Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-24 14:00:46

Milují Češi domény víc než pivo?

Zatímco jinde ve světě lidé sbírají mince, známky nebo magnety na ledničku, v České republice to vypadá, že si cestu mezi národní sporty pomalu (ale jistě) nachází sbírání domén. Podle nejnovějšího Zdroj

Čas načtení: 2022-07-21 12:32:56

Jana Benková: Inspiruje mě všechno, kam jdu, co vidím, co zažiju

„Psaní miluji, protože mi připadá nádherné vytvářet příběhy,“ přiznává Jana Benková, úspěšná slovenská autorka, která vydala již 43 knížek a řada z nich vyšla také v češtině. A letos jí u nás vychází tituly Slabost jako výhoda a Zrádkyně.   Pocházíte ze slovenských Topolčan, kde jste vyrůstala se sestrou Soňou a bratrem Borisem. Váš tatínek, ale pochází z Prahy a v jednom rozhovoru jste řekla, že slovenština a čeština jsou oba vaše rodné jazyky. Jaké bylo, vyrůstal v česko-slovenském prostředí? Jaká jste byla holčička? Moje dětství bylo opravdu nádherné. Maminka je Slovenka, táta je křtěný Vltavou, ale když jsem se narodila já i sourozenci, už žil na Slovensku. Na dálku studoval pražskou Univerzitu Karlovu i pak si po doktorátu práv dodělával kandidaturu věd na současné brněnské Masarykově univerzitě. V Česku máme mnoho rodin, takže severní Moravu i Prahu jsme navštěvovali přirozeně a velice často. Díky tomu znám celkem dobře i Šumavu a Krkonoše, Jizerské hory – tam jsme strávili spoustu prázdnin, když jsme právě neoddechovali u babičky a dědečka ve vesničce nedaleko Topolčan. To byly prázdniny jako z pohádky! Byla jsem holka jako každá jiná, ale možná trochu víc ulítlá ke knížkám. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku – noviny, časopisy, romány z domácí knihovny… Vedla mě k tomu maminka. Takže i díky českým kořenům tatínka se v Česku cítím odjakživa jako doma, možná i líp jako na Slovensku. Mentálně jsou mi Češi blíž, i profesionálně mám tady mnohem víc možností.   Již na základní škole vás bavilo psaní a v tom vás podporovala paní učitelka Godálová, která vás učila slovenský jazyk a která jak jste jednou přiznala, má velký podíl na tom, že se psaní věnujete dodnes. První básničku jste napsala v devíti letech a první články jste v novinách a časopisech začala publikovat v patnácti letech. Pamatujete si na ten pocit, když vám v novinách vyšel první článek? Již tehdy jste se rozhodla, že budete novinářka? Moje milovaná teta Charlotta, tatínkova sestra, která už, žel, není mezi námi, mi jednou řekla, že ze mne bude spisovatelka. Bylo mi tehdy asi devět. Urazila jsem se. (smích) Já si tehdy představila spisovatelku jako starou paní v osiřelé chaloupce a nebyla to pro mě právě lákavá představa. No ale moje tetička měla pravdu, přešlo 17 let a já chystala svou první knížku. Ráda jsem četla, ráda psala, měla jsem výbornou paní učitelku Godálovou, která mě moc naučila, a pak to už šlo jakoby přirozeně, psala jsem do školního časopisu, pak jsem zkusila napsat do redakcí novin a časopisů – a ono se to povedlo! Dodnes si doma schovávám své články pro Holky, bacha!, Dívku, ale i mnohé slovenské časopisy nebo deníky. Mimochodem, moje teta byla vždycky jednou z prvních čtenářek každé mojí knihy.   Coby novinářka jste působila například v časopisech Plus 7 dní, Eva nebo Slovenka a dělala rozhovory s umělci, sportovci, politiky a ke tvorbě knih vás přivedlo právě vaše novinářské povolání. První kniha Rozhovory na tělo vám vyšla v roce 1996 a byla úspěšná, a tak na světě bylo pokračování. Napsala jste také encyklopedii Slovenské hviezdy v NHL. Co vás přivedlo napsat tuto encyklopedii a na koho ráda vzpomínáte s osobností, s nimiž jste dělala rozhovor a je někdo, koho byste ještě ráda vyzpovídala?   Moje první knížka byla pro mě životní zážitek i zkušenost, dělat rozhovory se slavnými osobnostmi tehdy nebylo takovou samozřejmostí jako je to dnes – dnes už je dělá kdekdo, bez zkušeností, talentu… A s kdekým, podívejme se, čemu a komu se věnují mnohé časopisy. Já měla moc štěstí, že si bylo z čeho vybírat – zažila jsem ještě zlatou éru českých a slovenských herců, zpěváků. Jsou to nezapomenutelné setkání a skrývám si je v srdci jako velký dar. Od božských umělců i lidí jako Karel Gott, Helena Vondráčková, manželé Hudečkovi až po Zdenku Studénkovou nebo Evu Krížikovou či Štefana Kvietika. Stihla jsem ještě období, když si vychutnávali období své největší slávy a úspěchu. Ráda jsem informována všestranně, takže kromě kultury jsem už tehdy velice podrobně sledovala i politiku, ekonomiku, sport… Na trhu chyběla knižní pocta našim tehdejším hvězdám v proslulé NHL, tak jsem to zkusila já a vytvořila jsem lidské portréty těch našich největších hvězd. Moc krásná práce. Nemám sny, koho bych ještě ráda vyzpovídala. Všechny se mi splnily, potkala jsem spoustu zajímavých a hodnotných lidí. (úsměv) Měla jsem tu čest dělat rozhovor a setkat se s Robertem Redfordem, Hughem Granten, Ricky Martinem. Ze všeho čerpám pozitivní energii dodnes, jsou to prima lidi, i když světové hvězdy.   