Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-21 07:07:42

Neplaťte za elektronickou dálniční známku víc, než musíte. Přeprodej stále jede ve velkém

V těchto dnech si lidé ve zvýšené míře kupují dálniční známky pro letošní rok a řada z nich se na Ministerstvo dopravy a Českou obchodní inspekci obrací s dotazy a stížnostmi na prodej předražených dálničních známek. Na internetu se totiž objevují webové stránky nabízející dálniční známky za cenu vyšší, než stanoví vládní nařízení. „Doporučujeme každému, … Neplaťte za elektronickou dálniční známku víc, než musíte. Přeprodej stále jede ve velkém Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-10-27 07:40:30

Jak to dopadne, když slepý vede slepé?

V přírodě se vše dělá profesionálně jenom ve velkém, a proto je v přírodě ráj, příroda má koncepci dělat vše ve velkém, protože zde není centralizace spojená s amatérskými ideologiemi, které neumí dělat vše profesionálně ve velkém. Váš pohled na přírodu jako na „profesionála“ ve velkém měřítku odráží její efektivní a přirozeně optimalizovaný přístup k… Číst dále »Jak to dopadne, když slepý vede slepé?

Čas načtení: 2024-04-12 07:00:57

Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu?

Akciové trhy začínají být ve velkém nebezpečí kvůli znovu narůstající inflaci, která omezuje možnosti poklesu v úrokových sazbách. Díky tomu hrozí potenciální krach. Článek Akciové trhy ve velkém nebezpečí kvůli znovu rostoucí inflaci. Hrozí v letošním roce krach akciového trhu? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-10 16:01:00

Tradeři začínají ve velkém shortovat Ethereum. Mají pro to jediný důvod

Data a indikátory ukazují, že kryptoměnoví obchodníci ve velkém sází na pokles ceny kryptoměnové dvojky, Etherea (ETH). Co je k tomu vede? Článek Tradeři začínají ve velkém shortovat Ethereum. Mají pro to jediný důvod z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-08-27 19:00:00

3 akcie, které ve velkém nakupují světoví miliardáři! Měli byste také?

Zjistěte, proč miliardáři nakupují akcie Alphabet, Chevron a Kraft Heinz ve velkém. Mohou být tito giganti klíčem k úspěchu i vašeho portfolia? Článek 3 akcie, které ve velkém nakupují světoví miliardáři! Měli byste také? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-05 16:32:13

Velryby ve velkém nakupují kromě bitcoinu i Pepe Unchained

Velryby se v posledních dnech chopily příležitosti a začaly ve velkém investovat nejen do nejznámějších kryptoměn, jako je bitcoin, ale také do kryptoměn v předprodejích. Konkrétně koupily tokeny PEPU, což je nativní token projektu Pepe Unchained, za 85 tisíc dolarů. Tato velká částka navíc pocházela pouze ze dvou adres peněženek. I díky těmto dvěma transakcím […] Originální článek Velryby ve velkém nakupují kromě bitcoinu i Pepe Unchained pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-02-15 17:09:46

Investorská hvězda ve velkém sází na čínské akcie! Nejsou však jediné

Michael Burry, investor, který s úspěchem předpověděl hypoteční krizi v roce 2008, výrazně zvýšil své investice do čínských akcií. Kromě toho nakoupil i tituly, o kterých v minulosti tvrdil, že se řítí do katastrofy. Článek Investorská hvězda ve velkém sází na čínské akcie! Nejsou však jediné z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2021-03-03 17:37:38

