Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-14 14:24:09

Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie

Tahle knížka byla jedním slova: pecka! I když není vaším oborem filozofie nebo máte pocit, že doposud to nebyl právě váš šálek kávy, tak to ale vůbec neznamená, že tato novinka by přesto nemohla být pro vás. Mnoho lidí se domnívá, že filozofie je vyčpělá „věda“, fakticky nepoužitelná do našeho tisíciletí. Chyba! Aniž by tušili, jsou s ní dennodenně v kontaktu, konfrontováni a nuceni přemýšlet o jejich tématech. Hned vás uvedu blíže do obrazu.Jiří Beňovský, Philo Fiction, Historky z podsvětí filozofie, Dokořán, 2025 Když jsem chodila do školy a učili jsme se o Descartovi a jiných myslitelích, některé věci se nám tenkrát mohly zdát abstraktnější a těžko uchopitelné. Ale dnes, primárně díky filmům, jako je Matrix, Vanilkové nebe a další, si najednou celou hlavní myšlenku můžeme vizualizovat a uvědomit si nejen to, jak je filozofie skvělá, ale také, jak vlastně uměla pokládat otázky, které za celá staletí nezestárly. A co víc! Když se snažíme pochopit celou podstatu, tají se nám dech, mrazí nás, začínáme o lecčems pochybovat, a chceme vědět více. Co když svět, jaký se nám předkládá – jaký si myslíme, že žijeme, co když vůbec takový není? Kde je důkaz, že to, co se kolem mě děje, jak život prožívám, je pravda? Co když je to vše jen nějaká počítačová hra? Co když je můj život sen? A pokud mi někdo známý, blízký, či autorita bude tvrdit, že tomu tak není, kde je důkaz, že i on není součástí celé té simulace? Ale proč by si s tím dal někdo takovou práci? V tomto ohledu se nápadně podobají Descartovy myšlenky s tím, co prožíval Tom Cruise ve filmu Vanilkové nebe. *** „To, co mají Descartes a Tom Cruise opravdu společné, je, že oba vážně uvažovali o hypotéze, že jejich život je jen sen. Ve filmu Vanilkove nebe (Vanilla Sky) z roku 2001 má David Aames v podání Toma Cruise vážnou dopravní nehodu, která ho znetvoří, a on se rozhodne vstoupit na kliniku, jež udržuje jeho tělo ve stavu kryosuspenze (konzervace chladem), dokud lékařská věda nepokročí natolik, aby mu mohla opravit obličej, který byl nehodou zdeformován. Zůstává tam zmrazen téměř 150 let, během nichž počítač v přístroji, který udržuje jeho tělo naživu, krmí jeho mysl dojmy šťastného života – doslova života snů. David žije ve snu, aniž by o tom věděl. Všechno se zdá být normální, vnímá své tělo, své okolí, svůj byt, mluví s lidmi, zamilovává se… ačkoli to všechno je jen výplodem snu, který si vytvořila jeho vlastní mysl s pomocí počítače na klinice…“ (ukázka z knížky) *** Podobný námět známe také z filmu Matrix: lidé žijí životy, které ale ve skutečnosti takové nejsou. Převážná většina, kteří jsou součástí světa Matrixu, nemá ani tušení, že jejich celý život je velký podvod. Je to jen film, řeknete si. Nebo je to ten film, který nás už roky nutí přemýšlet, jak je náš svět hodně reálný? Napadají vás další otázky? Je možné na základě tohoto principu vysvětlit existenci boha? Pokud vy stvoříte herní simulaci, v níž budou bytosti schopny vlastní existence, myšlení, ale fakticky to vše ovládáte vy, jste jejich tvůrcem (bohem), je to ta eventuální cesta, kam by se měly ubírat naše myšlenkové pochody po hledání začátku lidských dějin? Námi stvořené bytosti se také mohou zamýšlet nad tím, jak vznikl svět, kam až dospěly, kdo stojí za jejich počátkem? Mrazí vás? Ale těch otázek je mnohem více. Od toho máme mysl, která nás nutí pochybovat, ale také hledá kompromisy. Něčemu musí věřit, aby to nevzdala a život dával nějaký smysl. Ale to, že nás vůbec něco takového napadne, ono zapochybování o čemkoliv, co by mohlo být ve své podstatě přirozené, to z nás dělá také filozofy. S humorem sobě vlastním a s příklady nám obecně známými a blízkými autor předkládá myšlenky některých filozofů, které nejenže nezestárly, ale jsou i v současné době značně populární a fakticky živnou půdou nejen pro filmový a knižní průmysl. Knížku jsem si skvěle užila. Oživila mé školní znalosti do docela jiné podoby, a to mne velmi bavilo. Známe to: Přijde učenec s nějakou teorií, jiný ji vyvrátí nebo vylepší, někam posune. Můžete s tím souhlasit, či nesouhlasit, přijít s vlastní hypotézou, a to je na tom skvělé: Nepřijímat život jen tak, jak se nám servíruje, ale umět o něm přemýšlet, a tím si ho lépe užít. Anotace Rychle, tato dějová linka Matrixu není ani zdaleka René Descartes? Obdržíte kopii tohoto dokumentu, což je kopie originálu dokumentu nebo kopie originálu, která je zasílána poštou. Nedávno jsem zjistil, že Descartes není jediný, kdo se podílel na románu Toma Cruise. Dramatická role Kanta Nietzscheho a inspirace Johna Locka ze Star Treku pro film Avatara . Filmy v televizních seriálech a široké filozofii, jako je série Batman , jsou nejnovější ze série epizod plných dilemat a série Terminátor a Robocopa jsou zasazeny do filmů. A pak je tu Marty McFly z Návratu do budoucnosti , jehož život je como complicado no cestováním ōasem, ale tak nekonečnou debatou ou svobodě a determinismu. Filosof Jiří Benovský ve svých necelých dvaceti letech byl divoch, divoch a sultanát, který byl filozofem populární kultury a televize. Posléze uvidíte, že cesta není příliš strmá nebo že je strmá, ale spíše drsná. Na konci dne, pokud se chcete o Star Treku dozvědět více , můžete tak učinit ve stejnou dobu jako Kant a Nietzsche, kteří jsou zakladateli galaxie logických argumentů pro budoucnost. MB

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2022-01-11 18:26:35

Jak vypadal porevoluční organizovaný zločin? Pohled do divokých devadesátek nabídne dokumentární cyklus Polosvět