Od roku 2010 píšete hlavně romány. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Připravujete nový příběh? Jo, připravuji pořád něco. Píši pořád. (úsměv) Inspiruje mě všechno, kam jdu, co vidím, co zažiju, nebo co zažijí moji čtenáři. Na svých besedách a setkáních s nimi se jich aktivně ptám, čím žijí, co je trápí, co jim naopak dělá radost. To je pak moje inspirace, aby se v mých knížkách našli. Nové příběhy chystám, letos mi vyjde na Slovensku první speciální vánoční příběh Všude samé zázraky. Ale tady v Česku chystáme s mým panem vydavatelem do konce roku ještě dva projekty – román Zrádkyně, který by měl vyjít na vánoční trh, a v létě vychází český román Slabost jako výhoda o tom, jak je náročné končit kariéru vrcholové sportovkyně a zařadit se do normálního života. Inspirovaly mě k tomu mnohé reálné příběhy sportovců. Moc se těším a jsem zvědavá, jak se bude líbit. Budou to už moje sedmnáctá a osmnáctá knížka, vydaná v České republice.   Spisovatelkou, jak jste jednou řekla, se necítíte, raději máte ráda označení autorka knih. Dnes působíte jako mediální poradkyně. Co je vaší pracovní náplní? Radím manažerům nebo politikům v mediální komunikaci, ale taky v politických strategiích a protokolu. Učím politiky, ale sama se na tom taky pořád učím něco nového.   Na Slovensku patříte mezi úspěšné autorky a vydala jste 43 knih. Také v Čechách vám vychází překlady vašich knih. Jak jste spokojená s překlady, nebo překládáte své knihy sama? Jsem spokojená s překlady, spoléhám na své vydavatele, ale taky jsem přeložila několik českých knih do slovenského jazyka, když jsem dostala zajímavou nabídku.   „Psaní miluji, protože mi připadá nádherné vytvářet příběhy,“ jsou vaše slova. Platí to stále? Jasně! Psaní miluji, tu svobodu, snění… Tedy, jenom kapku snění v příběhu, snažím se do románů napěchovat hlavně realitu, ať jsou mé romány o životě a ze života.   Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že máte ráda životopisy. Objevila jste nějakou knížku, která vás tak zaujala, že byste ji doporučila k přečtení? Jsem žhavá čtenářka, když třeba v Praze navštívím pražský Palác knih – Luxor, odcházím s náručí plnou knih. Třeba biografií slavných herců česko-slovenské černobílé éry jako Vlasta Burian, Adina Mandlová… To období miluji! Ráda čtu knihy válečného i meziválečného období, ale i současné životopisy. Mohu doporučit knížku Michelle Obama: Můj život, ale třeba i megaknihu Karla Gotta Má cesta za štěstím, je to nádherný projekt. Kdo vládne světu od Chomského je moc zajímavé dílo, ve své knihovně mám knihy od Kissingera, Baracka Obamy, Billa Clintona a mnoha dalších. Jsem informační maniak a spořádám toho celkem dost, abych měla dokonalý přehled a pořád se učila něco nového. (smích) Všechny zpravodajské weby – slovenské i zahraniční jsou pro mne každodenní samozřejmostí a sleduju je od rána do večera, taky čtu noviny a většinu časopisů.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám velmi striktní režim, abych toho stíhala hodně a měla čas i na relax. Moc ráda spím, já snad ani nikdy neponocovala…. Cestuju. Čtu. Všechno a moc. Sportuju. Ráda běhám a hrám tenis.   Jana Benková pochází ze slovenských Topolčan a narodila se v roce 1970. Pracovala jako novinářka v časopise Plus 7 dnů, Eva nebo Slovenka. Dnes píše knihy a působí jako mediální poradkyně. Je autorkou encyklopedie Slovenské hviezdy v NHL, knihy rozhovorů Rozhovory na tělo I a II a biografii Alena Heribanová – Vždy s úsmevom. Napsala romány Lekcia od princeznej, Až po uši, Blafuj jako celebrita, Pralinky s chilli, Slečna nebezpečná, Máš, čo si chcel, miláčik, Čistá láska, Až po uši, Ben a Maxová I a II, Zlatíčko, Dievča s mačacím menom, Slnečnica, Večernica, Ten bozk, Malinový sen, Chcem takého ako ty, Už sa mi aj snívaš, Šťastná žena, Jedna noc nestačí, Agátová alej č. 25, Nájdem ťa, Oliver, Bláznivé pokušenie, Uličnica, Slabosť … Své knihy vydává také v Čechách, kde jí vyšlo 16 románů (například Máš, cos chtěl, miláčku!, Zaměstnání: Máma nebo Volavka) a další se chystají. V čtenářské anketě největšího internetového knihkupectví Martinus se stala TOP autorkou roku 2012 na Slovensku a zatím jí zde vyšlo 43 knih. Žije na Slovensku v Bratislavě.

