovat, ale postupně se to přetvořilo v něco, co nám úplně neprospívá.Neojebávat systémKromě obecných nástrojů jako jsou překladače či umělé inteligence, u které aktivně testuji její využití pro nás, existuje také celá řada nástrojů našich vlastních. Existují například linkátor a vlajkátor. Používejte je! Když je budete používat, tak vám to jednak usnadní práci, jednak to znamená, že to vložíte správně. Nelinkujte ručně, pokud to není nutné. Riskujete nefunkční odkazy a odkazy se pak nebudou obarvovat podle procentníku (a nebude to tak motivovat lidi podívat se, proč je to červené a jestli bych to třeba nemohl vyplnit). Pokud tedy obcházíte linkátor, zvyšujete potenciální chybovost a narušujete funkčnost celého systému. Pokud vám linkátor něco nenachází, možná jste nepoužili správný název. Od toho tu je řada aktivit, kterými se zabýváme roky, i desetiletí, abychom měli správně pojmenované jednotky, základny, osobnosti atd. Pokud ve svém textu tvrdošíjně ponecháte jiný název a olinkujete si to ručně, je to něco švejkovského, co jde proti myšlence celého systému.Podobně se nesnažte přizpůsobovat si tabulky. Je velká šance, že nabouráte nějaké funkce, které jsou v tabulce implementované, případně funkce, které z tabulek automaticky tahají data do jiných tabulek. Tabulky se dají nastavit, dají se i upravit, stačí o tom komunikovat. Pokud v nějaké sekci začnete tiše a o své vlastní vůli používat šablony vlastní, opět, neprospějete tím vůbec ničemu, protože to, že něco vypadá jako šablona neznamená, že to je šablona, a že to bude plnit funkce, jak z hlediska ovládání, tak z hlediska fungování. Matete ostatní kolegy a přiděláváte akorát práci s řešením problému, který není.Brzy bude ve větší míře zavedena funkcionalita na automatizovanější vkládání hodností v tabulkách osobností. Když už zakládáte tabulku osobností, tak ty hodnosti potom vyplňujte a vyplňujte je pomocí toho nástroje. Při jeho použití hledťe na to, ať linkujete nejen na správnou hodnost, ale správnou složku ozbrojených sil. To pak ve výsledku zaručí, že odkaz bude fungovat, povede správně a bude jednotně přeložen. Respektuje to, jak to systém vyplní a neupravujte to po něm.Snažíme se tu zavést jednotné překlady jednotek. Ne všude to je zavedeno, je s tím vším docela hodně práce, ale pokud už to je „kodifikováno“, držte se toho. Vždy je možno se podívat do slovníku (rovnou či pomocí slovníkátoru - SHIFT+PAUSE).Drobnosti – co se jinam nevešloKdyž napíšete krátký příspěvek. Třeba o jednom odstavci, tak tam nepřidávejte pod ten odstavec velké množství odkazů. Bude to sice vypadat, že jste použili hodně zdrojů a možná to ocení někteří čtenáři. Ale algoritmům to docela hodně vadí. Tak to nedělejte a vypisujte jen zdroje, ze kterých jste podklady do daného příspěvku opravdu čerpali. Ale zase to nepřehánějte a zdroje nezamlčujte.Je zbytečné pokaždé uvádět do závorky znění jmen v původních jazycích. Může