Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-25 17:21:49

Sportovní fanoušci musí být ve střehu, nová Oneplay spolkne Voyo i O₂ TV

Jedinečný sportovní obsah, v češtině a na jednom místě. Z placené platformy Voyo a z kanálů O₂ TV se totiž stává Oneplay, nová unikátní služba, která vstoupí do českých domácností už 10. března. Vzhledem k různým vysílacím právům chce v rámci technologické vymoženosti nabízet ten nejlepší sport z televize a streamingu na jednom místě, ať už jde o nejvyšší domácí soutěže v hokeji či ve fotbale, nebo také třeba o Ligu mistrů či formuli 1. Předplatitelé se mohou těšit i na možnost zpětného přehrání nebo oceňovanou originální tvorbu.

Čas načtení: 2025-02-25 18:42:00

Generální ředitel Novy Grunt o Oneplay: Měli jsme 300 názvů, z nichž jsme vybírali

Ze služeb Voyo a O2 TV se stává Oneplay. Nová platforma, která slibuje divákům to nejlepší z televize i streamingu na jednom místě. V rámci speciálního studia TN Live se přímo na místě o novince rozpovídali generální ředitel Daniel Grunt, ředitel vývoje obsahu Michal Reitler a programová ředitelka Silvia Majeská.

Čas načtení: 2025-02-25 12:07:59

Z Voyo a O2 TV se stává Oneplay

Oblíbené pořady, filmy i jedinečný sportovní obsah, a to vše v češtině a na jednom místě. Z Voyo a O2 TV se stává Oneplay, nová unikátní služba, která vstoupí do českých domácností už 10. března. Předplatitelé se mohou těšit i na zajímavé statistiky u sportovních zápasů, možnost zpětného přehrání nebo oceňovanou originální tvorbu. Služba poskytne

Čas načtení: 2025-04-10 16:00:00

Ředitelkou akvizice sportu a placených kanálů Novy je Anna Lenerová z O2 TV

Vedení televizní skupiny Nova posílila Anna Lenerová. Ujala se nově vytvořené pozice ředitelky akvizice sportu a placených kanálů. V nové roli se stává klíčovou součástí týmu, který má na starosti rozvoj nové služby Oneplay, oznámila Nova v tiskové zprávě.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 11:10:31

Audi má nového šéfdesignéra. Stává se jím Massimo Frascella, který dříve působil u Jaguaru a Land Roveru

Budoucí vedoucí designérského oddělení značky Audi se jmenuje Massimo Frascella. Nový šéfdesignér nahradí plánovaně od 1. června Marca Lichteho, který převezme nové úkoly v rámci koncernu. Frascella, absolvent turínské školy Istituto d’Arte Applicata & Design, zahájil svou kariéru ve společnosti Stile Bertone. Další pracovní zkušenosti sbíral ve společnostech Ford Motor Company a Kia. Od roku … Audi má nového šéfdesignéra. Stává se jím Massimo Frascella, který dříve působil u Jaguaru a Land Roveru Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2024-03-02 20:44:36

Video se zeleným laserem v Texasu se stává virálním, ale co to je?

Video se zeleným laserem v Texasu se stává virálním, ale co to je? Někteří se domnívají, že se jedná o pokročilé vojenské technologie. (Foto:... Článek Video se zeleným laserem v Texasu se stává virálním, ale co to je? se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení:

E-shopy, zásilkové obchody, digitální platformy po zásadních změnách – účetně, daňově

[skoleni-kurzy.eu] Na semináři se seznámíte s dopady novely zákona o DPH, která zavedla místo režimu zasílání zboží, režim prodeje zboží na dálku. V důsledku toho dochází k rozšíření režimu jednoho správního místa - one-stop-shop - u těch zdanitelných plnění za prodej zboží do jiných členských států, kdy příjemcem plnění je osoba nepovinná k dani. Nejčastěji jde o katalogové obchody a e-shopy. Kromě toho zavádí do zákona o DPH termín elektronické rozhraní, které se v některých případech stává tzv. domnělým dodavatelem, zatímco v jiných případech nevstupuje do fakturačního vztahu mezi prodejcem a jeho zákazníkem objednávajícím přes platformu. * • vymezení prodeje zboží na dálku a jeho zavedení do ZDPH od 1. 7. 2021, • režim jednoho správního místa OSS One Stop Shop, první zkušenosti, • místo uskutečnění zdanitelného plnění u prodeje zboží na dálku, • fakturace za prodané zboží v režimu prodeje zboží na dálku při využití režimu OSS, • nastavení ekonomického systému a účtování prodejů v rámci prodeje zboží na dálku, • časové souvislosti v DPH, • účtování prodejů zboží na dálku, • za jakých podmínek se e-shop může stát elektronickým rozhraním a naplnit, tak definici paragrafu 13a novely ZDPH týkající se elektronického rozhraní, • prodeje přes e-shop se zahájením přepravy v jiném členském státu, další nestandardní situace dropshipping ad., • elektronické rozhraní a jeho definice v ZDPH a v předpisech EU aneb kdy se e-shop stává elektronickým rozhraním pro potřeby DPH, • elektronické rozhraní a domnělý dodavatel – popis situací, kdy se elektronické rozhraní stává domnělým dodavatelem a vstupuje pro potřeby vypořádání DPH do vztahu mezi prodejcem a zákazníkem, • ukázka fungování typického elektronického rozhraní propojujícího prodejce a zákazníka s důrazem na modely fakturace a uplatňování DPH včetně účtování služeb poskytnutých elektronickým rozhraním prodejcům, • nákupy zboží tuzemskými plátci na digitálních platformách – daňově, účetně, • přijaté služby tuzemskými plátci na digitálních platformách – daňově, účetně. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2025-01-17 14:25:00

