Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-11-19 08:13:03

Proč ženy neohlašují znásilnění? Nový dokument ukazuje, že systém žije v zajetí mýtů

Nevhodné komentáře, nevyžádané fotky mužského přirození, osahávání i znásilnění. Z průzkumu pro Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí vyplynulo, že se s nějakou formou sexuálního obtěžování nebo násilí během svého života setkala každá druhá dospělá žena. Znásilněna byla každá desátá. Na policii se ale obrátí jen malý zlomek z nich. Znásilnění pod kůží, první český dokument, který mapuje tuto problematiku, uvede ČT2 v úterý 23. listopadu od 21:35 hodin. „Hovoří-li se o tématu znásilnění, většinou se má na mysli ona chvíle nedobrovolného aktu. Ale to je jen viditelná špička ledovce. Mnohem složitější a komplikovanější je realita „pod hladinou“, tedy následné vypořádávání se oběti s osudnou chvílí, řešení otázky, zda znásilnění oznámit, a když, tak jak a komu. A hlavně nekonečně se vlekoucí vyšetřování s nejistým výsledkem, zda bude pachatel vůbec potrestán, kdy ani trest není dostatečným zadostiučiněním za ztracenou kvalitu života. A tato šedá zóna života oběti je předmětem našeho dokumentu Znásilnění pod kůží. Je to stav, kdy oběť cítí nepříjemnou vzpomínku pod každým centimetrem čtverečním své kůže, v každém zákoutí svého vědomí,“ popisuje téma snímku manažer vývoje Centra dokumentární a publicistické tvorby ČT Radomír Šofr. Autoři dokumentu ukazují na konkrétních příbězích, proč je pro oběti složité násilný sexuální čin nahlásit. Jak velký je tlak, který na ně společnost vyvíjí. A co všechno na jejich cestě za spravedlností nefunguje. „Dokument chce objevovat příčiny systémového selhávání institucí, které by měly případy citlivě a empaticky řešit,“ říká režisérka Kateřina Hrochová. „Zatímco odborné poznání jde dopředu a společnost se sexuálnímu násilí čím dál více věnuje, tak celý systém jako by zaspal. Celá řada policistů, psychologů, lékařů, soudců, novinářů, advokátů žije v zajetí mýtu, které vůbec neodpovídají realitě. Například víme, že za drtivou většinou znásilnění je někdo, koho oběť zná. Přesto přetrvává stereotyp neznámého predátora, který čeká někde v křoví,“ doplňuje autor námětu Jaroslav Hroch. Ve snímku vystupují tři ženy. Všechny si prošly sexuálním násilím a otevřeně popisují své zkušenosti, psychologické dopady i nefunkčnost českého systému. Nyní pracují na svém uzdravení i zotavení. Chodí na terapeutická sezení, snaží se znovu najít důvěru ve vztahy i lidi a vyrovnávají se se svými úzkostmi. Terezu několik let znásilňoval její trenér. Nechtěla, aby mu to prošlo, a tak se obrátila na policii. Na radu Bílého kruhu bezpečí si vymínila, že výslechy bude provádět žena. „Po celou dobu procesu jsem pořád čekala. Utkvěl mi osmihodinový výslech. Vyčerpávající, náročný, podrobný. Musela jsem podstoupit i tři rozsáhlé znalecké posudky. U soudu jsem musela vypovídat znovu. Soudce se několikrát ptal, jestli to, co jsem uváděla, je skutečně pravda. Takže další zbytečný výslech,“ popisuje Tereza zkušenost s ohlášením. Trenér nakonec dostal nepodmíněný trest. Velice surově byla znásilněna i protagonistka dokumentu Dominika. Pokusila se o sebevraždu a následky trpí, stejně jako ostatní, dodnes. Na policii se neobrátila. „Mně v tu chvíli prostě o žádnou spravedlnost nešlo, jenom jsem se chtěla zachránit. Cítila jsem ten pocit, že se musím zachránit, abych mohla žít dál plnohodnotný život a nechat za sebou tu špínu a hrůzu,“ říká Dominika. I Karolína se stále se svou zkušeností vyrovnává. „Bydlím na koleji a je to absolutně bezpečný místo, nedostane se tam někdo cizí, ale přesto špatně spím, budím se hodně často, vylekám se každého nepravidelného neznámého zvuku,“ říká Karolína. „Tři mladé ženy se odhodlaly vyjít se svým příběhem před diváky a nechat jim nahlédnout, co to znamená být onálepkovaná nejrůznějšími mýty, vyrovnat se se sexuálním predátorstvím a najít sílu žít se svým stigmatem dál. Tři příběhy, které mohou společnost posunout ve vnímání nepatřičnosti sexuálního násilí. Tři příběhy s optimistickým vyústěním na svém konci. Jsem moc rád, že se nám toto téma povedlo přivést, myslím velmi sugestivně, na obrazovky České televize,“ uzavírá Šofr.