to mít nějaké opodstatnění v článcích, ale dělat to například v aktualitách nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Tím spíše, pokud následuje odkaz na dané téma, kde to již je uvedené v tabulce i v originále. V tabulkách se toho vyvarujte a používejte pouze domluvený postup zápisu.Vyvarujte se prosím zkratek. Zkratky jsou zlo pro překládání i pro čtenáře, zejména pokud se v dané problematice neorientuje. Náš čtenář není vždy odborník s širokým spektrem znalostí, naopak, vyhledá nás proto, že chce pochopit a porozumět. Nestěžujme mu to tím, že bychom byli líní napsat o pár písmenek navíc.Pišme hezky, formátujme. Máme tu v editoru řadu nástrojů na formátování příspěvků, tabulky, obrázky, ale hlavně nadpisy. Jedna dlouhá nudle textu, bez odstavců, bez nadpisů, je nečitelná. Nadpis nerovná se podtržený text boldem ale má svou značku (H1 - 2 - 3 - 6). Z hlediska Googlu je toto klíčové, podle nadpisu pozná vnitřní strukturu stránky. Hlavní nadpis je vždy nadpis tématu, ale potřebujeme sem dostat i ty další prvky a pomoci tak robotům pochopit náš web, náš text, naše články. Na úvodní stránku valka.cz by neměl jít jako článek žádný text, který vypadá jako psaný na psacím stroji v roce 1990. Jak už jsem psal výše, doba pokročila, a my musíme udržovat tempo. Google měří i vzhled stránky, rychlost načítání stránky, spoustu dalších "kvalitativních" měřítek. S řadou z nich vás nezatěžuju, ale v tomto prosím o pomoc.Reagujte, komunikujteProsím, sledujte diskusní témata pro redakční radu (moderátoři) a pro uživatele (všichni). Alespoň jednou za čas a projděte si i historii od doby, kdy jste tu byli naposledy. Ať jste v obraze ohledně vývoje, nových funkcionalit atp. Když si nejste něčím jisti, zeptejte se. Když jste osloveni s tím, že něco děláte špatně nebo ne zcela ideálně, prosím, řiďte se tím. Nepíšu to z nějakého vrtochu, ale kvůli tomu, aby nám systém fungoval jako celek. Není nic horšího než pokud člověk, byť v dobré víře, přidělá práci ostatním. Chyba se stát může a zažili jsme to za těch 26 let častokrát, ale právě proto stále trvám na komunikaci a spolupráci jako jediné přípustné formě. Uživatele, kteří nebyli ochotni přizpůsobit své chování potřebám celku a své omyly uvádět na pravou míru a stále to přenášeli na ostatní, jsme byli nuceni požádat, aby se dalšího vkládání zdrželi, protože pokud to nejde vložit či udělat dobře, pak to tu nemá cenu mít, pálit na tom čas a degradovat práci ostatních.PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚRSnad jsem vás tím všechny nevystrašil. To není záměr. Mnoho z těch chyb a nedostatků, o kterých jsem psal výše, jsem sám udělal stejně jako ostatní. Berte to jako snahu, aby se nám to lépe fungoval, aby se nám tu lépe žilo a měli jsme z toho větší radost. Aby nám sem stále chodil dostatek čtenářů, aby ta naše práce měla i nějaký hlubší význam. Ještě jednou všem děkuji za práci, kterou tu odvádíte.

