Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-07 11:17:00

Premiér Fiala: ČR je připravena předávat zkušenosti s rozvojem jaderné energetiky Srbsku

O hospodářské spolupráci a navýšení českých investic v Srbsku jednal ve středu 6. listopadu 2024 v Bělehradě premiér Petr Fiala se svým protějškem Milošem Vučevićem a prezidentem Srbské republiky Aleksandarem Vučićem.

Čas načtení: 2024-11-06 18:51:40

Premiér Fiala jednal v Bělehradě o navýšení českých investic a otevřel Český dům

O hospodářské spolupráci a navýšení českých investic v Srbsku jednal ve středu 6. listopadu 2024 v Bělehradě premiér Petr Fiala se svým protějškem Milošem Vučevićem a prezidentem Srbské republiky Aleksandarem Vučićem. Předsedu vlády ČR do srbské metropole doprovodila početná podnikatelská delegace vedená Hospodářskou komorou ČR, která se zúčastnila česko-srbského obchodního fóra. Premiér Petr Fiala na své cestě také slavnostně otevřel Český dům, který poslouží české komunitě s propagaci naší kultury a jazyka.

Čas načtení: 2024-11-04 12:09:53

5. - 6. listopadu 2024: Premiér Fiala bude v Bělehradě jednat se srbským premiérem Vučevićem a prezidentem Vučićem

Předseda vlády ČR Petr Fiala v úterý 5. listopadu 2024 odletí na pracovní cestu do Bělehradu, kde bude jednat se svým protějškem Milošem Vučevićem a prezidentem Srbské republiky Aleksandarem Vučićem. Hlavními tématy jednání s oběma státníky bude hospodářská spolupráce mezi oběma zeměmi a navýšení českých investic do tamních projektů či řešení nelegální migrace. Na zahraniční cestě premiéra doprovodí také podnikatelská delegace. Předseda vlády zároveň zahájí česko-srbské obchodní fórum, zúčastní se slavnostního otevření Českého domu v Bělehradě a navštíví filmové ateliéry Avala Studios.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2025-03-18 11:53:31

Srbská opozice viní vládu z použití sonického děla na demonstraci v Bělehradě

Nedělní demonstraci v srbském Bělehradě zachvátila na několik minut panika, když se v jednom místě ozval ohlušující zvuk. Opozice a demonstranti vládu obvinili z použití sonického děla LRAD (Long Range Acoustic Device) k rozehnání demonstrantů při víkendových protestech v Bělehradě. Lidé v ulicích v době incidentu zrovna drželi 15 minut ticha. Vláda použití LRAD popírá.

Čas načtení: 2025-04-01 15:12:00

Menšík je kluk s velkými sny. Od třinácti spolupracuje s mentálním koučem

Hvězda Jakuba Menšíka vystoupala v Miami úplně nejvýš. Jeho pohádkový příběh od poraněného kolene až po finálový triumf nad idolem Novakem Djokovičem obletěl celý svět. Srbská tenisová legenda před lety pozvala Čecha do svého centra v Bělehradě. Tam začali psát vzájemný příběh, který má svůj vrchol prozatím na prestižním turnaji na Floridě. „Djokovičův táta má v pizzerii v Bělehradě privátní místnost, kde jsou vystaveny všechny Novakovy trofeje. Menšík mu říkal, že má těch trofejí hodně, jestli mu nechce jednu dát, Novak odpověděl, ať si teda vezme jednu Austrálii,“ vypráví vtipnou story ze zákulisí obou finalistů tenisový expert iSport.cz Jan Jaroch v podcastu Centrkurt.

Čas načtení: 2010-12-14 00:00:00

IVKO – Ručně tkané emoce

Ivko je pletená móda ze Srbska. Značka Ivko vznikla v 90. letech v Bělehradě, navázala na rodinnou firmu Ivković, která působila od roku 1986 v Sarajevu a již tehdy se stala proslulou. Původně malý rodinný podnik, který dal šanci mladým talentovaným návrhářům, se vypracoval v jedno z nejznámějších j ...

