Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-03 17:48:23

Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil

V tomto článku vám podrobně představím kurs psaní všemi deseti online, který jsem osobně vyzkoušel a výrazně mi pomohl při mé práci. Jmenuje se Psaní hravě a můžete si ho vyzkoušet zdarma. Pokud byste chtěli přejít na placenou verzi, můžete využít slevový kupón, který najdete na konci článku. Hned v […] The post Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-04-05 07:53:20

Praktici oprášili mapu ordinací z covidu. Ukáže, kde očkují i proti dalším nemocem

Vzniká online mapa ordinací, které nabízejí očkování i neregistrovaným pacientům. Ať už jde o chřipku, covid, nebo třeba černý kašel. Pomůže to zájemcům, jejichž praktický lékař vakcíny nemá nebo očkovat nechce. Lidé by nemuseli obvolávat ordinace v okolí. Projekt se osvědčil už v pandemii covidu-19, na což chtějí lékaři navázat.

Čas načtení: 2025-01-20 12:51:30

Konzultace s lékařem přímo z obýváku. Plzeňský kraj chce spustit online pohotovost

Plzeňský kraj chystá novinku, chce zavést online lékařskou pohotovost. Pacienti se díky videohovoru spojí s doktorem, který s nimi probere jejich zdravotní stav. Služba má být k dispozici nepřetržitě a zdarma. Na jihu Čech systém zavedli loni jako první v republice a osvědčil se.

Čas načtení: 2024-03-03 17:48:23

Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil

V tomto článku vám podrobně představím kurs psaní všemi deseti online, který jsem osobně vyzkoušel a výrazně mi pomohl při mé práci. Jmenuje se Psaní hravě a můžete si ho vyzkoušet zdarma. Pokud byste chtěli přejít na placenou verzi, můžete využít slevový kupón, který najdete na konci článku. Hned v […] The post Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-06-10 06:00:01

Strůjce Osvětimi Rudolf Höss byl dokonalý manžel, děti miloval. Vilu postavil hned vedle tábora