Sametová revoluce nepřinesla jen politickou a ekonomickou svobodu. Druhou stranou mince byl nebývalý rozmach zločinu. Mnohé kauzy zůstaly i po více než třiceti letech nedořešeny nebo nesou pachuť vyšetřování ovlivněného mocnými kmotry a politiky. To, co se v tehdy událo, má dopad na společnost i dnes. První díl dokumentárního cyklu Polosvět mohou diváci vidět ve čtvrtek 13. ledna od 20 hodin na programu ČT2. „Polosvět mapuje vývojové fáze českého organizovaného zločinu. Ivan Jonák je architektem prostředí zločinců, Antonín Běla byl ‚Luca Brasi‘ českého podsvětí, František Mrázek kmotr, který ‚dával nabídky, jež nešly odmítnout‘,“ uvádí k postavám tehdejšího podsvětí novinář a autor námětu Jaroslav Kmenta a dodává: „Je to seriál, který nás vrátí do devadesátek, jež mi v gangsterském pojetí – samozřejmě vzdáleně – připomínaly třicátá léta amerického Chicaga.“ Porevoluční období se neslo v duchu zakládání firem, privatizace nebo personálních změn u policie. Šlo tak o celou řadu faktorů, které představovaly živnou půdu pro růst kriminality. Dokumentární seriál Polosvět v šesti dílech ukazuje výsledky unikátního pátrání po kořenech vzniku organizovaného zločinu devadesátých let a využívá k tomu i svědectví osob, které měly k polosvětu nejblíže. O vraždě Františka Mrázka tak hovoří například bývalý detektiv Hynek Vlas, jenž Mrázkovu smrt vyšetřoval, o Antonínu Bělovi zase jeho syn Jaroslav Běla. Cyklus zároveň představuje i sondu do světa policie, která si s těmito zločinci ne vždy dokázala poradit. „Jako bývalou investigativní novinářku mě potěšilo, že jsem mohla spolupracovat na tomto cyklu. Dokumentární seriál z prostředí organizovaného zločinu devadesátých let jsme zatraktivnili dohrávanými rekonstrukcemi, využíváme archivní policejní i televizní materiály a podařilo se nám dostat před kameru i velice exkluzivní respondenty,“ říká dramaturgyně, kreativní producentka a režisérka jednoho z dílů Jana Škopková: „Domnívám se, že je správné a velice důležité se s odstupem času k tématům, které v Polosvětě otvíráme, vracet. Kauzy z devadesátek totiž výrazně ovlivnily naši současnost, ekonomicky i morálně,“ uzavírá.

Čas načtení: 2024-03-15 13:51:53

Vrátil se z podsvětí, aby se pomstil. Vyšel první trailer remaku kultovní Vrány, vzbudil mnoho vášní

Komiksová adaptace Vrány z roku 1994 se do paměti zaryla estetikou, herectvím a tragickým osudem Brendana Leeho. Nový remake se vydal překvapivým směrem. Článek Vrátil se z podsvětí, aby se pomstil. Vyšel první trailer remaku kultovní Vrány, vzbudil mnoho vášní se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-29 17:00:01

V motolské nemocnici našli bezhlavé tělo veksláka. Jeho smrt se stala pomníčkem Jiřího Markoviče

Okolí motolské nemocnice bylo v roce 1982 plné dělníků a není divu – probíhala rekonstrukce a hlavně výstavba, která dala komplexu podobu, jak ji známe dnes. Tělo Zapletala nalezl právě jeden z těchto dělníků shodou okolností, když šel vykonat malou potřebu. Stál rozkročený za boudou a tu si všiml polobotek čouhajících ven z kupy nepořádku, což mu pochopitelně přišlo divné. Když se podíval blíže, zjistil, že jde o mrtvolu. Měla rozepnutou košili a nehybný hrudník. To nejhorší dělník ale neviděl.    Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám Číst více Případ pro mordpartu Po příjezdu mordparty, které velel plk. Jiří Markovič, vytáhli tělo zpod hromady starých dveří a nastal šok. Nemělo totiž hlavu a také nebyly nalezeny žádné doklady, nebylo tudíž možno určit totožnost nebožtíka. Ve spisu je napsáno: „Hlava těla není na místě, je traumaticky odňata v místech vpředu u ohryzku, vzadu u třetího krčního obratle.“ Vražda se stala před 5 až 7 dny, přesný čas nebylo možno stanovit.  Mrtvý neznámý Policisté začali prohledávat okolí a odebrali otisky prstů dělníkovi, který tělo našel. Prohledávání areálu nemocnice nepřineslo žádný úspěch, kriminalisté soustředili svou pozornost na ubytovnu Armabeton, ve které bydlel dělník, který tělo nalezl, a také většina ostatních, pracujících na stavbě nových bloků nemocnice. Na místě byl také policejní pes Kita, ale žádné stopy se najít nepovedlo, což se dalo vzhledem k velkému pohybu lidí čekat. Rozjelo se důkladné prověřování nocležníků, mezitím probíhala usilovná práce na ztotožnění nalezeného muže. Zde pomohla až pitva, při které byly sejmuty nebožtíkovy otisky prstů. Našla se shoda v daktyloskopické kartotéce DEKA, to tedy znamenalo, že dotyčná oběť měla v minulosti pletky se zákonem.   Vekslák z Alcronu Oběť dostala jméno. Byl jí František Zapletal, narozen roku 1911, trvalým bydlištěm v Praze. Právě tam začali kriminalisté dělat šetření a zjistili, že sousedi viděli Zapletala naposledy devět dní před nálezem jeho těla. Také poznali, že byt veksláka byl prohledán, ale nebyl vypáčen zámek, pachatel tedy musel mít klíč. Zbývalo zjistit, kdo vlastně zavražděný důchodce byl. Kriminalisté začali dělat hloubkové šetření k jeho osobě. Dozvěděli se, že byl vekslákem, pohybujícím se v tehdy známém hotelu Alcron. Tady začínal svou kariéru i budoucí kmotr František Mrázek. Další důležité zjištění je přivedlo k Zapletalově minulosti. V roce 1948 byl totiž odsouzen za kolaboraci do pracovního tábora v Jáchymově. Jeho proviněním mělo být členství v kolaborantské organizaci Vlajka, do které vstoupil na konci války. To však nebylo vše, měl se také vydávat za Maxe Goldensteina a podvést firmu ve Francii.  Mrázkův učitel Běla vládl pražskému podsvětí tvrdou rukou. Skončil tragicky Číst více Nevyřízené účty Další zájem kriminalistů se točil okolo podsvětí hotelu Alcron, kam Zapletal patřil. Propojily se jim hned dvě osoby. Dva pánové, kteří byli veksláky v tomto hotelu, stejně jako Zapletal, s ním seděli v Jáchymově a ke všemu měl jednoho z nich Zapletal udat v táboře pro přípravu útěku. Jednalo se o Jana Kroneisla a Miroslava Kastnera. Mordparta v čele s Markovičem svou pozornost zaměřila právě na ně, oba byli vyslýcháni zvlášť a jejich výpovědi nebyly nijak uspokojivé. V momentě, kdy začali ztrácet půdu pod nohama, oba odmítli vypovídat. Nakonec byl jako pachatel vytipován právě Kastner, Kroneislovy pachové stopy byly zase nalezeny v bytě Zapletala. Kriminalistům se však stále nedařilo oba muže usvědčit, pořád chyběl přímý důkaz. V roce 1988 se oba podezřelí podrobili vyšetření na detektoru lži, v klíčových otázkách lhali, museli tedy něco o vraždě Zapletala vědět. Několikrát byl také prohledán areál nemocnice Motol, a to také za použití georadaru, ale bez výsledku, hlava Zapletala se nikdy nenašla.   Sametová revoluce znamenala konec snahám objasnit případ, na vině nejspíš byl masivní nárůst zločinu, kterému bylo třeba se ihned věnovat, podstav policie a také její dehonestace jakožto komunistického nástroje. Je také možné, že na Kastnera a Kroneisla bylo později pohlíženo jako na oběti komunismu, přestože nebyli politickými vězni. Vražda obchodníka s valutami Františka Zapletala zůstala neobjasněna.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu.