Pohánět vpřed digitální éru. Huawei zveřejňuje deset hlavních trendů datových center pro rok 2025

Šen-čen (Čína) 17. ledna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei nedávno uspořádala konferenci na téma Deset hlavních trendů v oblasti datových center v roce 2025. Jao Čchüan, prezident společnosti Data Center Facility Domain, vysvětlil na konferenci deset hlavních trendů s cílem vdechnout nové impulsy rozvoji odvětví datových center (DC) v éře umělé inteligence, získat přehled o transformaci a vést skokový rozvoj tohoto odvětví.Jak Jao Čchüan uvedl, datová centra se díky neustálým inovacím v technologiích pro modelování základů AI posouvají od výpočetního výkonu pro všeobecné použití k inteligentnímu výpočetnímu výkonu. Výkon a síla serverů se výrazně zlepšily a konstrukce clusterů s 1000 GPU, 10.000 GPU a 100.000 GPU se stala normou. Odvětví datových center je zavaleno nebývalými možnostmi rozvoje a zároveň čelí výzvám v oblasti spolehlivosti, vysokého výkonu, vysoké poptávky po elektřině a nejistoty.Na základě hlubokých poznatků a dlouhodobých zkušeností zveřejnila společnost Huawei deset hlavních trendů pro datová centra v roce 2025, které se zaměřují na spolehlivost, flexibilitu a udržitelný rozvoj. Snaží se tak sdílet své postřehy a myšlenky o zařízeních datových center s umělou inteligencí, budovat vysoce spolehlivou výpočetní základnu a pohánět digitální éru kupředu.Trend 1: Spolehlivost se stává primárním základním požadavkem na inteligentní výpočetní datová centraBezpečnost je hlavní prioritou výstavby datových center ve srovnání s náklady. Zejména v éře inteligentních počítačů prudce stoupá hodnota zařízení AI a stále se rozšiřuje rozsah oblasti poruch. Proto se spolehlivost stává primárním základním požadavkem na datová centra inteligentních počítačů. Spolehlivost datových center je v podstatě spolehlivostí v celém životním cyklu. Zahrnuje komponenty, produkty, architekturu, služby a provoz a údržbu. Datové centrum s nízkou spolehlivostí bude mít za následek vyšší provozní náklady. Aby bylo možné dosáhnout nízkých nákladů v pravém slova smyslu, musí být zajištěna spolehlivost.Trend 2: Izolovaná architektura je nejlepší volbou k zajištění spolehlivosti inteligentních výpočetních zařízeníHustota výkonu inteligentních výpočetních středisek neustále roste. Elektrická zařízení se obvykle vyznačují vysokým napětím a velkým proudem, a proto je velmi důležité zajistit jejich bezpečný a spolehlivý provoz. Pro zajištění stabilního chodu služeb se upřednostňuje vzdálené nasazení elektrických zařízení datových center. Kromě toho musí být elektrické vybavení, pokud je uloženo v místnosti s hlavním vybavením, izolováno od hlavních služeb a instalováno standardním způsobem. Pro minimalizaci důsledků pro služby je třeba zohlednit požadavky na dobu požární odolnosti, hašení vodou, nouzové větrání a vypnutí jedním kliknutím.Trend 3: Nepřetržité chlazení je povinnou součástí inteligentní výpočetní techniky s vysokou hustotouV éře umělé inteligence je koexistence vzduchu a kapaliny dlouhodobým procesem. Kapalinové chlazení je nevyhnutelným trendem a nepřerušované chlazení se stane povinnou schopností pro inteligentní počítače s vysokou hustotou. Nepřerušované chlazení znamená nulové přerušení chlazení při správném chodu datového centra a rychlé obnovení chlazení v případě výjimek. Díky tomu mohou datová centra pracovat stabilně.Trend 4: Umělá inteligence výrazně zlepší aktivní zabezpečení provozu a údržby v datovém centruDíky technologiím umělé inteligence lze přesně předcházet poruchám, jako jsou výpadky napájení, požáry a vysoké teploty v datových centrech. To usnadňuje přechod od pasivní reakce k aktivní údržbě a umožňuje předem identifikovat potenciální rizika, což výrazně zvyšuje spolehlivost datových center.Trend 5: Profesionální služby jsou pevnou zárukou spolehlivosti provozu datových centerŽivotnost datového centra je obvykle 10 až 15 let a údržba je v celém životním cyklu datového centra významnějším faktorem než vybavení. Profesionální služby jsou klíčem k dlouhodobému a spolehlivému provozu datového centra. Díky profesionálnímu umístění a řízení celého procesu dodávky datového centra nejsou při instalaci ponechána žádná potenciální rizika. Kromě toho jsou