Klíčový okamžik v životě Rudolfa Hösse přišel v roce 1922, když slyšel řeč vycházející hvězdy Adolfa Hitlera. Höss se připojil k nacistické straně a kariéra budoucího masového vraha započala. V té době už ale byl zasloužilým veteránem. „Bojoval v první světové válce jako dětský voják, dokonce byl několikrát zraněn a dostal celou řadu vyznamenání, včetně železného kříže. Po válce se přidal ke krajně pravicovým polovojenským skupinám,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Moravec. Nacistům se osvědčil Hned v roce 1923 bylo jasné, že Höss si nebere servítky a zábrany pro něj neexistují. „Pomáhal provést vraždu Walthera Kadowa. Učitele, který byl podezřelý z toho, že zradil nacistického aktivistu Alberta Lea Schlagetera a předal ho úřadům.“ Schlageter byl nakonec popraven a pro nacisty dlouho sloužil jako mučedník. Sám Hitler ho opěvoval ve svém zrůdném díle Mein Kampf. Höss za vraždu dostal deset let, odseděl si však jen šest. „Nedlouho poté se oženil se svou osudovou ženou Hedwig Hensel, měli spolu několik dětí.“ Hitlerův synovec byl hrdina. Toto je jeho příběh Číst více V nacistické mašinerii se Höss i na začátku druhé světové války osvědčil jako krutý a nemilosrdný zabiják. Zejména proto mu bylo v roce 1940 svěřeno velení nad novým táborem smrti v Osvětimi na přímý rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. „Dohlížel na to, jak se z malého tábora mění v továrnu na zabíjení včetně oblastí vyhrazených speciálně pro vyhlazení mužů, žen a dětí. A ruku v ruce s tím si vedle tábora budoval ideální hnízdečko lásky. Oázu klidu, kterou by mnozí považovali za skvělé dílo. Pokud by ovšem nestála vedle místa, kde umírali lidé,“ uvažoval historik. Na děti i manželku byl hodný Žít v bezprostřední blízkosti tábora bylo pro opravdu velmi otrlé povahy. Dokonce i při vší té hrůze, kterou Höss a jeho vrazi páchali, je představa bydlení v těsném sousedství vyhlazovacího tábora naprosto šílená. „Oni se v tom vyžívali. Jeho manželka byla stejně zvrácená jako on. Vedli zdánlivě obyčejný domácí život, i když Höss organizoval masové vraždy a zdokonaloval postupy pro masové vyvražďování Židů.“ Možná už nikoho nepřekvapí, že Höss se doma choval jako vzorný manžel. Jako by všude kolem neumírali lidé. „Jejich děti spokojeně běhaly po zahradě, hrály si. Masový vrah na ně byl hodný, často jim říkal pěkná slova, hladil je. Měli spolu pěkný vztah. Stejně tak s manželkou jim to evidentně fungovalo. Dokonce jí psal básně o krásách Osvětimi,“ vypočítal Moravec, co všechno se dělo mimo zdi tábora. Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský Číst více Manželka řekla, kde bydlí Kolaps nacistického režimu znamenal i pro Hössovu rodinu konec „idylického života“. V roce 1945 se z nich stali uprchlíci, až do konce roku 1946 se úspěšně vyhýbali zajetí. Všechno prasklo až ve chvíli, kdy jeho manželku lidé poznali, jak pracuje v továrně ve vesnici Sankt Michaelisdonn. „Během výslechu lovcem nacistů Hannsem Alexandrem a britských vojáků uvedla adresu, na které žil její manžel jako dělník jménem Franz Lang. Když ho vyšetřovatelé zatýkali, byl Höss v pyžamu,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Ačkoli nejprve svoji identitu popíral, popis na jeho snubním prstenu potvrdil, že je to hledaný válečný zločinec. U tribunálu v Norimberku později odhalil mrazivě vědecký přístup nacistů ke genocidě. Bývalý šéf Osvětimi byl popraven 16. dubna 1947 v táboře, který pomáhal vytvořit, zatímco bývalí vězni přihlíželi. Zdroj: autorský článek, garantem textu je Dalibor Moravec KAM DÁL: Architekt holokaustu Eichmann se před spravedlností ukrýval 15 let. Objevil jej slepý muž.

Čas načtení: 2014-10-19 00:00:00

David Gandy pro Marks and Spencer v kampani podzim / zima 2014

Anglická módní značka a také módní firma Marks & Spencer vsadila v aktuální kolekci podzim/zima 2014 na osvědčeného modela Davida Gandyho. Jeho tvář a samozřejmě i tělo vyhodnotila pro fotky momentální kampaně jako nejideálnějšími. Zřejmě se hezounek David Gandy osvědčil, jelikož značka M&S již ho n ...

Čas načtení: 2024-02-13 00:00:01

Bojové nasazení North American B-25 Mitchell v Pacifiku (1): 5th Air Force 1942-1943

Většina letounů B-25 v americké službě byla použita ve válce proti Japonsku v Asii a Tichomoří. Mitchell bojoval od severního Pacifiku po jižní Pacifik a Dálný východ. Tyto oblasti zahrnovaly kampaně na Aleutských ostrovech, Papui-Nové Guineji, Šalamounových ostrovech, Nové Británii, Číně, Barmě a kampaň na ostrovech ve středním Pacifiku. Během války v Tichomoří se projevil jeho potenciál jako letounu pro pozemní útoky. Prostředí džungle snižovalo užitečnost bombardování ze středních výšek a nejlepší taktikou se stal útok v nízkých výškách. Při použití podobné taktiky náletu ve výšce stěžňů a skip bombingu se B-25 osvědčil jako schopná protilodní zbraň a potopil mnoho nepřátelských lodí.