Čas načtení: 2024-05-03 00:58:41

Na co se těšit v květnu? Vychází kvanta nových her na PC, PS5 i Xbox

Květen je tady a sním se můžeme těšit na pořádnou várku nových herních titulů na počítače a konzole. Za nejočekávanější z nich lze určitě označit Senua´s Saga: Hellblade II, příběh keltské válečnice, jež si doslova prochází peklem na vikingském Islandu. Hráči na PC se zase podívají na japonský ostrov Cušima. Ten je hráčům na PS již známý. A mnohem, mnohem více. V květnu vychází opravdu hodně her. Dočkají se majitelé PC, PS5, Nintendo Switch i Xbox Series. Právě na Xbox a PC zamíří 21. května Senua´s Saga: Hellblade II. Přestože si první díl mohli zahrát majitelé PS, tentokrát mají bohužel smůlu.

Čas načtení: 2024-05-27 18:00:01

Na Slovensku byla mafie a stát jedna ruka, o bossovi Černákovi byl natočen film

Slovenské devadesátky byly jiné než ty naše, byly daleko divočejší. Vlády v městech se ujaly gangy, které kryla policie a tajná služba. Vybíraly výpalné pod rouškou poskytování ochrany, krom vydírání okrádaly stát na daních a proplácení DPH za fiktivní obchody – tomu se říkalo „fakturantstvo“. Na to brzy navázala likvidace bílých koní. Skupiny Mikuláše Černáka se prý bály i konkurenční gangy, měl dobré vztahy s tehdejší vládnoucí HZDS i slovenskou informační službou.   Chtěl být lokálním Hitlerem, Němci ho zavřeli a Češi popravili. Jan Rys to vzal za špatný konec Číst více Horehronský kulturista  Mikuláš Černák svou kariéru zahájil v rodné vesnici Telgárt. Původně pracoval jako řidič autobusu, výdělek mu ale nestačil, a tak odjel do Německa, kde pracoval jako dřevorubec. Když se vrátil domů, mnohé se změnilo, už předtím se věnoval posilování a své budoucí kumpány potkal právě ve fitku. Tenkrát ještě nebyl obávaným bossem, učil se principy podvodů a brzy potkal svého „ekonoma“ Miloše Kaštana. Tehdy si Černák se svým bratrem užíval života, sem tam nějaká bitka, ale ještě žádná vražda. Prý dokonce vyhodili průvodčího z vlaku, ten naštěstí přežil bez úhony.   První vražda, kterou Černákova skupina spáchala, se stala nedaleko jeho rodné vesnice. Obětí byl místní hospodský, který s manželkou svůj podnik otevřel teprve nedávno, a návštěva Černákových bratrů pro ně nakonec znamenala katastrofu. Vladimír Černák se pobil s jedním hostem, kterého měl ubít k smrti. Hospodský Miroslav Vlček proti bratrům svědčil, v srpnu 1993 záhadně zmizel. Byl vylákán známými pod záminkou, že se jim pokazilo auto. Černákův bratr měl později smrtelnou nehodu, Mikuláš poté kvůli tomu nevycházel půl roku z domu.  Mafián s politickým krytím Pod vedením Mikuláše Černáka, kterému říkali blízcí Miki, se zformovala skupina zaměřená na páchání ekonomické a násilné trestné činnosti. Skupina měla svého ekonoma, kterým byl zmíněný Kaštan, dalším členem byl Ján Kán a Alojz Házy, ten fungoval jako hitman, tedy zabiják, vražd se však dopouštěli všichni členové skupiny. O Házym řekl Milan Reichel, kterého tenkrát Černák obdivoval, že se „vědělo, že se živí zabíjením lidí, a podsvětí ho tak bralo“. Využili právě probíhající privatizace a dostali se k mnoha nemovitostem. Ostatní „vyvlastnili“, což znamená, že je na ně původní majitel přepsal. Černák tak vlastnil mnoho hospod, nějaké hotely a podobně. Vše napsal na bílé koně, takže sám neplatil daně a nebyl za provoz zodpovědný. Mikuláš Černák dostával také státní zakázky, například na stavbu okresního městského úřadu v Krupině. Tyto zakázky dostal díky svým vztahům s Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS), což byla vládní strana Vladimíra Mečiara, údajně měl některé vraždy spáchat v její prospěch. A máte to i s muzikou Milan Reichel, který tou dobou vlastnil a provozoval hotel Gerlach v Popradě, byl světově uznávaný kulturista. Na rozdíl od Černáka se nikdy nedopustil násilné trestné činnosti, „pouze“ podvodů s DPH. Mikuláš Černák se mu měl chtít tou dobou vyrovnat, vnímal Reichela jako jakýsi svůj vzor. V jednom z mnoha rozhovorů, které Reichel poskytl, popisoval, jak byl svědkem změny Černáka z nadějného sportovce v mafiána. Prohlášení „když přišli dva tři, bylo to, jako by na vás zazvonila pohřební služba, a měl jste to i s muzikou“ mluví za vše. V té době začali mizet v Banské Bystrici a okolí lidé. Známá je například vražda podnikatele a ředitele Tatravagónky Vladimíra Bachledy. Toho zabila Černákova banda za 10 milionů pro podnikatele Steinhübela, který byl slovenskou obdobou Františka Mrázka. Jeho tělo zakopali do jámy v lese, takto zavraždili více než 20 lidí. Černák zabíjel i z malicherných důvodů, vylákal podnikatele do lesa (snad pod záminkou, že je zde poklad z války) a zastřelil ho, a to jen proto, že chtěl jeho Mercedes.   Zmizení dvou stopařek dodnes nebylo objasněno, vypovídal také pomocník Františka Mrázka Číst více Konec bosse bossů  Nebylo nezvyklé, že se mafiáni likvidovali navzájem, Černákovi lidé se poté, co vše prasklo, svěřili, že když je Černák svolal v noci, nebyli si jistí, jestli ti, kdo budou ten večer zastřeleni, nejsou právě oni. Černák byl zatčen v roce 1997. V televizi uviděl, že je v pátrání, a tak se přišel sám přihlásit. Bylo to brzy před volbami a jeho politické krytí jej hodilo přes palubu, nejspíš kvůli rozsahu jeho násilné trestné činnosti. Udělal to velice chytře, zalarmoval přední slovenské televize a na policii jel obklopen novináři – měl strach, že jej někdo z podsvětí zastřelí. Černák se poté dostal kvůli procesní chybě z vězení ven. Dopadla jej česká policie v Praze a nyní si odpykává doživotí, postupně se do vězení dostal také zbytek skupiny.  Film MIKI  Život a doba Mikuláše Černáka se staly inspirací nového filmu scenáristy Mira Šifry. V Česku na sebe upozornil úspěšným temným thrillerem Rédl, který natočil pro Českou televizi. Děj nás zavedl znovu do devadesátých let, tentokrát do prostředí ajťáků, kteří byli vnímáni jako budoucnost, druhá strana mince byli lidé napojení na bývalé bezpečnostní složky komunistického státu, kteří se snaží ze svých konexí vytěžit maximum. Film MIKI je natočen v podobně temném duchu a Šifra kvůli němu několikrát navštívil Černáka ve vězení. Hlavní roli ztvárnil Milan Ondrík, v rozhovoru pro Closer se přiznal, že mu role přerůstala do osobního života a musel se začít krotit. Ozývají se hlasy, že film oslavuje sériového vraha, tvůrci se ale brání, že je ukázkou skutečné historie a výstrahou. Film bude mít premiéru 15. srpna 2024.   Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Truchlící vdovec Babis: Zbavil života matku své dcery i štěně. Policii pomohly v odhalení pravdy chytré hodinky  

