Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-28 12:13:47

Ford Mustang GTD bude mít evropskou premiéru v červnu na 24 hodin Le Mans. Nürburgring má zajet pod 7 minut

Ford se chystá do Evropy přivézt nejdokonalejší a nejodvážnější Mustang všech dob. Ford Mustang GTD, který bude mít premiéru na závodě 24 hodin Le Mans, vyjede také na evropské silnice za účelem testování, které připraví půdu pro oficiální měřený čas na slavném okruhu Nürburgring Nordschleife ve čtvrtém čtvrtletí roku 2024. „Mustang GTD jsme intenzivně testovali […]

Čas načtení: 2020-03-13 00:00:00

Limitovaní edice Converse x TheSoloist

Kolaborace Converse s Thesoloist je je novou érou propojení komfortu s designem. Tato inovativní spolupráce s japonským designérem Takahirem přinesla stylovou a cool kolekci. Je to pravděpodobně nejodvážnější propracování modelu Chuck Taylor. Na legendární siluetě se svébytnému designérovi podaři ...

Čas načtení: 2012-07-09 00:00:00

Maxišaty či dlouhé šaty jsou kouzelné

Nepatříte zrovna mezi nejodvážnější typy, ale máte ráda módu a eleganci? Minisukně nejsou nic pro vás? Pak jednouše volte dlouhé šaty čili maxišaty. Délka těchto šatů končí u kotníků a vy tak máte zaručeno, že ani kousek vašich nohou nepůjde vidět. I když by se na první pohled šaty mohly zdát pro že ...

Čas načtení: 2019-12-15 11:44:25

Dcery nové doby se trefily do černé. Knižní trh hladověl po tomto titulu

Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti (zůstat svobodná), zkracování vlasů (znamení nové éry), žena jako politička (Käthe) oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ (307-308, červenec 1940) A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ (347-348, červenec 1943) O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen “nesmyslné”. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB

Čas načtení: 2021-06-28 14:42:59

Cirk La Putyka uvede premiéru svého největšího projektu Cesty v září v šapitó Azyl78

Cesty, vysněné představení Cirku La Putyka, získává po dvou letech příprav a odkladů z důvodu koronavirové pandemie pevné obrysy. Největší a nejnáročnější projekt v historii souboru, jehož premiéra měla proběhnout letos v dubnu v hale O2 universum, se přesouvá na září do nového cirkusového šapitó Azyl78 v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Představení proběhnou od 11. do 23. září. V Cestách vystoupí přes 35 herců, akrobatů, tanečníků a hudebníků. „Uvidíte vrcholný nový cirkus plný akrobacie, žonglování, tance a náročných čísel. Budete tajit dech i zažijete smích při klaunských výstupech. Očekávejte velkolepou scénu, výpravu i techniku. Přípravám jsme věnovali téměř dva roky a premiéře předchází dlouhé a náročné zkoušení,“ láká principál souboru Cirk La Putyka Rosťa Novák. Vzhledem k náročnosti projektu budou Cesty uváděny exkluzivně letos v září, žádné další reprízy nejsou v plánu. Všechny vstupenky zakoupené na představení do O2 universa budou vyměněny do nového prostoru Azyl78. Držitelé zakoupených vstupenek obdrží e-mailem přesné instrukce k dalšímu postupu.  „Když jsme stáli společně s vedením O2 universa před otázkou, zda projekt rušit, nebo přesouvat na další rok, rozhodli jsme se udělat ten nejriskantnější a nejodvážnější krok – dovést Cesty v celé jejich kráse k premiéře již v letošním roce. Chceme s vámi sdílet zážitek a radovat se o to více, že jsme našli společnou cestu, jak projekt realizovat,” vysvětluje rozhodnutí Novák. „Jsme fascinováni cirkusovým uměním. Uměním, které je plné opravdovosti, svobody, risku, poezie, smíchu, slz, potu, bolesti a souhry. Respektu a důvěry. Umění, které je tu s námi několik stovek let. Umění, které nás uhranulo a přivedlo nás k projektu Cesty,” říká dále principál Cirku La Putyka, který je režisérem představení. „Poslední rok jsem snil o tom, jak najít cestu k Cestám. Uvědomil jsem si, že je to srdcový projekt, do kterého jsem dal nejen ze sebe, ale z celého souboru a kreativního týmu maximum. V tom projektu je vše o tom, jak vnímáme současné cirkusové umění. Pracujeme s fascinací tímto uměním. Uvidíte to nejlepší, co umíme nabídnout. Uvidíte věci, které jste v našem podání ještě neviděli. Uvidíte nás živě a oslavíte s námi výjimečný okamžik. Za Cesty se zaručuji vlastním jménem,“ dodává. Cesty budou uvedeny v novém velkokapacitním šapitó Azyl78, které nabízí nejvyšší divácký standard i prvotřídní technické vybavení, navíc v krásném parkovém prostředí holešovického Výstaviště Praha. „Současná situace nás přivede na místo, kde se potkávají moderní technologie, světla, zvuk a náš pohled na cirkusové umění s tradicí cirkusových šapitó a historií českého cirkusového umění,” uvádí Novák. V představení projdou diváci společně s umělci čtyři cesty, které jsou důležité pro soubor, jeho tvůrce, akrobaty, tanečníky, herce, scénografa, kostýmního výtvarníka, technickou složku i produkci. „Cesty, po kterých jsme šli, po kterých bychom chtěli jít a na kterých hlavně chceme být s vámi,” říká Novák. První z cest je inspirovaná největším evropským Cirkusem Kludský, jeho stanem se třemi manéžemi pro deset tisíc lidí, největšími cirkusovými čísly a drezúrami. „Láskou k řemeslu. K poezii cirkusu a cirkusové manéži. K neuvěřitelným příběhům a skutečnostem. K opravdové cirkusové magii,” doplňuje Novák. Druhá cesta trvá již dvanáct let. Kráčí po ní přímo soubor Cirk La Putyka a je o osobnostech, které jej tvoří. Je o multifunkčnosti a opravdovosti. Třetí cesta je ta, která se dotkla všech v posledním roce. „Opustili jsme divadla a hledali cesty k divákům. Kde všude jsme se setkali s cirkusem, tancem, divadlem? Kde všude se podařilo držet kulturu při životě? Toho diváci byli a jsou součástí,” líčí Novák. Poslední inspirační cestou je pak přímo den, kdy návštěvníci usednou v šapitó Azyl78 a kdy je celá cirkusová rodina společně s pořadateli z O2 universa budou moct přivítat. „Držme si palce, abychom mohli společně oslavit to, že můžeme. Že můžeme hrát. Že můžeme hrát pro diváky a s diváky. Že můžeme fascinací cirkusem okouzlit i je. Že můžeme žít cirkusem,” uzavírá Novák. Více informací najdete na www.laputyka.cz nebo www.jatka78.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13

