Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2019-09-27 12:07:15

Fotograf Festival ukazuje transformaci společnosti z totalitního režimu do kapitalismu

Již 9. ročník Fotograf Festivalu s názvem „Archeologie euforie“ začal v Praze 26. září. Ve více než desítce galerií odprezentuje domácí i zahraniční autory, ale i to nejzajímavější z archivů institucí. Letos je věnován transformaci společnosti z totalitního režimu do kapitalismu v letech 1985–1995. Fotograf Festival se dlouhodobě věnuje tématům, která rezonují ve společnosti. V předcházejících ročnících se zabýval například proměnou pracovního a volného času, digitalizací každodenního života, nebo transformací ve vnímání vztahu kultury a přírody. Letošní téma se vztahuje k výročí 30 let od Sametové revoluce, rekapituluje postupný vývoj přibližně od 80. let až po definitivní nastolení kapitalismu ve společnosti. Na konci roku 1989 došlo v celém tehdejším „východním bloku“ k pádu totalitních režimů, který radikálně předznamenal vývoj dalších desetiletí. Dosud převažující bipolární pohled na tehdejší politické změny přitom celou situaci často zjednodušuje. S dnešním dostatečným odstupem se nabízí možnost podívat se na celou problematiku politických a sociálních změn nikoliv perspektivou přelomu, ale spíše „tání“ či „přechodu,“ říká Pavel Vančát, kurátor letošního ročníku festivalu. S otázkou legitimity a fundamentů naší demokratické minulosti samozřejmě souvisí i otázka důvěryhodnosti fotografie, masových médií a propagandy a jejich vlivu na utváření společenského povědomí a étosu doby. Právě poslední dekády 20. století představují dobu, která dovršila a následně zproblematizovala nadvládu fotografie jako moderního masového média. Rozpad hierarchické a regulované distribuce médií a informací, kterou začala narušovat tehdejší „nová média“ (video, xerox, počítače), postupně dostupná i širší veřejnosti, výrazně přispěl k rozlomení nadvlády centrální moci. Festival již v prvním zářijovém týdnu otevřela výstava „Zákaz vycházení – Pražská repríza” kurátorky Zuzany Štefkové pořádaná v galerii ArtWall (potrvá do 15. Listopadu). Stejně tak už probíhá (až do 20.ledna příštího roku) výstava „Jasanský / Polák / Karny” známé autorské dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka Domě fotografie. Stěžejním bodem festivalového programu je kolektivní výstava „Obrazy konců dějin / Česká vizuální kultura 1985–1995” kurátora Pavla Vančáta, která se uskuteční v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze od 17. října 2019 do 29. března 2020. Kurátorský koncept výstavy volně poukazuje k 30. výročí zlomového podzimu 1989, ale nahlíží jej v širším časovém, politickém i mediálním rozpětí. Výstava zachycuje období od roku 1985 do roku 1995 prostřednictvím fotografie a dalších obrazových médií (grafický design, výtvarné umění, video, karikatura, televize) a soustředí se na vzájemně související politické i mediální změny v české společnosti, přičemž období této „anti-dekády“ chápe jako koherentní období od počátku „tání“ perestrojky až po konečné ustavení dravého kapitalismu. Ve Fotograf Gallery se uskuteční výstava „Svoboda“ (11. října až 6. listopadu) kurátorky Lucie Gavulové vybízející k pohledu na období od perestrojky po nástup kapitalismu optikou atmosféry raných 90. let v hlavním městě Slovenska Bratislavě. I v tomto roce je součástí programu diskusní fórum vztahující se k festivalovému tématu „Archeologie euforie: 1985–1995”. Uskuteční se 18. října 2019 od 10 do 16:30 hodin v knihovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zahájení výstavy „1989“ 14. listopadu ve Veletržním paláci Národní galerie Praha bude zároveň zakončením letošního ročníku festivalu. Výstava kurátora Tomáše Pospěcha si klade za cíl připomenout 30. výročí Sametové revoluce. Současně chce s odstupem prozkoumat rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii. V rámci festivalu vzniká projekt „Má historie", který má za cíl vytvořit online archiv amatérských fotografií z přelomu 80. a 90. let. Do projektu se může zapojit každý, a to na stránkách fotografestival.cz/ma-historie. Z archivu fotografií a osobních příběhů bude sestaven reprezentativní výstavní soubor, který bude představen v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Kompletní program spolu s přehledem festivalových lokací najdete ZDE.

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-17 07:44:06

Zygmunt Bauman: Dnes jsme všichni lovci (Z archivu LtN)