Čas načtení: 2024-06-15 17:00:01

Konec Discolandu: Vražda Jonákovy manželky ukázala, komu skutečně patřila gangsterská diskotéka

„To byl takový zámeček podsvětí…“ Takto popsal Roman Skamene noční podnik Discoland Sylvie, jak ho vnímal on sám. Jméno Sylvie dostal podnik podle první Jonákovy dcery, podle druhé dcery Veroniky pojmenoval Jonák erotický klub, který se nacházel v podzemní části Discolandu. Fascinující bylo, že tento podnik kombinoval vše – byl diskotékou, strip klubem, ale i nevěstincem. Jelikož se Jonák inspiroval u pařížského Moulin Rouge, byl v jeho klubu také had a krokodýl. Po ulicích Prahy se zase Ivan Jonák producíroval se svým medvědem. Discoland fungoval nonstop, zavřeno bylo, až když podnik zavřel nadobro. Jeho konec se nachýlil osudového roku 1994. Mrázkův učitel Běla vládl pražskému podsvětí tvrdou rukou. Skončil tragicky Číst více Střelba v Petrovicích  Petrovice jsou okrajová pražská čtvrť, zaplněná více méně paneláky. Právě zde došlo 7. dubna 1994 k vraždě ženy, která pracovala ve stánku se zeleninou, jenž se nacházel uprostřed sídliště. Něco po jedné hodině přistoupila ke stánku skupina kluků. Jeden se odvážil a šel přímo k prodavačce. Po krátké slovní rozepři jej odstrčila. Romský mladík se však nedal a z igelitky vytáhl pistoli s dlouhým tlumičem. Výstřel nebyl slyšet, přesto událost sledovalo několik lidí, kteří se postarali o paniku. Skupina chlapců se rozprchla, po příjezdu kriminalistů na ně byl nasazen vrtulník. Nesmíme si ale nic malovat, policie tehdy nedisponovala termovizí, takže hledání pachatelů bylo neúspěšné. Žena byla střelena do obličeje a přes množství krve nebylo možno provést identifikaci. Později bylo zjištěno, že se jedná o Ludviku Jonákovou. Když vraždí nešikové  Kriminalistům se podařilo vraždu objasnit, šli na to „od lesa“. Bylo jim jasné, že smrt souvisí s Discolandem. Operativním šetřením se jim podařilo zjistit, že krom Jonákové měl být zavražděn také její milenec, se kterým prchla. Ten byl původně vyhazovačem v Discolandu. Objasňováním pokusu zlikvidovat jeho samého se policie dostala na stopu vrahů Ludviky Jonákové. Vyslechli si bizarní svědectví o přípravě zločinu.  Čin si měl objednat Ivan Jonák u vyhazovače Josefa Vrabce, který se přejmenoval na Alexe Abadona. Ten objednávku předal dál, našli se vykonavatelé a vše bylo připraveno. V prvním nájemném vrahovi se nejspíš ozvalo svědomí, jeho kumpáni už stáli s autem v Petrovicích a pozorovali stánek, ale nakonec nevystřelili. Napodruhé je doprovázel Josef Tokár, který měl čin vykonat. Zbraň držel v ruce poprvé v životě. Když si ji zkoušel u mostu, spadla mu do bláta. Akce se pozdržela i z důvodu, že pachatelé potřebovali zbraň v něčem ke stánku přinést. Jiný člen party tedy obstaral igelitovou tašku, ovšem průhlednou. Přes všechny peripetie se nakonec na místo činu dostali a hrůzná poprava byla vykonána.   Temnota za neonovým světlem  Zbývá zodpovědět zásadní otázku, a to proč se to všechno dělo. Důvodem byly majetkové spory o Discoland. Vlastnictví zábavního podniku bylo rozděleno mezi tři osoby – manželé Jonákovi vlastnili společně šedesát procent podniku, zbytek byl v rukou Helmuta Hugera z Německa. Jonákovi ale vlastnili každý polovinu svého podílu, takže aby s ním mohli nakládat, museli se vždy dohodnout. Spory v manželství Jonákových se tak nutně podepisovaly i na chodu podniku. Jonák sám o sobě tvrdil, že měl několik tisíc žen. Nevázaný intimní život obou manželů nakonec vedl k úplnému rozpadu vztahu a rozvodu. Tehdy skutečně zřetelně Jonák pocítil, že může nastat jeho pád. Podnik byl totiž napsán na Ludviku, Jonák nedokončil učiliště, oficiálně měl tak pouze základní školu a nemohl podnikat. Soud nakonec shledal Jonáka vinným. Za vraždu manželky a přípravu vraždy jejího milence si Jonák odseděl 18 let. Dle svých slov mohl požádat o podmínečné propuštění v polovině trestu, součástí toho je však projevení lítosti nad činem. Ivan Jonák do konce svého života tvrdil, že je nevinný.   Rodiště Berdychova gangu V útrobách pražského kabaretu Sylvie se protínaly různé světy, střetávali se zde lidé, kteří by si již dnes u jednoho stolu sednout nemohli. Tady popíjeli mafiáni s politiky a vlivnými podnikateli. Podnik lákal nejen cizojazyčné mafie, ale pokoušeli se jej zmocnit také Jonákovi zdánliví přátelé. Jaromír Prokop pracoval pro Ivana Jonáka, dle jeho slov se Prokop dokonce jednou jmenoval sám do pozice ředitele. Měl nejdříve přemlouvat Jonáka, ať zabije Hugera, a nabízet mu, že se o to postará. Když to Jonák odmítl, měl jít se stejnou nabídkou k Hugerovi. Ten měl údajně nabídku přijmout a na Jonáka byl spáchán atentát pár dní poté, co byla zavražděna jeho žena.   Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek Číst více Střelec mu prostřelil líc a ustřelil špičku jazyka. Jonák si dal jazyk do kapsy od svého bílého saka (kterých měl asi deset) a odjel do nemocnice. Jindy zase vybuchla bomba, kterou někdo nastražil pod jeden z jeho vozů. Jonák v médiích ze všech útoků obviňoval právě Hugera. Jaromír Prokop společně s vyhazovačem Davidem Berdychem využili znalosti návštěvníků Jonákovy diskotéky a jejich slabých míst. Byli svědky mnoha nekalých dohod, které se zde uskutečnily. Vytvořili si gang, který vydíral podnikatele, speciálně ty, kteří své jmění nenabyli zrovna poctivě. Prokop poté utekl do zahraničí, spravedlnost si jej našla i v Americe a v roce 2022 dostal deset let za loupežná přepadení. Tímto verdiktem byla uzavřena kauza kolem Discolandu, peníze, které nakradl Berdychův gang, se nikdy nenašly.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hollywoodský herec Karel Roden hostí na svém zámku stovky lidí. Proč se pustil do pěstování borůvek?

Čas načtení: 2024-07-26 17:00:01

Gorila a účetní z Discolandu Sylvie založili nejrozsáhlejší gang v historii Česka

Berdychův gang – jedna z největších zločineckých skupin novodobé historie. Gang, ve kterém figurovalo kolem osmdesáti lidí, včetně policistů z jednotky pro boj s organizovaným zločinem. Lidé z Berdychova gangu byli zodpovědní za loupeže, vydírání, ozbrojená přepadení, a dokonce i vraždy. Své akce maskovali jako zásahy policie, které se vždy zvrhly ve snahu o získání co největší částky peněz za každou cenu. Mnozí ale nevědí, že údajné hlavy gangu se potkaly v Discolandu Sylvie. Není se vlastně čemu divit. V devadesátých letech se nejvíce zločinců potkávalo právě tam, Discoland Sylvie byl díky svému majiteli, Ivanu Jonákovi, centrem pražského podsvětí. David Berdych jako mladý kluk nastoupil do Discolandu na místo vyhazovače. Brzy ale pochytil gangsterské způsoby, a dokonce se pokusil okrást samotného Jonáka. Akce to byla jako z gangsterského filmu, Jonák o ní mnohokrát vyprávěl. Jednu z jeho mnoha interpretací vystihl Filip Turek, který se o Jonáka staral po jeho propuštění z vězení. Berdychův gang: Jak vyhazovač od Jonáka spolupracoval s elitními policisty na loupežích a vydírání Číst více Jonák po Berdychovi střílel kvůli penězům „Když jsme se bavili o tom Berdychovi, tak on mu dělal ochranku, dělal na dveřích a byl velmi schopný člověk. Nebyl to žádný podržtaška, ačkoliv mu tak Jonák často říkal,“ říká Turek v podcastu VOX TV. „Jednou ale udělal to, že Jonákovi ukradl denní tržbu, sedm set tisíc korun. Ivan sedl do svého Patrola a jel ho kousek od Prahy nahánět. Berdych měl v té době Volkswagen Scirocco a najednou se proti němu objevil na úzké okresce. Ivan to do něj čelně nakouřil. Oba byli od krve, Berdych začal utíkat po poli, Jonák za ním běžel a střílel na něj z pistole,“ líčí neuvěřitelnou historku Turek a podotýká, že tak vlastně Ivan Jonák založil slavný gang, protože Berdych přišel o práci. Opravdový šéf měl být Prokop Zločinecká skupina sice nesla Berdychovo jméno, je ale nutné podotknout, že poněkud neprávem. Podle mnoha zdrojů byl totiž jeho opravdovou hlavou alespoň v počátku další zaměstnanec Discolandu – jeho provozní ředitel Jaromír Prokop. Jde o jednu z nejzáhadnějších postav českého podsvětí. Prokop byl rodinný známý Ivana Jonáka od dětství. Když Jonák otevřel Discoland, mazaný Jaromír Prokop u něj začal pracovat jako účetní. Později se nechal jmenovat ředitelem Discolandu, což Jonák vždy rád zpochybňoval. „To víš, že jo, ty jsi prezident, tak se jmenuj prezidentem,“ řekl mu podle vyprávění novináře Jakuba Kvasničky v podcastu Hlasy zločinu. Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc Číst více Nechal Prokop zabít Jonákovou? Prokop byl ambiciózní a začal si pohrávat s možností, že by si na obrovských ziscích Discolandu ukrojil mnohem více. V souvislosti s vraždou Ludviky Jonákové pak Ivan ukazoval právě na Prokopa a společníka Helmuta Hugera. Podle Jonáka chtěl nejdříve Prokop odstranit Hugera, když to ale Jonák podle svých slov odmítl, spojil se právě s Hugerem a měli nechat zabít Ludviku. Jonákovi ale soud neuvěřil a poslal ho na osmnáct, později na dvanáct let za mříže. Jonák poté Prokopa obvinil z objednávky dvou atentátů, které na něj byly spáchány po vraždě jeho manželky. Potřebovali novou obživu Se zavřením Ivana Jonáka a později Discolandu ale Prokopovi vyschl hlavní zdroj příjmů a s Berdychem potřebovali novou obživu. Prokop měl kontakty, Berdych byl velmi schopný. „Seznámil jsem se s ním, když nastoupil, bylo mu tehdy osmnáct, prezentoval se jako mistr Evropy v karate. Během pár týdnů jsme s panem Jonákem zjistili, že ho v ochrance všichni poslouchají, i ti starší. Udělali jsme z něj vedoucího,“ cituje Kvasnička Prokopova slova u soudu. Muži se spřátelili, a když viděli, že Discoland už nebude sypat, vymysleli obří zločinné spiknutí, jehož krakatice čítala na osmdesát lidí včetně vysokých policejních představitelů. Gang řádil několik let a celý systém dokonale fungoval – jeho členové si přišli na stovky milionů korun, které se nikdy nenašly. KAM DÁL: O vzniku ikonické fotky Ivana Jonáka: Měl zrovna ve sklepě lidi ve studni, vypráví slavný fotograf