Čas načtení: 2024-02-15 23:40:20

Jak vyléčit různé typy kašle kořením, které máme doma?

Jak vyléčit různé typy kašle kořením, které máme doma? redakce Čt, 02/15/2024 - 23:40 Nemoci a Léčba 1 - 1000 Kč Mírný 10 až 30 minut Klíčová slova: čaj na kašel odvar ze skořápek použití křenu proti nachlazení vnitřní využití majoránky recept na domácí sedmikráskový sirup bylinky na kašel Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Dráždivý kašel a odvar z vlašských ořechů Potřebovat budete jen dvě hrsti skořápek vlašských ořechů a půl litru vody. Skořápky vyloupaných ořechů namočíme na 4 hodiny do vody. Poté dáme na sporák a půl hodiny vaříme. Jak se voda odpařuje, doléváme, aby jí bylo stále původního půl litru. Pijeme šálek odvaru 3 x za den. Úporný kašel zmůže křen Potřebujeme jen jeden čerstvý křen a lžíci medu. Křen nastrouháme, smícháme s medem a užíváme ráno nalačno, po obědě hodinu po jídle a večer před spaním. Anýzový čaj pomůže uvolnit hleny Potřebovat budete 1 lžičku anýzu, 1 lžičku kmínu, ¼ l vody. V hmoždíři nebo mlýnku rozdrtíme koření. Zalejeme horkou vodou a čtvrt hodiny louhujeme. Přeceděné pijeme 3x denně. Sedmikráskový sirup na dráždivý kašel Potřebovat budeme 3 sklenice sedmikrásek – květ, 2 bio citrony a 0,5 kg cukru. Květy očistíme od lístků, broučků a stonek. Dáme je do vyvařené nádoby s nakrájenými citrony, zalijeme převařenou vodou. Po 24 hodinách přecedíme přes plenku nebo utěrku. Do tekutiny dáme cukr, vaříme, dokud tekutina nemá konzistenci sirupu, tedy asi 2,5 hodiny. Majoránkový čaj na kašel Potřebujeme 1 lžičku majoránky, ¼ l vody, lžíci medu, 0,5 lžičky citronové šťávy. Majoránku zalijeme vodou a začneme vařit. Pak odstavíme a 15 minut louhujeme. Přecedíme, přidáme med, citronovou šťávu. Po doušcích pijeme více krát za den. Výborné při kašli a zánětu průdušek. Kašel se vám jistě podaří uzdravit. S takovou majoránkou nebo křenem je to snadné, stejně jako s anýzem nebo skořápkami ořechů. Sedmikráskový sirup je krapet složitější. Přidat komentář Už zase vám začalo dítě školou povinné pokašlávat, a vy čekáte, kdy se kašel posune a dítě začne ošklivě, „strouhavě“ kašlat? Anebo jste nemocní vy sami, a byť jste už změnili 2x kapky, ne a ne se kašle zbavit? Pak zkuste staré, ale funkční rady našich babiček a připravte si čaje či odvary dle rad níže.

Čas načtení: 2020-11-27 09:05:06

Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě

Děsivá zkušenost historika Timothyho Snydera s americkým zdravotnickým systémem  Světoznámý historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav. Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder. V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy NEMOCNÁ AMERIKA. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům. Jeho aktuální a inspirativní dílo vydávají v českém překladu společně Paseka & Prostor. Timothy Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, málem zemřel na sepsi. I přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka. „Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocní­li vhodným způsobem a trvá­li nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize NEMOCNÁ AMERIKA. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji. Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.  Timothy Snyder proslul jako bystrý vykladač nejzrůdnějších projevů historických totalitních systémů a kritik politických metod potlačujících svobodu a lidská práva. Ve své nové knize píše o událostech, které se dotýkají nás všech, a z osobní zkušenosti čerpá pro další ze svých úderných občanských apelů. Mezi prosincem 2019 a březnem 2020 se autor v prostředí několika amerických nemocnic obtížně vracel do života od hranic smrti. Zážitek, k němuž vůbec nemuselo dojít, způsobilo fatální zanedbání zdravotní péče. Historik však neviní lékaře ani zdravotní sestry, nýbrž zdravotní systém a rozvíjí četné argumenty pro zásadní změnu amerického zdravotnictví a jeho přiblížení evropskému modelu. Českému čtenáři bude znít líčení amerického zdravotnictví, ovládaného byznysem, jako varování. Právě tento systém může spolu s erozí demokratických institucí podle Snydera za selhání v boji s koronavirovou pandemií. Lidé umírají proto, že jsme zapomněli na jednu z podstatných hodnot, na solidaritu: „Ke svobodě potřebujeme zdraví a pro zdraví potřebujeme jeden druhého.“ Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění. Ukázka z knihy str. 20 Úvod Naše choroba Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících ro ku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila. Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají.5 Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers.6 Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně. Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého. Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém. Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným. Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu. Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest. Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví. Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu. TZ

Čas načtení: 2020-04-10 17:53:03

Vzkaz Danielu Stachovi o konci světa

Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé. Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat. Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme. Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí. Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí. Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl. Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed. Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim! Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl. A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh. Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek? Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává. Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 15:55:12

Anne Delaflotte Mehdevi: Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální a politická proměna