Na podzim 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor Michala Komárka s jedním největších sociologů a filozofů uplynulých let Zygmuntem Baumanem. Tehdy už 87letý muž mluvil i o tom, že „pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu.“ V současné době koronakrize jsou jeho myšlenky stále podnětné.   Velké diskusní téma pro intelektuály na Západě je dnes krize kapitalismu. Vy jste v této souvislosti nedávno připomenul zajímavý postřeh Rosy Luxemburgové... Rosa Luxemburgová už před sto lety ohlašovala konec kapitalismu, a to na základě velmi pronikavé úvahy. Podle ní totiž kapitalismus může existovat jenom potud, pokud bude mít k dispozici další a další „panenská území“, která může kolonizovat, vysát a zničená zanechat podél své cesty. Chová se jako parazit, který hledá hostitelské organismy a až se jejich zásoba vyčerpá, sám zanikne.   Jenže během těch sto let se situace změnila... Luxemburgová myslela ta „panenská území“ doslovně, jako teritoria, jako kolonizovaná území s předkapitalistickou ekonomikou, kam je možné kapitalismus vyvážet. A logicky jí také připadalo, že ta zásoba je omezená a dříve či později ten systém narazí na své limity. Jenže se ukazuje, že to tak není.   Znamená to, že kapitalismus našel nějaká nová panenská území? Je to parazit mnohem vynalézavější, než se před sto lety mohlo zdát. Našel způsoby, jak vytvářet nové hostitelské organismy uvnitř vlastního systému. Už to nejsou vnější „skutečná“ teritoria, ale virtuální světy, které nejprve sám stvoří a pak kolonizuje. Dnes k té kolonizaci nepotřebuje armádu. Je to civilizované, chytré, elegantní – můžete vysávat hostitelský organismus pohodlně od pracovního stolu, například obchodem s akciemi. Typickým novým hostitelským organismem je dluh.   Dluh? Uvědomte si, jak se změnilo chování bank. Dříve věřitelé chtěli, aby byly půjčky rychle splaceny. A hrozili vězením pro dlužníky. Dnes se naopak banky snaží udělat ze všech permanentní dlužníky. Jakmile totiž přestanete platit úrok, přestáváte být zajímavý. A život na dluh odkryl ohromné nové „panenské území“, úžasné odbytiště, podobně jako kdysi fyzické kolonie... Finanční krize sice tyto možnosti do značné míry ohrozila, ale nepochybuji o tom, že už dnes existují zárodky řady dalších hostitelských organismů, které současná úžasná invence kapitalismu stvořila.   Znamená to tedy podle vás, že kapitalismus současnou krizi přežije? Že díky novým schopnostem vytváření hostitelů má před sebou ještě dlouhý čas? Ano, současnou krizi kapitalismus přežije. A paradoxně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes neexistuje alternativa. Ta existovala ještě před dvaceti třiceti lety, ale od té doby jsme ztratili schopnost zacházet se sociálními problémy jinak než prostřednictvím nakupování. Prošli jsme naprostým odklonem od politiky k ekonomice. Výrazem té změny je význam kategorie hrubého domácího produktu (HDP).   Jak HDP ukazuje ztrátu schopnosti zacházet se sociálními problémy? Není žádnou novinkou, že růstu HDP neodpovídá růst pocitu spokojenosti či štěstí obyvatel bohatých zemí. Spokojenost roste jen do určité míry bohatství, kdy jsou překonány elementární hranice chudoby. A není složité pochopit, proč je HDP velmi problematickým kritériem pro posuzování spokojenosti. HDP je zjednodušeně řečeno konstruován jako součet výměny služeb a zboží, počítá se tedy do něj větší prodej antidepresiv, stejně jako výjezdy sanitek k rostoucímu počtu dopravních nehod, prodej zbraní, prodej balené vody, který nahrazuje nedostatek čisté vody z kohoutku... Ale my v bohatých zemích se chováme, jako bychom ty rozpory nevnímali a mohli většího štěstí dosáhnout právě větším objemem nákupů. Změnila se totiž základní představa o štěstí: už to není dosažení nějakého stavu naplnění, nejsou to pevné vztahy, sdílení, spolupráce..., ale je to neustálá honba za prostředky, které by k tomuto naplnění měly vést.   Proč se nám to stalo? Souvisí to s rozdílem mezi tím, co nazývám „pevnou“ a „tekutou“ fází modernity. Každé období dějin má své výhody a svá úskalí. Pevná modernita přinesla diktatury, totalitní režimy i genocidu. Na druhou stranu byla organizovaná, držela pohromadě, znala solidaritu, silné odbory nebo národní hrdost....   Promiňte, že vám skáču do řeči: rozumím tomu dobře, že rizikem této fáze bylo, že ty různé roviny nebylo od sebe možné úplně oddělit? Že mohly do sebe vzájemně přejít? Jak vysvětlujete v Modernitě a holokaustu: že sen o dobře organizované ideální společnosti mohl přejít v genocidu a koncentrační tábory... Ano, rozumíte tomu dobře. Koncentrační tábory byly součástí logiky toho období. A nakonec z něj vzešlo „skvělých třicet let“ poválečné obnovy, kdy Západ prožil dobu rostoucího blahobytu i sociálního smíru a zároveň pokládal zárodky globalizace, která sociální stát smetla...   A tím se vracíme k období „tekuté“ modernity... Ta je civilizovanější, pokud jde o koncentrační tábory. Je otevřenější, vyznává větší individuální svobodu... Ale vnitřně se rozpadá, nedrží tvar, nenabízí nic trvalého, nic, oč se můžete opřít... Zanechává tu opuštěné osamělé jedince, kteří jsou obklopeni neustálým pohybem a soutěží. Rozpadly se tradiční rámce chování, politiky, národního státu, i instituce vzájemné spolupráce a pomoci...   Lze tu změnu popsat i prostřednictvím vaší kategorizace utopií? Rozdíl mezi „utopií zahradníka“ a „utopií lovce“ tyto změny zachycuje. Zahradník vychází z toho, že musí do světa vnést řád, který by sám o sobě neexistoval. Podle pečlivě promyšleného plánu vybraným druhům rostlin pomáhá, jiné označuje za škodlivé a potlačuje je. Má na mysli celkovou harmonii a růst všeobecného blahobytu. Věří v pokrok a v možnost dosažení nějakého ideálního stavu. Tento postoj v současnosti ustupuje postoji lovce. Lovec se absolutně nestará o celkový blahobyt či rovnováhu sil a harmonii. Zajímá ho pouze jeho úlovek. Pokud uloví ve svém okolí všechnu zvěř, přesune se jinam. Úvahami o možném vyčerpání lovišť se nezabývá jako „svým“ problémem, nebo alespoň nikoli naléhavým problémem. Dnes jsme všichni lovci. Nebo se nám alespoň vnucuje myšlenka, že jsme lovci a že pokud se tak nebudeme chovat, hrozí nám, že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř.   Má smysl vizi lovce nazývat utopií? Jistě, hodně se dnes mluví o konci utopií. V jistém smyslu je postoj lovce skutečně koncem utopií. Na rozdíl od předchozích představ nepočítá se společným pokrokem, ale zaměřuje se na individuální přežití. Nepočítá ani s tím, že dosáhne nějakého konečného bodu, naplnění, štěstí. Ale přesto je to utopie, byť bizarní a neortodoxní. Přenáší definitivní řešení lidských problémů z představy o dokončení nějaké cesty, doplutí k vysněným břehům ideální společnosti na cestu samotnou. Konec cesty totiž pro lovce může znamenat jedině porážku. Je to žitá utopie, tady a teď, neustálý sled vítězných okamžiků, který nesmí být přerušen. Základní rozdíl od předchozích utopií tak spočívá v tom, že ta lovecká nenabízí žádný – ať skutečný nebo falešný – smysl života. Naopak: pomáhá vyhnat z hlav lovců otázku po smyslu. Na to, aby se lovec zastavil a reflektoval svoji cestu, totiž nemá čas. Hrozila by mu prohra...   Zní to všechno hodně pesimiticky a definitivně... Opravdu máte pocit, že tu není alternativa? Osobně si myslím, že pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu. Ale kdo ví, třeba právě teď vzniká někde na nějakém ostrově v Pacifiku nějaká nová forma spolupráce, která je zárodkem změny. Vždyť všechny velké věci ve dvacátém století přišly nečekaně. A je to obecné pravidlo. Stejně jako to, že každá většina byla nejdříve menšinou. Nevíme, kdy to přijde. Já mám jistotu, že se té změny už nedožiju. Ale vám přeju, abyste ji viděl. Určitě to není nemožné.   Mluvíte a píšete o tom, že život se dnes mění v honbu za štěstím, ale lidé ztrácejí schopnost být šťastni, dosáhnout naplněného života... Vy jste, pane profesore, prožil a prožíváte šťastný život? Podobnou otázku kdysi položili Goethovi. Odpověděl: Prožil jsem velmi šťastný život. Ale když na něj vzpomínám, nemohu si vybavit ani jeden šťastný týden. Taková je i moje odpověď. Chápete – ten konkrétně přítomný momentální pocit štěstí je hrozně relativní a prchavý... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-02-17 16:41:52