zavedeny technologie umělé inteligence, které místo reakce na poruchy zavádějí prediktivní údržbu a zajišťují spolehlivost datového centra po celou dobu jeho životního cyklu.Trend 6: Modulární architektura je klíčem ke zvládnutí nejistoty požadavků na datová centra s umělou inteligencíPro datová centra s umělou inteligencí je nutná modulární architektura, aby bylo možné flexibilně řešit nejistotu požadavků na datová centra s umělou inteligencí. Modulární architektura se vyznačuje standardizovanými místnostmi pro zařízení, modulárními funkcemi a oddělenými elektromechanickými zařízeními, které mohou zajistit nasazení na vyžádání a pružné škálování základních subsystémů a flexibilní přizpůsobení budoucímu vývoji služeb. Vezměme si jako příklad datové centrum Wu-chu v Číně. Díky přijetí modulární architektury je toto datové centrum dodáno během tří měsíců a podporuje pružné škálování v budoucnosti.Trend 7: Prefabrikace subsystémů je efektivní metodou pro rychlé dodání datového centra s umělou inteligencíPrefabrikace zajišťuje vyšší efektivitu výroby. Datová centra, v nichž jsou umístěny prefabrikované subsystémy, mohou lépe splňovat požadavky na služby AI, pokud jde o pružnost a rychlé zavádění. Prefabrikace subsystémů není prostou montáží, ale produkcí řešení. Musí projít profesionálním návrhem, simulací, testováním a automatickou kontrolou, aby byla zajištěna kvalita dodávky produktu. Kromě toho se díky tovární prefabrikaci a předběžnému uvedení do provozu snižuje pracovní zátěž na stavbě o 90 %. To výrazně zkracuje dodací lhůtu a poskytuje záruku rychlého a kvalitního dodání datových center s umělou inteligencí.Trend 8: Vysoká účinnost napájecího zdroje je v datových centrech s umělou inteligencí stále cennějšíScénáře s vysokou hustotou a značnou výpočetní kapacitou představují náročnou výzvu pro odvod tepla. Od vzduchového chlazení po chlazení kapalinou se účinnost napájecího zdroje stává hlavním faktorem energetické účinnosti. Při pohledu na účinnost napájení datových center je třeba se zaměřit na účinnost napájení paralelního systému namísto účinnosti napájení jednoho zařízení a na inovace architektury. Například zdroj nepřerušovaného napájení může mít vysokou účinnost 99,1 % a realizovat přepínání mezi režimy za 0 ms při práci v režimu superúsporného řídicího provozu (S-ECO).Trend č. 9: Umělá inteligence umožňuje zlepšit komplexní energetickou účinnost v datových centrechKromě zlepšení účinnosti napájení a chlazení mohou technologie AI více přispívat k umožnění propojení mezi vrstvami 1 a 2. Ve scénáři chlazení vzduch-kapalina existují miliony optimalizačních parametrů, což exponenciálně komplikuje optimalizaci. K dosažení optimálního chladicího účinku lze využít technologii optimalizace energetické účinnosti AI, která nahradí tradiční manuální optimalizaci. Díky použití technologií AI jsou datová centra energeticky úspornější a účinnější.Trend 10: Spolupráce výpočetní techniky a elektřiny se stane novým způsobem výstavby datových centerVýpočetní výkon je klíčem k umělé inteligenci a elektřina je pro výpočetní výkon nezbytná. Vzhledem k tomu, že spotřeba energie datových center stále roste, bude řešením pro snížení spotřeby energie datových center přímé ekologické napájení. Kromě toho mohou být datová centra jako zátěžový článek integrace výroby energie, sítě, zátěže a skladování propojeny s elektrickou sítí, aby se zlepšila účinnost využití sítě (GUE) prostřednictvím regulace frekvence a snižování špiček. Datová centra mohou pružně plánovat zatížení na základě požadavků na trénink a odvozování AI, aby bylo dosaženo celkové optimální účinnosti. Při pohledu do budoucnosti bude synergie mezi výpočetní technikou a energií sloužit jako nový způsob konstrukce datových center, což podpoří jejich udržitelný rozvoj.V éře umělé inteligence se společnost Huawei Data Center Facility zaměří na kvalitu a technologické inovace, aby vytvořila vysoce spolehlivé, flexibilní a udržitelné řešení napájení pro inteligentní výpočetní centra, pomohla zákazníkům a partnerům využít příležitosti inteligentních výpočtů a maximalizovat výkon každého wattu ve snaze pohánět digitální éru vpřed.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2597552/image.jpgKONTAKT: luojintao2@huawei.com   