Čas načtení: 2020-02-28 06:45:42

„My máme pravdu, ale jich je víc“

Odpověď na komentář Jana Šterna, který vyšel v Lidových novinách. Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“. Vidím ve Vašem životopisu, že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí. Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí. Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení. (Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999, se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.) Strach projevit konzervativní názory Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není. Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci. Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi. Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší. Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž. Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct. Proč politici otevírají dveře migrantům?  Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc. Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát. Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde. No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B. Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika. No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží? Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě? Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty, to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí? To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo. No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl. Výroba „zrádců“  Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid. Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají. A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“, slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby. Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2024-02-22 12:21:36

Na halové mistrovství světa letí 23 atletů. Včetně senzace, která sezonu původně ukončila

Velmi početná bude výprava českých atletů na halovém mistrovství světa, které první březnový víkend uvítá Glasgow. Do Skotska vyrazí 23členná skupina závodníků, což je o devět více než před dvěma lety v Bělehradě. Na něm byla nejlepším českým výsledkem dvě pátá místa.

Čas načtení: 2024-02-27 17:39:58

HMS v atletice 2024: Program a výsledky české reprezentace v Glasgow

Již v pátek 1. března vypukne ve skotském Glasgow letošní halový světový šampionát v atletice. Čeští reprezentanti na něj vyrazí ve velkém počtu, 23 atletů a atletek je o devět více než před dvěma lety v Bělehradě. Třídenní program vyvrcholí v neděli 3. března večer ženským finále v běhu na 1500 metrů. Sledujte kompletní informace o HMS 2024 na Sport.cz.

Čas načtení: 2024-03-01 14:49:00

Incomingová mise srbských odborníků na víno a obchodníků s vínem do České republiky

Velvyslanectví České republiky v Bělehradě ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství České republiky a Národním vinařským centrem České

Čas načtení: 2024-03-03 13:37:00

Smůla české štafety. Krsek přišel o kolík, čtvrtkaři nedokončili rozběh na MS

Česká štafeta na 4x400 metrů ve složení Vít Müller, Michal Desenský, Patrik Šorm a Matěj Krsek nedokončila na halovém mistrovství světa rozběh. Krsek těsně po předávce po kontaktu s Nizozemcem Ramseym Angelou přišel o kolík. Aktuální kvarteto tak v Glasgow nenaváže na páté místo z předloňského šampionátu v Bělehradě. Na finále nedosáhly ani ženy v sestavě Tereza Petržilková, Terezie Táborská, Lurdes Gloria Manuel a Lada Vondrová.

Čas načtení: 2024-03-03 22:52:00

Česko na HMS bez medaile. Štefela skončil pátý, Stráský v sedmiboji šestý

Výškař Jan Štefela při premiéře na halovém mistrovství světa obsadil pátou příčku. Napoprvé překonal 224 centimetrů, ale o čtyři centimetry výše ztroskotal. I tak to byl nejlepší český výsledek na šampionátu v Glasgow. Účinkování české výpravy pak uzavřeli sedmibojaři. Vilém Stráský byl díky osobnímu rekordu 6080 bodů šestý, Ondřej Kopecký skončil devátý se 5737 body. Česko tak podobně jako před dvěma lety v Bělehradě odjelo z HMS bez medaile. O druhý světový rekord v Glasgow se na 60 metrů překážek postarala Devynne Charltonová z Baham.

Čas načtení: 2024-03-03 23:23:57

Vícebojař Stráský skončil na halovém MS šestý

Účinkování české výpravy na atletickém halovém mistrovství světa v Glasgow uzavřeli sedmibojaři. Vilém Stráský byl díky osobnímu rekordu 6080 bodů šestý, Ondřej Kopecký skončil devátý se 5737 body. Česko tak podobně jako před dvěma lety v Bělehradě odjelo z HMS bez medaile. O druhý světový rekord v Glasgow se na 60 metrů překážek postarala Devynne Charltonová z Baham.

Čas načtení: 2024-03-04 12:00:00

Jak zase vozit medaile? Naděje upínáme k mládeži, říká šéftrenér atletů

V roce 2014 si čeští atleti z halového mistrovství světa v Sopotech přivezli tři medaile. O dva roky později z Portlandu a Birminghamu 2018 dvě. V posledních dvou šampionátech – předloni v Bělehradě a letos v Glasgow – však vyšli naprázdno. První vrchol z atleticky nabitého roku se české reprezentaci nevydařil.

