EUR 25,005 || 
JPY 15,595 || 
USD 23,038 || Blood West: Dead Man's Promise je rozšírením pôvodnej hry Blood West, ktorá prináša nový príbehový obsah v podobe stealth-akčného FPS zasadeného do temného westernového prostredia. Hráči sa ujímajú role šamana, otca Twena, ktorý musí splatiť svoj dlh bohu smrti tým, že loví stratené duše pre jeho posla. Ako šaman majú hráči k dispozícii novú oblasť na preskúmanie, schopnosti a nástroje, vrátane magických palíc, ktoré umožňujú útočiť na nepriateľov magickými projektilmi alebo privolávať služob...
Čas načtení: 2024-11-01 13:45:00
Blood West: Dead Man´s Promise se blíží
Blood West: Dead Man’s Promise je vzrušující rozšíření, které vdechne nový život do již tak podmanivého světa Blood West. Toto DLC, vyvinuté téměř rok po původním vydání, mistrovsky staví na základech položených svým předchůdcem a představuje hráčům svěží nový příběh, který je poutavý a pohlcující zároveň. Článek Blood West: Dead Man´s Promise se blíží se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
\nČas načtení: 2025-03-04 12:46:00
Blood West: Dead Man's Promise
Blood West: Dead Man's Promise je rozšírením pôvodnej hry Blood West, ktorá prináša nový príbehový obsah v podobe stealth-akčného FPS zasadeného do temného westernového prostredia. Hráči sa ujímajú role šamana, otca Twena, ktorý musí splatiť svoj dlh bohu smrti tým, že loví stratené duše pre jeho posla. Ako šaman majú hráči k dispozícii novú oblasť na preskúmanie, schopnosti a nástroje, vrátane magických palíc, ktoré umožňujú útočiť na nepriateľov magickými projektilmi alebo privolávať služob...
\nČas načtení: 2024-09-10 09:32:00
Amsterdam/Sin-ču (Nizozemsko/Čína) 10. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - "Dokonalý tým" úložných řešení Pegasus RAID, který se může pochlubit možností využití až 288 TB kompaktního úložiště i podporou připojení Thunderbolt™ 5, usnadňuje práci kreativním profesionálům v éře umělé inteligence.Pracovní postupy řízené umělou inteligencí i nadále generují obrovské množství dat a kladou tak vysoké nároky na úložiště. Společnost PROMISE Technology, přední světový dodavatel RAID řešení pro ukládání dat, oznámila, že na nadcházejícím veletrhu IBC 2024 předvede, jak si s tímto náročným úkolem v oblasti multimédií poradí její nejnovější úložná řešení. Společnost PROMISE letos pořádá hned několik živých předváděcích akcí, na kterých hodlá demonstrovat zrychlení, která její úložná řešení řady Pegasus nabízejí v oblasti střihu videa a přenosu souborů v prostředí ekosystému Mac.Pokud se chcete dozvědět, jak vám mohou špičková úložná řešení RAID společnosti PROMISE Technology pomoci s optimalizací pracovních postupů založených na umělé inteligenci, navštivte na veletrhu IBC 2024 (RAI Amsterdam Convention Center, 13.-16. září) stánek 3.B33 (sdílený se společností Toshiba) v hale 3."Jelikož do svých pracovních postupů začleňuje nástroje umělé inteligence stále více kreativních profesionálů, jsou výkonná datová úložiště naprostou nezbytností," konstatovala Alice Changová, marketingová ředitelka. "Dokonalý tým" v podobě řešení Pegasus Family společnosti PROMISE Technology nabízí kompaktní eleganci i špičkový výkon a umožňuje ateliérům a mediálním společnostem poradit si s nástrahami jejich tvůrčí práce, která stále častěji využívá umělé inteligence a je tak stále náročnější po stránce objemu dat."Aktualizovaná verze Pegasus R12 je nyní k dispoziciPrvním z řešení předváděných na veletrhu IBC 2024 bude vysoce výkonný model Pegasus R12 , provozovaný v prostředí systému Mac. Společnost PROMISE během této předváděcí akce demonstruje možnosti, jakými může toto úložiště urychlit střih videa a přenosy souborů a usnadnit tak tvůrčím profesionálům jejich práci. Aktualizovanou verzi R12 s rozšířenou kapacitou úložiště je již v současné době možné zakoupit. Tato nejnovější verze, která využívá interní technologii PromiseRAID společnosti PROMISE a je navržená pro použití v prostředí systémů Mac i Windows, nabízí podporu kapacity až 288 TB v celkem 12 pozicích a nabízí tak úložiště s výjimečnou hustotou v kompaktním provedení, které se podobá standardním řešením s osmi pozicemi.Pro zajištění rychlosti i současně úspory energie je verze R12 napájena rozhraním Thunderbolt™ 4 a je disponuje režimem úspory energie, který se automaticky aktivuje, jakmile připojený hostitelský