Kateřina Konečná nás pozdravila z totalitní Číny, komunistka doopravdy ale není

Pokud si představíme základy ekonomického programu komunistické strany, jde o zpochybnění nedotknutelnosti soukromého majetku. To je základ, na kterém Marx stojí. Když se mluví o tom, že krajní pravice a krajní levice se podobají a že jde o teorii podkovy, vždy říkám, že to není pravda. Komunistické strany, speciálně u nás KSČM, se ve většině případů vzdaly marxistického programu a místo toho přijímají program, který má blíže ke krajní pravici. Přinášíme rozbor s politologem Karlovy univerzity Janem Charvátem. Kateřina Konečná a pozdrav z Číny Šéfka komunistů a Stačilo! vyrazila do Číny na vlastní náklady, tvrdí. To ale není podstatné, důležité je varování BIS před Čínou a kupováním politiků totalitním režimem. Zajímavá je i její podpora nového amerického přístupu k informacím dle Trumpa a Muska, které přednášel JD Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Zástupce komunistů proslulých cenzurou volá po svobodě slova. V této souvislosti je třeba zmínit prokazatelné zvýhodnění republikánské kampaně před prezidentskými volbami v USA, jak prokázala studie Queensland University of Technology v Austrálii. Manipulace s informacemi je jedním se znaků totality. Něco jako tradiční komunistické heslo  „boj za mír“ Kdo se v Česku postará o lidi? Levice v Česku Konzervativní levice v Česku není a chybí a měla by vzniknout. Levice, která nebude liberální a bude spolupracovat s konzervativní pravicí, když to tak nazveme. V boji proti kapitalismu a velkým korporacím, přičemž velkým zastáncem tohoto přístupu býval podporovatel ruské propagandy Petr Drulák a dodnes je zámecký pán Matěj Stropnický. Co znamená být komunistou? Je Kateřina Konečná komunistka „Z pohledu marxismu (základní učení komunistických principů pozn. Red.) rozhodně není Kateřina Konečná komunista“ tvrdí politolog Charvát. Mimo jiné hlásá, že NATO je pakt sloužící USA k agresivní politice Tvrdí komunistka Konečná ale i SPD. To dělí občany na „hodný lid a zlé elity“, což je pro většinu naštvaných srozumitelné. Komunisté nejsou komunisté: vlastnictví a kapitalismus je v pořádku Kromě ekonomického programu komunistů, který je relativně levicový, ale nikoliv radikálně levicový, zahrnuje i zastavení migrace, zastavení evropské integrace, odmítnutí EU nebo vyhlášení referenda o EU a NATO. To dnes rezonuje mezi voliči směřujícími tímto směrem. Zastavit EU Pryč s NATO (kdo nás bude bránit proti Rusku?) Zastavíme Green Deal Zastavíme migraci, zastavíme Green Deal. "Pokud bych řekl, která strana bojuje proti Green Dealu, migraci a EU, řekli byste, že jde o krajní pravici. A přitom jde o komunistickou stranu. Komunisté převzali kulturní, tedy politický program krajní pravice, což odpovídá debatě, že levice by se měla vrátit k ekonomické levici a zároveň narazit na kulturně konzervativní politiku," dodává politolog. Komunistka Konečná pochopila situaci dříve a lépe než Maláčová a SOCDEM, nehlásá levicová témata, ale to, co se dá „dobře prodat“. A k tomu, v rozporu s levicovou orientací, v Europarlamentu pracuje ve prospěch českých korporací, které ji za dobrou práci chválí. Čeští komunisté se původnímu marxismu se vzdálili, těžko vlastně odhadnout, o co jim ideově jde kromě podpory ruských zájmů, když přijali liberální vizi kapitalismu a hlásají ultrapravicová hesla. Bojuje dnes někdo za obyčejné lidi? Ultrapravice? Komunisté přijali liberální vizi kapitalismu a křičí ultrapravicová hesla. A krajní pravice jako SPD o sobě mluví jako o konzervativní straně, ale sociálně citlivý ekonomický program také nemají. Jen zásadní hesla o migraci a proti systému. Což je teoreticky prostor pro SOCDEM, která se se Stačilo! nedohodla. Boj za „obyčejné lidi“, se dnes změnil na sliby a benefity pro „své voličské skupiny“ Sliby a peníze pro voliče. Jenže i státu dojdou jednou peníze a v Maďarsku začíná být draho Viděli jsme to i v Polsku za PIS: „I když s potraty nesouhlasím, mám se lépe“ bylo slyšet od voličů PIS díky státním subvencím. Protekcionistická opatření jako extra příspěvky na děti, zvýšení důchodů právě pro mohutné voličské skupiny. Benefity pro „své voličské skupiny“ něco stojí, v Orbánově Maďarsku začíná už být draho a Polsko má ukrutný státní dluh. Odnesou to děti dnešních voličů PIS a Orbána. Kdo v Česku podporuje Rusko Krajní levice: například Konečně! Krajní pravice: například SPD Když obě politická uskupení mají vlastně obdobný program a obdobná hesla. Komunisté dnes teoreticky představují konzervativní levici. Když se podíváte na program, je zřejmá levicová ekonomická část, ale také zahrnuje například nedotknutelnost soukromého majetku, což je komické vzhledem k tomu, že jde o komunistickou nebo přebarvenou komunistickou stranu, shrnuje politolog Charvát.

Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33

Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba

Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-08 11:07:46

Česká televize představuje tuzemské dějiny na osudech manufaktur a továren

Neznámý příběh průmyslových dějin českých zemí od prvních manufaktur 18. století až po robotizované továrny 21. století přináší nový 12dílný dokumentární cyklus Industrie. Diváci ČT2 ho mohou sledovat od 8. září vždy ve středu ve 22 hodin a následující den v 17:30. Pořad představuje bohaté a audiovizuálně neprozkoumané dějiny českého průmyslu od průmyslové revoluce 18. století až po současnost Na osudech jednotlivých továren z různých průmyslových odvětví ukazuje, jak sociální fenomény, politické ideologie a nové technologie ovlivňovaly jeho vývoj. Cyklus zachycuje počátky kapitalismu a jeho proměny, opravuje mýty, které si kapitalismus sám o sobě vytvořil. Ukazuje komplexní příčiny komunistického ekonomického krachu a končí problémy, do kterých český průmysl po roce 1989 dostala transformace a globalizace. „S cyklem Industrie přicházíme v době, kdy společnost pod vlivem digitálních technologií, robotizace i dominance globálních korporací intenzivně zvažuje příští fungování ekonomiky i kapitalismu – pokud to vůbec bude on,“ zamýšlí se režisér Ivo Bystřičan a dodává: „Na této křižovatce chceme skrze dějiny našeho průmyslu ukázat, že to byli vždy lidé, kdo nakonec rozhodovali, jak bude ekonomika vypadat a jak se bude žít.“ Tvůrci se vydávají do nejvýznamnějších továren českých zemí nebo do podniků, které byly ve své době nositeli překvapivých rysů tehdejšího hospodářského života. Diváky se snaží vtáhnout do tehdejších dějů. Ocitnou se tak například v provozech, jako je Harrachovská sklárna, Vítkovické železárny, Baťa, Amylon, Schicht, Kunertova továrna coby dnešní Elite, Škodovy závody, Koh-i-noor, A. W. Tvarůžky, Škoda Mladá Boleslav a Tatra Kopřivnice. Poslední díl je zavede do budoucnosti prostřednictvím Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT. „Vývoj českého průmyslu od jeho kořenů v době manufaktur až po výhled do budoucna skrze nové technologie uplatněné v průmyslu představujeme v televizním zpracování vůbec poprvé,“ říká dramaturg Martin Polák. „V každém dílu nahlížíme na klíčové dějinné dekády jednotlivých fabrik, které fungují dodnes. V celém cyklu prezentujeme exkluzivní a doposud nepublikované archivní materiály a klíčová zjištění podnikových know-how a milníků, které nastartovaly český průmysl,“ upřesňuje dramaturg. Natáčení se zúčastnily více než čtyři desítky předních historiček a historiků, především z Masarykova ústavu AV ČR, Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF Univerzity Karlovy nebo Centra pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-04-16 17:26:01