Čas načtení: 2022-06-08 09:28:19

AB se dočkal

Diskuse ve veřejném prostoru ovládá několik málo nosných témat. Příznačnou vlastností debat je zamlčování některých problémů, které mohou ovlivnit vývoj událostí. Například v debatách o volbě prezidenta republiky se většinově považuje za samozřejmé, že v závěrečném kole budou proti sobě stát Andrej Babiš a generál Petr Pavel. Zmínky o skutečnosti, že Babiš čelí obžalobě, kterou bude veřejně projednávat Městský soud v Praze, se téměř neozývají, ač informace z probíhajícího soudního jednání budou ovlivňovat veřejné mínění. Ale zamlčovaný problém se vynořil z mlhy zprávou o zamítnutí návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby a o nařízení začátku hlavního líčení na den 12. září 2022. Osud přeje strůjcům této taškařice: když podávali trestní oznámení ve snaze podrazit nohy Babišovi, kterého nedokázali porazit v politickém boji, sotva mohli očekávat, že hlavní líčení začne dva týdny před komunálními volbami a s největší pravděpodobností bude ovlivňovat ještě i volby prezidenta republiky. A už vůbec nemohli tušit, že případ napadne senátu předsedy Jana Šotta, který se kdysi osvědčil jako režisér hlavního líčení v procesu proti představiteli Věcí veřejných Vítu Bártovi, které vedl před očima veřejnosti téměř on-line. Proces tehdy skončil zproštěním obžalovaného, ale Věci veřejné se z jeho vlivu nevzpamatovaly. Sám obžalovaný Babiš se až dosud tváří, jako že se ho proces netýká, protože nic zlého neudělal, takže nemůže být odsouzen. Upřímně řečeno, neznám obsah obžaloby, takže nedovedu odhadnout, zda mu hrozí nějaké nebezpečí a zjevná účelovost trestního oznámení mě popouzí. Zato jsem poznal několik obžalovaných, kteří také přísahali na svou nevinu, ale skončili ve vězení, přičemž někteří z nich dle mého laického úsudku se tam neměli nikdy dostat. Provázel jsem Alenu Vitáskovou celým jejím stíháním od začátku až do zproštění a mám tedy představu o psychickém tlaku, jemuž obžalovaný v průběhu řízení čelí. To vše nyní čeká na Babiše. Nelze vyloučit, že se hlavní líčení protáhne. V každém případě není co panu obžalovanému závidět a škodlivý vliv procesu nelze vyloučit, i když nakonec dosáhne zproštění. Otevírá se nyní prostor pro spekulace, jak budou voliči reagovat na soudní řízení proti Babišovi. Přenechám je politologům, oficiálním komentátorům a jiným mágům. Spíše budu přemýšlet, zda u procesů, které skončily zprošťujícím rozsudkem a už při jejich vyvolání bylo zřejmé, že mají politickou motivaci nebo povahu osobní pomsty, by nemělo následovat zkoumání, zda orgány činné v trestním řízení nemohly věc vyřídit ve zkráceném řízení, s následným vyvoláním postihu původců průtahů. Pro srozumitelnost: popis trestného činu Vitáskové v trestním oznámení umožňoval odložení ad acta, ale orgány činné v trestním řízení deptaly paní obviněnou řadu let. Provozovatelé jejího trápení by zasloužili náležitou „odměnu“.

Čas načtení: 2022-02-04 09:07:10

Byli jsme světoví! Jaké bylo Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace

Kolekci dokumentů, autorských fotografií a diapozitivů architekta Miroslava Řepy (*1930), spoluautora československého pavilonu pro Expo v Montrealu, uchovává ve sbírce Muzeum umění Olomouc. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl ještě nadšeným pozorovatelem, ovšem v Montrealu v roce 1967 už nesl zodpovědnost za úspěch naší expozice. O tři roky později následovala Ósaka, kde si architekt vydechl – navrhl už „jen“ divadlo Laterna Magika. Právě tato trojice přehlídek patří k tomu zásadnímu z poválečného výstavnictví. Řepa se zde osvědčil i jako výborný dokumentátor, o čemž se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea umění na výstavě Byli jsme světoví! Propojení kvalitní architektury s uměním, služeb pro návštěvníky s audiovizuálními novinkami – to vše září ze světelných obrazů, jimiž výstava přiblíží tehdejší dobovou atmosféru. „Na každé z těchto přehlídek Československo bez nadsázky triumfovalo a dosažené výsledky se staly dalším impulzem pro kvalitu domácích uměleckých výstav nebo průmyslových přehlídek. Proto jsme si dovolili ponechat stranou Sevillu a Aiči, i když i k těmto výstavám máme v Řepově fondu obrazové materiály. Toto rozhodnutí nám posvětil také pan architekt, protože i v jeho zpětném, zasvěceném pohledu už se nepodařilo zmíněné tři světové výstavy překonat,“ říká kurátorka Martina Mertová. S architektonickým návrhem pro Montreal zvítězil Řepa společně s kolegou Vladimírem Pýchou v konkurenci zhruba devadesáti návrhů. „Ve výrazu stavby se museli podřídit ocelové konstrukci, o níž bylo už předem rozhodnuto. Celkové řešení podmínil také požadavek na demontovatelnost – už dopředu se počítalo s tím, že pavilon se po výstavě v Kanadě prodá. Což se i stalo, dodnes v lehce pozměněné podobě stojí v podobě kulturního centra na ostrově New Foundland,“ říká Mertová. Architekti museli také prokázat schopnost improvizace. Do poslední chvíle nebylo jasné, z čeho bude plášť československého pavilonu. Nakonec jej nechali obložit hurdiskami, českými stropními cihelnými deskami. „Bylo nám jasné, že hurdiska musí dostat nějakou patinu, nějakou tvář. Keramické výtvarnice přišly s technologií jejich plošného glazování, což dělaly alespoň zpočátku obyčejnými smetáky. Ale říkali jsme si, je to náš materiál, a tak bychom ho měli umět také prodat,“ vzpomíná Řepa. „Jinak jsme na stavbě nedělali velké extravagance. Já jsem odkojený funkcionalismem, takže jsme pořád drželi jasné osy a určitou střízlivost.“ Akvizici archivu Miroslava Řepy zajistil pro Muzeum umění Olomouc v letech 2009–2010 tehdejší kurátor sbírky architektury Jakub Potůček. „Před prvním zpracováním to byl v regálech složený kufr a několik napěchovaných tašek. Skrývaly pořadače se stovkami diapozitivů a pestrou škálu dokumentů týkajících se světových výstav Expo. Badatelský a publikační zájem o tento konvolut je enormní, vybrané fotografie nebo zvětšeniny diapozitivů už byly publikovány v zásadních uměnovědných textech. To je také důvod, proč jsme se soubor rozhodli představit v celku, formou výstavy i sbírkového katalogu,“ vysvětluje současná kurátorka sbírky architektury Martina Mertová. Výstava Byli jsme světoví! je součástí tématu „Domov a svět“, kterým Muzeum umění Olomouc zastřešuje letošní výstavní rok. Končí 1. května.   Architekt Miroslav Řepa (*1930) * Upozornil na sebe vítězstvím v soutěži na nové zlínské, tehdy gottwaldovské divadlo. To ještě spolupracoval se svým otcem, architektem Karlem Řepou. Společně s Františkem Rozhonem a plejádou výtvarníků pracovali na této významné zakázce mezi lety 1959 a 1967. * Roku 1965 uspěl spolu s akademickým architektem Vladimírem Pýchou v soutěži na návrh československého pavilonu pro Světovou výstavu 1967 v Montrealu. * Navrhl divadlo Laterna Magika pro Expo 1970 v Ósace a na Světové výstavě 1992 ve španělské Seville působil ve funkci technického ředitele československého pavilónu. * K divadlu se vrátil během 70. a 80. let, kdy projektoval rekonstrukce několika významných scén včetně Národního divadla. * Pro rodné Pardubice navrhl novostavbu budovy spořitelny a interiéry pro Interhotel Labe s Lubošem Drimlem nebo výstavní síň Ideon. * Výjimečné zakázky ho čekaly po roce 1989 na Pražském hradě. V roce 1993 pod záštitou Václava Havla kurátoroval výstavu Jože Plečnika, která obletěla celý svět. V roce 2001 následovala jiná výstava s obrovským dosahem, Deset století architektury, při jejíž přípravě úzce spolupracoval s emeritním ředitelem MUO Pavlem Zatloukalem. * V únoru oslaví 92. narozeniny; je členem poradního sboru nynější výstavy Expo v Dubaji a je to v jeho kariéře první světová výstava, kterou si pro tamní vysoké teploty nechá ujít.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2021-10-06 11:47:06