Francouzská spisovatelka Anne Delaflotte Mehdevi strávila sedmnáct let v Praze, kde spolu s americkým manželem provozovala mezinárodní knihkupectví U Knihomola. Ve svém sedmém románu Divadlo světla (Argo, přeložila Danuše Navrátilová, ukázku si můžete přečíst ZDE) se zabývá příběhem Slávka Sýkory, který se v Praze a v Kuksu 18. století věnuje osvětlování tehdejších divadel. Stavovské divadlo, Nosticovo divadlo, Šporkovo divadlo… protestanti, katolíci a Židé; román nasvěcuje poněkud opomíjený úsek českých dějin. Divadlo světla vyšlo nejprve francouzsky.    Má ten Slávkův příběh něco společného s vaším pobytem v Praze? Chtěla jsem si trochu přivlastnit českou historii, abych lépe porozuměla tomu, kde jsem žila celou první část svého dospělého života a kde se narodily mé děti.   Projevila se ta zkušenost nějak v jejich životě? Mé tři syny to nezměnilo, ani nemohlo. Narodili se tady, žili tady celé své dětství a ještě později. Pravidelně se sem vracejí. Jeden z nich tady znovu po nějaké době žije. Jsou to Pražané a zároveň Franko-Američané, to je jejich identita.    Jak vás vlastně napadl ten Slávkův příběh? Nebo je to spíše příběh města? Příběh divadla?  Zkusila jsem přemýšlet nad celou českou historií, nad tím, co tuto zemi vytváří. Zdálo se mi, že Praha, stejně jako český jazyk, jsou očividně dvě pevné kotvy její identity. Proto ten román musel být ukotvený v Praze. Sedmnácté století bylo stoletím hrůz, v devatenáctém století, tam se vyjádřila moderní česká identita. Řekla jsem si, že bych se mohla vydat na projížďku osmnáctým stoletím. Tehdy se očividně hrálo o všechno. Hned jsem si představila, že Slávek by se mohl zabývat tím, že by osvětloval divadelní představení. Možná mě to napadlo, protože Češi si představují nejen sedmnácté století, ale také osmnácté století jako století stínů. Abych ty stíny zahnala, představila jsem si, že Slávek bude jakýmsi sochařem světla.   Je osobnost Slávka Sýkory vymyšlená? Nebo je inspirovaná někým skutečným? Je úplně fiktivní. Chtěla jsem, aby byl půvabný. Aby něco vyzařoval. A aby to byl mrzák… Pardon.   Přes svůj handicap ale začne pracovat v divadle, stará se o světlo. Pro váš román je důležitý fenomén světla – světla jako divadelního osvětlení, ale i světla intelektuálního. Fascinuje vás doba osvícenství? Nefascinuje, ale tato naše evropská tradice je mi blízká. Na druhou stranu, nejsem bez sebe z eura, nepodporuji všechny naše zkušenosti, jak bych mohla? Evropané ve velké míře vytěžili z naší civilizace to temné, ovšem osvícenství, to je její světlá stránka.   V čem? Evropa osvícenství, to je kontinent, kde se život podrobuje zkoumání. Tak ji definoval Patočka, o tom snil. V osmnáctém století spolu intelektuálové, vědci a lidé u moci vášnivě komunikovali, vyměňovali si názory z jedné země do druhé. Znalosti se šířily celou společností tehdejší doby, ve Francii například prostřednictvím Diderotovy a d´Alembertovy encyklopedie.   Myslel jsem právě na osvícenství jako na dobu racionality (i hrabě Špork v románu vystupuje jako racionalista). Je pro vás dnešní Evropská unie dědicem osvícenců? Racionalita, která určuje úsudek, jistě, tento přístup je v osvícenství ten hlavní. Mám ale strach, že EU vlastně pro nás pro všechny znamená, že jsme dědictví tohoto přístupu ztratili. Na druhou stranu, stačilo by několik mužů a žen s dobrou vůlí, morálně a intelektuálně důvěryhodných, kteří by dokázali připomenout základy, tedy základy Václava Havla, Simone Veilové, Hannah Arendtové, v jejich různých podobách, aby je oživili. Je třeba, aby se znovu vynořily autority, jako jsou ty, které jsem připomněla. Pak se dokážeme společně pohnout kupředu.   Jak by takový pohyb vpřed mohl vypadat? Dnes je třeba pokračovat v osvícenství, ale bezpochyby se méně zaměřovat na Evropu. To je dnes to „přirozené“, v měřítku světa, pro nějž musíme najít řešení. K tomu potřebujeme zralé občany, kteří nepletou dohromady emancipaci s hloupou a šílenou destrukcí, kteří jsou schopni myslet na vzdálenou budoucnost. Osvícenství potřebujeme, aby se uskutečnila ekologická, sociální, politická proměna. Aby bylo možné dál žít v demokraciích, kde se respektují práva minorit, nebo kde se v digitalizovaném světě zachovává svoboda jednotlivců.   