Čas načtení: 2020-08-02 06:34:43

Jak podpořit nekonvenční vědce

Paul Graham se ve své eseji zmiňoval o univerzitách, které dříve sloužily jako útočiště nekonvenčních jedinců a o tom, že tuhle roli pozvolna vyklidily, minimálně v anglosaském světě. U toho bych se chtěl zastavit. Před mnoha lety jsem seděl na letní zahrádce se svým bývalým školitelem z matfyzu, profesorem K., a on mi líčil své mládí za časné husákovské normalizace. Byl tehdy odborným asistentem na matfyzu, a, dle jeho slov: „Držel jsem se tam zuby nehty, protože na katedře byli docela normální lidi, se kterými se dalo otevřeně mluvit. I ten místní komunista byl vcelku hodný a nikoho neudával. Kdežto venku, tam panoval duševní koncentrák.“ K. je hodně nezávislý jedinec. Když se po něm chtělo papírování, s oblibou vymýšlel různé švejkoviny, ze kterých si úřady zoufaly. Pokud tedy našel na tehdejším matfyzu útočiště, asi to nebyla náhoda. Samozřejmě i na MFF UK se tehdy musely absolvovat různé podivné předměty typu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ale povaha tvrdých věd obecně neumožňovala zamořit je „bullshitem“ příliš. Chvála starosvětské tradice Magisterské studium na MFF UK jsem absolvoval v letech 1996-2001 a tehdy jsem se tam cítil jako ryba ve vodě. Jediný nedostatek, který ta škola měla, bylo naprosto mizivé množství spolužaček. Tehdejší charakter Univerzity Karlovy se trochu lišil od dnešního. Byl jaksi více starosvětský, jako by to byla (to teď myslím převážně dobře, abychom si rozuměli) směsice řeholního řádu a alchymistické lóže. Takové ty stereotypní věci jako taláry, tituly, insignie na krku hodnostářů, latina na diplomech, to se všechno zachovalo dodnes, ale tehdy působily trochu organičtěji. Součástí té starosvětské tradice bylo i vertikální uspořádání akademické obce, ve které byli řadoví posluchači nepochybně zcela dole. Mělo to svoje nevýhody. Například pokud se tehdy nějaký učitel rozhodl šikanovat studenta, těžko se tomu dotyčný ubránil. Pár takových jedinců bylo na každé fakultě. Ale většina učitelů svého postavení nezneužívala. A jedna z tehdejších hodnot, která poměry vylepšovala, bylo důsledné uznávání studentů coby dospělých lidí, kteří si svoje záležitosti řeší sami. Žádná infantilizace a sklon zacházet s nimi jako s dětmi. Pro prváky zvyklé na středoškolské poměry to byl tak trochu náraz, ale většinou se s tím srovnali dobře. Kdo ne, vyletěl. Sladce znějící závazky Na současných vysokých školách pozoruji trend, který je v anglosaském světě daleko rozvinutější: začínají pomalu přebírat korporátní manýry. Zatím ne úplně, je to pozvolný trend, ale skoro každá fakulta už si dělá nějaké P. R. navenek a to P. R. přestává být odlišitelné od P. R. běžného mobilního operátora nebo lobbovací firmy. Letáky na křídovém papíře, optimistické slogany, barevné obrázky z komerčních fotobank, všudypřítomné odkazy na sociální sítě, e-shopy s propagačními předměty. Tak schválně, poznali byste na čelní webové stránce Univerzity Karlovy, že nejde o nějaký běžný informační portál, ale o prezentaci unikátní, skoro sedm set let staré instituce? Latina, taláry a diplomy na ručním papíře z Velkých Losin nám ustoupily do pozadí. Školní web se ve snaze o maximální modernitu stal poněkud tuctovým. Příčiny tohoto vývoje jsou různé, ale asi v tom bude hrát roli skutečnost, že vysokých škol je