Čas načtení: 2025-01-27 14:50:00

Kdo nechal zabít Františka Mrázka (†47)? Nájemný vrah uniká spravedlnosti už 19 let

Na konci ledna roku 2006 byl v Durychově ulici v pražské Lhotce zastřelen podnikatel a údajný šéf podsvětí František Mrázek (†47). Profesionální střelec ho zasáhl jedinou ranou do srdce. Policie dodnes neví, kdo si vraždu objednal. Mrázek měl řadu nepřátel, a kolem jeho osoby mizeli nebo umírali lidé za záhadných okolností.

Čas načtení: 2025-04-09 18:00:48

Hades 2 bude exkluzivní pro konzole od Nintenda, potěší i majitele staršího Swtiche

Pokračování oceňovaného titulu Hades 2 dorazí na konzolích jako první na Switch Pozitivní zpráva to je nejen pro budoucí majitele druhé generace, ale také pro vlastníky prvního Switche  Exkluzivita bude pravděpodobně pouze časově omezená Roguelike titul Hades od studia Supergiant Games překvapil na konci roku 2018 nejednoho hráče i recenzenta. Hra inspirovaná řeckou mytologií sledovala příběh Zagrea, syna vládce podsvětí Háda. Ten se snaží uniknout z podsvětí na zemský povrch, což není vůbec jednoduchý úkol – selhání, poučení se z chyb a opětovný pokus dostat se zase o kousek dále je v tomto titulu denním chlebem. Autoři ale jen nedotáhli tuto formuli téměř k dokonalosti, ale také přidali skvělé grafické zpracování či poutavý příběh plný zajímavých postav a interakcí, které vás nepřestanou udivovat. Titulu zcela právem svítí hodnocení 93/100 na serveru Metacritic. Přečtěte si celý článek Hades 2 bude exkluzivní pro konzole od Nintenda, potěší i majitele staršího Swtiche

Čas načtení: 2025-04-09 18:00:48

Hades 2 bude exkluzivní pro konzole od Nintenda, potěší i majitele staršího Switche

Pokračování oceňovaného titulu Hades 2 dorazí na konzolích jako první na Switch Pozitivní zpráva to je nejen pro budoucí majitele druhé generace, ale také pro vlastníky prvního Switche  Exkluzivita bude pravděpodobně pouze časově omezená Roguelike titul Hades od studia Supergiant Games překvapil na konci roku 2018 nejednoho hráče i recenzenta. Hra inspirovaná řeckou mytologií sledovala příběh Zagrea, syna vládce podsvětí Háda. Ten se snaží uniknout z podsvětí na zemský povrch, což není vůbec jednoduchý úkol – selhání, poučení se z chyb a opětovný pokus dostat se zase o kousek dále je v tomto titulu denním chlebem. Autoři ale jen nedotáhli tuto formuli téměř k dokonalosti, ale také přidali skvělé grafické zpracování či poutavý příběh plný zajímavých postav a interakcí, které vás nepřestanou udivovat. Titulu zcela právem svítí hodnocení 93/100 na serveru Metacritic. Přečtěte si celý článek Hades 2 bude exkluzivní pro konzole od Nintenda, potěší i majitele staršího Switche

Čas načtení: 2024-02-14 13:38:00

Ďáblova magická hodina. Co znamená, když se budíme mezi 3. a 4. hodinou ranní?

Ve filmech i v literatuře se často objevují duchové odbitím půlnoci. Ve skutečnosti se má ale říše podsvětí otevírat až mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Co se v tento čas všechno může dít?