Elon Musk si na samém jihu Texasu zakládá vlastní město Starbase

Milí čtenáři, před pár dny jsem mluvil s jednou moudrou osobou a ta mi řekla: „Počasí nanic, infekce všude, vakcíny nikde, zpravodajství depresivní – napiš zase něco optimističtějšího, třeba z vědy a techniky!“ Dobrá, to je rozumný požadavek. Napíšeme si tedy něco veselejšího a více zahleděného do budoucnosti. Na Twitteru se málokdy semele něco dobrého. Twitterový kanál Elona Muska, vesmírného podnikatele, pak chvílemi vysloveně připomíná vysílání z opiového doupěte; sám Musk před dvěma lety konstatoval něco podobného. Ale zároveň se vyplatí jej sledovat, protože tam někdy padnou užitečné informace, často jen v několika málo slovech. A jedna taková právě přisvištěla. Vypadá to jako legrace, ale není. Bývalá vesnice Boca Chica na samotném jihu Texasu se začne měnit v město Starbase, místní úřady už o tom vědí. Co že se to tedy v Texasu bude přesně dít? Založit město není takový problém V České republice je veškerá půda dávno rozdělena. Drtivou většinu našeho území tvoří katastry obcí a zbytek jsou vojenské újezdy řízené armádou, kde dnes již nikdo oficiálně nežije. Tento stav víceméně trvá už od velké kolonizace ve 12.-14. století, při které noví osadníci vykáceli dřívější pohraniční hvozdy a rozdělili si i horší půdu v horských oblastech. Málokterá dnes existující česká obec vznikla až po roce 1500. (Největší výjimka: Havířov.) Podobný stav panuje i jinde ve střední Evropě. Spojené státy jsou na tom úplně jinak. Jedině v Nové Anglii, osídlené už od 17. století, jsou pozemky rozdělené mezi obce podobně jako u nás. Ostatní státy USA vesměs obsahují velké rurální oblasti, unincorporated areas, které nepatří pod žádné město ani obec. Nejsou to nutně úplné pustiny, kde by se toulali kojoti a vítr hvízdal mezi kaktusy; může to být třeba jen oblast s řidším osídlením, které netvoří kompaktní zástavbu. Malé venkovské komunity můžou vznikat a zanikat, aniž by si jich ve velkém světě někdo všiml. (Pro milovníky bizarních příkladů: dnes již zase opuštěné lázně jménem Zzyzx v Kalifornii vznikly ve 40. letech 20. století jako soukromý projekt s tím, že jejich jméno bude nepochybně posledním prvkem v každém anglickém slovníku. Do historie se lze zapsat všelijak.) V těchto venkovských územích, která oficiálně netvoří žádnou obec, bývá nejnižším prvkem veřejné správy okres (county; ono to původně vlastně znamená hrabství, ale v republikánských USA by takový překlad tahal za oči). Takový okres může být i dost velký, zvláště v řídce zalidněných krajích. Tak třeba na Aljašce je několik okresů větších než celá ČR a největší z nich je o dost větší než Polsko, i když má jen pět tisíc obyvatel. Texaský kosmodrom firmy SpaceX leží přesně v jednom takovém rurálním území. Blízká vesnice Boca Chica se nikdy oficiálně nestala samosprávnou obcí, o věci veřejné se tedy stará okres Cameron County se sídlem v nejbližším velkém městě Brownsville. V současné době už vesnice, která ani předtím nebyla moc velká (roku 2008 měla šest trvalých obyvatel), prakticky neexistuje. Firma SpaceX vykoupila většinu domů a chat, které se tam nacházely. Místní pláž je – s výjimkou raketových zkoušek – i nadále otevřená veřejnosti, podle texaské ústavy jsou totiž všechny pláže veřejně přístupné. To nicméně platí jen po čáru nejzazšího přílivu; cokoliv nad ní už jsou klasické pozemky, i kdyby jako pláž vypadaly. Právě na místě bývalé vesnice má vzniknout „hvězdná základna“, městečko Starbase. Podle texaských zákonů je proces vzniku nového města (inkorporace) vcelku přímočarý: stačí mít aspoň 600 voličů usedlých na jednom místě a uspořádat mezi nimi petici, kterou podepíše aspoň desetina z nich. Ta se odešle soudci, který posoudí celý plán (mj. navrhované hranice) a vypíše místní referendum. Pokud nadpoloviční většina voličů v referendu vyjádří souhlas se vznikem obce, je hotovo. Malé obce mají podle texaského práva určitou autonomii, ale skutečně zajímavá je hranice pěti tisíc obyvatel, při které se obec mění v město a může požadovat Home Rule, tedy samosprávu se vším všudy. To znamená možnost vybírat vlastní daně, mít vlastní policejní sbor, vydávat všelijaké příkazy a zákazy a dělat víceméně cokoliv, co není zakázáno texaským nebo federálním právem. (Koho by zajímaly právní a technické detaily, najde je zde, PDF.) Rozhodne-li se takové samosprávné město být „přátelské“ k vesmírnému průmyslu, tak mu v tom nemůže zabránit nikdo menší než texaský parlament, a o to asi Muskovi také jde. Demokracie versus firma Firemní města nebyla v historii Ameriky až takovou výjimkou, ale typicky je zakládaly spíš důlní společnosti pro své dělníky na místech, kde se těžilo. V momentě, kdy se těžba přestala vyplácet, se obvykle obyvatelstvo odstěhovalo někam jinam a zbyla „města duchů“, občas s nějakou tou ekologickou zátěží do budoucna. Dnes to není běžné, ale před sto lety žilo v takových firemních městečkách dost lidí na to, aby se pak soudně řešily spory ohledně občanských svobod jejich obyvatel. Jako vždy, firmy argumentovaly tím, že se jedná o jejich soukromý majetek a pozemky. Nejvyšší soud to ale v rozsudku Marsh vs. Alabama viděl jinak a zakázal příslušné firmě vyhánět jehovisty z chodníků „jejího“ města s tím, že v momentě, kdy firma začíná de facto hrát roli veřejné správy, musí respektovat práva a svobody zakotvené v ústavě. Starbase je asi první případ, kdy se do zakládání vlastního města pouští hi-tech firma, a ne nějaký těžařský podnik. To znamená, že charakter obyvatelstva bude naprosto jiný. Místo sedřených, těžce pracujících chlapů, kteří půlku výdělku hned obrátí ve whisky, tu budou žít raketoví inženýři hrající po večerech online střílečky a mající názor na všechno. Tak trochu sci-fi prostředí, ale v reálných politických a ekonomických kulisách. Zajímavé bude sledovat hlavně to, jak moc si firma řízená de facto jedním člověkem bude skutečně v praxi rozumět s městem, ve kterém bude ze zákona muset panovat nějaká forma demokracie, dost možná i přímé. Nadprůměrně chytré obyvatelstvo by teoreticky mělo dosahovat nadprůměrných výsledků ve veřejné správě – bude to skutečně tak? Samotná myšlenka přitom zase tak nová není; co se zásadně liší, je právě kontext. Vědecká městečka, třeba právě i ta vesmírná, existovala v bývalém Sovětském svazu. Ale v SSSR šlo o přísně střežené a uzavřené oblasti, kam se cizinec neměl šanci podívat. SpaceX má zatím ke svému podnikání právě opačný přístup, nechá lidi pobíhat kolem plotu základny a fotit si všechno, co je vidět. Vlastně bych se nedivil, kdyby nově vznikající město mělo sloužit i jako turistický magnet pro technicky založené zvědavce z celého světa. Na mne by to rozhodně fungovalo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-13 16:51:37