O radikální změnu se svým způsobem pokouší hnutí žlutých vest. Vy byste chtěl spojovat osvícenství se žlutými vestami? Určitá podobnost tu existuje, bezpochyby v síle hnutí, v radikalitě požadavků, jak změnit skutečnost. Hnutí žlutých vest vyjadřuje v podstatě velmi racionální požadavky, jako by opakovalo nároky osvícenství, například že společnost by měla pomoci chudým pracujícím. Pokud věříme, že jsme demokracie, zdá se to být velice legitimní a koherentní požadavek. Ovšem další požadavky toho hnutí mají podle mě k racionalitě a toleranci, a tedy k osvícenství, velmi daleko.   Máte k divadlu obecně a zvláště k baroknímu divadlu nějaký vztah? K divadlu? Po pravdě vlastně nevím, proč se k němu vždy dostanu. Víc mých románů se tím nebo oním způsobem vztahuje k nějakému divadelníkovi. Vytvořila jsem dokonce postavu, která je návrhářem divadelních opon a na konci svého života modeluje, vyrábí miniaturní divadla. Možná pro mě román znamená něco jako divadelní scénu.   Jaká je proporce fikce a reality ve vašem popisu historie pražských divadel a divadla na Šporkově Kuksu? Co se týká doby Šporkova divadla, opírala jsem se o práce amerického muzikologa Daniela Freemana. Ohledně Stavovského a Nosticova divadla jsem použila různé zdroje, ze kterých jsem vytěžila všechny ty konkrétní informace. Doufám, že jsem se někde nedopustila přešlapu. Jsem si jistá, že pokud se to stalo, laskaví čtenáři mě na to upozorní.   Lze váš román číst jako oslavu vzdělanosti, knih a divadla? Ano. Slávek stráví hodně času tím, že se snaží zapamatovat si všechno, do čeho ho zasvěcuje jeho učitel, otec František, obdivovatel „kacíře“ Komenského během sedmi let, kdy má na starosti tento úkol.  Můj román, doufám, také nabízí způsob, jak vnímat hudbu. Ale také je poctou věrné lásce, přátelství, i lásce, která trvá příliš krátce. Takhle Slávek totiž prožívá to, co má před očima. Slávek je čestný člověk, který si uvědomuje relativitu, komplexnost věcí, vysvětluje nám je, zpochybňuje, a pořád si udržuje svůj humor, přes všechny zkoušky. Není si jistý ničím. Kromě toho, že jeho město trvá věčně.   Ve vašem románu jsou i zmínky o příběhu Šimona Abelese, židovského chlapce, který byl podle legendy zavražděn svým otcem kvůli příklonu ke křesťanství. Víte o pochybnostech, jež doprovázejí ten příběh? Pravděpodobně šlo spíše o propagandistické zneužití práva… Když si vezmu, jak antisemitské bylo tehdejší prostředí a nakolik toužila mocná katolická církev po mučednících, naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby právo přišlo v tomto případě zkrátka.    V románu také popisujete rozdělení tehdejší společnosti na katolíky a protestanty. Existuje něco podobného v současné Francii? Vnímám správně, že váš román fandí překonávání rozdílů, nejen těch náboženských? Ano, pro mě je priorita všechno, co napomáhá tomu, aby život zůstal životem a aby byl ještě lepší. A tenhle můj sklon se přirozeně projevuje v mých románech. A Francie? Její náboženské rozdělení? Rozdělení na protestanty a katolíky je mi velmi vzdálené. Jsem ateistka, pocházím z regionu, který vnímám jako docela pohanský (z Burgundska, pozn. MT). Žena z Alsaska nebo z Vendée by se na to určitě dívala jinak. Víte ale, že ve Francii právě probíhá velmi aktuální debata, která nás rozděluje, a ta se týká soužití islámu se světským prostředím. Světský stát je přitom pro naši republiku opravdu to zásadní.    Autor je spisovatel.   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967, Auxerre v Burgundsku) vystudovala mezi-národní právo a diplomacii v Paříži. V New Yorku se seznámila se svým manželem, budoucím spisovatelem Alexanderem Mehdevim. V roce 1993 se za ním přestěhovala do Prahy, kde v roce 1994 otevřeli knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Porodila tu a vychovala tři syny, kteří vyrůstali v Praze a navštěvovali české školy. První její román La relieuse du gué vyšel v roce 2008 a v roce 2011 ve slovenském překladu s názvem Knihárka z Bergeracu. Z korespondence, kterou si vyměňovala s kamarádkou, českou spisovatelkou Lenkou Horňákovou-Civade, provdanou za Francouze a žijící v Provence, vznikla kniha, kterou v češtině vydalo v roce 2013 nakladatelství Lidové noviny. V roce 2011 se s rodinou přestěhovala do města Manosque v Provence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-02 07:47:40