dnes strašlivě mnoho (jen si to proklikejte – čtyři záložky) a pro mladého Čecha je navíc velice snadné studovat v zahraničí. Situace se tedy převrátila – místo aby se osmnáctiletý maturant ucházel o studium na vysoké škole, musí se ta škola tak trochu ucházet o něj. Potřebujete-li jako instituce provozovat P. R. navenek, zkopírovat korporátní přístup je asi to nejjednodušší, co můžete udělat, protože korporace to mají „zmáknuté“. Jejich prosperita záleží na tom, vloudit se lidem po celém světě úspěšně do peněženky, pokud možno nejen jednorázově, ale natrvalo. Která to nezvládla, ta už dnes nejspíš neexistuje. Jenže spolu s korporátním P. R. můžete importovat i další rysy typické pro velké firmy. A jelikož velké firmy jsou (v Grahamově smyslu) konvenční skrz naskrz, může adoptování jejich mentality poškodit vaši kapacitu nezávislého myšlení. Jeden z takových rysů je povrchní pozlátko, které s P. R. úzce souvisí. Velké firmy se hrozně rády viditelně hlásí k různým dobře znějícím heslům a kauzám, zejména když je to nijak neohrožuje a nic to nestojí (nasejřit čínskou komunistickou stranu si nedovolí víceméně nikdo, čest výjimkám). To je velmi konvenční vzor uvažování. Dalším takovým rysem je ohromný strach z negativní publicity. Existuje mýtus, že sloni se bojí myší. V případě velkých firem to není mýtus, bez téhle podivné přecitlivělosti by měl Digitální Moloch utrum. Povšimněte si, že ty dvě věci spolu souvisí. Čím více těch sladce znějících závazků si veřejně naložíte, tím více budou různí aktivisti sledovat, jestli jste při poskakování po panákovi současných společenských tabu neudělali přešlap, a vymáhat tresty v případě, že ano. No, a do podobné situace se dostane každá univerzita, která akceptuje tento druh korporátního myšlení. Čím více různých inkluzivit, udržitelností, společenských zodpovědností a misí si vetkne do štítu, tím většímu dozoru bude podléhat a tím více se bude bát, že ji někdo na sociálních sítích veřejně zostudí za porušení tohoto kodexu nějakým zaměstnancem X. A to je špatná zpráva pro heretiky a svébytné myslitele všeho druhu, kteří bez porušování kodexů nemohou žít. Právě proto by univerzity k tomuhle druhu žvanivě pozlátkového P. R. sklouzávat neměly. Držet ústa a krok Další záležitost, která působí jako faktor posilující konvenčnost na vysokých školách, je způsob financování projektů. V grantových systémech jste velmi závislí na tom, co si o vás myslí vaši kolegové sedící v různých komisích. To se dá trochu odbourat anonymizací žádostí, aby komise nevěděly, o kom právě rozhodují. Ale v menších oborech, kde je odborníků je pár, ta anonymizace moc dobře nefunguje – studují-li nějaký druh prvoků jen na dvou pracovištích široko daleko, dost snadno si domyslíte, která žádost je od koho. Kromě toho i tady dochází ke konvenčnosti aspoň na úrovni tématu, které projekt řeší (věda podléhá všelijakým módám), nemluvě o jeho provedení. Je-li váš tým genderově vyvážený, ocitnete se o pár bodíků blíže ke slíbené dotaci atd. Nu, a jste-li řadový vědec či profesor, pro kterého je grantový systém důležitým prvkem jeho kariéry, pak máte docela dobrou motivaci „držet ústa a krok“. Pokud byste se třeba zastali kolegy, kterého se rozhodla nějaká skupinka za jeho výroky zkoupat, mohlo by se stát, že s další žádostí o grant pohoříte… Běžní lidé mají na tenhle druh nebezpečí