Vyšel další z mnoha bestiářů

Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937).  A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu.   Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová.   Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová.   Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-22 06:00:00

Rebelka britské šlechty opět šokovala! Jaký módní trapas ji neminul tentokrát?

Odvaha jí rozhodně nechybí. Dcera šestého markýze z Bristolu, britská aristokratka, jež dlouho žila v USA, je svým specifickým módním stylem bezesporu tou nejodvážnější členkou šlechty. Vybranými modely totiž nenechává příliš prostoru k představivosti, jinak tomu nebylo ani na britských dostizích Royal Ascot či filmovém festivalu v Cannes. Kterými outfity při těchto událostech přímo šokovala a o jaký módní přešlap se jedná tentokrát? 

Čas načtení: 2024-02-22 06:00:00

Rebelka britské šlechty opět šokovala! Jaký módní trapas ji neminul tentokrát?

Odvaha jí rozhodně nechybí. Dcera šestého markýze z Bristolu, britská aristokratka, jež dlouho žila v USA, je svým specifickým módním stylem bezesporu tou nejodvážnější členkou šlechty. Vybranými modely totiž nenechává příliš prostoru k představivosti, jinak tomu nebylo ani na britských dostizích Royal Ascot či filmovém festivalu v Cannes. Kterými outfity při těchto událostech přímo šokovala a o jaký módní přešlap se jedná tentokrát? 

Čas načtení: 2024-03-16 20:00:00

20:00 Bitva u Thermopyl

Co dokáže hrstka statečných, když se odmítne podřídit tyranii. 300 Sparťanů proti obrovské přesile perské armády. Richard Egan jako spartský vůdce Leónidás, který se zapsal do dějin jako ten nejslavnější a nejodvážnější řecký král. Americký historický velkofilm (1962). Dále hrají: R. Richardson, D. Bakerová, B. Coe, D. Farrar, D. Houston, A. Synodinouová, K. Moore, J. Crawford, R. Brown a další. Režie Rudolph Maté

Čas načtení: 2024-03-17 18:18:00

Emily Ratajkowski po Oscarech kompletně odhalila ňadra. Nahota je to jediné, co může nabídnout, shodli se lidé

Modelka a herečka Emily Ratajkowski patří pravidelně mezi celebrity, které na akce oblékají ty nejodvážnější šaty. Nejinak tomu bylo i na nedělním udílení cen Oscar, kam vynesla sněhobílý model s netradičně řešeným hranatým dekoltem, který odstával od těla. Model názorově rozdělil lidi na dva tábory. Ovšem vzhledem k  jejímu nočnímu modelu téhož dne to byl jen slabý odvar…

Čas načtení: 2024-04-02 07:45:00

Žofie Dařbujánová: Na Anděly skoro nahá!