Bill Gates: Jsem nadšený tím, co dělají mladí lidé jako Greta Thunbergová

Změna klimatu zajímá Billa Gatese už zhruba deset let. Nadace jeho a jeho ženy Melindy už delší dobu varuje předtím, že ohřívání Země bude mít fatální důsledky pro Afriku a její rozvoj. Třiašedesátiletý spoluzakladatel a do roku 2014 předseda dozorčí rady Microsoftu je nyní ve společnosti jako technický poradce.     Pane Gatesi, lidé se nyní obávají klimatické katastrofy, zejména v Evropě. Začněme náš rozhovor proto jednou dobrou zprávou: Svět je stále lepší. To souhlasí.   A to už po několik desetiletí. Ano, tak to je. Co se týká vzdělání a zdravotnictví máme již po desetiletí trend směrem nahoru. Od počátku století klesá dětská úmrtnost tak rychle jako nikdy předtím. V roce 2000 umíralo zhruba 10 miliónů dětí v prvních pěti letech života. Teď je to jen polovina. Ještě nikdy nemělo tolik mladých lidí v rozvojových zemích přístup ke vzdělání. S nástroji, jako jsou Globální fond k boji s AIDS, tuberkulózou a malárií, dosáhlo světové společenství velkého pokroku. Od svého založení tento fond zachránil 26 miliónům lidí život. Pokud jde o klima, zdraví, vzdělání a rovnost pohlaví musíme ještě vykonat mnoho. Sklenice je plná jen napůl.   Co se ještě musí stát? Hlavní jsou tři věci. Musíme být ještě lepší v tom, jak pomoc dostaneme tam, kde je opravdu potřeba. Státy by měly zvýšit svoje výdaje na rozvojovou pomoc. Zhruba deset let výdaje na rozvojovou pomoc měřeno podílem na hrubém domácím produktu stagnují. A potřebujeme také inovace – například na očkovací látku pro HIV.   Je změna klimatu problém? Není kvůli tomu ještě těžší dosáhnout cílů, o kterých hovoříte?  Absolutně. V Africe jižně od Sahary je zhruba 40 procent dětí podvyživených. Často jsou jejich rodiče malí zemědělci, je jich asi 700 miliónů. Tito lidé zažijí v roce 2040 ve srovnání s dneškem dvakrát častěji špatnou úrodu, kvůli extrémnímu počasí. A ve zbývajících letech budou kvůli změně klimatu sklízet méně.   O tom ale v diskusích není mnoho slyšet. Ano, málo hovoříme o těch, kteří se budou muset přizpůsobit, protože jsou přímo zasaženi změnou klimatu. A pokud se o tom mluví, pak většinou o vzestupu hladiny moří a následcích pro obyvatelstvo na pobřeží. Nejhorší důsledky změny klimatu jsou ale u nejchudších lidí ve světě, kteří nemohou vypěstovat tolik, aby se dostatečně najedli. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se s tím dá dělat? Potřebujeme definitivně víc inovací při setbě. To znamená, aby lidé dosahovali i s menším množstvím vody stabilní výnosy při sklizních, možná aby byly dokonce vyšší. Musíme vydávat mnohem víc peněz na zemědělské vědy. V Africe se musí produktivita zemědělství zdvojnásobit.   Je řešením genová technika?  Je mnoho způsobů jak vylepšit sadbu. Existují velmi inovativní metody, které se označují za konvenční šlechtění. Ale určitý pokrok v této oblasti není možný bez genové techniky.   V Evropě má ovšem obyvatelstvo ke genovým technologiím dost odmítavý postoj.  Jistě, ale v Evropě zrovna nevidím nedostatky ve výživě obyvatel. Tady nejsou milióny dětí, které umírají na podvýživu. Důležitější je podle mne otázka: Necháme africké státy svobodně rozhodovat, jestli vsadí na genovou techniku, nebo ne? Poslední slovo musí mít afričtí vědci.    