dobrá tykadla a zalézají do ulity jen při náznaku toho, že by se mohlo něco dít. Zkrátka, grantový systém má velké slabiny a pokud chceme podpořit nekonvenční vědce, měli bychom uvažovat nad nějakými alternativami. Alternativy financování menších projektů Alternativy mě napadají minimálně dvě. Ani jedna není úplnou náhradou, budou fungovat spíš u menších projektů. Urychlovač částic za miliardu eur tímhle způsobem postavit nejde. Ale menší projekty jsou také zajímavé a někdy se stanou semínkem velkého skoku vpřed. Ta první alternativa jsou ceny (prizes). Vesměs vypsané s konkrétním cílem a konkrétní částkou odměny, někdy jen pro vítěze, jindy pro tři nejlepší týmy atd. Nevýhoda tohoto postupu je, že jednotliví soutěžící musejí svoji aktivitu pokrývat z vlastních zdrojů; to je velké omezení a možná by součástí průběhu soutěže měl být třeba přístup k vybavené laboratoři či dílně. Na druhou stranu, tímhle způsobem vznikají naprosto originální konstrukce, třeba rukavice překládající znakovou řeč do slov. Hodně takových cen vypsala NASA, s velmi zajímavými výsledky; je možné, že právě tyhle ceny popostrčily soukromý sektor do závodu o vesmír. Podobně existuje například cena pro toho, kdo dokáže prodloužit život laboratorních myší (Methuselah Mouse Prize). Hlavním pozitivem tohoto přístupu je, že soutěžící se snaží vyrobit něco, co skutečně funguje, a ne hezkou závěrečnou zprávu pro grantovou komisi (ideálně ve formátu PowerPoint). Hlavním negativem je asi to, že sponzorů pro takové projekty je málo. Ale ten princip se mi velmi, velmi líbí. Kdybych byl miliardářem, ročně bych třeba deset milionů na takové vědeckotechnické soutěže vydal. Už jenom pro potěšení z toho, co ti lidi vymyslí. Další alternativa je crowdfunding, kdy zdrojem financování jsou tisíce obyčejných lidí – nemilionářů. Nemýlím-li se, tímto způsobem je financován projekt TAME, ve kterém bude profesor Nir Barzilai studovat otázku, zda metformin, běžný a levný lék nasazovaný při lehčí formě diabetu 2. typu, nemá náhodou nějaké omlazovací účinky na organismus. Oni totiž diabetici léčení metforminem vykazují nižší celkovou míru úmrtnosti, což je zajímavý efekt, naznačující vyspravení metabolismu. Crowdfunding je, na rozdíl od cen, také docela dobrý na projekty uměleckého rázu – vydávání knih, divadlo, publicistiku, hudbu apod. Řadí se sem projekt Substack, americký server pro nezávislé komentátory, který jim umožňuje vybírat příspěvky přímo od čtenářů a má je chránit jak před nátlakem redakcí, tak před snižováním úrovně obsahu při „honění kliků“. Útočiště tu našli komentátoři jako Andrew Sullivan, Matt Taibbi a Yascha Mounk, vesměs zajímaví, ale tzv. kontroverzní lidé. Víte-li, že máte příznivce, kteří za vámi stojí natolik, že jsou ochotni kvůli tomu mírně zredukovat svoje jmění, daleko snáze se vám čelí nepříznivým až agresivním reakcím od protivníků. To je něco, co žádný grant ani cena nahradit nemohou. Cesta crowdfundingu má jediné riziko, zato však veliké. Nesmí se stát, že by banky nebo firmy vydávající platební karty přistoupily plně na progresivní pravidla hry a začaly odmítat zprostředkování plateb na základě politicky motivovaných blacklistů. První vlaštovky už se objevily loni, i když neúspěšné. Dost možná se jim bude potřeba do budoucna bránit zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16

Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával

Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál.    Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě.   Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí.   Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít.   Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích)   A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima.   Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“  Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho.   A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak.    Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál.   A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit.   Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti.   Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem.   A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme.   To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu.   Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte?   Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne.   Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení…  Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena.   Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké.   Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva.   A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl…   …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám.   A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni.  Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče.  Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem.   Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci.   O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já.  Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli.   Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho.   Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný…   …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše.    Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem?   Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých.   Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou.   Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší.   Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“   A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“   Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno.  Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction}  Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).

Čas načtení: 2024-10-17 10:39:00

O2 postihl masivní výpadek, nefungují mobilní a datové služby ani web

Telekomunikační společnost O2 postihl dnes ráno výpadek a někteří její zákazníci v Česku mají problémy s dostupností mobilních i datových služeb. Technici operátora zjišťují příčiny výpadku a pracují na jeho odstranění, řekla ČTK mluvčí O2 Veronika Zachariášová. Společnosti nefunguje ani web.

Čas načtení: 2024-10-17 10:39:00

O2 postihl masivní výpadek, nefungují mobilní a datové služby ani web

Telekomunikační společnost O2 postihl dnes ráno výpadek a někteří její zákazníci v Česku mají problémy s dostupností mobilních i datových služeb. Technici operátora zjišťují příčiny výpadku a pracují na jeho odstranění, řekla ČTK mluvčí O2 Veronika Zachariášová. Společnosti nefunguje ani web.

Čas načtení: 2024-10-17 10:05:00

O2 postihl rozsáhlý výpadek: Nefungují mobilní a datové služby

Telekomunikační společnost O2 postihl ve čtvrtek ráno výpadek a někteří její zákazníci v Česku mají problémy s dostupností mobilních i datových služeb. Technici operátora zjišťují příčiny výpadku a pracují na jeho odstranění, řekla mluvčí O2 Veronika Zachariášová. Společnosti nefunguje ani web.

Čas načtení: 2024-10-04 08:50:11

Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení

Nafouknuté břicho je častým problémem, se kterým se setkává mnoho lidí. Může být nejen nepohodlné, ale i znepokojující, protože se často objevuje náhle a bez zjevné příčiny. Tento stav je zpravidla způsoben nadměrným hromaděním plynů v trávicím traktu, ale může Read More Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení The post Nafouknuté břicho: Možné příčiny a řešení first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-01-29 02:49:06