počítač přejde do režimu spánku nebo je od jednotky R12 odpojen. Další úsporu energie zajišťuje také technologie GreenBoost společnosti PROMISE pro automatickou optimalizaci spotřeby energie a úrovně hluku ventilátorů.Systém R12 je postaven na špičkových patentovaných technologiích ukládání dat společnosti PROMISE – PromiseRAID a Boost Technologies – které zvyšují jeho výkon, bezpečnost i stabilitu.Jednotka Pegasus M8 s rozhraním Thunderbolt™ 5 a Pegasus M4 pro střih videa v rozlišení 8KJednotka Pegasus M8, která bude na trh uvedena již brzy, představuje nejnovější vysokorychlostní a vysoce výkonné úložné řešení společnosti PROMISE pro urychlení pracovních postupů, využívajících umělé inteligence. Výjimečná rychlost, které dosahuje díky podpoře rozhraní Thunderbolt™ 5 a technologií NVMe, definuje nové standardy rychlosti datových přenosů a zajišťuje tak zvýšení efektivity tvůrčí práce.Součástí "Dokonalého týmu" společnosti PROMISE je také vystavovaná jednotka Pegasus M4, která se ideálně hodí pro optimalizaci střihu videa v rozlišení 8K. Nabízí kapacitu až 32 TB SSD disků v poli kompletně na bázi technologie SSD a je určena pro prostředí mobilních studií.Živé představení jednotky VTrak J5960 Green JBODSpolečnost PROMISE představí také jednotku VTrak J5960 Green JBOD, která disponuje úložným systémem PetaByte Grade ZFS, vybaveným technologiemi společností Promise a Toshiba. Společnost Promise tuto jednotku představí v rámci další živé akce, během které předvede jeho přínosy pro optimalizaci archivace video souborů.Návštěvníci veletrhu IBC budou mít možnost tyto předváděcí akce zhlédnout na stánku 3.B33.(hala 3).O společnosti PROMISE Technology:Společnost PROMISE Technology je uznávaným světovým lídrem v oblasti streamovaného ukládání dat a může se pochlubit více než 30letými zkušenostmi. Inovativní řešení této značky, založená na vlastních technologiích PromiseRAID a Boost Family, jsou přizpůsobena jedinečným potřebám trhů v oblasti zabezpečení objektů, multimédií, cloudu a obecných IT. Vysoce zkušené prodejní a inženýrské týmy společnosti PROMISE jsou strategicky rozmístěny v regionech Severní a Jižní Ameriky, EMEA, JAPAC a Číny, aby mohly bezkonkurenční služby a podporu poskytovat zákazníkům po celém světě.Další informace najdete na webových stránkách https://www.promise.com/ Kontakt pro média: pr@promise.com
Čas načtení: 2024-11-01 13:45:00
Blood West: Dead Man´s Promise se blíží
Blood West: Dead Man’s Promise je vzrušující rozšíření, které vdechne nový život do již tak podmanivého světa Blood West. Toto DLC, vyvinuté téměř rok po původním vydání, mistrovsky staví na základech položených svým předchůdcem a představuje hráčům svěží nový příběh, který je poutavý a pohlcující zároveň. Článek Blood West: Dead Man´s Promise se blíží se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-09-04 17:30:50
Viewsonic podpořil projekt Česká cesta do vesmíru, spojil se s astronautem Alešem Svobodou
Americká firma Viewsonic podpoří českého astronauta Aleše Svobodu Ten se chystá zúčastnit simulované vesmírné mise Promise Ta se odehraje 6. až 8. září v tréninkovém centru Little Moon City Prague v pražských Dejvicích Společnost Viewsonic je známá především pro své projektory a monitory, nicméně jako každá velká firma tu a tam podpoří nějaký zajímavý projekt, který přesahuje hranice jejich zájmu. Nyní Viewsonic oznámil, že se stal partnerem simulované vesmírné mise Promise se záložním astronautem Alešem Svobodou, která se uskuteční ve dnech 6. až 8. září 2024 ve vědeckém tréninkovém centru Little Moon City Prague (LMCP) na ČVUT v pražských Dejvicích. ViewSonic zajistí technologickou podporu pro vizualizaci a komunikaci během této mise. Přečtěte si celý článek Viewsonic podpořil projekt Česká cesta do vesmíru, spojil se s astronautem Alešem Svobodou
Čas načtení: 2024-09-08 09:33:00
Splněný sen potápěče. Hydronaut stojí na počátku české cesty do vesmíru
Předpověď vesmírného počasí, sběr vzorků, zpožděná komunikace či týmová spolupráce. Nejen tím se zabývá mise PROMISE, simulovaný vesmírný let a výstup na povrch Měsíce, probíhající mezi 6. a 8. zářím na pražském ČVÚT. Tento projekt staví základy novodobého cesty Česka do vesmíru. Hovořili jsme s členy týmu, kteří stojí nejen za misí PROMISE, ale byli s projektem ještě v době, kdy habitat Hydronaut fungoval na dně zatopeného lomu.