Čas načtení: 2024-03-04 14:29:41

Srbi si zopakujú voľby do zastupiteľstva v Belehrade, termín zatiaľ ešte nie je známy

3.3.2024 (SITA.sk) - V srbskom Belehrade sa neskôr počas tohto roka zopakujú voľby do mestského zastupiteľstva. Termín opakovaných volieb Termín opakovaných volieb v srbskej metropole, ktoré v nedeľu oznámili tamojší predstavitelia, zatiaľ nie je známy. Nedeľa predstavuje.....

Čas načtení: 2024-03-05 18:30:00

Ze zchátralého nádraží Vyšehrad uděláme ukázkový projekt v segmentu mikrobytů, říká developer Milorad Miško Mišković

Narodil se v srbském Bělehradě, ale už tři desítky let, tedy víceméně celý svůj profesní život, je úzce spjat s Prahou. Od počátku nového tisíciletí byl nedílnou součástí skupiny developerů podílející se na rozsáhlé revitalizaci pražského Karlína, respektive jeho proměně ve čtvrť, jež dnes patří mezi nejatraktivnější místa v metropoli. Po dvanácti letech působení ve společnosti Karlín Group založil Milorad Miško Mišković v roce 2013 svoji vlastní developerskou firmu - Karlin Port Real Estate, která nedávno koupila zchátralé Nádraží Vyšehrad. Vzniknout by zde mělo 170 mikrobytů a ateliérů. „Podobné projekty už dávno osvědčily na mnoha dalších trzích - ve Spojených státech, Anglii a ve Francii,” říká developer.

Čas načtení: 2024-03-05 18:30:00

Ze zchátralého nádraží Vyšehrad uděláme ukázkový projekt v segmentu mikrobytů, říká developer Mišković

Narodil se v srbském Bělehradě, ale už tři desítky let, tedy víceméně celý svůj profesní život, je úzce spjat s Prahou. Od počátku nového tisíciletí byl nedílnou součástí skupiny developerů podílející se na rozsáhlé revitalizaci pražského Karlína, respektive jeho proměně ve čtvrť, jež dnes patří mezi nejatraktivnější místa v metropoli. Po dvanácti letech působení ve společnosti Karlín Group založil Milorad Miško Mišković v roce 2013 svoji vlastní developerskou firmu - Karlin Port Real Estate, která nedávno koupila zchátralé Nádraží Vyšehrad. Vzniknout by zde mělo 170 mikrobytů a ateliérů. „Podobné projekty už dávno osvědčily na mnoha dalších trzích - ve Spojených státech, Anglii a ve Francii,” říká developer.

Čas načtení: 2024-03-19 14:59:00

Seminář a prezentace českého piva, technologie a suroviny pro výrobu piva

Velvyslanectví České republiky v Bělehradě ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství České republiky připravuje na 23. 4. 2024

Čas načtení: 2024-03-25 22:13:48

Urážka důstojnosti. Tisíce lidí žádají v petici zastavení projektu Trumpova zetě v Bělehradě

Tisíce lidí se připojily k petici za zastavení developerského projektu na místě budovy generálního štábu v Bělehradě, který představil zeť bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa Jared Kushner. Podle organizátorů podpisové akce jde o urážku důstojnosti. Budovu v centru srbské metropole zničilo v roce 1999 bombardování NATO.

Čas načtení: 2024-04-13 21:36:00

Plavec Knedla si v Eindhovenu připsal druhé prvenství a limit pro ME

Třetí den plaveckého mítinku v Eindhovenu poprvé nepřinesl zápis do českých rekordních tabulek, ale Miroslav Knedla při vítězství v polohovém závodě na 200 metrů splnil limit pro účast na mistrovství Evropy. Normu pro červnový šampionát v Bělehradě mají i Barbora Janíčková a Daniel Gracík na kraulařské stovce.

Čas načtení: 2024-04-13 22:01:55

Plavec Knedla si v Eindhovenu připsal druhé prvenství a limit pro ME

Třetí den plaveckého mítinku v Eindhovenu poprvé nepřinesl zápis do českých rekordních tabulek, ale Miroslav Knedla při vítězství v polohovém závodě na 200 metrů splnil limit pro účast na mistrovství Evropy. Normu pro červnový šampionát v Bělehradě mají i Barbora Janíčková a Daniel Gracík na kraulařské stovce.