Německé vyjednávání o vládě: když menší zvířata vládnou smečce

SPD a CDU/CSU získaly v nedávných volbách dohromady více než polovinu křesel. Teoreticky by tedy mohly sestavit další „velkou koalici“, jen s výměnou v kancléřském křesle. Prakticky to vypadá, že se obě strany rozhodly přenechat vyjednávací iniciativu menším partajím, FDP a Zeleným. Jednání FDP a Zelených probíhají víceméně utajeně v jednom západoberlínském hotelu. To je velký rozdíl proti roku 2017, kdy se kdejaká drobnost dostala ven, nejčastěji po Twitteru, takže navíc ještě ve zkrácené a zkreslené podobě. Od snížení počtu „úniků“ si obě strany podle všeho slibují větší šanci na konečnou shodu. (Vůbec by bylo zajímavé téma, kolik transparentnosti je v politice už příliš. Obecně se transparentnost považuje za dobrou hlavně kvůli omezení korupce, ale při vyjednávání může být docela kontraproduktivní. Pokud každý váš jednotlivý úkon a návrh sleduje obecenstvo na sociálních sítích a při každém náznaku kompromisu nebo vstřícnosti vám nadává do zrádců a zaprodanců, těžko se dohrabete k použitelné dohodě.) Zelení vidí sami sebe jako hybnou sílu společnosti FDP bude nejspíš tvrdě usilovat o ministerstvo financí a pokud jej dostane, dá se čekat, že bude hájit princip dluhové brzdy a pečlivého hospodaření v mezích možností ekonomiky. S tím už je v dnešní Evropě něco jako bílá vrána, ale jde o základní požadavek kmenových voličů a členů strany, takže je nepravděpodobné, že by se jej Christian Lindner, šéf FDP a potenciální ministr financí, vzdal. To bude mít nějaký vliv i o patro výše, totiž ve fungování eurozóny, kde nejspíš ožijí staré spory mezi jižním a severním křídlem. FDP nebude dalšímu „tisknutí peněz“ v různých podobách příliš nakloněna. FDP také nechce připustit zvedání daní a dokonce by je ráda snížila, kdežto Zelení by rádi zavedli různé uhlíkové daně a daň z majetku nad dva miliony eur. (Daň z majetku už v SRN existovala, ale v roce 1997 ji zrušil německý ústavní soud.) Tady je možné, že výsledkem kompromisu mezi oběma stranami bude restrukturalizace německého daňového systému se zachováním stejného průměrného daňového břemene, ale s jeho jiným rozložením. O moc více se totiž z obyvatelstva už beztak vymáčknout nedá; podle studie OECD jsou Němci zatíženi jedněmi z největších daní ve světě, přičemž poměrně velkou tíhu tohoto zdanění nesou pracující rodiny. Poměrně zásadní překážkou mezi oběma stranami bude přístup k průmyslu a k dekarbonizační kampani. Rakouští Zelení, kteří roku 2019 získali téměř stejné procento hlasů (13,9 procenta) jako němečtí Zelení teď (14,5 procenta), se nechali ze strany ÖVP přesvědčit k celkem umírněnému vládnímu programu. Němečtí Zelení ale sami sebe vidí jako hybnou sílu celé společnosti a jejich aktivisté, z nichž někteří byli právě čerstvě zvoleni do Bundestagu, hýří sebevědomím, jež úplně neodpovídá relativně skromnému volebnímu výsledku strany: „Nečekejte od nás moc ochoty ke kompromisům“, jak napsal Welt. (Inu, toto je cena za nekritický obdiv klimatického hnutí ze strany novinářů. U každé jiné německé strany by se dalo čekat, že mladé horké hlavy nakonec trochu vychladnou nebo budou vychladnuty partajním vedením, ale v případě Zelených na to nelze sázet. Grétina německá pobočnice Luisa Neubauer slibuje v médiích dozorovací až konfrontační přístup k nové vládě, ať ji sestaví kdokoliv, a mluví dokonce o „občanské neposlušnosti“, jíž se dříve její hnutí vyhýbalo.) CDU by měla dát větší prostor členské základně Co se obou větších stran týče, neprojevují zatím žádnou výraznou aktivitu. V případě SPD je to asi hlavně tím, že její předseda Scholz je podle německé tradice první na řadě se sestavováním vlády, takže nemá kam spěchat. CDU přešlapuje na místě z jiného důvodu. Po odchodu Merkelové ze scény jde o bezhlavý organismus, který neví, co chce a kam směřuje. Armin Laschet stále ještě setrvačností sedí v křesle předsedy, ale jeho autorita, byla-li kdy vůbec nějaká, je pryč. A v novinách si kladou otázku, kdy se některý z těch váhavců kolem něj konečně rozhoupe k tomu, aby mu zasadil ránu z milosti. Pokud by se chtěla strana trochu vnitřně oživit, dobrým začátkem by bylo, kdyby opustila své dosavadní byrokratické uspořádání a místo různých grémií a výborů dala větší prostor své vlastní členské základně. Primárky jsou docela užitečný mechanismus, jak připravit budoucí lídry na stres „ostrých“ voleb. Ne vždycky vygenerují ty nejlepší možné kandidáty, ale ten současný způsob, který v posledních letech vynesl do čela CDU hned dva nepoužitelné předsedy (Annegret Kramp-Karrenbauer a Armina Lascheta), se osvědčil ještě méně. Každá strana musí nějak vybalancovávat vnitřní zájmy své nomenklatury a schopnost vítězit ve volbách. CDU se už dávno zřetelně naklonila k těm zájmům vrcholné nomenklatury, a také se jí to zřetelně vymstilo.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 08:35:06