Čas načtení: 2023-12-30 13:20:58

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o tom přesvědčí. Skiareál leží na hranici regionů Trident a Lombardie a vznikl propojením tří středisek Tonale – Ponte di Legno – Temú. Na jeden skipas, který je mimochodem cenově srovnatelný s našimi českými horami, zde můžete brázdit […] Příspěvek Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují! pochází z VašeDěti.cz

Čas načtení: 2020-07-08 06:42:26

Spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová: Miluji banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině

Psaní se věnuje od dětství. Na svém kontě má dvě desítky knih a tu poslední nazvanou Houslový klíč si nadělila ke svým narozeninám. Její zhudebněné texty nazpívala na svém CD její dcera Alžběta Bohdanová, a jako rozhlasová moderátorka Zuzana Maléřová svými pořady posluchače vyprovází v noci ke spánku a ráno zase probouzí.   K letošním půlkulatinám jste si nadělila dvacátou knížku Houslový klíč, ke které grafiku obálky dělal váš syn Jeroným Bohdan, který se také jako ilustrátor podílel na knize O květině. Někde jste řekla, že je z vašich knih nejbarevnější. V čem to spočívá? Je jistým ohlédnutím životním, ale i žánrovým. Příběhy mnoha lidí známých i neznámých jsou prokládány úvahami, glosami, básněmi i písňovými texty, vzpomínkami, které nás podrží v těžkých časech. Jmenuje se Houslový klíč, což je úvodní kapitola knihy, která odkazuje k mému dětství, ve kterém neustále zněly písničky. Vyrostla jsem ve valašských horách, pod horou Radhošť a u sochy Cyrila a Metoděje jsem zase stále měla na očích, „že na počátku bylo slovo.“ Nějak se to ve mě spojilo a kdykoliv píšu, slyším ho jako hudbu. Syn studuje grafický design v Dánsku a ten houslový klíč ukryl na obálce do listů lilie. Jako symbol počátku. Písně, života, zápasu…   Co pro vás znamená psaní? Je to práce, koníček, terapie…? Je to profese. A je štěstí, když ji člověk cítí jako součást všeho, co jmenujete, a ještě něco navíc. Schopnost sdílet s lidmi jejich prožitky, klást otázky, vytvářet příběhy, které spojují v jedno rozum a víru, zastavují čas. Určitá nostalgie mé povahy, a tudíž i mého psaní je pak vyvážena černým humorem a přímočarostí. A co úplně miluji, jsou banality, maličkosti, drobky pod stolem na velké hostině. Působíte také jako rozhlasová moderátorka a v ČRo uvádíte pořady Dobré jitro, Glosy nebo Noční Mikrofórum. Který je vám nejbližší? Je to už třicet let, co jsem jako mladá autorka zasedla k mikrofonu mezi elitu osobností, která tehdy provázela autorská nedělní rána. Zůstala ve mě ta síla výpovědí, které jsme v ranních hodinách k posluchačům vysílali. Nechci se tomu zpronevěřit ani dnes, a tak každé mé vysílání je vlastně malá knížka. Chodím po světě, sbírám zážitky a zamykám je v sobě. Psaním je zhmotním a pak přijde ráno, otevřu zámek a zážitky osvobodím. No a začnu sbírat znovu, abych měla příště co předat. Při psaní je člověk sám, a i nedělní rána v rozhlase jsou druhem samoty, i když veřejné. Všude kolem ticho a klid, jen já a mistr zvuku, který se mnou vysílá a silné tušené propojení s posluchačem. Začínáte ve tmě a tři hodiny jdeme za světlem. Naproti tomu Noční Mikrofórum je setkání s konkrétním člověkem, jeho příběhem a společně s mým hostem vlastně zavíráme den. V rozhlasové práci tedy vyprovázím posluchače ke spánku a zase je probouzím. Tyhle časy přesně vyhovují mé povaze, to je můj „houslový klíč."   Jako textařka jste se představila na debutovém CD O lásku dál vaší dcery Alžběty Bohdanové. Co vás přivedlo k psaní textů písní? A jak se vám psalo pro vlastní dceru? Je to trošku jinak, mé první verše už vyšly v knize Dopis Cyranovi, ve které byla závěrečná část nazvaná Dopisy ve verších. Byly tam mimo jiné i čtyři básně jako životní nálady čtvero ročních období, věnované jako dárek k osmnáctinám mé dcery. V té době už zpívala a její kytarista a skladatel Vratislav Zochr krásně texty zhudebnil, například „zimní“ Odpuštění je má srdeční záležitost. Přidal se k němu Jan Jiráň z Ypsilonky, který skvěle muzikantsky vystihl „podzimní" Dlouhý let a pak už jsem psala texty přímo pro ně a samozřejmě především pro zpěvačku, která měla jasnou představu, že chce texty básnické a symbolické. Pro mě byla radost pozorovat, jak precizně nakládá s češtinou a s náročnou interpretací textovou i hudební. Titulní píseň O lásku dál pak vznikla jako „rozhovor" mladé dívky se zralou ženou, která už je „o tón výš, o lásku dál". Duet s Alžbětou nazpívala herečka Martina Randová, a pokud se ptáte na spolupráci matky a dcery, možná je ukryt právě v tomto textu, kde mne Martina zastoupila.   Díky lásce ke zvířatům jste chtěla být zvěrolékařkou, nakonec jste se rozhodla pro psaní. Kde nacházíte inspiraci? O čem ráda píšete? V mé prvotině Život je kulatý byl v ní dopis určený Stelle Zázvorkové. Vlastně její příběh na pár stránkách. Jak mi řekla, pro ni v mnohém přelomový, některé věci jsem pojmenovala poprvé. Když jsem psala zmiňovanou knihu Dopis Cyranovi, napsala jsem ten dopis po třiceti letech Stelle znovu. Vlastně stejný, proměněný jen mými odžitými třiceti lety života. Naše setkání jsem pak završila v jedné z kapitol Houslového klíče. Tím chci říct, že téma mého psaní zůstává stále stejné. Život a jeho souvislost s tvorbou na jakémkoliv „hřišti", vše modifikováno pouze narůstající životní zkušeností.   V letech 1990 až 1997 jste byla tiskovou mluvčí ND a v letech 2004 až 2007 divadlo Viola uvádělo vaše autorské projekty Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy. Nelákalo vás hrát také divadlo? To ne, dokonce mne zaskočila dcera, když se vydala spolu se zpíváním i na hereckou dráhu. Úplně jsme s mužem nejásali, nicméně dnes si její představení užíváme, když vidíme její vášeň a schopnost zhostit se velkých náročných úkolů. Já jsem i přes veškerou komunikativnost svým založením spíš uzavřenější člověk, který zhmotňuje na papír své myšlenky a otázky a mám radost, když mé texty inspirují herce k jejich interpretaci.   Jak to máte s četbou vy? Preferujete jednoho autora či žánr, nebo máte ráda rozmanitou tvorbu? Určitě rozmanitou, autorem řekla bych mých citů je Ota Pavel, ale to mimo jiné proto, že psal krásně o sportovcích a já vyrostla ve sportovní rodině a nikdy jsem ta pouta k vášni například pro fotbal nepřetrhala, o čemž svědčí i mé knihy Příběhy z tribuny či Proč kluci milují fotbal. Četla jsem již od svých pěti let, sama jsem si s velkou taškou chodila půjčovat knihy do místní knihovny, každý pátek jsem dostala od rodičů desetikorunu, půjčení jedné knihy stálo padesát haléřů. Místní knihovnice se zřejmě domnívala, že nosím knihy pro celou rodinu, a tak se nedivila, když jsem si v první třídě půjčila třeba Balzacův román Lesk a bída kurtizán. Především jsem ale ve školním věku poznala valašskou spisovatelku Marii Podešvovou, která mne přijala za svou „adoptivní“ vnučku. Podepisovala se mi „tvá bábi ze Soláně“ a já jsem z toho krásného soláňského vrchu, na kterém stál a dodnes stojí impozantní srub manželů Podešvových, poprvé uviděla velký svět. Jezdily za nimi na návštěvu úžasné osobnosti – skladatelé, malíři, spisovatelé, překladatelé, herci, sportovci. Před srubem stála lavička, věděla jsem, že je to „ta“ Lavička Jiřího Mahena. Bábi říkala, že je to místo, kde se slétají géniové, aby hovořili s člověkem. Já jsem však chtěla překročit brány těch hor a svěřila jsem se fotografce Evě Fukové, když se z americké emigrace konečně mohla podívat zpět do krajiny dětství, na Soláň, za svou mámou a tátou. Tehdy mi řekla: „Je dobré odejít, když se můžeš vracet.“ Vracím se stále, svědectvím je i kniha Houslový klíč.   Zuzana Maléřová (1965) debutovala knihou Život je kulatý, kterou napsala během studií žurnalistiky na UK v Praze. Vynesla jí Cenu literárního fondu. Od té doby napsala dvacet knih jako například Počítání času, Křehké otázky, Šťastná hodina, Jak potkat děti, Proč kluci milují fotbal, Příběhy z tribuny, Dopis Cyranovi či Kdy se dotknout dospělosti. Na svých projektech spolupracuje s Českou televizí (v rámci cyklu (Ne)obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů například o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem (například úvahová Dobrá jitra, Noční Mikrofórum, Glosy v ČR Dvojka, Nedělní siesta v ČR Regina).