Čas načtení: 2025-04-18 10:11:45

Under Armour: Když se sportovní výbava stává hnacím motorem výkonu

Ve světě sportu, kde každý pohyb, každý krok a každá vteřina rozhoduje, není prostor pro kompromisy. A právě tam nachází své místo značka, která si klade jediný cíl: posouvat hranice lidských možností. Under Armour není jen sportovní výbava. Je to spojení funkčnosti, inovací a designu, které se stává přirozeným partnerem v tréninku, na závodní dráze […] Článek Under Armour: Když se sportovní výbava stává hnacím motorem výkonu se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2025-04-18 10:11:45

Under Armour: Když se sportovní výbava stává hnacím motorem výkonu

Ve světě sportu, kde každý pohyb, každý krok a každá vteřina rozhoduje, není prostor pro kompromisy. A právě tam nachází své místo značka, která si klade jediný cíl: posouvat hranice lidských možností. Under Armour není jen sportovní výbava. Je to spojení funkčnosti, inovací a designu, které se stává přirozeným partnerem v tréninku, na závodní dráze […] Článek Under Armour: Když se sportovní výbava stává hnacím motorem výkonu se nejdříve objevil na Super Magazín.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Ekonomický zázrak aneb Jak se z ekonomie temné stala ekonomie světlá

V příbězích se občas stává, že entita projde totální proměnou osobnosti a z temné postavy se stane postava světlá nebo naopak. Z anděla Lucifera se stává vládce temnoty, podobně padne Saruman či Anakin Skywalker, který se ovšem nakonec vrátí na...