Jaká je sekundární neplodnost aneb Když druhé miminko nepřichází

Jaká je sekundární neplodnost aneb Když druhé miminko nepřichází redakce St, 01/29/2025 - 02:49 Nemoci a Léčba Klíčová slova: sekundární neplodnost problémy s otěhotněním Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co je sekundární neplodnost? Sekundární neplodnost je neschopnost otěhotnět nebo donosit dítě poté, co jste už jedno nebo více dětí donosila. Pokud se vy a váš partner tedy neúspěšně snažíte o početí šest měsíců až rok, může se jednat o sekundární neplodnost. Více párů se dokonce častěji setkává se sekundární neplodností než s primární neplodností (neplodností při prvním těhotenství). Obzvláště častá je u žen po třicítce nebo čtyřicítce, které se snaží o druhé dítě. Zajímavost: Podle WHO se s neplodností během reproduktivního věku setká 1 ze 6 párů. Příčiny sekundární neplodnosti u žen Primární a sekundární neplodnost mají často stejné příčiny. Zde uvádíme některé z nejčastějších příčin neplodnosti obecně, které se obvykle týkají i sekundární neplodnosti. Poruchy ovulace Neplodnost u žen je většinou způsobená poruchami ovulace (týká se to až 40 % žen), jako je například: syndrom polycystických vaječníků (PCOS), primární ovariální insuficience (POI), snížená produkce vajíček související se stárnutím, poruchy štítné žlázy nebo jiné endokrinní poruchy, které ovlivňují produkci hormonů, životní styl, jako je hmotnost, strava a užívání drog a alkoholu. Jednou z nejčastějších příčin ženské neplodnosti je PCOS, kvůli kterému vaječníky nebo nadledviny produkují příliš mnoho hormonů, které brání vaječníkům uvolňovat vajíčka. Může také způsobit vznik cyst na vaječnících, které mohou dále bránit ovulaci. Problémy s dělohou nebo vejcovody Strukturální problémy mohou ovlivnit schopnost otěhotnět. Pokud například dojde k ucpání vejcovodů, spermie a vajíčko se nemusí setkat. Děloha může mít také strukturální nebo tkáňovou vadu, která brání uhnízdění. Může za tím stát: endometrióza, děložní myomy nebo polypy, zjizvení dělohy. Zajímavost: Endometrióza se vyskytuje u 25–40 % žen, které mají potíže s otěhotněním. Jizvy po císařském řezu Pokud jste v předchozím těhotenství rodila císařským řezem, je možné, že se vám v děloze vytvoří jizva, tzv. istmokéla. Ta může vést k zánětu v děloze, který ovlivňuje početí. Dalšími příčinami neplodnosti u žen jsou: Infekce – mohou vést k ucpání vejcovodů. Autoimunitní onemocnění – obecně platí, že při autoimunitním onemocnění tělo napadá zdravé tkáně. To se může týkat i reprodukčních tkání. Věk – plodnost u žen z biologického hlediska vrcholí kolem 20. roku života a začíná klesat ve 30 letech. Neznamená to, že v pokročilejším věku nemůže dojít k úspěšnému těhotenství, jen to může trvat déle. Nevysvětlitelné důvody – je to odpověď, kterou žádná žena nechce slyšet, ale někdy (a bohužel často) lékaři nemohou najít důvod sekundární neplodnosti. Příčiny sekundární neplodnosti u mužů Dříve se neplodnost skloňovala především u žen, dnes však víme, že zhruba 40 % problémů s plodností pramení u mužů. Jaké jsou tedy příčiny mužské neplodnosti? Věk (40 let a více) – kvalita spermatu se obvykle snižuje po 40. roce života. Nízká hladina testosteronu – testosteron má zásadní význam pro tvorbu spermií. Zvětšená prostata – zvětšení prostaty může snížit počet spermií a omezit ejakulaci. Hypogonadismus – jedná se o stav, který způsobuje snížení sekrece mužských hormonů. Nadváha – pravděpodobnost neplodnosti se zvyšuje o 10 % na každých 20 kilogramů navíc, které muž přibere. Jaké jsou možnosti léčby sekundární neplodnosti? Pokud se s partnerem snažíte počít dítě, lékař vám doporučí léčebný plán v závislosti na příčině sekundární neplodnosti. Léčba neplodnosti u žen Hormonální léčba Chirurgické odstranění myomů atd. Oplodnění in vitro (IVF) – z dělohy se odeberou vajíčka, která se v laboratoři oplodní spermiemi, a vzniklá embrya se přenesou zpět do dělohy. Léčba mužské neplodnosti Intrauterinní inseminace (IUI) – spermie se zavedou přímo do dělohy ženy. Často se používá v případě, že muži mají nízký počet spermií nebo špatnou kvalitu, u žen se tak řeší nereceptivní cervikální hlen. Operace varlat Doplňky stravy     Použité zdroje: https://www.pragueivf.com/cs/poskytovana-pece/umele-oplodneni https://www.whattoexpect.com/getting-pregnant/fertility/secondary-infertility/ https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/21139-secondary-infertility https://www.webmd.com/infertility-and-reproduction/what-to-know-about-secondary-infertility Přidat komentář Zdroj obrázku: Pexels.com Napoprvé jste otěhotněla téměř bez komplikací, ale druhé miminko stále vyhlížíte? Možná za to může sekundární neplodnost. V tomto článku vám tento termín vysvětlíme, podíváme se na možné příčiny i způsoby léčby.