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2025-01-23 12:04:01

Miliardáři jednu z těchto akcií milují a druhou proklínají: Je lepší Nvidia nebo Palantir?

Akcie technologických gigantů jsou mezi správci miliardových hedgeových fondů velmi oblíbené. Každá ale z jiného důvodu! Který titul žraloci milují a který jim naopak nechutná? Článek Miliardáři jednu z těchto akcií milují a druhou proklínají: Je lepší Nvidia nebo Palantir? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-02-03 15:01:32

Tesla a Palantir? Jednu akcii miliardáři milují, druhé se zbavují seč můžou!

Jedna milovaná, druhá nenáviděná – Tesla a Palantir jsou v hledáčku miliardářů, ale každá z jiného důvodu. Kterou fondy milují a které naopak nemůžou přijít na jméno? Článek Tesla a Palantir? Jednu akcii miliardáři milují, druhé se zbavují seč můžou! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-03-20 15:21:48

Jsem diabetolog a nikdy bych nepozřel toto jídlo. Češi ho milují a netuší, jaký je zabiják

Tradiční české jídlo, které mnozí milují, může být skrytým nepřítelem zdraví. Podle diabetologů bychom jeho konzumaci měli značně omezit, protože jinak může mít dlouhodobé neblahé dopady na náš organismus. The post Jsem diabetolog a nikdy bych nepozřel toto jídlo. Češi ho milují a netuší, jaký je zabiják first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2023-11-23 09:41:00

Proč hodní lidé přitahují grázly a mrchy

Mohl bych odpovědět otázkou: A koho jiného by měli hledat? Koho jiného potřebují najít grázlové a mrchy než hodného člověka? Kdo jiný by se dal tak snadno zneužít? Kdo jiný by grázlům nebo mrchám uvěřil a dal jim tolik nových šancí než právě hodný člověk? Jak varuji v Léku pro duši, kdykoli se vám opakují … Proč hodní lidé přitahují grázly a mrchy Pokračovat ve čtení » The post Proč hodní lidé přitahují grázly a mrchy first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2016-06-02 13:51:38

Recept: polévka z droždí

Tato polévka rozdělí lidi na dva tábory, jedni kvasnice milují, druzí nesnáší. My jsme se rozhodli přidat na stranu těch co je milují, protože jsou skoro zázračně zdravé. Skoro půlka z nich jsou bílkoviny a vitamínů je v nich taky celá řada. Pokud chcete tedy nějaký dietní recept, který je zároveň rychlý, vyzkoušejte dnešní recept.