Čas načtení: 2024-11-11 19:00:56
Cannabis Shows Promise For Dementia Management - Evrim Ağacı
Cannabis Shows Promise For Dementia Management Evrim AğacıThe Promise of Cannabinoid Therapy for Agitation in Advanced Alzheimer Disease: Brent Forester, MD, MSc Neurology Live
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-31 15:04:56
Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Jordánsko se vydalo na západní cestu
V Jordánsku jsem díky IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) již podruhé. Poprvé jsme se v roce 2013 bavili o tom, jak začít komunikaci s veřejností o projektu velké jaderné elektrárny. Od té doby JAEC (Jordan Atomic Energy Commission) udělala kus práce, vydala mnoho informačních materiálů, uspořádala řadu setkání, debat, výstav, zorganizovala televizní reklamní kampaň, pracují se sociálními sítěmi, vysokoškolskými studenty, v parlamentu pouštěli film Pandora´s promise, pro děti vytvořili komiks. Od rozhovorů s dodavateli velkých jaderných elektráren, jako byla Areva nabízející reaktor ATMEA, Kanada (CANDU), Rusko, které nabídlo nejlepší finanční podmínky a vyškolilo již asi 100 studentů v jaderné fyzice a technice, došli v Jordánsku až k nejnovějšímu rozhodnutí orientovat se na SMR – malé modulární reaktory. Méně vody, levnější stavba Největší problém s velkou elektrárnou je zde v pouštní zemi samozřejmě voda. Zvažovali model, kterého užívá Palo Verde v USA v arizonské poušti, tj. chlazení odpadní vodou z velkého města. I případný SMR bude chlazen stejně, ale potřebuje vody méně. Jedna z variant se vrátila i k možnému umístění poblíž města Akaba na kratičkém pobřeží Rudého moře. Zde je možné chladit mořskou vodou a navíc oblast je hodně průmyslová a potřebovala by spolehlivé zásobování elektřinou i procesním teplem. Cítí časový tlak – Jordánsko je z 95 % závislé na dovozu energií. Dovážejí ropu ze zálivu, plyn z Egypta, prodělávají na tom sedm miliard dolarů ročně (roční HDP je 38 miliard). Nemohou to řešit zdražením elektřiny pro obyvatele. Našli nějaký břidličný plyn a diskutují o jeho možném dolování. Slunce a vítr mají omezené použití (paradoxně jen několik málo míst v zemi má dobré větrné podmínky a solární panely zanáší písek a přehřívají se). Jedna z cest, kterou se energetika bude ubírat, bude určitě fotovoltaika. Dnes mají instalovaných ve FV 10 GW, chtějí jít až na 22 GW, ale i kdyby osadili všechny pouště, budou potřebovat zdroj pro základní zatížení. Chytré ženy v akci Bylo moc milé potkat kolegyně, které se zúčastnily také minulé mise. Randa Kodah právě slavila 16 let u JAEC, z mladičké Jasminy se stala zodpovědná pracovnice jaderného regulátora. Tým JAEC obohatilo několik nových dívek, chytrých a akčních, jedna z nich vystudovala v Rusku a pro JAEC pracuje jako dobrovolník, stará se o sociální média. V jaderné komunikaci zde pracuje hodně žen. Semináře se zúčastnili i dva muži z uranových dolů. Jordánsko těží uran jako vedlejší produkt těžby fosfátů, ale jsou s tím teprve na počátku. Pět let usilovné komunikace Udělala jsem si soukromý miniprůzkum mezi oběma taxikáři, co mne vezli, oba o tom, že Jordánsko chce postavit jaderný zdroj, věděli. V národním muzeu měli sekci o energetice a v návštěvnickém průzkumu mělo jádro 7 % podporovatelů, zhruba stejně jako další možnosti (voda, vítr, ropa, plyn, uhlí, odpady...), kromě slunce – to se 44 % vedlo. Celonárodní průzkum mezi 2 500 respondenty