Koronaglobal ve Spojených státech a Spojeném království

Rok 2020 začal novou pandemií. Žijeme v době environmentálních katastrof, v době intenzivních transnacionálních a lokálních interakcí, obchodu, transkontinentálních výrobních a spotřebních sítí, masového turismu a obecné mobility lidí. Tyto globalizační tendence se začaly šířit do světa z USA a Velké Británie od osmdesátých let. Mluvíme o kompresi času a prostoru. A právě díky této nebývalé mobilitě se šíří nový koronavirus. Kvůli nové globální pandemii ale dochází k náhlému omezení mobility a otevřenosti, státy postupně omezují pohyb osob jako ve výjimečném stavu. Podobně jako ve válkách musí lidé omezit vycházení a trávit celé dny v sociální izolaci. Nemohou vyrážet do obchodních středisek, nemohou cestovat, nemohou do kaváren a restaurací a hospod, nemohou na stadiony a na sportovní závody, do kadeřnických salonů atd. Pro mnoho lidí zvyklých denně konzumovat se to zdá být strašlivým omezením jejich svobody. „Já především“ Právě USA si toto omezení patrně nebyly schopny připustit, karanténní omezení se prosadila patrně se zpožděním. Navíc působí komplexita federálního uspořádání organizace a správy a rovněž velká a rozmanitá populace s třídní a rasovou stratifikací, s velkými sociálními rozdíly a sociální nerovností. V současnosti je v USA přes půl milionu nakažených virem (583 444) a přes 20 tisíc osob na nákazu zemřelo (23 463). Nejvíce pandemie řádí ve státě New York se 172 358 nakažených a 8 600 mrtvých. Zároveň jen během jednoho dne (10. dubna) zde zemřelo 2 108 osob! (Worldometer: 13. duben 2020). Rovněž ve Velké Británii došlo k velkému epidemickému růstu zejména po 16. březnu – s celkovým počtem nakažených 88 621 a 11 329 zemřelých. V Kanadě je to 23 318 nakažených a 653 zemřelých. V Austrálii je 6400 nakažených a 61 úmrtí. Na Novém Zélandě je to 1 330 nakažených a čtyři úmrtí. (Worldometer: 13. duben 2020). Bylo to způsobeno nejspíše přílišnou sklerózou veřejné sféry, slabými zdroji ve veřejné zdravotní infrastruktuře spolu se souvisejícím dlouhodobým oslabením podpory veřejných potřeb a politikou státních škrtů ve jménu vyrovnaného rozpočtu. Patrně působila subjektivně rovněž hédonická laxnost mnoha obyvatel, kteří se nechtěli disciplinovaně omezit. Liberální etická norma „Já především“ takto mnohé vychovávala na základě doktríny o tom, že neexistuje něco jako společnost, existují jen jedinci. Atomizovaní jedinci pozdního postindustrialismu se stále více prekarizovanou existencí, často ovládaní dluhem, se obtížně orientují ve světě a podléhají mediální manipulaci. V americké společnosti existuje mnoho jedinců, kterým není blízká disciplinovaná poslušnost k nařízením vlády.     Bagatelizace pandemie Obecně je možno konstatovat, že se projevila notorická praxe v kapitalismu, v níž problémy celé společnosti vyprodukované vyráběnými riziky má vyřešit stát – ovšem jen za podmínky, že bude zachován růstový motor a zisky soukromého byznysu. Byznys často vydělává na managementu rizika i na katastrofách (tzv. disaster capitalism). V těchto podmínkách nelze snadno zmobilizovat masu jedinců k nebývalé disciplíně a solidaritě ohledů, kterou katastrofa epidemie celospolečensky vyžaduje. Disfunkce společnosti a absence sociální solidarity kvůli individualizaci a nízké sociální kohezi se projevují v důsledku rychlé polarizace sociálních nerovností v soudobém globálním kapitalismu. V konkrétních podmínkách a situačních kontextech je možno zkoumat selhání institucí, osob v pozici rozhodovat, či selhání (kapitálem zneschopnělého) státu jako systému. Roli hrají metody austeritního vládnutí spojené s neoliberální vírou v malý a laciný stát. Díky politice dlouhodobých škrtů veřejných výdajů bylo oslabeno národní zdraví a celospolečenské zdravotní ochrany a bezpečnosti. V USA nemá 27,5 milionu lidí žádné zdravotní pojištění. Všeobecná zdravotní péče je zajištována infrastrukturou veřejného zdravotnictví, na němž závisí i bohatí. Množství služeb a výkonů je privatizováno, takže i pojištěné osoby se bojí být nemocné, často otálí s návštěvou zdravotního zařízení a čekají, až se stav zhorší. V New Yorku došlo nedávno ke zrušení dvaceti tisíc nemocničních lůžek kvůli škrtům ve veřejné sféře. Neoliberální „small government“ způsobil prodlení, v němž mezitím rychle došlo k nakažení lidí v komunitách, ačkoli jak americké, tak britské vládnoucí špičky bagatelizovaly koronavirus jako svého druhu jenom chřipku. Prezident USA omezil přístup k základní zdravotní péči pro imigranty žádající o povolení k pobytu s tím, že mají být soběstační. Také černošské komunity nemají snadný přístup ke zdravotní péči. Navíc v afroamerické komunitě je tradiční nedůvěra ke zdravotnictví. Trumpova administrativa se snažila od počátku krize dopad zlehčovat v obavách o zajištění důvěry investorů (kapitálu) a také kvůli znovuzvolení Trumpa prezidentem pro druhé období. Podobně i v Británii v čele s konzervativní vládou Borise Johnsona docházelo k bagatelizaci a pandemie byla ve stínu Brexitu. „America first!“ v pirátském hávu Kromě toho pronikají zprávy o tom, že CIA i další zpravodajské služby tajně varovaly před pandemií, koronavirus byl nazván „čínským“ a „cizím“. Britský premiér zase kázal o „stádní imunitě“, v níž má být populace vystavena infekci najednou, aby se ho zbavila. Promoření populace náhle a masově navozuje obraz středověké morové rány a sociální darwinismus přežití silnějšího. V USA na pandemii reaguje stát fiskálně, ekonomicky i direktivně. Federální rezervní systém zahájil 3. března sérii snižování úrokových sazeb a začal nakupovat zpětně cenné papíry. O tři dny později začal prezident sociálně-ekonomickou výpomoc a podepsal příděl 8,3 miliardy dolarů na vývoj léku proti koronaviru a na boj s pandemií. Kritici viní tuto politiku ze slepoty ke globalitě pandemie a ke vzájemné propojenosti světa, kde nelze pandemii léčit doma a pokračovat v politice sankcí a agresí v ostatním světě; dokonce Trump obhajoval zabavení ochranných pomůcek ve prospěch amerického státu mimo jeho území. Heslo „America first!“ se naplnilo v pirátském hávu. Demokraty ovládaná Sněmovna reprezentantů 13. března schválila zákon o zavedení bezplatného testování, dotace Medicaid programu a zvýšení podpor v nezaměstnanosti. Prezident nakonec vyhlásil mimořádný stav a rozdělil 50 miliard jednotlivým státům a oblastem. Senát ovládaný republikány 18. března schválil návrh Sněmovny a další den navrhl nový balíček. Začal spor o další kroky. Dne 23. března byl schválen zákon s částkou 2,2 bilionu dolarů, v jejímž rámci je 250 miliard vyčleněno na přímé platby jedincům a rodinám s nejnižšími příjmy, 350 miliard je na půjčky pro malé podniky, 25 miliard na dávky pojištění v nezaměstnanosti a 500 miliard na půjčky firmám v nouzi. O pomoc v nezaměstnanosti požádalo více než sedm milionů lidí – zatím. Nový start, nebo úpadek? Na závěr zmiňme ještě otázky o bumerangových efektech souvisejících s negativním postojem americké vlády k Pařížské dohodě z klimatické konference organizované v roce 2015. Je možno chápat koronavirovou krizi jako varování před důsledky devastace planety Země a souvisí to s klimatickou krizí a s dogmatem panského postoje ke zvířatům a rostlinám? Může donekonečna pokračovat koexistence lidského pravěkého pojídání divokých zvířat, industriální produkce masa a ekologická krize zrychleného vymírání živočišných druhů? Selhala demokratická kontrola militarizace vědecko-technického rozvoje, zejména aplikace biomedicinského a genetického inženýrství, ale též farmaceutického průmyslu, jejichž produkty jsou také epidemické virové mutace? Je krize velký experiment na lidech, je to případ nezamýšlených vedlejších důsledků „slepého“ pokroku technovědy v zájmu vydělávání velkých zisků? A tak bychom mohli pokračovat v kladení otázek, na něž hledat odpovědi opravdu není lehké. Je jisté, že v blízké budoucnosti obrovsky naroste jistota našich nejistot, každodenně si lidé uvědomí, že žijeme v rizikové společnosti, která má globální rozměry. Nikdo dnes přesně neví, jak dlouho bude ve světě řádit virová epidemie. Již dnes vidíme sílící očekávání masy obyvatel, že instituce budou plnit funkce ochrany jistot přežití. Bezpečnostní ohrožení zesiluje potřebu (znovu) budovat stát. To se již projevuje v podobě finančních injekcí do ekonomik, v plánech na převzetí oborů a odvětví do znárodněného rámce, ve snahách o větší investování do veřejných potřeb a do udržení lidské společnosti v relativně funkční podobě. V demokratickém ustavení je ideálem budování státu zdola společnou iniciativou spoluobčanů. Jestliže se k bezpečnostním ohrožením započítá pandemie, ekonomický úpadek většiny zemí, hrozby válek a ekologická devastace, pak racionální reakcí by mělo být rychlé a účinné semknutí se a spolupráce všech v novém budování celosvětového globálního vládnutí, nikoli vojenské konfrontace a boj o nadvládu a o nedostatkové zdroje. Již dnes se potvrzuje poznání, že lidský svět vyžaduje zásadní změny. Zda budou znamenat zlepšení a nový start či rozkvět, nebo naopak úpadek, to bude záviset na nás i na budoucích generacích.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-25 14:05:17