Čas načtení: 2021-03-28 13:30:07

Minecraft: Hra, kterou milují děti, zabaví i vás

Hledáte zaručený recept, jak zabít nudu nejen během lockdownu či karantény? Vytáhněte ze skříně herní konzoli a pusťte se do kreativního tvoření v unikátním světě Minecraftu. Hra, která se dostala do širšího podvědomí především jako titul pro mladší generaci, má dostatečný potenciál na to, aby se u ní stejně dobře pobavil i dospělý hráč. Proč dát Minecraftu šanci? Sandboxová hra s prvky adventury a RPG Bez ohledu na to, zda je řeč o mobilní aplikaci, PC verzi nebo Minecraft PS4, z hlediska žánru jde o tzv. sandboxovou hru v otevřeném světě. V praxi to neznamená nic jiného než to, že The post Minecraft: Hra, kterou milují děti, zabaví i vás appeared first on iMEN.cz.

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2021-05-26 13:59:51

Iveta Svobodová: Každá moje kniha chce lidem říct, aby se dívali kolem sebe

Původně chtěla být herečkou. Později chtěla studovat práva, ale nevyšlo ani jedno. Brzy se stala maminkou a pracovala jako referentka na okresní prokuratuře. Nakonec Iveta Svobodová vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a našla se v psaní detektivek a na knižních stránkách „vdechla život“ policejnímu vyšetřovateli Luboši Neumannovi a jeho parťačce Kamile, kteří spolu vyřešili nejeden případ. Ten nejnovější najdou čtenáři na podzim v románu Jako přízrak, který volně navazuje na knihu Misionář.   Žijete celý život v Praze a pražský místopis ve vašich detektivkách se týká centra i periferie… V centru Prahy bydlím 12 let. Je to krásné bydlení, všude to mám kousek. Na vstup do metra koukám z balkonu. Karlovo náměstí je necelých sto metrů a zrovna tak náplavka, kam chodím každý den se psem na procházku. Je odtud krásný pohled na Pražský hrad a na Žofín. Tahle idyla ale má i stinné stránky. Neustálý hluk, na náplavku v klidu můžete jít tak kolem osmé hodiny ranní, a to musím koukat, aby si Bobina nepořezala nohy, protože je tam spoušť po večerním řádění, a to tu nejsou letos turisté. To samé platí o Zítkových sadech a okolí Palackého náměstí. Vyrůstala jsem na severním okraji Prahy, v Čimicích, kde jsem přes pole koukala na Roztoky a na Zdiby a všude byl klid. Do školy jsem chodila do Dolních Chaber, to byly časy. Často vzpomínám, jak jsme v naší ulici řádili, hráli hokej, fotbal, nebo jsme byli hrdiny našeho oblíbeného seriálu Čtyři z tanku a pes.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste chtěla být herečkou, abyste měla možnost prožívat osudy jiných lidí… Moje maminka byla učitelka ve školce a později i ředitelka. Pracovala v první mateřské škole otevřené na tehdy rozestavěném bohnickém sídlišti a nějak si vzala do hlavy, že budu také učitelka. Tak jsem musela hrát na flétnu, housle a klavír, ale nikdy jsem ke zkouškám na pedagogickou školu nešla. Co mě ale bavilo, bylo studium dramatického kroužku v Lidové škole umění. Najednou jsem byla Kordula ve Strakonickém dudákovi nebo Molièrova Mikuláška. Objevila jsem něco nového, prožívala jsem jiný život, řádila jsem jako tajfun. Jenže jsem se zamilovala a místo zkoušek na DAMU se mi pět měsíců po maturitě narodil Kuba a já měla úplně jiné, krásné starosti.   Chtěla jste taky studovat na právnické fakultě, ale nevyšlo vám to. Po střední škole jste šest let pracovala jako referentka na prokuratuře, dnešním státním zastupitelství. Jak na tu dobu vzpomínáte?  Z holky jsem byla najednou mámou a jsem za to šťastná, protože mám bezvadnou rodinu. Jakub je fajn chlap a zanedlouho oslaví 37. narozeniny. V době, kdy jsem s ním byla na mateřské, jsem si začala uvědomovat, že mě zajímá právo, a i když jsem v té době studovala český jazyk a literaturu, zkusila jsem zkoušky na Právnickou fakultu UK, ale nevzali mě pro velký počet uchazečů. Tak jsem se nenechala odradit a nastoupila na okresní prokuraturu Praha-východ jako referentka. Poslední zkoušky na práva jsem dělala dva měsíce poté, co se mi narodila Kateřina, a to jsem opravdu obulela. Bylo to před listopadem 89 a komise mi řekla, že mě nemohou přijmout z důvodů základních neznalostí marxismu-leninismu. Všechno jsem měla za jedna, jen ve všeobecném testu jsem měla špatně otázky týkající se toho tématu. A bylo to. Tak jsem se později vrhla na Vysokou školu Josefa Škvoreckého. Promovala jsem v roce 2008 a za čtrnáct dní se mi narodil nejmladší syn Matyáš.   