ukazuje, že podpora jádra je 66 %. V roce 2017 spustili první reaktor - experimentální (JRTR), který teď využívají pro medicínské aplikace, dopování polovodičů a materiálový výzkum. Proti jeho výstavbě byli nejvíc dovozci radiofarmak ze zahraničí, protože jeho spuštěním přišli o byznys. V roce 2017 také za podpory IAEA slavnostně otevřeli největší vědecké výzkumné centrum na Středním východě – SESAME (Synchrotron-light for Experimental Science and Applications in the Middle East). Obojího hojně využívají v komunikaci. Do školních osnov se jim podařilo včlenit nauku o jaderné fyzice. A v TV show o úspěšných jordánských studentech představovali první mladé jaderníky. Soláry zvyšují státní dluh Potenciálních dodavatelů SMR, malých modulárních reaktorů, mají asi sedm, největší naděje vidí v NUSCALE, Rols-Royce, Ruském RITM a čínském, který už prý Čína staví. Chtějí, aby uměl i odsolování mořské vody, protože problém s pitnou vodou je asi stejně velký jako s energií. Když vše půjde dobře, v roce 2022 chtějí začít stavět a 2027 spouštět. JAEC se pak změní na Jordan Nuclear Operating Company. Ministerstvo píše národní energetickou politiku, ale nic není jisté. V Akabě postavili terminál na kapalný plyn z Kataru, protože Egypt je krajně nespolehlivý dodavatel a cena ropy ze zálivu stoupá (v roce 2018 kvůli tomu byl státní deficit o 150 milionů větší). Řada soukromých firem staví soláry, protože jsou dotované. To ovšem působí na obyvatele velmi negativně, protože vědí, že v noci všechny soukromníky dotují z plateb za elektřinu a doplácejí tak na ty, kteří si ve dne užívají solární proud zadarmo. I kvůli solárům se zvyšuje státní zadlužení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Odpor proti jádru Jordánští komunikátoři cítí velkou nespravedlnost, že Němci za jeden seminář proti jádru utratí víc peněz, než kolik má JAEC na komunikaci na celý rok. Zajímavé přitom je, že dokonce ani komunikátoři z JAEC nevěděli, že při jaderné události ve Fukušimě nikdo nezemřel. Pan ředitel JAEC byl velmi zklamán z protijaderného vývoje v některých evropských státech a považuje jej za nesmyslný. Jak je to s jádrem v USA Oba kolegové, co byli v Ammánu se mnou, byli z USA. Počet reaktorů jim klesl ze 103 na 98, ale podíl na celostátní energetice mají stejný, protože zlepšují capacity faktor, využitelnost. Jaderky se zavírají z ekonomických důvodů, protože USA se vrhlo ve velkém na těžbu domácího břidličného plynu. Plyn je tedy levný. Jakýsi profesor ze Stanfordu horuje pro vítr a argumentuje tím, jak dlouho se nová jaderka licencuje a staví, a že po celou tu dobu už vítr může vyrábět. Strategie komunikace Hlavní náplní naší letošní mise bylo připomínkovat strategii a vyleštit ji tak, aby ji příslušné úřady schválily a daly na ni prostředky finanční i lidské. Je obdivuhodné, jak ti lidé s nadšením pracují už dlouho s minimálními zdroji za pomoci dobrovolníků z univerzit, výzkumného reaktoru a vědeckých center, a čeho všeho již dosáhli. Držím jim palce. Jordánsko je malá země (jen o malinko větší než ČR) s 9,5 milionem obyvatel, z čehož téměř polovinu tvoří uprchlíci z okolních válečných zón. Váží si své stability, kterou přičítají hlavně osvícenému králi. Panovník sice odvozuje svůj rodokmen přímo od proroka Mohameda, ale přesto ženy nemusí nosit hidžáb, a celá země jde velmi "západní" a civilizovanou cestou. Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).