Čas načtení: 2020-12-18 13:45:00

Tesco online nákupy - Zkušenosti

Tesco potraviny online už využíváme nějaký ten rok. V posledních měsících tam řešíme většinu nákupů potravin a drogerie. Za co je můžeme pochválit a na co si dát pozor? Tesco potraviny online - KladyVelký palec nahoru zaslouží řidiči. Vždy přijedou v určený čas, jsou dobře naladění a ochotní i nad rámec svých povinností. Ceny za dopravu se pohybují mezi 59 a 99 korunami dle času, který si zvolíme. Do Tesca to máme cca 25 kilometrů, vychází to tudíž šul nul. Teplota chlazeného a mraženého zboží byla zatím pokaždé OK. Pečivo čerstvé, obaly nepoškozené. Pokud se Vám zboží nelíbí, můžete ho bez problémů vrátit.  Ceny jsou stejné jako v Tesco hypermarketu včetně akcí. Výběr produktů mají obří. Tesco potraviny online - ZáporyStává se, že nabízejí i to, co nemají. V takovém případě buď nepřivezou nic nebo zboží nahradí jiným, které je podobné. Náhrady bývají semtam mimo mísu (místo 100% juice dají 20% vodičku, vyberou něco za dvojnásobnou cenu atp.). Naštěstí se to stává minimálně. Z desítek objednaných položek jde o nižší jednotky. Už několikrát se nám stalo, že bylo maso těsně před koncem trvanlivosti. Třeba pstruha jsme museli vrátit, přišel v den, kdy měl být spotřebován a nevypadal dvakrát svěže. Vyřešeno přes infolinku slevou na další nákup.Na co si dát pozorNakupujete za ceny, které jsou platné v den doručení, tzn. je-li položka v akci dnes a má být doručena pozítří, kdy už akce neplatí, bude vás stát běžnou cenu. Samozřejmě vás na to během nákupu upozorní. Před několika týdny musel management Tesca ukázat svou aktivitu. Přišli tudíž se skvělou novinkou. Pokud změníte výběr položek, musíte pokaždé kartou znovu zaplatit. Díky této úžasné inovaci se nám dvakrát stalo, že platba na Internetu neproběhla a museli jsme zacvakat u řidiče.Proč konkurence spí?Tesco je jediným z velkých řetězců, kdo v takovém rozsahu rozváží zboží. Přitom k tomu není potřeba vlastnit vozový park ani žádné technologické vymoženosti. Řidiči jsou externisté, jezdí se svými dodávkami. Zboží je v běžných bedničkách. Chlazené a mražené pak v obyčejných boxících obložené ledem.Myslím, že konkurence do toho nejde zkrátka z toho důvodu, že přes Internet nakoupíte jenom to, co opravdu potřebujete. Zatímco z krámu mnohdy přinesete i nechtěné, což samozřejmě generuje obří tržby navíc.ResuméPokud to máte do většího obchodu dál, můžeme Tesco potraviny online jen doporučit.

Čas načtení: 2012-03-01 17:00:00

Neplodnost – fakta o neplodnosti a její příčiny

Neplodnost je tématem, se kterým se setkáváme bohužel dennodenně a pomalu, ale jistě se stává problémem lidstva, neboť díky uspěchané době, špatné životosprávě a stresu se stává stále častějším problémem nejenom u lidí zralejšího věku. Každý z nás se určitě setkal s párem, který roky bojoval o založ ...

Čas načtení: 2023-10-01 09:01:11

GINGER SHOT: Funguje, nebo lejete prachy do kanálu?