Výstava Grand Prix v Ostravě ukazuje silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967

Unikátní sbírka 30 motocyklů je těžištěm nové zážitkové výstavy v ostravských Dolních Vítkovicích ve Velkém světě techniky. Kromě samotných strojů čeká návštěvníky další interaktivní program. Expozice Grand Prix vznikla díky spolupráci Dolních Vítkovic s Moravskoslezským krajem. „Rozhodně nečekejte výstavu krásně seřazených veteránů za bariérou ze zdobného lanka. Lidé se mohou těšit, že si svět motorek osahají a zažijí. Zkusí si proudění vzduchu při 120kilometrové rychlosti, budou moci roztlačit motorku o váze 150 kilogramů nebo vykuchají motor a pak ho složí zase zpátky. Anebo se o to aspoň pokusí. Celá koncepce výstavy vychází z nejmodernějších expozičních trendů, které kladou důraz na interaktivitu a tím i na zábavu spojenou se vzděláváním,“ říká hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák. Motocykly věnoval kraji jejich původní majitel akademický sochař Miroslav Rybička, který na historických motocyklech závodil. Kromě historických strojů jsou součástí výstavy také tři současné moderní motocykly BMW. „Nechceme vyvolávat diskusi, které stroje jsou hezčí nebo hodnotnější. Těšíme se, že budeme moci demonstrovat technický pokrok a srovnat technickou a řemeslnou úroveň strojů před šedesáti až sto lety se současností. Vybrané historické motorky si návštěvníci doslova osahají a dokonce si je budou moci vyzkoušet. V tom je výstava Grand Prix výjimečná,“ uvádí náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro cestovní ruch Jan Krkoška. „K nejzajímavějším motocyklům v naší expozici patří anglický veterán Douglas vyrobený před 100 léty, jediné dochované kusy na světě belgická La Mondiale a anglický Humber nebo unikátní první motocykl firmy JAWA nazývaný RUMPÁL. Vystavujeme historické silniční speciály, plochodrážní motocykly, cestovní unikáty, ale také lidové motocykly z let 1920 až 1967,“ vyjmenovává ředitel Světa techniky Jakub Švrček. Součástí expozice je také motocykl Jawa 250 special z roku 1939. Motocykl byl za konzultace Národního technického muzea odborně zrestaurován v restaurátorské dílně, která vznikla před dvěma lety za podpory Moravskoslezského kraje při VŠB-TUO. Tento historický kousek na VŠB kompletně rozebrali a repasovali, takže je teď plně funkční a pojízdný. Výstava je koncipována tak, aby zaujala celou rodinu, tedy nejen děti, ale i ženy. Na výstavě je může zaujmout stylový foto point se stupni vítězů, historické i současné motorkářské outfity nebo model motocyklu budoucnosti s konstrukční kanceláří, kde je možné si namalovat vlastní návrh motocyklu v UV efektu. Vyzkoušet si přímo mohou také u žen oblíbený skútr Liberty. Výstava Grand Prix ve Velkém světě techniky je otevřena vždy od 10 hodin a potrvá nejméně do března 2021. Po ukončení výstavy se expozice přesune do Kopřivnice, kde bude k vidění v nových prostorách Muzea Novojičínska. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-12 08:30:36