Místo kapitalismu zde bude globální automatismus

Počítač zabudovaný v monitoru nebo přišroubovaný za monitor se stává něčím co stačí mnohým lidem co nehrají počítačové hry nebo nepracují s programy náročnými na výkon počítače. Velmi oblíbené jsou notebooky díky snadné přenositelnosti, moderní mobily jsou dneska počítačem zabudovaným v monitoru, svět se rychle mění a tím se mění i myšlení lidí. Počítače jsou… Číst dále »Místo kapitalismu zde bude globální automatismus

Čas načtení: 2024-05-18 00:00:00

Pilipiuk, Andrzej - Upír z partaje

Komunismus ustupuje krvelačnému kapitalismu, což ale vůbec neznamená, že je najednou všechno skvělé. Byl to tak dobrý plán, co se mohlo stát?! Měly být zisky z vyšroubovaných norem dovolené v Bulharsku. Mělo být vykořisťování a pobízení dělnické třídy bičem v ruce vypaseného buržousta s doutníkem v zubech. Mělo být tak hezky. Mělo, ale ono se to… Upíři prožívají hromadu traumat: nejdříve je zaměstnavatel posílá na dovolenou. Jak je známo, nejhorší na rekreaci je to, že není co na práci. A bez práce člověk hloupne. Upír také, protože i upíři jsou lidé, jen o něco mrtvější. Následně drátovna krachuje, navzdory skvělému záchrannému plánu, který měl rozhodným a vítězným krokem přivést pokulhávající podnik do krvelačného kapitalismu. A zase – nejhorší na tom, že nemáte práci, je to, že není nic na práci. Možná kvůli těmto špatným zážitkům nemají oba upíři vůči bývalým estébákům tolik trpělivosti jako dřív. Vůbec je nová realita tak nějak… překvapivě podobná té staré. Inu, kapitalismus už viditelně dorazil, ale kapitalisty zapomněli dovézt. Datum vydání: 17.05.2024

Čas načtení: 2024-11-15 14:29:14

Naučil nás všechno o kapitalismu a roztomilých vláčcích. Teď Transport Tycoon slaví 30 let a baví ještě víc

Geniální vývojář Chris Sawyer v roce 1994 stvořil dílo, které prakticky nezestárlo. Ba co víc, dnes si ho jako OpenTTD užijete ještě víc než kdysi. Článek Naučil nás všechno o kapitalismu a roztomilých vláčcích. Teď Transport Tycoon slaví 30 let a baví ještě víc se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-07 08:00:01

Volební kampaň zase začíná a bude drsná. Témata voleb posledních 20 let. Tedy pokud nebude válka

„Raději máme méně peněz, ale jistotu.“ Takový základní kulturně konzervativní, ale ekonomicky levicový program vidíme například v Maďarsku, kde je dlouhodobě úspěšný. Levicový program lze dlouze diskutovat, ale v Maďarsku a Polsku funguje dobře. Tak dle politologa Charváta uvažují čeští i evropští voliči, kteří volí populisty.  Migrace: Dobře se komunikuje, protože je vidět Dřív politici strašili Araby a naopak Ukrajinci byli celkem príma, protože dělali práci, která Čechům nevoněla. Dnes politici straší i Ukrajinci, že jich je moc a že je musíme živit. Proč lidé chodí volit? V Evropě existuje studie o tom, proč lidé vůbec chodí volit. A výsledek je jasný: Peněženka. Vedle ní jsou ale i další témata – migrace, integrace EU a klimatická změna – která voliče zajímají. Volí se pro peněženku, mluví se ale o migraci K volbám se chodí s představou, že „za někoho“ se budeme mít lépe. A nejde o levici nebo o pravici, volební program je pro většinu voličů příliš složitý. Komunisté přijali liberální vizi kapitalismu a křičí ultrapravicová hesla. A krajní pravice jako česká SPD o sobě mluví jako o konzervativní straně, ale sociálně citlivý ekonomický program také nemají. Jen zásadní hesla o migraci a proti systému. Což je teoreticky prostor pro SOCDEM. Sliby a peníze pro voliče. Jenže i státu dojdou jednou peníze a v Maďarsku začíná být draho Viděli jsme to i v Polsku za PiS: „I když s potraty nesouhlasím, mám se lépe,“ bylo slyšet od voličů PiS díky státním subvencím. Šlo o protekcionistická opatření jako extra příspěvky na děti či zvýšení důchodů právě pro mohutné voličské skupiny. Benefity pro „vlastní voličské skupiny“ něco stojí – v Orbánově Maďarsku začíná už být draho a Polsko má ukrutný státní dluh. Odnesou to děti dnešních voličů PiS a Orbána. Euroskepticismus Hlavní hesla jsou „EU zve migranty“ a „EU tlačí na Green Deal“. A to se pak převádí na životní situace a peníze. Romský mafián devadesátek příliš rozumu nepobral. Ale objevil gangstera Mrázka a dotáhl to daleko  Migrace je viditelná. Ve službách a obchodech vidíme migranty, což je důsledkem toho, že jsou ochotni pracovat za méně peněz. Připomeňme situaci Velké Británie po brexitu, kdy se ukázal kritický nedostatek řidičů, sezónních dělníků a pracovníků mnoha dalších profesí. A migranty z východní Evropy nahrazují migranti z Blízkého východu a zcela odlišných kultur. Navíc v Evropě existuje reálný příklad – velmi sociálně zaměřené a kdysi bohaté Švédsko má dnes kvůli migraci opravdový problém s kriminalitou. Green Deal Geen Deal ničí ekonomiku, vezme nám auta, silnice budou jen pro bohaté. A kolik lidí kvůli tomu přijde o práci! Kdo se v Česku postará o lidi? Levice Konzervativní levice v Česku se formuje kolem KSČM. Levice, která nebude liberální a bude spolupracovat s konzervativní pravicí, když to tak nazveme. A to v boji proti kapitalismu a velkým korporacím, přičemž velkým zastáncem tohoto přístupu býval podporovatel ruské propagandy Petr Drulák a dodnes je jím zámecký pán Matěj Stropnický. Čeští komunisté se přizpůsobili Zastavíme migraci, zastavíme Green Deal. „Pokud bych řekl, která strana bojuje proti Green Dealu, migraci a EU, hádali byste, že jde o krajní pravici. A přitom jde o komunistickou stranu. Komunisté převzali kulturní a politický program krajní pravice, což odpovídá debatě, že levice by se měla vrátit k ekonomické levici a zároveň narazit na kulturně konzervativní politiku. To funguje v mnoha jiných místech, takže by bylo logické, aby to čeští komunisté vyzkoušeli,“ říká Jan Charvát.