Microsoft jste založil, když vám bylo jen 20 let. Jak se díváte na mladé lidi a jejich hnutí Fridays for Future? Jsem nadšený tím, co dělají mladí lidé jako Greta Thunbergová. Právě jsem sledoval její vystoupení v populární talkshow „Daily Show“. Považuji za vynikající, kolik energie má toto hnutí. Pomáhá vytvářet uvědomění. A to je u tématu klimatických změn vždy velmi těžké, protože nejhorší efekty leží v budoucnosti, a protože se jedná o komplexní vědecké souvislosti a statistiky.   Překvapila vás mladá generace? Byl jsem spíše překvapen tím, jak málo jsme před několika lety o změnách klimatu mluvili, ačkoliv to bylo již před deseti lety velké téma. Já jsem se v uplynulém desetiletí zabýval změnou klimatu a hodně jsem se naučil. Tento vývoj se mne také dotýká, protože mi leží na srdci osud Afriky. Zrovna ten kontinent, který ke změně klimatu přispívá nejméně, pocítí důsledky jako první.   Mohou průmyslové země ještě změnit svůj vývoj? V tomto okamžiku přispíváme ke stavu kysličníku uhelnatého zhruba z devadesáti procent. Abychom to změnili, bude to velmi těžké. Ale udělat to musíme. Rozhodující je, jak budeme definovat náklady změny klimatu a potom hledat inovace, které by tyto náklady snížily.   Řešením jsou tedy technologie? Před deseti lety jsem začal podporovat aktivity na tomto poli. Podporuji například jednu firmu, která pracuje na vývoji bezpečného reaktoru jaderné fúze, což by mohlo vést k razantní změně v energetickém zásobování. Pracuji nyní na knize, která vyjde příští léto. V ní hledám technická řešení, například maso na rostlinné bázi. Vypadá to velmi nadějně.   Změna klimatu je také důvodem pro migraci. V poslední době Evropa více chrání svoje námořní hranice před migranty z Afriky. Někteří lidé to nazývají nehumánním. Vidíte to také tak? V Africe jižně od Sahary žije nyní téměř miliarda lidí. Koncem tohoto století to budou tři miliardy. Není politicky ani logisticky možné přesídlit tyto lidi do rozvinutých zemí. Proto musíme zlepšovat životní podmínky těchto lidí tam, kde žijí. Když v tom budeme úspěšní, je velmi pravděpodobné, že Evropa a USA budou muset přijímat méně těchto lidí.   Tři miliardy lidí – je možné tento vývoj vůbec zastavit? I kdybychom dosáhli všech cílů, které si stanovíme, nebudeme moci zabránit tomu, aby obyvatelstvo Afriky rostlo. Ale můžeme tento proces brzdit. Existuje velmi silná souvislost mezi hospodářským růstem a mírou porodnosti. V zemích v lepší ekonomické situaci chodí více dívek do škol a dovědí se tam víc o plánovaném rodičovství. Mají pak svoje profesní plány a méně dětí. Například v Asii porodnost v minulém desetiletí poklesla extrémně.    Proč k tomu nedošlo v Africe? O této otázce se ve vědeckých kruzích intenzivně diskutuje. Mnozí to dávají za vinu kolonialismu, pod kterým Afrika trpěla víc než Asie, což je zřejmě pravda. Jiní to vysvětlují geografií, protože v Africe je málo splavných řek. Anebo tím, že v afrických zemích je malá národní sounáležitost, a proto také malý zájem podporovat vlastní stát. Dobrá zpráva je, že vzestup Asie vedl k tomu, že je dnes pro rozvoj Afriky více peněz.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2024-02-21 22:57:00