Odstraňování billboardů u dálnic: velmi zpožděný kulový blesk

Odstranění billboardů z ochranného pásma dálnic a silnic první třídy nařídila novela zákona o pozemních komunikacích, o jejíž přijetí se významně zasloužil Kverulant.org. Zákaz billboardů vstoupil v platnost již v roce 2017. Billboardaři však svoji zákonnou povinnost ve velkém ignorovali a zaplavili silnice českou vlajkou ve snaze namluvit veřejnosti, že s tímto polepem to již nejsou billboardy. V dubnu 2018 se o jeden takový dokonce zabil člověk. Teprve nyní uzavřelo Ředitelství silnic a dálnic smlouvu na odstraňování billboardů. Dodavatelem je firma TANNACO, a.s. a ta má pro ŘSD za 72,5 milionů korun má provést zakrytí dosud nezakrytých reklam, odstranění a likvidace reklamního zařízení, včetně právních a administrativních činností s těmito úkony spjatými. Přitom již v dubnu 2017 sliboval tehdejší ministr dopravy Dan Ťok, že na odstraňování billboardů má přichystanou akci Kulový blesk.  Billboardaři odstranili do 1. září 2019 celkem 3 853 reklamních zařízení. Veřejná správa jich odstranila celkem 456. Z toho ministerstvo dopravy odstranilo 228 billboardů z dálnic a dalších 228 reklamních zařízení odstranily krajské úřady na silnicích I. třídy. Krajské úřady to stálo celkem 5,2 milionů korun a od majitelů billboardů zpětně vymohly pouhých 77 tisíc korun. Kolik za odstraňování billboardů z dálnic zaplatilo ministerstvo dopravy, se Kverulant ani po urgenci odpovědi nedozvěděl. Za to, že billboardaři neodstranili svoje reklamním zařízení již v září 2017 tak, jak jim to ukládal zákon, zaplatili billbordaři jen jednu jedinou pokutu ve výši 110 tisíc korun. Byla jim uložena v Pardubickém kraji. Ostatní kraje a ani ministerstvo dopravy o žádné další podobné pokutě v říjnu 2019 nevěděli. Kverulant protestuje proti postupu veřejné správy, která na jedné straně důsledně vymáhá pokuty i za naprosto bagatelní porušení pravidel silničního provozu a na straně druhé přehlíží hrubé porušování zákona ve velkém. Kverulant znovu apeluje na příslušné instituce, aby billboardaře za ignorování zákona začaly pokutovat a začaly od nich vymáhat náhradu nákladů v případech, že billboardy byly odstraněny za peníze daňových poplatníků. Autor je ředitel a zakladatel Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-14 16:44:45

Výstava Chronos – šest výtvarníků v Horácké galerii

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium. Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce. Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení. Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.   Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny. Antonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi. Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno. Kovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou. Nejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu. Druhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.    Původním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.                     Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-07-10 21:59:06