Čas načtení: 2025-04-13 13:57:00

Jan Campbell: Řeč pravdy je jednoduchá a prostá

Ekonomická podstata kapitalismu a globalizace v transformaci nabízí prezidentu Trumpovi logický důvod k uvalení cel. Proč? USA se topí v dluhu a protekcionismu, které jsou přirozeným a objektivním důsledkem umírajícího průmyslového kapitalismu. Ten se v posledních dvou desetiletích transformoval do digitálního. Výsledkem je oslabení bezpečnosti Spojených států.

Čas načtení: 2024-01-06 10:00:53

Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.

Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná. Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti. Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku. Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá. od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý. A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně). Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře. Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla. Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte. Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce. Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte. Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte. Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají. Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost.

Čas načtení: 2022-06-18 08:29:09

Vytváříme opět vědecké disidenty?

Od finanční a ekonomické krize 2008 se intenzivně diskutuje o ekonomických problémech v západních zemích, a naopak o posilování čínské ekonomiky. Dochází ke globálním změnám. Místo snah o reformy v Evropě a obecně na Západě ale někteří politici a novináři raději vsadili na protičínskou nenávist. Chladný rozum, svoboda bádání a diskuse začínají ustupovat ideologii. Za této společenskopolitické situace začala na podzim loňského roku žít svým životem akademicko-mediální kauza, jejímž cíle se stal vedoucí vědecký pracovník Akademie věd Marek Hrubec a jeho vědecký tým. A svoji roli v tom hrály i Literární noviny, které zveřejnily některé výsledky vědecké práce Hrubcova týmu. Aktualně.cz zveřejnilo na toto téma několik až bulvárních textů, ve kterých byl Marek Hrubec obviňován ze všech možných prohřešků ve prospěch čínské politiky. Místo klidného profesionálního prošetření věci na Akademii věd a bez respektování presumpce neviny však došlo k okamžitému odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“ na osmi ústavech Akademie. Z významného vědce s kontakty a spoluprací s mnoha vědeckými institucemi po celém světě (nejen v Číně) se najednou v Česku stává badatel, který musí čelit omezování svého individuálního a týmového výzkumu. Protože byly Literární noviny do této kauzy také zapleteny a dostaly od Aktuálně.cz svůj díl kritiky, už v prosinci jsme o ní napsali. Teď po vyšetření věci etickou komisí Akademie se k případu můžeme vrátit. Ukázalo se, že jsme ve vysvětlení jednotlivých bodů případu měli pravdu. Pojďme si tyto body, které Markovi Hrubcovi předhazovali, probrat. Za prvé, etická komise neuvedla, že by na publikování v Literárních novinách bylo něco závadného. Za druhé, nenašla nic problematického ani na tom, že Marek Hrubec je v prestižní mezinárodní vědecké radě výzkumného ústavu v Budapešti, který je oficiálně registrován v Evropské unii a zkoumá vztahy mezi střední Evropou a Čínou. Za třetí, nenašla nic špatného na tom, že se uskutečnila spolupráce s badatelem z pražské univerzity. Za čtvrté, nenašla nic špatného na tom, že Marek Hrubec publikuje také popularizační články v různých zemích světa, včetně Evropy a Číny. Za páté, našla jen účelově přidaný argument, aby se zřejmě vůbec něco našlo, a to že publikoval knihu v Číně. A to se etické komisi nelíbilo. Výsledkem je, že Marek Hrubec nesmí na ústavu vést žádné týmy a projekty; v médiích dokonce proběhla zpráva, že mu byl zrušen grant na výzkum mezi Evropou a Čínou, neboť toto téma patrně musí zůstat tabu. Zdá se, že má zůstat pouze řadovým vědcem a omezit svůj výzkum na abstraktní „neškodná“ témata. V mnoha zemích světa je známo, co Marek Hrubec dosud dělal. Svou vědeckou činností a vedením vědeckých týmů prováděl analýzy klíčových globálních rozporů a rozvíjel multilaterální dialog s mnoha vědci z Evropy, Asie, Ameriky i Afriky. Tím také přispěl dobrému jménu Centra globálních studií, Filosofického ústavu, Akademie věd, České republiky a Evropy ve světě. Vědci to tady teď nemají lehké. Nejde jen o to, že tento případ zahájilo se svým politickým a ideologickým tlakem médium, které má vyhraněné zájmy. Svoji roli sehrála i změněná politická situace od podzimních parlamentních voleb. Ministryně nové vlády, v jejíž gesci je věda, a další se k případu vyjádřili ve „správném“ protičínském duchu. A vliv uplatnila i zdejší jednoznačně protičínská organizace, jejíž sponzoři pocházejí z USA. Je přitom lhostejné, jakými slovy se zdůvodňuje cenzura a omezování vědců a občanů. Zajímavé ovšem je, že celá kauza vyvolala pozornost také ve vědeckých kruzích v zahraničí, se kterými Marek Hrubec a jeho tým spolupracovali a spolupracují. Výjimkou nejsou ani nabídky, aby Marek Hrubec pokračoval ve svojí práci v zahraničí. Pikantní je, že na jedné straně na Hrubcův tým útočí organizace placená z USA, ale mnoho amerických vědců i vědců z dalších zemí varují před omezováním ústavně garantované svobody vědeckého bádání a svobody slova. Dnes opět žijeme ve vyhrocené době. Nic ale netrvá věčně a dříve nebo později to naštěstí pomine. V České republice, respektive v Československu, jsme negativní i pozitivní politické zlomy zažili ve 20. století už vícekrát, ať už se týkaly monarchie, nacismu, kapitalismu nebo socialismu. Z dějin víme, jak to v době úpadku chodí. Nejenom vědci bývají propouštěni. Jiní mohou pracovat, ale jen na něčem. Pomoc pak přichází ze zahraničních vědeckých institucí a disidenti se scházejí na bytových seminářích. Jestli bylo cílem této akademicko-mediální kauzy přispět k utváření vědeckého disentu, byla to kauza úspěšná. Doufejme ale, že se v dohledné době začne situace zlepšovat. Pochopitelně jsme požádali Marka Hrubce o stanovisko, ale zatím neposkytuje do médií rozhovory a chce se vyjádřit teprve poté, až se věc uzavře. Pak budeme vědět více.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2021-08-16 14:09:00