Pomohla v době koronavirové epidemie v něčem Evropská unie?

Otázka v titulku je vlastně zbytečná. Není žádnou mimořádnou odvahou ani projevem zvlášť pronikavého myšlení říci, že Evropská unie v čase koronaviru úplně vymizela. Ti, kteří EU milují, ji teprve dnes začínají za tuto absenci postojů kritizovat. My, kteří ji vážně, seriózně, společensko-vědně, nikoli tedy pouze politicky, kritizujeme celá desetiletí, teď toto téma nevyhrocujeme. Není pro nás na pořadu dne. Nevidíme důvod právě dnes žádat Czexit jako někteří dnes radikální jedinci nebo politická seskupení. My EU jako myšlenku nadnárodní struktury, nadřazené členským státům, odmítáme celá desetiletí. Co je teď nového? Ukázalo se, že - nutnost rychlých rozhodnutí a okamžitých opatření vymazala důvod téměř nonstop konaných, velmi nákladných summitů evropských politiků (a tisíců úředníků kolem nich); - národní stát se osvědčil jako nejvíce akceschopná organizace řízení společnosti; - národní vlády potřebují jednat doma, summity v Bruselu je zdržují; - hledání nadnárodního konsenzu v situaci každodenního mikromanagementu chodu států není jen nemožné. Je vyloučené; - vlády národních států jsou demokraticky zvolená tělesa a jednají v souladu s většinovou vůlí svých občanů. Sledují ochranu zájmů těchto občanů – ne zájmů nadnárodních institucí v Bruselu; - lidé si přejí řešení, která berou v úvahu národní (tedy jejich konkrétní) zájem. Případnému volání po „evropské solidaritě“ skrze evropské instituce rozumí jako požadavku neupřímnému a falešnému; - z praktického života lidé vědí, že si nejdříve musí uspořádat své věci, až potom přijde čas na něco víc; - je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí (zdůraznil P. Robejšek na Neviditelném psu); - nikdo z „národních politiků“ se EU nedovolává a nic od ní nechce (snad jen s výjimkou našeho ministra zahraničí); - lidé si samozřejmě uvědomují, že existence EU něco stojí, že jsou to i jejich peníze; - hranice, které EU Schengenem prakticky zrušila, znovu prokázaly svou funkčnost; - svoji existenci dnes EU brání hlavně argumentací, že „její oslabování a rozvrat organizuje Rusko“ a jeho pátá kolona v jednotlivých zemích. Je to sice hloupé, ale v zemích jako Česká republika nebo Polsko, o pobaltských zemích ani nemluvě, to může být argumentace účinná; - EU se prokázala být – což jsme říkali již při krizi let 2008-2009 – projektem pro dobré počasí. V krizi je zcela nefunkční. Proto nevadí, že nefunguje. Kdyby v současné krizi instituce EU konaly, snadněji by se odhalila jejich schopnost či neschopnost (záleží na pozorovateli – nevycházejme z předpokladu, že to všichni vidí stejně jako my). Takové odhalení by u veřejnosti vedlo k rychlejšímu pochopení, a tudíž i k rychlejší diskreditaci samotné podstaty této nadnárodní struktury. Žádné odumírání EU se nekoná. Je to spíše opačně – až se převalí to nejhorší, až se „medicínsky“ státy s koronavirem vypořádají, evropské instituce si vynutí svoji „hvězdnou hodinu“. Přijde jejich čas, kdy svoji existenci zdůvodní čímsi jako „celoevropskou rekonstrukcí“, která – podle nich – nemůže být řízena chybujícími národními vládami, které budou navíc koronavirovou krizí vyčerpané, oslabené a u části veřejnosti zdiskreditované. Přijde doba „velké evropské solidarity“ řízené orgány EU a velmocemi. To bude ten nejhorší důsledek koronaviru. Vzniknou další „záchranné finanční valy“, znovu bude nastolen požadavek (tentokráte výrazně silnější) „evropské koordinace hospodářských a sociálních politik a jejich harmonizací“. Vše bude organizováno Evropskou komisí. Evropský parlament bude pouze fíkovým listem této politiky, ale rychle si „sáhne“ po více pravomocích. Situace bude usnadněna těmito okolnostmi: - národní vlády, jejich rozpočty i obyvatelstvo budou vyčerpané, ekonomický pád bude větší, než se předpokládá, stejně jako rozvrat veřejných financí. V takovém prostředí se evropské demagogii bude dařit dobře; - k návratu EU na scénu pomůže přetrvávající atmosféra šoku z koronaviru (obáváme se, že její vyvanutí bude trvat dlouho); - evropské elity udělají cokoli, aby prokázaly nárok na svoji existenci; - Evropský parlament (a Evropská komise) budou ovládány zelenými „všech politických barev“ i po koronaviru; - místní „prounijní páté kolony“ (nejrůznější neziskové politické organizace, proevropští aktivisté, již vytvořené zájmové vrstvy žijící z produktů současných unijních ideologií) získají obrovský prostor pro své aktivity; - neexistence silných, důvěryhodných, přesvědčivých lídrů a jejich politických stran v jednotlivých členských zemích bude vodou na mlýn prounijních aktivistů a politiků. Diskreditace silných a odvážných národních lídrů bude zesilovat. Náš závěr je jednoznačný. Nesmíme dopustit, aby Evropská unie pokračovala v současné podobě. Zásadní revizi je třeba podrobit hlavní unijní projekty – Schengen (likvidace hranic) a euro (společná měna). Radikálně musí být změněna dělba práce mezi Bruselem a členskými státy. Nebo také nemusí, ale pak to s námi i dále půjde s kopce.   Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 16:30:00