Utrpení svatého Šebestiána – MFF Karlovy Vary a generace nezájmu

Festival v Karlových Varech skončil a zanechal za sebou dobrý pocit, že se něco povedlo. Opět se promítalo, jásalo, penziony byly plné a dokonce i na diváky s památníčky kolem hotelu Thermal a Pupp došlo. Programové sekce Jiný pohled, Horizonty, nová sekce Lidé odvedle nebo Zvláštní uvedení v jednom šiku předvedly celou řadu pozoruhodných filmů i bizarních experimentů poslední doby. Sekce České filmy 2018-2019 prezentovala mnoho filmů, jimiž byli buď příjemně překvapeni zahraniční návštěvníci (Miss Hanoi, Na střeše), nebo které opět posunuly hranice uvažování o filmu – mám na mysli zbrusu nové dokumenty Začít znovu Evy Tomanové nebo Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara. K tomu připočtěme český film o české au-pair v Holandsku Tiché doteky v sekci Na východ od Západu, skvělý česko-slovenský film Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a americký film českého režiséra Martina Krejčího Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera o „vlčím chlapci“ v hlavním programu mimo soutěž. Plus v sekci Zvláštní uvedení první dva díly kontrašpionážního thrilleru HBO Bez vědomí (Ivan Zachariáš), dokumenty Forman vs. Forman Heleny Třeštíkové, Jiří Suchý – Lehce s životem se prát Olgy Sommerové a Dálava Martina Marečka v sekci Soutěž dokumentárních filmů. Slovensko se uvedlo spíše jako dobrý koproducent českých filmů, nicméně soutěžní film Budiž světlov mezinárodní soutěži v režii Marko Škopa zazářil. Dokument Hluché dny Pavola Pekarčíka v sekci Na východ od Západu nás vrátil do trudné romské reality osad na východě Slovenska a hodinový snímek Mimi & Líza: Záhada vánočního světla Kataríny Kerekesové a Ivany Šebestové do dobré tradice animovaného filmu. K tomu se objevila celá řada filmů objevených na MFF v Cannes (Parazit) nebo Berlinale (Narušitel systému), které patřily mezi divácké hity podobně jako filmy Diego Maradona, Oleg, Papicha, Neviditelný život Euridice Gusmaové. Výčet doplňuje třeba bizarní snímek Děti mrtvých (Kelly Copperová, Pavol Liška) či finský masochistický snímek Psi nenosí kalhoty (natočený s českou účastí). Velké trápení Rád bych se však věnoval mezinárodní soutěži s dvanácti filmy. Byly to světové premiéry filmů, které jsou jakousi vizitkou a specialitou MFF Karlovy Vary spolu se soutěží Na východ od Západu a Soutěží dokumentárních filmů. Právě tyhle tři programové sekce určují tvář festivalu. Mohou tu být aktuální politické filmy i umělecké experimenty, snímky natočené podle obvyklého schématu nebo bizarní výboje. Soutěž však měla něco společného: mučednictví, utrpení a smutek hlavních postav. Mezi dvanácti soutěžními filmy nebylo hrdiny, který by se něčím netrápil nebo nestrádal. Tituly Velké trápení, pokud si mohu vypůjčit titul československého filmu z roku 1974, případně název německého filmu Utrpení svatého Šebestiána z roku 1984 v režii Petra Weigela, znázorňujícího život římského mučedníka, který byl ubit kyji a jeho tělo vhozeno do městské stoky, dobře charakterizují duševní stav hrdinů soutěžních filmů. Možná trochu z tohoto pocitu mají nevlastní sestry Irena a Neža ve slovinsko-makedonsko-srbském soutěžnímu filmu Nevlastní sestra (režie Damjan Kozole). Zejména herečka Liza Marijina (Neža) dává skvělou fyzickou podobu své postavě dívky, které chce někde něco studovat a nemá peníze ani byt. Neža je od rány, nosí v kapse nůž, a nakonec se odhodlá bránit svou sestru Irenu, kadeřnici, která studovat nepůjde, protože chce zůstat hloupá. Irena se navíc rozvádí a bývalý manžel je agresivní a pronásleduje ji. Jedna sestra trápí druhou, zejména potom, co Neža bydlí u Ireny, nemyje se a páchne, což provokuje Irenu, zvyklou na vůně v kadeřnictví. Paní Lara Jenkins (německá herečka Corinna Harfouch) si v německém dramatu Jana-Ole Gerstera odbývá celou řadu trýznivých výstupů se svým synem Viktorem, který s ní nekomunikuje. A ani nemá proč, protože matka ho celý život zraňovala, zrazovala od umělecké kariéry, nepřála mu, dokonce sama jako nadaná klavíristka pověsila kariéru na hřebík a pracovala na kulturnímu odboru městské správy, kde ji všichni nesnášeli. Život ji zjevně nebaví, práce také ne, její vztahy s okolím jsou narušené. „Celý život jsi ho jen trápila,“ říká bývalý manžel na adresu vztahu Lary a jejího syna (Tom Schilling). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Slovensko-český soutěžní film Budiž světlo vypráví o velkém trápení hlavního hrdiny Milana (cena za herecký výkon pro Milana Ondríka), který se vrací z práce v Německu na slovenskou vesnici a zjišťuje, že jeho děti jsou docela jiné, než si vysnil. Jeho nejstarší syn se dokonce stal členem paramilitaristického uskupení, něčeho na způsob reálně existující neregistrované polovojenské jednotky Slovenskí branci (o nich byl v letech 2017-2018 natočen český dokumentární film Jana Geberta Až přijde válka). I když je Milan silně věřící člověk, nakonec přichází na to, že jak v církvi, tak v policii jsou síly, které významně fandí domobraně a nacionalismu. A další trápení začíná. Lara i Budiž světlo získaly ocenění napříč dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jsou to filmy s tématem i potenciálem, takže se k nim veřejný diskurs bude zcela jistě vracet. Oba bodovaly v cenách za herecké výkony, což ukazuje, jak je pro diváka důležité mít ve filmu herce, kteří dovedou svou roli přesvědčivě zahrát. A jsou to zároveň další příspěvky k tématu nesnadných rodinných vazeb, jejichž narušení může mít dalekosáhlé následky. Ať už jde o promarněný život matky v Laře nebo o příklon k nacionalismu a fašizaci ve filmu Budiž světlo. Ani jeden ze snímků nejde do extrému – snaží se nebezpečí postihnout a pojmenovat tak, aby hrdinové měli ještě šanci své životy zachránit. Což slovenský režisér Marko Škop naznačuje i symbolickým názvem. Křišťálový glóbus MFF Karlovy Vary si vysloužil bulharsko-řecký mučednický film o velkém trápení – tentokrát ho má syn s otcem (režie Kristina Grozeva a Petar Valchanov). Snímek Otec pojednává o rozpadlé bulharské rodině. Despotický otec Vasil má něco společného s matkou Larou (viz výše): své bližní dovedou tito jedinci jen trápit. Hlavní hrdina věří na posmrtný život a transcendenci. Je to sice bývalý komunista, ale v postkomunistické době vystupuje jako disident, maluje abstraktní obrazy a zdá se, že se chce ze své minulosti nějak vykoupit. Dá se tedy na duchaření. Po smrti manželky hledá komunikační kanály se záhrobím, zatímco syn – režisér reklamních spotů – se ho snaží přivést zpátky do reality. Nakonec otec sdělí synovi šokující přiznání. Jde o film o hledání smyslu existence vykořeněného člověka, jehož trápí výčitky minulosti. "Musíme pryč od těch, co máme rádi" Další z oceněných filmů Patrick (režie TimMielants) a Srpnová madona (režie Jonás Trueba) vyprávějí o mladých, přesněji řečeno o nezadaných lidech. Španělské ženě Evě v Srpnové madoně je něco přes třicet, Patrickovi v belgickém filmu krátce před čtyřicítkou. Eva tráví dovolenou v horkých srpnových dnech v pronajatém bytě v Madridu a potkává se s různými lidmi, starými i novými známými. Za krátkou dobu spatříte na desítku nezakotvených existencí: třeba belgickou herečku, která si nechala zmrazit vajíčka v Dánsku, ale neví, jestli se kdy stane matkou. Je až trochu únavné být neustále ve společnosti lidí, kteří žijí z hodiny na hodinu. Film popsal pocity dnešních třicátníků, kteří nevědí, co s životem a jak mu dát nějaký směr. Smějí se sice, ale v nitru jsou utrápení. Patrick je synem majitele nudistického kempu a poté, co otec zemře, je na něm odpovědnost za fungování této malé komunity. Ta si žije v přívěsech nebo chatkách na soukromém pozemku mimo civilizaci a vyznává volný způsob života. Je to trochu absurdita, trochu drama, trochu komedie. Děj se odehrává jen v kempu v lese a hlavní představitelé vystupují ve filmu převážně nazí. Takže vtipná poznámka producenta v závěru festivalu, že snímek měl dostat cenu za kostýmy, šla k jádru věci. Režisérovi Timu Mielantsovi se podařilo film natočit tak, že nevyznívá vulgárně ani skandálně, prostě jde o lidi, kterým dělá dobře, že mohou být nazí. Nicméně i tito nudisté se mezi sebou poměrně dost trápí, dokonce se okradou. Proč tomu tak je? Co vede hrdiny, že nedovedou žít? Je to možná ten nezájem, vyjádřený v tureckém soutěžním filmu Maličkosti (režie Kivan Sezer). Jeho hrdina se jmenuje Onur a je to firemní zástupce velké farmafirmy. Absolvuje team building v lese, kde švitoří ptactvo, ale není dostatečně nadšený. V digitálním věku postrádá lidskost, stále si na něco stěžuje. S manželkou si nerozumí, protože ji pokládá za pustou materialistku. Onurův život se hroutí, s okolím přestává