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-31 08:39:23

Toto sú najčastejšie príčiny, prečo je váš mobil pomalý! Väčšinu problémov viete vyriešiť do pár sekúnd

Zdá sa vám váš mobil pomalý a neviete, prečo tomu tak je? Mať pomalý mobil, nie je niečo čo by chcel človek mať, ide o frustrujúcu situáciu. Poďme sa preto nižšie pozrieť na najčastejšie dôvody, ktoré spôsobujú pomalé reakcie vášho mobilu či sekanie. Toto sú najčastejšie príčiny, ktoré spôsobujú pomalé reakcie smartfónu Máte málo úložného … The post Toto sú najčastejšie príčiny, prečo je váš mobil pomalý! Väčšinu problémov viete vyriešiť do pár sekúnd appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-06-11 16:46:04

Číslo 666 znamená zablokovanou sedmou čakru

Příčiny zablokované sedmé čakry mohou zahrnovat: 1) Stres a úzkost Chronický stres a úzkost mohou narušit energetickou rovnováhu v těle, včetně sedmé čakry. 2) Negativní myšlení Pesimistický přístup a negativní myšlenky mohou blokovat proudění energie. [... The post Číslo 666 znamená zablokovanou sedmou čakru appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Stres management: 6 doporučení pro ty, kteří nechtějí práci obětovat své zdraví

[skoleni-kurzy.eu] Seminář se zaměřuje na nejčastější a často zbytečné příčiny pracovního stresu, i na to, jak tomuto stresu předejít. Jeho cílem je ukázat, které pracovní a mentální zvyklosti přispívají ke zbytečnému stresu, které mu naopak předcházejí a brání a jak je možné stresu v práci i mimo ni na základě určitých mentálních technik předejít, nebo se ho dokonce z velké části zbavit. * • Stres na pracovišti i mimo ně – jeho hlavní příčiny a důsledky • Stres jako výsledek vlastního jednání, uvažování a způsobu komunikace • Nejčastější zbytečné příčiny stresu • Stres vyvolaný destruktivní komunikací • Jak stresu předcházet: mentální zvyklosti a techniky, které stresu brání • 6 praktických doporučení, jak svůj stres v práci i mimo ni omezit Odpvědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu – dvoudenní seminář

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Stres management: 6 doporučení pro ty, kteří nechtějí práci obětovat své zdraví

[skoleni-kurzy.eu] Seminář se zaměřuje na nejčastější a často zbytečné příčiny pracovního stresu, i na to, jak tomuto stresu předejít. Jeho cílem je ukázat, které pracovní a mentální zvyklosti přispívají ke zbytečnému stresu, které mu naopak předcházejí a brání a jak je možné stresu v práci i mimo ni na základě určitých mentálních technik předejít, nebo se ho dokonce z velké části zbavit. * • Stres na pracovišti i mimo ně – jeho hlavní příčiny a důsledky • Stres jako výsledek vlastního jednání, uvažování a způsobu komunikace • Nejčastější zbytečné příčiny stresu • Stres vyvolaný destruktivní komunikací • Jak stresu předcházet: mentální zvyklosti a techniky, které stresu brání • 6 praktických doporučení, jak svůj stres v práci i mimo ni omezit Odpvědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Time management a zvládání stresu