Šéf WHO: Z Gazy je zóna smrti, situácia je nehumánna. V akom svete to žijeme?

Potrebujeme prímerie. Potrebujeme prepustiť rukojemníkov. Ľudskosť musí zvíťaziť, uviedol Tedros.

Čas načtení: 2024-03-04 04:44:00

„Ztraceni. Nebudeme mít ocel ani na pluhy, ani na zbraně.“ Štěpán Kotrba zúčtoval

„Green Deal zničí neschopnost konkurence,“ myslí si analytik Štěpán Kotrba. Že se klima mění je mu jasné. Ale nevěří na to, že za to může člověk. Z mnoha důvodů, od statistiky po historii. „Neporoučíme ještě ani větru, ani dešti,“ tvrdí. Velice ale kritizuje, jak jsme rezignovali na přípravu na změny. A také to, že jsme si zavřeli trhy, které potřebujeme. „Pokud jsme si zakázali obchodovat se zeměmi, které mají suroviny, které potřebujeme, jsme idioti,“ říká s tím, že v byznysu nemá mít morálka místo.

Čas načtení: 2024-03-04 07:15:17

Ako rýchlo odhaliť aplikácie, ktoré ste nepoužili viac ako pol roka? Odstráňte ich jedným klikom a uvoľnite úložný priestor v smartfóne

Keď potrebujeme nejakú funkciu pridať do našich telefónov, tak často si otvoríme obchod s aplikáciami a stiahneme prvú či druhú aplikáciu, ktorú sa nám podarí nájsť. Robíme to dokonca aj v prípadoch, kedy naše telefóny funkciou, ktorú potrebujeme, už disponujú. Tento softvér, ktorý si stiahneme do zariadenia, často použijeme iba jedenkrát alebo dvakrát a následne nám zaberá … The post Ako rýchlo odhaliť aplikácie, ktoré ste nepoužili viac ako pol roka? Odstráňte ich jedným klikom a uvoľnite úložný priestor v smartfóne appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-30 07:38:01

Proč naše vztahy nefungují optimálně?

Proč je něco dočasně populární to je zásadní životní otázka? Význam popularity je klíčový pro moderní konzumní společnost i pro člověka. Populární je to co milujeme protože to potřebujeme, nejvíce populární jsou vztahy které milujeme a potřebujeme, vztah to je propojení díky kterému něco snadno získáváme. Se vztahy jsou často problémy a tak po určitém… Číst dále »Proč naše vztahy nefungují optimálně?