Osmý ročník sci-fi festivalu Future Gate reaguje na současnou koronakrizi. Představí postapokalyptický žánr

Největší český festival sci-fi filmů a kultury odstartuje v pražském kině Lucerna 15. září 2021, poté se přesune do Brna. Kromě hlavní filmové soutěže, legend žánru a dokumentů přinese nově i soutěž studentských filmů. Letošní festival se ponese v postapokalyptickém duchu. Festival tak reaguje na koronavirovou pandemii, která už více než rok a půl paralyzuje celé lidstvo a dává vzpomenout na postapokalyptické filmy. Ozvěny festivalu se budou konat v Šumperku, Košicích a Plzni.  „Koronavirus postavil před náš svět novou výzvu. Naše civilizace čelí hrozbě nejen zdravotní, ale i ekonomické a potažmo sociálně-politické. Ukázalo se, že lidstvo je zranitelnější mnohem víc, než jsme si mysleli. Onemocnění Covid-19 však není první reálná hrozba, které lidstvo čelí. Filmaři již mnoho let předkládají své apokalyptické vize, ať už to jsou jaderné následky případné 3. světové války, strach z virů mimozemského původu vystřídaly v posledních desetiletích reálnější hrozby jako je devastace přírody, globální oteplování a nedostatek vody. Vypadá to, že největší hrozbou pro lidstvo je lidstvo samotné. Budeme žít ve světě podobném tomu ze série Šílený Max?” zamýšlí se pořadatel festivalu Filip Schauer. Do hlavní festivalové soutěže letos dramaturgové vybírali z přihlášených rekordních 500 filmů. Výsledný výběr pěti titulů je žánrově pestrý a nabídne divákům filmy z celého světa. Turecké komorní drama Ve stínech režiséra Erdema Tepegoze v hlavní roli s Numanem Acarem (Aladin, Spider-Man) je kritikou kapitalismu a atmosférou se odkazuje na román 1984 George Orwella. Velkolepá evropská koprodukce Utajení bohové je debutem španělského režiséra Chino Moyi. Film je potemnělou mozaikou několika lidských osudů, která diváka provádí různými kouty dystopické Evropy. V hlavních rolích Géza Röhrig (Saulův syn) a Johann Myers. Americký snímek Lapsis byl uveden na řadě světových festivalů a získal například hlavní cenu na festivalu v Bucheonu. Film je vtipnou parafrází na současný globalizovaný svět a život on-line. Režisér Neill Blomkamp po sci-fi blockbusterech Elysium a Chappie okusil nový žánr. Hororová novinka s nadpřirozenými silami Demonik slibuje napínavou podívanou. Pátým soutěžním a zároveň zahajovacím filmem festivalu je francouzský snímek Poslední mise záhadného Paula W.R. Ambiciózní, vizuálně podmanivý debut režiséra a scenáristy Romaina Quirota reaguje na klimatické nebezpečí a představuje svět, kde většina volně žijících živočichů vyhynula, zásoby ropy, uhlí a plynu došly. Kromě soutěžní části festival nabídne sekci legend žánru a sekci dokumentárních filmů. První tvoří snímky, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj science fiction. Pro postapokalyptický žánr to je především úspěšná série Šílený Max. První a druhý díl, letos slaví 40 let od svého prvního uvedení, budou na festivalu promítnuty jako mini-maraton za sebou. Dokumentární sekce nabídne kromě promítání vlastních snímků také diskuse na témata ekonomická nerovnost, vyčerpání zdrojů nebo jaderné hrozby. Ve výběru dokumentů je také snímek Vetřelec na jevišti. Film pojednává o skupině britských řidičů autobusů, kteří vytvořili s minimálním rozpočtem divadelní adaptaci proslulého hororu Ridleyho Scotta Vetřelec, a dokázali vyprodat slavné londýnské West End divadlo. Novinkou osmého ročníku festivalu je soutěž studentských filmů. Svůj film mohli přihlásit studenti působící na některé z filmových škol v České a Slovenské republice. Přihlášeno bylo téměř 50 žánrových sci-fi filmů, ze kterých dramaturgové vybrali ty nejlepších. Aktuální informace: na www.futuregate.cz nebo na Facebooku. Facebooková událost: https://www.facebook.com/events/340829504221594   FUTURE GATE SCI-FI FILM FESTIVAL Praha: 15. – 20. září 2021, Kino a Galerie Lucerna Brno: 21. – 26. září 2021, Kino Art, Hvězdárna a planetárium Brno Šumperk: 2. října 2021, Kino Oko Košice: 8. – 10. října 2021, Kino Úsmev Plzeň: 15. – 16. října 2021, Depo2015 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.