[skoleni-kurzy.eu] Naučíte se určovat priority úkolů a efektivně řídit svůj čas, provedete analýzu současného využívání svého času a identifikaci ztrátových faktorů. Získáte praktické návody, jak efektivně hospodařit s časem. Pochopíte příčiny stresu a zabráníte jeho vzniku. Rozvinete schopnosti potřebné pro zvládání stresu a stresových situací. Získáte praktické návody řešení a zvládání stresových situací. * • role cílů v časovém managementu, • zhodnocení vlastního time managementu, • organizace pracovního dne, stanovení priorit činností, • chyby v organizaci vlastního času, rušivé vlivy a příčiny plýtvání časem, • čtyři generace časového managementu, • metoda GTD, • denní záznamy, • identifikace časových ztrát – jak udržet výkonnost a koncentraci, • metoda SUPRA, • zásady efektivního hospodaření s časem, • stres a jeho vnímání, • druhy stresu a jeho projevy, • příčiny stresu stresové faktory, • prevence a ochrana proti stresu, • zvládání stresu a napětí – krátkodobé a dlouhodobé uklidňující a relaxační techniky, • analýza individuálního stupně stresu. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2014-06-29 00:00:00

Jak a proč se provádí sanace vlhkého zdiva?

Vlhkost v domě může být způsobena mnoha příčinami. Většinou se jedná o nedostatečnou údržbu a také zapomínání na prevenci. Ale ať je to způsobeno čímkoliv vždy se jedná o velmi nepříjemnou záležitost, kterou je nutné co nejdříve řešit. Jaké jsou příčiny vlhnutí zdí? Příčiny mohou být jak vnější (d ...

Čas načtení: 2012-01-16 10:48:36

Príčiny neplodnosti u žien z pohľadu TČM

Neplodnosť u žien poznáme primárnu, keď sa ženám nepodarí s partnerom napriek snahe otehotnieť do 2 rokov. Poznáme ešte sekundárnu neplodnosť u žien, ktoré už porodili, ale sa im nedarí otehotnieť opäť aspoň 2 roky. Nie je náhoda, že s neplodnosťou sa častejšie stretávame v Európe ako v Ázii. Dnes je už samozrejmosťou, že pri probléme s neplodnosťou sa prvotnému vyšetreniu na príčiny neplodnosti podrobujú obaja partneri, aby sa zistilo, či je problém u ženy alebo u muža. Ak je muž a jeho spermie v poriadku, liečba sa zameriava na ženu. Niekedy ale vyšetrenia neodhalia žiadnu príčinu, ktorá by bránila žene otehotnieť, ale napriek tomu sú všetky pokusy márne. Čo je podľa TČM dôležité na to, aby žena vôbec otehotnela a bola schopná donosiť plod?Predpokladom je, aby sa oplodnené vajíčko uchytilo v maternici a začalo sa vyvíjať v plod. A na to musia byť podľa Tradičnej čínskej medicíny splnené dve základné podmienky. V maternici musí byť dostatočne teplo a musí byť dostatočne vyživovaná krvou. Čítať celý článok... (http://www.tcmclinic.sk/priciny-neplodnosti-u-zien-z-pohladu-tcm.html)

Čas načtení: 2023-01-31 07:43:10

Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou

Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent

Čas načtení: 2011-01-19 00:00:00

Kašel – příčiny, léčba i prevence

Kašel jednou za čas sužuje každého z nás. Může mít nejrůznější podoby, příčiny a také vždy trvá různě dlouho a je různě silný. Podle toho, jakou má příčinu také hledáme řešení, tedy způsob léčby. Nejčastěji se s kašlem setkáme jako s doprovodným symptomem nachlazení a dalších běžných onemocnění. Jin ...

Čas načtení: 2009-12-14 00:00:00

Inflace a růst cen - kdo za to může?

S inflací se pojí růst cenové hladiny. Ceny obecně stoupají, lidé za své finanční prostředky mohou nakoupit méně, ekonomicky se to označuje jako snížení kupní síly peněz. Příčiny inflace Inflace může mít celou řadu příčin, ekonomové je dělí do dvou hlavních velkých skupin – na příčiny poptávkové a ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2021-12-20 13:33:59

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet

Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka Helena Válková to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice. Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů. Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru 2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň, a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Válková zahrnuje pod pojmem „reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje například v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální Michálkovy myšlenky. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.