Rozhodně nejodvážnější model vynesla na letošní udělování cen Anděl Žofie Dařbujánová (29), členka hudební skupiny MYDY.

Čas načtení: 2024-04-17 13:10:40

VIP bonus 5000 Kč ve free spinech čeká v Grandwinu

Jen a pouze dnes máš možnost být jako VIP hráč. V casinu Grandwin na tebe totiž čeká exkluzivní nabídka jen pro ty nejodvážnější. Odměna je ale velkolepá a rozhodně stojí za to. Více informací se dozvíš níže v článku. The post VIP bonus 5000 Kč ve free spinech čeká v Grandwinu appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-04-15 17:06:00

Hyundai míří na nejšílenější vrchařský závod světa. S elektromobilem Ioniq 5 N

Blíží se opět čas, kdy ti nejodvážnější z odvážných usednou do svých závodních speciálů na úpatí vrcholu Pikes Peak v americkém Coloradu, aby se pustili do nejznámějšího vrchařského závodu světa. Mezi týmy, které se účastní 102 konaného ročníku (první závod na vrchol Pikes Peak se jel 1916) letos nebude chybět ani Hyundai, který vzhůru na kopec vyšle svůj elektrický sporťák Ioniq 5 N v sériové i upravené podobě.

Čas načtení: 2024-04-18 14:31:30

Bonus 3000 Kč ve free spinech od Grandwin casina

Dnešní den přináší opravdu nevšední příležitost pro všechny odvážné hráče. Grandwin casino ti dnes nabízí exkluzivní bonus, který není pro každého – jen pro ty nejodvážnější. Zajímá tě, jak velkolepou odměnu si můžeš připsat? Čti dál! The post Bonus 3000 Kč ve free spinech od Grandwin casina appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-05-23 09:14:27

Mustang GTD zažije premiéru v Le Mans

Ford se chystá do Evropy přivézt nejdokonalejší a nejodvážnější Mustang všech dob. Mustang GTD, který bude mít premiéru na závodě 24 hodin Le Mans, vyjede také na evropské silnice za účelem testování, které připraví půdu pro oficiální měřený čas na slavném okruhu Nürburgring Nordschleife ve čtvrtém čtvrtletí roku 2024. „Mustang GTD jsme intenzivně testovali v

Čas načtení: 2024-05-31 10:00:00

O žebrácké holi po sametovém poli

Ještě pár bujných let a budeme tam, odkud jsme sametově se vztyčenou hlavou i prostředníčkem skoro jako poslední, zato správně bázliví, ač vlastně jistě první a nejodvážnější, rychle s normalizací v srdci odcupitali. Premiér Fiala pomalu klopýtá se svou podivnou Partou Hic k volbám 2025. Blažek s Babišem překlenou další 4 útrpné roky k roku 2029, poté, ať už volby budou nebo také ne, nastane nejvyšší čas balit fidlátky a převracet kabátky. U Moravce bylo politické vaření bývalých premiérských kuchtíků. Ve studiu se zjevil Topolánek nevalné pověsti premiér, který zde zastupoval Křetínského a debatoval se Zemanovým politickým levobočkem Rusnokem, co dnes oděn v dresu hanebných Kellnerů. Diskuse bývalých loutkových potentátů zapadla přesně do dění dnešních dnů

Čas načtení: 2024-06-19 23:45:00

23:45 Zázraky techniky V

Největší vodohospodářský projekt na světě, který má dovést vodu přes celou Čínu tam, kde je jí zoufale málo. Úžasné přehrady a akvadukty překonávají nejodvážnější představy. Britský dokumentární cyklus[online]

Čas načtení: 2024-06-22 15:27:07

Co vás čeká v prvním letním měsíci: co vám přinese červenec?

Jako vždy si intuitivně vyberte číslo pozice na základě své odpovědi. Karta číslo 1 Čeká vás vzrušující červenec. Nejodvážnější plány lze realizovat. Tak do toho! Osvítí vás jiskřivé nápady, které pošlou impuls k akci. A tyto akce podle toho porostou ve skvělé výsledky. Čeká zde na vás mnoho dobrých a radostných zpráv. Objeví se určité […]

Čas načtení: 2024-06-25 18:43:54

Akční týpek [Andy Riley / Pikola]

Akční týpek je opravdový akční hrdina! Skáče z vrtulníků, rozbíjí lodě, běhá po vrcholcích jeřábů a vychází z budov těsně před výbuchem. Je to ten nejodvážnější týpek, jaký kdy existoval! Až na to, že se bojí pavouků. (Ale to nikdy nikomu neříkejte!)