Kolem třicítky jste začala psát. Jak jste jednou řekla, do té doby jste hodně četla. Jak jste se dostala k psaní? Nevím, jak jsem se dostala k psaní. Jednoho dne to přišlo. Nikdy jsem nepsala, nebyla jsem zázračné dítě píšící básně od šesti let. Podivný způsob jsem napsala v ruce a pak jsem ho přepsala na stroji. Byla to pro mě úžasná terapie, v té době jsem se rozváděla a najednou jsem prožívala životní příběh někoho jiného. Odpoutala jsem se od každodenních situací a byla jsem jinde. Asi to tak mělo být.   A začala jste psát zapeklité příběhy s policejním vyšetřovatelem Lubošem Neumannem a jeho mladou kolegyní Kamilou. Jako předlohu pro Luboše Neumanna jste si vybrala jednoho z kolegů vašeho bývalého manžela, který pracoval jako policejní vyšetřovatel… Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? Patrně proto, že jsem v sobě našla smysl pro spravedlnost. Každá moje kniha má podtext a chce lidem říct: Dívejte se kolem sebe a zasáhněte, když se něco děje. Nejhorší jsou klapky na očích.   V roce 2020 vyšel s Neumannem a Kamilou román Misionář. A co další příběh? Kde nacházíte své náměty? Další detektivní román mám rozpracovaný, jmenuje se Jako přízrak a vyjde na podzim. Teď v červnu vyjdou tři Neumannovy příběhy pod názvem Přestaň se bát. Jsou to tři kratší příběhy, které už vyšly v minulosti a nyní jsem je upravila do triptychu. Jsou postaveny na skutečných příbězích, které se staly. Vlastně téměř všechno, co píšu, má reálný základ. Stačí sledovat to, co se děje kolem mne, a námětů pro psaní mám spoustu. A tehdy pomyslím i na čtenáře a chci to napsat tak, aby příběh prožíval stejně jako já.   Mimo sérii s Neumannem a Kamilou je detektivní román Konec hry, jehož děj se sice odehrává v současnosti, ale nitky pátrání čtenáře zavedou až do roku 1741.  Co vás přivedlo „zabrouzdat“ do minulosti? Miluji historii a Konec hry byla taková moje první vlaštovka, kdy jsem historická fakta propletla s fikcí do dnešní doby. Mám v hlavě volné pokračování této knihy, kdy se čtenáři opět setkají s kapítánem Kadlecem a jeho ženou, nebo s pány profesory. To je ale plán na další roky.   Kromě psaní knih se věnujete úpravě dialogů a režii dabingu dokumentu, píšete scénáře a napsala jste také divadelní hry. Co vás na psaní baví? Úpravě dialogů a režii dabingu jsem se věnovala v minulosti. Víc mě zajímalo psaní divadelních her Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. První nazkoušela DIPONA Louňovice a o druhou projevilo zájem Nové divadlo Mělník, tak uvidím. Přemýšlela jsem, že bych hry přepsala do románové podoby, ale to teprve uvidím.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že máte ráda Čechova, Jane Austinová, Agathu Christie, P. D. Jamesová nebo Jana Cimického… Dříve jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. Čechov a jeho hry, to jsou, dokonalé postavy, ironie. Moje srdeční záležitost je Jane Austinová, která předběhla dobu o sto let. A i u ní vnímám lehkou ironii, se kterou se dívá na anglickou vesnickou šlechtu. Dala nám Elizabeth Bennetovou a pana Fitzwilliama Darcyho, a to je nádhera. Miluji příběhy Agathy Christie, jako jsou Zapomenutá vražda či Vražda na faře. A hned po ní mám P. D. Jamesovou a jejího detektiva a básníka Adama Dalglieshe a spoustu dalších. Nesmím zapomenout na Maigreta, a když ho hrál Jean Gabin a poté Bruno Cremer. Vždy se mi to líbí. Pan Cimický je psychiatr, a když čtu jeho příběhy, tak se učím. Je skvělý po všech stránkách.   Jak ráda trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekla, že ráda malujete, šijete, pletete… Ráda chodím na procházky s Bobinou, někdy nás doprovází nejmladší syn. Malování je pro mne smysluplná relaxace a taky dumání, o tom, co právě píšu. Upřednostňuji akvarel a akryl. Šiju, ale není čas, takže zašívám, co je potřeba. Našila jsem hodně roušek, a rozdávala je přátelům. Rozpletený svetr vyčuhuje z košíku, kde je pletení, a nevím, kdy na něj dojde řada.   Iveta Svobodová se narodila se 22. března 1965 v Praze. Šest let pracovala jako referentka na státním zastupitelství. Vystudovala tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Napsala knihy Přestaň se bát, Kruh se uzavřel, Postavení mimo hru, Stíny minulosti, Podivné přátelství, Konec hry, Misionář a divadelní hry Pár dní na zkoušku a Tajemství srubu u jezera. Je rozvedená a má tři děti.        {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 17:25:33