Čas načtení: 2024-03-12 13:52:58
Premier League clubs accused of 'empty promise' on EFL funding
The politician who chairs the Culture, Media and Sport committee accuses Premier League clubs of making an "empty promise" about a new funding deal for the English Football League.
Čas načtení: 2024-03-15 06:19:00
Breakthrough Therapy Obliterates Deadly Brain Tumor in Days - ScienceAlert
Breakthrough Therapy Obliterates Deadly Brain Tumor in Days ScienceAlert‘Nothing else that has had this effect’: New treatment shrinks brain tumors in small clinical trial at Mass. General The Boston GlobeBreakthrough New Therapy Makes Deadly Brain Tumour Disappear In Days NDTVEarly clinical trial results show 'dramatic and rapid' regression of glioblastoma after next generation CAR-T therapy Medical XpressLiving drugs that reprogram patients’ immune cells show early promise against hard-to-treat brain tumors CNN
Čas načtení: 2024-04-10 10:44:00
Iran reiterates promise to retaliate against Israel over killings of generals - The Associated Press
Iran reiterates promise to retaliate against Israel over killings of generals The Associated PressIsrael threatens direct strike on Iran if Tehran attacks from own soil The Times of IsraelKhamenei says Israel 'must be punished' for Syria embassy attack ReutersWill Iran go to war with Israel? There are a few ways the expected retaliatory strike could play out. Slate
Čas načtení: 2024-04-25 03:14:11
Labour 'vow to nationalise rail' and school stabbing
Labour's election promise on the train network and a "horrific" Wales stabbing feature in the papers.
Čas načtení: 2024-04-30 06:46:17
Patch to protect against measles in children shows promise - BBC.com
Patch to protect against measles in children shows promise BBC.comView Full Coverage on Google News
Čas načtení: 2024-06-04 05:05:56
Intel Unveils Lunar Lake Architecture: New P and E cores, Xe2-LPG Graphics, New NPU 4 Brings More AI Performance AnandTechThis is Lunar Lake — Intel's utterly overhauled AI laptop chip that ditches memory sticks The VergeIntel's new “Lunar Lake” chips promise big GPU and NPU upgrades, minor CPU boosts Ars TechnicaIntel Computex 2024 keynote: Intel CEO lays out its AI PC plans for the year TechRadarIntel unwraps Lunar Lake architecture: Up to 68% IPC gain for E-cores, 16% IPC gain for P-Cores Tom's Hardware
Čas načtení: 2024-06-05 05:19:54
Male birth control gel shows promise in early-stage clinical trials - The Washington Post
Male birth control gel shows promise in early-stage clinical trials The Washington PostNo hormones, no problem: YourChoice's first-of-its-kind male birth control is safe for men, so far Fierce BiotechMale birth control applied as gel to shoulders works faster than other methods, trial shows Sky NewsBreakthrough in male birth control, new gel reduces sperm count The Jerusalem PostInvestigational Male Contraceptive Suppresses Sperm Rapidly Medscape
Čas načtení: 2024-06-09 06:30:46
Parties pitch policies ahead of manifesto launches
Labour promise more prison places as the Conservatives pledge mental health support to help people into work.
Čas načtení: 2024-06-09 15:08:00
Electioncast: Manifesting Manifestos
What could parties promise this week?
Čas načtení: 2024-06-12 06:12:18
The Papers: Sunak 'promises tax cuts' and 'giveaway condemned'
The PM's promise of £17bn in tax cuts and claims about the risk of voting Labour or Reform lead the papers.
Čas načtení: 2024-06-12 06:04:22
Greens to call for tax hike on wealthy at manifesto launch
Follow us for updates and reaction as the Greens promise a “game-changing” transformation for Britain.
Čas načtení: 2024-06-20 20:09:20
Scottish Greens manifesto: Key policies analysed
The Scottish Greens promise to "turbo charge" Scotland's journey to net zero.
Čas načtení: 2024-06-28 07:24:00
Trump, Asked About Revenge, Says Biden 'Could Be a Convicted Felon' - The New York Times
Trump, Asked About Revenge, Says Biden 'Could Be a Convicted Felon' The New York TimesTrump responds to question about promise to ‘go after’ political opponents CNNVideo Donald Trump's felony conviction brought up on debate stage ABC NewsTrump says Biden 'could be a convicted felon as soon as he gets out of office' Fox News