Čas načtení: 2024-02-15 00:00:00

Riordan; Oshiro - Slunce a hvězda

Hrdinská výprava dvou polobohů ze světa Percyho Jacksona. Nico di Angelo jako Hádův syn zažil víc hrůz než kdokoli jiný. Ale i jeho dny prosvětlil paprsek slunce v podobě milovaného Willa Solace, Apollónova syna. Spolu dokážou překonat jakoukoli překážku. Poslední dobou ale Nika volá hlas z Tartaru. Zdá se, že patří napravenému Titánovi, kterého Percy s Annabeth museli opustit během úniku z Hádovy říše. Nico se mu hodlá vydat na pomoc a Will trvá na tom, že ho doprovodí. Přežije ale bytost světla v nejtemnější části podsvětí? A čeho se tam Nico bude muset vzdát? Datum vydání: 14.02.2024

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2010-10-03 06:00:00

Mafia 2: Z Lost Heaven do Empire Bay

Po dlouhých osmi letech přichází velmi očekávaná střílečka z třetí osoby od českých tvůrců z 2K Czech z prostředí amerického podsvětí. Ano, konečně je to tady, Mafia 2 v celé své kráse! Rock & roll, tvrdí gangsteři, ilegální obchody a a vtipkující parťák Joe. Jak si s novým očekávaným titulem poradi ...

Čas načtení: 2018-07-12 18:30:00

Hříšní lidé města pražského

Pražské podsvětí 30. let. Zlodějíčci, lehké slečny, ale i vrahové a násilníci. Proti nim stojí policejní rada Vacátko se svou mordpartou. Třináctidílný seriál kriminálních případů podle povídek Jiřího Marka.

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2022-01-06 10:12:17

Případy 1. oddělení se vrací do Devadesátek. Česká televize uvede premiérovou detektivní sérii

Doba, kdy mafiáni mohli vše a policie jen to, co si vybojovala. Píše se rok 1993 a k pražské mordpartě nastupuje vyšetřovatel Tomáš Kozák (Kryštof Bartoš), aby pomohl objasnit porevoluční kauzy. Premiérová série Devadesátky odehrávající se přibližně dvacet let před Případy 1. oddělení připomene divákům na skutečných kauzách atmosféru doby, kdy kriminalita vyskočila do nečekaných výšin a rozhodovalo se o tom, jestli policie najde a ustojí svou roli. První z celkem šesti epizod uvede ČT1 tuto neděli, 9. ledna, od 20:10 hodin. „Šlo o válku kutilů policie a mantáků zločinu. Tyto případy byly mnohokrát rozebírány v tisku, v rozhlase i v televizi. My jsme je dali dohromady a napsali příběh tak, jak se udál z pohledu samotné policie,“ komentuje děj autor scénáře Josef Mareš a režisér Peter Bebjak jej doplňuje: „Šlo o zvláštní časy, kdy se rodila a zároveň i kastrovala demokracie. Já sám na to vzpomínám jako na velmi krvavou dobu – velké množství lidí zmizelo a až v současnosti se dozvídáme jejich osudy. Byl to Divoký východ.“ Devadesátá léta přinesla kromě svobody pro všechny i strmý nárůst kriminality. Každý týden přibývaly oběti zločinů, mafiáni začínali mít pocit, že tahají za delší konec provazu a policie neměla metodu, čas ani prostředky, jak tomu čelit. Seriál České televize divákům v šesti epizodách přiblíží události i osoby, které jsou s těmito lety spjaty – ať už jde o figuru podnikatele Ivana Jonáka a jeho Discolandu nebo šéfa podsvětí Františka Mrázka. „Většina z toho, co se v sérii odehrává, jsou ikonické případy z devadesátých let, které jsme všichni prožívali a denně je sledovali,“ říká k jednotlivým kauzám Ondřej Sokol, v seriálu vystupující jako nadporučík Tůma. „Nával takzvané svobody odšpuntoval v masivním množství i to zlé v lidech,“ doplňuje jej Martin Finger, který ztvárnil mladší verzi operativce Václava Plíška, jehož diváci znají z Případů 1. oddělení v podání Bolka Polívky. Mimo něj a Tomáše Kozáka, coby policejního benjamínka v podání Kryštofa Bartoše, uvidí diváci ještě jednu známou postavu – Josefa Korejse, v Devadesátkách ztvárněného Robertem Miklušem. „Josef v mládí ještě neměl pozici, takže se musí víc snažit, ale je samozřejmě vidět, že je kariérista a sólokapr,“ uvádí ke své verzi postavy herec.

Čas načtení: 2021-10-04 10:40:02

Poprvé vychází v audioknižní podobě román Pavla Frýborta Vekslák

Pavel Frýbort, autor bestseleru z 80. let Vekslák, byl publicista, prozaik, dramatik a překladatel z polštiny, který dokázal ve svých románech překvapit napínavými příběhy s kriminální zápletkou. Hlavními hrdiny jeho knih jsou obyčejní lidé, mající sny a ideály, ale při cestě za nimi se stávají oběťmi manipulací vyšších mocí a často pak musí bojovat i o holý život. Román Vekslák, jenž nyní vychází v audioknižní podobě, je sondou do prostředí šmelinářů všeho druhu v socialistickém Československu z konce 80. let. Od roku 1988, v průběhu tří desítek let, se již dočkala několika vydání a filmového zpracování. Nyní poprvé vychází jako audiokniha, kterou načetl herec Jiří Suchý z Tábora. Vekslák je z dnešního pohledu nadčasovým příběhem o tom, jak dokáže člověka honba za majetkem a luxusem úplně zničit. Student ekonomie Michal Najman se postupně zaplétá do černého obchodu s tuzexovými bony a valutami. Ocitá se na šikmé ploše a propadá se stále hlouběji do pražského zločineckého podsvětí. Vytváří rafinované pasti na své protivníky, obětí se však nakonec stává on sám. Kniha Pavla Frýborta zachytila utajený svět překupníků a zbohatlíků v dobách normalizace. Knihu Vekslák do zvukové podoby převedl producent a režisér Alan Piskač, který zvolil jako interpreta herce Jiřího Suchého z Tábora, jenž má za sebou již mnoho audioknižních zkušeností a dvakrát byl nominován jako nejlepší rozhlasový herec v populární anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec. V audioknižním zpracování rychlé dějové zvraty, kriminální i erotické zápletky a překvapivé pointy dokresluje původní hudba Jakuba Přibyla. Zajímavostí je, že herecký interpret Jiří Suchý z Tábora se narodil ve stejném roce, kdy se odehrává děj knihy. Sám k tomu poznamenal: „Právě proto, že jsem se v tom roce narodil, není mi ta doba až tak vzdálená jako například mým dětem. Nicméně absurdní mi samozřejmě přijde všechno – ta potřeba podvádět, krást, aby člověk měl alespoň na něco, co by si přál. A často to byla jediná cesta v žebříčku hodnot. Román Vekslák mě ale strhl především propracovaností psychologické spirály, kdy se z malého neškodného zlodějíčka postupně stává skutečný zločinec.“ Audioknihu Vekslák vydává Supraphon na CD-mp3 i v digitálních formátech 8. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-02 18:21:42