komunikovat, tedy něco podobného jako Vasil Antonov, otec v bulharsko-řeckém filmu, který se nakonec dostane z celkově trudné existence do blázince. A něco podobného jako čtrnáctiletá a zneuctěná Jin v čínském soutěžním filmu Portrét mozaikou, jejíž zájem je utéct někam pryč a skoncovat s bezcitným okolím. Další „ztracené dítě“ své generace. Ztracení a trpící mladí lidé figurují také v chilsko-argentinském filmu Muž budoucnosti (režie Felipe Ríos), což je velmi dobré road movie odehrávající se v chilské Patagonii, kde ještě v devadesátých letech nevedly silnice. Dvě dívky odjíždějí z vesnice Cochrane (3000 obyvatel), jinak též „zasrané díry“, odkud je možné dostat se nejlépe na nákladním autě. Elena, místní amatérská boxerka, se chystá na zápas do Villy O´Higgins, chilské pohraniční vesnice, stopne si řidiče, dobře naloženého vtipálka, který jí klade všetečné otázky, což dívce nesedí, a tak trpí. Otec Eleny je také řidič, je na své poslední cestě v náklaďáku před důchodem, svou dceru prakticky nezná. Cíl ale mají stejný, je to Villa O´Higgins. Tato vesnice znamená konec světa ohraničený horami, kde končí silnice Carretera Austral a návštěvníci mají jedinou možnost – buď se vrátit zpátky nebo přejít do Argentiny po patrně nejdivočejším hraničním přechodu, který zeměkoule nabízí. Elena po setkání s otcem učiní to druhé. Neboť „musíme pryč od těch, co máme rádi“. A protože Villa O´Higgins je místo milovníků přírody a fantastických scenérií mezi horami a jezery, objeví se ve filmu i ornitoložka jménem Maxi, která si stopne otce Eleny Michelsena. Zavede ho do pralesa, což řidiči na Carretera Austral jistě obvykle nedělají. Spolu naslouchají ptákům v regionu Aysén a Maxi si na rameno starého řidiče položí hlavu. Hezký moment. Stáří však zůstává nepotřebné a potom, co Michelsen vezme dceru Elenu na liánami zarostlý hřbitov jeho rodičů, volání předků nenastane. Elena odjíždí jiným stopem do Argentiny. Navzdory divukrásné přírodě, mlhám a jezerům na jihu jihoamerického kontinentu opět trápení, nemožnost komunikace a smutek. Proč tolik zbitých lidí? Otázka utrpení hrdinů v celé řadě filmů by si žádala nějaké vysvětlení. Žijeme opravdu ve věku smutku, kdy nejsme schopni žít, jen ovládat sociální sítě? Jsou naše život opravdu tak bezcílné, že jim nedovedeme dát směr? Je mladá generace ztracená oproti generaci beatniků s tím rozdílem, že nepíše romány? Literární ztracená generace vyjadřovala pocity vojáků, kteří se vrátili z války duševně zmrzačeni a měli problémy se zařazením do společnosti. Pozdější příslušníci beatové nebo také zbité generace (beat generation) reagovali svými básněmi nebo romány na zakotvenou přecházející generaci, na měšťáctví a neschopnost žít mimo škatulky. Vedli nekonvenční život a odmítali všechny typy represe. Vyznávali Jeana-Paula Sartra a Arthura Rimbauda, zenbuddhismus, individuální svobodu, anarchii a divokou přírodu. Ale opět to byla i reakce na válku. U trpících hrdinů současnosti mi však není jasný spouštěcí mechanismus. Je to snad krize rodiny, válka v Iráku, střet civilizací? Nebo není třeba hledat hlubokomyslné příčiny? Ve filmu Nevlastní sestra obě dívky polovinu filmu prohádají. Je tenhle pocit nezdomácnělosti v moderní civilizaci pro ně klíčový nebo jde jen o jakousi hru? Hrdinové se snaží utéct před firemní kulturou, ale nenabízejí nový model. Eva ve filmu Srpnová panna potká celou řadu zvláštních existencí, ale s nikým nenaváže hlubší vztah. Je toto stálé hledání výsledkem nezakotvenosti existence? Nebo je to jen domněnka filmařů, kteří si myslí, že na trudné festivalové filmy (jinde jsou tyto filmy těžko k vidění) seženou lépe financování z fondů? Je moderní babrat se ve vlastní nedokonalosti a neschopnosti komunikace? Je patrné, že ve filmu vzniká nová zbitá generace, generace nezájmu, která není schopná žít autenticky a prožívat běžné radosti. A pokud ano, nedává to znát. Je možné, že Lara nakonec skočí z okna svého berlínského bytu, Eva bude dělat barmanku v Argentině, Neža v Lublani něco vystuduje a Onur si v Istanbulu najde jinou ženu. Slovenské děti v Škopově filmu se nakonec možná nějak vzbouří a přimknou k nacionalistické organizaci, protože i kněz tak praví. Nebo budou žít sami na okraji místního kolektivu. Ale všichni budou patrně i nadále trpět nezájmem okolí a budou mu oplácet tímtéž.Radovan Holub, Karlovy Vary