Co jsou ty módní ginger shoty, tedy zázvorové panáky, vlastně zač? V podstatě jde o koncentrované nápoje vyrobené z čerstvé zázvorové šťávy. Protože zázvor může být sám o sobě dost ostrý, často se do samotných panáků přidává citronová nebo jiná šťáva, aby byly o něco chutnější. A našly si své místo na trhu, malé lahvičky vidět jsou v obchodech i eshopech ze zdravou výživou. Vyplatí se do nich investovat, nebo jde o vyhozené peníze? Myšlenka používat zázvor pro jeho povzbuzující účinky není nic nového, to se řešilo už v Číně a Indii před více než 5 000 lety. Dnes je to jen v jiném hávu a na ginger shots přísahají TikTokeři a známé osobnosti jako Selena Gomez, u nás například herci Jakub Štáfek nebo David Novotný. Ale funguje to? Tady je názor experta: "Zázvor má protizánětlivé a antioxidační vlastnosti, které se připisují látkám jako je gingerol," říká Clarissa Lenherr, londýnská odbornice na výživu, která se posledních několik let věnuje převýchově a odstraňování stigmat a předsudků týkajících se zdraví a wellness. "Ginger shoty tak skutečně mohou pomoci podpořit zdravý imunitní systém." "Zázvor obsahuje určité enzymy, které mohou pomoci při nadýmání, snižování plynatosti a zácpě, takže může pomoci těm, kteří trpí syndromem dráždivého tračníku," říká Lenherr. "Má také vazodilatační účinky, což znamená, že může pomoci uvolnit cévy a potenciálně zlepšit krevní oběh. Jedním z hlavních důvodů, proč tolik lidí začalo pít zázvorové panáky, je však to, že se ukázalo, že má pozitivní účinky na řízení hladiny glukózy a citlivost na inzulín." To v podstatě znamená, že dokáže vyrovnat hladinu cukru v krvi, dodat vám příliv energie a zlepšit náladu. V 30denní studii vydané v časopisu Pakistan Journal of Biological Sciences z roku 2009 bylo zjištěno, že zázvor může zvýšit hladinu dvou nejdůležitějších neurotransmiterů, které zlepšují náladu: serotoninu a dopaminu. Serotonin je známý jako "molekula štěstí" a dopamin se nazývá "molekula motivace", takže i když vás ginger shoty nevyléčí z úplně všech bolestí, mohou vám skutečně trochu pomoci. A fungují i na hubnutí, jak se často dočteme? "Zatím nejsou k dispozici vědecké poznatky, které by to plně potvrzovaly," říká Lenherr. "Podstatná část výzkumu se opírá o studie na zvířatech nebo o pokusy in vitro s použitím lidských buněk v kontrolovaném prostředí, a proto potřebujeme další rozsáhlý výzkum, než účinnost ginger shotů na hubnutí bude možné potvrdit." Takže na to nespoléhat. A jsou v pití zázvorových panáků nějaká rizika? "Pokud trpíte refluxem nebo máte citlivý žaludek, doporučuji zázvorový shot naředit ve vodě," říká Lenherr. Další otázkou je bezpečnost během těhotenství. "O tom, zda je bezpečné užívat zázvor během kojení, toho není mnoho známo, ale byla bych raději opatrná," říká expertka. "Navíc zázvor obsahuje něco, co se nazývá salicylát, což je přírodní prostředek na ředění krve. Pokud tedy užíváte léky na ředění krve jako je warfarin, nemusí být užívání zázvoru dobrý nápad." Takže pokud právě nekojíte nebo neberete léky na ředění krve, směle do toho! A klidně zkombinujte do koktejlu s dalšími složkami s potvrzeným účinkem, jako je kurkuma, citronová šťáva, kajenský pepř a jablečný ocet.     Images by Jaqueline Pelzer, Farsai Chaikulngamdee, Åsa Pålsson and Caglar Araz from Unsplash  

Čas načtení: 2023-10-09 12:13:39

Výstava Stava – Terplo – Energie v ostravě

Výstavu  Stavba – teplo – energie můžete navštívit v termín 13.10. – 14.10.2023, Trojhalí Karolina. Co konkrétně vás na výstavě čeká? Najdete zde řešení úspor nákladů na vytápění budov. Vybírat můžete z nabídky topných systémů a topných folií, solárních kolektorů na ohřev vody i solárních osvětlení, tepelných čerpadel a také … The post Výstava Stava – Terplo – Energie v ostravě appeared first on ZahradniDenik.cz.

Čas načtení: 2021-10-04 10:40:02

Poprvé vychází v audioknižní podobě román Pavla Frýborta Vekslák

Pavel Frýbort, autor bestseleru z 80. let Vekslák, byl publicista, prozaik, dramatik a překladatel z polštiny, který dokázal ve svých románech překvapit napínavými příběhy s kriminální zápletkou. Hlavními hrdiny jeho knih jsou obyčejní lidé, mající sny a ideály, ale při cestě za nimi se stávají oběťmi manipulací vyšších mocí a často pak musí bojovat i o holý život. Román Vekslák, jenž nyní vychází v audioknižní podobě, je sondou do prostředí šmelinářů všeho druhu v socialistickém Československu z konce 80. let. Od roku 1988, v průběhu tří desítek let, se již dočkala několika vydání a filmového zpracování. Nyní poprvé vychází jako audiokniha, kterou načetl herec Jiří Suchý z Tábora. Vekslák je z dnešního pohledu nadčasovým příběhem o tom, jak dokáže člověka honba za majetkem a luxusem úplně zničit. Student ekonomie Michal Najman se postupně zaplétá do černého obchodu s tuzexovými bony a valutami. Ocitá se na šikmé ploše a propadá se stále hlouběji do pražského zločineckého podsvětí. Vytváří rafinované pasti na své protivníky, obětí se však nakonec stává on sám. Kniha Pavla Frýborta zachytila utajený svět překupníků a zbohatlíků v dobách normalizace. Knihu Vekslák do zvukové podoby převedl producent a režisér Alan Piskač, který zvolil jako interpreta herce Jiřího Suchého z Tábora, jenž má za sebou již mnoho audioknižních zkušeností a dvakrát byl nominován jako nejlepší rozhlasový herec v populární anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec. V audioknižním zpracování rychlé dějové zvraty, kriminální i erotické zápletky a překvapivé pointy dokresluje původní hudba Jakuba Přibyla. Zajímavostí je, že herecký interpret Jiří Suchý z Tábora se narodil ve stejném roce, kdy se odehrává děj knihy. Sám k tomu poznamenal: „Právě proto, že jsem se v tom roce narodil, není mi ta doba až tak vzdálená jako například mým dětem. Nicméně absurdní mi samozřejmě přijde všechno – ta potřeba podvádět, krást, aby člověk měl alespoň na něco, co by si přál. A často to byla jediná cesta v žebříčku hodnot. Román Vekslák mě ale strhl především propracovaností psychologické spirály, kdy se z malého neškodného zlodějíčka postupně stává skutečný zločinec.“ Audioknihu Vekslák vydává Supraphon na CD-mp3 i v digitálních formátech 8. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-02 17:55:04