Divadlo Na zábradlí uvede audiowalk Kleopatra

Skupina 8lidí připravila s herci divadla Na zábradlí netradiční inscenaci Kleopatra – výpravu se sluchátky na uších do historického centra Prahy. Diváky čeká procházka egyptským podsvětím, v němž se společně s Kleopatrou setkají s hlavními postavami jejího života. Kleopatra umírá, s ní končí rod Ptolemaiovců, egyptská civilizace pomalu zaniká a na trůn už žádný faraon neusedne. Královna i diváci se vydávají na dlouhou pouť podsvětím, během níž bude váženo jejich srdce i jejich činy. Na této poslední cestě nejsou hlavním nebezpečím démoni či zbloudilé duše, ale naše vlastní svědomí. Egyptské podsvětí je v inscenaci Kleopatra svým způsobem „druhým městem“, alternativní realitou, která je v Praze pro běžné smrtelníky neviditelná. Inscenační tvar vychází z formy audiowalku. Skrz netradiční zvukový zážitek a herecké akce ve veřejném prostoru Prahy 1 bude možné zdánlivě obyčejná místa nahlédnout z jiné perspektivy a upozornit na detaily, které nám často unikají. V úvodu inscenace se diváci v sále Divadla na Zábradlí stanou přímými svědky Kleopatřiny smrti; pak už je cesta podsvětím doprovázená dominantním sluchovým zážitkem. Inscenace postavila před členy hereckého souboru Divadla na Zábradlí novou výzvu, jelikož mnozí z nich se z „bezpečného“ jeviště vydávají hrát do veřejného prostoru. Inscenačním záměrem je brát městský prostor důsledně do hry a přijímat všechny podněty, které z něj vycházejí. Autorem hudební složky je skladatel Matouš Hejl. Při nahrávání byl použit binaurální mikrofon, který umožní divákům stanout přímo ve středu egyptského prostředí a nechat jej na sebe působit ze všech stran. 8lidí je tvůrčí umělecká skupina, která vznikla v roce 2017 jako nezávislé divadelní uskupení. Je složena z režisérů, dramaturgů a scénografů, kteří se potkali v roce 2014 ve společném ročníku na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Stálými členy jsou Petr Erbes, Emilie Formanová, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Alice Kofláková, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková, Vendula Tomšů a Viktorie Vášová. Skupina se zabývá převážně projekty s aktuální společenskou tématikou na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-15 18:33:41

U knihovny s Petrem Bílkem: O nudných dialozích, chlapáckých historkách a filozofii dějin

Knihkupectví jsou zavřená, knihovny nefungují, čtečka se brzy přejí, takže člověku nezbývá než revidovat knižní zásobu, kterou má leta doma, a vydolovat z regálů to, na co už zapomněl nebo co tlak povinností odkazoval k četbě na pozdější dobu.   Elie Wiesel: Soudci (Odeon 2001/ překlad Alexandra Pflimpflová) Je příznačné, že Wiesel (1928–2016) dostal v roce 1986 Nobelovu cenu míru a nikoli Nobelovu cenu za literaturu. Kdo se pustí do jeho beletrie, nahmátne brzy jeho profesorskou rétoriku a tím se setkání se spisovatelem mění na setkání se společenským vědcem, politickým aktivistou nebo filozofem. Fabulační uzly mu v této novele slouží k tomu, aby mohl rozvíjet své etické a náboženské úvahy, vyprávění napíná na skřipec apriorního modelu a některé dialogy hodně šustí papírem. Sněhová vánice přinutí pravidelný let do Izraele nouzově přistát někde v americkém vnitrozemí a pět pasažérů najde azyl v domě podivného soudce, který na ně uplatní během probdělé noci všechen svůj sadistický manipulativní potenciál. Autorova spekulativnost postrádá přesvědčivost a místo předpokládaného a zamýšleného vzrušení či napětí se dostavuje jako nevítaný host nuda. Důležitější jsou Wieselovy práce o talmudu a světě chasidů, který poznal na vlastní kůži v rumunském Sighetu, kde se narodil.   Dashiell Hammett: Dívka se stříbrnýma očima (Odeon 1978/ překlad Michael Žantovský) Sedm Hammettových (1894–1961) detektivních povídek nezklame ani po letech. Díky překladatelově vynalézavosti neztrácí autorův jadrný jazyk pověstný drsný pel a upoutá svěžestí chlapácky vyprávěných historek. Hammettova osobní zkušenost s prací detektiva poskytuje jeho fabulaci dostatek materiálu a znalostí, takže vlastně čteme realistickou prózu z amerického podsvětí. „Ženy nebývají vždycky rozumné: mají sklon nebrat v úvahu takové titěrnosti jako na ně namířené revolvery.“ Podobné věty trousí autor s roztomilým pomrkáváním, a právě to vzdaluje jeho povídky od plochých akčních krváků. Tento svět je plný podrazáků, zlodějů, lumpů a vrahů, vládne tu chtivost, klam, šalba a lest, ještě že se v pravou chvíli objeví obtloustlý chlapík, který se vyzná v lidech i zbraních. Doporučuji, pokud se potřebujete zbavit mdlé chuti domácího vězení.   Jan Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin (Academia 1990) Tento spis, který vznikl v bezprostřední souvislosti se zrodem Charty 77, zlidověl, pokud by se soudilo podle četnosti poukazů na něj, podle frekvence citátů a myšlenkových výpůjček, podle jeho divadelního ztvárnění a podle frazeologie, jíž sytí četné veřejné projevy našich politologů. Jako parašutisti, kteří hned po nástupu do letadla zacvaknou karabinku padáku za vodicí lano, jistí se čeští intelektuálové patočkovskou aluzí, aby dali najevo, že nejsou žádní hej počkej a že vědí, co se sluší. Je ovšem otázka, zda Patočkova berná mince je opravdu tak tvrdá. Vzaly dějiny počátek v éře athénské demokracie? Nejde o přecenění krátké epizody? Nesouvisí dějinnost s vládou paměti, a tedy písma? V Patočkově pojetí nikoli. „Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}