Dokument Postiženi muzikou představuje kapelu z Jedličkova ústavu The Tap Tap

Co byste dělali, kdyby vám osud nadělil kromě radosti ze života také celoživotní zdravotní handicap? Hrdinové filmu Postiženi muzikou, členové kapely z Jedličkova ústavu The Tap Tap, v tom mají jasno. Film Radovana Síbrta o tom, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd, bude mít premiéru 24. září. Skupina The Tap Tap je složená ze studentů s postižením. V celovečerním dokumentu Postiženi muzikou její členové zpívají, hrají, milují, cestují a baví se. Temperamentní a vtipný mluvčí kapely Láďa kromě zpívání v kapele randí s přítelkyní a koketuje s politikou, citlivá a starostlivá zpěvačka Jana nezkazí žádnou zábavu, Jiří si ve filmu odbyde svou svatbu a klávesista Petr přes své nemalé zdravotní problémy usilovně pracuje na svém zdokonalení. Všechny spojuje vášeň pro vystupování v orchestru, který před více než dvaceti lety založil kapelník Šimon Ornest. A také pořádná dávka černého humoru, který jim pomáhá vyhnout se litování. „Od první chvíle, co jsem viděl vystupovat The Tap Tap, mě chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané ‚ležáky‘, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená,“ říká režisér Radovan Síbrt. Ten se s duchovním otcem kapely Šimonem Ornestem zná od dospívání ze společného účinkování v Tanečním orchestru Kamila Jasmína. Šimon Ornest, známý jako přísný a důsledný kapelník, založil The Tap Tap přímo v Jedličkově ústavu jako hudební kroužek. Během více než dvaceti let existence si kapela vydobyla své pevné místo na české hudební scéně a mnohokrát úspěšně koncertovala v zahraničí. Skupina je známá svými melodickými rytmickými skladbami s vtipnými a trefnými texty, pravidelnou spoluprací se známými osobnostmi českého rocku a popu a také silnou fanouškovskou základnou. Například hudební klip k songu Řiditel autobusu dosáhl na YouTube přes 15 miliónů zhlédnutí. Hudba a text jsou dílem Xindla X a coby řidiči autobusu se zde vystřídají Vojtěch Dyk nebo Dan Bárta. Klip režíroval autor dokumentu Postiženi muzikou Radovan Síbrt. Členové The Tap Tap v Síbrtově filmu dokazují, že s nadhledem a pozitivní energií je možné čelit i nejsložitějším překážkám a žít u toho život rockových hvězd. Dokument získal v loňském roce Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, byl uveden na řadě zahraničních festivalů, například Hot Docs Festivalu v Kanadě nebo na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji.    Režisér Radovan Síbrt: Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“  Hrdinové vašeho filmu Postiženi muzikou jsou členové The Tap Tap, kapely z Jedličkova ústavu složené ze studentů s postižením.  Na plátně však působí, že jedou doslova naplno. Je tomu opravdu tak? Když jsem viděl poprvé Tap Tapy zhruba před patnácti roky, neuměli v té době ještě ani pořádně hrát. Od první chvíle mě ale chytlo jejich obrovské nadšení a hrozně mě bavila jejich divokost. Přitom máme tendenci si postižené lidi představovat spíš jako ukňourané „ležáky“, kteří se dojímají nad vlastním neštěstím a my je přicházíme politovat a pohladit. A pak jsme zaskočeni tím, že jim je celá naše lítost ukradená.    Proč jste se rozhodl natočit film, který je i přes všechny zdravotní handicapy zúčastněných paradoxně hlavně o radosti ze života? Jednoduše – nemám totiž rád dokumentární filmy o postižených a o trpících lidech, natočených z pozice „my se máme dobře, oni mizerně“, kde má divák cítit lítost, a tak trochu pocit viny. To mě nezajímá. Mě zajímal jejich přístup k životu hnaný obrovskou energií a černým humorem, kde nic není svaté, neexistuje žádná hranice, dokonce si i dělají si mezi sebou legraci z různých forem postižení. A člověka u toho dost mrazí.  Čím víc jsem The Tap Tap poznával, tím míň jsem vnímal jejich omezení a místo odlišností jsem je začínal vnímat jako samostatné osobnosti. To postižení postupně ustoupilo do pozadí.    Humor členů The Tap Tap ve filmu je mnohdy překvapivě hodně černý… Černý humor pomáhá Tap Tapům se z toho „neposrat“, jak říká jejich zpěvák Jirka Holzmann. Řada z nich totiž dostala při narození naloženo dost šíleným způsobem. A humor je hezká cesta, jak se vyhnout litovaní.    Jak se vám podařilo naladit se na tuto specifickou vlnu? Nebylo z pozice „zdravého“ režiséra přece jen těžké točit s lidmi s postižením a vzbudit u nich respekt? S nadsázkou se dá říct, že každý žijeme s nějakým postižením, i když není vždy patrné na první pohled (smích). Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopný s nimi začít žertovat ve stejném duchu jako oni. Taky jsem musel překonat celou řadu svých vlastních předsudků. Nebyl jsem do té doby zvyklý mluvit například s člověkem, kterému se od pusy táhne dlouhá slina a stěží mu jde rozumět. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázal upřímně a bez pocitu viny říct: Hele, promiň, já ti vůbec nerozumím. Teprve, když jsem získal pocit určité rovnosti, mohl jsem začít točit.    Kapela The Tap Tap má patnáct členů, podle jakého klíče jste si vybral postavy do filmu?  Miluji inteligentní humor Ládi Angeloviče, mluvčího kapely, který umí svět kolem sebe přesně okomentovat bez obalu, často i bolestivě. Proto jsem ho chtěl mít ve filmu. Stejně tak jsem tam chtěl mít zpěvačku Janu, která je velmi citlivá a starostlivá. Chtěl jsem, aby vytvářela protipól kapelníkovi The Tap Tap Šimonovi Ornestovi, který je často vnímán jako tyran (smích).    Šéfa kapely Tap Tap Šimona Ornesta znáte z devadesátých let z kapely Taneční́ orchestr Kamila Jasmína, kde jste hrál na trumpetu. Ve vašem filmu je coby kapelník velmi náročný, precizní a přísný. Proč myslíte, že tomu tak je? Šimon mi byl vždy velice blízký, známe se od dospívaní. Libí se mi na něm, že dokáže být tvrdý a jít si za svou vizí, že se nebojí dělat chyby, kvůli čemuž nemusí být vždy milován.  Šimon byl vždy náročný. V době, kdy nám dělal kapelníka, ale ještě nebyl soustředěný jako dnes a neměl vizi. Obojí přišlo až později. Ostatně asistentem v Jedličkově ústavu, kde kapela začala, se stal spíše z pragmatických důvodů, chtěl se vyhnout vojenské službě a pochvaloval si, že tam může většinu dne cvičit na saxofon. Všiml si ale zároveň, že tam bezcílně bloumají lidé na vozíčcích a řekl si, že by bylo zajímavé s nimi něco podniknout. Díky tomu rozvinul právě projekt kapely The Tap Tap, jenž stojí na přesvědčení, že postižení lidé nejsou břemenem pro společnost, ale její rovnocennou součástí.    Myslíte si i vzhledem k vašim vlastním hudebním zkušenostem, že tato metoda rovnocenného přístupu může fungovat v hudební kapele složené z handicapovaných hudebníků?  Je to do jisté míry problematická metoda. Jenže aby takové těleso fungovalo, je tvrdá ruka zapotřebí. Souvisí to zřejmě i s tím, že když The Tap Tap začínali, byly to děti a Šimon možná někdy zapomíná, že už to nejsou děti, ale dospělí lidé (smích). Coby kapelník The Tap Tap má nicméně jasnou vizi, a tou je, aby lidi s postižením nežili v ostrůvcích a ghettech, ale byli součástí naší společnosti a byli bráni jako její plnohodnotná součást.    Váš snímek ukazuje lidi s postižením bez zbytečného sentimentu… Hrdinové jedou naplno a užívají si každou minutu, až by mohlo někoho napadnout, jestli je to vůči nim korektní? Osobně nemám nic proti korektnosti, je to způsob, jak spolu komunikovat, abychom se neuráželi. Ten pocit, který by film mohl u někoho vyvolávat, podle mě vychází z toho, jak nejsme připraveni lidi s postižením vnímat jako rovnocenné.  Pro mě je podstatné, že film viděli členové The Tap Tap a dobře se bavili. Rozhodně se necítili nijak uraženi. A pokud mi bude vyčítáno, že je to nekorektní film, tak budu vlastně rád. Třeba to vyvolá diskusi o tom, jak máme komunikovat o lidech s postižením. A jak je máme vnímat. A to by bylo skvělé.    Co vám osobně zkušenost s natáčením filmu o kapele The Tap Tap dala?  Myslím, že členové této kapely jsou úplně stejní jako jiní lidé. Postižení ani prožité utrpení z nikoho neudělá automaticky lepšího nebo horšího člověka. To je velké nedorozumění. A týká se nejen lidí s postižením.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-19 10:00:20