U knihovny s Petrem Bílkem: Nová kniha Karla Hvížďaly ukazuje, jací my Češi jsme

Karel Hvíždala (1941) si ke svým nadcházejícím osmdesátinám dopřál podstatný svazek Věta jako povolání. Nezapomínky (Universum 2020), který obsahuje reedice knih Osmý den týdne/Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček/ Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj/ Nezapomínky (2019) a novou část nazvanou Šváb nereptá/Přicházení, takže vzniklo něco na způsob summy životních zážitků, názorů a událostí. Tato objemná kniha tak připomíná sebrané spisy, kdyby ovšem konvolut, který by shrnoval všechny publikované Hvížďalovy knihy rozhovorů, nevydal na řadu svazků mnohem objemnějších. Autorovy práce z hlediska žánrů tvoří trojnožku: kromě rozhovorů zaprvé a esejů či fejetonů zadruhé je tu ještě část beletristická, kam patří novely a rozhlasové hry, popřípadě básnické juvenilie. Zdá se mi, že takový výčet rázně přesahuje běžnou představu, jakou dnešní veřejnost chová o Karlu Hvížďalovi, neboť je bez mrknutí oka považován takřka výhradně za erudovaného novináře. Z předloženého knižního sebrání odpovídá tomuto nejčastějšímu zařazení autora část první nabízející krátké texty, jež bývá zvykem v současnosti označovat jako sloupky. Kromě převažující vzpomínkové noty by se jako jejich spojnice dala označit příležitostnost. Hvížďalova stylistická obratnost dokáže vyklenout lusk i z hrášků vyrůstajících v různých časech a místech, a kromě toho je pro něj charakteristické, že svede obecně známým historickým událostem a osobnostem podsunout jako sokl zdůvěrňující privátní rozměr zrozený buď z jeho osobní zkušenosti nebo z rodinného zázemí. Jeden příklad za desítky jiných: „Babička bydlela zamlada v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová nebo Na Dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelném domě U Zlaté hvězdy, o němž víme od roku 1372: původně tam sídlil rychtář, později purkmistr. Kdykoli o zlatnické dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u pradědečka sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců.“ Takže když se zmíníte o Voskovci a Werichovi, o Jiřím Suchém, Pavlu Tigridovi, Janu Zrzavém nebo rodu Vieweghových, buďte si jisti, že autor má k nim vyšlápnutou cestičku vztahem osobním nebo na základě nějaké rodinné anamnézy a že se o ní nezapomene zmínit. Osvědčuje při tom vytříbený novinářský čich na dobrou historku a překvapivý detail. Rád se věnuje i dobovému přepólování různých politických výročí a s oblibou zbavuje historické mezníky ideologického balastu, který je obrůstal jako bujná vegetace v minulém režimu. Jednotlivé segmenty první části by se daly přirovnat k momentkám prudce a na okamžik ozářeným bleskem pohotového fotografa. Druhá část publikace pokračuje na cestě do hlubších rovin osobního i rodinného soukromí, délka textů začíná varírovat podle výživnosti námětu a neřídí se již předem daným mediálním prostorem. Ponor do vlastního dětství a mládí vede autora až k jisté legendarizaci míst, k nimž patří určité lokality v Praze a zejména pak v Lukách pod Medníkem, kde vypravěč trávil prázdniny na chatě u babičky a dědečka. Zde se nepracuje s fikčními světy, tady jsou autor a vypravěč totožní a z hlediska tematického je nápadné, jak výrazně se na formování Hvížďalovy osobnosti podíleli prarodiče a jak stínovou roli sehrávají rodiče. Posílení autobiografické roviny vyprávění zvedá ovšem otázku, do jaké míry se privatissimum dá přitažlivě nabízet publicistickými prostředky. V takových případech je třeba se spolehnout, že vypravěč svou prací a životem vzbuzuje dostatečnou zvědavost nebo že způsobem svého přednesu efekt závažnosti své vzpomínky je schopen vyvolat, a myslete tu třeba příklad Oty Pavla. Hvížďala je si navíc vědom, jak užitečnou roli při inscenaci historek sehrávají kulisy, a nešetří při uvádění známých adres, s oblibou vyjmenovává jména přitažlivých míst spjatých se západní kulturou a civilizací. Někdy se však neubrání, aby neuštědřil čtenáři drobné kázání blížící se politickému školení. Takovou povahu má například text nazvaný Kultura je řád a pravda je úkol, kde už sám titul mluví za vše. Zatímco tyto první dvě části svou skladebností naznačují, že nevznikaly podle předem rozvrženého jasného záměru, část třetí a nejrozsáhlejší je soustředně tematicky vázaná na období autorova německého exilu v letech 1978 až 1990 a na osobnosti, se kterými se především v té době setkával. Držíme tak v ruce vějíř portrétních karet, na nichž rozeznáváme podoby Hvížďalových přátel a které mají jako konstantní pozadí přemítání o motivech a smyslu, kvůli nimž člověk opouští vlast. A kromě toho je tu ještě třetí významová rovina osvětlující vznik některých autorových rozhovorových knih. A ještě se zde vzpomíná na dávné lásky a na oblíbené malíře. Autor se svěřuje s tím, jak vnímal a vnímá Václava Bělohradského, Arnošta Lustiga, Pavla Kohna, Jiřího Grušu, Antonína Brouska, Pavla Šruta, Pavla Landovského, Václava Havla, Milana Kunderu, Karola Sidona, Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Jana Kaplického, Jiřího Němce, Rio Preisnera, Josefa Topola a mnohé další. Jejich životy se kříží a prolínají nejen s tím autorovým, ale i navzájem, takže tkají koberec doby, goblén české kultury vlající nad minulým stoletím. Útky vzpomínek se někdy opakují, jindy se vrátí, aby dokreslily, co bylo jen naznačeno. Čteme o lidech, jejichž pobyt na této zemi stvrzovalo dílo, literární, výtvarné či výkony v divadlech nebo novinařině, čteme ale o jejich osudech, takříkajíc o jejich fyzickém působení spíš než o vyzařování jejich děl. Zalidněné předivo vztahů ovšem zapůsobí ve své plasticitě pouze za předpokladu, že najde člověka připraveného právě znalostí příslušných kulturních výkonů. Bylo by absurdní vznášet vůči autorovi nárok na jakousi encyklopedičnost tehdejšího českého kulturního exilu v Německu, ale stejně se při pohledu na šíři záběru vnuká otázka, proč Hvížďalově pozornosti unikli například Daňa Horáková a Pavel Juráček, ten se jinde v textu jen mihne. Se zkušeností exilu v zádech, srdci i hlavě rozhlíží se pak autor po krajině domova po návratu do Čech hned po listopadu 1989 a tehdy, stejně jako nyní spatřuje mnoho přikrčenosti, ustrašenosti, obavy široce se nadechnout a přijmout konkurenci světa za humny. Návratným motivem se stává jazyk, kterým se tu mluví a mluvilo, jeho kamuflážní schopnosti, obava z přímého pojmenování jako projev strachu z pravdy. Hledání pravých slov prolíná celou knihou a stává se tak jejím ústředním posláním, jak koneckonců zaznívá už z cinknutí titulu: Věta jako povolání. Čtvrtá část akcentuje právě toto snažení a obsahově těží rovněž z exilových zážitků, leč vydává se v autobiografických pasážích i do profesních a soukromých sfér autora v desetiletích následujících. Výrazněji se v některých pasážích dostává ke slovu sebezpytování a některé řádky jako by byly diktovány výčitkami svědomí. Potkáváme tu Karla Schwarzenberga, Karla Kryla nebo Ivana Wernische. A stále výrazněji zaznívá v textech podstatně rozměrnějších než předtím akcent na evropanství, otázka po jeho podstatě, po jeho slabém osvojení u nás. Chodíme s autorem jeho lidským lesem, dovídáme se, koho potkal, posloucháme příběhy Jiřího Stivína nebo Jana Vodňanského, a najednou se ocitáme u ryze politologické úvahy Liberální, nebo autoritářský stát? O kousek dál se rozebírá český vztah k ústavě a k zákonnosti vůbec, do vzpomínání tu a tam vpadá politická aktualita a soudržnost celku se zase začíná rozpadat. A neústrojnost vrcholí málo odůvodněným zařazením rozhovoru s Kaiserem a Lábusem, který tam padá doslova z nebe. Jako aerosol se šesti stovkami stránek vznášejí dva problémy, kterých se autor dotýká z nejrůznějších stran. Ten první by se dal formulovat jako vztah exilu k domovu, jako metafora riskantního života, jako boj se strachem stát se sebevědomým individuem. Druhý rotuje kolem odvěké otázky, co jsou Češi zač. Jejich konfrontace se současným západním světem dopadá u Hvížďaly opakovaně žalostně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-03 15:11:22