Čas načtení: 2024-03-18 06:30:34

Android 15 přinese tuhle praktickou novinku. Pomůže při velkém množství aplikací

Dochází vašemu telefonu místo na úložišti? Google chystá řešení Android 15 pravděpodobně dostane funkci archivace aplikací Archivované aplikace budou zabírat minimum místa, po obnovení budou mít zachována veškerá data Určitě se vám už někdy stalo, že vám telefon oznámil, že mu dochází prostor na úložišti. S čím dál kvalitnějšími fotoaparáty roste velikost fotografií a videí, kromě toho se zvětšují i aplikace a hry. Drtivá většina smartphonů současnosti navíc nepodporuje paměťové karty, takže je pak uživatel postaven před dilema, zda sáhnout k odstraňování multimédií, nebo k odinstalování aplikací. Google tento rozpor zřejmě vyřeší v chystaném Androidu 15, který údajně získá užitečnou funkci archivace aplikací. Přečtěte si celý článek Android 15 přinese tuhle praktickou novinku. Pomůže při velkém množství aplikací

Čas načtení: 2024-03-29 11:00:56

Velikonoce ve velkém stylu u Korunky!

Velikonoce u Korunky ti přináší trojnásobek a pětinásobek káček! Pojď se s námi podívat blíže na to, jak můžeš téhle super velikonoční akce co nejvíc využít. The post Velikonoce ve velkém stylu u Korunky! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-04-01 16:00:55

Aprílová podívaná. Dokument o velkém daňovém podvodu 90. let, který stvořil nejbohatšího psa světa

Dokument o německém ovčákovi Guntherovi a jeho pánovi Mauriziovi je příběh plný luxusu, bláznivých sociálních experimentů a daňových úniků. Článek Aprílová podívaná. Dokument o velkém daňovém podvodu 90. let, který stvořil nejbohatšího psa světa se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-09 19:30:13

Vidím to pozitivně

https://youtu.be/fhmz3XZ5pcY Nová doba je o tom že se začalo vše vyrábět ve velkém, pokud se něco dělá v malém tak to není ekonomické, aby výroba a služby ve velkém lépe fungovali tak brzo dojde k tomu že místo lidí zde budou pracovat jenom stroje a programy, práce za mzdu pro lidi nikde na světě už… Číst dále »Vidím to pozitivně

Čas načtení: 2024-04-10 06:00:01

Předávkování melounem: Tohle se stane, když to přeženete

Tři pacienti s chronickým onemocněním ledvin (CKD) vážně onemocněli poté, co snědli velké množství vodního melounu. Dospělo to tak daleko, že museli vyhledat lékařskou pomoc. Proč? V melounu totiž není jen voda. Tato zelenina obsahuje i vitamíny a minerály, mimo jiné draslík v docela velkém množství. Jeden kus melounu (zhruba 286 gramů) obsahuje 320 miligramů draslíku, což je asi 12 procent doporučeného denního příjmu pro ženy a asi 9 procent pro muže. Uvádí to studie publikovaná v Annals of Internal Medicine. Nedostatek minerálů a stopových prvků je nebezpečný. Může vést k roztroušené skleróze nebo infarktu Číst více Draslík začne dělat neplechu Pro zdravého člověka je meloun bohatým zdrojem draslíku, což je pro organismus jedině dobře. „Draslík využívají nervy v těle k tomu, aby mohly přenášet signály. Včetně těch, které způsobují svalovou kontrakci. Za normálních okolností je přebytek draslíku, který se v těchto procesech nepoužívá, odstraněn ledvinami a vylučuje se močí. U lidí s CKD však ledviny nejsou tak účinné, aby draslík v pohodě odfiltrovaly,“ vysvětlil Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Právě to znamenalo, že u tří výše zmíněných pacientů došlo kvůli velkému množství melounu bohatého na draslík k rozvoji těžké hyperkalémie. „Takto nazýváme stav, kdy je v těle příliš mnoho draslíku.“ Konkrétně šlo o 6,6 až 7,4 milimolu na litr – normální rozmezí je mezi 3,5 a 5,0 mmol/l. Nejen meloun, ale i rajčata či banány Hyperkalémie sice nemá žádné viditelné symptomy, o to víc ale umí být nebezpečná. Například může za srdeční problémy, které dva ze tří zmíněných pacientů vykazovali. Jednomu bilo srdce pomaleji, než je běžné, druhý dostal výboj z defibrilátoru určeného k obnovení pravidelného srdečního rytmu. Další příznaky předávkování melounem mohou zahrnovat svalovou slabost, mravenčení, nevolnost a v náhlých nebo závažných případech dušnost a bolest na hrudi. Služba vlasti za komunistů: Odmítli jsme přísahat věrnost po boku SSSR a začalo peklo, vzpomíná pamětník Číst více Naštěstí lze hyperkalémii léčit. V případě studovaných pacientů zahrnovala jejich okamžitá léčba nejen léky, ale samozřejmě i doporučení, aby se přestali „cpát“ melounem. Za několik měsíců se naměřené hodnoty draslíku v těle vrátily do normálu. Nejen meloun je ale nebezpečný, pokud jde o hyperkalémii. „Víme, že ji způsobují rajčata, banány nebo brambory. Samozřejmě se bavíme o velkém množství těchto potravin, ne o jednom obědu. Faktem ale je, že o melounu se v tomto kontextu moc často nemluví, což je chyba,“ dodal pro Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Přežil Titanic, Dunkerk i útok žraloka. Lightollera zabila až naprostá banalita.

Čas načtení: 2024-04-10 14:05:52

Elity skupují ve velkém zlato. Vědí něco, co ostatní ne?

„Boháči zastřeně skupují rekordně drahé zlato, investorská drobotina se jej naopak zbavuje. Co profesionálové vědí, co ostatní ne?,“ ptá se český ekonom Lukáš Kovanda.... Článek Elity skupují ve velkém zlato. Vědí něco, co ostatní ne? se nejdříve objevil na AC24.cz.