COOP chce letos otevřít na 80 automatizovaných prodejen

V letošním roce chce COOP otevřít zhruba 80 automatizovaných prodejen, koncept se jednoznačně osvědčil. 

Čas načtení: 2024-02-21 16:19:02

Zavražděný sen a jiné povídky [Jaroslav Havlíček / OneHotBook]

Jeden z našich předních autorů psychologické prózy osvědčil mistrovský talent nejen při psaní románů, které dnes patří ke kanonickým dílům české meziválečné literatury, ale i ve své bohaté a pestré povídkové tvorbě.

Čas načtení: 2024-02-23 19:15:05

Vivo X100 Pro jako herní telefon: výkonu má více než jeho konkurenti

Superphone Vivo X100 Pro je naprosto ideální kandidát na herní telefon Má velmi vysoký výkon, v některých ohledech i lepší než mobily se Snapdragonem K tomu nabízí i praktické funkce a vychytávky pro náruživé hráče Vivo X100 Pro se už v našem testu osvědčil jako výborný fotomobil a prokázal kvalitu i co do displeje, výdrže nebo velmi rychlého nabíjení. Ale jak je na tom výkon? Vivo má rozhodně ideální podmínky pro to stát se nejlepším herním telefonem ve své cenové kategorii. Přečtěte si celý článek Vivo X100 Pro jako herní telefon: výkonu má více než jeho konkurenti

Čas načtení: 2024-03-03 10:12:06

Srubec začal měřit řidičům rychlost, doprava v obci se ihned zklidnila

Každý druhý jel kolem školy ve Srubci na Českobudějovicku rychleji, než směl. Výjimkou nebyli ani řidiči překračující stovku. Magistrát krajského města tak společně s vedením obce nechal na hlavním průtahu nainstalovat úsekové měření radarem. Osvědčil se hned první den.

Čas načtení: 2024-03-06 17:50:48

Mimesis [Erich Auerbach / Argo]

Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z literárních rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu.

Čas načtení: 2024-03-06 11:17:57

Mimesis [Erich Auerbach / Argo]

Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z literárních rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu.

Čas načtení: 2024-03-10 20:24:37

Ochranný nátěr na vlacích pomohl, odstranění graffiti je rychlejší a ekologičtější

Ochranný nátěr, který pořídily České dráhy za peníze Středočeského kraje na příměstské vlaky, se osvědčil. Nátěr umožňuje posprejované vagony vyčistit zhruba dvakrát rychleji a ekologičtěji. Právě sprejerství bylo problémem především v okolí Prahy. Dráhy loni zaznamenaly čtyři sta šedesát případů. Posprejovaný vlak se musí odstavit a vyčistit, což bez nátěru trvalo až deset hodin.

Čas načtení: 2024-03-18 15:04:03

Británie se dohodla na koupi 14 nových vojenských vrtulníků, které se osvědčily již ve válce o Falklandy

Ministr obrany Spojeného království Grant Shapps se zavázal k dohodě o nákupu 14 nových těžkých vrtulníků CH-47 v konfiguraci Extended-Range. Toto rozhodnutí následovalo po jednáních mezi britským ministerstvem obrany a vládou USA, píše server Defence Blog. Stroj se v minulosti Spojenému království několikrát dobře osvědčil.