Pokáraná ministryně

Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice. Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce. Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně. Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek. Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.   Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá. Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné. To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti. Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-01 11:52:09

Filmové ceny Zlatý ledňáček získaly snímky Budiž světlo či Beze stopy

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň, který se konal od 25. do 30. září, byl slavnostně zakončen udělením cen Zlatý ledňáček. Nejlepším filmem byl vyhlášen slovenský snímek Budiž světlo, nejlepším televizním filmem snímek Beze stopy Od České televize. Přinášíme vám kompletní přehled všech oceněných děl. O Zlatého ledňáčka se letos ucházelo devět snímků v kategorii Hraný a animovaný celovečerní film, osm dokumentárních snímků, sedm projektů v soutěžní sekci TV a internetová tvorba – seriály a šest v TV a internetová tvorba – film a minisérie. V soutěži o Zlatého ledňáčka studentských krátkometrážních snímků soutěžilo šest děl.   Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Budiž světlo (režie: Marko Škop, producent: Artileria – Marko Škop, Ján Meliš, Negativ – Petr Oukropec, Pavel Strnad) Vyjádření poroty: „Porota se jednomyslně rozhodla ocenit tento film, protože nás zaujal velkým smyslem pro lidskost a také způsobem, jakým zpracovává podtón nacionalismu, což je podle našeho názoru důležité a relevantní téma, které bychom v dnešní době měli zkoumat. Film se vypořádává s mnoha komplexními vrstvami společnosti, také nás ohromily působivé výkony a jemné a zároveň efektní vyprávění, do kterého jsme byli osobně vtaženi.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Sólo (režie: Artemio Benki, producent: Artcam Films – Artemio Benki, Petra Oplatková) Vyjádření poroty: Krásně intimní a jemně vykreslený portrét nadaného klavíristy, který se snaží vyrovnat s realitou a zvládnout cestu z psychiatrické léčebny zpět do života. Tento dokument přesahuje typické filmové přístupy k problémům v oblasti duševního zdraví. S pozoruhodnou otevřeností nám hlavní hrdina přibližuje své zkušenosti a vyjadřuje hlubokou moudrost o stavu lidstva. Kromě osobního příběhu protagonisty zkoumáme hranice křehké společnosti, která měří své občany podle vnějšího úspěchu.   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ #martyisdead: S1:E8 #truestory (režie: Pavel Soukup, producent: Mall TV – Lukáš Záhoř, Milan Kuchynka, Bionaut – Vratislav Šlajer, Jakub Košťál) Vyjádření poroty: „Ocenění bylo uděleno pořadu o problémech, s nimiž se potýká dnešní mládež. Vypráví svůj skutečný varovný příběh kreativním a mimořádně přesvědčivým způsobem, a to ve formátu, který dokonale odpovídá povaze jeho tématu, zvyšuje povědomí o kyberšikaně a ukazuje, jak mrazivě snadné je pro teenagery stát se obětí nebo pachatelem.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Beze stopy (režie Vít Karas, producent: Česká televize – Michal Reitler) Vyjádření poroty: „Cena byla udělena univerzálnímu příběhu, který jako by patřil do jiné éry, dokud divák postupně neodhalí celý obraz. V izolovaném prostředí a s vynikajícím obsazením se režisér detailně zabývá řadou současných otázek a vytváří postavy, se kterými se lze ztotožnit a zároveň jsou záhadné.“   Zlatý ledňáček za nejlepší studentský krátkometrážní film Volání divočiny (režie: Karolína Peroutková, producent: FAMU) Vyjádření poroty: „Film nás jednohlasně zaujal autenticitou výpovědí, která o náročných tématech hovoří s respektem, citem, ale i s humorem, který je dětským protagonistům vlastní. Režisérka dokázala z časosběrného materiálu vyskládat dramaturgicky celistvý a silný příběh. Peroutková ve výsledku vychází ze své role pozorovatele a stává se angažovanou participantkou, která možná dokáže změnit jeden mikrosvět a nás ostatní k tomu inspiruje též.“   Ceny studentské poroty Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Vlastníci (režie: Jiří Havelka, producent: CinemArt – Marek Jeníček) Vyjádření studentské poroty: „Vítězem se stává snímek, který je přívětivý pro širokou veřejnost, který dokázal z obyčejného rutinního tématu udělat film celovečerního formátu. Oceňujeme, že film nevznikl jako čistá komedie, nýbrž jako tragikomedie s prvky reálného života. Rádi bychom vyzdvihli, že ačkoli se film odehrává pouze v jedné místnosti, udrží diváka upoutaného celých 100 minut.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Kiruna – překrásný nový svět (režie Greta Stocklassa, producent: Analog Vision – Veronika Kührová, Michal Kráčmer)  Vyjádření studentské poroty: „Na tomto snímku si porota váží především velké komplexnosti a osobního přístupu autorů. Dokument sleduje tři, zdánlivě nesouvisející příběhy hlavních protagonistů, které nakonec spojuje téma hledání nového domova/ kulturní identity. Autentický zvuk dokonale vystihuje ponurou atmosféru města na severu Švédska a pečlivý střih rafinovaně napomáhá k celistvosti celého filmu.“    Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ Bez vědomí, díl 4 (režie: Ivan Zachariáš, producent: HBO Europe – Tereza Polachová, Anthony Roots, Steve Matthews) Vyjádření studentské poroty: „Projekt si nás získal svou atmosférou, stylizací doby. Oceňujeme vydání samotného seriálu k výročí Sametové revoluce.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Klec (režie: Jiří Strach, producent: Česká televize – Jaroslav Sedláček) Vyjádření studentské poroty: „Projekt nás zaujal pro svoji ojedinělou atmosféru, kvalitní zpracování tématu týkající se seniorů. Zaujalo nás celkové zasazení příběhu do jedné lokace bytu, kde atmosféru podpořil skvěle zpracovaný zvuk.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 21:11:30

Magnesia Litera 2020: Kompletní přehled ocenění

Knihou roku 2020 a zároveň vítězem kategorie Naučná kniha ceny Magnesia Litera se stala publikace od historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Literu za prózu získal Jiří Kratochvil za román Liška v dámu a za poezii Ewald Murrer za sbírku Noční četba. Přehled všech cen najdete v článku.   Kniha roku a Naučná literatura Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka Paseka, Praha / 844 stran V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Próza Jiří Kratochvil: Liška v dámu Druhé město, Brno / 200 stran Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Poezie Ewald Murrer: Noční četba Aula, Praha / 326 stran V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Kniha pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida. Pohled z druhé strany Raketa/Labyrint, Praha / 80 stran Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se syny putoval, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Nakladatelský čin Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce Práh, Praha / 286 stran Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Publicistika Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy Prostor, Praha / 400 stran Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   Překladová kniha Patrick Melrose I: Edward St Aubyn Přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha / 432 stran Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Cena čtenářů Filip Rožek: Gump: Pes, který naučil lidi žít Kontrast Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí,o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší. Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu Gump – protože to nevzdám, do kterého se zapojily české celebrity, mimo jiné Olga Lounová, jež pro projekt složila píseň, a Marta Kubišová, která ji nazpívala. Partnery projektu jsou Český rozhlas, Mall ad. Honorář autora poputuje na záchranu opuštěných psů v útulcích.   Magnesia blog roku Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život na ruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá – Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}