Nové počítače milují Linuxové distribuce

Zde je sestava počítače která se bude líbit většině lidí a to vše za dostupnou cenu a výkon bohatě dostačuje na náročné programy v Linuxu, výhodou je zde moderní inteligentní řízení spotřeby a výkonu a tím se ušetří peníze za elektřinu.  Intel Core i5-14400F ASROCK H610M-H2/M.2 D5 Corsair 32GB KIT DDR5 5600MT/s CL40 Vengeance Grey… Číst dále »Nové počítače milují Linuxové distribuce

Čas načtení: 2024-03-22 16:42:50

Víte, proč jsou horská kola evergreenem a milují je ženy, muži, mladí i senioři?

Je skvělé mít v garáži kolo, na které se těšíte usednout a vyvětrat si hlavu, projet si krásnou krajinou, utřídit si myšlenky, nebo si dojet rychle, pohodlně a zdarma na nákup do nedalekého městečka. Aby tomu tak bylo, je ale nutné mít doma skutečně kvalitní kolo, které vám vyhovuje po všech stránkách. K těm, které jsou nejoblíbenější u nás i ve světě, patří bezesporu horská kola. Na trhu je jich mnoho typů tak, aby si vybraly ženy... The post Víte, proč jsou horská kola evergreenem a milují je ženy, muži, mladí i senioři? appeared first on Noviny.

Čas načtení: 2024-03-25 16:36:00

Čína znovu bojuje se západními počítači. Proč jí „očista“ trvá tak dlouho?

Miluji Čínu, rád tu pobývám, miluji zdejší lidi a kulturu, nešetřil chvalozpěvy v rozhovoru s čínskou státní televizí šéf Applu Tim Cook při aktuálně probíhající návštěvě „říše středu“. „Pokaždé, když sem přijedu, připomenu si, že...

Čas načtení: 2024-05-02 17:09:22

Proč lidi milují zázraky?

Začíná to pohádkami a končí to reklamou, víra v zázraky se pro mnoho lidí stala návykovou drogou, se zázraky se setkáme taky v; politice, náboženství, ekonomice, umění, vědě, technice, léčení nemocí, učení atd. Zázrak je spojen s odhaleným tajemstvím nebo jde o podvod, skutečné zázraky jsou běžné v přírodě která si umí poradit s mnoha… Číst dále »Proč lidi milují zázraky?

Čas načtení: 2024-05-05 13:30:09

Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva?

Volvo XC90 je stálicí nabídky prémiových SUV. Firma sice přechází na elektromobilitu, s tímto korábem ale zřejmě jen tak neskončí. Článek Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva? se nejdříve objevil na CzechCrunch.